4 Tdo 178/2024

4 Tdo 178/2024-566

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného R. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 10 To 90/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 6/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 3 T 6/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný R. N. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se trestné činnosti dopustil tím, že:

v přesně nezjištěné dny v období let 2012 až 2016 v různých částech bytu na adrese XY, který užíval po navázání partnerského vztahu s M. Z. a kde žil společně i s její nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym), na jejíž výchově se podílel a která ho také musela poslouchat, neboť vůči ní vystupoval v obdobném postavení jako otec, nejméně v šesti případech, když společně leželi v posteli a dívali se na pohádky, když se koupala ve vaně a když ležela na masážním lehátku, kam ji předtím položil, aby jí namazáním břicha léčivou mastí zmírnil bolesti břicha, přestože znal věk poškozené AAAAA a věděl, že ještě nedovršila patnácti let, v úmyslu uspokojit svůj pohlavní pud nezletilou poškozenou osahával na prsou a obnaženém přirození, nejméně ve třech případech z toho ještě vzal její ruku a třel si s ní svůj obnažený penis a varlata, a takto jednal přesto, že poškozená nebyla schopna vzhledem ke svému věku posoudit smysl a význam jednání obžalovaného, a nebyla tedy ani schopna plnohodnotně chápat význam odporu proti tomuto jednání, a také za využití strachu poškozené, že ji jinak zbije, pokud by se mu aktivněji bránila či se mu nepodvolila,

kdy v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která se projevuje mimo jiné znovuvybavováním si traumatizujících událostí, tendencí vyhýbat se situacím, které by jí situaci připomínaly, sporadicky mívá děsivé sny s traumatizujícím obsahem, často zažívá stavy úzkosti, napětí, místy až pod obrazem panických atak, dochází u ní k sociální izolaci, psychosexuální vývoj je významně narušen, chování obžalovaného mělo vliv i na vznik závislosti na alkoholu, která byla poškozené diagnostikována, když tímto způsobem se poškozená snažila potlačovat stavy úzkosti, napětí, strachu, nejistoty, a mělo i podíl na vzniku panické poruchy, v důsledku čehož byla poškozená AAAAA v době od 3. 9. 2020 do 15. 12. 2020 hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici v XY.

2. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej soud pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 10 To 90/2023, tak, že podle § 258 odst. 1, písm. b), d) tr. ř. odvoláním napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. ve věci znovu rozhodl a uznal dovolatele vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 alinea druhá, odst. 2, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se trestné činnosti dopustil tím, že:

v přesně nezjištěné dny v období let 2012 až 2016 v různých částech bytu na adrese XY, který užíval po navázání partnerského vztahu s M. Z. a kde žil společně i s její nezletilou dcerou AAAAA, na jejíž výchově se podílel a která ho také musela poslouchat, neboť vůči ní vystupoval v obdobném postavení jako otec, nejméně v šesti případech, když společně leželi v posteli a dívali se na pohádky, když se koupala ve vaně a když ležela na masážním lehátku, kam ji předtím položil, aby jí namazáním břicha léčivou mastí zmírnil bolesti břicha, přestože znal věk poškozené AAAAA a věděl, že ještě nedovršila patnácti let, v úmyslu uspokojit svůj pohlavní pud nezletilou poškozenou osahával na prsou a obnaženém přirození, nejméně ve třech případech z toho ještě vzal její ruku a třel si s ní svůj obnažený penis a varlata, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která se projevuje mimo jiné znovuvybavováním si traumatizujících událostí, tendencí vyhýbat se situacím, které by jí situaci připomínaly, sporadicky mívá děsivé sny s traumatizujícím obsahem, často zažívá stavy úzkosti, napětí, místy až pod obrazem panických atak, dochází u ní k sociální izolaci, psychosexuální vývoj je významně narušen, chování obžalovaného mělo vliv i na vznik závislosti na alkoholu, která byla poškozené diagnostikována, když tímto způsobem se poškozená snažila potlačovat stavy úzkosti, napětí, strachu, nejistoty, a mělo i podíl na vzniku panické poruchy, v důsledku čehož byla poškozená AAAAA v době od 3. 9. 2020 do 15. 12. 2020 hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici v XY.

4. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil odvolací soud obviněnému podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 10 To 90/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný je přesvědčen o tom, že z provedeného dokazování nelze mít za prokázané, že se jednání, tak jak je mu kladeno za vinu, dopustil. Upozorňuje, že se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení, přičemž o jeho vině existují značné pochybnosti. Namítá, že soudy neprovedly dostatečné dokazování, nezjistily skutkový stav daného případu a věc nesprávně právně posoudily. Ve věci je vycházeno z nepřesností, nepravdivých a zavádějících údajů, či z tvrzení, která nebyla svědky sdělena, případně tyto výpovědi jsou rozváděny, doplňovány a všechny provedené důkazy jsou hodnoceny v jeho neprospěch, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

6. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud vycházel zcela ze závěrů a z hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, přičemž se sám nevyrovnal se svými názory a pokyny, které uvedl ve svém předchozím usnesení ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 10 To 46/2022. Následně obviněný cituje pasáže z tohoto usnesení. S odkazem na tyto pasáže konstatuje, že tvrzené jednání nebylo žádným způsobem individualizováno, ačkoli podle prvotního názoru odvolacího soudu bylo toto stěžejní. Namítá taktéž, že nebyl proveden výslech poškozené před soudem, ačkoli z výslechu znalkyně Dokulilové nevyplývá, že by nemohl být proveden. Přitom je přesvědčen, že v kontextu citovaných závěrů odvolacího soudu se jedná o důkaz stěžejní.

7. Obviněný dále namítá, že taktéž nebyly ani odstraněny pochybnosti ohledně zdravotního stavu poškozené a příčiny tohoto stavu. Připouští, že ze znaleckých posudků vyplývá, že posttraumatická stresová porucha u poškozené mohla být způsobena jeho jednáním, jelikož jiný stresor se nepodařilo zjistit. Podotýká, že v tomto směru je vycházeno pouze z tvrzení poškozené a znalci tak měli fakticky nulovou možnost zjistit jiné stresory či příčinu zdravotního stavu poškozené. Proto nelze mít podle dovolatele v žádném případě závěry znaleckého posudku za prokázané.

8. Následně dovolatel poukazuje na skutečnost, že výpověď poškozené, kterou učinila po zahájení trestního stíhání před policejním orgánem, byla v rámci hlavního líčení přehrána jako audiozáznam, i přes to, že obhajoba navrhovala výslech poškozené při hlavním líčení, což nalézací soud odmítl. Obviněný však upozorňuje, že jakkoli její výpověď může působit spontánně a věrohodně, tak při jejím srovnání s dalšími výpověďmi svědků, s předchozími výpověďmi poškozené i znaleckými posudky, lze nalézt celou řadu rozporů týkajících se doby trvání a intenzity útoků, což vzbuzuje pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi poškozené. Poškozená několikrát zvyšuje intenzitu svých výpovědí, a především mění podstatné skutečnosti. Dovolatel rovněž namítá, že byť se jeho obhájce mohl účastnit výslechů poškozené v přípravném řízení a mohl jí klást otázky, tak v té době nebyly známy výpovědi dalších svědků, které jsou často zcela v rozporu s tvrzením poškozené. Za situace, kdy soudy přikládají výpovědi poškozené nejvyšší význam v hodnocení důkazů, tak s odůvodněním neprovedení jejího výslechu před soudem nemůže souhlasit.

9. Následně rozporuje vypovídající hodnotu znaleckých posudků, jestliže tyto vycházely pouze z výpovědi poškozené. Rozebírá v tomto ohledu věrohodnost tvrzení poškozené zejména vzhledem k věrohodnosti fyzických ataků z jeho strany a v tomto kontextu tak ve své podstatě vyvozuje i vadné závěry znaleckých posudků. Taktéž namítá, že tvrzení poškozené, tak jak je uvedla, pro ni byla nejjednodušší, neboť nejdou žádným způsobem prokázat, a nesouhlasí tak s úvahou, že by bylo možno očekávat, že jeho jednání přibarví a neomezí se pouze na popis pouhého osahávání, např. orální styk, vyšší četnost jednání či barvitější popis své obrany. Naopak jako přibarvené hodnotí tvrzené fyzické tresty, které úzce s tvrzeními poškozené souvisí. Rozporuje i prokázání modřin na těle poškozené po jeho údajném fyzickém trestání. Poukazuje na výpověď matky poškozené, která měla být u některých fyzických incidentů přítomna a která si na žádné takové jednání z jeho strany nevzpomíná. Rozporuje v této souvislosti výpověď svědkyně S. a otce poškozené. U výpovědi otce poškozené dovolatel nadto namítá i její vadné hodnocení soudem ve vztahu k výpovědi svědkyně F. Akcentuje, že pokud by měla poškozená modřiny, pak by si toho musely další osoby všimnout, např. vyučující ve škole. Upozorňuje na skutečnost, že podle znaleckého posudku se nejeví být primárně osobou se zvýšeným agresivním potenciálem, což nalézací soud nezohlednil. Nesouhlasí s názorem, že fyzické trestání není předmětem jednání, jelikož souvisí s popisem skutku, který je mu kladen za vinu.

10. Obviněný taktéž upozorňuje na vadné závěry soudů ohledně toho, kdy se měla poškozená svěřovat dalším osobám, a je přesvědčen (na rozdíl od soudů), že ve většině případů s nimi měla poškozená věc řešit až poté, kdy prvně vypovídala před policejním orgánem. Čímž fakticky došlo k ovlivňování svědků, což konkrétně demonstruje na výpovědi svědkyně S. k modřinám na těle poškozené, kterých si měla všimnout až poté, kdy už k fyzickému trestání nedocházelo. V tomto směru uvádí, že v přípravném řízení navíc svědkyně S. o modřinách nehovořila.

11. Dovolatel taktéž rozporuje, že by si měla matka poškozené vzpomenout sama na to, že jí poškozená říkala již v 10 letech, že ji osahával. Považuje spíše za pravděpodobnější, že uvedené tvrzení přijala od poškozené. Namítá taktéž účelovost a připravenost výpovědi poškozené ve snaze jej poškodit, jelikož ho nikdy nepřijala jako partnera své matky. Rozporuje taktéž závěr soudu prvního stupně ohledně jeho sexuálního života s matkou poškozené, když tato uvedla, že měli normální sexuální život, a závěr soudu tak označuje za lichý a namítá, že soud si danou výpověď upravuje tak, aby jeho tvrzené jednání působilo co nejvěrohodněji. Upozorňuje, že poškozená uvedla, že nikdy neejakuloval, ačkoli mu měl být třen [penis] více než půl hodiny, a zároveň nikdy nedošlo k žádné penetraci. Je tak zcela nepochybné, že uvedené by ani nemohlo vést k jeho uspokojení tak, jak se snaží soud prvého stupně předestřít – tedy, že si hledal náhradní objekt.

12. Namítá, že na něj soudy od počátku nahlížejí jako na lháře, nevzaly však v potaz, že stejně tak může lhát poškozená. Stoprocentní jistota ohledně pravdivosti poškozené nevyplývá ani ze znaleckého posudku. Zdůrazňuje, že navrhoval provedení znaleckého posudku na svoji osobu, avšak tento byl jako nadbytečný zamítnut, a táže se tak, proč by neměl mít stejné právo v tomto jako poškozená, když se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení. Zpochybňuje i skutečnost, že si matka poškozené měla vzpomenout, že jí poškozená měla říkat, že ji osahával, a že matka poškozené nevěřila, protože si myslela, že se ho chce zbavit. Takové tvrzení je v rozporu s tvrzeným harmonickým vztahem v počátku soužití. Vyslovuje přesvědčení, že si na to ve skutečnosti matka poškozené nevzpomíná, že to přijala jako tvrzení poškozené, neboť to lépe vysvětluje její rodičovské selhání. Namítá, že soudy taktéž nepřistupovaly shodně k jeho osobě ve smyslu návrhů na další výslechy svědků. Dále akcentuje, že soudy rezignovaly na závěry znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, včetně provedení falometrického vyšetření, kterými bylo zjištěno, že u něj nebyla diagnostikována duševní porucha v pravém slova smyslu ani sexuální deviace. Nebyla taktéž zjištěna sexuální deviace jako chorobná preference patologického vzorce. Podle posudku je vzrušován jak zralými ženskými objekty, tak i svádivými dívkami. Nebyly u něho zjištěny disociální rysy, nemá tendence k překračování společenských norem směrem k páchání trestné činnosti. Akcentuje, že pokud se měl sexuálních ataků dopouštět na poškozené již v jejím věku 10 let, pak v tomto věku ji lze těžko označit za dospívající dívku. Matka poškozené uvedla, že poškozená vyspívala spíše později než ostatní děvčata. Taktéž zdůrazňuje, že po většinu svého dospělého života vyučoval děti, vedl kroužky a jezdil jako vychovatel na dětské tábory. Pokud by měl jednat situačně, pak by se uvedená tendence projevila již dříve. Zdůrazňuje, že je mu 70 let a za celý svůj život nikdy nejednal způsobem, který mu obžaloba klade za vinu a nikdy nečelil stížnosti stejného či obdobného charakteru.

13. V závěru dovolání se obviněný vrací k situaci, kdy ho poškozená prvně obvinila ze sexuálního obtěžování. Upozorňuje, že v té době již byla poněkolikáté jako mladistvá podnapilá zadržena Policií ČR, přičemž jí bylo známo, že věc bude řešit příslušné pracoviště OSPOD. Podle obviněného je nepochybné, že pro labilní osobu trpící anxiózními stavy a závislou na alkoholu bylo nejjednodušší odvrátit pozornost jiným směrem. Následně cituje závěr znaleckého posudku „Lze zapochybovat o kontextu oznámení (opilost, zásah policie) nebo motivech pro učinění výpovědi“. Odmítá závěr nalézacího soudu, že oznámení na policii nebylo na vůli poškozené, neboť i člověku s průměrným intelektem je jasné, že takovéto tvrzení se bude na policii řešit a zároveň zakryje všechny ostatní vyvstalé problémy.

14. Obviněný tak navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 10 To 90/2023, zrušil a obžaloby ho zprostil nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

15. Závěrem obviněný požádal předsedkyni senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložila či přerušila trest odnětí svobody před rozhodnutím o tomto mimořádném opravném prostředku.

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 1 NZO 104/2024, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a obviněným zvolené dovolací důvody, a to včetně stručné rekapitulace argumentace obviněného. Podle státního zástupce obviněný v dovolání vyjadřuje pouze nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy; především výpověď poškozené, a nesouhlasí tak s tím, že soudy ve spojení s dalšími důkazy považují jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti. Poukazuje v této souvislosti na to, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zejména na základě konstatování zjevného rozporu či v případě vady opomenutých důkazů. Existenci těchto vad však státní zástupce v řečeném případě neshledal, a proto zmíněný dovolací důvod není naplněn.

17. Státní zástupce je toho názoru, že soudy ve věci postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zdůrazňuje, že výpověď poškozené v řízení nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výslechy soudy zmíněných svědků, především matky poškozené, a výsledky znaleckého zkoumání. Tyto důkazy nestojí osamoceně, resp. nejsou izolované, naopak korespondují navzájem a současně odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Nejedná se tak podle státního zástupce o situaci „tvrzení proti tvrzení“ a odkazuje na str. 3 a násl. rozsudku vrchního soudu v návaznosti na str. 16 a násl. rozsudku soudu krajského.

18. Ohledně vad stran opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že se soudy s návrhem na výslech poškozené velmi pečlivě vypořádaly a vysvětlily, proč není provedení tohoto důkazu namístě. Tento důkazní návrh tak nepřehlédly, naopak na něj reagovaly a vypořádaly se s ním (srov. body 17–20 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Nepostupovaly tudíž svévolně, nýbrž v souladu s panující judikaturou.

19. K namítanému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný nenamítá, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu.

20. Závěrem proto státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 psím. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

24. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.

Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

28. Nejvyšší soud na základě výše předestřených východisek přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obecně v souvislosti s podaným dovoláním je třeba uvést, že přestože obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tak následně blíže nerozvedl, který z uplatněných argumentů podřazuje pod který ze zvolených dovolacích důvodů. Jedná se nepochybně o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému by měla zabránit povinnost podání dovolání obviněného jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Bez ohledu na tento nedostatek podaného dovolání se ovšem Nejvyšší soud podaným dovoláním věcně zabýval, neboť dovolací soud nechce působit příliš formalisticky, byť by právě těmto nedostatkům mělo zabránit povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem. Nejvyšší soud pak musí konstatovat z hlediska obsahu podaného dovolání, že uplatněné námitky obviněného směřují v rozhodující míře výlučně do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prakticky žádné námitky neuplatnil.

29. Nejvyšší soud následně přistoupil k věcnému posouzení uplatněných námitek. Předně lze shrnout, že dovolatel v dovolání předestírá dva hlavní argumentační okruhy. V prvním rozporuje zejména dostatečnost rozsahu dokazování, a tedy i skutkové závěry soudů nižších stupňů, které jsou na této důkazní situaci vystavěny. Zejména namítá, že nebyl ve věci proveden v rámci řízení před soudy výslech poškozené, když poukazuje na rozpory v její výpovědi a na její celkovou nevěrohodnost. Dále namítá způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (např. svědkyně S., závěry znaleckého posudku).

Z pohledu této dovolací argumentace lze tedy mít za to, že z velké části jde ze strany obviněného pouze o námitky směřující do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nepřesahující pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů ze strany těchto soudů. Takové námitky však nezakládají obviněným uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v první alternativě, ale ani žádný jiný. V této souvislosti je nutno zopakovat, že dovolání slouží k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Je tomu tak proto, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud by mohl zasáhnout pouze v případě, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Žádné takové pochybení však v předložené věci Nejvyšší soud nezjistil (jak níže rozvede) a obviněný ani fakticky takové pochybení nerozvádí, když toliko požaduje, aby Nejvyšší soud hodnotil provedené důkazy jinak než soudy nižších stupňů. Jedinou námitku obviněného, kterou by bylo možné, avšak pouze z formálního hlediska, podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, pak představuje námitka stran neprovedení výslechu poškozené u hlavního líčení ve smyslu existence tzv. opomenutého důkazu.

V druhém okruhu argumentace dovolatel namítá, že přisouzené jednání nebylo žádným způsobem individualizováno. Jinak řečeno, obviněný patrně namítá, že pro absenci individualizace dílčích útoků zažalovaného jednání mohlo dojít k vadné kvalifikaci skutku. Těmito námitkami obviněný jistým způsobem tenduje k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což ale v dovolání nijak neupřesňuje.

30. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud k námitkám obviněného stručně vyjádří. Dovolatel předně namítá, že soudy neprovedly výslech poškozené před soudem, ačkoli z výpovědi znalkyně Dokulilové nevyplývalo, že by nemohl být proveden. Obviněný přitom akcentuje, že daný výslech byl ve věci navrhován (č. l. 440) a že se jedná přitom o důkaz stěžejní. Ve své podstatě se tak dovolává existence opomenutého důkazu v předmětném řízení, jak již bylo naznačeno shora. Proto lze z tohoto úhlu pohledu zmíněné námitky obviněného formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Po obsahové stránce je však předmětná argumentace dovolatele podle Nejvyššího soudu zcela neopodstatněná.

31. Nejvyšší soud především připomíná, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny).

Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.

11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019). Zde je také třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde je konstatováno, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.

32. Nejvyšší soud považuje nejprve za nutné připomenout, že poškozená byla v předmětné věci vyslechnuta procesně použitelným způsobem po zahájení trestního stíhání za přítomnosti obhájce obviněného, přičemž o jejím výslechu byl pořízen audiovizuální záznam. Tedy byla vyslechnuta v přípravném řízení. Není také pochyb o tom, že k jejímu výslechu v rámci řízení před soudy nižších stupňů nedošlo. Současně je ovšem z rozhodnutí nalézacího soudu zřejmé, že ten velmi pečlivě vážil nutnost a zejména možnost jejího výslechu v hlavním líčení.

Nalézací soud přitom dospěl k závěru (srov. bod 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), že v dané věci byly naplněny zákonné podmínky pro postup § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., jestliže byla u poškozené diagnostikována posttraumatická stresová porucha chronického rázu. Tedy podle soudu prvního stupně poškozená onemocněla chorobou, která minimálně po dlouhou dobu znemožňuje její výslech. Z pohledu tohoto závěru soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že nalézací soud při jeho formulování vycházel jednak z vyjádření PhDr.

Karolíny Malé, znalkyně z odvětví dětská klinická psychologie (bod 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), jednak taktéž z vyjádření znalce z odvětví dětské psychiatrie MUDr. Žižky (bod 13 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc závěrům těchto znalců odpovídaly i závěry revizního znaleckého posudku ústavu, který byl vypracován po výslechu těchto znalců (viz bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Následně nalézací soud v bodě 18 svého rozhodnutí odůvodnil, proč považuje výslech poškozené za nevhodný z hlediska její sekundární viktimizace.

Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry a úvahy odkazuje. Rovněž odvolací soud se zabýval možností výslechu poškozené v řízení před soudem, přičemž se se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti výslechu poškozené ztotožnil (srov. body 7–9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud se týká odkazu obviněného na vyjádření znalkyně Mgr. Dokulilové, tak ani jmenovaná znalkyně nepovažovala výslech poškozené za možný, když by došlo k její další sekundární viktimizaci. Znalkyně se toliko obecně vyjádřila, za jakých podmínek by bylo možno teoreticky výslech provést, když ovšem i podle ní by bylo možno očekávat prohloubení sekundární viktimizace poškozené.

Nad rámec tohoto závěru je také třeba odkázat na lékařské zprávy, které zaslala poškozená v souvislosti s prohlášením oběti o dopadu trestného činu podle § 22 zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů a změně některých zákonů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“), ze kterých je zřejmé, že tato byla opakovaně v průběhu řízení před soudy nižších stupňů hospitalizována v psychiatrické léčebně v XY, takže její zdravotní problémy trvají. Současně je třeba zdůraznit, že poškozená splňuje postavení zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. a), písm. c) zákona o obětech trestných činů, ohledně které by mělo být postupováno tak, aby její výslech v trestním řízení nemusel být opakován (viz § 20 odst. 3 zákona o obětech trestných činů).

33. Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že stran neprovedení výslechu poškozené v hlavním líčení se nemohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že u výslechu poškozené v přípravném řízení byl přítomen obhájce obviněného, který ji skrze policejní orgán podával otázky, když o tomto výslechu byl pořízen audiovizuální záznam. Současně je nutné akcentovat, že výpověď poškozené byla provedena procesně použitelným způsobem, což nakonec ani dovolatel nezpochybňuje. Pořízení předmětného záznamu, který byl proveden v rámci řízení před soudem jako důkaz, pak umožnilo soudům sledovat bezprostřední reakce poškozené na položené otázky. Zásada kontradiktornosti řízení podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy byla zachována, když obhajobě bylo alespoň jednou v řízení umožněno klást poškozené otázky. Pokud obviněný namítá, že v dané době nebyly ve věci známy výpovědi dalších svědků, a proto poškozenou nemohl konfrontovat s rozpory v těchto výpovědích, pak samozřejmě tyto mohl namítat před soudy nižších stupňů v rámci své obhajoby, což také činil a soudy na tyto námitky reagovaly dostatečným způsobem. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů se podle Nejvyššího soudu s těmito námitkami odpovědně vypořádaly, když na jednu stranu je pravdou, že výpověď poškozené je ve věci klíčovým důkazem, na stranu druhou, se ale nejedná o důkaz jediný. Jak ostatně akcentuje i nalézací soud v bodě 50 svého rozhodnutí. Nepřímo ji totiž podporují výpovědi 3 kamarádek. Tyto kamarádky o pravdivosti sdělení poškozené nepochybovaly a o věrohodnosti poškozené neměl pochyby ani soud nalézací, resp. ani soud odvolací (viz níže). Navíc tvrzené rozpory mezi výpovědí poškozené a dalšími provedenými důkazy nemají charakter podstatných rozporů. Zároveň je nezbytné vzít v úvahu odstup času, když mezi oznámením trestné činnosti a jejím ukončení měly uplynout (4 roky), když tento čas mohl hrát roli jak v případě výpovědí poškozené, tak i svědků. Navíc je třeba uvést, že je zcela obvyklé, že zejména nezletilé osoby, které se stanou předmětem sexuálního útoku, se snaží celou věc tzv. vytěsnit a zapomenout na ni.

34. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného stran existence opomenutého důkazu, když z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zcela zřejmé, že výslech poškozené v hlavním líčení velmi pečlivě vážil a své rozhodnutí jej neprovést podrobně odůvodnil v rozsudku. Nadto lze uvést, že ani obhajoba v odvolacím řízení před ukončením dokazování neučinila návrh na provedení výslechu poškozené (srov. č. l. 475). Proto Nejvyšší soud tyto námitky vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.

35. Obviněný ve svém dovolání dále namítá nevěrohodnost poškozené a závěry soudů nižších stupňů tak považuje za vadné. Fakticky se však jedná o pouhou polemiku dovolatele se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, kterou nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Takový dovolací důvod by mohl být naplněn za situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Muselo by se jednat o situaci, kdy hodnocení důkazů je projevem libovůle či svévole. Jinak vyjádřeno, tato dovolací argumentace obviněného by mohla být úspěšná, pokud by závěr soudů o věrohodnosti poškozené byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takový rozpor ve věci však Nejvyšší soud neshledal.

36. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr je nutno uvést, že nalézací soud velice precizně vážil věrohodnost poškozené. Soud prvního stupně otázce věrohodnosti poškozené věnoval zvýšenou pozornost, když v tomto směru je třeba odkázat na body 45 až 51 rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně námitky obviněného, jíž poukazuje na skutečnost, že poškozená hovořila o fyzickém násilí z jeho strany a toto nebylo ničím prokázáno, lze uvést následující. O tom, že děti měly modřiny, tedy nejen poškozená, ale i její bratr a že měly hovořit o tom, že je obviněný fyzicky trestá, vypovídal i otec poškozené (viz bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, tento svědek podporuje věrohodnost její výpovědi. Při posuzování věrohodnosti svědka M. Z., otce poškozené, z pohledu námitek obviněného nelze pominout, že tento neměl s matkou poškozené žádné špatné vztahy, ale nakonec ani s obviněným, takže Nejvyšší soud neshledává žádný důvod proto, aby svědek ohledně této skutečnosti vypovídal nepravdu. Pokud obviněný akcentuje skutečnost, že tehdejší přítelkyně otce poškozené nepotvrdila jeho výpověď v tom směru, že nejprve se nezletilé děti svěřily jí, tak je třeba uvést, že i tuto skutečnost soud hodnotil (bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), takže ji neignoroval. Rovněž odkaz obviněného na výpověď matky poškozené, která nepotvrdila, že by byla přítomna fyzickému trestání dětí, nelze považovat za případ tzv. extrémního rozporu. Předně je třeba zdůraznit, že samotná poškozená hovoří o tom, že k jejímu napadání před matkou docházelo ojediněle. Navíc nelze pominout, že matka poškozené u hlavního líčení v tomto směru vypovídala velmi obezřetně, když tvrdila, že zapomíná, tedy tvrzení poškozené nevyvrátila, ale ani kategoricky nepopřela. Nelze navíc pominout, že tato svědkyně potvrdila výpověď otce poškozené, když uvedla, že tento jí sdělil, že si mu děti stěžovaly na chování obviněného, tedy že je tento fyzicky trestá.

37. Navíc je třeba zdůraznit, že otázkou věrohodnosti poškozené se zabýval i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie, a jeho dodatek, kdy znalkyně dospěla k závěru, že poškozená je věrohodná. Nejvyšší soud si je vědom toho, že tento závěr nelze interpretovat tak, že poškozená není schopna lhát, ovšem z pohledu obhajoby obviněného je nutno uvést, že tento pomíjí, že její výpověď podporují další provedené důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů a které jsou s její výpovědí v souladu.

Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný vyjadřuje i nesouhlas s hodnocením těchto dalších důkazů. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že ze strany obviněného se fakticky jedná jen o požadavek, aby Nejvyšší soud hodnotil provedené důkazy jinak než soudy nižších stupňů (např. výpověď matky poškozeného ohledně toho, kdy se jí měla poškozená poprvé svěřit s nevhodným chováním obviněného). Takový požadavek ovšem nemůže naplňovat tvrzený extrémní rozpor. Obviněný i pomíjí, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, si mohly v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti učinit dojem o věrohodnosti těchto svědků.

Současně je nutno uvést, že výpovědi svědků, kteří hovořili o tom, že se jim poškozená měla svěřit se sexuálním obtěžováním ze strany obviněného, odpovídají nejen výpovědi poškozené, ale zejména i závěrům znaleckých posudků ve věci vypracovaných. Není možno také pominout, že poškozená prokazatelně trpí posttraumatickou stresovou poruchou, přičemž znalci uvedli, že nezjistili existenci žádného jiného stresoru než tvrzené jednání obviněného, které by bylo schopno způsobit následky v sexuálním vývoji poškozené (bod 47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Navíc nelze přehlédnout, že i těmto svědkům se poškozená svěřila za určité tíživé situace, kdy bylo zcela evidentní, že věc nechce blíže probírat (viz např. výpověď svědkyně Š., S.), což odpovídá osobnosti poškozené. Z pohledu obhajoby obviněného je třeba uvést, že poškozená nepopírá, že její vztah k obviněnému byl negativní a že nebyla ráda, když se dozvěděla, že její matka a obviněný očekávají narození dítěte. Samotné tyto skutečnosti nelze ovšem interpretovat tak, že poškozená má zájem obviněného křivě obvinit.

V tomto směru je třeba uvést, byť toliko podpůrně, že pokud by měla poškozená zájem obviněného křivě obvinit, tak by se jevilo zcela logické, že by jeho jednání popisovala mnohem intenzivněji a zejména o obtěžování mluvila s více lidmi a častěji a těmto sdělovala podrobnosti a chtěla vyvolat nějakou reakci z jejich strany.

38. Stejné povahy jsou i dovolací námitky obviněného týkající se toho, že na rozdíl od poškozené je na něho tzv. od počátku nahlíženo jako na lháře. V tomto směru je třeba uvést, že závěry o věrohodnosti poškozené nejsou založeny na prostém konstatování, že tato je věrohodná, protože k tomu dospěl znalec. Předmětný závěr je založen na tom, že soudy otázku její věrohodnosti posuzovaly v kontextu dalších provedených důkazů, tedy nejen znaleckého zkoumání poškozené. Tedy při posuzování její věrohodnosti postupovaly podle § 2 odst. 5 tr. ř. K argumentaci obviněného, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, podle kterého je orientován na dospělé ženy, čímž jistým způsobem opětovně naznačuje existenci tzv. opomenutého důkazu, lze jen stručně uvést, že tuto skutečnost soudy hodnotily (bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto pohledu se tedy nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz.

39. Rovněž tvrzení dovolatele o tom, že nebylo prokázáno, že posttraumatická porucha byla způsobena jeho jednáním, představuje jen polemiku se způsobem hodnocení důkazů. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že otázka prokázání posttraumatické poruchy byla v dané věci opakovaně řešena, když k této otázce byl vypracován i revizní znalecký posudek. Navíc obviněný zcela pomíjí, že ve věci nebyl zjištěn žádný jiný stresor, který by podle závěrů znalců mohl tuto posttraumatickou poruchu způsobit.

40. Pokud dovolatel dále tvrdí, že tvrzené jednání nebylo žádným způsobem individualizováno, pak Nejvyšší soud konstatuje následující. Předně je nutné uvést, že dovolatel v tomto ohledu nepředestírá žádnou konkrétní argumentaci, resp. kde konkrétně vnímá předestřené jednání jako nedostatečně individualizované a současně ani neuvádí, jaký dopad toto má mít. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že právě z důvodu určitých nejasností a zároveň objektivní nemožnosti tyto nejasnosti odstranit dalšími důkazy (nemožnost opakovaného výslechu poškozené), tento soud upravil skutkovou větu a současně jednání obviněného nově posoudil toliko jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 alinea druhá, odst. 2, 3 tr.

zákoníku, nikoliv jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (body 6, 7 a 11 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Pokud se týká vlastních skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud neseznal nijaké absence znaků uvedené skutkové podstaty v rámci popisu skutku. Zde je nutné připomenout, že Nejvyšší soud si nemůže dovolací argumentaci obviněného domýšlet či dotvářet. Splnění povinnosti obviněného uplatnit řádným způsobem dovolací argumentaci zajišťuje v dovolacím řízení povinné zastoupení dovolatele obhájcem.

Jelikož Nejvyšší soud neseznal v popisu skutku a kvalifikaci žádných významnějších vad, vyhodnotil námitky dovolatele směřující do dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako neopodstatněné. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu stran nedostatečné individualizace skutku, tak pomíjí, že tento závěr se vztahoval k právní kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.

zákoníku, když již v tomto rozhodnutí odvolací soud poukazoval na možnost jiné právní kvalifikace jednání obviněného, pokud se nepodaří ve věci vyslechnout opětovně poškozenou. Protože výslech poškozené nebyl možný, postupoval soud druhého stupně ve prospěch obviněného a právní kvalifikaci skutku změnil v jeho prospěch.

41. Dovolatel rovněž namítá, že soudy nižších stupňů ve věci posuzovaly důkazy pouze v jeho neprospěch a porušily tímto zásadu in dubio pro reo. S tímto tvrzením nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Jak již bylo výše uvedeno, prokázání viny obviněného není postaveno pouze na výpovědi poškozené, ale na pečlivém hodnocení všech dalších provedených důkazů, které její výpověď podporují, přičemž i její věrohodnost byla soudy nižších stupňů dostatečně prověřována a o otázce viny dovolatele nemá Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu sebemenší pochybnost.

Nad rámec shora uvedeného je rovněž důležité připomenout, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Jistou výjimku by představovalo toliko extrémní porušení této zásady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejedná.

42. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.

43. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

44. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněný podal dovolání z důvodů, které lze podřadit s jistou dávkou tolerance pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu