USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání obviněného J. F., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 14 To 273/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 24/2024, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 1 T 24/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„nejméně v době od roku 2010 do 26. 9. 2022 v domě na adrese XY, okres XY, dále ve svém osobním automobilu a na dalších blíže neustanovených místech v XY, okres XY, v bytě na adrese XY, XY a v bytě na adrese XY, XY, okres XY, kdy jako dlouholetý partner Z. S. si byl vědom toho, že M. S., kterou měla jeho partnerka dlouhodobě v péči, trpí poruchou osobnosti, a věděl, jak se u ní tato porucha projevuje, dobře znal její povahu, chování i její životní situaci a M. S. k němu měla důvěru, toto využil ke svému sexuálnímu uspokojení a nejméně v deseti případech vykonal soulož s M. S., dále po ní opakovaně požadoval, aby jej uspokojila orálně, což učinila, z toho nejméně jednou ji k orálnímu styku donutil násilím tak, že její hlavu strkal rukama ke svému přirození a v neurčeném počtu případů jí zasouval prsty do pochvy a požadoval, aby mu rukou třela penis, což učinila, ačkoliv s uvedeným jednáním nesouhlasila a toto opakovaně obžalovanému slovně sdělovala, v případě soulože mu říkala, že jí to bolí a odstrkovala ho rukama, kdy navíc je M. S. v důsledku smíšené poruchy osobnosti a inferiorního intelektu osobou nezralou a infantilní, snadno ovladatelnou, manipulovatelnou, zvýrazněně se podřizující, a to zejména vůči osobám, které vnímá jako dominantní či jako autoritu, a proto nebyla ve většině případů schopná projevit důrazný nesouhlas či se účinně aktivně jednání obžalovaného fyzicky či útočně verbálně bránit, když jeho jednání vnímala jako intenzivní soustavný nátlak, vůči kterému nebyla schopna zvolit účinný mechanismus odporu“.
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Pro výkon uloženého trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. S. na účet vedený u České spořitelny, a. s., č. ú. XY, náhradu nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině, trestu a náhrady nemajetkové újmy. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 14 To 273/2024, tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Protí usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 14 To 273/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Ve vztahu k tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zpochybňuje obviněný otázku užitého násilí a bezbrannosti poškozené. Akcentuje svoji obhajobu, že pokud se snažil iniciovat intimnější kontakt a poškozená ho odmítla, a to ať slovně, nebo odstrčením, vždy od dalšího jednání upustil. Podle dovolatele soud prvního stupně upřednostnil výpověď poškozené, vyjma těch pasáží v její výpovědi, která svědčila v jeho prospěch, aniž by svůj postup, jakkoliv vysvětlil. Má za to, že pokud je důkazní situace nerozhodná, měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo. Připouští, že soud druhého stupně postup soudu prvního stupně zcela aproboval, když zdůraznil, že výpověď poškozené je věrohodná, protože její věrohodnost potvrdily závěry znaleckého posudku. S argumentací soudu druhého stupně se ovšem dovolatel neztotožňuje a považuje vypořádání se s jeho námitkami tímto soudem za nedostatečné.
7. Namítá, že pokud soudy uzavřely, že poškozená nebyla schopna vůči němu účinné obrany, tak s tímto závěrem nemůže nesouhlasit. Zdůrazňuje, že z dokazování vyplynuly situace, kdy poškozená byla schopna, a to velmi důrazně svůj nesouhlas projevit, což následně blíže rozvádí. Odkazuje v tomto směru i na výpověď poškozené u hlavního líčení ze dne 6. 6. 2024 (viz str. 11), kdy mu dala najevo, že o určitou sexuální praktiku nemá zájem a on to akceptoval. Z výpovědi poškozené tedy vyplývá, že pokud neměla o intimnosti zájem, tak on svého jednání zanechal. Vyslovuje přesvědčení, že poškozená dobře chápala situaci, a že byla schopna se vyjádřit a projevit se, když se jí něco nelíbilo či to nechtěla. Stejně tak byla schopna dát najevo svůj nezájem o intimnosti v případě uskutečněného jednání v domě v XY, kdy se jí měl dotýkat, a protože jí to bylo nepříjemné, důrazně se ohradila a rukama ho odstrčila. On od svého jednání upustil.
8. Proto považuje závěr soudů o bezbrannosti poškozené v extrémním rozporu s tím, co uváděla sama poškozená, přičemž soud ani nijak nevysvětlil, proč tomuto tvrzení poškozené neuvěřil, tedy že byla schopna někdy dát najevo svůj nesouhlas. Považuje za podivné, že naopak uvěřil poškozené ohledně jejího tvrzení, že ji nutil k orálnímu styku, a to jen na základě její výpovědi.
9. Podle dovolatele tedy z provedeného dokazování nevyplývá, že by musel někdy překonávat odpor poškozené, či použít násilí nebo nátlak, aby dosáhl sexuálního uspokojení. Navíc protože poškozená měla nějakou dobu za to, že tvoří pár, pak zcela logicky alespoň po nějakou dobu s intimním stykem souhlasila, čímž se žádný ze soudů nižších stupňů nezabýval.
10. Dále dovolatel poukazuje na to, že je mu kladeno za vinu, že věděl, že poškozená má snížený intelekt a že je osobou snadně ovlivnitelnou a že nebyla schopna projevit svůj nesouhlas a že tomu tak bylo ve většině případů. S tímto závěrem nesouhlasí, neboť pokud byla v některých případech poškozená schopna svůj nesouhlas vyjádřit, tak ani jeden ze soudů nerozlišil případy, kdy byla či nebyla schopna tohoto projevu. Nadto pokud byla v některých případech schopna projevit nesouhlas, tak závěry soudů nižších stupňů, že poškozená je osobou bezbrannou, jsou s tímto závěrem v přímém nesouhlasu. Navíc si klade otázku, jak měl on sám posoudit skutečnost, že pokud svůj nesouhlas neprojevila navenek, tak že to znamená, že s jeho jednáním nesouhlasila.
11. Uzavírá tedy, že v jeho případě nedošlo k naplnění obligatorního znaku dané skutkové podstaty a to, že násilím a zneužitím bezbrannosti poškozenou donutil k pohlavnímu styku.
12. Obviněný dále uvádí, že samotná poškozená ve své výpovědi připustila, že ho při pohlavním styku ubezpečovala, že je to „dobré“ a že se jí to líbí. S touto její výpovědí je pak v rozporu bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Akcentuje, že z těchto projevů poškozené mu nemohl být zřejmý nesouhlas poškozené. Spatřuje rozpor v tom, že podle rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla poškozená ve většině případů schopna projevit svůj důrazný nesouhlas či se aktivně fyzicky či verbálně bránit. Má za to, že rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, když není zřejmé, zda se poškozená bránila či toho nebyla schopna. Proto nemohl vědět, že poškozená s intimnostmi nesouhlasí. Proto zvolená skutková podstata nebyla naplněna.
13. Následně obviněný akcentuje, že poškozená si nechránila části těla ani nezaujala takovou pozici, která by sama o sobě vypovídala o tom, že s ním nechce mít pohlavní styk. Poukazuje i na to, že naopak v některých případech byla sama aktivní, svlékala se, šla s ním na deku, pozvala ho k sobě domů a schůzky si domlouvala přes mobilní telefon. Opakovaně mu volala, aby jí vyzvedl z psychiatrické léčebny. Považuje rovněž za podivné, že poškozená, která hovoří o intenzivním strachu z jeho osoby, ho ještě 14 dní před podáním trestního oznámení navštívila a komunikovala s ním. Má tedy za to, že daná skutková podstata nebyla naplněna, neboť nevěděl o tom, že poškozená s ním pohlavní styk nechce.
14. Podle dovolatele je zcela nepochopitelné, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily jeho verzi událostí. Není mu také zřejmé, proč soudy hodnotí morální otázky spočívající v tom, že měl vztah s matkou poškozené a zároveň s poškozenou, přičemž jejich úvahy jsou nepodložené, a přesto z nich soudy dovozují nelogičnost a nevěrohodnost jeho obhajoby. Otázka morálního pohledu na věc ovšem nemůže být jedním z nejzásadnějších argumentů proti jeho verzi událostí. Nesouhlasí ani s tím, jak se soud druhého stupně vypořádal s jeho námitkou stran výpovědi svědkyně Č., přičemž z její výpovědi cituje. Za dehonestující jeho osobu považuje také úvahy odvolacího soudu, proč by sním poškozená chtěla mít sex. V tomto směru opětovně akcentuje výpověď svědkyně Č.
15. Vyjadřuje i nesouhlas s úvahou soudů, že jeho verze o tom, že poškozená ho chce poškodit, je nelogická. Tuto argumentaci považuje obviněný za účelovou, vedenou snahou, aby podpořila verzi soudů bez ohledu na provedené důkazy. Akcentuje, že to není jediný případ, kdy poškozená obvinila z nedobrovolného pohlavního styku rodinného příslušníka. V tomto směru odkazuje na výpověď manželů K., kteří chtěli údajné zneužití poškozené oznámit policii, přičemž poškozená jim sdělila, že si to všechno vymyslela. Tato situace se podobá situaci v nyní projednávané věci, když ani v jeho věci poškozená nechtěla nic oznamovat.
16. Současně obviněný uvádí, že v dané věci existují také tzv. opomenuté důkazy. Poukazuje na to, že navrhoval výslech svědkyně P. S., která pracuje v charitě a které se měla poškozená svěřit, že „to s panem F. přehnala“. Má za to, že výslechem této svědkyně by bylo prokázáno, že poškozená ho chtěla úmyslně poškodit. Současně vyjadřuje nesouhlas s tím, jak se odvolací soud s tímto důkazním návrhem vypořádal. Postup soudu druhého stupně považuje za nepřípustný zásah do jeho práv, když se jednalo o stěžejní důkaz.
17. Dále zdůrazňuje, že pro posouzení toho, zda se skutek stal či nikoliv, jsou relevantní jen jeho tvrzení a tvrzení poškozené, když ostatní svědci daného jednání účastni nebyli. Má za to, že v dané věci nastala situace důkazní nouze, a proto měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Následně rozvádí ústavní předpoklady naplnění této zásady s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/09. Proto měl soud postupovat podle této zásady a obžaloby ho podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostit. V tom, že takto soud nepostupoval spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně připomíná, že jeho verze může obstát vedle verze poškozené, neboť je od počátku konzistentní a podložena dalšími skutečnostmi.
18. V závěru podaného dovolání pak dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2024, č. j. 14 To 273/2024-351, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
19. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zástupce (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 1 NZO 275/2025. Předně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, a jaký uplatnil dovolatel dovolací důvod. Pro jistou přesnost uvedl, že podle jeho názoru měl obviněný i formálně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Následně rozvedl podstatu uplatněné dovolací argumentace.
20. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace státní zástupce uvádí, že dovolatel jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů. Má za to, že s touto se soudy nižších stupňů řádně a dostatečně vypořádaly. Proto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. podle kterého je takové dovolání zjevně neopodstatněné.
21. Následně rozvádí předpoklady pro to, aby nesprávná skutková zjištění mohla založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Zdůrazňuje, že zákonný dovolací důvod nestačí jen formálně deklarovat, kdy je vždy nutné, aby mu obsahově odpovídaly konkrétní námitky, na nichž je dovolání založeno. Současně akcentuje, že Nejvyšší soud v dovolání přezkoumává jen ty výroky, proti kterým bylo dovolání podáno. Proto jeho vyjádření bude ohraničeno jen námitkami, které uplatnil obviněný v rámci dovolání a zvoleným dovolacím důvodem.
22. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že tento může být naplněn ve třech variantách. Podle něho je podané dovolání v podstatné části vystavěno na výhradách proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového, z pohledu dovolatele vadného hodnocení důkazů, dospěly. Obviněný fakticky rozporuje užití násilí vůči poškozené a zneužití její bezbrannosti, jakožto prostředků k páchání sexuálně motivovaného chování a tvrdí, že z jejího vstupování nemohl vypozorovat odpor k takovému jednání. Takto koncipované námitky obecně pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Protože ovšem tyto námitky mají oporu v některých jím akcentovaných důkazech, např. v části výpovědi svědkyně Č. a manželů K., lze podle státního zástupce tyto námitky podřadit s velkou dávkou tolerance pod zvolený dovolací důvod. Stejně tak lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky stran bezdůvodného neprovedení výslechu svědkyně S. Podle státního zástupce se ovšem jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
23. Následně státní zástupce vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně realizoval úplné a bezvadné dokazování, v jehož rámci byly provedeny všechny klíčové důkazy, a v míře potřebné pro ustálení skutkového stavu potřebného k rozhodnutí. Tato skutková zjištění byla také zformulována na základě důkazů řádně obstaraných a provedených, tedy procesně použitelných.
24. Stran zpochybňované úplnosti dokazování nejprve poukazuje na to, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah je určován nutností zjistit takový skutkový stav, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a umožňoval řádné a odůvodněné rozhodnutí. Odmítne-li soud ovšem provést důkaz navržený některou stranou trestního řízení, musí své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit. Této povinnosti podle státního zástupce soudy nižších stupňů dostály (viz např. bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 rozhodnutí soudu druhého stupně), včetně důkazního návrhu na výslech svědkyně S. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tudíž naznačenou vadou tzv. opomenutých důkazů zatížena nejsou.
25. Státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou i výhradu obviněného, v níž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s akcentem na svojí vlastní obhajobu a výpověď svědkyně Č. vytkl i vadu zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků zvoleného trestného činu a provedených důkazů, když zdůraznil, že sexuální aktivity ze strany poškozené byly chtěné a že při těchto nemusel užít násilí a že stejně tak nezneužil bezbrannosti poškozené.
26. Z pohledu této uplatněné argumentace považuje státní zástupce za významné, že zmíněný nedostatek tzv. extrémního rozporu lze dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Tento tzv. extrémní rozpor tedy nemůže být založen pouhou situací, kdy obviněný v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů dospěje k odlišným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů. Následně pak rozvádí předpoklady naplnění extrémního rozporu, kdy tento by mohl být shledán jen tehdy, pokud by „skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, anebo pokud by nevyplývala z provedených důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.“. Takovou vadou ovšem odsuzující rozhodnutí zatíženo není.
27. Podle státního zástupce je zřejmé, že klíčovým důkazem je konzistentní, obsahově shodná výpověď poškozené jak z přípravného řízení, tak i z řízení před soudem. Akcentuje, že oba soudy si byly vědomy odlišných verzí obviněného a poškozené, přičemž v rámci svých rozhodnutí velmi pečlivě zdůvodnily a rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivou verzi skutkového děje uváděnou poškozenou, a nikoliv verzi prezentovanou obviněným. Akcentuje, že usvědčující výpověď poškozené pak nebyla v dané věci jediným, osamoceným důkazem, tuto podpořily i další důkazy a to např. výpověď svědkyně K., Č., jejichž výpověď v rámci dovolání obviněný dezinterpretuje, zpráva MÚ ve XY, ale zejména závěry vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie na vyjádření znalkyň.
28. Státní zástupce tedy uzavírá, že bylo jednoznačně prokázáno, že skutek se stal a že bylo vyloučeno, že by sexuální aktivity byly ze strany poškozené chtěné a prováděné dobrovolně. Akcentuje, že bezbrannost poškozená byla jednoznačně dána psychologickým rozpoložením poškozené, která ve vztahu k osobám, které vnímá jako dominantní a autority nebyla schopna projevit důraznější nesouhlas či se jím bránit. Takovou osobou vůči poškozené nepochybně obviněný byl, neboť byl výrazně starší a zejména byl partnerem její matky. Proto podle státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, přiřaditelných pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Přestože obviněný žádný další dovolací důvod neoznačil, státní zástupce jen stručně doplňuje, že i zvolená právní kvalifikace je správná. Současně připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen jako „Listina“) nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty byly v předmětné věci naplněny a rozhodnutím soudů nižších stupňů nelze nic vytknout.
30. Podle státního zástupce nedošlo ani k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, neboť podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Konstatuje, že uplatnění této zásady je namístě jen tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud ovšem soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Tak tomu bylo v nyní projednávané věci.
31. Státní zástupce závěrem podaného vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby soud v podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
32. Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. K bodu 10 vyjádření státního zástupce stran rozsahu dokazování akcentuje, že on jen soudům nižších stupňů vyčítá neprovedení důkazů, které jsou pro jeho věc zcela zásadní. V tomto směru uvádí, že navrhoval v rámci odvolacího řízení výslech svědkyně S., jejíž výslech považuje za velmi důležitý, neboť tím výslechem by mělo být prokázáno, že ho poškozená chtěla úmyslně poškodit. Opětovně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně stran neprovedení výslechu této svědkyně, když má za to, že úvahy tohoto soudu, proč nepřistoupil k provedení tohoto důkazu nejsou zcela přesvědčivé. Tvrdí, že odvolací soud nepochopil, čeho se požadavkem na výslech této svědkyně domáhal. Chtěl prokázat, že poškozená této svědkyni sdělila, že v dané věci nehovořila pravdu. Podle něho, pokud poškozená jmenované sdělila, že to s panem F. přehnala, pak je zjevné, že mohla lhát jak orgánům činným v trestním řízení, tak jednotlivým svědkům, kteří byli ve věci vyslechnuti. To však nebylo objasněno, když výslech této svědkyně nebyl připuštěn.
33. Navíc opětovně poukazuje na skutečnost, že to není jediný případ, kdy poškozená lhala a obvinila z nedobrovolného styku rodinného příslušníka. Toto vyplývá z výpovědi svědků K., jak již rozvedl ve svém podaném dovolání. Pokud soudy poukazují na skutečnost, že trestní oznámení nepodala samotná poškozená, nýbrž zdravotní zařízení, tak tato argumentace je zcela lichá. Tvrdí, že poškozená si byla moc dobře vědoma toho, že pokud sdělí obvinění o zneužívání jiné osobě, tak toto bude zvažovat, zda se obrátit na policii či nikoliv.
34. Obviněný dále vyjadřuje nesouhlas tím, jak se státní zástupce vyjádřil k výpovědi svědkyně Č. Nesouhlasí s tím, že by snad její výpověď nějak překrucoval. Podle něho jde právě o situace, kdy hodnocení důkazů je v rozporu s provedenými důkazy. Akcentuje, že výpověď svědkyně Č. odpovídá jeho verzi, že se mu poškozená chtěla pomstít, když ji sdělil, že svoji přítelkyni neopustí.
35. Dále namítá, že pokud se pro soudy stala usvědčující výpověď poškozené, tak nelze postup soudů považovat za správný, kdy tyto ho uznaly vinným jen na základě jakési konstrukce poškozené, aniž by připustily, že jeho verze je minimálně stejně věrohodná a podpořena několika důkazy. Nebyl připuštěn důkaz prověřením jeho věrohodnosti, ačkoliv se takový důkaz v obdobných věcech pořizuje i ve vztahu k osobě obviněného.
36. Navíc poukazuje na to, že státní zástupce se vyhnul vyjádření stran toho, jak hodnotí vztah mezi ním a poškozenou a stran dehonestujícího vyjádření soudů k jeho osobě. To svědčí o bezdůvodné averzi soudů vůči jeho osobě.
37. V závěru své repliky zopakoval svůj návrh stran zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
39. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
40. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
41. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
42. Obviněný své dovolání předně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
43. Jelikož současně není pochyb o tom, že podané dovolání obviněného směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, lze mít za to, že obviněný své dovolání implicitně opírá i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě. V případě neoznačení tohoto dovolacího důvodu se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Podle Nejvyššího soudu se ovšem nejedná o takové pochybení, které by bránilo věcnému projednání podaných dovolání.
44. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
45. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě shodné námitky jako v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem, přičemž podle dovolacího soudu oba tyto soudy na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v rámci podaného odvolání, popř. v řízení před soudem prvního stupně, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
46. Bez ohledu na shora uvedené, se Nejvyšší soud podaným dovoláním obviněného věcně zabýval. Jak již bylo konstatováno, obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jeho první a třetí variantu.
47. Protože obviněný uplatnil první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné předně rozvést obecné předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
48. Platí, že tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda
skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp.nz. 4 Tdo 11/2019).
49. Předně je třeba uvést, že obviněný námitku tzv. extrémního rozporu zakládá na vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů, které na rozdíl od soudů nižších stupňů hodnotí jiným způsobem, pro něho příznivějším. Proto nelze považovat tyto námitky za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přesto se k nim Nejvyšší soud alespoň stručně vyjádří, bez ohledu na skutečnost, že materiálně nahlíženo tyto námitky obviněného, jak již bylo naznačeno, fakticky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto zhodnocení soudy učinily. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.
50. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že soudy nižších stupňů si byly nepochybně vědomy toho, že fakticky proti sobě stojí dvě verze událostí, když žádné další osoby se jednání, které je předmětem skutku, neměly účastnit. Jinak vyjádřeno, ve věci neexistují žádní další přímí svědci, nýbrž jen svědci nepřímí, kteří se mohli toliko vyjádřit k tomu, co je jim o věci známo, např. právě na základě kontaktů s obviněným a poškozenou. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že v případě sexuálně motivovaných trestných činů se jedná zpravidla o obvyklou situaci. Podle dovolacího soudu ovšem soudy nižších stupňů při objasňování toho, která verze událostí, tedy zda obviněného či poškozené je pravdivá, postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. tak, aby zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí věci. Soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně, tedy provedly rozsáhlé dokazování, když je třeba zdůraznit, že prováděly nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže neprováděly důkazy selektivním způsobem. Následně své hodnotící úvahy řádně a dostatečně rozvedly, a to především soud prvního stupně, který se zejména podrobně zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené z pohledu námitek obviněného, ale i věrohodnosti tvrzení obviněného (viz body 2 až 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
51. Stejně tak postupoval soud druhého stupně, když obdobnou argumentaci jako v podaném dovolání uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání (viz č. l. 3 až 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů odkazuje. Z pohledu obsahu podaného dovolání a postupu soudu druhého stupně při vypořádání se s podaným odvoláním, musí ovšem Nejvyšší soud připustit, že soud druhého stupně se s námitkami obviněného vypořádal v jisté části svého rozhodnutí poněkud nevhodně (argumentace stran věkového rozdílu mezi obviněným a poškozenou).
Jinak vyjádřeno, akcentace věkového rozdílu mezi obviněným a poškozenou nebyla odpovídající a případná, když samotný tento existující věkový rozdíl nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti tvrzení obviněného stran dobrovolnosti sexuálních aktivit mezi ním a poškozenou. Stejně tak skutečnost, že obviněný měl v předmětném období udržovat i vztah s nevlastní matkou poškozené. Z pohledu tohoto naznačeného závěru je ovšem třeba zdůraznit, že soud druhého stupně tyto argumenty použil toliko podpůrně, když při posuzování věrohodnosti poškozené vycházel především z výpovědi svědkyň K.
a Č. a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a vyjádření znalkyň u hlavního líčení, když také poukázal na jisté rozpory ve výpovědi obviněného. Tento soud reagoval i na námitku obviněného, že z výpovědi svědkyně Č. vyplývá, že poškozená s ním chtěla mít vztah (viz č. l. 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), takže tuto námitku nepominul, když k tomuto byla tvrzení dotázána i znalkyně (viz bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zde je třeba uvést, že samotný nesouhlas s vypořádáním této námitky nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor, pokud toto vypořádání nejeví známky svévole či libovůle.
O takový případ se v předmětné věci nejednalo.
52. Na rozdíl od obviněného neshledává Nejvyšší soud tvrzený extrémní rozpor ani v tom, že poškozená měla z nedobrovolných sexuálních aktivit obvinit i dalšího rodinného příslušníka a že když to chtěli manželé K. oznámit, tak poškozená sdělila, že si to vymyslela. Předně je třeba uvést, že poškozená informaci o sexuálním napadení její osoby v minulosti dalším rodinným příslušníkem zopakovala i v rámci své výpovědi u hlavního líčení, kdy se mělo jednat o bratra její nevlastní matky. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného má za to, že samotnou skutečnost, že poté, co se s tímto svěřila manželům K., pak následně, když to svědci chtěli oznámit, těmto tvrdila, že si to vymyslela (to ovšem z výpovědi svědkyně K.
nevyplývá) nelze interpretovat tak, že k tomuto zneužití nedošlo a že ohledně tohoto poškozená lhala. Naopak lze mít za to, že tato jednání poškozené nepochybně odpovídají jednak velmi složité situaci mezi ní a její nevlastní matkou, tak jak vyplývá z provedeného dokazování, jednak tomu, že není pochyb o tom, že poškozená nikdy neměla zájem toto protiprávní jednání řešit přes orgány činné v trestním řízení, což je nakonec velmi častý postoj obětí této trestné činnosti. V tomto směru také nelze pominout, že i tito svědci potvrdili, že poškozená se jim svěřila s tím, že ji obviněný sexuálně obtěžuje, což nakonec probírali i s nevlastní matkou poškozené, která celou situaci bagatelizovala a neměla ji zájem vůbec řešit.
Takže i z výpovědi těchto svědků je nepochybné, že ze strany nevlastní matky nemohla poškozená očekávat nějakou podporu, což nepochybně muselo mít na ni špatný vliv i při zvažování toho, jak celou věc řešit (viz výpověď poškozené), když také nelze pominout duševní stav poškozené. Nakonec nelze ani přehlédnout to, že i svědkyně K., opatrovnice poškozené, které se poškozená rovněž svěřila s nevhodným chování obviněného a to opakovaně, vypověděla, že obviněná neměla zájem věc řešit přes orgány činné v trestním řízení, tedy nechtěla podat trestní oznámení, chtěla jen, aby jednání obviněného vůči ní skončilo.
Lze mít za to, že fakticky poškozená jen chtěla, aby měla od obviněného tzv. pokoj. Nakonec takový přístup odpovídá i osobnosti poškozené, která podle znalkyně trpí mentální retardací a žije tzv. „jen ze dne na den“.
53. Rovněž tvrzení obviněného, že nemohl rozpoznat, že poškozená pohlavní styk s ním nechtěla s akcentem na výpověď poškozené, která připustila, že někdy raději předstírala, že se jí to líbilo (pohlavní styk), představuje jen jeho vlastní interpretaci výpovědi poškozené. V tomto směru je třeba zdůraznit, že poškozená opakovaně vypověděla, že od počátku, kdy o ni projevil obviněný zájem (začal na ní letmo sahat), mu dávala najevo, že je jí to nepříjemné, odstrkávala ho, když poté, co s ní chtěl pohlavní styk, mu říkala, že to nechce, snažila se různě vymlouvat, když v případě jednoho orálního styku vůči ní použil násilí.
Tedy dávala mu najevo nejen slovně, ale i fakticky, že nemá o pohlavní aktivity s ním zájem. Pokud poškozená připustila, že někdy řekla obviněnému, že se jí to líbilo, tak z její výpovědi je zřejmé, že se tak stalo poté, co pohlavní styk proběhl, popř. probíhal, když poškozená chtěla, aby to skončilo. Jinak řečeno, toto dávala najevo až poté, co obviněný přes její nesouhlas přistoupil k vykonání pohlavního styku, tedy co byl dokonán. Není pochyb o tom, že z její strany se jednalo o obrannou reakci, aby obviněný ve svých sexuálních aktivitách vůči ní nepokračoval (viz výpověď poškozené ze dne 6.
6. 2024, str. 11). Lze tedy uzavřít, že z jejího následného vyjádření nelze dovodit, že by poškozená s pohlavním stykem souhlasila, a že by si obviněný nebyl vědom toho, že tato přinejmenším slovně s pohlavním stykem nesouhlasí, tedy dává mu nepochybně najevo, že pohlavní styk nechce, když obviněný si musel být vědom osobnosti poškozené a toho, že tato kvůli svému určitému hendikepu v oblasti intelektu není schopna svůj nesouhlas s jeho jednáním dát najevo důrazněji než projevením slovního nesouhlasu, popř. odstrkáváním.
Navíc v případě jednoho orálního styku z výpovědi poškozené je zřejmé, že vůči ní obviněný nepochybně užil násilí.
54. Obecně z pohledu námitek obviněného, které se týkají věrohodnosti poškozené, je třeba zdůraznit, že věrohodnost její výpovědi není založena na prostém konstatování, že tato je věrohodná a že výpověď obviněného je nevěrohodná, nýbrž na komplexním hodnocení její výpovědi z pohledu dalších provedených důkazů, včetně osobnosti poškozené. V tomto směru je třeba akcentovat, že věrohodnost výpovědi poškozené podporují další provedené důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů. Jedná se především o výpověď svědkyně K., opatrovnice poškozené, které se poškozená s protiprávním jednáním obviněného začala svěřovat před 4 roky.
Z této výpovědi vyplývá, že poškozená chtěla fakticky jen ochránit, neměla zájem věc trestně řešit. Tato svědkyně se i vyjádřila k chování poškozené k mužům, ze kterých má poškozená nepochybně obavy. Jedná se o svědkyni, která není na celé věci nijak zainteresována, neboť není k poškozené či obviněnému v nějakém příbuzenském či obdobném stavu. Stejně tak věrohodnost její výpovědi podporuje výpověď svědkyně Č., které se rovněž poškozená s protiprávním jednáním svěřila a které se také vyjádřila k jejímu chování, k vztahu k obviněnému a mužům obecně, včetně schopnosti lží.
Nelze také pominut ani skutečnost, jak se o celé věci dozvěděly orgány činné v trestním řízení, když se tak nestalo na podkladě trestního oznámení poškozené, nýbrž na základě oznámení lékařského zařízení. Z pohledu tvrzení obviněného, že poškozená si musela být vědoma skutečnosti, že to zdravotnické zařízení musí oznámit, je třeba uvést, že poškozená měla zkušenost, a to se svojí opatrovnicí, která takto nepostupovala, takže mohla důvodně očekávat, že stejně bude postupovat lékařské zařízení. Navíc takové chování, aby k podání trestního oznámení záměrně využila zdravotnické zařízení neodpovídá intelektu poškozené (viz závěry znalců).
Nakonec nelze přehlédnout, že věrohodnost výpovědi poškozené podporují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a vyjádření znalkyň, které se vyjádřily i k námitkám obviněného stran možného motivu poškozené k jeho nepravdivému obvinění, včetně schopnosti poškozené dát najevo svůj nesouhlas s jeho sexuálními aktivitami vůči její osobě. Tyto znalkyně se vyjádřily i k její ovladatelnosti a manipulovatelnosti. Navíc znalkyně také vyloučily, že by si poškozená byla schopna komplexně celou věc vymyslet, a to i právě s přihlédnutí k jejímu duševnímu stavu.
Nadto nebyl ani zjištěn žádný motiv pro takové jednání. Pokud za této situace soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obhajoba obviněného byla na základě výpovědi poškozené, podpořené dalšími provedenými důkazy, vyvrácena a že pravdivá je verze poškozené, odpovídá jejich postup zásadám logiky a nelze ho považovat za nelogický či rozporuplný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci není dán tvrzený extrémní rozpor mezi provedeními důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
55. Obviněný dále uplatnil třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se dovolává toho, že ve věci nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy. Dovolatel tedy uplatňuje námitku tzv. opomenutých důkazů. Předmětná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem i tato je zjevně neopodstatněná.
56. Ve vztahu k tvrzené vadě tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
57. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
58. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
59. K problematice tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že dokazování není bezbřehé a soudy nejsou povinny provést, každý důkaz, který některá ze stran namítne. Závisí totiž na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, když při úvaze o rozsahu dokazování je soud vázán povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů této zákonné povinnosti dostály.
60. Obviněný tzv. opomenutý důkaz spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl navrhovaný výslech svědkyně S., pracovnice charity, když podle něho se jednalo ve věci o podstatný důkaz. Nejvyšší soud z pohledu shora prezentovaných závěrů týkajících se tzv. opomenutých důkazů nejprve musí uvést, že soud druhého stupně se tímto důkazním návrhem zabýval, tedy neopomenul ho (viz č. l. 3–4 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když jeho provedení odmítl pro nadbytečnost. Jinak vyjádřeno, odvolací soud dospěl k závěru, že důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz, když odvolací soud svůj postup zdůvodnil. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když skutečně z věty, kterou měla poškozená provést před touto svědkyní, nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že poškozená skutečně lhala ohledně jednání obviněného. Tato věta, bez ohledu na to, že ani z ní nevyplývá, že by poškozená vůbec lhala a o čem, spíše odpovídá tomu, že jedním z důvodů, pro který věc nechtěla hlásit, byla skutečnost, o které již poškozená hovořila, že měla strach, že nevlastní matka zůstane sama na péči o jejího bratra a jak to bude zvládat. I Nejvyšší soud má navíc za to, že skutečně nelze pominout další provedené důkazy, které věrohodnost výpovědi poškozené bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázaly. Proto lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě nebyl naplněn.
61. Přestože obviněný výslovně uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb o tom, že obviněný, byť toliko jistým způsobem, naznačuje, že v dané věci nebyl naplněn znak, že využil bezbrannosti poškozené a že nemohl vědět, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí. Fakticky tato argumentace směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že zdravotní stav poškozené byl takový, že nebyla schopna projevit důrazný odpor s jednáním obviněného a že si byl obviněný této skutečnosti vědom. Současně není pochyb o tom, že tato argumentace současně, byť jen nepřímo, směřuje do naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, takže argumentace obviněného, byť toliko v náznacích a zprostředkovaně směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
62. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné na tyto jen naznačené námitky reagovat. Za bezbrannost se ve smyslu § 185 považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R 43/1994-II). Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky pachatele jakkoli reagovat.
Jde zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. Může se jednat např. o stav bezvědomí, mdloby nebo o případ silného ovlivnění alkoholem, při kterém poškozená osoba zcela nevnímá situaci kolem sebe (srov. B 5/1979-24), nebo osoby v hypnotickém spánku, v umělém spánku nebo hlubokém spánku (srov. R 36/1979), či pod vlivem drog, které ho zcela zbavily vlády nad sebou samým, anebo v obdobném stavu způsobeném chorobou (např. při vysokých horečkách) apod. Jde o stav, v němž si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem (srov. přiměřeně B 5/1979-24).
Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní. Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku apod. (srov. přiměřeně R 17/1982, s.
123). V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku, níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. (§ 185 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2332, marg. č. 7).
63. Předně je třeba uvést, že oba soudy nižších stupňů se naplněním znaků bezbrannosti u poškozené zabývaly, když závěr o naplnění tohoto znaku založily na provedených důkazech (bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále č. l. 6 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje. I Nejvyšší soud má za to, že znak bezbrannosti byl v předmětné věci naplněn. V případě poškozené se nepochybně jednalo o bezbrannost psychickou, když stav bezbrannosti, jak již bylo naznačeno, nemusí spočívat pouze v bezbrannosti absolutní, tedy v tom, že poškozená osoba není vůbec schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. není schopna mu klást žádný odpor, ale i v případě, kdy tyto schopnosti jsou zásadně sníženy (omezeny). O takový případ se v dané věci jedná. V dané věci není totiž pochyb o tom, že poškozená se nacházela ve stavu bezbrannosti, když v důsledku svého zdravotního postižení (viz bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) byla snadno ovladatelná, výrazně se podřizující osobám, které vnímala jako dominantní či jako autoritu, přičemž není pochyb o tom, že poškozená brala obviněného jako otcovskou autoritu, když tento žil s její nevlastní matkou a této pomáhal s dalším synem. O míře jejího duševního postižení nakonec svědčí i skutečnost, že poškozená je od roku 2008 plně invalidní, má omezenou svéprávnost a má ustanoveného opatrovníka. Současně nelze přehlédnout, že obviněnému tyto skutečnosti byly známy, když žil s nevlastní matkou poškozené, takže mu bylo známo, že poškozená má duševní problémy, má ustanovenou opatrovnici, když nakonec věděl i o jejích opakovaných hospitalizacích na psychiatrii. Bylo mu tedy známo, že poškozená má prokazatelně problémy v duševní oblasti, které vedly k omezení její svéprávnosti. Pokud za dané situace neakceptoval skutečnost, že poškozená mu opakovaně slovně sdělila, že nemá o sexuální aktivity s ním zájem, kdy ho i v některých případech odstrkovala rukama, musel si být obviněný vědom toho, že poškozená s pohlavními styky nesouhlasí a že tato není schopna vzhledem ke svému postižení svůj nesouhlas dát najevo zřetelněji a důrazněji. Obviněný tedy využil její psychické bezbrannosti k tomu, aby poškozenou donutil k pohlavnímu styku. Proto není pochyb o tom, že znak bezbrannosti byl v dané věci naplněn a že obviněný si byl vědom toho, že poškozená s pohlavním stykem s ním nesouhlasí. V případě jednoho orálního styku pak nepochybně použil násilí (viz bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
64. Obviněný dále v závěru podaného dovolání odkazuje na zásadu in dubio pro reo a tvrdí, že tato měla být vzhledem k tomu, že proti sobě stojí jeho verze událostí proti verzi událostí poškozené, aplikována.
65. Nejvyšší soud musí předně uvést, že takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
66. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.“.
67. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Nadto je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obecně lze uvést, že skutečnost, že proti sobě stojí výpověď obviněného a poškozené, když nikdo jiný u předmětné trestné činnosti nebyl přítomen, nemůže vést k závěru, že na místě je aplikovat zásadu in dubio pro reo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1141/2018). O takovou naznačenou situaci, jak již bylo konstatováno, se zejména v případě sexuálně motivovaných trestných činů jedná velmi často. Obecně je třeba zdůraznit, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Takto bylo v dané věci se strany soudů nižších stupňů nepochybně postupováno.
68. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
69. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Protože nebyl naplněn výslovně uplatněný dovolací důvod, nemohlo dojít ani k naplnění implicitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
70. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu