USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovoláních obviněných 1. M. Š., a 2. M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 7 To 173/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 80/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. Š. a M. B. odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 2 T 80/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněný M. B. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznáni vinnými přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku. Společně s nimi byli stejným trestným činem uznáni vinnými i J. P., M. L., P. A. a Z. Š. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„odděleně obviněný P. V. v období nejméně od ledna 2008 do 4. března 2013 v Praze XY v ulici XY, kde sídlily farmaceutické společnosti Interchemia Praha, spol. s.r.o., IČ: 44795858 a GENERICON s.r.o., IČ: 25722671, jakož i z jiných blíže nezjištěných míst, s úmyslem získat výhodu na trhu s léčivy a zvýšit odbyt léků z portfolia jmenovaných společností, z pozice jednatele a faktického generálního ředitele těchto farmaceutických společností, jak byl i vnímám ostatními osobami zapojenými do této činnosti, organizoval a řídil nelegální podporu prodeje a odbytu generických léčiv z portfolia jmenovaných společností tím, že stanovil a kontroloval fungování systému spočívajícího v nabízení a poskytování finančních prostředků a jiných výhod v podobě nejméně uhrazení zahraničních zájezdů, víkendových pobytů, nabíjení CCS karet, TESCO poukázek jakožto odměn za přednostní předepisování takto podporovaných léků, které byly souhrnně označovány jako marketingové nástroje, ačkoliv se fakticky jednalo o formy úplatků pro lékaře, a byly předávány lékařům prostřednictvím zástupců společností především na pozici tzv. farmaceutických reprezentantů a od srpna roku 2010 pak byly finanční prostředky lékařům předávány v hotovosti též prostřednictvím kurýra obviněného P.
S., když současně ze své pozice v takto zřízeném organizovaném systému zacíleném na uplácení spolupracujících lékařů obviněný P. V. rozhodoval o celkovém objemu finančních prostředků, které lze lékařům vyplácet, a o výši finanční částky vyplácené lékařům za jednotlivé vypsané balení léků z portfolia farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., rovněž rozhodoval o případných přednostních platbách za teprve přislíbený počet vypsaných balení léků z portfolia společností, jakož i o rozdávání finančních prostředků za účelem jejich výplaty lékařům přímo do rukou reprezentantů společností, kteří za tímto účelem podepisovali nejméně ve druhé polovině roku 2012 směnky, s tím, že prostředky používané na financování tohoto systému byly získávány též daňovou trestnou činností, do které byly zapojeny nejméně společnosti ovládané F.
V. a J. S., především se jednalo o společnost APM Agency s.r.o., IČ: 25380371 a společnost Ainring s.r.o., IČ: 27367428, když systém přerozdělování těchto financí, které se do společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. navracely, a jejich následné vyplácení lékařům jakožto odměn za počet předepsaných balení léků z portfolia společností byl pod vedením V. kontrolován a níže specifikovaným způsobem naplňován dalšími osobami vystupujícími za společnosti Interchemia Praha, spol. s.r.o., a GENERICON s.r.o., a to sales manažerem, kterým byl obviněný B.
H. nejméně v období od ledna 2008 do konce března 2012, office manažerem, kterým byla od dubna 2012 do 4. 3. 2013 obviněná E. V., a rovněž district manažery, kteří přímo kontrolovali činnost reprezentantů společností při kontaktu s lékaři a při evidenci počtu vypsaných balení, kterými byli obviněná S. V. v období od 12. 6. 2009 do 4. 3. 2013, obviněný D. K. v období od září 2009 do 10. 2. 2012, obviněný J. K.
v období od 1. 6. 2009
do 10. 2. 2012, přičemž činnost district manažera po obviněných D. K. a J. K. následně v období od února 2012 do 4. 3. 2013 převzala obviněná R. G. (dříve L.).
Spolupráce s lékaři spočívající v nabídce a následném poskytnutí finančních prostředků či jiných věcných předmětů i úhrady zájezdů jakožto odměn za předepisování léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. byla s jednotlivými níže uvedenými lékaři domlouvána především prostřednictvím zaměstnanců společností působících na pozici tzv. farmaceutických reprezentantů, kteří rovněž postupovali v úmyslu zajistit oběma společnostem větší odbyt léků při současném vědomí toho, že prostřednictvím těchto odměn se lékařům dostává neoprávněného majetkového prospěchu v podobě úplatků za předepisování léků z portfolia jmenovaných společností, a to konkrétně:
v regionu v interní dokumentaci společností Interchemia Praha, spol. s.r.o., a GENERICON s.r.o. pojmenovaném severní Čechy kontakt s dále uvedenými lékaři navázali, udržovali a výši preskripce za účelem následné výplaty finančních prostředků zjišťovali a lékařům případně přímo hotovost vyplácely v případě lékařů
se specializací zejména z oblastí urologie, psychiatrie a gynekologie reprezentantky J. M. v období od 1. 10. 2009 do 4. 3. 2013 v případě P. T., J. S. v období od roku 2008 do 31. 3. 2012 v případě E. B., J. P., M. L., J. Š., E. M., D. V., J. B., A. G. v období od 2. 2. 2012 do 31. 1. 2013 v případě E. B., M. L., J. Š., E. M., D. V., J. B., P. A. a M. Š.,
se specializací v oblasti interního lékařství kardiologie, diabetologie, gastroenterologie a praktických lékařů pak L. A. (dříve M.) v období od počátku roku 2008 do 1. 2. 2013 v případě Z. Š., J. V. (dříve L.), L. H., P. V., J. T., L. Š., M. V. (dříve A.), J. L. (bod 19.), H. B. v období od 31. 8. 2012 do 4. 3. 2013 v případě M. B., H. H., I. M., J. T., A. G. v období od 1. 9. 2009 do 9. 5. 2011 v případě M. H., M. H., L. L., a I. M.,
reprezentanti farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. s jednotlivými lékaři domluvili formu nelegálního odměňování za vypsání léků z portfolia společností, jakož i způsob předávání finančních odměn odvislých od počtu předepsaných a následně vydaných balení léků jednotlivým pacientům včetně možnosti předání peněz prostřednictvím kurýra P. S., přičemž při zapojení nového reprezentanta do tohoto systému pokračovala spolupráce s obviněnými lékaři ve stejné podobě, dále obvinění reprezentanti zjišťovali z prodejních dat, které měly společnosti k dispozici, či přímými dotazy na jednotlivé lékaře, množství vypsaných léků lékaři v konkrétním období, přičemž toto množství následně reprezentanti zaevidovali do interních tabulek souhrnně označovaných jako „Platby“ k tomu kterému lékaři do příslušného měsíce, kdy byla výše preskripce zjištěna, a to za účelem výpočtu výše konkrétní finanční hotovosti určené pro obviněné lékaře, to vše při vědomí, že takto vypočtené finanční částky označované jako platby následně budou lékařům jakožto nelegální odměny za pouhou preskripci léků z portfolia společností předány z důvodu utajení a skrytí této korupční činnosti v papírových obálkách v hotovosti především prostřednictvím kurýra obviněného P. S.
Reprezentanti následně evidenci počtu vypsaných balení léků s částkami finančních odměn pravidelně po vyplnění zasílali ke kontrole a ke schválení district manažerům jakožto přímým nadřízeným, a to konkrétně jednak obviněné S. V., která byla přímou nadřízenou reprezentantů J. M. v období od května 2012, M. P., J. Z., P. H., G. M., J. S., A. G. v období od února 2012, A. J., R. N., M. U. H., K. V., K. S., A. M., L. Š. v období od května 2012, jednak D. K., který byl přímým nadřízeným od září 2009 do 10. 2. 2012 reprezentantů J. M., J. M., P. C., P. P., A. G., L. A., A. T., E. K., R. G. (dříve L.), jednak J. K., kterým byl přímým nadřízeným od 1. 6. 2009 do 10. 2. 2012 reprezentantů T. C.,
V. J., L. S., P. N., K. P., V. Š., L. Š., I. M. a jednak obviněné R. G. (dříve L.), která byla jakožto district manažerka přímou nadřízenou v období od února 2012 do 4. 3. 2013 reprezentantů P. P., R. S., T. C., L. S., L. A., H. B., A. T., L. N., M. S., P. P., V. Š., E. K., I. M., A. S. Následně district manažeři S. V., D. K., J. K. a R. G. (dříve L. podle prodejních dat provedli kontrolu počtu zjištěných vypsaných balení u jednotlivých lékařů tak, aby mohlo dojít k následné výplatě finančních prostředků, a tuto evidenci případně upravili a výši plateb snížili, pokud zde vyplněný počet balení léků neodpovídal prodejním datům spárovaným s jednotlivými lékaři, a následně tuto evidenci s plným vědomím toho, že se podílejí na přípravě podkladů k výplatě neoprávněných odměn lékařům za pouhé vypisování léků z portfolia společností, odeslali ke schválení a k výplatě sales manažerovi obviněnému B.
H. v období do března 2012 a v období od dubna 2012 přímo P. V., který ji poskytl office manažerce E. V., přičemž B. H. a posléze E. V. následně připravili finální podklady pro výplatu a rozvoz finančních prostředků pro kurýra obviněného P. S. v podobě tabulek s částkami finanční hotovosti určené konkrétním lékařům. Po odsouhlasení evidence plateb B. H. a P. V. byly finanční prostředky lékařům v níže uvedených případech předávány sales manažerem obviněným B. H., nebo samotnými obviněnými farmaceutickými reprezentanty anebo zejména prostřednictvím tzv. kurýra P.
S., který s vědomím toho, že se jedná o peníze vyplácené za přednostní vypisování léků z portfolia společností, telefonicky s obviněnými lékaři vyjma J. L. (bod 17.), M. B., G. M., P. S. a M. K domlouval schůzky za účelem jejich předání a následně osobně v níže uvedených místech či poblíž místa pracoviště či bydliště jednotlivých lékařů lékařům hotovost předával, přičemž se tedy konkrétně jednalo o popsanou spolupráci s níže uvedenými lékaři v následující podobě:
obžalovaný J. P. v souvislosti s výkonem povolání lékaře psychiatra po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností J. S. a v jejímž naplňování následně od dubna 2012 pokračoval dosud nezjištěný reprezentant, v době nejméně od února 2009 do února 2013, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol.
s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvem Sertralin v celkovém objemu více jak 4.000 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra obviněného P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 11. 10. 2012, 15. 1. 2013 a 28. 2. 2013, a přímo z rukou obviněného B. H. a dosud nezjištěného reprezentanta v místě nebo poblíž místa svého pracoviště v XY v ulici XY a v ulici XY, v XY v ulici XY v XY v ulici XY v XY nemocnici obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem přijal dne 24. 3. 2009 z rukou obviněného B.
H. za preskripci zjištěnou v únoru 2009 částku ve výši 51.200,-Kč, za preskripci zjištěnou v září 2012 následně přijal blíže nezjištěného dne po 11. 10. 2012 z rukou dosud neztotožněného zástupce společností částku ve výši 16.700,-Kč, za preskripci zjištěnou v prosinci 2012 přijal dne 15. 1. 2013 z rukou kurýra obviněného P. S. částku ve výši 27.000,-Kč, za preskripci zjištěnou v lednu 2013 přijal dne 28. 2. 2013 z rukou kurýra obviněného P. S. částku ve výši 6.400,-Kč a za preskripci zjištěnou v únoru 2013 měl v průběhu března 2013 přijmout částku ve výši 11.400,-Kč, k jejímuž předání však již nedošlo, celkem mu bylo vyplaceno a osobně převzal částku ve výši 101.300,-Kč a dalších 11.400,-Kč mu mělo být na základě dohody již po zjištění jeho preskripce vyplaceno v průběhu března 2013, z toho za spolupráce s reprezentantkou obviněnou J.
S. v období do března 2012 přijal částku 51.200,-Kč a za spolupráce s další dosud neztotožněnou reprezentantkou přijal 50.100,-Kč a dalších 11.400,-Kč měl přijmout v průběhu března 2013, přičemž činnost reprezentantů i ve vztahu k obviněnému P. řídila a koordinovala z pozice district manažera obviněná S. V. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 50.100,-Kč, z pozice sales manažera pak jejich činnost řídil a koordinoval v období do března 2012 obviněný B. H. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích za uvedené období ve výši 51.200,-Kč a posléze od dubna 2012 do března 2013 obviněná E.
V. z pozice office manažera s částkou podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 50.100,-Kč a dalších 11.400,-Kč, ve vztahu ke kterým již byly i přičiněním obviněné V. a V. připraveny podklady k jejich vyplacení,
obžalovaný M. L. v souvislosti s výkonem povolání lékaře urologa, po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností J. S. a v jejímž naplňování následně od dubna 2012 ve stejné podobě pokračovala reprezentantka A. G., v období nejméně od listopadu 2011 do února 2013, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol.
s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Gefin a Tamurox v celkovém objemu více jak 1.000 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 16. 3. 2012, 21. 5. 2012, 18. 7. 2012, 10. 12. 2012 a 28. 2. 2013, popřípadě přímo z rukou reprezentantky J. S. v místě, nebo poblíž místa svého pracoviště v urologické ambulanci v XY v ulici XY a v obci XY v ulici XY obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem následně přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2011 blíže nezjištěného dne částku ve výši 19.000,-Kč a následně vždy od kurýra P.
S. přijal dne 16. 3. 2012 za preskripci zjištěnou v únoru 2012 částku ve výši 13.400,-Kč, dne 21. 5. 2012 za preskripci zjištěnou v dubnu 2012 přijal částku ve výši 17.400,-Kč, dne 18. 7. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v červnu 2012 částku ve výši 13.450,-Kč, dne 10. 12. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2012 částku ve výši 18.900,-Kč, dne 28. 2. 2013 přijal za preskripci zjištěnou v lednu 2013 částku ve výši 10.500,- Kč a za preskripci zjištěnou v únoru 2013 měl v průběhu března 2013 přijmout částku ve výši 7.400,-Kč, k jejímuž předání však již nedošlo, celkem mu bylo vyplaceno a osobně převzal částku ve výši 92.650,-Kč a dalších 7.400,-Kč mu mělo být na základě dohody již po zjištění jeho preskripce vyplaceno v průběhu března 2013, z toho za spolupráce s reprezentantkou J.
S. přijal částku 32.400,-Kč a s reprezentantkou A. G. přijal částku 60.250,-Kč, jejich činnost řídila a koordinovala po celou dobu spolupráce z pozice district manažera S. V., z pozice sales manažera pak jejich činnost řídil a koordinoval v období do března 2012 B. H. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích za uvedené období ve výši 32.400,-Kč a posléze od dubna 2012 do března 2013 z pozice office manažera E. V. s částkou podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 60.250,-Kč a dalších 7.400,-Kč, ve vztahu ke kterým již byly i přičiněním S.
V. a E. V. připraveny podklady k jejich vyplacení,
obžalovaný P. A. v souvislosti s výkonem povolání lékaře urologa po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností A. G., v době nejméně od října 2012 do února 2013, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Gefin a Tamurox v celkovém objemu více jak 300 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 20. 11. 2012, 15. 1. 2013 a 28. 2. 2013, v místě, nebo poblíž místa svého pracoviště v urologické ambulanci v XY v ulici XY, v XY v XY a v místě bydliště v XY v XY obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem dne 20. 11. 2012 za preskripci zjištěnou v říjnu 2012 přijal částku ve výši 17.300,-Kč, dne 15. 1. 2013 za preskripci zjištěnou v prosinci 2012 přijal částku ve výši 27.900,-Kč, dne 28. 2. 2013 za preskripci zjištěnou v lednu 2013 přijal částku ve výši 10.100,-Kč a za preskripci zjištěnou v únoru 2013 měl v průběhu března 2013 přijmout částku ve výši 16.500,-Kč, k jejímuž předání však již nedošlo, celkem mu bylo vyplaceno a osobně převzal částku ve výši 55.300,-Kč a dalších 16.500,-Kč mu mělo být na základě dohody již po zjištění jeho preskripce vyplaceno v průběhu března 2013, z toho za spolupráce s reprezentantkou odděleně obžalovanou A. G. do ledna 2013 převzal částku ve výši 55.300,-Kč, přičemž její činnost řídila a koordinovala z pozice district manažera S. V. a z pozice office manažera E. V. obě v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 55.300,-Kč a dalších 16.500,-Kč, ve vztahu ke kterým již byly i jejich přičiněním připraveny podklady k jejich vyplacení,
obžalovaný M. Š. v souvislosti s výkonem povolání lékaře gynekologa po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností A. G., od první poloviny roku 2012 do srpna 2012, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Gynovel a Stodette, za což dne 14. 8. 2012 osobně od kurýra obviněného P. S. v místě nebo poblíž místa svého pracoviště v XY v ulici XY přijal finanční hotovost ve výši 11.600,-Kč, a to za spolupráce s reprezentantkou obviněnou A. G., jejíž činnost řídila a koordinovala z pozice district manažera S. V. a z pozice office manažera E. V.,
obžalovaný Z. Š. v souvislosti s výkonem povolání lékaře internisty po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností samostatně odsouzenou L. A. (dříve M.), v době nejméně od srpna 2012 do prosince 2012, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Acesial, Gensi, Nofardom, Onprelen, Otobacid, Spatizalex, Telmizek a Zahron v celkovém objemu více jak 600 ks balení léčiv, za což osobně z rukou reprezentantky obviněné L. A., s níž se za tímto účelem sešel dne 10. 12. 2012, na parkovišti u obchodu Lidl v XY v ulici XY obdržel finanční hotovost, tedy přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2012 částku ve výši 10.000,-Kč od reprezentantky L. A., celkem obžalovaný Š. přijal 10.000,-Kč, a to za spolupráce s reprezentantkou L. A. (dříve M.), jejíž činnost řídila a koordinovala z pozice district manažera R. G. (dříve L.) a z pozice office manažera E. V.,
obviněný M. B. v souvislosti s výkonem povolání praktického lékaře, po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s dosud nezjištěným reprezentantem těchto farmaceutických společností, ale v jejímž naplňování ve stejné podobě následně od září 2012 pokračovala reprezentantka těchto společností samostatně odsouzená H. B., nejméně v druhé polovině roku 2012, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Acesial, Amlozek, Gensi, Klabax, Onprelen, Otobacid, Sertralin, Spatizalex, Maltofer, Zahron a Zanocin v celkovém objemu více jak 500 ks balení léčiv, za což osobně z rukou kurýra P. S. v XY v ulici XY přijal dne 20. 11. 2012 za preskripci zjištěnou v říjnu 2012 finanční hotovost ve výši 8.800,-Kč, a to za spolupráce s reprezentantkou H. B., jejíž činnost po celou tuto dobu řídila a koordinovala z pozice district manažera R. G. (dříve L.) a z pozice office manažera E. V.“.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému M. Š. podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 25 000 Kč (dvaceti pěti tisíc korun českých), tvořených podle § 68 odst. 1 a § 68 odst. 2 tr. zákoníku z 25denních sazeb po 1.000 Kč. Obviněnému M. B. byl podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč (dvaceti tisíc korun českých), tvořených podle § 68 odst. 1 a § 68 odst. 2 tr. zákoníku z 20denních sazeb po 1.000 Kč. Současně bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o uložených trestech ohledně zbývajících obviněných.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. Š. a M. B. odvolání, které směřovali do výroku o vině a trestu. Odvolání podali i obvinění P. A. a Z. Š. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 7 To 173/2024, tak, že všechna čtyři odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 7 To 173/2024, podali obvinění M. Š. a M. B. dovolání.
5. Obviněný Š. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel následně uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího, ale i Ústavního soudu lze s ohledem na právo na spravedlivý proces o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvažovat také v případech, když existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, a to za předpokladu, že takový nesoulad dovolatel učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Poté rozvádí předpoklady naplnění extrémního rozporu.
6. Podle dovolatele v dané věci objektivně existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Vyslovuje přesvědčení, že v jeho věci bylo nesprávně realizováno důkazní řízení, takže se důkazní řízení dostalo do příkrého rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Soudy totiž nehodnotily provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., neboť při řádném hodnocení důkazů by nemohly dojít k závěru o jeho vině, když provedené důkazy ani v jejich souhrnu jeho vinu neprokazují. Má za to, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
7. Následně poukazuje na skutková zjištění soudů nižších stupňů. Podle obviněného se ovšem soudy nijak nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou uplatnil jak v průběhu přípravného řízení, tak i v rámci hlavního líčení, ale i v písemném vyhotoveném závěrečném návrhu a v rámci odvolacího řízení. Soudy nižších stupňů přesvědčivě nevysvětlily, proč jeho výpovědi neuvěřily. Pokud soudy považovaly za dostatečný důkaz interní komunikaci farmaceutických společností včetně počítače, telefonu a diáře P. S., tak dovolatel namítá, že neměl možnost nijak ovlivnit, jaký je charakter těchto důkazů, a o tom, že existují, vůbec nevěděl.
8. Dovolatel zdůrazňuje, že není nic divného, pokud je jako lékař evidován u jakýchkoliv farmaceutických společností, ovšem on sám nemá možnost ovlivnit, jakým způsobem je evidence o něm vedena, co je jejím obsahem, účelem a smyslem. Proto má za to, že předmětné důkazy nejsou způsobilé k tomu, aby ve vztahu k jeho osobě mohl být vysloven závěr o jeho vině. Poukazuje i na to, že obvinění vzešlo ze strany osob, které jsou navázány na farmaceutické společnosti usvědčené z podvodných aktivit. Za takové situace mělo být hodnocení provedených důkazů pečlivější a je třeba trvat na tom, že důkazy musí tvořit pevný a ničím nenarušený řetězec. Toto se v dané věci nestalo.
9. Obviněný soudům nižších stupňů vyčítá, že se vůbec nezabývaly tím, jaké by mělo jeho jednání ekonomický smysl. Poukazuje na skutečnost, že v průběhu řízení předložil důkazy, že rozsah jím předepisovaných generických léků nebyl takový, aby bylo pro farmaceutické společnosti zajímavé vyložit částku 11.600 Kč. Pokud by měl mít skutečně z předepisování těchto generických léčiv prospěch, tak proč by předepisoval konkurující léky. Dále poukazuje na bod 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a klade si otázku, proč by mu farmaceutická společnost poskytovala jakýkoliv úplatek, když se ani nepřiblížil jejich představám o výši preskripce. Úvahy o tom, že si nejprve zvolil zájezd do Dominikánské republiky a pak to změnil na hotovost považuje za iracionální, přičemž zdůrazňuje, že se o tom, že měl jet do Dominikánské republiky dověděl až z policejního spisu. Navíc hodnota zájezdu byla nepoměrně vyšší než částka 11.600 Kč, kterou měl údajně obdržet.
10. Dovolatel tedy závěrem opakuje, že žádné peníze nepřijal a že nebyl proveden žádný důkaz, který by to prokazoval, když na předložené evidence není spoleh a jsou vytržené z kontextu. Domnívá se, že peníze, které měl přijmout, využil někdo jiný, protože předmětné evidence mohly být velmi dobře zneužity. Akcentuje zásadu in dubio pro reo, když má za to, že měl být obžaloby zproštěn.
11. Současně odkazuje na svoji předchozí obhajobu a veškeré dokumenty předložené nalézacímu a odvolacímu soudu.
12. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 7 To 173/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 2 T 80/2023, zrušil a sám rozhodl rozsudkem tak, že ho obžaloby zprostí.
13. Obviněný B. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle dovolatele porušil odvolací soud svojí zákonnou povinnost, když nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v kvalitě a kvantitě stanovené Ústavním soudem a zákonem, neboť vůbec nezohlednil prokazatelně existující závažné pochybnosti ve vztahu ke stíhanému skutku, skutkovým zjištěním a zejména k osobě dovolatele (ex. C. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 27. 4. 2023), který byl se společnostmi uvedenými ve spisu v minulosti v legálním vztahu pracovně právním (dohody o provedení práce) a ve vztahu podnikatelském. Akcentuje, že příjmy za účast na lékových studiích mu byly placeny na bankovní účty a tyto již byly zdaněny a v dalším období je zdaňoval sám. Podle obviněného soudy nepřihlédly k principu na soudní ochranu fyzické osoby (čl. 36–40 Listiny základních práv a svobod, dále jen jako „Listina“), princip neviny fyzické osoby (čl. 40 odst. 2 Listiny) a pravidlo in dubio pro reo.
14. Obviněný tvrdí, že skutková zjištění obou soudů a právní hodnocení stíhaného skutku byly vytvořeny už obžalobou, přičemž odkazuje na neobvyklou a očividnou snahu obsahu skutkových zjištění–tvrzení obžaloby se skutkovými zjištěními obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně a v usnesení soudu druhého stupně.
15. Podle obviněného existuje důvodná obava, že skutkový stav nebyl vůbec soudy nižších stupňů zjišťován a zkoumán, a že v soudním řízení nebyla učiněna správná skutková zjištění. Byla jen opisována tvrzení s bezvýznamnými detaily ze spisu, a tak byl vytvořen nezákonně a protiústavně skutkový děj.
16. Dále namítá, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení druhého stupně je také v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Podle dovolatele ve výrocích obou soudů je věcně nesprávně zjištěn skutkový stav, spočívající v opakování nesprávných skutkových zjištění s cílem rozhodnout v jeho neprospěch. Oba soudy tak preferovaly a akceptovaly princip viny. Odvolací soud pak porušil § 254 odst. 1 tr. ř., když de facto i de iure nepřezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z hledisek § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a § 89 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. Stejné zákonné povinnosti porušil i soud prvního stupně.
17. Dovolatel tedy uzavírá, že soudy porušily jeho základní práva, když nerespektovaly presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, dále porušily čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 36 až 40 Listiny. Tím porušily jeho základní právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny.
18. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, a to usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 7 To 173/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 2 T 80/2023, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Obviněný následně zaslal Nejvyššímu soudu doplnění textu dovolání, když podané dovolání doplnil o návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 2 T 80/2023, proti kterému také dovolání směřuje v návaznosti na to, že jeho podané odvolání bylo zamítnuto.
20. K podaným dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 12. 11. 2024 pod sp. zn. 1 NZO 776/2024. Nejprve zrekapituloval obsah podaného dovolání obviněného Š., včetně toho, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění. Akcentoval, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem podle státního zástupce buď omylem či z neznalosti platné právní úpravy chtěl patrně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání je
zároveň patrno, že tvrzené nesprávné právní posouzení skutku obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, z čehož státní zástupce dovozuje, že obviněný patrně chtěl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
21. Podle státního zástupce obviněný v rámci podaného dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již ve svém písemném vyjádření k hlavnímu líčení a ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Následně pak jeho dovolací argumentaci cituje a vyslovuje přesvědčení, že se s touto obhajobou již řádně a dostatečně vypořádaly soudu nižších stupňů (viz body 71–76 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). S touto argumentací se zcela ztotožňuje a pro stručnost na ní odkazuje.
22. Státní zástupce považuje za podstatné, že dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, že za preferování zájmových léků převzal finanční hotovost. Následně rozvádí předpoklady proto, aby nesprávná skutková zjištění mohla založit některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Uzavírá, že nesprávná skutková zjištění by mohla zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu. Současně zdůrazňuje, že i podle Ústavního soudu není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (viz bod 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22), a že obviněný ani dovolání takovým způsobem nevymezil. Ani se nepokusil o přiřazení tvrzených vad k některé z konkrétních variant tohoto dovolacího důvodu.
23. Podle státního zástupce obsah uplatněných dovolacích námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily u tohoto obviněného zásadu in dubio pro reo. K tomu připomíná, že Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, shledal, že k uplatnění této zásady je důvod pouze tehdy, pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Dále odkazuje na bod 25 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22. Současně konstatuje, že Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Odkazuje přitom na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze nde 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení této zásady nezakládá „přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. S ohledem na výše zmíněné tedy shrnuje, že taková námitka nemůže být důvodem k založení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Závěrem tedy uvádí, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a pouze v extrémním případě by tato námitka mohla naplňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení. Námitky dovolatele jsou tak podle státního zástupce neopodstatněné a neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
24. Pokud pak dovolatel odkazuje na „komplexní obhajobu a veškeré argumenty“ pak státní zástupce připomíná, že „dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního stupně“ – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
25. Stran dovolání obviněného B. státní zástupce uvádí, že tento podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jelikož z obsahu podaného dovolání je rovněž patrno, že tvrzené dovolací důvody se mají vztahovat i k rozsudku soudu prvního stupně, tak i tento dovolatel chtěl patrně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
26. K vlastní dovolací argumentaci státní zástupce uvádí, že i tento obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil v písemném vyjádření k hlavnímu líčení a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S touto se podle jeho přesvědčení soudy nižších stupňů řádně a dostatečně vypořádaly (viz body 98–106 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), přičemž s jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje.
27. Podle státního zástupce obviněný své dovolací námitky směřuje toliko do nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu nižších stupňů, aniž by se je pokusil podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů. Obsahově i tyto námitky směřují do uplatnění zásady in dubio pro reo. Proto odkazuje na své závěry stran možnosti uplatnění této zásady, které uvedl v případě vyjádření k dovolání obviněného Š.
28. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním obou podaných dovolání v neveřejném zasedání.
29. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných k případné replice, přičemž tito možnosti repliky nevyužili.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
32. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
33. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
34. Jak již bylo konstatováno, obviněný Š. výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný B. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud ovšem musí konstatovat, že v případě dovolání obviněného Š. je podané dovolání ohledně uplatněného dovolacího důvodu rozporuplné, když obviněný sice výslovně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem následně slovně uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Současně ovšem odkazuje na praxi Ústavního soudu, aniž by ovšem odkázal na jakékoliv relevantní rozhodnutí tohoto soudu, kdy zdůrazňuje, že citovaný dovolací důvod může být naplněn i v případě tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Lze se jen toliko domnívat, že obhajoba nepostřehla změnu dovolacích důvodů, když od 1. 1. 2022 pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak spočívá na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem k další části uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněný Š. chtěl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho současném znění. Tomuto závěru nasvědčuje i odkaz na tzv. extrémní rozpor, když do 1. 1. 2022 pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadalo nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ovšem judikatura Ústavního soudu připouštěla, že pod tento dovolací důvod bylo možno do 1.
1. 2022 podřadit i námitku extrémního rozporu. Jedná se nepochybně o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému by mělo zabránit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud ovšem nechce působit příliš formalisticky a přes toto pochybení se podaným dovoláním bude věcně zabývat, neboť z podaného dovolání, je zřejmé, že dovolací argumentace fakticky směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při
domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
36. Obviněný B. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
38. Současně, jelikož není pochyb o tom, že podané dovolání obou obviněných směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, lze mít za to, že oba obvinění své dovolání implicitně opírají i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněných zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě. I v případě neoznačení tohoto dovolacího důvodu se jedná o jisté pochybení podaných dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce. Podle Nejvyššího soudu se ovšem nejedná o takové pochybení, které by bránilo věcnému projednání podaných dovolání.
39. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
40. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že oba obvinění v rámci podaných dovolání uplatňují v podstatě shodné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž ten na jejich obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních, je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
41. Bez ohledu na shora uvedené, se Nejvyšší soud podanými dovoláními zabýval.
42. Nejvyšší soud nejprve přistoupil k posouzení důvodnosti podaného dovolání obviněného Š. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že obviněný ji míří na první variantu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy variantu zjevného rozporu.
43. Dovolací soud předně považuje za vhodné rozvést obecné předpoklady naplnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
44. Ke konkrétně uvedeným námitkám obviněného, jimiž míří na vadu tzv. zjevného rozporu, proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné. Přesto se k nim pro úplnost alespoň stručně vyjádří, přestože materiálně nahlíženo tyto námitky obviněného nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jeho prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný své dovolání fakticky směřuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, neboť neuvádí, která konkrétní skutková zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily, mají být v rozporu se kterými provedenými důkazy.
45. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že dovolatel pouze obecně tvrdí, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou a že řádně nevysvětlily, proč jeho obhajobě neuvěřily. Přestože není pochyb o tom, že tato argumentace směřuje jen do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a je ve své podstatě velmi obecná, je vhodné uvést následující. Není pochyb o tom, že obviněný spáchání trestné činnosti konsensuálně popírá (viz body 68 až 70 rozsudku soudu prvního stupně). Na rozdíl od obviněného má ovšem Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně na obhajobu obviněného řádně a dostatečným způsobem reagoval (viz body 71 až 76, body 137, body 140–141 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje.
Nadto je třeba zdůraznit, že fakticky obdobnou argumentaci nakonec uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání a odvolací soud se s ní řádně a přesvědčivě vypořádal (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když tento soud reagoval i na námitku ohledně nelogičnosti stran tvrzeného původně slíbeného zájezdu do Dominikánské republiky a následné změny na „odměnu“ v hotovosti. Nad rámec úvah soudu druhého stupně je třeba uvést, že z předložené interní dokumentace vyplývá, že by zájezd do Dominikánské republiky jako odměna přicházel v úvahu za situace, že by obviněný navýšil preskripci na 120 balení měsíčně, což se ovšem prokazatelně nestalo (obviněný vypsal jen 32 požadovaných balení).
Za takové situace ani zájezd do Dominikánské republiky nepřicházel v úvahu a je tedy logické, že obviněný přijal „odměnu“ v hotovosti.
46. Pokud obviněný namítá, že je nelogické, aby mu byl poskytnut nějaký úplatek, neboť výše preskripce v jeho případě nedosáhla požadovaného počtu balení, tak obviněný pomíjí skutečnost, že druh a výše „odměny“ se odvíjely od počtů předepsaných balení léků. Jinak vyjádřeno, na zájezd jako „odměnu“ se vyžadovalo 120 balení měsíčně, když ovšem nedosažení tohoto počtu balení měsíčně nevylučovalo finanční odměnu ze strany farmaceutických společností odvislou od konkrétně předepsaného počtu balení léků, což byl standardní postup.
Z provedeného dokazování zároveň vyplývá, že primárně byly tzv. spolupracujícím lékařům poskytovány finanční odměny za každý předepsaný lék za dané období a že zájezdy představovaly tzv. vyšší stupeň. Fakticky se jednalo o motivaci těchto lékařů směřující k tomu, aby tito lékaři dali tzv. přednost lékům farmaceutických společností Interchemia Praha, s. r. o., a GENERICON, s. r. o., před léky jiných farmaceutických společností s obdobným účinkem, a právě vyplácení této „odměny“ mělo spolupracující lékaře motivovat do budoucna.
Není tedy pochyb o tom, že ze strany obviněného se jedná jen o jeho vlastní intepretaci tohoto zápisu, která ovšem zcela pomíjí, že zájezd do Dominikánské republiky přicházel v úvahu jen za určitých předpokladů a tyto nebyly ze strany obviněného naplněny. Pokud obviněný zdůrazňuje, že pacientkám předepisoval jen potřebné léky, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že obviněnému není kladeno za vinu, že by snad pacientkám předepisoval léky, které nepotřebují či jsou méně kvalitní, nýbrž skutečnost, že preferoval za úplatu léky konkrétní společnosti.
Takový postup nepochybně vedl ke zvýhodnění právě těchto farmaceutických společností na úkor jiných, čímž dovolatel porušoval pravidla řádné hospodářské soutěže. Proto je tato námitka bezpředmětná. Na rozdíl od obviněného má tedy dovolací soud za to, že úvahy soudů nižších stupňů jsou logické a přesvědčivé a provedené důkazy ve věci tvoří ucelený řetězec, na základě něhož lze založit výrok o vině obviněného.
47. Podle Nejvyššího soudu uplatněná argumentace směřuje fakticky k tomu, že soudy nižších stupňů porušily zásadu in dubio pro reo. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř.
a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6.
5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016.
Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
48. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve které Ústavní soud vyslovil „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.
49. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
50. Na závěr je ještě třeba uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání výslovně odkazuje na „komplexní obhajobu a veškeré argumenty předložené nalézacímu i odvolacímu soudu “ pak musí Nejvyšší soud připomenout, že „dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního stupně“ – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Z pohledu tohoto závěru se Nejvyšší soud nemohl v rámci podaného dovolání zabývat námitkami a argumenty, které uplatnil obviněný v předchozích stádiích trestního řízení a které výslovně neuvedl v podaném dovolání.
51. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný Š. svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
52. Ohledně dovolání obviněného B. je třeba uvést, že tento výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., aniž by ovšem blíže rozvedl, kterou z variant uvedených v těchto dovolacích důvodech uplatňuje [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má tři varianty, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má dvě varianty]. Jinak vyjádřeno, obviněný ani nijak nerozlišuje, pod který z uplatněných dovolacích důvodů předmětné námitky vztahuje. I toto představuje nepochybně další vadu podaného dovolání, když je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)–m) tr. ř., přičemž zároveň musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).
53. Bez ohledu na shora uvedené závěry je třeba uvést, že není pochyb o tom, že obviněný, své námitky směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Ohledně nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení pak žádnou argumentaci neuplatňuje. Jinak vyjádřeno, obviněný ve vztahu k naplnění tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec žádnou argumentaci neuplatňuje. Takže tento dovolací důvod uplatnil jen ryze formálně. Nejvyšší soud musí toliko obecně připustit, že námitky do skutkových zjištění by za jistých zákonných předpokladů mohly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to zejména v jeho první variantě týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (stran naplnění tzv. extrémního rozporu viz bod 43 odůvodnění tohoto rozhodnutí). Jedná se ovšem jen o teoretickou úvahu, když konkrétní námitky obviněného nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Jinak vyjádřeno, jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jeho prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Obviněný tedy fakticky požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akcentoval jeho hodnocení důkazů a vycházel z jím tvrzené verze skutkového děje, aniž by ovšem Nejvyšší soud tyto důkazy v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti sám provedl (viz § 2 odst. 11, 12 tr. ř.).
54. Přesto se Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci, byť skutečně velmi stručně vyjádří. Obviněný předně tvrdí, že soudy nižších stupňů porušily čl. 36–40 Listiny, zejména princip presumpce neviny, in dubio pro reo, když nekriticky převzaly obžalobu a při odůvodnění svých rozhodnutí nepostupovaly v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Přestože tato argumentace primárně směřuje do způsobu hodnocení důkazů, tak je z pohledu těchto námitek vhodné uvést, že není pochyb o tom, že i obviněný B. spáchání trestné činnosti po celou dobu probíhajícího trestního řízení popírá (blíže viz body 95 až 97 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Bez ohledu na obhajobu obviněného je ovšem nepochybné, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (obviněný ani nezpochybňuje rozsah dokazování), které hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Následně soud prvního stupně řádně a přesvědčivě objasnil na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného (viz bod 98 až 106, 139–141 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto obviněnému odpovídá požadavkům zakotveným v § 125 odst. 1 tr. ř.). S námitkami obviněného, které jsou v podstatě totožné jako v podaném dovolání, se nakonec i přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), přičemž i odůvodnění tohoto rozhodnutí odpovídá požadavkům zakotveným v § 134 odst. 2 tr. ř.
55. Lze mít za to, že obviněný se v rámci dovolání fakticky dovolává toho, že soudy nižších stupňů měly v jeho případě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Ve vztahu k této námitce musí Nejvyšší soud nejprve odkázat na body 47 až 49 tohoto rozhodnutí týkající se tohoto principu a možnosti jeho aplikace v rámci dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, a proto aplikace principu in dubio pro reo nepřicházela v dané věci v úvahu.
56. Na závěr ještě Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaných dovolání obou obviněných dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovoláních a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
57. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se oba obvinění svou argumentací obsaženou v podaných dovoláních s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jimi deklarované, ale ani žádné jiné. Protože nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody, nemohl být naplněn ani implicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovoláních obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
VI. K návrhu na odklad výkonu rozhodnutí
58. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný B. ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon rozhodnutí týkající se jeho osoby rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 2 T 80/2023, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 7 To 173/2024. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání.
Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu