USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BOHEMIA SILVER s.r.o., se sídlem Praha 1, Staré Město, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 00198528, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem Praha 8, Karlín, U Rustonky 714/1, proti žalované Tamala system a.s., se sídlem Praha 1, Staré Město, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 04508149, zastoupené Mgr. Radkem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 3, Strašnice, Zvěřinova 3452/1, o zaplacení 1 078 412 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 121/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 28 Co 276/2023-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 633,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Nekoly.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 28 Co 276/2023-140, potvrdil rozsudek ze dne 7. 3. 2023, č. j. 21 C 121/2022-106, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 078 412 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 269 603 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 269 603 Kč od 14. 7. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 269 603 Kč od 16. 8. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 269 603 Kč od 15.
9. 2019 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek, při jejichž řešení se – dle svého přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) zda „musí být důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, v rozhodnutí řádně vysvětleny (ust. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu), zejména jedná- li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011 a 15. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, dle kterých platí, že jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. září 2002, sp. zn. I.
ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 14. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 26. července 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 4. září 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018)“. Soudu prvního stupně vytýká, že řádně neodůvodnil neprovedení důkazu výslechem svědků D.
K. a I. G. a že opomenul navržený důkaz „výslechem svědka“ M. F. s tím, že odvolací soud nezjednal nápravu. Vytýkaná pochybení považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti a „sama o sobě zakládají“ přípustnost a důvodnost dovolání. Svou argumentaci podpořila nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2352/19 a sp. zn. IV. ÚS 233/17 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 314/2019. 2) zda „může skutková zjištění činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle § 122 odst. 2 občanského soudního řádu) (nález Ústavního soudu ze dne 12.
října 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, který je dále aplikován a rozvíjen v judikatuře dovolacího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sp. zn. 23 Cdo 2448/2021 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020)“. Ohledně zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná a společnosti PROCUSYS SERVICES a.s. (IČO 28750896, nyní APC Omega a.s.) a IVP SYSTEMS a.s. patřily do stejného koncernu řízeného Ing.
Savovem, soudu vytýká, že jej čerpal z jiných řízení (vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích), čímž jí „znemožnil využít právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům“, a zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, „aniž by mohla být za odvolacího řízení zjednána náprava. Skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl.“ Soudy obou stupňů uvedeným postupem porušily její právo na spravedlivý proces. 3) zda „je povinností soudu v případě skutečností známých pouze soudu umožnit účastníkům, aby se k povaze těchto skutečností vyjádřili, resp. musí soud umožnit účastníkům dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu či o skutečnost úředně známou, není správný, a to tím, že se svým názorem na takovouto povahu určitých právně významných skutečností účastníky včas seznámí tak, aby měli příležitost procesně reagovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011)“. Soudům obou stupňů vytýká, že skutkový závěr o zániku společnosti SOLINATION LIMITED ke dni 24. 4. 2018 opřely též o poznatky ze své úřední činnosti (vedle předloženého originálu osvědčení vydaného Seychelskou republikou dne 23. 10. 2020 o výmazu/vyškrtnutí společnosti pro nezaplacení poplatku), aniž by ji se svým pohledem na tuto skutečnost předem seznámily. Zbavily ji tak možnosti k této otázce skutkově a právně argumentovat. Nadto skutečnost, že nezaplacení dotyčného poplatku vedlo v roce 2018 podle práva Seychelské republiky k zániku společnosti SOLINATION LIMITED „nelze v žádném případě považovat“ za tzv. notorietu.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
4. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolání není přípustné.
8. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že předmětné pohledávky společnosti PROCUSYS SERVICES a.s. (IČO 28750896, nyní APC Omega a.s.) za žalovanou byly dne 27. 9. 2019 postoupeny žalobkyni na základě písemné postupní smlouvy (podle § 1879 o. z.), přičemž postoupení bylo žalované (jako dlužníku) oznámeno postupitelem (PROCUSYS SERVICES a.s.) – dopisem ze dne 27. 9. 2019 – v souladu s § 1882 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
9. Formulací k dovolacímu přezkumu předestřených otázek dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Jejich prostřednictvím a výtkami, že soudy nedostatečně odůvodnily neprovedení výslechu svědků D. K. a I. G., že opomenuly navržený důkaz „výslechem svědka“ M. F., že soud prvního stupně čerpal zjištění o propojenosti žalované a společností PROCUSYS SERVICES a.s. (nyní APC Omega a.s.) a IVP SYSTEMS a.s. ve stejném koncernu z jiných řízení - vedených u Krajskému soudu v Českých Budějovicích, přičemž odvolací soud nezjednal nápravu, že soudy skutkový závěr o zániku společnosti SOLINATION LIMITED ke dni 24. 4. 2018 opřely též o poznatky ze své úřední činnosti, a že rozsudek odvolacího soudu je stižen nepřezkoumatelností, dovolatelka namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neuplatnila tedy způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci). K vadám řízení (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
10. Nadto je vhodné poznamenat, že otázky jsou formulovány obecně a otázka první je citací (výňatkem) z níže uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, formulovanou jako otázka.
11. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti odůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů dovolatelkou navrhované důkazy výslechem svědků a její účastnickou výpovědí (Ing. Martina Frelicha - jejího statutárního orgánu) neprováděl – neboť pro věc rozhodné skutečnosti měl za dostatečně zjištěné a provedení dotyčných důkazů by bylo nadbytečné. Za situace, kdy žalovaná nepředložila oznámení o postoupení pohledávek, o němž tvrdila, že jí bylo předloženo dne 26. 9. 2019, ani nedoložila své tvrzení, že jí společnost IVP SYSTEMS a.s. prokázala, že je novým věřitelem pohledávek, ani to, že dluh této společnosti vůbec uhradila, pak vzhledem k existenci písemné smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni a propojenosti žalované a společností PROCUSYS SERVICES a.s. (postupník) a IVP SYSTEMS a.s. (které dle tvrzení žalované měly být předmětné pohledávky postoupeny společností SOLINATION LIMITED) nemohly dotyčné důkazy postoupení předmětných pohledávek na žalobkyni zpochybnit, bylo-li zjištěno, že společnost SOLINATION LIMITED, které podle tvrzení žalované měly být předmětné pohledávky postoupeny a ta je měla dále postoupit IVP SYSTEMS a.s., dne 24. 4. 2018 zanikla. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil (srov. bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 18 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). 12. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým nalézací soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že společnost PROCUSYS SERVICES a.s. (IČO 28750896, nyní APC Omega a.s.) jako postupitel postoupila předmětné pohledávky (které měla za žalovanou) žalobkyni jako postupníku (na základě písemné postupní smlouvy); není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zde je vhodné poznamenat (k dovolatelkou zpochybňovanému využití poznatků soudu z jeho úřední činnosti), že skutkový závěr o zániku společnosti SOLINATION LIMITED ke dni 24. 4. 2018 (tj. ještě před vznikem předmětných pohledávek) má z hlediska prokázání postoupení předmětných pohledávek žalobkyni podpůrný charakter (stěžejní je postupní smlouva) a jako takový především vyvrací obranné tvrzení žalované o postoupení předmětných pohledávek na jmenovanou společnost a že dovolatelkou uvedená argumentace k této námitce je toliko v obecné rovině a není způsobilá zpochybnit poznatky soudu z jeho úřední činnosti o tom, že pokud v Seychelské republice předepsané poplatky nejsou každoročně zaplaceny, je společnost automaticky vymazána jako zaniklá. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná. 13. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 14. Uvádí-li dovolatelka, že dovolání podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i proti jeho nákladovému výroku, pak v této části dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 2. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu