4 Tdo 251/2024

4 Tdo 251/2024-320

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného T. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 5 To 320/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 67/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 6 T 67/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný T. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d), písm. e) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

v době od 19. 5. 2020 do 14. 11. 2022 jednak opakovaně během hlavních líčení vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2020 ústně, tak i následně písemně ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, Vrchnímu soudu v Praze, Vězeňské službě České republiky a Generální inspekci bezpečnostních sborů, nepravdivě uváděl, že celé jeho trestní stíhání, které bylo vedeno zprvu policejním orgánem KŘP Ústeckého kraje, odborem obecné kriminality pod č. j. KRPU-137352/TČ-2019-040070 vyšetřovatelkou K. M. a následně byla věc projednávána u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod č. j. 3 T 2/2020, je zmanipulováno ze strany vyšetřovatelky K. M., která vůči jeho osobě měla zmanipulovat veškeré důkazy a celé vyšetřování, vydírat svědky, vést psychický nátlak na svědky ve věci, na nezletilé děti obžalovaného, což bylo v rámci hlavních líčení vyvráceno a obžalovaný byl ve věci odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 3 T 2/2020 ze dne 9. 10. 2020, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2020 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. 10 To 107/2020 ze dne 24. 11. 2020, čímž M. obvinil z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku.

2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti výroku o vině a výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 5 To 320/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 5 To 320/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 6 T 67/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání,

které zaměřil proti všem výrokům napadených rozhodnutí a v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. V podaném dovolání dovolatel předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Dále se vyjadřuje v tom smyslu, že dovolání podává z důvodu nedostatečně vyhodnocené důkazní materie. Je přesvědčen, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy selektivně a výlučně v jeho neprospěch. Veškeré důkazy, které by svědčily v jeho prospěch, pak podle něj nebyly soudy nižších stupňů zohledněny, nebyly vzaty za relevantní a jeho vina tak byla prokázána nade vší pochybnost jen díky chybnému postupu soudů. Jejich závěry o naplnění skutkové podstaty přisouzeného přečinu podle něj totiž nebyly ničím věrohodným a relevantním prokázány. Obviněný také tvrdí, že rozhodně nejednal s úmyslem křivě obvinit M. z trestného činu.

6. Ve vztahu ke zvolenému dovolacímu důvodu pak obviněný primárně poukazuje na vadu řízení v podobě skutkových zjištění, která jsou podle něj ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Za tuto vadu považuje skutečnost, že v rámci celého řízení nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přisouzeného činu, a to s přihlédnutím k nedostatku subjektivní i objektivní stránky, když v rámci provedeného dokazování nebyly podle něj odstraněny důvodné pochybnosti o jejich naplnění. Obviněný je totiž přesvědčen, že lze v jeho případě jednoznačně vyloučit, že by jednal s cílem úmyslně obvinit M. z trestného činu.

7. Konkrétně pak obviněný nesouhlasí s tím, že by mu bylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přisouzeného činu, tj. že jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předestírá, že v případě posuzování viny osoby obžalované z trestného činu křivého obvinění se totiž nestačí zaobírat jen otázkou, zda osoba, jíž odsouzený obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda pro něj byla stíhána a odsouzena, nýbrž že orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat to, že si byl obviněný vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě. Tato otázka však podle obviněného nebyla soudy v posuzované věci nikterak blíže hodnocena, tyto pouze uzavřely, že si byl vědom skutečnosti, že jedná v rozporu se zákonem a takový následek chtěl způsobit, pročež v jeho jednání spatřují přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel však akcentuje, že i sám při svých výsleších opakovaně uvedl, že z jeho subjektivního pohledu má za to, že M. nepostupovala řádně v rámci její pracovní činnosti na pozici vyšetřovatelky, kdy měla způsobem, jaký popsal detailně ve svých trestních oznámeních podávaných na její osobu, manipulovat s klíčovými svědky ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2020, v níž byl posléze odsouzen mj. pro zločin znásilnění. Obviněný se tak domnívá, že v tomto případě nebylo postupováno v souladu se zákonem a že došlo ze strany M. ke zneužití pravomoci úřední osoby v jeho neprospěch.

8. Dovolatel s ohledem na již uvedené tvrdí, že ze strany soudů nižších stupňů došlo minimálně ohledně naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu k závěru nejistému a neprokázanému, který nevyplynul z dokazování před soudy, respektive z žádné fáze předmětného trestního řízení. Jinými slovy konstatuje, že nebylo náležitým způsobem zkoumáno a prokázáno, zda opravdu vědomě obvinil M. z trestného činu, či zda jednal s vědomím toho, že reálně mohlo, alespoň na základě jeho subjektivních pocitů, dojít ze strany této vyšetřovatelky k jednání, z něhož ji obvinil. Obviněný zdůrazňuje, že pakliže jednal na základě uvedené subjektivní představy, tak vyvstává otázka, zda lze jeho jednání považovat za úmyslné ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když tato otázka nebyla podle něj soudy nižších stupňů nijak blíže hodnocena, a naopak z celého průběhu trestního řízení lze uvést, že měl minimálně v rovině subjektivní za to, že se M. vůči němu v minulosti skutečně dopustila trestného jednání.

9. Obviněný tak uzavírá, že nelze s ohledem na jím uvedenou argumentaci dospět k závěru, že by bylo nade vší pochybnost prokázáno, že se přisouzeného přečinu dopustil v úmyslu přímém. Podle něj tedy nedošlo k naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku a právě s ohledem na přetrvávající pochybnosti o správnosti skutkových zjištění měly podle něj soudy nižších stupňů postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a tyto pochybnosti vyložit ve prospěch obviněného.

10. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2023, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2023 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření ze dne 1. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 101/2024. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání obviněného. Konstatovala, že dovolací argumentace odpovídá nejen dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., neboť obviněný zpochybnil samotné právní posouzení skutku, pokud byl tento právně kvalifikován jako přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku, přičemž zpochybnil jak naplnění objektivní stránky, tak především subjektivní stránky tohoto přečinu.

12. Pokud jde o hodnocení důkazů, je třeba podle státní zástupkyně obviněnému oponovat, neboť v posuzované věci nevykazuje žádné znaky libovůle nebo svévole, ale naopak odpovídá zásadám formální logiky. Podle ní se tak nejedná o případ tzv. deformace důkazů. Rozsah provedeného dokazování považuje státní zástupkyně vzhledem k prokazovaným skutečnostem za dostatečný k řádnému objasnění, přičemž důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností podle ní prokázaly. Státní zástupkyně uvádí, že se soudy nižších stupňů s výhradami obviněného řádně vypořádaly a důvody přístupu k jeho obhajobě, kterou označily za vyvrácenou, řádně odůvodnily. Akcentuje proto, že v posuzované věci nedošlo ani k obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, a to proto, že verze, kterou předestírá obviněný, byla provedeným dokazováním vyvrácena.

13. K naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu se vyjadřuje v tom smyslu, že tato byla rovněž naplněna, neboť obviněný lživě obvinil vyšetřovatelku M., když tvrdil, že zmanipulovala důkazy a vyšetřování, vydírala svědky a vyvíjela na ně psychický nátlak, zejména pak na nezletilé děti obviněného, které byly jeho trestnou činností poškozeny. Státní zástupkyně proto připomíná, že obviněný nepravdivě tvrdil, že se tato vyšetřovatelka dopustila jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku. Zdůrazňuje také, že motiv trestného činu je určující pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu, neboť dovolatel lživě obvinil jiného v úmyslu zakrýt svůj vlastní trestný čin. Zároveň tak činil za situace, kdy vůči němu tato vyšetřovatelka plnila svoji povinnost vyplývající z jejího postavení.

14. Pokud jde o zavinění, tj. naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu, k tomu trestní zákoník předpokládá zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž je zde navíc vyžadován i specifický úmysl, a to přivodit trestní stíhání, u nějž však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupkyně uvádí, že je tedy důležité prokázat, zda si obviněný byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě. Této povinnosti pak podle ní soudy nižších stupňů beze zbytku dostály, když provedeným dokazováním spolehlivě vyvrátily verzi obhajoby obviněného, a to jak výslechem vyšetřovatelky M., tak ve věci provedenými listinnými důkazy. Státní zástupkyně především poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že výslechy nezletilých dcer dovolatele byly ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2020 provedeny za přítomnosti nejen jeho obhájce, ale i pracovnic OSPOD, což v zásadě vylučuje, aby mohla vyšetřovatelka s nezletilými jakkoliv manipulovat. Nadto trestní stíhání obviněného vyústilo ve vydání odsuzujícího rozsudku, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením odvolacího soudu, a tudíž byla trestná činnost obviněného provedenými důkazy v této věci prokázána. To, že dovolatel obvinil vyšetřovatelku lživě, tak z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, přičemž je zřejmé, že jeho úmyslem bylo přivodit jí trestní stíhání ve snaze zbavit se své vlastní trestní odpovědnosti. Proto i předmětný specifický úmysl byl v posuzované věci naplněn v rovině úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

15. Státní zástupkyně tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

16. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

20. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

22. Lze mít za to, že obviněný dále v podaném dovolání implicitně, jak vyplývá z obsahu jeho dovolací argumentace, uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť se v této části dovolací argumentace v hojné míře rovněž jedná spíše o vyjádření nesouhlasu obviněného se zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním, jakož i jeho hodnocením soudy nižších stupňů. Přestože tedy dovolatel tento dovolací důvod výslovně neuplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, stejně jako v případě neoznačení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř) by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

26. Nejvyšší soud nadto musí uvést, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

27. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a dále implicitně namítá nesprávné právní posouzení, neboť tvrdí, že bylo nesprávně posouzeno naplnění subjektivní a objektivní stránky přisouzeného přečinu, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při jisté míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

28. Předně je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2023 (viz č. l. 268 až 270 spisového materiálu). Lze tedy konstatovat, že dovolací argumentace obviněného, tedy přinejmenším její podstatná část, představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 6 až 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 8 až 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

29. Bez ohledu na shora uvedené je nutné konstatovat, že dovolatel sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem z obsahu jeho dovolací argumentace je patrné, jak již bylo naznačeno, že jí chtěl mířit rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že obviněný rovněž namítá nesprávné právní posouzení ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného přečinu. Současně obviněný chtěl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť uvedené vady rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný nejenže tyto dovolací důvody v podaném dovolání výslovně neoznačil, ale ani blíže nerozvedl, kterou námitku vztahuje ke kterému z (explicitně i implicitně uplatněných) dovolacích důvodů. Jedná se o nedostatek předmětného dovolání, jemuž by mělo zabránit právě povinné zastoupení obviněného advokátem v dovolacím řízení, jak již bylo naznačeno shora. Nejvyšší soud se i přes tento jistý nedostatek dovolání v něm uplatněnými námitkami zabýval z pohledu vyjmenovaných dovolacích důvodů.

30. Obviněný v podaném dovolání výslovně namítá ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, když konkrétně tvrdí, že závěry soudů nižších stupňů o naplnění skutkové podstaty přisouzeného přečinu nebyly ničím věrohodným a relevantním prokázány, respektive že rozhodně nejednal s úmyslem křivě obvinit M. z trestného činu. Stejně tak soudům vytýká, že důkazy hodnotily selektivně, a to pouze v jeho neprospěch.

31. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, lze uvést následující. Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

32. Je také třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

33. Ke shora uvedeným námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek, které lze považovat i za velmi kusé, se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a do značné míry také tzv. nesprávné právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a implicitně uplatňuje také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

34. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., byť soud prvního stupně byl, co se odůvodnění jeho rozsudku týče, spíše stručný. Oba soudy však uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckou výpovědí poškozené, jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy (k tomu srov. zejména body 6 a 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 8 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

35. Pokud pak obviněný namítá porušení zásady in dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. násl. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje především svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněného však již byla shora vypořádána, když Nejvyšší soud seznal, že je nedůvodná. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i námitky obviněného jsou velmi obecné. Jinak řečeno, obviněný ani neuvádí žádný konkrétní důkaz, který soudy snad nevzaly v úvahu a který by měl vyvolávat důvodné pochybnosti o jeho vině.

36. Obviněný pak v podaném dovolání implicitně namítá, a to při značné dávce tolerance k neoznačení tohoto dovolacího důvodu v podaném dovolání řádným způsobem, také vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně pak namítá, že bylo podle něj chybně posouzeno naplnění objektivní, a především pak subjektivní stránky přisouzeného přečinu.

37. Nejvyšší soud, přestože jak již bylo konstatováno, obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně neoznačil, se těmito námitkami zabýval. Nejprve se dovolací soud stručně vyjádří k naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, přestože obviněný ve vztahu k tvrzenému nenaplnění objektivní stránky jeho jednáním nepředkládá nějakou bližší argumentaci. I přes tento nedostatek připomene pro úplnost Nejvyšší soud obecná východiska k trestnému činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku.

38. Trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku se podle dikce zákona dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, přičemž tento čin spáchá v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, nebo tento čin spáchá na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Lživě obvinit pak znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Obvinění spočívá v jednání pachatele, jenž může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby, pročež zpravidla tak půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, přičemž forma takového oznámení není rozhodná. Takové lživé obvinění se potom musí týkat jen trestného činu, tj. činu, který naplňuje znaky přečinu či zločinu. Znaky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku pak může naplnit i lživé obvinění učiněné v rámci uplatňování vlastní obhajoby v trestním řízení, a to právě i lživým tvrzením o trestném činu některého z orgánů činných v trestním řízení v jeho průběhu, kupříkladu spáchaného podle tvrzení pachatele tím, že příslušník policejního orgánu použil násilí či pohrůžku násilí k výpovědi konkrétního obsahu tak, aby bylo docíleno odsouzení pachatele či jiné osoby. Platí, že ani samotná skutečnost, že úřední osoby mohou být vystaveny vyšší míře kritiky, nezakládá oprávnění takovou osobu lživě obviňovat z trestného činu, přičemž postavení této osoby zpravidla nesnižuje ani závažnost trestného činu pachatele (k tomu blíže viz Šámal, a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání 2023, s. 4318–4330, případně judikatura Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně pak jeho rozsudek ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, č. stížnosti 11170/84).

39. Protože obviněný v tomto směru nějakou bližší argumentaci neuplatňuje, Nejvyšší soud na tuto argumentaci může reagovat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). V posuzovaném případě dovolatel, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, křivě obvinil M., která vůči němu vykonávala povinnost uloženou jí zákonem [tj. § 345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku], tedy ze spáchání mj. trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, přičemž tak učinil s úmyslem zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, respektive trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2020 [tj. § 345 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. Objektivní stránka přisouzeného přečinu tak byla zcela zjevně naplněna. O tomto není na základě provedeného dokazování žádných pochybností.

40. Obviněný pak – již o něco konkrétněji – namítá, že u něj nebyla dána subjektivní stránka ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přisouzeného přečinu, tj. úmysl způsobit poškozené jinou vážnou újmu, a že se v rozhodné době důvodně domníval, že vůči němu poškozená jednala protiprávně, respektive že se protiprávního jednání dosahujícího intenzity trestného činu skutečně dopouštěla (k tomu srov. str. 3 dovolání obviněného). Stran uplatněné námitky týkající se subjektivní stránky Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 3. vydání, 2023, Praha: C. H. Beck, s. 366) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

41. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

42. V případě přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, který představuje samostatnou skutkovou podstatu, se vyžaduje úmysl přímý ve vztahu ke lživému obvinění, kdy je navíc ovšem vyžadován i specifický úmysl, a to v podobě úmyslu přivodit trestní stíhání, u nějž však postačuje právě i srozumění s tímto následkem, tj. úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. K samotnému zahájení trestního stíhání pak dojít nemusí, natož pak k odsouzení poškozeného (k tomu blíže viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání 2023, s. 4318–4330). Je tedy důležité prokázat, zda si obviněný byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě a zda byl alespoň srozuměn s tím, že toto jeho jednání může takové osobě přivodit trestní stíhání. V případě kvalifikované skutkové podstaty podle písm. d) odst. 3 § 345 tr. zákoníku se vyžaduje rovněž úmysl, když ovšem postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], zatímco v případě kvalifikované skutkové podstaty podle písm. e) odst. 3 § 345 tr. zákoníku postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku i nedbalost, když ovšem musí jít přinejmenším o nedbalost vědomou [§ 16 písm. a) tr. zákoníku].

43. Z pohledu těchto závěrů je třeba uvést, že této povinnosti soudy nižších stupňů beze zbytku dostály, když provedeným dokazováním spolehlivě vyvrátily verzi obhajoby obviněného, a to jak výslechem poškozené, vyšetřovatelky M., tak ve věci provedenými listinnými důkazy. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že výslechy nezletilých dcer dovolatele byly ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2020 vedeny za přítomnosti nejen jeho tehdejšího obhájce, ale i pracovnic OSPOD, což v zásadě vylučuje, jak přiléhavě uvádí státní zástupkyně, aby mohla vyšetřovatelka nezletilými jakkoliv manipulovat.

Nadto je nutno akcentovat, že trestní stíhání obviněného vyústilo ve vydání odsuzujícího rozsudku ze dne 9. 10. 2020, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením odvolacího soudu, a proto byla trestná činnost obviněného provedenými důkazy v této věci prokázána. To, že dovolatel obvinil vyšetřovatelku úmyslně lživě, pak z provedených důkazů podle Nejvyššího soudu jednoznačně vyplynulo, přičemž je zřejmé, že jeho úmyslem bylo přivodit jí trestní stíhání ve snaze zbavit se své vlastní trestní odpovědnosti.

Z těchto důvodů byl v posuzované věci naplněn jak přímý úmysl ve vztahu ke lživému obvinění, tak i předmětný specifický úmysl v rovině úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

44. Z pohledu námitek obviněného je třeba také konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky dostatečně zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz zejména bod 7 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně dospěl k totožnému závěru (viz bod 13 usnesení soudu druhého stupně). Námitka obviněného, že nebyl dostatečně zkoumán jeho úmysl přivodit trestní stíhání poškozené, vyšetřovatelce M., a že si nebyl vědom nepravdivosti svých tvrzení, proto není přiléhavá.

Jinak vyjádřeno, lze přisvědčit soudům nižších stupňů, které dospěly k závěru, že bez důvodných pochybností je možno konstatovat, že obviněný se dopustil předmětného jednání v úmyslu přímém, když věděl, a to s ohledem na probíhající trestní řízení ve věci jeho osoby, v němž byl posléze Krajským soudem v Ústí nad Labem vynesen odsuzující rozsudek (nyní pravomocný), že jeho tvrzení vůči M. jsou nepravdivá a zároveň lživá. Na úmysl přímý lze v případě dovolatele usuzovat také z toho, že svá nepravdivá tvrzení adresoval hned několika orgánům – orgánům činným v trestním řízení – kdy přitom zároveň věděl, že takto sdělené údaje bude nutno prošetřit z úřední povinnosti.

Jak nakonec přiléhavě uvádí ve svém usnesení odvolací soud, v daném případě se nejednalo o žádné domněnky, když skutečnosti uváděné obviněným, ať již ústně, či v předmětných podáních, byly prezentovány jako fakta, právě s cílem poškodit M. (k tomu blíže viz bod 13 usnesení odvolacího soudu). Je tak evidentní, že zavinění obviněného lze charakterizovat tak, že chtěl jiného křivě obvinit z trestného činu a svá nepravdivá tvrzení na adresu vyšetřovatelky uvedl výslovně a musel si být dobře vědom důsledků, které jí z takového tvrzení mohou plynout, jako např. rozvázání pracovního poměru, prověřování orgány činnými v trestním řízení a trestní stíhání, ztráta důvěryhodnosti a řádné činnosti u Policie ČR atd.

45. Nad rámec těchto úvah ve vztahu k naplnění objektivní i subjektivní stránky je třeba ještě poznamenat, že i sám obviněný potvrdil, že rozesílal na jmenované instituce svá vyjádření označená jako trestní oznámení na zmíněnou vyšetřovatelku, v rámci nichž ji obviňoval ze zmanipulování důkazů, vydírání svědků a ze spáchání dalších trestných činů. To vše činil nejen v rámci své obhajoby ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2020, ale i za situace, kdy bylo v této věci již pravomocně rozhodnuto, přičemž v této věci se soudy zabývaly i jeho obhajobou z pohledu tvrzených námitek stran manipulace s nezletilými dětmi v rámci jejich výslechu. Z pohledu obhajoby obviněného je třeba zdůraznit, že jeho subjektivní přesvědčení o manipulaci s důkazy ze strany poškozené, ho nemůže vyvinit, pokud mu byly známy objektivní skutečnosti, které vyvracely jeho subjektivní představy (např. přítomnost obhájce u výslechu nezletilých). Lze tedy uzavřít, že vina obviněného byla zcela jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázána. Nejvyšší soud tak ve shodě s odvolacím soudem musí konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil, pokud po provedeném hlavním líčení a provedeném dokazování právně kvalifikoval shora popsané jednání obviněného jakožto přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d), písm. e) tr. zákoníku, neboť bylo prokazatelně zjištěno, že obviněný křivě obvinil M. ze spáchání trestného činu v úmyslu přivodit jí trestní stíhání, přičemž tento čin spáchal v úmyslu zakrýt svůj trestný čin. Není také pochyb o tom, že tohoto jednání se dopustil ve vztahu k osobě, která vůči němu plnila svoji povinnost uloženou mu zákonem. Proto je i podle Nejvyššího soudu zvolená právní kvalifikace jednání obviněného přiléhavá.

46. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

47. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu