4 Tdo 15/2025-835
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2024, č. j. 55 To 56/2024-739, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 56/2024-748, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 172/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 6 T 172/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný S. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
v době od 9. 3. 2019 do 11.5.2022, v úmyslu neoprávněně užívat nebytový prostor jiného, v Olomouci, na pozemku p.č. XY, v k.ú. Olomouc-XY, na XY protiprávně užíval nebytové prostory v majetku poškozené E. M. A., nacházející se v prvním nadzemním podlaží situované v průčelní části domu o výměře 194 m2 a prostory v prvním podzemním podlaží o výměře 150,3 m2, vše zapsáno na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Krajské pracoviště Olomouc, pro katastrální území Olomouc-XY, obec Olomouc, ačkoliv si byl vědom platnosti výpovědi z pronájmu uvedených nebytových prostor, která vyplynula z rozsudku Okresního soudu v Olomouci, ze dne 18.10.2016, sp. zn. 21 C 288/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 30/2017 ze dne 29.11.2018, nabytí právní moci dne 5. 3. 2019 a vykonatelnosti dne 9.3.2019, kdy byl povinen uvedené prostory vyklidit a předat klíče k rukám poškozené, čímž takto poškozenou E. M. A., zastoupenou zmocněncem JUDr. Lenkou Vidovičovou se sídlem advokátní kanceláře Zámečnická 497/3a, Olomouc, omezil na jejich vlastnických právech nebytový prostor volně užívat nebo s ním disponovat.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku nalézacím soudem uložen peněžitý trest ve výměře 180 (jedno sto osmdesát) denních sazeb po 500 Kč (pěti stech korunách českých), tj. celkem ve výši 90 000 Kč (devadesát tisíc korun českých).
3. Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. nalézací soud poškozenou E. M. A., odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil do výroku o vině i o trestu, dále státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci, která je podala v neprospěch obviněného a zaměřila je do výroku o trestu, jakož i poškozená, která je zaměřila do výroku o náhradě škody a vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 55 To 56/2024 tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Pro výkon tohoto trestu odvolací soud obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. soud druhého stupně odvolání obviněného zamítl. Zároveň podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud poškozenou E. M. A. odkázal s jejími nároky na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Usnesením ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 56/2024-748, odvolací soud opravil záhlaví rozsudku ze dne 7. 8. 2024, č. j. 55 To 56/2024-739, neboť v něm byla uvedena nesprávná spisová značka rozsudku nalézacího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 55 To 56/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které následně ještě doplnil, když upravil výrok týkající se petitu. Dovolatel explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (konkrétně pak nesprávném hmotněprávním posouzení).
7. Obviněný je toho názoru, že odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně ne zcela dostatečně vypořádal s argumenty a námitkami obhajoby. Má za to, že soud prvního stupně jeho obhajobu prakticky ignoroval (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se soud nevypořádal ani s jedním z argumentů uvedených v závěrečné řeči obhajoby), když odvolací soud jeho argumenty a námitky toliko plošně odmítl, aniž by své závěry opřel o konkrétní skutková zjištění. Dovolatel konstatuje, že je tak nucen opětovně opakovat své argumenty shrnuté již v závěrečné řeči a obsáhlém odvolání.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně namítá, že oba rozsudky vykazují vady, ke kterým došlo v procesu dokazování a které způsobují extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na základě těchto důkazů učiněných. Domnívá se, že došlo k porušení základních zásad ovládajících proces dokazování v rámci trestního řízení.
9. Podle dovolatele byla porušena zásada in dubio pro reo, k čemuž odkazuje v obecnosti také na závěry Ústavního soudu. Akcentuje, že vinu obviněného lze vyslovit jen při dodržení zásady materiální pravdy (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.), tj. jen je-li prokázána provedenými důkazy bez důvodných pochybností. Tak tomu však v řízení před soudy nižších stupňů podle jeho přesvědčení nebylo. Nadto podle něj z provedených důkazů nebyly dovozeny patřičné skutkové závěry.
10. V podrobnostech pak namítá, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela absentovalo hodnocení několika důkazů (tj. uvedení toho, jaké skutkové závěry z nich soud učinil), přestože v úvodu odůvodnění, konkrétně v bodech 2 až 6, tyto důkazy soud konstatoval jako provedené a sumarizoval jejich obsah. Jinak vyjádřeno, v úvodu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou zmíněny konkrétní důkazy jako provedené, následně je však v pasáži obsahující hodnocení důkazů tento soud zcela opomíjí. Takový postup považuje za problematický, zejména s odkazem na skutečnost, že tyto důkazy podporují verzi obhajoby, a naopak vyvrací závěry o jeho vině. Odvolací soud tím, že postup soudu prvního stupně v rámci dokazování vyhodnotil jako bezvadný, vytýkané nedostatky podle něj nenapravil. Podle dovolatele odvolací soud jen v bodech 15 a 16 napadeného rozsudku ryze formálně konstatoval, že došlo k zachování zásady volného hodnocení důkazů a zásady materiální pravdy, přičemž v bodě 23 napadeného rozsudku pak stručně uvedl, že nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. Jinak vyjádřeno, odvolací soud na konkrétní věcné námitky obhajoby zcela rezignoval. Byť dovolatel připouští, že si je pochopitelně vědom toho, že soudy nejsou povinny zabývat se všemi jeho námitkami, nicméně v tomto případě se domnívá, že jde o námitky zcela zásadní, jejichž opomenutí vede k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
11. Akcentuje, že soudu prvního stupně vytýkal, že ve svých závěrech nijak nezohlednil některé důkazy, které konstatoval v bodech 3 až 6 rozsudku, a to konkrétně výpovědi všech v řízení slyšených svědků, tj. D. V. (bývalá zaměstnankyně v cukrárně XY, kdy zaměstnavatelem byl R. H.; k obviněnému tedy zcela bez jakéhokoli poměru, viz bod 5 rozsudku), M. H. (strýce obviněného, viz bod 3 rozsudku), R. H. (otce obviněného, viz bod 4 rozsudku), jakož i sdělení jednotlivých institucí a orgánů (ČOI, MMOL, SÚIP, KHS, SZPI, viz bod 6 rozsudku). Obviněný je toho názoru, že tento postup soudu je do jisté míry logický, neboť z uvedených důkazů vyplývá, že v tzv. druhém období od 23. 7. 2019 do 11. 5. 2022, která v podaném dovolání dále specifikuje, cukrárnu neprovozoval on, ale jeho otec R. H., a tedy pokud by se s nimi soud vypořádal, pak by jen těžko mohl dovozovat závěr o jeho vině. Tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí na závěry učiněné v rozsudku soudu prvního stupně pouze odkázal, tuto vadu podle dovolatele nijak nezhojil.
12. Dále dovolatel konstatuje, že kromě toho, že soud prvního stupně nevyhodnotil ty důkazy, které alespoň konstatoval jako provedené a jako pro rozhodnutí relevantní, tak ostatní důkazy, které obhajoba považovala pro řízení významné, soud prvního stupně ani nekonstatuje, přičemž na toto hodnocení odvolací soud ovšem v celém rozsahu odkazuje (body 14 a 16 napadeného rozsudku). Podle dovolatele se jedná zejména o rozhodnutí v řízení o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu, kde byl obviněný – v pozici žalobce – úspěšný a která byla v hlavním líčení u soudu prvního stupně provedena k důkazu (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2016, č. j. 21 C 288/2015-203, jímž bylo vyhověno žalobě obviněného a výpověď z nájmu byla shledána neoprávněnou, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2018, č. j. 26 Cdo 5461/2017-482, kterým bylo vyhověno dovolání obviněného a byl tedy zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a věc mu vrácena k novému rozhodnutí). Je toho názoru, že tato rozhodnutí jsou velmi významná mj. pro zhodnocení subjektivní stránky přisouzeného přečinu, kdy především zhodnocení existence složky vědění a kompletní absence přezkumu existence složky volní shledává obviněný zásadním z hlediska rozhodnutí o jeho vině.
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, když ve skutečnosti ho měly obžaloby zprostit. Následně obviněný rozděluje období, po které měl neoprávněně užívat prostory cukrárny, na dvě etapy, a to následovně: 1) období od 9. 3. 2019 do 22. 7. 2019 – v této době skutečně cukrárnu XY v předmětných prostorách provozoval a disponoval příslušným podnikatelským oprávněním; a 2) období od 23. 7. 2019 do 11. 5. 2022 – v této době cukrárnu XY provozoval jeho otec R. H., neboť on sám již nedisponoval příslušným podnikatelským oprávněním.
14. K prvnímu z uvedených období uvádí, že se jedná o jediné období, kdy mohlo teoreticky dojít k naplnění znaků přisouzeného přečinu, neboť v druhém období již cukrárnu XY neprovozoval a nemohl být tedy pachatelem. Jako výrazně problematická se mu však jeví klasifikace formy zavinění, neboť tento přečin vyžaduje po subjektivní stránce úmysl. Podle odvolacího soudu, ve shodě s nalézacím soudem, bylo u něho jednoznačně prokázáno zavinění ve formě úmyslu nepřímého, když podmínka subjektivního přesvědčení o užívání prostor bez právního důvodu byla u něj bez dalšího splněna okamžikem právní moci civilního rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor. Obviněný s tímto závěrem nesouhlasí, stejně jako s jím tvrzeným bagatelizováním specifik daného případu ze strany soudů nižších stupňů. Obsáhle potom polemizuje s tím, zda byl vůbec schopen coby laik chápat pojmy, jako je vykonatelnost a právní moc rozhodnutí či odkladný účinek.
15. Dále uvádí, že soudy nižších stupňů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu zmínily pouze složku vědění, nicméně zcela opomenuly, že tato složka je přítomna nejen u zavinění ve formě úmyslu, ale i u zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Soudy obou stupňů podle něj nijak nereflektovaly, že pokud by spáchal skutek ve formě nedbalosti vědomé, jeho trestní odpovědnost by to vyloučilo. Navíc od počátku zdůrazňoval, že i složka vědění byla u něj naplněna pouze hypoteticky (pokud jde o vědění skutečnosti, že existuje pravomocné rozhodnutí, které stanovuje, že výpověď z nájmu je neoprávněná a že tedy svým jednáním, tedy tím, že prostory cukrárny nevyklidí, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem), a to právě s odkazem na zmíněnou polemiku ohledně pochopení uvedených pojmů (právní moc atd.). Podle jeho názoru proto mělo být vedeno dokazování k tomu, zda osobně věděl v dané době, co to znamená, že je rozhodnutí pravomocné. Nebylo tudíž podle něj bez důvodných pochybností prokázáno, zda u něj byla dána složka vědění.
16. Následně se vyjadřuje k naplnění složky volní u uvedeného přečinu, přičemž předestírá také obecná teoretická východiska k rozdílům mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem. Zdůrazňuje, že byl o svém úspěchu v tehdy vedeném civilním řízení u Nejvyššího soudu přesvědčen skutečně, tedy nejen formálně nebo naoko, z toho důvodu, že i jeho předchozí dovolání v téže věci bylo vyhověno, byť pouze z formálních důvodů, jak uvádí odvolací soud ve svém rozsudku (bod 20). Zdůrazňuje, že nebylo v jeho rozlišovacích schopnostech vnímat, zda bylo dovolání vyhověno z formálních důvodů nebo věcných. V této souvislosti uzavírá, že nebyl naplněn prvek srozumění vyžadovaný u nepřímého úmyslu, v důsledku čehož se mohl daného skutku dopustit pouze v nedbalosti vědomé, což však vylučuje jeho trestní odpovědnost.
17. Ve vztahu k druhému z uvedených období potom uvádí, že nemohl přisouzený přečin spáchat, když cukrárnu XY v té době již neprovozoval a poté, co pronajal její vybavení svému otci dne 23. 7. 2019, ztratil právo s tímto vybavením disponovat i v rovině právní. Skutečnost, že cukrárnu provozoval jeho otec, podle něj vyplývá jak z výslechu všech svědků (D. V., R. H., M. H.), tak i ze zpráv jednotlivých státních orgánů (ČOI, MMOL, SÚIP, KHS, SZPI), tj. z důkazů, které soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného rozsudku zmiňuje, ale „opomněl“ z nich dovodit konkrétní skutková zjištění. Odvolací soud se k tomu nikterak nevyjádřil, když v napadeném rozsudku označil přenechání movitých věcí do užívání otci obviněného toliko za účelový postup obviněného (viz zejména bod 21 napadeného rozsudku), aniž by však tvrzenou účelovost podpořil jakýmikoli důkazy. Odvolací soud také podle dovolatele bez dalšího převzal chybné závěry soudu prvního stupně stran údajného finančního prospěchu obviněného v tzv. druhém období, aniž by k tomu provedl jakékoli dokazování. Pokud soudy nižších stupňů účelovost jeho jednání dovozují z faktu, že nájem movitých věcí otci nevypověděl (případně jej nevyzval k vyklizení movitých věcí), ani poté, co mu bylo známo rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla výpověď z nájmu definitivně uznána jako oprávněná, tak následně podrobně rozebírá mentalitu občanů XY a srovnává ji s mentalitou občanů ČR, a akcentuje, že on nemá možnost autoritě svého otce vzdorovat. Poté rozvádí úvahy o tvrzené „perzekuci“ jejich rodiny na Olomoucku, což dává do souvislosti se zásadou individuální trestní odpovědnosti.
18. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2024, č. j. 55 To 56/2024-739, zrušil, resp. aby zrušil výrok o vině a veškeré na něj navazující výroky, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhuje Nejvyššímu soudu, aby odložil výkon jemu uloženého trestu, konkrétně pak nepodmíněného trestu odnětí svobody.
19. V doplnění dovolání potom obviněný opravuje chybu učiněnou v dovolání, kdy nesprávně označil spisovou značku rozsudku soudu prvního stupně, načež upravuje, resp. doplňuje, také svůj návrh (petit), a to tak, že navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, respektive aby zrušil výrok o vině a veškeré na něj navazující výroky, a aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
20. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 2. 12. 2024, sp. zn. 1 NZO 871/2024. Úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného.
21. K dovolací argumentaci, kterou obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce nejprve připomíná obecná teoretická východiska a akcentuje, že tento dovolací důvod nemůže být naplněn obecnou kritikou kvality skutkových zjištění ani předkládáním vlastních skutkových tvrzení a důkazních hodnocení dovolatelem. Ve vztahu k dovolatelem tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu uvádí, že tento ji sice formálně namítá, avšak neuvádí žádnou konkrétní námitku, která by jí obsahově odpovídala. Státní zástupce je toho názoru, že dovolatel mimo obecných odkazů na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo pouze prezentuje vlastní důkazní hodnocení a skutková tvrzení týkající se okolností vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu, popř. okolností užívání předmětných prostor jeho otcem. Existence žádného konkrétního zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však podle něj z dovolacích námitek obviněného nevyplývá.
22. K vadě tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že je skutečností, že nalézací ani odvolací soud výslovně nehodnotily některé dovolatelem citované důkazy, které měly prokazovat faktické užívání předmětných nebytových prostor otcem dovolatele, avšak tato okolnost podle něj není určující pro naplnění znaků trestného činu a nemůže tímto postupem být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Následně uvádí, že ani další námitky obviněného týkající se opomenutí listinných důkazů z občanskoprávního sporu o platnost výpovědi z předmětných nebytových prostor neodpovídají obsahu napadených soudních rozhodnutí. Odvolací soud se totiž v bodě 20 odůvodnění rozsudku zabýval dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 5461/2017), kterým bylo vyhověno dovolání obviněného, a vysvětlil, proč nepovažuje toto rozhodnutí za zásadní z hlediska posuzování subjektivní stránky trestné činnosti.
24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce rozvádí nejprve obecná teoretická východiska a následně konstatuje, že dovolatel formálně relevantně namítá absenci subjektivní stránky trestného činu. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné, plně se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (bod 20 rozsudku) a má za to, že po právní moci rozhodnutí v občanskoprávním řízení, ve kterém byla zamítnuta žaloba dovolatele na neoprávněnost výpovědi užívání z nebytových prostor, musel být tento přinejmenším srozuměn s tím, že předmětné prostory užívá neoprávněně a že může porušit zákonem chráněný zájem na ochraně vlastnických práv k nebytovým prostorům. Jinými slovy, nepochybně musel vědět, přestože je laik a cizinec, že – lapidárně řečeno – v řízení před nižším i vyšším soudem „prohrál“, a že tedy spoléhal na budoucí nejistou událost, pokud nebytové prostory přesto nadále užíval, a že tudíž musel vědět, že jeho jednáním může být porušen zákonem chráněný zájem (složka vědění) a že musel být zároveň srozuměn s tím, že následek způsobí (volní složka zavinění).
25. Za nedůvodné považuje státní zástupce i ty námitky obviněného, podle nichž se přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku nemohl dopustit po 23. 7. 2019 (tzv. druhé období podle dovolání obviněného – poznámka NS), kdy cukrárnu provozoval již jeho otec R. H.. K tomu odkazuje na bod 21 rozsudku odvolacího soudu, podle nějž lze neoprávněné užívání předmětných prostor spatřovat minimálně v tom, že v nich byly umístěny věci vlastněné dovolatelem. Dodává, že v předmětné věci řada skutečností nasvědčuje tomu, že obviněný se na provozu cukrárny i v tomto období podílel, a tedy se v nebytových prostorách též zdržoval i po 23. 7. 2019, když lze podle něj poukázat především na bod 22 rozsudku odvolacího soudu, tedy to, že obviněný byl svým otcem R. H. od 23. 7. 2019 formálně zaměstnán jako manažer cukrárny. Nadto smlouvu o nájmu movitých věcí (vybavení cukrárny) uzavřel se svým otcem několik měsíců poté, kdy jeho civilní žaloba byla pravomocně zamítnuta, čímž zkomplikoval možnost vyklizení nebytových prostor, což podle něj dokresluje úmysl dovolatele předmětné prostory nadále užívat bez ohledu na výsledek občanskoprávního řízení.
26. Zároveň státní zástupce dodává, že bezpředmětná je polemika dovolatele o tom, zda svým jednáním získal finanční prospěch, když toto není znakem přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i jeho tvrzení o jakési perzekuci rodiny H. justičními orgány.
27. Nakonec státní zástupce dodává, že z procesních důvodů měl obviněný své dovolání opřít též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž však takový nedostatek Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela běžně toleruje.
28. Státní zástupce tak Nejvyššímu soudu navrhuje, aby podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
29. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou obviněný zaslal dne 29. 1. 2025. Dovolatel pak ve vztahu k vyjádření státního zástupce stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že státní zástupce pomíjí, že k naplnění skutkové podstaty je potřeba, aby jednání pachatele bylo kryto zaviněním – v tomto případě ve formě alespoň nepřímého úmyslu, což však v dané věci podle něj nebylo předmětem dokazování. Důkazy v podobě svědeckých výpovědí a listin totiž podle obviněného podávají informaci o tom, že předmětné prostory užíval v druhém období (zmíněném v dovolání) otec obviněného, svědek R. H., a o tom, jaký byl psychický vztah obviněného k tomuto jednání – jinak vyjádřeno je lze podle něj užít jako podklad pro zhodnocení, jakou formu zavinění na přisouzeném jednání nese sám obviněný. Obviněný se tak neztotožňuje s tvrzením státního zástupce, že ačkoliv soud dané důkazy opomenul hodnotit, nemá to vliv na vyhodnocení jeho trestní odpovědnosti.
30. Následně ve vztahu k vyjádření státního zástupce stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že již v průběhu trestního řízení zdůrazňoval, že je trestní právo prostředkem ultima ratio, k čemuž připomínal i zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný je toho názoru, že v posuzované věci existovaly účinné prostředky civilního práva, kterými bylo možno danou situaci řešit, aniž by bylo třeba aplikovat trestní právo. K tomu dále konstatuje, že existovalo i v době existence sporu kupříkladu právo movité věci v nemovitosti zadržet k úhradě splatné pohledávky, a tudíž poškozená mohla nechat cukrárnu obratem vyklidit a vybavení si zadržet k úhradě svých pohledávek. Dovolatel je tedy přesvědčen, že pokud poškozená těchto svých práv nevyužila, nemůže to jít k jeho tíži v konečném důsledku v podobě vzniku jeho trestní odpovědnosti.
31. Poté v souvislosti s tzv. prvním období, které zmiňuje v podaném dovolání, uvádí, že se neztotožňuje se závěrem státního zástupce, že po právní moci rozhodnutí v občanskoprávním řízení, v němž byla zamítnuta jeho žaloba na neoprávněnost výpovědi užívání z nebytových prostor, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že předmětné prostory užívá neoprávněně a že může porušit zákonem chráněný zájem. K tomu připomíná hranici mezi úmyslem nepřímým a nedbalostí vědomou. Je přesvědčen, že dovolání ve sporu o neoprávněnost výpovědi za stavu, kdy s předchozím dovoláním uspěl, není „nejistou budoucí událostí“ ve smyslu náhody, která postačuje pro naplnění znaků úmyslu nepřímého, nýbrž konkrétním důvodem, pro který obviněný věřil, že prostory užívá skutečně po právu. Poté opětovně obsáhle připomíná jeho (ne)schopnost porozumět coby laik pojmu právní moc a to, že nepovažoval řízení za skončené a reálně počítal s tím, že může být jeho dovolání vyhověno a v konečném důsledku může být rozhodnuto tak, že výpověď z nájmu skutečně byla neoprávněná. Současně se vyjadřuje v tom smyslu, že i tvrzení státního zástupce, že byl obviněný „skálopevně přesvědčen o oprávněnosti jeho nároku“ má souvislost s otázkou naplnění subjektivní stránky, neboť tímto podle něj státní zástupce potvrzuje, že pro obviněného nebylo podané dovolání formálním pokusem o zvrácení již přijatého právního závěru o oprávněnosti výpovědi, nýbrž že svému opravnému prostředku skutečně věřil. V této souvislosti uzavírá, že jednal maximálně v nedbalosti vědomé.
32. Dále v souvislosti s tzv. druhým obdobím uvádí, že se neztotožňuje s názorem státního zástupce, který podle něj extenzivně vykládá pojem „užívat“ uvedený v § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentuje, že nelze ztotožňovat pojem „užívání“, jak je chápán a vykládán v rovině civilního práva, s tím, jak je chápán v rovině práva trestního.
33. Nakonec obviněný konstatuje, že na podaném dovolání trvá a je přesvědčen o jeho důvodnosti.
III. Přípustnost dovolání
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
35. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
36. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
37. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
38. Obviněný své dovolání předně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
39. Dále obviněný v podaném dovolání výslovně označuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
40. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
41. Protože odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. a obviněný vztahuje namítané vady i k rozsudku soudu prvního stupně, má Nejvyšší soud za to, že obviněný měl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jedná se nepochybně o vadu podaného dovolání, které by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
43. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
44. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu tzv. zjevného rozporu, v obecnosti vadu tzv. opomenutých důkazů a dále vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
45. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je vystavěno přinejmenším v jeho podstatné části na námitkách, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz č. l. 693 až 699 spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že dovolací argumentace obviněného přinejmenším v její převážné části představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména bod 8 rozsudku nalézacího soudu a body 10 až 29 rozsudku odvolacího soudu). V takové situaci se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. Podle Nejvyššího soudu se o takovou situaci jedná i v dané věci.
46. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání předně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále při jisté míře benevolence v obecnosti také na jeho třetí alternativu, tj. na vadu tzv. opomenutých důkazů.
47. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že, aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
48. Je také třeba uvést, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
49. Ke konkrétně uvedeným námitkám obviněného, jimiž míří na vadu tzv. zjevného rozporu, proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Námitky obviněného totiž ve shora uvedené části dovolání a v tomto směru nepřesahují pouhou jeho polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, jakož i případně vadu tzv. opomenutého důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou však zmiňuje pouze v obecnosti, jak bude rozvedeno dále. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
50. Pro jistou úplnost Nejvyšší soud také připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly – byť lze skutečně připustit, že nalézací soud tak učinil v rámci svého stručnějšího odůvodnění rozsudku – které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především sděleními jednotlivých institucí a orgánů, a dalšími listinnými důkazy, např. v podobě relevantních rozhodnutí z civilního řízení o oprávněnosti výpovědi nájmu nebytových prostor.
51. Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněného za to, že odvolací soud dostatečně reagoval na jistou stručnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to zejména z pohledu námitek obviněného, které se vztahovaly k tvrzenému nehodnocení některých provedených důkazů (viz zejména body 14 až 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), když tento soud přesvědčivě objasnil, na základě jakých důkazů byl prokázán skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a ze kterého oba soudy vycházely. Odvolací soud v tomto směru odkázal především na listinné důkazy, které vinu obviněného bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazovaly, když se zabýval i důvodností obhajoby obviněného stran tvrzeného významu pro zjištěný skutkový stav provozování cukrárny XY od 23. 7. 2019 jeho otcem a významem této skutečnosti pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že byť skutečně odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je stručnější, tak není pochyb o tom, že soud prvního stupně i výpovědi svědků, kterých se dovolává obviněný, hodnotil, byť nikoliv výslovně. Je tomu tak proto, že ani soud prvního stupně nezpochybňoval, že obviněný skutečně dne 23. 7. 2019 pronajal zařízení cukrárny svému otci, ovšem na rozdíl od obhajoby obviněného dospěl k závěru, že tato skutečnost nemá na jeho trestněprávní odpovědnost žádný vliv (blíže viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
52. Lze tedy uzavřít, že v dané věci není pochyb o tom, že dovolatel je z trestněprávního jednání usvědčován především jednotlivými listinnými důkazy, a to civilními rozhodnutími soudů ohledně (ne)oprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy předmětných prostor, pracovní smlouvou uzavřenou mezi ním a jeho otcem, podle níž byl v cukrárně zaměstnán jako manažer (viz č. l. 553 spisového materiálu) a podpůrně také dalšími ve věci provedenými důkazy. V podrobnostech stran okolností nájmu nebytových prostor, v nichž obviněný provozoval cukrárnu, lze pro stručnost odkázat zejména na bod 8 rozsudku nalézacího soudu a body 17 až 19 rozsudku odvolacího soudu, kde soudy sumarizují zjištěné poznatky, které vyplynuly z provedeného dokazování a které jsou obsaženy ve spisovém materiálu. Nadto pokud pak obviněný namítá, že soudy dostatečně nezohlednily zmíněná civilní rozhodnutí stran oprávněnosti výpovědi z nájmu, tak k tomu lze uvést, že soudy nižších stupňů tyto okolnosti naopak zohlednily v dostatečném rozsahu, a to především při posuzování subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu, přičemž tento postup byl souladný s judikaturními rozhodnutími i se závěry komentářové literatury k trestnímu zákoníku, jak bude ostatně uvedeno dále. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že popěrná obhajoba obviněného byla provedenými důkazy, jak vyplývá i z rozhodnutí soudů nižších stupňů, vyvrácena a že skutkový stav popsaný v rozsudku nalézacího soudu byl těmito důkazy přesvědčivě ustálen.
53. Ohledně existence případných tzv. opomenutých důkazů lze uvést, že materiálně nahlíženo obviněný uvedenými námitkami, když tvrdí, že se soudy opomenuly vypořádat s výpověďmi svědků D. V., M. H., R. H., jakož i sděleními jednotlivých institucí a orgánů (ČOI, MMOL, SÚIP, KHS, SZPI), vyjadřuje primárně, jak již bylo naznačeno, především svůj nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů, jakož i s tím, k jakým skutkovým závěrům soudy nižších stupňů na základě toho došly, respektive polemizuje s kvalitou odůvodnění uvedených rozsudků. Takové námitky však nejsou způsobilé založit vadu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádného jiného dovolacího důvodu. Proto Nejvyššímu soudu i v tomto případě, obdobně jako u námitek obviněného, jimiž míří na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, nezbývá než konstatovat, že po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, které však pod žádný z dovolacích důvodů podřadit nelze. Nadto je třeba odkázat na bod 51 tohoto rozhodnutí stran významu výpovědi svědků, kterých se dovolává obviněný, na skutková zjištění učiněná v předmětné věci.
54. Obviněný také v podaném dovolání výslovně namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Ani takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo však vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.
Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
Naopak, z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že jednání obviněného je prokázáno nade vší pochybnost, jak již ostatně bylo uvedeno a jak vyplývá mj. i z bodu 23 rozsudku odvolacího soudu.
55. Obviněný v podaném dovolání také namítá, že nebyla jeho jednáním naplněna subjektivní stránka přisouzeného přečinu. Ačkoliv by na první pohled mohla tato dovolací argumentace působit jako způsobilá pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když právě nesprávné právní posouzení subjektivní stránky by bylo podřaditelné pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu, opak je pravdou. Obviněný uplatněnou dovolací argumentací materiálně nahlíženo i v tomto případě vyjadřuje toliko svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Až na základě toho dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takovou dovolací argumentaci však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze a nelze ji ani považovat za relevantně uplatněnou. Ani tyto námitky obsahově totiž nepřesahují pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily, a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod proto v této části dovolání obviněný uplatňuje rovněž toliko formálně, když materiálně uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
56. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné na tuto argumentaci blíže reagovat. Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu, přičemž má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
57. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.
Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
58. V případě přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl. Postačí však úmysl eventuální, kdy pachatel věděl, že může jít o protiprávní obsazení nebo protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn (smířen) ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Důležité je vyloučit, že se pachatel s ohledem na konkrétní okolnosti nemohl ani domnívat, že jedná po právu. Sporné to zejména může být v takových případech, kdy pro posuzovanou věc je charakteristický dominující civilněprávní aspekt, zejména když je pro rozhodnutí důležitý současně vedený a dosud neskončený občanskoprávní spor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1359/2011). Byla-li však již otázka oprávněnosti užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru soudem pravomocně vyřešena v neprospěch uživatele, je na něm, aby pravomocné rozhodnutí soudu respektoval, a je-li povinen dosud užívaný dům, byt nebo nebytový prostor opustit a vyklidit, ale svévolně tak neučiní, lze uzavřít, že příslušný objekt již užívá neoprávněně nebo že oprávněnému uživateli neoprávněně brání v jeho užívání ve smyslu § 208 tr. zákoníku. I v tomto případě však nelze závěr o úmyslném zavinění uživatele bez dalšího odvozovat od právní moci rozhodnutí soudu, ale až od okamžiku, kdy se o tomto rozhodnutí skutečně dozvěděl (srov. TR NS 12/2005-T 756.). K tomu blíže viz ŠÁMAL, Pavel. § 208 [Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2626–2627, marg. č. 7.
59. Z hlediska aplikace obecných teoretických závěrů na danou věc je předně zapotřebí uvést, že subjektivní stránce přisouzeného přečinu se soudy nižších stupňů podrobně věnovaly, konkrétně pak nalézací soud v bodě 8 rozsudku a odvolací soud v bodech 20 až 22 rozsudku, přičemž dospěly k závěru, že obviněný svým protiprávním jednáním subjektivní stránku naplnil, když jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Uvedenou argumentaci považuje Nejvyšší soud za přesvědčivou a ztotožňuje se s ní. Zejména se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který uvedl, že zjištěné okolnosti naznačují to, že smluvní konstrukt mezi otcem obviněného a obviněným nebyl založen jen snahou o zajištění chodu rodinné cukrárny poté, co obviněný přišel o živnostenské oprávnění a nemohl již oficiálně na své jméno cukrárnu provozovat, nýbrž že byl i veden snahou vyhnout se následkům spojeným s pravomocným vyřešením otázky neoprávněnosti užívání předmětných prostor obviněným (viz bod 22 rozsudku). Akcentovat lze také to, že obviněný prostory nevyklidil dobrovolně poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o oprávněnosti výpovědi nájmu, ovšem ani následně poté, co ve věci rozhodl dovolací soud, neboť vyklizení předmětných prostor bylo realizováno až v rámci exekučního řízení (viz bod 8 rozsudku nalézacího soudu).
60. Navíc o nepřímém úmyslu obviněného svědčí i skutečnost, že obviněný prokazatelně neučinil žádné kroky k tomu, aby po právní moci rozhodnutí, kterým byl ukončen nájem předmětných nebytových prostor jeho osobou, došlo k předání předmětných prostor poškozené, a to zejména tím, že by otce, kterému pronajal zařízení cukrárny, vyzval k vyklizení uvedených nebytových prostor. Stran tvrzení obviněného, že vzhledem k tomu, že to je jeho otec, takto nemohl postupovat, je třeba zdůraznit, že každý je povinen dodržovat a respektovat právní řád České republiky.
Nadto z hlediska naplnění subjektivní stránky je třeba zdůraznit, že skutečně nelze pominout ani to, že již v roce 2018 byl pro stejnou trestnou činnost ve vztahu ke stejné poškozené dovolatel odsouzen (viz rozsudek Okresního soudu ze dne 5. 10. 2018, č. j. 4 T 157/2018-169), takže si musel být vědom trestněprávních následků svého jednání. Z pohledu tohoto závěru je také třeba zdůraznit, že rozsudek ohledně předchozího odsouzení nabyl první moci dne 5. 3. 2019, tedy bezprostředně před pácháním nyní projednávané trestné činnosti.
Tedy obviněný si musel být vědom toho, že jeho jednání je postižitelné podle trestního zákona. Obecně je třeba ještě uvést z pohledu námitek obviněného stran tzv. druhého časového období, které svojí povahou směřují do naplnění znaku „protiprávního užívání“, že za neoprávněné užívání ve smyslu § 208 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat i situaci, kdy pachatel sice předmětné nebytové prostory právně či fakticky sám k podnikání neužívá, tedy sám v nich přímo nepodniká, ale tyto prostory neoprávněně využívá k uspokojování svých ekonomických nebo jiných potřeb, např. právě tím, že při vědomí toho, že jeho nájemní vztah skončil a on má tyto prostory vyklidit, tyto poskytne třetímu subjektu a současně tak vylučuje z jejich užívání oprávněnou osobu, v dané věci tedy majitelku předmětných nebytových prostor.
S ohledem na již uvedené proto postrádá relevanci i námitka obviněného, kdy rozděluje období neoprávněného užívání prostor cukrárny do dvou etap a kdy namítá, že v druhém období cukrárnu neprovozoval on, nýbrž jeho otec, když z provedeného dokazování vyplývá, co bylo pravým účelem těchto „provozních“ změn, jak konstatoval již odvolací soud v citovaném bodě 22 jeho rozsudku.
61. Ohledně námitek obviněného, podle nichž nebyl schopen rozlišit řádný a mimořádný opravný prostředek a chápat pojem právní moci rozhodnutí, lze uvést, že tato argumentace rovněž není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Bez ohledu na tento závěr lze odkázat na bod 20 rozsudku odvolacího soudu, který se již s touto námitkou obviněného vypořádal a adekvátně na ni reagoval, když konstatoval, že je zjevné, že ač je obviněný cizinec, měl díky dlouhodobému pobytu spojenému s podnikáním osobní zkušenost s právním řádem ČR, ale i s právními následky užívání nebytových prostor bez právního důvodu. Ve vztahu k subjektivní stránce pak v projednávané věci je také bez významu i podané dovolání obviněného proti civilnímu rozhodnutí ve věci, neboť se jedná o mimořádný opravný prostředek, když výpověď z pronájmu byla obviněnému dána již v roce 2015 pro neplacení nájemného a záloh na služby. Není pochyb o tom, že bylo povinností obviněného respektovat rozhodnutí soudu a vyklizené prostory předat poškozené, což by jej ani nijak nelimitovalo v řízení o mimořádném opravném prostředku. Nadto je nutno dodat, že ze spisového materiálu vyplývá, že i v uvedeném civilním řízení byl obviněný zastoupen advokátkou, a tudíž jej tato mohla poučit, respektive mu byla povinna vysvětlit, co znamená pravomocné rozhodnutí. Nakonec je třeba opětovně odkázat na předchozí trestní odsouzení obviněného pro stejnou trestnou činnost, takže mu musely být známy trestněprávní důsledky jeho jednání.
62. Pokud v rámci repliky odkazuje obviněný na skutečnost, že poškozená měla možnost civilního řešení sporu, tak je třeba uvést, že tato námitka by mohla obsahově směřovat do zásady subsidiarity trestní represe, která by mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Protože ovšem obviněný tuto námitku neuplatnil v rámci podaného dovolání, nelze mít za to, že byla uplatněna relevantně. Zde je třeba uvést, že rozsah dovolání je limitován lhůtou pro podání dovolání a po jejím uplynutí nelze důvody dovolání a jejich rozsah měnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Nad rámec shora uvedeného lze toliko stručně nutno uvést, že v dané věci by použití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo namístě, zejména s ohledem na dobu páchání předmětné trestné činnosti.
63. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Tento závěr je relevantní především ve vztahu k námitce dovolatele, že odvolací soud pouze ryze formálně konstatoval, že postupem nalézacího soudu došlo k zachování zásad volného hodnocení důkazů a zásady materiální pravdy, přičemž v bodě 23 napadeného rozsudku odvolací soud také shledává, že nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. Současně je zapotřebí konstatovat, že pokud uvedené závěry platí pro odvolací řízení, tím spíše jsou aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
64. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.
V. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí
65. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
66. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu