33 Cdo 955/2024-829
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce města Strakonice, se sídlem městského úřadu ve Strakonicích, Velké náměstí 2, (identifikační číslo osoby 00251810), zastoupeného JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týn 639/1, proti žalované PROTOM Strakonice, s. r. o., se sídlem ve Strakonicích, Písecká 290, (identifikační číslo osoby 43841252), zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Písecká 290, o zaplacení 4 085 400,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 282/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2023, č. j. 7 Co 921/2023-768, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 30 201,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Petra Kališe, Ph.D., advokáta.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 6. 2023, č. j. 6 C 282/2016-731, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 4 085 400,70 Kč s 8,05% úroky z prodlení ročně od 24. 11. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 4 085 400,70 s 8,05% úroky z prodlení od 24. 11. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 27. 10. 2023, č. j. 7 Co 921/2023-768, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I, III a IV potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem (objednatelem) a žalovanou (zhotovitelkou) byla dne 13. 8. 2013 uzavřena smlouva o dílo (ve znění dodatků), jejímž předmětem bylo zhotovení díla: Stavební úpravy – Strakonice, Velké náměstí č. p. 1, 3 a 270 dle projektové dokumentace, za sjednanou cenu 16 710 334 Kč bez DPH. Dílo mělo být předáno 16. 1. 2014. Předání díla bylo zahájeno 28. 3. 2014 a dokončeno 30. 6. 2014; na prodlení s předáním díla neměl žalobce žádný podíl. Pro záležitosti neupravené smlouvou o dílo měly být použity Všeobecné obchodní podmínky pro zhotovení staveb vydané v roce 2007 S.I.A.
ČR – Radou výstavby a Hospodářskou komorou ČR (dále jen „VOP“). Pro případ prodlení zhotovitelky se splněním termínu dokončení díla byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z ceny díla za každý započatý den prodlení, maximálně 50 % z ceny díla. Po právní stránce věc posoudil v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, neboť předmětná smlouva o dílo byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále také jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „obch. zák.“). Protože žalovaná byla v prodlení s dokončením díla 210 dní, vznikl žalobci nárok na smluvní pokutu v maximální sjednané výši odpovídající 50% ceny díla (VOP doporučovaly smluvní pokutu 0,1 % za každý den prodlení díla, maximálně 10 % z ceny díla, neměly však podle článku 1.1 smlouvy o dílo přednost před smlouvou o dílo). Odvolací soud se zabýval přiměřeností smluvní pokuty a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že platně sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a jsou dány důvody předpokládané v § 301 obch. zák. pro její snížení.
Přestože je sazba smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z dlužné částky za každý den prodlení podle ustálené judikatury dovolacího soudu akceptovatelná, v posuzované věci soudy obou stupňů shledaly důvody pro snížení smluvní pokuty na polovinu (tj. na částku 4 085 400,70 Kč) v tom, že pozdním dokončením díla nevznikla žalobci škoda a že z důvodu na jeho straně se provádění díla posunulo do klimaticky nevýhodnějších podmínek; přihlédnuto bylo rovněž k odlišnostem skutečného stavu od projektové dokumentace, které vyšly najevo teprve v průběhu realizace díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož podstatnou část tvoří podrobná rekapitulace průběhu dosavadního řízení, konfrontace v řízení vydaných rozhodnutí s vlastními náhledy žalované a připomenutí argumentace, kterou v řízení před soudy obou stupňů postupně uplatnila. Na přípustnost dovolání usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud (stejně jako soud první stupně) při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení „platnosti či neplatnosti ujednání o smluvní pokutě s odkazem na § 3, § 39 obč. zák.“, dále při posouzení, „zda výkon práva spočívající v nárokování nemravně vysoké smluvní pokuty není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák., a tedy nepožívá právní ochrany“ a konečně při „využití moderačního práva soudu ve vztahu ke zcela nepřiměřené smluvní pokutě podle § 301 obch. zák. za situace, kdy žalobci nevznikla nedodržením termínu dokončení díla žádná škoda“.
Za přiměřenou dovolatelka považuje smluvní pokutu maximálně 10 % z ceny díla, jak bylo doporučováno ve VOP. Srozuměna dovolatelka není se závěrem odvolacího soudu, že způsobila prodlení s dokončením díla. Při detailním předestření vlastní verze skutku prosazuje, že k prodlení s dokončením díla došlo obstrukčním jednáním žalobce. Nesouhlasí rovněž s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily jednotlivé důkazy z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť přes značnou obsáhlost, kdy žalovaná obšírně komentuje veškeré skutkové okolnosti případu a opakuje stejné skutkové argumenty, neobsahuje relevantní dovolací důvod a není v něm řádně vylíčena jeho přípustnost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí současně označit, od které „ustálené rozhodovací praxe“ (od kterých rozhodnutí dovolacího soudu) se řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepostačují dovolací námitky, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení přípustnosti dovolání je výhradně na dovolateli, dovolací soud je jím vázán a nepřísluší mu, aby dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, což potvrdilo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), je povinen ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť).
Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá tato nesprávnost) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje.
Z obsahu dovolání je sice
seznatelné, že žalovaná nesouhlasí s tím, jak soudy poměřovaly ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o dílo korektivem dobrých mravů či jak na věc nahlížely prizmatem poctivosti v obchodním styku (§ 265 obch. zák.), a že srozuměna není ani s tím, jak využily svého moderačního práva, nekonkretizuje však, kterou „ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“ soudy při řešení té které právní otázky nerespektovaly, ani neodkazuje na žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž závěrů se soudy podle jejího názoru odchýlily.
Použití obecné formulace, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dovolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ k řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. nestačí, stejně jako pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). V čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti se nepodává ani z obsahu dovolání, jehož podstatu tvoří obsáhlé výhrady ke skutkovým zjištěním, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely, a kritika hodnocení provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že skutkový základ sporu, který byl
podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak uvedeným dovolacím důvodem nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v rozsudku ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se vyjadřoval v oblasti obchodněprávních poměrů ke vztahu ustanovení § 39 obč. zák. a § 301 obch. zák., přijal a odůvodnil závěr, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Ujednání o smluvní pokutě však není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty patří § 301 obch. zák. k normám s relativně neurčitou hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, nebo jeho usnesení ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019). V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva a při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty nevybočil z judikatorního rámce podmínek aplikace § 301 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012) způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí.
Protože dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl. Proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 12. 2024 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu