4 Tdo 298/2024-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovoláních obviněných 1. J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, 2. S. D., t. č. ve výkonu tretu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, a 3. R. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 8 To 166/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 162/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 2 T 162/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění J. D. (dále jen „obviněná D.“, příp. „dovolatelka D.“), S. D. (dále jen „obviněný D.“, příp. „dovolatel D.“) a R. P. (dále jen „obviněný P.“, příp. „dovolatel P.“), dále také jen jako „obvinění“, příp. „dovolatelé“, společně se spoluobviněnou D. U. (dále také jen „spoluobviněná U.“), uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Spoluobviněná U. byla také uznána dále vinnou i přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:
od přesně nezjištěné doby, minimálně od léta 2018 do 15. 7. 2020, v místě jejich tehdejšího společného bydliště na adrese Praha, XY, obžalovaná D. U. jako matka poškozeného, obžalovaný R. P. jako tehdejší partner D. U., obžalovaná J. D. jako matka R. P. a obžalovaný S. D. jako manžel J. D. fyzicky i psychicky týrali poškozeného, nezletilého AAAAA (pseudonym), a to tím způsobem, že ho aktivně upozaďovali oproti dalším dvěma nezletilým dětem obžalovaného P., které s nimi také žily ve společné domácnosti, zejména poškozenému zakazovali hrát si s hračkami či s těmito dětmi, nebrali poškozeného na dětské hřiště, případně ho tam vzali a nutili ho sedět a dívat se, jak si hrají další děti, nechávali poškozeného doma samotného s odůvodněním, že se nevejde do auta, dále poškozenému neposkytovali odpovídající stravu, kdy mu například k obědu dávali pouze suchý chléb nebo ho nutili jíst droždí, případně mu nedávali žádné jídlo, dále před ním zamykali kuchyň, aby si nemohl vzít jídlo sám, nepřiměřeně ho trestali tím, že ho nutili po delší dobu klečet na zemi nebo na vařečce anebo ho nutili stát v chodbě u botníku, obžalovaná D.
poškozeného škrábala a štípala do obličeje a na krku, až poškozenému tekla krev a vytvořily se mu strupy, opakovaně ho bila vařečkou a opaskem přes ruce a do zad, opakovaně mu vulgárně nadávala, nepřiměřeně poškozeného zatěžovala tím, že ho nutila zapamatovat si nazpaměť dlouhé pasáže textu z přečtené knihy, a když to poškozený nezvládl, tak ho potrestala fackou, a dále naváděla obžalovanou U., aby poškozeného také bila, obžalovaný P. poškozeného jednou zbil přes záda kabelem od nabíječky mobilního telefonu, obžalovaný D.
s výjimkou období od 15. 3. 2019 do 27. 6. 2019, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, poškozeného opakovaně bil opaskem, obžalovaná U. poškozeného opakovaně bila rukou nebo vařečkou do různých částí těla a opakovaně nečinně přihlížela tomu, jak ostatní obžalovaní poškozeného fyzicky i psychicky týrali, nechodila s poškozeným řádně na lékařské prohlídky a neřešila jeho zdravotní problémy, zejména poruchu sluchu levého ucha, ani nedohlížela na jeho řádnou přípravu do školy, následkem čehož poškozený opakovaně neměl potřebné školní pomůcky, obžalovaní D.
a D. poškozeného nepřiměřeně fyzicky trestali tím způsobem, že ho nutili dělat značný počet kliků nebo dřepů, přičemž popsané jednání obžalovaných vedlo k sebepoškozování poškozeného, k jeho výchovným problémům ve škole a dne 2. 2. 2020 k útěku poškozeného k jeho tetě M. U., avšak téhož dne byl poškozený vrácen do péče matky a nadále bydlel ve společné domácnosti se všemi obžalovanými, odkud opětovně utekl dne 15. 7. 2020, načež byl nalezen sousedem, který poškozeného odvedl na služebnu Policie ČR, kde bylo na těle poškozeného zjištěno množství modřin různého stáří, škrábanců a jizev, poškozený byl velmi zanedbaného vzhledu, kdy byl bledý a pohublý, v důsledku čehož byl nejprve hospitalizován ve Fakultní Thomayerově nemocnici a následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.
7. 2020, č. j. 14 Nc 19/2020-17, vydáno předběžné opatření, na jehož základě byl poškozený dne 17. 7.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněné D. podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému D. uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněnému P. pak uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu rovněž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Spoluobviněné U. pak za uvedený zločin a přečin uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
3. Dále všem obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, včetně úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně počínaje dnem 14. 5. 2022 do zaplacení.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění D., D. a P., které směřovali proti všem výrokům. Státní zástupkyně pak podala odvolání v neprospěch obviněných D., D., P. a U., které směřovala do výroku o vině, a dále podala odvolání v neprospěch obviněných D., D. a P. do výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 8 To 166/2023, a to tak, že na podkladě odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr.
ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že všichni obvinění byli uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kdy spoluobviněná U. byla uznána vinnou ještě přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:
od přesně nezjištěné doby, minimálně od léta 2018 do 15. 7. 2020, v místě jejich tehdejšího společného bydliště na adrese Praha, XY, obžalovaná D. U. jako matka poškozeného, obžalovaný R. P. jako tehdejší partner D. U., obžalovaná J. D. jako matka R. P. a obžalovaný S. D. jako manžel J. D. fyzicky i psychicky týrali poškozeného, nezletilého AAAAA, a to tím způsobem, že ho aktivně upozaďovali oproti dalším dvěma nezletilým dětem obžalovaného P., které s nimi také žily ve společné domácnosti, zejména poškozenému zakazovali hrát si s hračkami či s těmito dětmi, nebrali poškozeného na dětské hřiště, případně ho tam vzali a nutili ho sedět a dívat se, jak si hrají další děti, nebrali poškozeného na společné výlety a nechávali ho doma samotného s odůvodněním, že se nevejde do auta, dále poškozenému neposkytovali odpovídající stravu, kdy mu například k obědu dávali pouze suchý chléb nebo ho nutili jíst droždí, případně mu nedávali žádné jídlo, zakazovali mu jíst u stolu společně s ostatními, dále před ním zamykali kuchyň, aby si nemohl vzít jídlo sám, nepřiměřeně ho trestali tím, že ho nutili po delší dobu klečet na zemi nebo na vařečce anebo ho nutili stát v chodbě u botníku, odpírali mu spánek, obžalovaná D.
poškozeného škrábala a štípala do obličeje a na krku, až poškozenému tekla krev a vytvořily se mu strupy, opakovaně ho bila vařečkou a opaskem přes ruce a do zad, opakovaně mu vulgárně nadávala, nepřiměřeně poškozeného zatěžovala tím, že ho nutila zapamatovat si nazpaměť dlouhé pasáže textu z přečtené knihy, a když to poškozený nezvládl, tak ho potrestala fackou, a dále naváděla obžalovanou U., aby poškozeného také bila, obžalovaný P. poškozeného jednou zbil přes záda kabelem od nabíječky mobilního telefonu, obžalovaný D.
s výjimkou období od 15. 3. 2019 do 27. 6. 2019, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, poškozeného opakovaně bil opaskem, obžalovaná U. poškozeného opakovaně bila rukou nebo vařečkou do různých částí těla a opakovaně nečinně přihlížela tomu, jak ostatní obžalovaní poškozeného fyzicky i psychicky týrali, nechodila s poškozeným řádně na lékařské prohlídky a neřešila jeho zdravotní problémy, zejména poruchu sluchu levého ucha, ani nedohlížela na jeho řádnou přípravu do školy, následkem čehož poškozený opakovaně neměl potřebné školní pomůcky, obžalovaní D.
a D. poškozeného nepřiměřeně fyzicky trestali tím způsobem, že ho nutili dělat značný počet kliků nebo dřepů, přičemž popsané jednání obžalovaných vedlo k sebepoškozování poškozeného, k jeho výchovným problémům ve škole a dne 2. 2. 2020 k útěku poškozeného k jeho tetě M. U., avšak téhož dne byl poškozený vrácen do péče matky a nadále bydlel ve společné domácnosti se všemi obžalovanými, odkud opětovně utekl dne 15. 7. 2020, načež byl nalezen sousedem, který poškozeného odvedl na služebnu Policie ČR, kde bylo na těle poškozeného zjištěno množství modřin různého stáří, škrábanců a jizev, poškozený byl velmi zanedbaného vzhledu, kdy byl bledý a pohublý, v důsledku čehož byl nejprve hospitalizován ve Fakultní Thomayerově nemocnici a následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.
7. 2020, č.j.
5. Za uvedený zločin uložil odvolací soud obviněné D. podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tří a půl) roku, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému D. uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému P. pak uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Spoluobviněné U. pak za uvedené trestné činy uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak uložil odvolací soud všem obviněným povinnost nahradit poškozenému AAAAA společně a nerozdílně nemajetkovou újmu z titulu zásahu do osobnostních práv poškozeného a způsobení duševních útrap ve výši 150 000 Kč, včetně úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně počínaje dnem 14. 5. 2022 do zaplacení.
7. Odvolání obviněných D., D. a P. pak odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k nim
8. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 8 To 166/2023, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 2 T 162/2021, podali obvinění D., D. a P. společně dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Smečky směřující proti všem výrokům obou rozhodnutí. Dovolatelé uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, kdy dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a jim uložený trest je podle nich nepřiměřeně přísný.
9. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé předně stručně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a navrhli předsedkyni senátu Nejvyššího soudu, příp. také předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby odložili vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, konkrétně pak výroků o nepodmíněných trestech odnětí svobody uložených obviněným D. a D. Předmětnou žádost odůvodnili tím, že obviněný P. je na nich existenčně závislý, kdy sdílejí společnou domácnost, přičemž výkon trestu by i psychicky poznamenal obviněnou D.
10. První námitka dovolatelů spočívá v tom, že jejich jednání není možné posoudit jako zločin týrání svěřené osoby, neboť jim poškozený nebyl svěřen do péče. Nejednalo se tedy o výkon rodičovské zodpovědnosti, ani o případ opatrovnictví, poručenství či předání poškozeného do jejich péče, když v obydlí s poškozeným žila také jeho matka. Poškozený tak s nimi podle jejich názoru pouze žil ve společném obydlí a nebyl svěřen do jejich péče. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, podle kterého základ péče může spočívat i v konkludentních činech a že postačuje i faktická péče o danou osobu, mají obvinění za to, že jim nenáležela ani faktická péče o poškozeného, s nímž žili ve společném obydlí, a že tuto ani nepřevzali, neboť skutečná péče o poškozeného nadále náležela matce. Tuto skutečnost pak považují za důležitou rovněž z hlediska popisu skutku, neboť některé skutečnosti, jež jsou jim kladeny za vinu, nebyly ve vztahu k poškozenému podle nich ani jejich povinností – tj. že nebrali poškozeného na dětské hřiště, nebrali ho na společné výlety apod. Mají za to, že obviněný P. se přisouzeného jednání vůbec nemohl účastnit, neboť byl většinu času v zaměstnání nebo spal po nočních službách. Nadto ani ze strany samotného poškozeného nebylo tvrzeno nic, co by nasvědčovalo týrání, když jej obviněný P. pouze jednou uhodil za situace, když poškozený ohrožoval svou matku nožem. Toto jednání poškozeného naopak svědčí o tom, že tento měl výchovné problémy.
11. Další námitka dovolatelů spočívá v jejich nesouhlasu s tím, že se jednání měli dopouštět dlouhodobě, a to v přesně nezjištěné době minimálně od léta 2018 do 15. 7. 2020. Akcentují, že všichni svědci, vč. poškozeného, podle nich uvedli, že problémy nastaly až v září 2019. Časový rámec jejich protiprávního jednání vymezený ve skutkové větě obou rozsudků je tak podle nich velmi nepřesný a chybí jeho řádné odůvodnění. K tomu připomínají kupříkladu fotografie z roku 2018, z nichž je patrné, že v této době proběhla společná dovolená obviněných a poškozeného na Slovensku, že jej brali do dětských koutků v XY a v XY a že spolu byli na společné dovolené v XY. Mají za to, že ve věci nebylo vedeno dokazování ve vztahu k určení přesného období, kdy mělo k jejich protiprávnímu jednání docházet a jaké mezi ním byly časové rozestupy, ani k tomu, kdo je konkrétně páchal. Odkazují proto na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010, podle nějž je potřeba co nejpřesněji určit dobu, po níž trvalo jednání, které může být kvalifikováno jako týrání. Zdůrazňují, že pro naplnění podmínky dlouhodobosti musí jednání trvat po dobu několika měsíců, s čímž se podle nich soudy podrobněji nevypořádaly, když není vůbec zřejmé, z jakého důkazu je dovozováno, že k týrání mělo začít docházet už v létě 2018. Soudy nižších stupňů podle dovolatelů nikterak neřešily ani intenzitu jejich jednání, tzn., jak často k týrání mělo docházet.
12. Dále dovolatelé namítají, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou nejenom v rozporu s některými provedenými důkazy, ale že rovněž nebyly provedeny jimi navrhované podstatné důkazy. Uvádějí, že jsou usvědčování především výslechem poškozeného, který byl podle nich proveden velmi zvláštně, když mu byl přítomen toliko jeden policista, a naopak nebyl přítomen orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále také jako „OSPOD“), přestože se jednalo o nezletilého, nebo alespoň tato skutečnost z provedeného dokazování nevyplývá. Jsou rovněž přesvědčeni o tom, že ve vztahu k výslechu poškozeného nebyl proveden důkaz ověřující jeho věrohodnost, když některé části výpovědi poškozeného byly značně nadnesené (např. údaj o tom, že měl udělat 20 000 kliků). Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie na poškozeného, respektive jeho věrohodnost, byl soudy zamítnut mj. s ohledem na riziko jeho sekundární viktimizace a s ohledem na časový odstup. V kontextu tohoto tvrzeného pochybení soudů nižších stupňů pak poukazují na to, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení jejich základních práv a svobod, konkrétně pak jejich práva na spravedlivý proces. Za nedůvodné považuje dále rovněž zamítnutí jejich návrh na provedení důkazů spisem orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Jsou přesvědčeni o tom, že měla být v jejich případě aplikována zásada in dubio pro reo a princip presumpce neviny. Ve vztahu k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv a uvedených zásad a principů trestního řízení poté odkazují na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, na závěry Evropského soudu pro lidská práva či na odbornou literaturu z odvětví trestního práva (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Akcentují, že jakkoliv vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)].
13. Závěrem ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. konstatují, že uvedené vady, zejména pak nesprávná právní kvalifikace jejich jednání a nesprávné vymezení období, kdy mělo docházet k protiprávnímu jednání atd., činí rozhodnutí soudu nepřezkoumatelným.
14. Obvinění v podaném dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., když namítli, že jim uložené tresty – tzn. nepodmíněný trest odnětí svobody v případě obviněných D. a D. a trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 5 let v případě obviněného P. – jsou nepřiměřeně přísné. Tento svůj názor opírají o to, že na obviněné D. a D. má být s ohledem na zahlazení předchozího odsouzení hleděno jako na netrestané. Poukazují také na to, že jim byl poškozený BBBBB (pseudonym) (na němž se v minulosti měli také dopouštět týrání – pozn. Nejvyššího soudu) svěřen do jejich péče i po jejich předchozím odsouzení. Odkazují rovněž na znalecké posudky z této věci, tj. týrání poškozeného BBBBB. Zároveň připomínají, že ve vztahu k poškozenému AAAAA je potřeba uvést, že jeho matka, spoluobviněná U., se o něj prakticky vůbec nestarala, nepřipravovala se s ním do školy apod., zatímco obviněná D. se snažila zajistit alespoň tyto základní potřeby poškozeného, vč. docházení k psychologovi S. či na OSPOD, ač jej neměla ve své péči. Je proto přesvědčena, že v jejím případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
15. Závěrem dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 8 To 166/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 3. 2023, č. j. 2 T 162/2021-554, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 19. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 940/2023. Úvodem vyjádření předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání obviněných. Předně poukázal na skutečnost, že odvolací soud se ztotožnil s rozsahem dokazování provedeným nalézacím soudem i s naprostou většinou jeho skutkových zjištění, když tomuto vytkl pouze to, že z popisu skutku vypustil některé formy zjištěného chování obviněných, kterými byl poškozený fyzicky a psychicky týrán. Danou vadu tedy napravil a skutkovou větu precizoval, přičemž s právní kvalifikací použitou soudem prvního stupně se ztotožnil, nicméně obviněným uložil přísnější tresty.
17. Ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám státní zástupce nejprve konstatoval, že dovolání obviněných je vyjma námitek proti trestům uloženým odvolacím soudem doslovným opakováním jejich obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se již soudy beze zbytku a podle jeho názoru také správně vypořádaly. Státní zástupce proto připomněl, že v takové situaci se zpravidla jedná o zjevně neopodstatněné dovolání [viz rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. Za takové situace považuje za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat jednotlivé argumenty obou rozsudků, když se s jejich nosnými body ztotožňuje. Požadují-li obvinění skutečně pádné odpovědi na všechny své výhrady, je přesvědčen, že je nepochybně naleznou v přiléhavé argumentaci obsažené v odůvodněních těchto rozhodnutí.
18. Poté se státní zástupce vyjadřuje k obviněnými uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že jejich námitky lze sice s jistou dávkou tolerance pod tento dovolací důvod podřadit, avšak považuje je za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce připouští, že obvinění shodně vytýkají soudům nižších stupňů mj. nesprávně zjištěný skutkový stav, avšak kromě zpochybňování dalších důkazů a jejich významu, věrohodnosti a pravdivosti v podstatě namítají, že skutková zjištění soudů jsou v rozporu s jimi akcentovanými důkazy, zejména jejich výpověďmi. Tuto námitku lze tedy podle něj podřadit jen s jistou dávkou benevolence pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Připouští, že dovolatelé rovněž vytýkají orgánům činným v trestním řízení procesní vadu výslechu poškozeného, čímž dovozují druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu. Současně vedle toho namítají také třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, když tvrdí, že soudy některé z jimi navržených důkazů bezdůvodně neprovedly. I tyto námitky lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak i tyto jsou zjevně neopodstatněné.
19. Státní zástupce je předně přesvědčen, že dokazování soudů bylo bezvadné a že je soudy nižších stupňů provedly v rozsahu, který odpovídá požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř., a že provedené důkazy vyhodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž dospěly k odpovídajícím skutkovým závěrům a respektovaly i pravidla vymezená § 125 tr. ř. Rozhodnutí soudů proto podle něj netrpí vadami tzv. opomenutého důkazu, užití nezákonných důkazů ani vadou tzv. zjevného rozporu. Hodnocení důkazů soudy totiž odpovídá principům elementární logiky. Proto za dané situace podle státního zástupce nepřichází v úvahu ani aplikace procesní zásady in dubio pro reo či principu presumpce neviny, neboť o rozhodném skutkovém stavu věci nebylo žádných pochyb.
20. K uvedeným námitkám ve stručnosti jen doplňuje, že obvinění skutečně navrhli doplnění dokazování mj. o zajištění a čtení obsahu opatrovnického spisu vedeného příslušným OSPOD. Soud prvního stupně se ovšem tímto důkazním návrhem řádně zabýval a zamítl jej pro nadbytečnost s odůvodněním, že provedeným dokazováním již byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu naprosto dostatečném pro rozhodnutí, k čemuž odkazuje na bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud tento postup akcentoval, když uzavřel, že soud prvního stupně provedl úplné a bezvadné dokazování souladné s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
21. Dále státní zástupce podotýká, že soudy byla řádně zjištěna doba, po kterou se obvinění vytýkaného jednání dopouštěli, k čemuž odkazuje na bod 19 rozsudku soudu prvního stupně a body 15 a 17 rozsudku odvolacího soudu. Uvádí, že pokud obvinění argumentují tím, že ke zhoršení chování poškozeného došlo až s nástupem do druhé třídy v září 2019, pak ve shodě s odvolacím soudem musí uzavřít, že zhoršený prospěch poškozeného a jeho silně neukázněné chování bylo právě důsledkem předchozího zlého nakládání ze strany obviněných. Z ostatních provedených důkazů, zejména výpovědi samotného poškozeného, ale i jeho matky, spoluobviněné U., pak vyplývá, že obviněná D. se k němu začala chovat zle již po dvou měsících od doby, kdy v jejich domácnosti začal bydlet.
22. Státní zástupce taktéž konstatuje, že se soudy řádně zabývaly otázkou věrohodnosti poškozeného, kdy odkazuje na bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že výpověď poškozeného vyjma drobných a pro věc nepodstatných odlišností korespondovala i s dalšími provedenými důkazy (listinnými důkazy i výpovědí matky poškozeného, spoluobviněné U.). Rovněž bylo podle něj prokázáno, že se protiprávního jednání dopouštěl i obviněný P.
23. K výhradám obviněných proti procesní bezvadnosti výslechu poškozeného státní zástupce uvádí, že z jemu dostupného spisového materiálu se nepodává nic, na základě čeho by bylo možno tento výslech a jeho procesní využitelnost jakkoliv zpochybnit. V podrobnostech pak uvádí, že je pravdou, že na protokolu o výslechu poškozeného není podepsán konkrétní pracovník OSPOD, který mu měl být přítomen. Akcentuje, že výslech nezletilého poškozeného prováděli k tomu proškolení policisté, přičemž ani obvinění proti jeho průběhu v době jeho uskutečnění nevznesli žádné konkrétní výhrady. Dodává, že ani eventuální nedostatek spočívající v nepřítomnosti pracovníka OSPOD u tohoto výslechu by podle jeho názoru bez dalšího nebyl takovou vadou, která by bránila použitelnosti tohoto důkazu.
24. Ohledně námitek dovolatelů, jimiž směřují na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., má za to, že se jedná primárně o jejich námitky ohledně toho, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu týrání svěřené osoby, neboť jim poškozený nebyl svěřen do péče, kdy současně rozporovali naplnění znaku dlouhodobosti a intenzity, kdy obviněná D. rovněž vytkla soudům opomenutí zásady subsidiarity trestní represe.
25. Ohledně námitky (ne)naplnění znaků přisouzeného zločinu z pohledu tvrzení, že jim nebyl poškozený svěřen do péče, odkazuje státní zástupce na body 12 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Obdobné závěry navíc byly vysloveny i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1459/2012. Akcentuje, že podle stávající judikatury se nevyžaduje, aby týraná osoba byla výhradně v péči pachatele. Naopak soudní praxe vychází z toho, že pachatelem tohoto trestného činu může být např. i druh matky nezletilých dětí, který není jejich otcem, ale žije s nimi ve společné domácnosti, což se projevuje i v uplatněných výchovných opatřeních vůči nim, a to bez ohledu na neexistenci výslovné dohody s matkou nezletilých dětí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1012/2014). V reakci na uvedené námitky proto uzavírá, že soudy nižších stupňů naprosto správně dovodily, že dovolatelé vůči poškozenému fakticky vykonávali výchovu a péči, kdy vůči němu uplatňovali veskrze neadekvátní a nepřijatelná výchovná opatření a tresty (např. upřednostňovali proti němu další děti v domácnosti, bezdůvodně a z malicherných záminek ho různě trestali, užívali vůči němu vulgárních nadávek, bezdůvodně mu omezovali přístup k jídlu, obviněná D. pak dokonce úkolovala spoluobviněnou U., jakým způsobem jej má trestat atp.). O tom, že se dovolatelé na výchově a péči poškozeného fakticky podíleli, svědčí ostatně i obsah jejich výpovědí, jakož i ta skutečnost, že s ním rovněž navštěvovali lékaře. Stejně tak je podle státního zástupce zjevné, že se jednání dopouštěli dlouhodobě, když se jej dopouštěli intenzivně a opakovaně v období minimálně od léta 2018 do poloviny července 2020, tedy cca 2 roky, což rozhodně naplňuje znak dlouhodobosti vyžadovaný k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
26. Poté se státní zástupce vyjádřil k námitce stran údajného nerespektování zásady subsidiarity trestní represe u obviněné D., která měla sanovat nedostatek péče spoluobviněné U. o poškozeného. Dospívá k závěru, že v posuzované věci nebylo namístě tuto zásadu aplikovat, neboť jednání dovolatelů nebylo nikterak výjimečné, nýbrž že zcela odpovídalo jiným typově podobným případům trestných činů týrání svěřené osoby. K tomu připomenul též obecná východiska zmíněné zásady podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
27. K námitkám dovolatelů ohledně nepřiměřenosti jim uložených trestů se vyjádřil v tom smyslu, že je není možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Připomenul, že proti výroku o trestu lze v dovolacím řízení brojit zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., případně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pakliže se jedná o vady výroku záležející v porušení hmotného práva, typicky pokud by se soud dopustil pochybení stran uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu. Žádnou z takto nastíněných variant ovšem obvinění neuplatnili. Zdůraznil, že konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou věcí volné úvahy soudu, do níž cestou dovolání zásadně zasahovat nelze. Připustil ovšem, že výjimku z této zásady by představovala situace, kdy by v důsledku pochybení soudů v této oblasti byla porušena ústavně zaručená práva a svobody dovolatelů. O takovou situaci se však v posuzované věci podle něj nejedná, a to mimo jiné s ohledem na závažnost jednání obviněných a jeho intenzitu, s jakou se ho vůči poškozenému dopouštěli.
28. Státní zástupce tak uzavírá, že námitky obviněných dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
29. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím společného obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
32. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
33. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
34. Obvinění v podaném dovolání uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
35. Obvinění dále v podaném dovolání uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
37. Obvinění v podaném dovolání rovněž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (např. občanu ČR trest vyhoštění). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
38. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů (obviněných), včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
39. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vadu procesně nepoužitelných důkazů, vadu tzv. opomenutého důkazu, nesprávné právní posouzení věci a nepřiměřenost jim uložených trestů, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř, částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
40. Nejvyšší soud především shledal, že převážnou část v dovolání deklarovaných námitek obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu (námitky směřující do naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) h) tr. ř.). Ze strany obviněných tak jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, kterou uplatnili již v předchozím řízení a se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, především pak odvolací soud. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci podaného dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
41. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Předně je třeba konstatovat, že obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve všech jeho třech variantách. Lze mít za to, že námitka stran nezákonnosti výslechu poškozeného v přípravném řízení je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě. Z pohledu této argumentace Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě je naplněn tehdy, jak již bylo shora naznačeno, pokud se jedná o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010).
42. Jak již bylo naznačeno, obvinění tuto námitku vztahují k provedení výslechu poškozeného v rámci přípravného řízení, když poukazují na skutečnost, že u tohoto výslechu nebyl přítomen orgán sociálně-právní ochrany dětí. Zde je namístě uvést, že ze spisového materiálu vyplývá, že výslech nezletilého poškozeného byl proveden dne 28. 6. 2021, tedy po zahájení trestního stíhání obviněných. Podle protokolu o výslechu se měl výslechu nezletilého poškozeného zúčastnit orgán sociálně právní ochrany dětí (také jen „OSPOD“) Praha 13 (k tomu viz protokol o výslechu poškozeného ze dne 28. 6. 2021 na č. l. 66 až 82 verte spisového materiálu), aniž by ovšem bylo v protokolu uvedeno konkrétní jméno pracovníka OSPOD a také obhájci obviněných. Výslechu se účastnili i obhájci obviněných. Samotný výslech provedl k tomu proškolený policista (vyšetřovatel), kdy výslech poškozeného byl proveden ve speciální výslechové místnosti, přičemž není pochyb ani o tom, že obhájci obviněného měli možnost klást nezletilému poškozenému prostřednictvím vyšetřovatele otázky. O výslechu byl pořízen videozáznam. Nezletilý poškozený pak nebyl v rámci hlavního líčení slyšen, jeho výslech byl proveden postupem podle § 102 odst. 1 tr. ř., včetně přehrání pořízeného videozáznamu (na hlavním líčení dne 27. 7. 2022, č. l. 342 spisového materiálu).
43. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že podle § 102 odst. 1 věty první a druhé tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla ke správnému vedení výslechu. Může-li to přispět ke správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče.
44. Lze mít za to, že z dikce § 102 odst. 1 tr. ř., ale i komentářové literatury k trestnímu řádu vyplývá, že jestliže se výslechem osoby mladší než 18 let budou zjišťovat okolnosti uvedené v § 102 odst. 1 tr. ř., které mohou nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, je přibrání orgánu sociálně- právní ochrany dětí nebo jiné osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže k výslechu obligatorní. Jinou osobou (kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí), která má zkušenost s výchovou mládeže a jejíž přítomností u výslechu svědka mladšího než osmnáct let lze nahradit účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí, může být zejména pedagog, dětský psycholog nebo psychiatr.
Nic nebrání tomu, aby jiná zde uvedená osoba (pedagog, dětský psycholog apod.) byla zároveň ve věci znalcem přibraným například k psychologickému vyšetření svědka mladšího než osmnáct let (viz k tomu možnost, aby se znalec účastnil výslechu svědků podle § 107 odst. 1 věty čtvrté). Přibrání rodičů vyslýchané osoby mladší než osmnáct let není obligatorní a zásadně nemůže nahradit povinnou přítomnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiné osoby mající zkušenost s výchovou mládeže podle § 102 odst. 1 věty první (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1501.). Obecně je vhodné ještě uvést, že k naplnění požadavku o přítomnosti osoby, která má být nebo je oprávněna být přítomna výslechu nezletilého podle § 102 odst. 1 tr. ř., postačí, pokud je taková osoba přítomna ve vedlejší místnosti oddělené od speciální výslechové místnosti, kam je přenášen zvuk, takže má možnost průběh výslechu sledovat a během přestávky také předat vyslýchajícímu případné dotazy na vyslýchaného (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020). Lze uzavřít, že takovým způsobem byl prováděn výslech nezletilého.
45. Předně lze mít za to, že v dané věci není pochyb o tom, že o konání výslechu nezletilého poškozeného byl vyrozuměn OSPOD Praha 13, přičemž i z protokolu o výslechu nezletilého poškozeného se podává, že tomuto výslechu byl přítomen pracovník OSPOD Praha 13, byť v protokolu není uvedeno konkrétní jméno pracovníka či pracovnice OSPOD. Za takové situace se nabízí vysvětlení, že zástupce OSPOD Praha 13 byl přítomen výslechu ve vedlejší místnosti, kam mohl být přenášen zvuk. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že z pořízeného audiovizuálního záznamu o výslechu nezletilého konaného dne 28. 6. 2021 patrné, že tento proběhl ve speciálně upravené výslechové místnosti, kdy v této místnosti kromě vyšetřovatele a nezletilého svědka nebyly přítomny žádné další osoby, tedy ani obhájci obviněných. Zde je třeba uvést, že komentářová literatura k trestnímu řádu ve vztahu k § 56 tr. ř. uvádí, že při použití videokonferenčního zařízení, kdy dochází k přenosu zvuku a záznamu, se na protokolu o takovém úkonu logicky nevyžaduje podpis osoby, jíž se úkon týká, včetně jejího obhájce, případně zmocněnce, který je přítomen v místě, kde se v době úkonu taková osoba nachází (DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Z toho vyplývá, že případný chybějící podpis OSPOD na protokolu nelze interpretovat tak, že by pracovník OSPOD nebyl výslechu nezletilého poškozené přítomen. Zde je třeba i pro jistou přesnost uvést, že na protokolu o výslechu poškozeného nakonec absentují i podpisy obhájců obviněných i poškozeného.
46. Lze proto uzavřít, že za situace, kdy je v protokolu o výslechu nezletilého poškozeného, který proběhl dne 28. 6. 2021, uvedeno, že tento nezletilý byl vyslechnut za přítomnosti OSPOD Praha 13, lze dovodit, že se v posuzované věci nejedná o tzv. procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejedná se tedy o takový nedostatek, který by zakládal vadu ve smyslu citovaného dovolacího důvodu, která by měla za následek založení existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
47. Obiter dictum považuje Nejvyšší soud ovšem za vhodné uvést následující. Obecně lze mít za to, že pokud by výslech nezletilého poškozeného byl v rámci přípravného řízení proveden v nepřítomnosti OSPOD a jednalo by se o případ naznačený v § 102 odst. 1 tr. ř., nepochybně by se jednalo o procesní pochybení. V souvislosti s tímto závěrem by bylo ovšem nutno řešit otázku, jaké důsledky by toto pochybení mělo pro použitelnost tohoto důkazu v této konkrétní věci. Nejvyšší soud vzhledem ke konkrétní situaci v této projednávané věci pak dospěl k závěru, že by toto případné tvrzené procesní pochybení, pokud by k němu skutečně došlo, nemělo za následek nepoužitelnost takového výslechu nezletilého poškozeného jako důkazního prostředku v řízení před soudem.
Předně je třeba uvést, že povinnost přibrat k výslechu orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jinou osobu mající zkušenosti s výchovou mládeže, je nepochybně vedena snahou o ochranu práv těch vyslýchaných osob (tyto subjekty mohou navrhnout odložení výslechu na pozdější dobu či přerušení nebo dokonce ukončení výslechu osoby mladší 18 let). Jinak vyjádřeno, primárním cílem přibrání některé z uvedených osob je, aby přispěla ke správnému vedení výslechu osoby mladší 18 let. Zároveň je nutno akcentovat, že v dané věci není pochyb o tom, že OSPOD již před tímto výslechem provedl s nezletilým pohovor, který byl rovněž zachycen na videozáznamu (k tomu viz úřední záznam ze dne 7.
4. 2021 na č. l. 83 až 84 verte spisového materiálu), takže se nezletilému nepochybně dostalo podpory a pomoci ze strany OSPOD. Navíc ani samotní obvinění ani v rámci podaného dovolání netvrdí, že by snad výslech nezletilého poškozeného byl proveden takovým způsobem, že by tomuto byly kladeny nevhodné otázky či by byl jeho výslech proveden nějak nevhodně nebo že by nebyla šetřeny či dokonce porušena práva a oprávněné zájmy poškozeného. Nejvyšší soud sije zároveň vědom toho, že podle § 102 odst. 2 věta třetí, tr.
ř. se osoba, která byla k výslechu přibrána, může podle potřeby vyslechnout ke správnosti a úplnosti zápisu, ke způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i ke způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala. Lze mít za to, že toto ustanovení má zejména přispět k ochraně práv obviněných, když postup podle § 102 odst. 2 tr. ř., umožňuje přečíst výslech osoby mladší 18 let bez splnění podmínek § 211 odst. 1 a 2 tr. ř., nepochybně představuje výjimku ze zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.), ale i bezprostřednosti.
Z pohledu tohoto závěru je ovšem nezbytné zdůraznit, že výslechu nezletilého poškozeného byli přítomní obhájci obviněných, takže zásada kontradiktornosti byla dodržena (viz čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech). Navíc se o způsobu výslechu a reakcích nezletilého poškozeného mohl soud, ale i strany přesvědčit z pořízeného videozáznamu, který byl proveden jako důkaz.
Proto lze mít za to, že i pokud by skutečně došlo k tomu, že u výslechu nezletilého v přípravném řízení nebyl přítomen pracovník OSPOD, nemělo by toto pochybení v této konkrétní věci za následek porušení práv obviněných na obhajobu a nemohlo by vést k tomu, že řízení by jako celek nebylo spravedlivé. Navíc je třeba zdůraznit, že jak bude rozvedeno dále, výpověď poškozeného nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími provedenými důkazy.
48. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. Navíc, jak opakovaně uvedl Ústavní soud, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4183/12). Vždy je totiž nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci [srov. bod 21 nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), bod 19 nálezu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427) či bod 22 nálezu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2732/20].
49. Obvinění v podaném dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž namítli, že soudy nižších stupňů neprovedly jimi navrhované důkazy znaleckým posudkem z oboru psychologie na věrohodnost poškozeného a důkaz opatrovnickým spisem OSPOD vedeného ve věci nezletilého poškozeného. Toto tvrzené pochybení soudů podle nich zakládá vadu tzv. opomenutého důkazu ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I tato námitka je podle dovolacího soudu podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.
50. Nejvyšší soud předně obecně k problematice tzv. opomenutých důkazů považuje za vhodné připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
51. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je totiž zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
52. Z pohledu dovolací argumentace obviněných je předně třeba uvést, že soudy nižších stupňů se návrhy obviněných na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie na obecnou věrohodnost poškozeného, jakož i opatrovnickým spisem OSPOD zabývaly, tedy nepominuly je (blíže viz bod 18 rozsudku soudu prvního stupně a bod 16 rozsudku soudu druhého stupně). Soud prvního stupně tak učinil usnesením v průběhu hlavního líčení konaného dne 20. 2. 2023, ve kterém tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl (k tomu viz protokol o hlavním líčení z tohoto dne na č. l. 532 spisového materiálu), když svůj postup odůvodnil i v písemném vyhotovení svého rozsudku. Stejně postupoval i odvolací soud, který návrhy zamítl usnesením v průběhu veřejného zasedání konaného dne 31. 8. 2023 (k tomu viz protokol o veřejném zasedání z tohoto dne na č. l. 639 spisového materiálu), když rovněž důvody zamítnutí těchto důkazních prostředků rozvedl i v písemném odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud tak shledává postup soudů nižších stupňů správným a zákonným, když i samotné odůvodnění zamítnutí těchto důkazních návrhů považuje za řádné a zejména přesvědčivé. Proto nelze podle Nejvyššího soudu přisvědčit argumentaci obviněných spočívající v tom, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy.
53. Nejvyšší soud ještě pro úplnost připomíná, že soudy nižších stupňů požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a příslušné judikatury naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž s jejich odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje. Soudy nižších stupňů přitom také vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, věrohodností jednotlivých svědků, zejména pak s věrohodností výpovědi poškozeného, a ve věci provedenými listinnými i dalšími důkazy (srov. především bod 19 rozsudku soudu prvního stupně a body 7 až 8, 10 až 20 a především pak bod 14 rozsudku odvolacího soudu).
54. K tomu Nejvyšší soud veskrze jako obiter dictum konstatuje, že je logické, že primárním zdrojem informací byla výpověď nezletilého poškozeného, neboť tento byl přímým očitým svědkem všech událostí, resp. všech shora popsaných indicentů, jichž se podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obvinění vůči němu dopustili. Oba soudy však zároveň zdůraznily, že jeho výpověď nestojí osamoceně, neboť jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků, vycházely při hodnocení toho, zda se skutek stal, zda jej spáchali obvinění a zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, rovněž z mnoha dalších důkazů – příkladmo výpovědi matky poškozeného, tedy spoluobviněné U., výpovědí svědkyň D. U. (matky spoluobviněné U.), M. U. (sestry spoluobviněné U.), zpráv OSPOD, jakož i jiných listinných i dalších důkazů. Jinak vyjádřeno, věrohodnost výpovědi nezletilého poškozeného byla podložena i těmito dalšími důkazy, které podpořily věrohodnost jeho tvrzení, zejména pak korespondovala s výpovědí matky poškozeného, spoluobviněné U., která se ostatně k trestné činnosti doznala. Nadto jak odvolací soud správně konstatoval, byť lze v obecné rovině připustit, že znalecký posudek klinického psychologa může být pomocným vodítkem při zjišťování obecné věrohodnosti účastníků řízení, není možné jeho absenci paušálně považovat za pochybení, pro které není možné posoudit jednak věrohodnost poškozeného, jednak závažnost a dopady jednání obviněných na jeho další život (k tomu blíže viz bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné uvést, že soudy i reagovaly na jistou nepřesnost ve výpovědi poškozeného stran množství kliků, které musel tzv. za trest provést (viz bod 16 rozsudku soudu druhého stupně). Navíc i z logiky věci lze předpokládat, že nezletilý poškozený nebyl schopen vzhledem ke svému věku (poškozenému bylo v době páchání trestné činnosti 7 až 8 let) zcela přesně interpretovat počty kliků, které musel udělat, když ovšem množství kliků mu připadalo jako velmi vysoké. O tom, že ovšem musel poškozený tzv. za trest udělat velké množství kliků neodpovídající jeho věku nakonec vypovídá i spoluobviněná U.
55. K námitkám dovolatelů, jimiž míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a které jsou nadto pod tento dovolací důvod fakticky podřaditelné – tj. námitka, že se obvinění přisouzeného jednání podle nich nemohli dopustit, neboť poškozeného neměli v péči, a že v případě obviněné D. měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, uvádí Nejvyšší soud následující. Nejprve je třeba uvést, že tyto námitky lze podřadit pod tento zvolený dovolací důvod.
56. Předně je třeba konstatovat, že trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku se pak, jak správně uvádí odvolací soud (bod 12 jeho rozsudku), ale i státní zástupce (bod 11 jeho vyjádření k dovolání obviněných), může ve smyslu závěrů judikatury Nejvyššího soudu dopustit i ten, kdo nemá týranou osobu ve své výlučné péči. Pod pojmem péče nebo výchova totiž judikatura rozumí jakoukoliv péči nebo výchovu, ať je jejím důvodem trvalý nebo přechodný vztah, a to bez ohledu na to, čím byl tento vztah založen. Nevyžaduje se proto, aby byl založen pouze právní úpravou, úředním rozhodnutím či smlouvou, nýbrž může být založen i konkludentními činy pachatele tohoto trestného činu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1459/2012). Pachatelem pak může být kupříkladu i druh matky nezletilých dětí, který není jejich otcem, ale žije s nimi ve společné domácnosti, což se projevuje i v uplatněných výchovných opatřeních vůči nim, a to bez ohledu na neexistenci výslovné dohody s matkou nezletilých dětí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1012/2014).
57. V posuzované věci na základě provedeného dokazování bylo postaveno najisto, že obvinění vůči poškozenému fakticky vykonávali výchovu a péči, když tento s nimi žil spolu se svou matkou, spoluobviněnou U., ve společné domácnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že obvinění D. a D. nakonec vystupovali vůči poškozenému jako jeho prarodiče, neboť poškozený měl být synem spoluobviněného P., takže tento obviněný vůči němu vystupoval v otcovské roli. Není také pochyb o tom, že obvinění vůči němu podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů uplatňovali neadekvátní a nepřijatelná výchovná opatření a tresty (např. upřednostňovali proti němu další děti v domácnosti, bezdůvodně či z malicherných záminek ho trestali bitím opaskem, kabelem od nabíječky, vařečkou, škrábáním či štípáním, užívali vůči němu vulgárních nadávek, nedůvodně mu omezovali přístup k jídlu či spánku, podávali mu nevhodné jídlo atd.). Nakonec o tom, že se dovolatelé fakticky na výchově a péči poškozeného podíleli, svědčí ostatně i obsah jejich vlastních výpovědí, jakož i ta skutečnost, že s ním navštěvovali lékaře, zejména pak obviněná D. K tomu Nejvyšší soud blíže odkazuje na přiléhavé body 12 až 14 rozsudku odvolacího soudu nebo body 3 až 6, 16 a 19 rozsudku soudu prvního stupně. Navíc pokud by nezletilý poškozený nebyl svěřen do péče obviněných, naplňovala by rozhodující část jednání dovolatelů všechny znaky zločinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť nezletilý poškozený a dovolatelé žili ve společném obydlí.
58. K argumentaci dovolatelů, že v případě obviněné D. měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, připomíná Nejvyšší soud nejprve obecná východiska této problematiky. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
59. Společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
60. Přestože by tedy dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím je namítáno, že soudy měly správně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe u obviněné D., byla způsobilá naplnit jimi deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Jak totiž přiléhavě uvedl i státní zástupce, jednání všech obviněných v posuzované věci nebylo ničím výjimečné, ale naopak zcela odpovídalo jiným typově podobným případům trestných činů týrání svěřené osoby spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností.
Nadto skutkové okolnosti v posuzované věci nesvědčí o tom, že by jednání obviněné D. bylo méně intenzitní a závažné v porovnání kupříkladu s chováním matky poškozeného, spoluobviněné U., ba naopak. Nelze totiž pominout, že to měla být právě obviněná D., která byla ve vztahu k protiprávnímu jednání vůči nezletilému poškozenému nejaktivnější a byla to právě ona, která naváděla spoluobviněnou U., aby nezletilého poškozeného také bila, což muselo být pro nezletilého poškozeného velmi stresující, když se v případě spoluobviněné U.
jednalo o jeho matku. Na tom nic nemění ani to, že dovolatelka D. s poškozeným občasně navštívila lékaře atp. Nejvyšší soud proto sumarizuje, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
61. Nejvyšší soud považuje za nutné dále konstatovat, že část námitek obviněných, a to konkrétně ohledně toho, že se obviněný P. přisouzeného jednání nemohl účastnit, že soudy nižších stupňů nesprávně vymezily období, kdy se protiprávního jednání vůči poškozenému dopouštěli, a že se nedostatečně zabývaly intenzitou jednání obviněných, které podle obsahu dovolání podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě ale i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyla uplatněna právně relevantním způsobem, neboť materiálně nahlíženo směřuje tato uplatněná dovolací argumentace výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Dovolatelé touto argumentací neoznačují konkrétní důkaz, s nímž by uvedená skutková zjištění měla být v rozporu ve smyslu vady tzv. zjevného rozporu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjma toho, že soudy měly uvěřit jejich obhajobě. Tato argumentace dovolatelů tak nepřesahuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů, jakož i se zjištěným skutkovým stavem, a snahu prosadit jimi předkládanou verzi skutkového děje. Tyto námitky tak nejsou s to naplnit kritéria dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného z dovolacích důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Prostřednictvím těchto námitek se totiž obvinění primárně domáhají odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozují jimi zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
62. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obvinění ve svém dovolání formálně deklarují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolací argumentace – tj. co se týče námitek ohledně toho, že se obviněný P. přisouzeného jednání nemohl účastnit, že soudy nižších stupňů nesprávně vymezily období, kdy se protiprávního jednání vůči poškozenému dopouštěli, a nedostatečně se zabývaly intenzitou jednání obviněných – uplatňují, materiálně nahlíženo, námitky skutkové, resp. procesní.
63. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
64. Nejvyšší soud proto ve vztahu k námitkám dovolatelů tohoto charakteru ještě stručně připomíná, stejně jako u námitek tzv. opomenutých důkazů, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a to s ohledem na to, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž soudy musí svá rozhodnutí náležitě odůvodnit v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, přičemž mezi jednotlivými důkazy byla rovněž dána logická návaznost a jednoznačně se tak nejednalo o případ, kdy by soudy učinily taková skutková zjištění, která by nevyplývala z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo že by snad daná skutková zjištění byla přímým opakem provedených důkazů. K tomu lze odkázat zejména na bod 19 rozsudku soudu prvního stupně a body 14 až 19 rozsudku odvolacího soudu (k vyvrácení výpovědí obviněných, věrohodnosti poškozeného, vymezení časového rámce páchání trestné činnosti obviněnými, k tomu, že výchovu údajně zajišťovala obviněná D., i k tomu, že se jednání údajně nemohl dopustit dovolatel P.).
65. Jak již bylo naznačeno, jsou to právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví), která jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pakliže Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění v posuzované věci byla formulována soudy nižších stupňů bezvadně, nelze dospět k závěru, že by na jejich podkladě byla v tomto případě založena vada tzv. nesprávného právního posouzení věci, týkající se námitek ohledně nesprávného vymezení doby protiprávního jednání obviněných a jeho intenzity.
66. Přestože by tedy námitku obviněných ohledně doby a intenzity jejich protiprávního jednání bylo třeba při materiálním pojetí vyhodnotit jakožto směřující proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jakožto nesouhlas s jimi učiněnými skutkovými závěry, je podle Nejvyššího soudu pro úplnost a vesměs coby obiter dictum potřeba uvést, že z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, vyplývá, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr.
zákoníku je trestným činem trvajícím. Stejné závěry lze vztáhnout i na trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, když i v případě tohoto trestného činu pachatel týrá jinou osobu, se kterou ovšem na rozdíl od trestného činu podle § 199 tr. zákoníku nemusí žít ve společném obydlí, nýbrž se musí jednat o osobu, kterou má ve své péči nebo výchově. Ostatně stejně se v tomto směru vyjadřuje i komentářová literatura k trestnímu zákoníku (srov. ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. Trestní zákoník. Komentář.
3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2475-2486, nebo ŠČERBOVÁ, V. § 198 – Týrání svěřené osoby. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022). Trvající trestné činy se pak vyznačují tím, že jimi pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje, popřípadě tento stav nevyvolá, nýbrž jej pouze udržuje. Předmětem postihu je právě ono udržování, nikoliv pouhé způsobení protiprávního stavu, který pachatel stále obnovuje. Trestné činy trvající se posuzují obdobně jako pokračující trestné činy – totiž coby jediný skutek.
Rozdíl oproti pokračujícímu trestnému činu spočívá v tom, že u trestných činů trvajících není možno oddělovat jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., i když se i tyto trestné činy fakticky skládají z jednotlivých, třeba i různých konání či opomenutí pachatele. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pro trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, stejně jako pro trestný čin podle § 199 tr. zákoníku, je typické souvislé páchání, které se nerozpadá do dílčích útoků, přestože mezi jednotlivými dílčími akty mohou být časové rozestupy, neboť podstatou tohoto trestného činu je celistvý, na dílčí útoky nedělitelný souhrn zdánlivě samostatných jednání trvajících nikoliv po nepatrně krátkou dobu.
67. Z hlediska vymezení doby páchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, jímž byli dovolatelé uznáni vinnými v posuzované věci, je pak klíčové, že bylo období vymezeno alespoň rámcově, a to tak, že se jej měli dopouštět od léta 2018 nejméně do 15. 7. 2020. Tento svůj skutkový závěr pak oba soudy nižších stupňů řádně odůvodnily (k tomu srov. bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 15 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Takový způsob časového vymezení skutku je pak třeba s ohledem na charakter přisouzeného zločinu coby trestného činu trvajícího považovat zadostačující a souladný s relevantními, shora uvedenými judikaturními závěry.
Nejvyšší soud v tomto ohledu musí přisvědčit odvolacímu soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že obhajoba obviněných, že byl poškozený problémové a těžko zvladatelné dítě, byla již spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy (k tomu blíže viz bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a pro stručnost na ně odkazuje. Stejně tak bylo na základě provedených důkazů spolehlivě prokázáno, že týrání poškozeného ze strany obviněných započalo právě v létě 2018, tj. přibližně dva měsíce poté, co se poškozený se svou matkou, spoluobviněnou U., k dovolatelům nastěhovali (k tomu blíže viz bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pokud se týká intenzity protiprávního jednání obviněných, je třeba uvést, že je zcela logické a obvyklé, že tzv. na počátku je protiprávní jednání méně intenzivní, když postupně dochází k jeho stupňování, když právě znak týrání naplňuje ve svém souhrnu. Tak tomu bylo i v této předmětné věci.
68. Pokud pak obvinění v této souvislosti namítají porušení zásady in dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.
Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.
Naopak, jak již bylo konstatováno, obvinění uvedenou argumentací, kterou vztahují jak k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., primárně vyjadřují svůj nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, a především pak s jeho hodnocením soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněných však již byla shora vypořádána.
69. Ve vztahu k námitce obviněných ohledně nepřiměřenosti jim uložených trestů Nejvyšší soud předně připomíná, že námitky proti uloženému trestu lze uplatňovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož podstata již byla ozřejměna výše. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje případná námitka proti výroku o trestu týkající se toho, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu, která pak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť obviněným D., D. a P. nebyl ukládán souhrnný, úhrnný ani společný trest. Dovolatelé ani tuto námitku neuplatnili.
70. Vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci lze mít za to, že námitky dovolatelů stran uložených trestů nejsou uplatněny právně relevantním způsobem. Je tomu tak proto, že v posuzované věci obviněným nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani jim nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Obvinění D., D. a P. totiž byli uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody ve výměře 2 roky až 8 let. Pokud pak odvolací soud uložil obviněné D. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, obviněnému D. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a obviněnému P. trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, uložil jim zcela zjevně takové druhy trestu, které zákon připouští, a to v rámci zákonné sazby, která je u jimi naplněné skutkové podstaty předpokládaná. Odvolací soud tak podle Nejvyššího soudu při ukládání trestů dodržel všechna zákonná hlediska stanovená v § 39 tr. zákoníku. Všem dovolatelům byl uložen trest v dolní polovině zákonné sazby, obviněnému P. byl nadto jeho výkon podmíněně odložen. Nejvyšší soud připomíná, že jeho zásah do výroku o trestu by kromě výše uvedených případů přicházel v úvahu také tehdy, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Výše uvedené ovšem s ohledem na intenzitu, dlouhodobost a charakter jednání dovolatelů nelze aplikovat na projednávanou věc.
71. Vzhledem ke shora uvedenému tak lze uzavřít, že dovolací argumentace obviněných D., D. a P. zčásti jim uplatněným dovolacím důvodům ani jiným dovolacím důvodům vymezeným § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídala a zčásti jim sice odpovídala, avšak byla zjevně neopodstatněná.
V. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí
72. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelé ve svém podání současně navrhli, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejich dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
73. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněných D., D. a P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu