4 Tdo 1186/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání
obviněné B. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve
Věznici XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn.
9 To 125/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
2 T 25/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 T 25/2018,
byla obviněná B. Š. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznán vinnou ze
spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst.
3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod
bodem 1)] a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
[skutek pod bodem 2)]. Uvedených trestných činů se podle rozsudku tohoto soudu
dopustila tím, že:
1) dne 19. 10. 2017 kolem 16:30 hod. v Praze 4, ul. XY, ze severní
terasy Kongresového centra Praha hodila po poškozené E. M., nar. XY, jež stála
na travnatém prostoru pod touto terasou a plnila zde služební povinnosti
strážníka Městské policie hl. města Praha, betonový ovál o rozměrech 15x15x3 cm
a váze 413 gramů, přičemž popsaný předmět minul hlavu poškozené M. zhruba o 30
cm, takže ke zranění poškozené nedošlo, avšak při zasažení hlavy tímto
předmětem reálně mohlo dojít ke zlomenině lebky, k pohmoždění či vzniku tržných
a tržně zhmožděných ran měkkých pokrývek anebo k otřesu mozku, respektive k
difuznímu poranění mozku DAI, či k zhmoždění mozku, přičemž pro přečin
výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena trestním příkazem
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 1 T 79/2016,
který nabyl právní moci dne 8. 6. 2016, k podmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání 12 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a
dále byla pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 8 T
89/2016, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2016, k podmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 48
měsíců za současného vyslovení dohledu nad obžalovanou,
2) dne 19. 10. 2017 v době od 19:30 hod. do 21:30 hod. v Praze 4, ul.
XY, v prostoru severozápadní terasy Kongresového centra Praha poblíž podatelny
Magistrátu hl. města Prahy hlasitě pokřikovala a házela kameny směrem do
prostoru střeženého Policií ČR, přičemž opakovaně hodila kameny směrem ke zde
zaparkovanému služebnímu vozidlu označenému nápisy Policie ČR, zn. Volkswagen,
r. z. XY, kdy v jednom případě vozidlo kamenem zasáhla, avšak vozidlo nebylo
nijak poškozeno, přičemž pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13.
5. 2016, sp. zn. 1 T 79/2016, který nabyl právní moci dne 8. 6. 2016, k
podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odloženému na
zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a dále byla pro přečin výtržnictví dle § 358
odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Kolíně
ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 8 T 89/2016, který nabyl právní moci dne 13. 12.
2016, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně
odloženému na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného vyslovení dohledu
nad obžalovanou.
Za uvedené trestné činy uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněné podle § 325
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon
trestu obviněnou zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b),
odst. 4 tr. zákoníku obviněné dále uložil ochranné léčení protialkoholní ve
formě ústavní.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 T
25/2018, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O
podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2018, sp.
zn. 9 To 125/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To
125/2018, podala obviněná prostřednictvím ustanovené obhájkyně dovolání z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na
nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
Podle dovolatelky skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně
nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325
odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, neboť v popisu skutku absentuje znak užití násilí proti
úřední osobě pro výkon pravomoci úřední osoby a naplnění uvedeného znaku
nevyplývá ani ze zjištěného skutkového stavu, a to bez ohledu na to, zda
poškozená na místě plnila úkoly a povinnosti strážníka městské policie.
Zdůrazňuje, že k jejímu protiprávnímu jednání nedošlo kvůli výkonu takové
pravomoci poškozenou.
Následně obviněná cituje z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně ohledně
uplatněné námitky nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem 1) a uvádí, že
vyslovený názor je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Poukazuje
na skutečnost, že poškozená ji nekontaktovala v rámci plnění svých pracovních
povinností, ale z lidského zájmu a že si poškozené neztěžovala na to, že byl
její přítel policisty zatčen a uvězněn, což podle soudu měla údajně nést jako
křivdu, a proto měla na poškozenou zaútočit. Současně obsáhle cituje z výpovědi
poškozené, zdůrazňuje, že její výpověď je v podstatě totožná s její výpovědí.
Namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že by zaútočila na poškozenou pro
výkon její pravomoci. Její jednání tedy nemělo žádnou souvislost s úředním
postavením poškozené.
Podle jejího názoru měl být uvedený skutek právně kvalifikován jako pokus
ublížení na zdraví, max. jako pokus těžké újmy, když pokud jde o v úvahu
připadající následek, je toho názoru, že nelze hovořit o pokusu těžké újmy,
neboť její jednání nesměřovalo k uskutečnění tohoto následku a to ani ve formě
nepřímého úmyslu. Ze zjištěného skutkového stavu nelze usuzovat, že by
minimálně byla srozuměna s tím, že u poškozené může nastat těžká újma, pokud by
došlo k jejímu zasažení. Znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný.
Nebylo zjištěno, že by na poškozenou cílila, cílila „pouze“ do prostoru, kde se
poškozená nacházela. V popisu skutku není vyjádřená subjektivní stránka.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně namítá, že
nenaplnila znaky přečinu výtržnictví, její jednání by mohlo být maximálně
posouzeno jako přestupek proti veřejnému pořádku, neboť intenzita jejího
jednání nebyla taková, aby se jednalo o trestný čin. Skutek navíc nebyl
podroben řádnému dokazování, bylo vycházeno z neprocesních důkazů – úředních
záznamů, které mohou sloužit pouze jako podklad k tomu, zda má být vyslechnuta
osoba, která záznam sepsala. Odkaz soudu druhého stupně na usnesení MS v Praze
ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 To 18/2000 (PR 9/2001/) považuje za nepřípadný,
neboť na tomto úředním záznamu stavěla svůj postup obžaloba, ačkoliv v
citovaném rozhodnutí se jednalo o práva obhajoby. Tímto postupem bylo porušeno
její právo na spravedlivý proces. Pokud je poukazováno na její částečné
doznání, jedná se o hodnocení, které je v příkrém rozporu se zákonem. Proto i v
případě tohoto skutku došlo k tomu, že výrok rozsudku je v extrémním rozporu s
právní větou a provedeným dokazováním.
Pouze okrajově obviněná namítá, že skutky vzhledem k blízké časové souvislosti
a dalším okolnostem měly být posouzeny jako jedno pokračující jednání.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To 125/2018 a jemu
předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn.
2 T 25/2018 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 9.
2018, sp. zn. 1 NZO 769/2018 uvádí, jaký uplatnila obviněná dovolací důvod,
přičemž konstatuje, že obviněná jen opakuje obhajobu, kterou uplatnila v
předchozích řízeních, zejména ve svém odvolání. Podle názoru státního zástupce
se soud druhého stupně s obhajobou obviněné řádně vypořádal na str. 3-5,
odstavce 11.-13. svého rozhodnutí.
Podle státního zástupce je nepochybné, že důvodem komunikace mezi obviněnou a
poškozenou v případě skutku 1) byla právě skutečnost, že poškozená vnikla
bezděčně do prostoru, který střežila poškozená v rámci výkonu své pravomoci
úřední osoby a že k hození kamenu po poškozené došlo právě z důvodu předchozí
komunikace mezi obviněnou a poškozenou.
Pouze okrajově pak státní zástupce poznamenává, že soud prvního stupně v právní
větě skutku 1) spojil znaky obou skutkových podstat uvedených v § 325 odst. 1
tr. zákoníku, ačkoliv právní kvalifikaci zcela jednoznačně posoudil podle písm.
b) tohoto citovaného ustanovení. Dovolatelka na tuto vadu v rámci dovolání
nepoukázala, přičemž i kdyby tak učinila, bylo by nutno dovolání odmítnout pro
neúčelnost (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7
Tdo 961/2011).
Státní zástupce posléze uvádí, že obviněná jen opakuje námitky, které uplatnila
v předchozích řízeních a soudy se s nimi řádně a náležitým způsobem vypořádaly.
Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nepoužila
násilí proti úřední osobě pro výkon její pravomoci, v existenci extrémního
rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v neexistenci
úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví a v nenaplnění všech znaků
přečinu výtržnictví v případě skutku pod bodem 2) a v tom, že jednání mělo být
posouzeno jako jeden pokračující skutek.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze mít za to, že
obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem a tyto jsou podřaditelné
pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s výjimkou
námitky vztahující se k použití úředního záznamu o zákroku Policie ČR jako
důkazního prostředku a existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
zjištěným skutkovým stavem.
Ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám je třeba uvést následující.
Obviněná především namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže její
jednání právně kvalifikovaly jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325
odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, neboť na poškozenou neútočila pro výkon její pravomoci.
Jedná se o námitku, která naplňuje zvolený dovolací důvod, neboť obviněná
namítá nesprávné právní posouzení skutku, byť část uplatněné argumentace
směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se o námitky,
kterými obviněná zpochybňuje skutečnosti, které vyplynuly z výpovědi poškozené
(např. že si ztěžovala na to, že jejího přítele zavřeli) a které jako takové
nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, když mají procesní charakter.
Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že obviněná zpochybňuje, že na
poškozenou zaútočila pro výkon její pravomoci. V dané souvislosti je třeba
podotknout, že právní věta není zcela odpovídající, když soud prvního stupně
spojil do právní věty jak písm. a), tak písm. b) § 325 tr. zákoníku, ačkoliv z
použité právní kvalifikace je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že obviněná
použila násilí vůči poškozené pro její výkon pravomoci úřední osoby, tedy že
naplnila písm. b) odst. 1 § 325 tr. zákoníku. Tento závěr vyplývá i z
odůvodnění rozsudku. Naznačené pochybení ovšem není ze strany obviněné v rámci
podaného dovolání namítáno, takže nemůže být předmětem přezkumné povinnosti
Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a Nejvyšší soud je vázán uplatněnými námitkami. Přesto je třeba
uvést, že i pokud by tuto skutečnost obviněná namítala, tak by bylo nutno její
dovolání, v případě nezjištění jiných závažných namítaných pochybení, zamítnout
pro neúčelnost podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015).
Jak je patrno z právní věty, ale především zvolené právní kvalifikace a zároveň
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněná byla uznána vinnou zločinem
násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zločinu podle § 325
odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který
užije násilí pro výkon pravomoci úřední osoby a způsobí tak těžkou újmu na
zdraví. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s
cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit, když k
naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví.
Násilí může být zaměřeno nejen vůči úřední osobě, ale i proti jiné osobě nebo
proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo
prostředkem odplaty, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonávala. Může se jednat
ale i o situaci, kdy pachatel útočí na úřední osobu z toho důvodu, že si je
vědom skutečnosti, že se jedná o úřední osobu, např. ji zná z dřívějšího
jednání nebo má služební stejnokroj a vyjadřuje tak negativní postoj k úředním
osobám obecně. Výkonem pravomoci úřední osoby se rozumí oprávnění úřední osoby
vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která
autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, ať již přímo nebo
zprostředkovaně. Pravomoc úředních osob je pak vymezena příslušnými zákony a
právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na
základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem).
Z provedeného dokazování je zřejmé, že poškozená byla předmětného dne oblečena
ve služebním stejnokroji příslušnice Městské policie hl. města Prahy a zároveň
plnila služební povinnosti jako úřední osoba, když byla ve službě a vykonávala
hlídkovou činnost. Tato skutečnost byla obviněné známa, když spolu jednaly.
Strážník obecní (městské) policie má při zabezpečování místních záležitostí
veřejného pořádku v rámci působnosti obce podle § 1 a § 2 zákona č. 553/1991
Sb., o obecní policii v platném znění, postavení úřední osoby [§ 127 odst. 1
písm. e) tr. zákoníku]. Základní předpis upravující pravomoc příslušníků
městské policie představuje zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii v platném
znění. Úkoly obecní policie stanoví především § 2 zákona č. 553/1991 Sb., o
obecní policii v platném znění. Poškozená na daném místě a v daném čase
realizovala úkoly uvedené v § 2 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní
policii v platném znění, spočívající v ochraně a bezpečnosti osob a majetku,
když bezpečností osob se rozumí zájem na ochraně před porušováním celé řady
zájmů vztahujících se přímo ke kterékoliv fyzické osobě (např. život, zdraví,
svoboda, lidská důstojnost atd.). Tuto bezpečnostní ochranu obecní policie
zajišťuje jednak preventivní činností dozorovou, jednak v případě faktického
ohrožení i přímou ochranou osob na místě, neboť každý může obecní policii
požádat o pomoc a strážníci jsou povinni ji poskytnout v rozsahu svých
oprávnění a povinností podle tohoto nebo zvláštního zákona každému, kdo o ni
požádá. Z uvedeného je tedy nepochybné, že poškozená měla postavení úřední
osoby a vykonávala pravomoc úřední osoby. Poškozená vykonávala preventivní
dozorovou činnost, jak vyplývá z její výpovědi a výpovědi svědka L. Z., když
vykonávali hlídkovou činnost.
Při tomto výkonu vešla do kontaktu s obviněnou, kdy nepochybně realizovala
úkoly uvedené v § 2 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v
platném znění, neboť obviněná se nacházela v prostoru, ve kterém vykonávala
hlídkovou činnost, a její chování bylo určitým způsobem nestandardní a hrozilo
nebezpečí, že u ní může dojít k poškození zdraví či může dojít ke škodě na
majetku. Obviněná pak následně poté, co došlo ke kontaktu mezi ní a
poškozenou, když již jak bylo naznačeno, si byla vědoma, že poškozená je
příslušnicí městské policie a vykonává hlídkovou činnost, v krátkém časovém
úseku zaútočila na poškozenou tak, že po ní hodila záměrně betonový ovál. Vzhledem k průběhu skutkového děje lze souhlasit se závěry soudů nižších
stupňů, že na poškozenou zaútočila z toho důvodu, že byla příslušnicí městské
policie, tedy z důvodu jejího postavení. Jednalo se tedy o použití násilí vůči
poškozené pro výkon její pravomoci. Proto lze považovat uplatněnou námitku za
zjevně neopodstatněnou. K námitce obviněné, že její jednání by mohlo být kvalifikováno toliko jako
pokus ublížení na zdraví, ovšem nikoliv pokus těžké újmy na zdraví, je třeba
uvést, že tato námitka rovněž směřuje do právního posouzení skutku a naplňuje
zvolený dovolací důvod. Z pohledu argumentace obviněné je třeba především
zdůraznit, že Nejvyšší soud se neztotožnil s jejími námitkami ohledně nesprávné
právní kvalifikace jejího jednání jako zločinu násilí proti úřední osobě podle
§ 325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru odkazuje na své předchozí úvahy. V dané souvislosti je třeba uvést, že z právní věty použité při právní
kvalifikaci jednání obviněné je nepochybné, že podle soudu prvního stupně
úmyslně použila násilí vůči poškozené pro výkon její pravomoci a měla v úmyslu
způsobit takovým činem těžkou újmu na zdraví, avšak k dokonání trestného činu
nedošlo. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně shledal, že obviněná měla v
úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví pro výkon její pravomoci úřední
osoby, když ovšem k způsobení následku, tj. těžké újmy na zdraví nedošlo. Ve
vztahu k naplnění odst. 3 písm. a) § 325 tr. zákoníku je třeba uvést, že k
naplnění tohoto kvalifikačního znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby
postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. Není ovšem vyloučeno,
aby těžká újma byla způsobená úmyslně ve smyslu § 15 tr. zákoníku. Z použité
právní věty a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu
druhého stupně je patrno, že tyto soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala v
úmyslu nepřímém i ve vztahu k způsobení těžké újmy na zdraví [§ 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku]. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že jednání
obviněné skončilo ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého
se vždy vyžaduje úmyslná forma zavinění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 702/2014), neboť v případě pokusu musí být u pachatele vždy
dán úmysl spáchat trestný čin.
Z uplatněné argumentace obviněné vyplývá, že konkrétně namítá, že u ní není
dáno zavinění, tedy že nejednala v úmyslu nepřímém ve vztahu k způsobení těžké
újmy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněná tedy zpochybňuje
úmysl spáchat konkrétní trestný čin, což naplňuje dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., když zavinění se vztahuje k základům trestní
odpovědnosti fyzické osoby. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav
pachatele k podstatným složkám trestného činu, musí být dáno v době činu (P.
Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s.
165). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě
je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost
(§ 16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a
musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí
být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti
subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností
objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na
vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp.
zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č.
62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Z hlediska subjektivní stránky se u pokusu zločinu násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke
způsobení těžké újmy. Soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky
zabývaly, tuto nepominuly. Soud prvního stupně shledal, že obviněná jednala
přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s
tímto závěrem ztotožnil. Nejvyšší soud považuje jejich závěry za správné a
odůvodněné výsledky provedeného dokazování. Bez ohledu na tento závěr je možno
uvést, že v rámci úvah, zda úmysl obviněné skutečně směřoval ke způsobení těžké
újmy na zdraví podle odst. 3 písm. a) § 325 odst. 1 tr. zákoníku, není
podstatné, že poškozená fakticky neutrpěla žádná zranění a že u poškozené
nenastala těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v
ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obecně platí, že podstatná je
především povaha a způsob jednání, kterým obviněná na poškozenou útočila a
další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s
přihlédnutím k ostatním okolnostem případu bylo možno dovodit, k jakému
následku směřoval úmysl obviněné. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na
zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší
následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze
usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z
intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části
těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 484/2018). Při posuzování úmyslu obviněné způsobit
poškozené těžkou újmu na zdraví nelze pominout skutečnost, že jak vyplývá z
výpovědi poškozené, tak obviněná po ní hodila betonový ovál úmyslně (viz její
vyjádření po útoku), a skutečnost, že obviněná útočila na poškozenou za
situace, kdy tato útok neviděla, takže nemohla na tento nijak reagovat, přičemž
betonový ovál prolétl těsně kolem hlavy poškozené. Útok byl prokazatelně veden
na tu část těla, která je vždy zranitelnější a hrozí zde zvýšené riziko
způsobení těžké újmy na zdraví, neboť útok byl veden na hlavu poškozené, kde je
umístěn mozek, jehož poškozením vždy reálně hrozí způsobení těžké újmy na
zdraví z hlediska způsobených následků. Současně je třeba vzít v úvahu předmět,
kterým byl útok veden, když se jednalo o betonový ovál, přičemž nelze pominout
jeho váhu a tvar, když tento vážil přes 400 g. O intenzitě útoku nakonec svědčí
i to, že betonový ovál se po pádu na zem rozlomil. Nelze také přehlédnout, že
obviněná byla opilá, jednala ve vzteku, takže své jednání neměla pod kontrolou.
Proto lze uzavřít, že obviněná si vzhledem ke způsobu útoku a na jakou část
těla poškozené útočila (hlava) musela být vědoma skutečnosti, že může poškozené
způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byla s tím
srozuměna. Obviněná tedy jednala v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku.
Pokud obviněná namítá, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka,
tak je třeba uvést, že přestože v konkrétním slovním vyjádření skutku není
výslovně užito slovo „úmyslně“, nelze z toho automaticky dovozovat, že náležitá
kvalita subjektivní stránky tak není vyjádřena vůbec. V tomto směru je třeba
zdůraznit, že v popisu skutku je uvedeno, že obviněná po poškozené, která si
plnila své služební povinnosti strážníka Městské policie hl. města Prahy,
hodila betonový ovál, kdy tento minul hlavu poškozené v určité vzdálenosti
včetně toho, k jakému zranění poškozené mohlo reálně dojít, když v právní větě
je výslovně uvedeno, že jednala úmyslně. Subjektivní stránka je dále výslovně
rozvedena v písemném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nad rámec těchto
úvah je třeba podotknout, že slovo „hodit“ je synonymem slova mrštit, vrhnout,
což vždy představuje úmyslnou činnost (viz Lingea, Slovník českých synonym a
antonym, nakladatelství Lingea s. r. o., Brno, 2012, str. 105). Obecně pak lze
připustit, že jednání obviněné mohlo být popsáno výstižněji, popř. přesněji.
Podstatné však je, že konkrétní popis skutku odpovídá zákonným požadavkům, což
se v dané věci stalo, když je třeba zdůraznit, že součástí výrokové části
rozsudku je nejen uvedení skutku, kterým byla obviněná uznána vinnou, ale i
použitá právní věta včetně označení, jaký trestný čin či trestné činy jsou ve
skutku spatřovány, když právě v právní větě je forma zavinění výslovně uvedena.
Proto i tuto námitku lze považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně obviněná především
namítá, že skutkové závěry soudů jsou založeny na důkazech, které mají
neprocesní povahu. Jedná se o námitku, která má procesní charakter a jako
taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Přesto je vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně lze
připustit, že pokud by byl skutkový stav formulován v rozhodující míře na
základě důkazu, který byl nezákonný, mohlo by to zakládat porušení práva na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) a následně zakládat dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se ovšem v dané věci
nejedná.
Podstatou námitek obviněné je tvrzení, že soud nemohl přečíst úřední záznam o
průběhu služebního zákroku Policie ČR z č. l. 106, když podle jejího názoru
tento mohl sloužit pouze pro zvážení toho, zda osobu či osoby, které jej
sepsaly, lze v dalším řízení vyslechnout jako svědky. Nejvyšší soud z pohledu
této argumentace považuje za nutné uvést následující skutečnosti. Úřední záznam
o služebním zákroku Policie ČR byl pořízen podle zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii České republiky, v platném znění, konkrétně podle § 26 tohoto zákona.
Předmětný záznam nebyl učiněn podle trestního řádu po zahájení úkonů trestního
řízení. Proto nelze na jeho použití v dalším řízení aplikovat ustanovení § 158
odst. 6 tr. ř., upravující zákaz použití úředního záznamu sepsaného podle § 158
odst. 3 písm. a) tr. ř. v dalším řízení jako důkaz s výjimkou stanovených tr.
ř. (§ 211 odst. 6 tr. ř., § 314d odst. 2 tr. ř.). Úřední záznam o průběhu
služebního zákroku Policií ČR není úředním záznamem podle § 158 odst. 3 písm.
a) tr. ř. a jako takový ho lze v řízení před soudem předložit stranám k
nahlédnutí jako listinný důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. a přečíst
postupem podle § 213 odst. 2 tr. ř., když samozřejmě není ani vyloučeno
následně vyslechnout osoby, které záznam sepsaly, což ovšem žádná ze stran v
řízení před soudem nepožadovala. Pokud obviněná namítá, že odkaz na rozhodnutí
ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 To 18/2000 (publikované PR 9/2001/I s. 453) je
nepřípadný, když v naznačené věci se jednalo o situaci, kdy osoba obviněná ze
spáchání trestného činu chtěla použít předmětný úřední záznam o služebním
zákroku na svoji obranu, tak je třeba uvést, že předmětné rozhodnutí je
použitelné obecně ve vztahu k možnosti použití takového úředního záznamu o
služebním zákroku jako důkaz bez ohledu na to, zda se jedná o důkaz svědčící ve
prospěch či neprospěch obviněné. Proto nelze provedení úředního záznamu o
služebním zákroku Policie ČR, který byl proveden jako listinný důkaz, považovat
za neprocesní důkaz.
Z pohledu další argumentace týkající se zjištěného skutkového stavu lze odkázat
na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně tohoto bodu a zvolené
právní kvalifikace (viz str. 5-6) a rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str.
5, body 12., 13.), na které pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje, neboť se s
nimi ztotožnil. Jen pro přesnost je třeba konstatovat, že odkaz v bodě 12.
rozhodnutí soudu druhého stupně na komentář k trestnímu řádu je nepřípadný,
když soud sice odkazuje na trestní řád, ale pak cituje trestní zákoník, (EZJ 1.
vydání, 2010, s. 1074-1076), který ovšem řeší zcela jinou problematiku. Zvolený
odkaz se týká rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7
To 18/2000, uveřejněného v časopise Právní rozhledy.
K námitce obviněné týkající se skutečnosti, že uvedené skutky svou blízkou
souvislostí časovou a dalšími okolnostmi měly být posouzeny jako jedno
pokračující jednání, je možno konstatovat, že tato námitka naplňuje zvolený
dovolací důvod, když se vztahuje k otázce pokračování v trestném činu podle §
116 tr. zákoníku. Protože zvolená dovolací argumentace je velmi kusá, může se s
ní Nejvyšší soud vypořádat pouze obecně, neboť obecné námitky obviněné, které
uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nemohou být předmětem podrobného přezkumu Nejvyšším soudem (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Z ustanovení §
116 tr. zákoníku plyne, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové
jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i
v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným
nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v
předmětu útoku. Pro závěr o tom, že se jedná o pokračování v trestném činu,
musí být naplněny čtyři znaky. Těmi je míněna existence dílčích útoků, jež jsou
vedeny jednotným záměrem, naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného
činu, jakož i stejný nebo podobný způsob provedení činu a blízká časová
souvislost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo
538/2017). V dané souvislosti je třeba uvést, že stejnou námitku uplatnila
obviněná v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s ní vypořádal,
přičemž pro stručnost lze na jeho odůvodnění odkázat (viz str. 5, bod. 13.). I
Nejvyšší soud má za to, že přes nepochybnou blízkou časovou souvislost
předmětné skutky nevykazují podobný způsob provedení a souvislost v předmětu
útoku, když v případě skutku pod bodem 1) fyzicky obviněná útočila na
poškozenou a v případě skutku pod bodem 2) se jednalo o slovní útoky a útok na
věc. Navíc je třeba uvést, že i v případě, že by byla námitka obviněné v tomto
směru důvodná, tak případné pochybení soudu při použití ustanovení § 116 tr.
zákoníku není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku v řízení o dovolání v
případě, že ve věci byly jinak splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu
podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, který by musel soud uložit pachateli za dva
nebo více trestných činů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011,
sp. zn. 6 Tdo 846/2011). O takovou situaci by se v dané věci jednalo, když i
pokud by se v případě trestného činu výtržnictví jednalo o pokračující trestný
čin, bylo by ve věci nutno ukládat úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr.
zákoníku.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, lze konstatovat
následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně
uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o
relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v
těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence
extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo
1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního
rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného
dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2
odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů
důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek
náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a §
134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn.
3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu
nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak
obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě
(blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo
1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn.
3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem
než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo ve
vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z
důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které
lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy
ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto
usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde
o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová