KSBR 33 INS 25853/2019
73 ICm 1008/2021
33 ICdo 154/2025-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Master
Property a. s., identifikační číslo osoby 269 51 011, se sídlem v Brně,
Purkyňova 3030/35e, zastoupené JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, se sídlem v
Brně, Mezírka 775/1, proti žalované LIQUIDATORS v. o. s., identifikační číslo
osoby 248 17 465, se sídlem v Praze, Slezská 2033/11, jako insolvenční
správkyni dlužníka Ing. Vladimíra Silnici, identifikační číslo osoby 670 12
671, se sídlem ve Šlapanicích, Brněnská 1324/95, zastoupené Mgr. Pavlem
Madronem, advokátem, se sídlem v Praze, Chvalova 1696/10, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalované Ing. Vladimíra Silnici, identifikační číslo osoby
670 12 671, se sídlem ve Šlapanicích, Brněnská 1324/95, zastoupeného JUDr.
Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, nám. Svobody 77/12, o vyloučení
věci z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. KSBR 33
INS 25853/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 12. 6. 2025, č. j. 73 ICm 1008/2021, 12 VSOL 256/2024-434, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 4. 2021 domáhala vyloučení jednotky č. 1005/55 - způsob využití jiný nebytový prostor, kancelář, vymezené v budově
Veveří č.p. 1005, nacházející se na parcelách č. 1414/6 a 1426, zapsané v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Brno-město, na listu vlastnictví č. 3710, pro
katastrální území Veveří, včetně spoluvlastnických podílů o velikosti ideálních
2926/106081 k pozemkům parcelní č. 1414/6 a parcelní č. 1426, druh pozemků
zastavěná plocha a nádvoří a ke společným částem budovy nacházející se na
těchto pozemcích s adresou Veveří č.p. 1005; spoluvlastnický podíl o velikosti
ideálních 2926/49765 k výměníkové stanici o ploše 23,2 m2 a kočárkárně o ploše
25,2 m2 rovněž v budově Veveří č.p. 1005, vše zapsáno v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště
Brno-město, na listu vlastnictví č. 816, pro katastrální území Veveří (dále jen
„předmětné nemovitosti“), z majetkové podstaty dlužníka. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025,
č. j. 73 ICm 1008/2021, 12 VSOL 256/2024-434, změnil rozsudek ze dne 26. 6. 2024, č. j. 73 ICm 1008/2021-350 (KSBR 33 INS 25853/2019), jímž Krajský soud v
Brně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na vyloučení předmětných
nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka tak, že se předmětné nemovitosti z
majetkové podstaty dlužníka vylučují, změnil výrok o nákladech řízení a
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud tak rozhodl v
pořadí třetím rozhodnutím, když nejprve usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 12
VSOL 213/2022-136, zrušil (jako nepřezkoumatelné a skutkově nepodložené)
rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2021, č. j. 73 ICm
1008/2021-104, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, následně usnesením ze dne 19. 12. 2023, č. j. 12 VSOL 286/2023-287, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ze
dne 17. 5. 2023, č. j. 73 ICm 1008/2021-253, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s
tím, že řádně nevyhodnotil skutkové okolnosti týkající se vzniku (vytvoření)
jednotlivých bytů a nebytového prostoru a následné koupě a neprovedl řádně
výklad projevené vůle účastníků právního jednání. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 7. 2. 2020, č. j. KSBR 33
INS 25853/2019-A-10, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, povolil jeho
řešení oddlužením a ustanovil do funkce insolvenčního správce žalovanou. Žalobkyně do insolvenčního řízení dlužníka včas přihlásila pohledávku vedenou
pod č. P12, sestávající ze tří dílčích pohledávek v celkové výši 9 527 325,56
Kč. Dílčí pohledávku č. 1 přihlásila žalobkyně jako nezajištěnou a
nevykonatelnou ve výši jistiny 7 527 322,56 Kč z titulu bezdůvodného obohacení
a s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) ve výši 1 Kč (dále jen „dílčí
pohledávka č. 1“). Dílčí pohledávku č. 2 přihlásila žalobkyně jako nezajištěnou
a nevykonatelnou ve výši jistiny 2 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty dle
článku IV. odst. 2 dodatku č.
1 ke kupní smlouvě, s příslušenstvím (zákonným
úrokem z prodlení) ve výši 1 Kč (dále jen „dílčí pohledávka č. 2“). Dílčí
pohledávku č. 3 přihlásila žalobkyně jako nezajištěnou a nevykonatelnou ve výši
jistiny 1 Kč z titulu náhrady nákladů vynaložených na zastoupení žalobkyně v
řízení o určení. Všechny tři dílčí pohledávky byly žalovanou popřeny co do
pravosti s odůvodněním, že ani jedna nevznikla. Žalovaná v popěrném úkonu
namítala, že splatnost části kupní ceny je vázána na nesplnitelnou podmínku,
která způsobuje nemožnost plnění a neurčitost předmětu kupní smlouvy. Nemožnost
plnění spatřuje v tom, že v kupní smlouvě se dlužník zavázal převést předmětné
nemovitosti, přičemž podle dodatku č. 1 této smlouvy má být převedeno pět
nespecifikovaných bytových jednotek (které nejsou předmětem kupní smlouvy) a
jedna nebytová jednotka. Neplatnost smlouvy se týká jejího předmětu a
splatnosti kupní ceny vázané na nesplnitelnou podmínku. Do soupisu majetkové
podstaty z 5. 8. 2020 (v insolvenčním rejstříku zveřejněném dne 13. 8. 2020)
žalovaná sepsala sporné předmětné nemovitosti. Žalobkyně (jakožto kupující) uzavřela s dlužníkem (jakožto prodávajícím) dne 7. 7. 2014 kupní smlouvu, ve znění dodatku č. 1 (jímž byla sjednána splatnost
kupní ceny formou osmi splátek za kumulativně stanovených podmínek) o převodu
vlastnictví předmětných nemovitostí. Dne 18. 8. 2014 provedl katastrální úřad
vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí s účinkem ke dni 7. 7. 2014. Odvolací soud zjišťoval skutečnou vůli smluvních stran, pročež
zopakoval důkaz emailovou korespondencí mezi členem představenstva žalobkyně
Ing. Petrem Vošmerou a dlužníkem. Z ní vzal za prokázané, že záměrem smluvních
stran bylo převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalobkyni s tím, že
nebytový prostor bude následně dlužníkem přestavěn na pět bytových jednotek a
jednu nebytovou jednotku; z počátku směřovala vůle smluvních stran k tomu, že
nejprve dojde k přestavbě nebytové jednotky na pět bytových a jednu nebytovou
jednotku a až poté dojde k převodu vlastnického práva z dlužníka na žalobkyni,
avšak vůle smluvních stran se v důsledku časových průtahů změnila. Za stěžejní
při zjišťování vůle smluvních stran odvolací soud považoval email ze dne 1. 7. 2014, ve kterém si žalobkyně vymínila k zajištění investice do přestavby prodej
nebytového prostoru a repliku dlužníka, který s požadovaným řešením souhlasil. Následně si smluvní strany předávaly návrh kupní smlouvy a její úpravy, přičemž
kupní smlouvu ve znění dodatku č. 1 uzavřely ve znění dokumentu ze dne 7. 7. 2014. Na podkladě uvedených skutkových zjištění se odvolací soud nejprve zabýval
předpoklady, za nichž může vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové
podstaty dle § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (dále jen „IZ“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn.
29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že excindační žalobě může vyhovět, jestliže a/
označený majetek byl insolvenčním správcem pojat do soupisu majetkové podstaty,
b/ vylučovací žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka a byla podána v
zákonné lhůtě, c/ žalovaným byl insolvenční správce, d/ žaloba byla podána v
době, kdy trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je stále sepsán v
majetkové podstatě a e/ osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu
prokázala nejenom to, že tento majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty
zahrnut, nýbrž k tomuto majetku prokázala své právo, které zařazení do soupisu
bránilo, popř. že existuje jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu. Za naplněné měl první čtyři důvody, kdy pouze poslední důvod (zdali žalobkyni
svědčí právo, které by vylučovalo zařazení majetku do soupisu) považoval za
sporný. Konstatoval, že neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti nastává, pokud
trpí vadami, které ji činí neplatnou (jedná se příkladem o její rozpor se
zákonem, o nedostatek formy, o nedostatek způsobilosti jednajících osob, o
omyl, o podvod, o tíseň a další). Může se taktéž jednat o situaci, kdy chybí
vážná vůle jednající osoby či o simulované právní jednání, kdy strany pouze
předstírají vůli právní jednání učinit, ale jejich projev vůle nesměřuje k
vyvolání právních následků. Projev vůle smluvních stran vyložil a dospěl k
závěru, že přes původní záměr nebytový prostor přestavět na bytové jednotky a
nebytový prostor a poté převést, byla uzavřena smlouva na převod předmětné
nemovitosti jako nebytového prostoru. Námitce žalované týkající se nedostatku
vůle smluvních stran k prodeji nemovitosti jako nebytového prostoru proto
nepřisvědčil. Obstát podle odvolacího soudu nemůže ani námitka žalované, že
sjednané plnění je nemožné; o nemožnost plnění se nejednalo a nejedná, protože
předmět plnění podle kupní smlouvy existoval a byl způsobilý k předání, nadto i
zamýšlená přestavba nebytového prostoru (k jejíž nerealizaci upíná žalovaná
námitku nemožnosti plnění) byla reálně možná, přičemž samotná skutečnost, že
nedošlo mezi smluvními stranami ke shodě, na těchto závěrech nic nemění. Závěrem se odvolací soud zabýval námitkou žalované, která nemožnost plnění
spojuje s ujednáním o kupní ceně v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě. Konstatoval,
že právní úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
se s účinností od 1. 1. 2014 odklonila od pojetí kupní ceny jako podstatné
náležitosti kupní smlouvy, a tedy její absence či nepřesné určení či její
splatnost a podmínky splatnosti nezpůsobují neplatnost převodní smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a dlužníkem je
platná a vlastnické právo přešlo intabulací na žalobkyni, když žalované ani
vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo existenci vlastnického práva žalobkyně
vyvrátit či prokázat silnější právo k předmětné nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že „odvolací soud vyřešil v rozporu, posoudil v rozporu s
ustálenými východisky přezkumu vylučovací žaloby (zásada materiálního
vlastnictví versus význam intabulace“ a dále z toho, že „nebyly v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu pro poměry po 1. 1. 2014 a pro kolizi §§ 551–552 o. z. s
§ 225 IZ v této konfiguraci řešeny“ a že se odvolací soud „odchýlil i od
závazných pokynů vyslovených v jeho zrušujícím usnesení ze dne 21. 12. 2023 (12
VSOL 286/2023-287). V dovolání formuluje následující dovolací otázky:
1) „Je kupní smlouva ze dne 7. 7. 2014 (ve znění dodatku č. 1) k
existující nebytové jednotce zdánlivá, jestliže skutečná vůle účastníků
směřovala k převodu budoucích výhradně bytových jednotek (v té době
neexistujícího předmětu prodeje), které měly vzniknout na základě samostatné
smlouvy o dílo, jež nebyla uzavřena a její předmět nebyl určen?“
2) „Lze pátou podmínku úspěchu excindační žaloby podle § 225
insolvenčního zákona („žalobci svědčí právo vylučující soupis“) ztotožnit s
pouhým vkladem práva do katastru nemovitostí, anebo je soud povinen přezkoumat
i samotný nabývací titul včetně námitek simulace a zdánlivosti?“
3) „Může se odvolací soud v dalším řízení odchýlit od svého dřívějšího
závazného právního názoru, jímž uložil přezkoumat vůli stran, povahu plánované
přestavby a smlouvy o dílo, aniž by došlo ke změně skutkového stavu?“
Pokud jde o otázku pod bodem 1), připomíná, že je-li listinný projev v rozporu
se shodnou vůlí smluvních stran směřující k převodu budoucích bytových
jednotek, jedná se o zdánlivé právní jednání, které nemůže založit platný
nabývací titul. Samotné formální označení předmětu v listině proto nemůže
obstát, odporuje-li prokázané shodné vůli účastníků směřující k jinému,
budoucímu plnění. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, protože
odvolací soud neseznámil účastníky řízení se svým odlišným předběžným právním
názorem ve věci a porušil její právo na spravedlivý proces tím, že bez
zopakování dokazování dospěl k odlišnému skutkovému stavu. Ve vztahu k otázce
pod bodem 2) žalovaná argumentuje tím, že odvolací soud založil závěr o
vlastnictví žalobkyně výlučně na skutečnosti, že vklad jejího vlastnického
práva do katastru nemovitostí byl proveden a „trvá“, aniž by se věcně vypořádal
s námitkami o neplatnosti nabývacího titulu, čímž redukoval pátou podmínku
vylučovací žaloby. Pokud jde o otázku pod bodem 3), žalovaná odvolacímu soudu
vytýká, že se odchýlil od závazného právního názoru, který vyslovil ve svém
předchozím zrušujícím usnesení. Prosazuje, že takový postup nerespektuje nálezy
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 14. 9. 2007,
sp. zn. I. ÚS 273/06, a ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 287/05. Závěrem
žalovaná polemizuje s odkazem odvolacího soudu na řízení vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 14 C 306/2016 (jehož předmětem bylo určení dlužníkova
vlastnického práva k předmětným nemovitostem), přičemž má za to, že odkaz na
nepravomocné rozhodnutí Městského soudu zapříčinilo nesprávné právní posouzení
v této věci. Součástí dovolání učinila žádost o odklad právní moci a
vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Otázka formulovaná pod bodem 1) není způsobilá přípustnost dovolání založit
proto, že ačkoli žalovaná v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., její námitky ve skutečnosti
nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká
nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci založil.
Dovolatelka prosazuje, že skutečná vůle smluvních směřovala k převodu bytových
jednotek (tedy v té době neexistujícího předmětu prodeje), které měly v
budoucnu vzniknout na základě samostatné smlouvy o dílo, jež nebyla uzavřena a
její předmět nebyl určen. Oproti přesvědčení dovolatelky odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění, že původní vůle smluvních stran směřovala k tomu, že
dlužník nejprve přestaví nebytový prostor na prostor bytový a kancelář a
následně bytové jednotky a kancelář převede do vlastnictví žalobkyně, v průběhu
kontraktačního procesu z časových důvodů smluvní strany svou vůli změnily v tom
směru, že přes původní záměr uzavřely smlouvu o převodu předmětné nemovitosti
jako nebytového prostoru, který následně měl být přestavěn. Platí, že dovolací
soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost
(úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení
zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolatelka zjevně uvedený
předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví
na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje.
Namítá-li dovolatelka v této souvislosti překvapivost napadeného rozhodnutí,
kterou dovozuje z toho, že ji odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním
názorem a vytýká-li mu, že porušil její právo na spravedlivý proces, protože se
odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by
zopakoval dokazování, nezpochybňuje žádné právní závěry odvolacího soudu, nýbrž
odvolací soud viní z toho, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za
následek nesprávné posouzení věci. Nejde totiž o otázky správnosti či
nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o
otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázky případné
existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí (jsou-li skutečně dány), dovolací soud přihlédne jen je-li
dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že rozhodnutí je překvapivé, jestliže
ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen
tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo
některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je
(podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové
posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33
Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Jestliže odvolací
soud zopakoval důkaz emailovou korespondencí mezi Ing. Petrem Vošmerou a
dlužníkem, na jejímž základě dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního
stupně, pak nelze hovořit o tom, že by jeho rozhodnutí bylo překvapivé. Výtky,
že odvolací soud nezopakoval dokazování, nemají oporu v obsahu spisu; odvolací
soud totiž dokazování (v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí) zopakoval.
Poučení účastníků řízení podle § 213b odst. 1 (§ 118a odst. 2) o. s. ř.
přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru
soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby
o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí,
jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li
tvrzení účastníků a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a jeho rozsudky
ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33
Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010).
Ani otázka formulovaná pod bodem 2) není způsobilá přípustnost dovolání
založit. Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že odvolací soud založil závěr o
vlastnickém právu žalobkyně výlučně na skutečnosti, že jeho vklad do katastru
nemovitostí byl proveden a „stav trvá“, aniž by se věcně vypořádal s námitkami
směřujícími proti platnosti nabývacího titulu. Odvolací soud se v napadeném
rozhodnutí platností kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem řádně
zabýval (viz body 18 až 26 napadeného rozhodnutí), popsal, jaké skutečnosti
mohou způsobit neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti a náležitě odůvodnil,
že žádná z dovolatelkou namítaných skutečností není způsobilá založit
neplatnost posuzované kupní smlouvy (ve znění dodatku č. 1).
Námitkou uplatněnou v argumentaci ve vztahu k otázce pod bodem 3), že se
odvolací soud odchýlil od svého dřívějšího závazného právního názoru,
dovolatelka nevystihla způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci, nýbrž opět namítá vady řízení, k nimž – jsou-li dány – dovolací soud
přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé
přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, argumentace dovolatelky nemíří na
správnost či nesprávnost právního posouzení věci, tj. na otázku, na jejímž
řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo
185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp.
zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15.
9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu jsou
tak bezpředmětné.
Ačkoli žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům
rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti jeho nákladovým výrokům, ve vztahu k
nim žádné konkrétní výhrady neuplatnila. Ostatně proti rozhodnutí o nákladech
řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Za této situace již samostatně
nerozhodoval o současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného
rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného)
dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu