4 Tdo 1096/2025-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání
obviněného V. S., t. č. neznámého pobytu, proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 9 To 252/2025, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 171/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního
stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 T 171/2023, byl
obviněný V. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“), stíhaný jako uprchlý
podle § 302 tr. ř., uznán vinným pokračujícím přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že:
„ 1. dne 11.8.2023 kolem 17:55 hodin v XY, ulici XY, po předchozím vědomém
požití látky metamfetamin, zvané pervitin, řídil osobní motorové vozidlo
tovární značky Ford Focus, registrační značky XY, když test na návykové látky
provedený testerem DrugWipe 5S byl pozitivní na látku amfetamin/metamfetamin,
následným rozborem krve odebrané dne 11.8. 2023 v 18:37 hodin byla zjištěna
hladina látky metamfetamin v krvi ve výši 183,9 ng/ml a jeho metabolitu
amfetaminu o koncentraci 38,3 ng/ml, přičemž látka metamfetamin je zařazena do
Seznamu č. 5 "Psychotropní látky", přílohy č. 5 podle Nařízení vlády č.
463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, ve znění pozdější novelizace, kdy toto množství návykové
látky již vylučovalo bezpečnou jízdu,
2. dne 20.8.2023 kolem 15:55 hodin v Praze XY, na silniční komunikaci XY, ve
směru Praha XY — XY, poblíž benzínové stanice ÖMV, v ulici XY, kde byl
kontrolován policejní hlídkou, řídil motorové vozidlo tovární značky Ford
Focus, mezinárodní poznávací značky XY (UA), ačkoli věděl, že se předchozí
aplikací pervitinu přivedl do stavu vylučujícího bezpečné řízení motorového
vozidla, přičemž v 17:30 hodin byl v jeho krvi zjištěn obsah metamfetaminu v
koncentraci 229 ng/ml a dále obsah amfetaminu v koncentraci 57,5 ng/ml,
3. dne 9.9.2023 kolem 20:25 hodin v XY, ulici XY, po předchozím vědomém požití
látky metamfetamin, zvané pervitin, řídil osobní motorové vozidlo tovární
značky Ford Focus, registrační značky XY, když test na návykové látky provedený
testerem DrugWipe 5S byl pozitivní na látku amfetamin/metamfetamin, následným
rozborem krve odebrané dne 9.9.2023 ve 21:15 hodin byla zjištěna hladina látky
metamfetamin v krvi ve výši 216,3 ng/ml a jeho metabolitu amfetaminu o
koncentraci 37,7 ng/ml, přičemž látka metamfetamin je zařazena do Seznamu č. 5
"Psychotropní látky", přílohy č. 5 podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o
seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve
znění pozdější novelizace, kdy toto množství návykové látky již vylučovalo
bezpečnou jízdu,
4. dne 20.9.2023 kolem 13:10 hodin v XY, ulici XY, po předchozím vědomém požití
látky metamfetamin, zvané pervitin, řídil osobní motorové vozidlo tovární
značky Ford Focus, registrační značky XY, když test na návykové látky provedený
testerem DrugWipe 5S byl pozitivní na látku amfetamin/metamfetamin, následným
rozborem krve odebrané dne 20.9.2023 ve 14:15 hodin byla zjištěna hladina látky
metamfetamin v krvi ve výši 259,2 ng/ml a jeho metabolitu amfetaminu o
koncentraci 80,8 ng/ml, přičemž látka metamfetamin je zařazena do Seznamu č. 5
"Psychotropní látky", přílohy č. 5 podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o
seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve
znění pozdější novelizace, kdy toto množství návykové látky již vylučovalo
bezpečnou jízdu, a uvedené vozidlo řídil, ačkoliv věděl, že mu byl rozhodnutím
Městského úřadu v Příbrami ze dne 14.8.2023, sp.zn. DÚ/1276/81832/2023/Nep,
které nabylo právní moci dne 6.9.2023, uložen zákaz činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců ode dne nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí,
5. dne 10.11.2023 kolem 17:15 hodin na silniční komunikaci v Praze XY, ulici
XY, řídil osobní motorové vozidlo značky Ford Focus, registrační značky XY,
ačkoliv věděl, že mu byl příkazem Městského úřadu Příbram, č.j. DÚ/
1276/81832/2023/NEP ze dne 14.8.2023, který nabyl právní dne 6.9.2023, uložen
mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu na dobu 8 měsíců“.
2. Pokud jde o dílčí útoky popsané pod body 1–4, soud prvního stupně byl
vázán skutkovými zjištěními z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4.
2025, sp. zn. 15 T 136/2023, resp. z jím zrušených rozhodnutí.
3. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 337
odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku,
úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku,
za použití § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku, obviněnému dále uložil
úhrnný společný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu v trvání 36 měsíců.
4. Současně soud prvního stupně podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil
výrok o vině a celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v
Příbrami ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 15 T 125/2023, z trestního příkazu
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 T 148/2023, a z
rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 15 T 136/2023,
jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím
obhájce odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném
odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř.
„odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 9 To 252/2025, tak, že
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 9
To 252/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 17. 10. 2025 dovolání,
a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy) a v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení).
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje
v tom, že existují významné pochybnosti o skutkovém stavu a jeho vyjádření v
tomto případě není hodnověrným důkazem. Namítá, že soudy nižších stupňů dospěly
k závěru, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, zejména pak subjektivní stránky tohoto
přečinu, a to především na základě jeho vlastního vyjádření a údajného doznání.
Akcentuje, že soudy nižších stupňů vycházely zejména z jeho doznání. Takový
postup ovšem podle něj není dostatečným podkladem pro naplnění zásady
materiální pravdy zakotvené v § 2 odst. 5 tr. ř. Současně namítá i porušení
zásady in dubio pro reo, která je součástí principu presumpce neviny
zakotveného jak v § 2 odst. 2 tr. ř., tak v čl. 40 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Tvrdí, že závěry orgánů činných v trestním řízení podávají
neucelený obraz o skutkovém ději, a v takové situaci nelze rozhodnout v jeho
neprospěch. Na podporu svých námitek cituje usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 1 To 202/98, nález Ústavního soudu ze dne 5. 9.
2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2882/14.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledává
v tom, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat předmětného trestného činu.
Namítá, že nebylo prokázáno, že byl srozuměn s uloženým zákazem činnosti
spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, což je pro naplnění znaků
skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nezbytné. Akcentuje, že předmětný příkaz
Městského úřadu Příbram mu byl doručen fikcí. Nadto vzhledem k tomu, že je
cizincem, není zřejmé, zda mu případně porozuměl. Pokud odvolací soud v
souvislosti s touto jeho námitkou poukázal na jeho vyjádření ze dne 29. 10.
2023, kdy při podání vysvětlení byl informován o uložené sankci a uvedl, že
bere na vědomí, že nyní nesmí řídit motorová vozidla, tak toto jeho vyjádření
nelze považovat za důkaz toho, že se s vydaným příkazem plně seznámil,
porozuměl mu a správně ho pochopil. Zdůrazňuje, že v době podání vysvětlení byl
pod vlivem amfetaminu/metamfetaminu, a jeho slova mohla znamenat pouze vědomí
zákazu řízení pod vlivem návykových látek, nikoli zákaz řízení jako takový.
9. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8.
2025, sp. zn. 9 To 252/2025, společně s prvostupňovým rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 T 171/2023, a sám rozhodl tak, že ho
zprostí obžaloby. Eventuálně, aby podle § 265k
odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení
včetně vadného řízení mu předcházejícího a přikázal soudu, aby věc znovu
projednal a rozhodl.
10. K dovolání obviněného se vyjádřila dne 13. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO
880/2025, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“). Úvodem vyjádření zrekapitulovala dosavadní průběh řízení,
obsah podaného dovolání a uplatněné dovolací důvody. Zdůrazňuje, že dovolání
obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se prolínají
celým trestním řízením a s nimiž se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly.
11. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před
soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Akcentuje, že soudy
nižších stupňů na námitky obviněného adekvátně reagovaly, a s nosnými body
jejich argumentace se ztotožňuje.
12. Státní zástupkyně dále poznamenává, že obviněný podané dovolaní
opírá o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy
namítá nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů a nesprávné právní
posouzení skutku. Přestože tyto námitky lze podřadit pod označené dovolací
důvody, považuje je státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné. Má za to, že
soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, když svým
povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal
a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.
13. Pokud jde o námitku obviněného, že nebyla zjištěna materiální
pravda, státní zástupkyně se zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu.
Zdůrazňuje, že doznání obviněného je v souladu s dalšími listinnými důkazy –
skutečnost, že byl dne 10. 11. 2023 zadržen hlídkou Policie ČR, je prokázána
úředním záznamem a skutečnost, že mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel vyplývá z příkazu Městského úřadu Příbram č.
j. DÚ/1276/81832/2023/NEP. Konstatuje, že toto správní rozhodnutí bylo
obviněnému doručeno fikcí v souladu se správním řádem a pro prokázání
subjektivní stránky není podstatné, zda se seznámil s celým obsahem tohoto
rozhodnutí, ale zda si byl vědom skutečnosti, že mu byl uložen zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Skutečnost, že si obviněný byl
uloženého zákazu řízení vědom, je podle státní zástupkyně prokázána úředním
záznamem o podání vysvětlení ze dne 29. 10. 2023, kdy byl informován o uloženém
zákazu řízení a výslovně uvedl, že bere na vědomí, že nyní nesmí řídit motorová
vozidla. Státní zástupkyně uzavírá, že jednání obviněného bylo provedenými
důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá.
14. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného
k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je
dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).
20. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa)
nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí
alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy
skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková
zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že
naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv
každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno
pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí
jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené
skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo
postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je
povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy
takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý
proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem
Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak
činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat,
že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i
právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé
tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým
stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným,
pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno
uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za
následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v
rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné
bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být
pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty
podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a
tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě
nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí
se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl
proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
21. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa)
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v
zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze
skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
22. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního
rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho
dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.,
byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v
dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jedná se nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o
sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku
měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§
265d odst. 2 tr. ř.).
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř.
odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té
jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
24. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora
uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel
maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
25. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s
obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu
prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání,
musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím
namítá jednak nesprávně zjištěný skutkový stav, a to v důsledku porušení zásady
materiální pravdy a zásady in dubio pro reo, a jednak nesprávné právní
posouzení skutku, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
částečně neodpovídají a částečně jim sice s vyšší mírou tolerance odpovídají,
avšak jsou zjevně neopodstatněné.
26. Úvodem je třeba předeslat, že námitky uvedené v dovolání obviněný
uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání ze dne 23. 6. 2025 na č. l.
200–201 a doplnění odvolání ze 8. 7. 2025 na č. l. 204–205 verte spisového
materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací
argumentace obviněného představuje ve své podstatě pouhé opakování obhajoby, se
kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí
(k tomu viz zejména bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této
souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje
totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi
náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK),
ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci se jedná i v projednávané
věci.
27. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému
posouzení podaného dovolání. Předně je třeba uvést, že obviněný v rámci
podaného dovolání zvolenou dovolací argumentaci určitým způsobem směšuje, když
používá částečně totožnou argumentaci jak ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. (vědomost o uloženém zákazu činnosti). Pokud jde o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze z dovolací argumentace
vysledovat, že míří na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. tzv.
zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených
důkazů. Obviněný namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že svým
jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zejména pak
subjektivní stránku tohoto přečinu, především na základě jeho vlastního
vyjádření a údajného doznání. Soudy tedy podle obviněného nepostupovaly v
souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř., neboť
nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a spokojily se toliko s jeho
doznáním, a nedodržely ani zásadu in dubio pro reo zakotvenou jak v § 2 odst. 2
tr. ř., tak v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když při
existujících pochybnostech o skutkovém stavu nerozhodly v jeho prospěch.
28. Nejvyšší soud považuje předně za vhodné ve vztahu k první variantě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomenout, že ke
zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním by mohlo
dojít pouze v případě takového excesu, který je v rozporu s pravidly
stanovenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v
tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost
(viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného
rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky
svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného
racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán
korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález
téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších).
Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že
obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do
úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání
jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud
není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v
celé jeho šíři.
29. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace obviněného zčásti
míří i na porušení
zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zmínit, že
pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze
ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Proto taková námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Z
bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo
496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle
nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do
extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu
mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy
Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne
30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž
Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má
procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé
naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že
důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné
zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování
jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění,
o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými
důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14,
publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
30. Ve světle shora naznačených východisek Nejvyšší soud k námitkám
obviněného mířícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto
uvádí, že je lze jen skutečně s vysokou mírou tolerance podřadit pod uvedený
dovolací důvod. Je totiž nepochybné, že obviněný prostřednictvím těchto námitek
ve své podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů
hodnotily provedené důkazy, a se skutkovými zjištěními, která na jejich základě
učinily. Z takto tvrzených nedostatků pak dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně i nesprávné právní posouzení skutku ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již ovšem bylo naznačeno, námitky
skutkového (procesního) charakteru jsou v rámci dovolacího řízení relevantní
pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s
provedenými důkazy. Takový rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů nebo nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou pravým opakem toho, co
je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, a další obdobné případy.
Nejvyšší soud ovšem existenci tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně, která se stala podkladem napadeného usnesení odvolacího
soudu, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
31. Nejvyšší soud v této souvislosti ještě připomíná, že účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je plně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat a jak vyhodnotí
jednotlivé důkazy. Shromážděné důkazy pak soudy hodnotí podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2
odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání
určité skutečnosti ani pro relativní váhu jednotlivých důkazů. Z hlediska práva
na spravedlivý proces je tedy klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
32. V návaznosti na výše uvedené je třeba uvést, že soud prvního stupně
k objasnění projednávané věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to
vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nakonec obviněný ani rozsah provedeného
dokazování nezpochybňuje. Tyto důkazy následně hodnotil jak jednotlivě, tak v
jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Soud prvního stupně zároveň v odůvodnění svého rozhodnutí předestřel, jakými
úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, přičemž tyto jsou zcela
logické (viz zejména bod 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na obhajobu
obviněného pak adekvátně reagoval i soud druhého stupně (viz zejména bod 6
odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje s ohledem na
dovolací argumentaci obviněného za potřebné dále zdůraznit, že soudy vycházely
z důkazů, které se vzájemně doplňovaly a na jejichž základě bylo možné vyslovit
závěr o vině obviněného popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Jednalo se
o výpověď obviněného z přípravného řízení (č. l. 12–14) a listinné důkazy –
zejména úřední záznam o silniční kontrole (č. l. 2), evidenční kartu řidiče (č.
l. 15) a rozhodnutí Městského úřadu Příbram včetně doručenky (č. l. 18–21).
Doznání obviněného učiněné při výslechu v přípravném řízení je s těmito důkazy
v souladu, jak ostatně konstatovaly v odůvodněních svých rozhodnutí i soudy
nižších stupňů. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si soudy nižších stupňů
vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst.
5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení
důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř.
33. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitce
dovolatele, že závěr nalézacího soudu o jeho vině je založen především na jeho
vyjádření, které podle něj není hodnověrným důkazem, uvést následující.
Obviněný byl v přípravném řízení vyslechnut jako osoba podezřelá ve smyslu §
179b odst. 3 tr. ř., a to za přítomnosti tlumočnice. Vzhledem k tomu, že hlavní
líčení bylo konáno podle § 306 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného, soud
za splnění podmínek podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl k důkazu výše zmíněnou
výpověď obviněného z přípravného řízení a předložil stranám k nahlédnutí
listinné důkazy, které jsou součástí spisového materiálu a které s výpovědí
obviněného (a jeho doznáním) plně korespondují. Po vyhodnocení všech
provedených důkazů pak dospěl nalézací soud, z pohledu dovolacího soudu zcela
logicky, k závěru o vině obviněného žalovaným přečinem.
34. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dále s
přihlédnutím k uplatněné dovolací argumentaci akcentovat, že správní
rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel, mu bylo doručeno v souladu se správním řádem, byť
formou tzv. fikce. Již na základě tohoto doručení tak lze mít za to, že
obviněný o uloženém zákazu činnosti věděl, resp. měl a mohl vědět. Bez ohledu
na tento závěr je třeba zdůraznit, že skutečnost, že o uloženém zákazu činnosti
obviněný věděl, pak nade vší pochybnost vyplývá z jeho výpovědi (učiněné za
přítomnosti tlumočnice). Nadto tato skutečnost vyplývá i z úředního záznamu,
který byl sepsán podle zákona č. 273/2008 Sb. zákona o Policii ČR, dne 29. 10.
2023, konkrétně podle § 61 odst. 1 tohoto zákona, tedy před spácháním nyní
projednávané trestné činnosti, kdy obviněný byl Policii ČR poučen o uloženém
trestu zákazu činnosti a skutečnosti, že nesmí řídit, což vzal na vědomí. Tento
předmětný úřední záznam pak byl proveden před soudem jako listinný důkaz podle
§ 213 odst. 1 tr. ř., kdy takový postup byl možný (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1186/2018). Z pohledu dovolací
argumentace je třeba ještě dodat, že pro naplnění subjektivní stránky
předmětného trestného činu není podstatné, zda se obviněný seznámil s celým
obsahem správního rozhodnutí, ale klíčové je, zda si byl vědom skutečnosti, že
mu byl uložen zákaz činnosti, o čemž v dané věci na základě provedeného
dokazování není pochyb. Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu je zřejmé, že tento výpověď obviněného hodnotil jak jednotlivě, tak v
kontextu ostatních provedených důkazů, a že svůj závěr o vině obviněného
logicky odůvodnil. Ani v tomto směru tedy nalézacímu soudu nelze v zásadě nic
vytknout.
35. K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu in
dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést – v návaznosti na výše
uvedené však již pouze velmi stručně – že v projednávané věci nenastala situace
tzv. důkazní nouze, resp. nejasná důkazní situace, která by použití uvedené
zásady umožňovala a vyžadovala. Je tomu tak proto, že na straně soudů nevznikly
po provedeném dokazování a jeho vyhodnocení žádné pochybnosti o skutkovém
stavu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo tak v projednávané věci nebyl
prostor. Nadto tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jak již bylo naznačeno.
36. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného
směřující na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. sice s určitou mírou tolerance shledal přípustnými, avšak zjevně
neopodstatněnými.
37. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak však již bylo naznačeno, důvodem dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení
vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě
napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro
existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem či soudy
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
38. Z pohledu shora prezentovaného závěru Nejvyšší soud uvádí, že
obviněný uplatněnou dovolací argumentací, jíž vztahuje k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., materiálně nahlíženo, vyjadřuje fakticky
svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů o naplnění
subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání. Až na základě nesouhlasu s tímto skutkovým zjištěním dovozuje
nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takovou
dovolací argumentaci však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť tato
nepřesahuje pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze
strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po
tomto hodnocení soudy učinily. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky mířící
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil pouze
formálně.
39. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za
vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v
dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující
argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro
lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko,
že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody.
40. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu
prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit
obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou
napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným
uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil
podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti
neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice s určitou mírou tolerance
odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k
tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná
pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva
obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl
v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu