4 Tdo 1012/2025

4 Tdo 1012/2025-509

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání obviněného L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 14 To 78/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 141/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 1 T 141/2024, byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku.

2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 64 T 64/2023, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 64 T 64/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest propadnutí věci specifikované ve výrokové části citovaného rozsudku. Současně rozhodl o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 14 To 78/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl nově tak, že obviněného pod bodem I citovaného rozsudku uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že:

„jako podnikatel – fyzická osoba, vystupující před zákazníky pod obchodní firmou „SBS SITTA“, provádějící výměny zámků, prostřednictvím pověřených a poučených spolupracovníků případně sám, nabízel podomním způsobem prodeje osobám vyššího věku dodávku a montáž bezpečnostních zámkových vložek výrobce MUL-TLOCK pod smyšlenou legendou o konkrétních případech vykradení bytů v okolí bytů poškozených s úmyslem vyvolat u nich strach a obavu z případného vloupání i do jejich bytů překonáním jejich starých zámkových vložek s tím, že je připraven neprodleně provést u jejich vchodových dveří do bytu výměnu za bezpečnější zámkovou vložku, přičemž výměnu následně sám provedl, přestože věděl, že jím požadovaná cena za provedení této výměny podomním způsobem prodeje je výrazně vyšší než obvyklá cena běžných dodavatelů a s vědomím, že ve skutečnosti poškozeným provedl montáž zámkové vložky stejné bezpečnostní třídy a pokud by tyto skutečnosti poškození věděli, pak by nabídku nepřijali, a tímto způsobil

- dne 29. 8. 2022 v XY v dopoledních hodinách v domě čp. XY v ulici XY, poškozené A. S, škodu ve výši 3.399 Kč,

- dne 31. 10. 2022 v Pardubicích v 16:30 hodin v panelovém domě čp. XY v ulici XY, poškozené J. V., škodu ve výši 5.990 Kč,

- dne 1. 11. 2022 v Pardubicích kolem 12:00 hodin v 5. poschodí, byt číslo 12, panelového domu čp. XY v ulici XY, poškozené V. F., škodu ve výši 3.399 Kč,

- dne 1. 11. 2022 v Pardubicích v blíže nezjištěné době v přízemí panelového domu čp. XY v ulici XY, poškozené S. Č., škodu ve výši 3.390 Kč“.

4. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 64 T 64/2023, uložil soud druhého stupně obviněnému podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu 4 (čtyř) roků za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku, obviněnému uložil povinnost zdržet se během zkušební doby nabízení zboží a služeb formou podomního prodeje. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit škodu, kterou poškozeným trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za použití § 68 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku obviněnému současně uložil peněžitý trest ve výměře 40denních sazeb po 500 Kč, v celkové výměře 20 000 Kč. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 64 T 64/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně rozhodl o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

5. Soud druhého stupně zároveň pod bodem II citovaného rozsudku podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, v němž byly obžalobou, jakož i soudem prvního stupně, spatřovány dílčí útoky pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem. Současně rozhodl o náhradě škody podle § 229 odst. 3 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 14 To 78/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 3. 9. 2025 dovolání, které směřuje proti výrokům uvedeným pod bodem I napadeného rozsudku. Důvody dovolání spatřuje v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

7. Obviněný v podaném dovolání předně namítá, že skutkové závěry soudu

druhého stupně, na nichž je založeno právní posouzení skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nevyplývají z obsahu spisu, resp. jsou s ním přímo v rozporu. Konkrétně rozporuje skutkové zjištění, že v případě poškozené S. a poškozené F. provedl montáž zámkové vložky stejné bezpečností třídy, jako měly původně osazenou. K tomu uvádí, že z ohledání původních zámkových vložek provedeného policejním orgánem ani z výpovědi výše jmenovaných poškozených nevyplývá, o jakou bezpečnostní třídu se jedná.

Zpracovatel odborných vyjádření, zámečník Houdek, konstatoval, že bezpečnostní třída původních zámkových vložek není zjištěna, a současně uvedl, že vložky namontované obviněným či jeho zaměstnanci jsou 3. bezpečnostní třídy, přičemž k dotazu soudu bez jakékoliv bližší argumentace uvedl, že nové vložky nejsou bezpečnější než původní. Z toho obviněný dovozuje, že skutkové zjištění, že výše jmenované poškozené měly původně osazenou zámkovou vložku 3. nebo vyšší bezpečnostní třídy, je v rozporu s provedeným dokazováním.

8. Dále obviněný rozporuje skutkové zjištění, že poškozené by na výměnu zámkových vložek nepřistoupily, pokud by věděly, že jim obviněný namontuje vložky stejné bezpečnostní třídy. K tomu uvádí, že všechny poškozené obdržely při výměně kupní smlouvu, ve které je zcela zřetelně uvedeno, že se jedná o zámkovou vložku 3. bezpečnostní třídy včetně popisu jejich vlastností; poškozené jinými slovy věděly, co si kupují. Z tohoto důvodu podle obviněného nemůže obstát ani toto skutkové zjištění.

9. Obviněný následně poukazuje na výpovědi jednotlivých poškozených, které hovoří v souvislosti s podvodným jednáním vždy o dvou mužích, a zdůrazňuje, že poškozená V. v hlavním líčení uvedla, že jej nepoznává, a poškozená Č. uvedla, že není ani jedním z oněch mužů. Podle jeho názoru tak z provedeného dokazování nevyplývá, že se podvodného jednání vůbec účastnil, případně v jaké fázi či co poškozeným říkal. Proto podle něj nelze učinit skutkový závěr o jeho podílu na stíhaném jednání či dokonce o jeho domnělé strategii.

10. V podaném dovolání obviněný dále vytýká orgánům činným v trestním řízení, že neztotožnily další osobu či osoby, které se stíhaného jednání účastnily, a nezabývaly se jejich podílem, resp. mírou zavinění; namísto toho celé jednání přičetly jemu, což je podle něj v rozporu s hmotněprávní úpravou jakékoli formy trestné součinnosti. Kromě toho se obecně vymezuje i vůči naplnění jednotlivých znaků trestného činu podvodu, když znovu zdůrazňuje, že poškozené věděly, co si kupují.

11. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 14 To 78/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 7. 10. 2025 pod sp. zn. 1 NZO 722/2025 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření rekapituluje dosavadní průběh řízení, obsah podaného dovolání a uplatněné dovolací důvody, přičemž konstatuje, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se prolínají celým trestním řízením a míří zejména na údajnou nevěrohodnost odborných vyjádření i svědků a na zpochybnění role obviněného na skutku.

13. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Akcentuje, že soudy nižších stupňů na tyto námitky adekvátně reagovaly, a s nosnými body jejich argumentace se ztotožňuje.

14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první alternativě, který obviněný v podaném dovolání formálně uplatnil, státní zástupce upozorňuje na široký rozsah provedeného dokazování, z něhož je podle jeho názoru zřejmé, že se skutek stal tak, jak stojí ve výrokové části napadeného rozsudku, a že průběh trestně relevantních událostí neodpovídá verzi obviněného. Konstatuje, že argumentace obviněného je založena pouze na polemice s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů.

15. K polemice obviněného s odbornými vyjádřeními státní zástupce uvádí, že J. Houdek je jako renomovaný podnikatel v oboru zámečnictví znalý jednotlivých zámků a je schopen posoudit jejich bezpečnost; soudy neměly žádný důvod nevěřit jeho odbornému vyjádření stran bezpečnosti předmětných zámkových vložek a nevycházet z něj.

16. Ohledně polemiky obviněného s výpověďmi poškozených pak státní zástupce uvádí, že obviněný si z výpovědí jednotlivých svědků vybírá uvedené informace bez kontextu, které staví tak, aby vyznívaly ve prospěch jím tvrzené a jemu příznivé verze skutkového stavu. K tomu uvádí, že soudy postupovaly zcela opačným způsobem, když důkazy hodnotily jednotlivě, ale zejména v souhrnu, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž neměly důvod pochybovat o věrohodnosti poškozených, jejichž výpovědi byly konzistentní a zapadaly do celkového rámce ostatních důkazů.

17. Státní zástupce dále konstatuje, že z výpovědi poškozených vyplývá mj. i opakovaný modus operandi, kdy obviněný cíleně oslovoval starší ženy v důchodovém věku, které jsou obecně zranitelnější a náchylnější k manipulaci, těmto prezentoval smyšlenou legendu o vloupání v blízkosti jejich bydliště a vytvářel na ně nátlak, aby souhlasily s výměnou zámkové vložky. Podle státního zástupce přitom nelze přihlížet k tomu, že si poškozené byly vědomy bezpečnostní třídy nabízené zámkové vložky, neboť vystupovaly jako laici v této oblasti a byly pod přímým tlakem nepravdivých informací přesvědčivě tvrzených obviněným. Z pohledu státního zástupce proto soudy zcela logicky uzavřely, že pokud by si poškozené byly vědomy skutečnosti, že se zabezpečení jejich dveří výměnou zámkové vložky nezmění, na výměnu by nepřistoupily.

18. S ohledem na charakter uplatněných námitek státní zástupce připomíná, že námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů samy o sobě nenaplňují žádný dovolací důvod. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Akcentuje, že tzv. extrémní rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, který by mohl naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dán jen proto, že soud hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019). Státní zástupce uzavírá, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a neshledává pochybení, které by naplnilo první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný v podaném dovolání rovněž formálně uplatnil, se státní zástupce s poukazem na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 703/2018, nebo ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 924/2020) nejprve zaobírá okolnostmi, za nichž může být tento dovolací důvod naplněn. Konstatuje, že námitky obviněného, prostřednictvím nichž zpochybňuje svoji subjektivní stránku a vůbec účast na stíhaném jednání, stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Dovolací argumentace je totiž založena na jiném skutkovém stavu, než jaký měl za prokázaný odvolací soud.

20. Bez ohledu na výše uvedený závěr zdůrazňuje, že závěry soudů o zaviněném jednání obviněného vycházejí z řádně provedených důkazů, zejména výpovědi poškozených a zaměstnanců obviněného, kteří uvedli, že jednali na základě jeho pokynů. I když některé poškozené obviněného neidentifikovaly, státní zástupce poukazuje na další důkazy, které jeho účast potvrzují, jako je stejný modus operandi, stejné ceny za montáž nebo výpovědi zaměstnanců. Ohledně věrohodnosti tvrzení obviněného, že se stíhaného jednání nedopustil, pak poukazuje na jeho další aktuálně probíhající trestní stíhání před Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 111/2024 pro prakticky totožnou trestnou činnost. Státní zástupce následně uzavírá, že jednání obviněného, jak je uvedeno ve výrokové části napadeného rozsudku, bylo prokázáno, přičemž nelze učinit jiný závěr než ten, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z těchto důvodů je podle státního zástupce i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř zjevně nepřípadný.

21. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

22. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.

Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněně tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu a s průběhem řízení, které předcházelo jeho vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice s určitou mírou tolerance odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

31. Současně je třeba předeslat, že námitky uvedené v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz odůvodnění odvolání na č. l. 428-435 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje fakticky pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (viz body 9-15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 12-28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě a řádně vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408], jak ostatně podotkl i státní zástupce ve svém vyjádření. Bez ohledu na shora uvedené však přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání.

32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval obviněným namítanou vadou tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy tvrzením, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu stran bezpečnosti zámkových vložek u poškozené S. a poškozené F., stran vědomosti poškozených o bezpečnosti jednotlivých vložek a stran svého podílu na stíhaném jednání. V této souvislosti zpochybňuje závěry odborného vyjádření týkajícího se bezpečnosti zámkových vložek, akcentuje skutečnost, že poškozené od něj vždy obdržely kupní smlouvu, ve které bylo zřetelně uvedeno, že se jedná o zámkovou vložku 3. bezpečnostní třídy, a dále poukazuje na skutečnost, že některé poškozené ho jako pachatele neidentifikovaly.

33. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními považuje Nejvyšší soud za nutné nejdříve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

34. Ke shora uvedeným námitkám obviněného směřujícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné. Je tomu tak zejména proto, že obsahově tyto námitky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně také nesprávné právní posouzení či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

35. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

36. Je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů shora uvedeným povinnostem beze zbytku dostály, když v odůvodněních svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry ztotožňuje a pro stručnost v podrobnostech odkazuje na body 9–14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale zejména na body 14–23 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když odvolací soud přistoupil právě na podkladě podaného odvolání obviněného k úpravě skutku, kdy i pro část žalované trestné činnosti obviněného zprostil.

37. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné alespoň na některé argumenty obviněného stručně reagovat. V první řádě musí Nejvyšší soud odmítnout námitky obviněného týkající se skutkových zjištění o bezpečnosti zámkových vložek u poškozené S. a poškozené F. Lze konstatovat, že k posouzení bezpečnosti zámkových vložek je bezesporu třeba odborných znalostí. Nalézací soud si z tohoto důvodu vyžádal odborné vyjádření, jehož závěrům následně neměl žádný důvod nevěřit. Ze závěrů odborného vyjádření kromě jiného vyplývá, že nově namontované zámkové vložky neposkytují vyšší ochranu proti vniknutí do bytu než ty původní. Jinými slovy, nově namontované zámkové vložky nejsou bezpečnější než ty původní, což nepochybně představovalo podstatnou skutečnost při rozhodování poškozených, zda k výměně zámku přistoupí, či nikoliv. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba uvést, že tento pomíjí, že poškozené S. a F. měly původní zámkové vložky k dispozici, včetně jejich typového označení, takže zpracovatel odborného vyjádření věděl, jaké měly poškozené původní zámkové vložky a na základě svých odborných znalostí byl nepochybně schopen posoudit stupeň jejich bezpečnosti (viz č. l. 64, 67, 411, 412). Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly na základě odborného vyjádření ke skutkovému závěru, že obviněný „poškozeným provedl montáž zámkové vložky stejné bezpečnostní třídy …“, nelze jim v tomto směru v zásadě nic vytknout a tento skutkový závěr má oporu v provedeném dokazování.

38. Pokud jde o námitky stran vědomosti poškozených o bezpečnosti nově montovaných zámkových vložek, i tyto musí Nejvyšší soud odmítnout. Obviněný v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že poškozené od něj vždy obdržely kupní smlouvu, ve které bylo zřetelně uvedeno, že se jedná o zámkovou vložku 3. bezpečnostní třídy. K tomu je nutno uvést, že samotná skutečnost, že si poškozené byly, resp. mohly být vědomy bezpečnostní třídy nově montované zámkové vložky, nemění nic na tom, že v této oblasti vystupovaly, a to na rozdíl od obviněného, jako laici a byly pod přímým tlakem nepravdivých informací přesvědčivě tvrzených obviněným či jeho spolupracovníky, na což ostatně poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Závěr soudů nižších stupňů, že pokud by si poškozené byly vědomy toho, že míra zabezpečení jejich vchodových dveří do bytu se výměnou zámků nezmění, tak by na tuto by nepřistoupily, je proto i z pohledu Nejvyššího soudu zcela logický. V tomto směru nelze pominout, že poškozené byly mylně ubezpečovány o tom, že nová zámková vložka bude bezpečnější než původní.

39. K námitkám obviněného, prostřednictvím kterých rozporuje skutkové závěry soudů nižších stupňů o jeho vedoucí úloze a vůbec účasti na stíhaném jednání, je třeba uvést, že závěry soudů vycházejí z řádně provedených důkazů, zejména výpovědi poškozených a zaměstnanců obviněného, kteří uvedli, že jednali na základě jeho pokynů. Z odůvodnění předmětných rozsudků je zřejmé, že soudy si byly vědomy možné motivace zaměstnanců obviněného vyhnout se případné trestněprávní odpovědnosti, a tedy i možné nižší důkazní hodnoty jejich výpovědí, a v tomto světle také tyto důkazy hodnotily. Pokud obviněný poukazuje na to, že některé poškozené ho jako pachatele neidentifikovaly, je třeba připomenout, že jsou zde další důkazy, které jeho účast na stíhaném jednání potvrzují. Vedle již zmíněných výpovědí jeho zaměstnanců je to především stejný modus operandi a stejné ceny za montáž nového zámku.

40. Obviněný v podaném dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu je třeba uvést, že podstata jeho argumentace je založena na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán. Z uvedeného vyplývá, že předmětná argumentace se míjí s předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu a jako taková nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jinými slovy, obviněný vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů. Teprve následně, na základě jím předkládané verze skutkového děje dovozuje nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Takto formulované námitky však nejsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod materiálně podřaditelné.

41. Bez ohledu na shora uvedený závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že odvolací soud v napadeném rozsudku řádně objasnil, proč dospěl po vyhodnocení provedených důkazů k jednoznačnému závěru o vině obviněného přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo společné protiprávní jednání obviněného a neustanovených pachatelů, jak je uvedeno ve výrokové části napadeného rozsudku, včetně vedoucí úlohy obviněného na celém jednání. Tímto jednáním obviněný uvedl poškozené v omyl se záměrem se obohatit, z čehož odvolací soud nemohl učinit jiný závěr než ten, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V podrobnostech lze pro stručnost odkázat na body 24–28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

42. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

43. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

44. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice s určitou mírou tolerance odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu