4 Tdo 1141/2024

4 Tdo 1141/2024-2950

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného V. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 9 To 40/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 93/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 12. 2023, č. j. 1 T 93/2021-2511 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný V. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) společně se spoluobviněnými E. A. M. a J. Č. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (viz bod 2). Spoluobvinění se zločinu loupeže dopustili i jednáním popsaným pod bodem 1. Předmětného trestného činu se podle skutkových zjištění dopustil obviněný se spoluobviněnými tím, že:

1. obžalovaní E. A. M. a J. Č. dne 15. 8. 2020 v době od 14:40 do 14:54 hodin v XY, ve volně přístupném prostoru u mostu přes řeku XY v ulici XY společně fyzicky napadli poškozeného J. K., tak, že jej strhli na zem, kde jej bili a kopali do hlavy, a při tom mu strhli z krku masívní řetízek stříbrné barvy a ze zadní kapsy kalhot odcizili peněženku s finanční hotovostí 17.000 Kč a osobními doklady poškozeného, čímž poškozenému J. K., způsobili drobná poranění, a to oděrky na hlavě, která si vyžádala ošetření v Domažlické nemocnici, a.s., kde byl poškozený do 16. 8. 2020 hospitalizován s podezřením na otřes mozku, a dále mu způsobili škodu v celkové výši nejméně 17.200 Kč na odcizených věcech,

2. obžalovaní E. A. M., J. Č. a V. Č. dne 29. 4. 2021 v době od 19:30 do 19:37 hodin v XY, v prostoru u mostu přes řeku XY v ulici XY v úmyslu odcizit poškozenému peněženku společně fyzicky napadli poškozeného J. T., kdy J. Č. a V. Č. strhli poškozeného na zem, kopali ho do hlavy a E. A. M. mu stála nad hlavou, v obou rukách držela kámen a poškozenému říkala, že mu kámen hodí na hlavu, když jim peněženku nedá, přičemž jeden z obviněných J. Č. nebo V. Č. mu následně peněženku obsahující finanční hotovost ve výši 10.000 Kč, osobní doklady poškozeného a občanský průkaz na jméno J. D., vytáhl z kapsy kalhot, kdy obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozenému J. T., zranění spočívající v tržných ranách na hlavě a kontuzi lbi, které si vyžádalo lékařské ošetření na neurologické ambulanci Klatovské nemocnice, a.s., a škodu v celkové výši nejméně 10.500 Kč na odcizených věcech.

2. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 32 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o uložených trestech spoluobviněným. Současně byl tímto rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v bodě 1) obžaloby spoluobviněný L. V., ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Spoluobviněná E. A. M. byla současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a kterého se měla dopustit skutkem popsaným pod bodem 3) obžaloby.

3. Současně soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému a spoluobviněným povinnost nahradit poškozenému J. T., způsobenou škodu v částce 10 500 Kč a poškozené VZP ČR, regionální pobočka Plzeň, škodu ve výši 11 163 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. (ve výroku nesprávně uvedeno § 229 odst. 1 tr. ř.) poškozeného J. T. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně soud prvního stupně rozhodl o nárocích na náhradu škody ve vztahu k bodu 1).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a spoluobvinění E. A. M. a J. Č., které směřovali do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, které se jich týkaly. Odvolání podala i státní zástupkyně, a to v neprospěch spoluobviněného L. V. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 9 To 40/2024, tak, že k odvolání obviněného a spoluobviněných E. A. M. a J. Č. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o uložených trestech a sám podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Pro výkon trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o uložených trestech ohledně spoluobviněných. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Z podnětu podaného odvolání státní zástupkyně pak podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil zprošťující výrok ohledně spoluobviněného L. V. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Následně obviněný podrobně rozvedl, jakým skutkem byl uznán vinným a jak bylo jeho jednání právně kvalifikováno. Podle dovolatele ovšem rozhodnutí soudů nižších stupňů trpí řadou vad, když v řízení byla porušena ustanovení týkající se práv na objasnění věci a práva na obhajobu, což má zásadní vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Podle obviněného totiž soud prvního stupně porušil zásadu spolehlivého zjištění skutkového stavu a náležitého odůvodnění závěru o spolehlivosti použitých důkazů (viz rozhodnutí I. ÚS 368/15-1), zásadu presumpce neviny (viz rozhodnutí I. ÚS 520/16-1) a nesprávně posoudil skutek, své rozhodnutí nepřesvědčivě zdůvodnil a odmítl provést navržené důkazy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 863/2014).

6. Dovolatel uvádí, že byl odsouzen na trestný čin loupeže, když ovšem nebylo prokázáno, že by proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Toto nebylo potvrzeno ani výpovědí poškozeného, bez ohledu na skutečnost, že poškozený přes zákonné poučení před soudem opakovaně lhal. Následně rozvádí, co měl vypovědět poškozený ve své výpovědi dne 10. 3. 2022, když akcentuje, že poškozený nikdy neřekl, že by po něm chtěli peníze, a nebo peněženku. Zdůrazňuje, že poškozený ani nebyl schopen vysvětlit rozpory ve svých výpovědích. Podle obviněného soud nevzal ani v úvahu, že poškozený byl 13x soudně trestán a že nikdy neuvedl, že by měl jeho peněženku v ruce.

7. Podle obviněného poškozený tedy předložil 3 různé verze události, aniž by vysvětlil, která verze platí. Soud se ho nikdy na rozpory nedotázal přes pokyny odvolacího soudu. Poukazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž je přesvědčen, že tato skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a nevyplývají ani z výpovědi poškozeného. Podle obviněného není zřejmé, která epizoda představuje spáchání zločinu loupeže, zda ta, kdy spoluobviněná vzala peněženku poškozeného nezjištěným způsobem během napadení spoluobviněným J. Č., aniž by tento po něm chtěl nějaké peníze nebo je chtěl někdo jiný, když následně byla peněženka vrácena J. Č. starším. V této fázi ovšem on sám nijak nefiguroval. Proto se domnívá, že závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí III. ÚS 1624/09).

8. Současně obviněný namítá, že soud prvního stupně nesplnil pokyny, které mu uložil soud druhého stupně v rámci svého zrušujícího rozhodnutí, když se měl zabývat věrohodností jednotlivých svědků, zejména poškozeného. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že takto soud nepostupoval a že celou věc posoudil totožně jako v předchozím odsuzujícím rozsudku. Následně je podrobně poukazováno na výpověď poškozeného u hlavního líčení ze dne 6. 4. 2023, kterou považuje obviněný za spontánní a vyslovuje přesvědčení, že tuto výpověď soud prvního stupně nijak nehodnotil. Podle dovolatele také nebyl poškozený dotázán na rozpory ve svých výpovědích, nebyly odstraněny pochybnosti o tom, kdo poškozeného srazil a jak vlastně přišel o peněženku, přičemž v tomto směru odkazuje na bod 19. zrušujícího rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný má za to, že soud prvního stupně nepostupoval ani v intencích bodu 20. a 21. zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, když se nevypořádal ze všemi zjištěnými pochybnostmi.

9. Podle dovolatele tedy soud prvního stupně zcela pominul zásadu in dubio pro reo, když v podrobnostech odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16-1 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 344/2012. Má za to, že obžaloba a odsuzující rozsudek vychází z tvrzení poškozeného, ovšem ve věci neexistuje žádný další důkaz, který by jeho výpověď potvrzoval. Je přesvědčen, že verzi události, kterou předložil on, tedy dovolatel, nevyvrací žádný provedený důkaz. Věrohodnost jeho výpovědi nakonec potvrdila i svědkyně K., která potvrdila jeho tvrzení ohledně chování poškozeného v prodejně XY. Buď tedy poškozený záměrně lže, nebo si z události nic nepamatuje, vzhledem ke své podnapilosti. Současně odkazuje obviněný na výpověď svědka P. Poukazuje i na skutečnost, že poškozený odmítl na některé otázky odpovědět (např. kde vzal 10 000 Kč), aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Současně obviněný podrobně rozvádí výpověď poškozeného a další důkazy, které věrohodnost jeho výpovědi zpochybňují (např. prap. K.). Podle jeho tvrzení věrohodnost jeho obhajoby potvrzují výpovědi slyšených svědků B. Č. a J. Č. staršího, přičemž nesouhlasí s hodnocením věrohodnosti těchto svědků soudem prvního stupně.

10. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zdůrazňuje, že z provedených důkazů nevyplývá, že by použil násilí či pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Má za to, že ve své výpovědi ze dne 6. 4. 2023 poškozený jen tvrdí, že ho kopal a bil, ale jiné důkazy to vyvrací. Proto se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávné

hmotněprávní posouzení spatřuje i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně, neposkytují dostatečný skutkový základ, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně by se dalo spíše uvažovat o trestném činu ublížení na zdraví nebo výtržnictví. Podle obviněného se soudy ani nijak nezabývaly otázkou úmyslného zavinění.

11. Obviněný dále namítá, že konkrétní odůvodnění soudů nesplňuje podmínku spolehlivého zjištění skutkového stavu a náležitého odůvodnění o spolehlivosti provedených důkazů. Akcentuje, že výpověď svědkyně K. navrhl z důvodu posouzení věrohodnosti poškozeného, tedy, že tento nemluví pravdu. Za nesprávné považuje i hodnocení výpovědi svědka P., který potvrdil, že došlo ke konfliktu mezi ním a poškozeným, o čemž poškozený opětovně nemluvil pravdu. Dále odkazuje na bod 95. rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti nahradit poškozenému náhradu způsobené škody, když považuje v této části rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť výše způsobené škody nebyla řádně objasněna.

12. Zdůrazňuje, že soudy také neprovedly všechny požadované důkazy, když zamítly předestřít všechna trestní rozhodnutí, za které byl odsouzen poškozený, přičemž odmítnutí těchto návrhů považuje v rozporu s názorem Ústavního soudu. Současně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 368/15 či nález vedený pod sp. zn. I. ÚS 608/06, které se vztahují k jedinému usvědčujícímu důkazů. Dále odkazuje na povinnost soudů v situaci „tvrzení proti tvrzení“ své úvahy přesvědčivě a logickým způsobem odůvodnit (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 523/01).

13. Ohledně uloženého trestu poukazuje obviněný na to, že soud prvního stupně nezohlednil pokyny odvolacího soudu a že odvolací soud rezignoval na vymáhání svých pokynů.

14. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 9 To 40/2024, a podle § 265k odst. 2 tr. zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Domažlicích věc k novému projednání a rozhodnutí.

15. K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 8. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 947/2024. Úvodem předně zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů a uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění. Konstatuje, že obviněný sice výslovně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ze slovního vyjádření „že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“ lze dovodit, že uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

16. Poté uvádí, že uplatněnou argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s určitou výhradou. Následně rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu s tím, že obviněný takové závažné vady, které by naplňovaly dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenamítá, když toliko vyslovuje závěr, že výpověď poškozeného není dostatečná z hlediska prokázání viny, neboť trpí rozpory a není věrohodná. Současně akcentuje, že k jeho odsouzení nepostačují ani další provedené důkazy. Podle státního zástupce ovšem obviněný v konečném důsledku jen prosazuje vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, podle kterého nebyla verze prezentovaná poškozeným prokázána.

17. K námitkám obviněného státní zástupce uvádí, že výpověď poškozeného není osamoceným důkazem, jak naznačuje obviněný, nýbrž je podporována výpověďmi svědků M. a D. Za podstatné považuje i to, že verze poškozeného koresponduje co do základu s výpovědí samotného obviněného. Ohledně věrohodnosti poškozeného vyslovuje závěr, že soudy se pečlivě s jeho věrohodností vypořádaly, a to včetně dílčích rozporů v jeho jednotlivých výpovědích, přičemž vysvětlily, na základě čeho mají jeho výpověď za přesvědčivou a spolehlivou. Podle státního zástupce tak soudy nižších stupňů nepochybily, když uvěřily výpovědi poškozeného a uzavřely, že byl oloupen, a to za účasti obviněného způsobem vyjádřeným ve skutkové větě.

18. Navíc skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být totiž založeno jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho případně jiné skutkové a právní závěry.

19. Pokud obviněný poněkud obecně naznačuje vadu opomenutých důkazů, tak i tato námitka může založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem tato v daném případě není důvodná. V dané věci nelze totiž dovodit, že by soudy bezdůvodně neprovedly zásadní důkazy, které by mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci samé.

20. Shrnuje tedy, že obviněným uplatněná dovolací argumentace nenaplňuje užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ji lze pod zvolený dovolací důvod podřadit s výhradami, když obviněnému jde o pouhé hodnocení důkazů či úplnost dokazování, přestože formálně zmiňuje zásadní rozpory nebo opomenuté důkazy.

21. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně rozvádí předpoklady jeho naplnění. Podle státního zástupce ovšem dovolatel nenamítá žádné vady právní kvalifikace ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Obviněný totiž na podkladě vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění až sekundárně označuje právní kvalifikaci za vadnou, když popírá naplnění některých znaků inkriminovaného zločinu. Toto ovšem činí na podkladě vlastní verze průběhu skutkového děje, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů. K takové intepretaci však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Uzavírá, že na podkladě skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zvolená právní kvalifikace odpovídající a správná.

22. K dalším vytýkaným vadám, jako např. nedostatečnému odůvodnění či nerespektování pokynu odvolacího soudu, uvádí, že tyto výhrady nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody. Navíc z přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům vyjádřeným v § 125 odst. 1 tr. ř.

23. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

24. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

27. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

28. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.

Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

30. Nejvyšší soud považuje současně za nutné uvést, jak již bylo konstatováno, že obviněný v podaném dovolání výslovně označil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem následně slovně uvádí, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Lze tedy mít za to, že obviněný uplatňuje nejen výslovně označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale implicitně i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepochybně se jedná o jisté pochybení podaného dovolání, když obviněný musí označit uplatněný dovolací důvod i odkazem na příslušné ustanovení tr. ř. (§ 265f odst. 2 tr. ř.). Přes tento jistý nedostatek rozvedl Nejvyšší soud i předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

34. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek musí Nejvyšší soud předně uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje fakticky stejné námitky jako v řízení předcházejícím, zejména v podaném odvolání (viz č. l. 2567-2573), přičemž lze mít za to, že soudy nižších stupňů na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je nutno uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

35. Bez ohledu na shora uvedené je třeba zdůraznit, že obviněný ve vztahu k výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, když namítá nevěrohodnost poškozeného a způsob hodnocení některých důkazů (např. svědků B. Č. a J. Č.). Současně toliko jistým způsobem naznačuje existenci tzv. opomenutých důkazů (neprovedení všech rozhodnutí týkajících se odsouzení poškozeného). Zároveň směřuje své námitky do porušení zásady in dubio pro reo. Lze tedy mít za to, že obviněný uplatněnou dovolací argumentací cílí na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první a třetí variantě. Z pohledu těchto závěrů Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve předestřít některá obecná východiska týkající se naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu v jeho jednotlivých variantách.

36. Pokud se týká tzv. extrémního rozporu ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě je nutno uvést následují. Předně je nutno připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20.

6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, neboť Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně tedy nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je tomu tak proto, že dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. Současně platí, že tzv. extrémní rozpor se musí týkat podstatných skutkových okolností, které jsou rozhodující pro naplnění znaku zvolené skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023).

37. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba mít za to, že obviněný uplatněnou dovolací argumentací jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména otázky věrohodnosti poškozeného. Taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Není totiž pochyb o tom, že obviněný v rámci podaného dovolání vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho způsob hodnocení důkazů, přijal jeho obhajobu, a tudíž změnil zcela hodnocení provedených důkazů, aniž by v souladu se zásadou ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a zásadou bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) tyto důkazy sám provedl. Taková argumentace nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor a nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

38. Přes tento závěr je třeba uvést, že soudy nižších stupňů si byly vědomy jisté problematické situace ve věci, když předmětem trestního řízení se stal skutek týkající se osob, které žijí na okraji společnosti a které nepochybně byly v době, kdy mělo dojít ke spáchání skutku, pod vlivem alkoholu, což nepochybně ztížilo dokazování v dané věci (např. zajištění účasti svědků u hlavního líčení, odstup času apod). Toto ztížené dokazování se mimo jiné projevilo i v tom, že odvolací soud zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. usnesením ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 9 To 39/2023, první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 1 T 93/2021-1861, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu z podnětu podaného odvolání všech obviněných, ale i státní zástupkyně projednal a rozhodl, s pokyny v jakém směru je třeba dokazování doplnit a jaké skutečnosti je nezbytné objasnit.

39. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně tyto pokyny splnil a po vrácení věci se řádně vypořádal i s otázkou věrohodnosti poškozeného. Následně své úvahy stran hodnocení důkazů řádně rozvedl, a to i z pohledu obhajoby obviněného a spoluobviněných (viz body 54. – 64. rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Soud prvního stupně se zabýval i věrohodností všech slyšených svědků, tedy nejen poškozeného, ale i svědků jejichž svědectví se dovolatel v rámci podaného dovolání dovolává, tj. K., P., B.

a J. Č. st. (viz body 25., 55. a 61. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak se otázkou věrohodnosti poškozeného a dalších svědků velmi podrobně následně zabýval z podnětu po/daného odvolání obviněného a spoluobviněných i odvolací soud (viz body 13. – 15., dále body 43. – 60. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil v podstatě stejnou argumentaci v podaném odvolání jako v rámci podaného dovolání. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozeného řádně a dostatečně zabývaly, a to i z pohledu určitých rozporů v jeho výpovědích, když tento byl ve věci vyslýchán opakovaně.

Soudy také vzaly v úvahu i jeho jistý negativní přístup k věci (otázka zajištění jeho přítomnosti v rámci hlavního líčení), ale i odstup času, včetně namítané kriminálně závadné minulosti poškozeného. Za takové situace lze mít za to, že soudy ve věci zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Samotný nesouhlas obviněného se způsobem hodnocení provedených důkazů nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor.

40. Toliko skutečně obecně, nad rámec úvah soudů nižších stupňů, je třeba zdůraznit, že v dané věci skutečně nelze přehlédnout, že věrohodnost výpovědi poškozeného z přípravného řízení (viz č. l. 272-279), ze které především vycházely soudy nižších stupňů, podporují i další provedené důkazy, a to zejména výpovědi svědků, kteří nejsou ve věci žádným způsobem zainteresováni. Jedná se zejména o výpověď svědka M., který se jako první setkal s poškozeným poté, co měl být oloupen, když tomuto v základních bodech, i přes svoji nezpochybnitelnou podnapilost, popsal incident stejně jako ve své první procesně použitelné výpovědi (byl přepaden, bit a okraden). Nepřímo také věrohodnost jeho výpovědi podporuje i výpověď jeho družky J. D., byť lze obecně připustit, že tuto je nutno hodnotit obezřetně vzhledem k jejímu vztahu k poškozenému. Takže její výpověď má skutečně toliko podpůrný charakter. Lze ovšem mít za to, že věrohodnost výpovědi poškozeného podporuje i pořízený protokol o prohlídce těla (viz č. l. 256), který byl pořízen bezprostředně po činu a pořízená fotodokumentace (viz č. l. 257-260), kdy z těchto důkazů vyplývá, že poškozený byl skutečně zraněn. Navíc i z lékařské zprávy ohledně ošetření poškozeného vyplývá, že ošetřujícím lékařům bezprostředně po události uvedl poškozený stejnou příčinu vzniku předmětných zranění. Z pohledu tvrzení obviněného je také třeba zdůraznit, že soudy nepominuly ani výpověď svědkyně K. (viz bod 61. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tyto výslovně připustily, že poškozený mohl být uvedeného dne slovně agresivní, což nakonec poškozený na základě upřesňujících dotazů výslovně nevyloučil, když uvedl, že si to již přesně nepamatuje (viz č. l. 1265, 2102). Stejně tak soudy i přiléhavě vysvětlily, proč neuvěřily výpovědi svědka P. (viz bod 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a výpovědím rodičů obviněného (viz body 34. – 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

41. Současně má Nejvyšší soud na rozdíl od tvrzení obviněného za to, že poškozený i přiléhavě vysvětlil jisté rozpory ve svých výpovědích u hlavního líčení oproti výpovědi z přípravného řízení, když poškozený tyto rozdíly vysvětlil tím, že si to již nepamatuje a odkázal na svoji výpověď z přípravného řízení. Podle Nejvyššího soudu takové vysvětlení nelze považovat na nepravdivé či nelogické, když skutečně nelze pominout, že skutek se stal 29. 4. 2021, když u soudu byl k věci poškozený vyslechnut 10. 3. 2022 až 6. 4. 2023. Z pohledu tvrzení obviněného je současně třeba zdůraznit, že byť skutečně poškozený v rámci hlavního líčení líčil situaci jistým způsobem nepřehledně a zkratkovitě, tak na základě upřesňujících dotazů ohledně podstatných skutečností týkajících se naplnění zvolené skutkové podstaty situaci popsal tak jako v přípravném řízení, včetně toho, zda se obviněný skutečně do páchaní trestné činnosti zapojil a jakým způsobem.

42. Jak již bylo naznačeno, dovolatel dále, byť jen jistým způsobem, naznačuje existenci tzv. opomenutých důkazů, přestože se výslovně existence tzv. opomenutých důkazů nedovolává. Tuto námitku současně vztahuje k otázce věrohodnosti poškozeného, když namítá, že soudy neprovedly jako důkaz veškerá rozhodnutí, kterými byl tento poškozený odsouzen. Obecně lze mít za to, že námitka existence tzv. opomenutých důkazů je formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě.

43. Nejvyšší soud, přestože uplatněná argumentace je velmi strohá a fakticky obviněný jen existenci tzv. opomenutých důkazů toliko naznačuje, považuje za vhodné, byť stručně, předestřít některá obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Je zároveň nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

44. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

45. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

46. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům shledal Nejvyšší soud, že v dané věci není dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě naplněn. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně neprovedení požadovaných důkazů řádně odůvodnil (viz bod 64. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nadto je třeba zdůraznit, že i dovolací soud považuje požadované doplnění dokazování za nadbytečné. V dané věci není totiž pochyb o tom, že poškozený byl v minulosti opakovaně soudně trestán, tato skutečnost byla v řízení bez jakýchkoliv pochybností prokázána, a nakonec ani samotný poškozený to nerozporoval.

Zde je třeba zdůraznit, že z rejstříku trestů, který byl proveden jako důkaz vyplývá, že poškozený byl stíhán za úmyslnou trestnou činnost méně závažného charakteru, kdy nikdy nebyl stíhán pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku či trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku, což by mohlo samo o sobě vyvolávat jisté pochybnosti stran věrohodnosti obviněného. Pro jistou přesnost je namístě uvést, že obvinění a spoluobviněný byli také rovněž opakovaně soudně trestáni, což samo o sobě nemůže vést a také nevedlo soudy nižších stupňů k závěru, že jejich výpovědi jsou a priori nepravdivé, když není pochyb, že věrohodnost jejich obhajoby hodnotily v kontextu všech provedených důkazů.

Stejným způsobem pak soudy nižších stupňů přistupovaly i k posouzení věrohodnosti poškozeného. Jinak řečeno, skutečnost, že poškozený byl v minulosti soudně trestán, nemůže mít za následek, že by se nemohl stát obětí trestné činnosti a nemůže sama o sobě vést k závěru o nevěrohodnosti jeho tvrzení.

47. Z argumentace dovolatele týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. taktéž vyplývá, že namítá neaplikování zásady in dubio pro reo, když tvrdí, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby nedovoloval žádné důvodné pochybnosti o jeho vině. Nejvyšší soud musí především konstatovat, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), takže tato námitka by nemohla obviněným zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.

Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo má tudíž procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Z bohaté judikatury týkající se nemožnosti naplnit touto námitkou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

48. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětnou trestnou činností a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, která odpovídají § 125 odst. 1 tr. ř. a ze kterých je vina dovolatele zcela zjevná. Zmíněné námitky dovolatele tak nelze pod jím uplatněné dovolací důvody, ale ani žádné jiné uvedené v § 265b tr. ř. podřadit.

49. Obviněný dále implicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k argumentaci, kterou vztahuje k tomuto dovolacímu důvodu (viz bod IV. dovolání), lze mít za to, že v rozhodující míře je podstata jeho argumentace založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, když namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval znění obžaloby a skutku uvedeného v rozsudku. Taková argumentace ovšem není podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, když při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu je rozhodující skutkový stav zjištěný před soudy nižších stupňů.

50. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, bez ohledu na skutečnost, že tato námitka směřuje do skutkových zjištění, že z výpovědi poškozeného není pochyb o tom, že byl napaden všemi třemi obviněnými, když spoluobviněná E. A. M. požadovala po poškozeném vydání peněz a tohoto ohrožovala kamenem, přičemž následně došlo k jeho stržení na zem obviněným a spoluobviněným J. Č. a jeho fyzickému napadení a poté došlo k odcizení jeho peněženky. Tímto jednáním nepochybně došlo k naplnění všech znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.

zákoníku, když za použití násilí a pohrůžky násilí došlo ke zmocnění se cizí věci. Samotná skutečnost, že poškozený si nebyl přesně jistý, kdo mu přesně peněženku posléze odcizil, tedy který ze spoluobviněných, je nerozhodná, když není pochyb o tom, že k odcizení peněženky došlo v průběhu toho, jak poškozený ležel na zemi a byl napadán. Navíc je třeba zdůraznit, že trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán jen použitím pohrůžky násilí nebo použitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci bez ohledu na skutečnost, zda se pachatel či pachatelé skutečně zmocní cizí věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6.

8. 1970, sp. zn. 6 Tz 24/70, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1481/2015). Pokud se obviněný dovolává výpovědi poškozeného ze dne 6. 4. 2023, tak je třeba uvést, že soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, když, jak již bylo konstatováno, tento postup řádně zdůvodnily. Navíc obviněný pomíjí, že poškozený opakovaně uvedl, že pravdivá je jeho výpověď z přípravného řízení a že si to tehdy pamatoval lépe, když navíc na základě

51. Obviněný dále namítá, že soudy se nezabývaly otázkou úmyslného zavinění, tedy že jeho úmysl nebyl nijak prokazován. Předně ve vztahu k této námitce obviněný neuplatňuje žádnou právně fundovanou argumentaci. Zde je namístě ovšem uvést, že dovolací soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, když dovolání je mimořádný opravný prostředek a právně fundovanou argumentaci musí přednést dovolatel, což zajišťuje právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.). Vzhledem k situaci, že obviněný ve vztahu k této námitce neuplatnil žádnou právně fundovanou argumentaci, nemohla být tato námitka předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).

52. Toliko stručně považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že z provedeného dokazování a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, není pochyb o tom, že dovolatel se aktivně zapojil do napadání poškozeného za situace, kdy spoluobviněná po poškozeném požadovala vydání peněženky. Za této situace byla u obviněného nepochybně naplněna i subjektivní stránka, když obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že není podstatné, že požadavek na vydání peněženky vůči poškozenému vyslovila toliko spoluobviněná, neboť se v případě obviněného a dalších spolupachatelů jednalo o společné jednání, přestože každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty zločinu loupeže, který byl pak naplněn souhrnem těchto jednání (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 277/2016). Jinak vyjádřeno, o úmyslu obviněného zmocnit se cizí věci za použití násilí svědčí bezprostřední časová souvislost mezi vyslovením požadavku na vydání peněženky ze strany spoluobviněné a následným útokem ze strany obviněného a spoluobviněného na poškozeného a následným odcizením peněženky.

53. Obviněný dále zpochybňuje výrok o povinnosti nahradit způsobenou škodu. Vzhledem k formulaci této dovolací námitky, když obviněný namítá toliko nepřezkoumatelnost tohoto výroku, je třeba mít za to, že tato námitka není podřaditelná pod výslovně označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod implicitně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nadto obviněný fakticky tuto námitku založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že poškozenému byla odcizena částka 10 000 Kč a peněženka v hodnotě 500 Kč. Přestože tato námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod, lze jen stručně uvést, že výše přiznané škody představuje součet odcizené finanční částky a hodnoty odcizené peněženky, která byla určena odborným vyjádřením (viz č. l. 283). Ve vztahu k výroku o přiznání nároku na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně pak obviněný toliko namítá, že tímto nárokem se soudy vůbec nezabývaly. Ani tato námitka nenaplňuje žádný zvolený dovolací důvod. Obecně je nutno uvést, že poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna se s nárokem na náhradu škody řádně a včas připojila (viz č. l. 881-883), když tento nárok souvisel se zraněním poškozeného, které utrpěl v důsledku napadení obviněným a spoluobviněnými dne 29. 4. 2021, přičemž připojení s nárokem na náhradu škody bylo konstatováno v rámci hlavního líčení dne 26. 10. 2021 před zahájením dokazování (viz č. l. 1003-1004) a obviněný měl možnost se k němu vyjádřit. Navíc soudy přiznané nároky na náhradu škody, zejména soud druhého stupně, řádně a dostatečně zdůvodnily (viz bod 95. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 68. – 70. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Proto i tyto námitky, i kdyby byly podřaditelné pod zvolené dovolací důvody, jsou zcela bezpředmětné.

54. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

55. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu