4 Tdo 348/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného A. Č., nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 76/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, byl obviněný A. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

od 23. června 2016 se záměrem soustavně obtěžovat své sousedy poškozené A. V., narozenou XY a L. V., narozeného XY, žijící v domě ve XY, XY, opakovaně několikrát týdně někdy i opakovaně za den oběma poškozeným ze zahrady u svého bydliště nebo ze střešního okna svého bydliště, tedy domu patřícího jeho rodičům ve XY, XY slovně vyhrožoval, zejména tím způsobem, že uvidí, co bude, co s nimi udělá, že jim dá po tlamě a zlikviduje jim psa a oba poškozené také urážel různými neslušnými výrazy jako „kurvo, děvko, pičo, paroháči, blbče, ubožáku“, takto obžalovaný jednal obvykle v podnapilém stavu, oba poškozené, pokud se pohybovali na své zahradě, několikrát týdně sledoval ze střešního okna svého bydliště, případně je i fotografoval, došlo k tomu, že po obou poškozených plival, činil opakovaná telefonická či písemná oznámení na Městskou policii XY, případně i na Policii ČR, zejména v tom smyslu, že pes poškozených štěká nebo takto nepravdivě oznamoval, že pes poškozených, je volně na pohybu a ohrožuje své okolí, v důsledku čehož opakovaně v různou denní i noční dobu příslušníci Městské policie XY, případně Policie ČR se dostavili do obydlí poškozených situaci prošetřit, posléze spíše u poškozených telefonicky ověřovali, zda se jedná o pravdivé oznámení, opakovaně docházelo i k tomu, že obžalovaný se snažil poškozeným znepříjemnit život i tak, že žádal Městský úřad XY, odbor výstavby a životního prostředí o prošetření údajné přestavby domu obývaného poškozenými na penzion a také o prošetření toho, že poškození provádějí černou stavbu na jejich restauraci, zjišťoval si nejrůznější soukromé údaje poškozených a jejich syna, zejména co se týká jejich majetkových poměrů, zdravotního stavu a soukromých mezilidských vztahů v rodině,

a dne 27. 8. 2016, kdy kolem 23.30 hod. v obci XY na ulici XY v silně podnapilém stavu postupně odpálil a vhodil na pozemek rodinného domu XY užívaného poškozenými a patřícího jejich synovi F. V., celkem 6 ks zábavní pyrotechniky přesně nezjištěného typu, kdy jedna z rachejtlí dopadla na střechu dřevěné kůlny opatřené asfaltovou krytinou, kde došlo k jejímu vyhoření, aniž by byla způsobena jakákoliv škoda, další rachejtle dopadla na lavici zahradního nábytku, která byla umístěna při hlavní zdi domu, přičemž došlo ke vznícení látkové matrace zahradního křesla a polštáře, kdy vznik požáru zaregistrovala poškozená A. V., která následně požár uhasila, zbývající pyrotechnika dopadla na travnatou část zahrady domu, tato nezpůsobila žádnou škodu, tímto jednáním byli poškození L. a A. V. vydáni nejméně v nebezpečí těžké újmy na zdraví v případě, že by požár včas nezaregistrovali a neuhasili, přičemž v případě pozdního zpozorování požáru, silnějšího proudění vzduchu a rozšíření požáru na dřevěnou lavici mohlo dojít k rozšíření požáru do obývacího pokoje rodinného domu obývaného poškozenými V. a v případě požáru dřevěné kůlny mohlo dojít k rozšíření požáru na střechu sousedního domu patřícího rodičům obžalovaného č. p. XY a hrozil tak vznik škody shořením obou domů v rozsahu nejméně 8.000.000 Kč; zahořením matrace, polštáře a zahradního nábytku vznikla škoda ve výši 1.784 Kč, v blíže neurčené době kolem 31. 8. 2016 obžalovaný vyhlédl ze střešního okna rodinného domu, kde bydlí, nejprve zapískal a na procházející poškozené manžele V. začal pokřikovat a vyhrožovat, " že jim ukáže, že uvidí, co bude, a že jim ten barák stejně zapálí a zlikviduje je", přičemž toto jednání obžalovaného v poškozených vzbuzovalo důvodnou obavu, že své výhružky může splnit, kdy v důsledku prožitých událostí byla poškozená A. V. nucena vyhledat odbornou zdravotnickou pomoc a byla hospitalizována na Psychiatrickém oddělení FN XY v době od 1. 9. 2016 do 3. 9. 2016,

ani poté však obžalovaný nepřestal se svým jednáním v tom rozsahu, jak je shora popsáno, (tzn. v době od 23. června 2016) a i nejméně do konce září 2017 se takovéhoto shora popsaného jednání dopouštěl, od čehož jej neodradilo ani to, že jeho dřívější závadové jednání proti poškozeným V. bylo řešeno přestupkovou komisí Města XY, obžalovaný nadále poškozeným shora popsaným způsobem vyhrožoval, nadával neslušnými výrazy, činil na ně různá oznámení a takto jednal až do konce září 2017, kdy poté se intenzita jednání obžalovaného zmírnila tak, že přibližně nejméně každý měsíc poškozené pozoroval ze střešního okna svého bydliště a vulgárně jim nadával, což trvalo až do počátku měsíce února 2018, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání v této věci,

takovéto shora popsané jednání obžalovaného u obou poškozených, zejména u poškozené A. V., vyvolalo trvající pocity ztráty soukromí a bezpečí, aby poškození zabránili rozsahu shora popsaného jednání obžalovaného, tak jednali nejméně tak, že nejpozději v polovině září 2017 kolem svého domu instalovali bezpečnostní kamerový systém a přibližně na přelomu roku 2016 a 2017 přemístili rovněž místo vjezdu ke svému obydlí, aby tak co nejvíce zamezili obžalovanému v jejich sledování.

2. Za shora uvedené přečiny a za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odstavec 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, pravomocného téhož dne ve výroku o vině, sp. zn. 3 T 164/2018, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 353 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktování a vyhledávání poškozených A. V. a L. V., nar. XY.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. V. a L. V., oba trvale bytem XY, XY, odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. Odvolání podala rovněž státní zástupkyně v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 353 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku rovněž obviněnému uložil omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktování a vyhledávání poškozených A. V. a L. V. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dále odvolací soud uložil obviněnému peněžitý trest, a to dle § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve výši 100 (sto) celých denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 300 (tři sta) Kč. Celková výměra peněžitého trestu činila 30 000 (třicet tisíc) Kč. Podle § 256 tr. ř. krajský soud odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině a trestu z důvodů uvedených podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i), l), m) tr. ř. a rovněž z důvodu, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo na obhajobu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na spravedlivý proces podle § 38 odst. 2 a podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

6. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel namítá, že ve věci rozhodovali u odvolacího soudu vyloučení soudci - předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Markéta Jirsová a Mgr. Dan Krátký, kteří byli ve skutečnosti vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 To 249/2022, ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Uvádí, že již v odvolacím řízení namítal jejich podjatost, a to z důvodu existence důvodných pochybností, že pro poměr k projednávané věci a pro poměr k jeho osobě, v uvedeném trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Poukázal na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2899/19 ze dne 30. 9. 2019. Z důvodů uvedených v poukazovaném usnesení nenapadal pak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2022, č. j. 6 To 58/2022-1229, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 249/2022-1194, kterým bylo podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o námitce jeho podjatosti tak, že senát Krajského soudu v Brně 8 To, ve složení předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Markéta Jirsová a Mgr. Dan Krátký, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 To 249/2022.

7. Dovolatel namítá, že od samotného počátku předmětného trestního řízení ve fázi před soudem poukazoval na okolnost, že pokud se jedná o trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu v podobě vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, která tehdy (ve znění účinném do 30. 9. 2020) činila 5 000 000 Kč. Přesto se soud spokojil při stanovení výše hrozící škody s odborným vyjádřením (viz č. l. 36), a to za situace, kdy ohledně výše hrozící škody na předmětných nemovitostech předložil dražební vyhlášku. Soud prvního stupně pak vycházel pouze z odborného vyjádření a z odhadované nepřesné ceny 4-5 milionu Kč, celkově tedy minimálně 8 milionu Kč, kdy toto odborné vyjádření považoval za správné a plně dostačující pro jeho uznání viny za obecné ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku. Totožně postupoval i odvolací soud v rámci prvního odvolacího řízení (bod 20 usnesení odvolacího soudu).

8. Dovolatel odkazuje na novelu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. a změnu hranice škody velkého rozsahu na 10 000 000 Kč, přičemž vzhledem k této novele podle jeho názoru bylo na místě, aby ho soud druhého stupně zprostil obžaloby. Přesto odvolaci? sena?t ve sloz?eni? pr?edsedy sena?tu JUDr. Vlastimi?ra C?echa a soudcu? Mgr. Marke?ty Jirsove? a Mgr. Dana Kra?tke?ho najednou zcela otočil a změnil svu?j dosavadni? postoj k dostatec?nosti a spra?vnosti odborne?ho vyja?dr?eni? na c?. l. 36, a to proto, že v ne?m zjis?te?na? hodnota dotc?eny?ch nemovitosti? by jiz? nepostac?ovala k jeho uzna?ni? vinny?m trestny?m c?inem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr.

zákoníku. Proto ve?c vrátil soudu prvni?ho stupne?, když ani neuvedl z podne?tu, ktere? osoby rozsudek rus?i?. To vše za situace, kdy si odvola?ni? poda?val pouze jen on a v jeho neprospe?ch uložil soudu prvního stupne?, aby nechal nove? vypracovat znalecky? posudek na hodnotu dotc?eny?ch nemovitosti?. Dovolateli tak není zřejmé, proč najednou bylo potřebné obstarat znalecký posudek, když předtím postačovalo odborné vyjádření. Akcentuje, že protože si odvolání podával toliko on, nebylo ani moz?ne?, aby odvolaci? soud zjevně rozhodl v jeho neprospe?ch v rozporu se za?kazem reformationis in peius.

Dovozuje, že jediným cílem postupu odvolacího senátu byla snaha zjištění o vyšší hodnoty nemovitostí a naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 273 tr. zákoníku. Následně obviněný velmi podrobně rozvádí zásadu reformationis in peius, přičemž odkazuje na usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu sp. zn. 5 Tdo 741/2013, ze dne 14.8.2013. Obviněný tak zastává názor, že odvolaci? sena?t byl motivova?n snahou o jeho odsouzeni? za kaz?dou cenu, takže se pokous?el v rozporu se svy?m postaveni?m v trestni?m r?i?zeni? nahrazovat obz?alobu, a dokonce ve?dome? postupovat v rozporu se za?kazem reformationis in peius stanoveny?m v ustanoveni? § 259 odst. 4 tr.

ř., a tedy neza?konne?, pr?estoz?e si musel by?t ve?dom neza?konnosti sve?ho postupu, s ohledem na za?sadu iura novit curia. Podle názoru obviněného tak rozhodoval zjevne? zaujaty? a nepr?a?telsky? senát vůči jeho osobě. Z naznačeného postupu odvolacího soudu dovozuje existenci du?vodných pochybnosti o tom, z?e by uvedeni? c?lenove? sena?tu mohli v jeho věci rozhodovat nestranne?. Dovolatel dále cituje na?lez U?stavni?ho soudu sp. zn.

III. U?S 525/15, ze dne 8. 11. 2016 ohledně odůvodnění změn. Odvolací senát tak rozhodoval v rozporu s judikatorni?mi za?ve?ry a koncepci? de?lby moci a de?lby moci? zakotvene? pro oblast trestni?ho r?i?zeni? a rozhodova?ni? o vine? a trestu v c?l. 80, 81 a 90 U?stavy (rovněž citace rozhodnuti? U?stavni?ho soudu sp. zn.

I. U?S 670/05). Poukazuje i na skutečnost, že dovolací soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, což dokresluje nikoliv nestranny? pr?i?stup odvolacího soudu k celé věci. Současně odkazuje na rozhodnuti? U?stavni?ho soudu sp. zn.

III. U?S 2759/16 ohledně vyloučení soudce pro vztah k dane? ve?ci, u?c?astni?ku?m nebo jejich za?stupcu?m. Uvádí, že za?ve?r o vylouc?eni? soudce smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. musi?

by?t opr?en o souhrn vs?ech rozhodny?ch podkladu?, postoju? a chova?ni? soudce, a nikoli jen o spekulace (srov. usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu C?R, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012).

9. Obviněný dále poukazuje na závěry Krajského soudu v Brně o zami?tnuti? na?mitky podjatosti (nevylouc?eni? c?lenu? sena?tu), což následně blíže rozvádí s odkazem na obsah tohoto rozhodnutí. Namítá, že usneseni? soudu prvního stupně je nepr?ezkoumatelne? pro nedostatek du?vodu? a pro nesrozumitelnost, když soud se nijak adekva?tne? nevypor?a?dal s jeho jednotlivy?mi argumenty, když pouze konstatoval, z?e se jedna? o jeho nepodloz?enou domne?nku, ale uz? nijak da?le smysluplne?, logicky a raciona?lne?, svu?j postup neobha?jil. Namítáný postup odůvodnil jen jedinou větou pouze tak, že „šlo pouze o upřesnění skutkového stavu“. Podle obviněného však soud vůbec žádným způsobem nevysvětlil svůj myšlenkový postup a úvahy, které jej k této údajné potřebě „upřesnění skutkového stavu“ vedly. Takovým postupem pak nesplnil svou za?konnou povinnost na?lez?ite? sve? rozhodnuti? odu?vodnit, v du?sledku c?ehoz? porus?il jeho pra?vo na spravedlivy? proces podle c?l. 36 odst. 1 Listiny a c?l. 6 odst. 1 U?mluvy. Následně znovu cituje nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. U?S 74/06, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. U?S 629/20, ze dne 4. 8. 2020.

10. Obviněný vyslovuje závěr, že ves?kere? tyto skutec?nosti hodnoceny jak jednotlive?, ale zejme?na ve vza?jemny?ch souvislostech, jednoznac?ne? hovor?i? o podjatosti shora uvedeny?ch soudcu? v dane? ve?ci, jak vu?c?i jeho osobě (zjevně nepr?a?telsky? vztah), tak i ve vztahu k ve?ci samotne?. Rozhodne? tak nesouhlasí s argumentaci? Krajske?ho soudu v Brne?, z?e by se jednalo z jeho strany o nic?i?m nepodloz?enou spekulaci v pr?i?pade? poukazovane?ho jedna?ni? sena?tu Krajske?ho soudu v Brne?. Toto je podloz?eno pra?ve? prokazatelny?m postupem sena?tu Krajske?ho soudu v Brne? a jeho vlastni?m odu?vodne?ni?m sve?ho postupu, z ne?hoz? lze objektivne? vysledovat podjatost. U?stavni? soud k tomu jiz? v minulosti judikoval, z?e vylouc?eni? soudce z projedna?va?ni? a rozhodova?ni? ve?ci ma? by?t zaloz?eno nikoliv na skutec?ne? proka?zane? podjatosti, ale jiz? tehdy, jestliz?e lze mi?t pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. U?S 167/94).

11. Pokud jde o argumentaci Krajske?ho soudu v Brne?, který se pokusil svu?j postup obha?jit s poukazem na u?dajnou okolnost, z?e nezrus?il rozhodnuti? soudu prvního stupne? jen v jeho neprospe?ch, když za?roven? u?dajne? take? vyslys?el i jeho další na?mitky, kdy mu byla kladena za vinu dokonce i du?vodna? ochrana jeho pra?v v ra?mci r?i?zeni? o odstrane?ni? stavby plotu synem pos?kozeny?ch v rozporu se stavebni?m povoleni?m, pak se jedna? o zjevne? u?c?elovou argumentaci, kterou naopak c?lenove? sena?tu 8 To o to vi?ce proka?zali svou podjatost. Obviněný v tomto směru zdůrazňuje, že navzdory tvrzeni? odvolacího soudu o u?dajne? nemyslitelnosti a absurdite? kvalifikova?ni? takove?ho jedna?ni? jako projevu nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni?, tento soud pr?esto nevyhove?l jeho odvola?ni? a tato zami?tl. Takže fakticky potvrdil rozsudek soudu prvního stupne? vc?etne? popisu skutku obsahuji?ci?ho pra?ve? toto u?dajne? nemyslitelne? a absurdni? jedna?ni?. Obviněný rovne?z? upozorňuje, z?e z napadene?ho usneseni? se nepoda?va?, z?e by o na?mitce podjatosti c?lenu? sena?tu 8 To rozhodl sena?t, jak vyz?aduje § 31 odst. 1 tr. ř.

12. Dovolatel takte?z? vzna?s?i? na?mitku, z?e Krajsky? soud v Brne? nepostupoval spra?vne?, jestliz?e o na?mitce podjatosti nerozhodl ihned po zaha?jeni? ver?ejne?ho zaseda?ni?, ale jednal ve ve?ci same? bez toho, aniz? by o na?mitce podjatosti rozhodl. Ze vs?ech shora uvedeny?ch du?vodu? tak ma? za to, z?e usneseni? Krajske?ho soudu v Brne? neni? spra?vne? a byly tudi?z? splne?ny za?konne? podmi?nky pro jeho zrus?eni?. Má za to, že Vrchni? soud v Olomouci, který rozhodoval o jeho podané stížnosti, se nijak s jeho rozsa?hly?mi na?mitkami nevypor?a?dal. Proto si myslí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl naplněn.

13. Ohledně dovolaci?ho du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. l) tr. ř. a k dovolaci?ho du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. m) tr. ř. ve spojeni? s dovolaci?m du?vodem podle § 265b odst. 1 pi?sm. l) tr. ř. nami?ta?, z?e jiz? soud prvního stupne? nepostupoval spra?vne?, jestliz?e ho nezprostil obz?aloby postupem podle § 226 pi?sm. a), pr?i?padne? písm. b), tr. ř. pro skutek uvedeny? v obz?alobe?, v ne?mz? bylo spatr?ova?no naplne?ni? za?konny?ch znaku? pr?ec?inu obecne?ho ohroz?eni? z nedbalosti podle § 273 odstavec 1 tr. zákoníku. Konstatuje, že tak soud prvního stupne? postupoval pr?esto, z?e v bode? 47 rozsudku konstatoval, z?e ho nebylo moz?no uznat vinny?m pro tento trestny? c?in s ohledem na skutec?nost, z?e nebyly naplne?ny za?konne? znaky tohoto trestne?ho c?inu vzhledem k novelizaci § 138 tr. zákoníku. Obviněný zároveň poukazuje na rozhodnuti? Nejvys?s?i?ho soudu sp. zn. 7 Tz 62/90 ze dne 11. 2. 1991, které řeší naznačenou problematiku. Zdůrazňuje, že zproštění podle § 226 pi?sm. a) c?i písm. b) tr. ř. ma? pro ne?j vy?znam, a proto by me?lo by?t vedeno dokazova?ni? v ji?m poz?adovane?m rozsahu za ti?m u?c?elem, aby bylo proka?za?no, z?e se skutek ani nestal. Odu?vodne?ni? odvolaci?ho soudu stran tohoto postupu považuje za nepr?ezkoumatelne? pro nesrozumitelnost, nebot? ji?m nebylo nijak reagováno na jeho na?mitky, neboť tento soud pouze obecne? bez jake?hokoli vysve?tleni? svy?ch u?vah uva?di?, z?e je postup soudu prvního stupně stupne? spra?vny?. Takovy? postup nespln?uje za?konne? na?lez?itosti kladene? na odu?vodne?ni? rozsudku dle § 125 odst. 1 tr. ř. Jestliz?e soud prvního stupne? shledal, z?e se nedopustil pr?ec?inu obecne?ho ohroz?eni? z nedbalosti podle § 273 odstavec 1 tr. zákoníku, pak ze skutkove? ve?ty odsuzuji?ci?ho rozsudku me?la by?t vypus?te?na ta c?a?st jeho u?dajne?ho jedna?ni?, v ni?z? bylo pu?vodne? spatr?ova?no naplne?ni? skutkove? podstaty pr?ec?inu obecne?ho ohroz?eni? z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku. Te?hoz? pochybeni? se pak dopustil odvolaci? soud, jestliz?e na nespra?vny? postup soudu prvního stupne? nereagoval a nevypustil ze skutkove? ve?ty jedna?ni?, v ne?mz? neni? moz?ne? spatr?ovat naplne?ni? skutkove? podstaty tohoto trestne?ho c?inu. Jestliz?e odvolaci? soud nijak nereagoval na uvedene? na?mitky obviněne?ho, nepostupoval spra?vne?.

14. Dále dovolatel namítá, že za situace, kdy odvolaci? soud ukla?dal tzv. souhrnny? trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k rozsudku Okresni?ho soudu v Br?eclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, me?l za?roven? s ohledem na dikci § 43 odst. 2 tr. zákoníku spolu s uloz?eni?m souhrnne?ho trestu, zrus?it vy?rok o trestu uloz?ený ti?mto rozsudkem dr?i?ve?js?i?m, jakoz? i vs?echna dals?i? rozhodnuti? na tento vy?rok obsahove? navazuji?ci?, pokud vzhledem ke zme?ne?, k ni?z? dos?lo ti?mto zrus?eni?m, pozbyla podkladu. Jestliz?e tak ve sve?m rozsudku odvolaci?ho soud neuc?inil, pak je jeho vy?rok neu?plny?.

15. K dovolaci?m du?vodům podle § 265b odst. 1 pi?sm. h) a i) tr. ř. a dovolaci?mu du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. m) tr. ř. uvádí, že rozhodnuti? spoc?i?va? na nespra?vne?m pra?vni?m posouzeni? skutku a jine?m nespra?vne?m hmotne? pra?vni?m posouzeni?, a z?e mu byl uloz?en takovy? druh trestu, ktery? za?kon nepr?ipous?ti?, nebo mu byl uložena trest ve vy?me?r?e mimo trestni? sazbu stanovenou v trestni?m za?kone? na trestny? c?in, ji?mz? byl uzna?n vinny?m, kdy totoz?ne?ho pochybeni? se dopustil i soud prvního stupne?, přičemž obviněny? nami?ta? porus?eni? za?sady za?kazu reformationis in peius.

16. Předně poukazuje na usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu sp. zn. 3 Tdo 759/2020, ze dne 7. 10. 2020, podle kterého je porušení zásady reformation in peius způsobilým dovolacím důvodem. Obviněný namítá, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se za?sadou za?kazu reformationis in peius, jestliz?e ho uznali vinny?m i ze spa?cha?ni? sbi?haji?ci?ch se pr?ec?inu? nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst. 1, 2 pi?sm. c) tr. zákoníku, pos?kozeni? cizi? ve?ci podle § 228 odst.1 tr. zákoníku a vy?trz?nictvi? podle § 358 odst. 1 tr.

zákoníku z rozsudku Okresni?ho soudu v Br?eclavi ze dne 17. 12. 2019, pravomocne?ho te?hoz? dne, sp. zn. 3 T 164/2018, a zejme?na mu pak uloz?ily trest podle § 353 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku – tedy podle nejpr?i?sne?ji sankcionovane?ho trestne?ho c?inu z rozsudku Okresni?ho soudu v Br?eclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Namítá, že odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. 8 To 301/2019, zrus?il vy?rok o vine?, vy?rok o trestu, jakoz? i dals?i? vy?roky, ktere? maji? v uvedeny?ch vy?roci?ch o vine? svu?j podklad, když zároveň podle § 45 tr.

zákoníku zrušil výrok o vině, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, a nově sa?m za podmi?nek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, z?e ho uznal vinny?m pouze pr?ec?inem obecne?ho ohroz?eni? z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, pr?ec?inem nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pr?ec?inem nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni? podle § 354 odst. 1 pi?sm. a), b), d) tr. zákoníku, a uloz?il mu souhrnny? trest pra?ve? a jenom pouze podle § 273 odst. 1 tr.

zákoníku. Odvolací soud ho pak tímto citovaným rozsudkem neuznal vinny?m za sbi?haji?ci? se pr?ec?iny nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst. 1, odst. 2 pi?sm. c) tr. zákoníku, pos?kozeni? cizi? ve?ci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a vy?trz?nictvi? podle § 358 odstavec 1 tr. zákoníku, byt? zrus?il vy?rok o vine? i o trestu z rozsudku Okresni?ho soudu v Br?eclavi ze dne 17. 12. 2019, pravomocne?ho te?hoz? dne, sp. zn. 3 T 164/2018. Tedy do tohoto rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 7.

2020, c?. j. 8 To 301/2019-861, byla pojata jeho ves?kera? trestná c?innost. Okolnost, zda-li rozhodoval Krajsky? soud v Brne? v tomto sme?ru spra?vne? c?i nikoli neni? pro obviněne?ho podstatna?, nebot? tento rozsudek nebyl napaden dovola?ni?m nejvys?s?i?ho sta?tni?ho za?stupce. Na?sledne? byl tento rozsudek zrus?en usneseni?m Nejvys?s?i?ho soudu C?R ze dne 30. 6. 2021, c?. j. 4 Tdo 1323/2020-906, a to toliko z podne?tu jeho podane?ho dovola?ni?, pr?ic?emz? se tak s ohledem na § 265s odst. 2 tr.

ř. uplatni? postup, kdy, pokud bylo napadene? rozhodnuti? zrus?eno jen v du?sledku dovola?ni? podane?ho ve prospe?ch obvine?ne?ho, nemu?z?e v nove?m r?i?zeni? doji?t ke zme?ne? rozhodnuti? v jeho neprospe?ch – za?sada za?kazu reformationis in peius. Následně byla z podne?tu jeho odvola?ni? ve?c odvolacím soudem vra?cena soudu prvního stupně k dals?i?mu projedna?ni? a rozhodnuti?. Ope?t tak bylo nutno dodrz?et za?sadu za?kazu reformationis in peius. Jestliz?e ho pr?itom nyni?

soud prvního stupně uznal vinny?m i pro trestny? c?in nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst. 1, odst. 2 pi?sm. c) tr. zákoníku, pos?kozeni? cizi? ve?ci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a vy?trz?nictvi? podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a dokonce navi?c ukla?dal trest nikoli pouze podle trestni? sazby dle § 273 odst. 1 tr. zákoníku (trestny? c?in obecne?ho ohroz?eni? z nedbalosti), ktery? stanovi? trestni? sazbu trestu odne?ti? svobody od 0 az? do 2 let (tak jak to uc?inil pra?ve? Krajsky? soud v Brne? v rozsudku ze dne 28.

7. 2020, c?. j. 8 To 301/2019-861), ale podle trestni? sazby dle § 353 odst. 2 tr. zákoníku ktera? c?ini? 0 az? na 3 roky, pak zjevne? dos?lo ke zme?ne? rozhodnuti? v jeho neprospe?ch. Soud prvního stupne? tak postupoval v rozporu s § 264 odst. 2 tr. ř. i § 265s odst. 2 tr. ř. I pokud by se snad forma?lne? „obnovila“ platnost vy?roku o vine? z rozsudku Okresni?ho soudu v Br?eclavi ze dne 17. 12. 2019 ve ve?ci sp. zn. 3 T 164/2018, jak se pokous?i? zcela zava?de?ji?cne? tvrdit soud prvního stupne?, stalo by se tak z podne?tu jeho opravne?ho prostr?edku, proc?ez? tak byl prima?rne? soud prvního stupne? povinen dodrz?et za?sadu za?kazu reformationis in peius, jinak by tato postra?dala smysl.

17. Jestliz?e odvolaci? soud na tyto na?mitky nijak nereagoval a nevypor?a?dal se s nimi, pak postupoval nespra?vne? a naplnil dovolaci? du?vod podle § 265b odst. 1, pi?sm. h) a i) tr. ř. a dovolaci? du?vod podle § 265b odst. 1 pi?sm. m) tr. ř. ve spojeni? s dovolaci?m du?vodem podle § 265b odst. 1 pi?sm. h) a i) tr. ř., ale rovne?z? porus?il jeho pra?vo na spravedlivy? proces a zaloz?il protiu?stavnost sve?ho rozsudku. Soud ma? totiz? povinnost vypor?a?dat se s na?mitkami u?c?astni?ka r?i?zeni? (viz rozhodnuti? U?stavni?ho soudu C?R sp. zn. I. U?S 74/06, ze dne 3. 10. 2006).

18. Mimo to se obviněny? domni?va?, z?e by jiz? dos?lo k promlc?eni? trestni? odpove?dnosti za trestne? c?iny, pro ktere? byl odsouzen rozsudkem Okresni?ho soudu v Br?eclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3T 164/2018, nebot? zrus?eni?m tohoto rozsudku co do vy?roku o vine? i o trestu a jeho neuzna?ni?m ope?tovne? vinny?m pro uvedene? trestne? c?iny, ope?tovne? pokrac?ovala be?z?et pu?vodni? promlc?eci? doba, proc?ez? tak ti?mto obviněny? nami?ta? promlc?eni? sve? trestni? odpove?dnosti ve vztahu k trestny?m c?inu?m nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst. 1, odst. 2 pi?sm. c) tr. zákoníku, pos?kozeni? cizi? ve?ci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a vy?trz?nictvi? podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliz?e odvolaci? soud nijak nereagoval na uplatne?nou na?mitku promlc?eni? trestni? odpove?dnosti, opětovně postupoval v rozporu s vy?s?e citovany?m rozhodnuti?m U?stavni?ho soudu.

19. Dovolatel rovne?z? nami?ta? v ra?mci dovolaci?ho du?vodu dle § 265b odst. 1 pi?sm. h) tr. ř., z?e soud prvního stupne? a stejne? tak i odvolaci? soud postupoval nespra?vne?, jestliz?e ho uznal vinny?m trestny?m c?inem nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pokud byl za tento jiz? uzna?n vinny?m u?dajne? sbi?haji?ci?m se pr?ec?inem nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst. 1, 2 pi?sm. c) tr. zákoníku rozsudkem rozsudku Okresni?ho soudu v Br?eclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Du?vod je ten, z?e by se jednalo toliko pouze o di?lc?i? u?toky pokrac?uji?ci?ho trestne?ho c?inu, ne-li vyslovene? trestny? c?in trvaji?ci?, jestliz?e se me?l u?dajne? takto chovat vu?c?i pos?kozeny?m soustavne? a dlouhodobe? a udrz?ovat tak protipra?vni? stav. Odvolaci? soud opětovně na tuto na?mitku nijak nereagoval. Da?le za to, z?e mu me?l by?t ukla?da?n spolec?ny? trest, nikoli trest souhrnny?, nebot? dle jeho na?zoru, neni? ve?c vedena? u Okresni?ho soudu v Br?eclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 pravomocne? skonc?ena, kdy rozsudek v uvedene? ve?ci byl zrus?en.

20. K vztahu k dovolaci?mu du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. g) a h) tr. ř. a dovolaci?mu du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. m) tr. ř. ve spojeni? s dovolaci?m du?vodem podle § 265b odst. 1 pi?sm. g) tr. ř. pr?edne? poukazuje na usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, a ne?j navazuji?ci? rozhodnuti? dovolaci?ho soudu, napr?. usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 197/2017, c?i usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017, podle nichz? lze v ra?mci dovolaci?ho du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. g) tr. r?. uplatn?ovat i na?mitky procesni?ho charakteru, pr?ic?emz? ne?ktere? da?le uvedene? na?mitky jsou tohoto charakteru. Nami?ta?, z?e za za?sadni? procesni? pochybeni? soudu prvního stupne? i odvolaci?ho soudu povaz?uje postup, kdy se doma?hal provedeni? du?kazu zdravotnickou dokumentaci? pos?kozene?, z ni?z? by bylo patrno, z?e v pr?i?pade? jeji?ch u?dajny?ch zdravotni?ch komplikaci? tyto nebyly zapr?i?c?ine?ny jeho u?dajny?m jedna?ni?m. Pokud soud prvního stupně neprovedl tento důkaz i z toho důvodu, že poškozená neudělila souhlas s vyžádáním její zdravotní dokumentace, bylo možno si její zdravotní dokumentaci vyžádat podle § 8 odst. 5 tr. ř. Odůvodnění nadbytec?nosti provedeni? te?chto du?kazu? ti?m, z?e byl odsouzen v jine? trestni? ve?ci, konkrétně ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 za trestnou činnost spa?chanou vu?c?i pos?kozeny?m, nemu?z?e jakkoliv obsta?t, protoz?e takovým postupem mu bylo upřeno pra?vo na obhajobu. Za absurdni? pak rovne?z? povaz?uje i vysve?tleni? soudu prvního stupne?, který poté, co v jednací síni vyšlo najevo, že poškození? fabulovali ohledne? pr?íc?in rozvratu jejich manz?elstvi? (svalovali vinu na dovolatele) a zac?ali „z?ehlit“ celou za?lez?itost, když připustili, z?e na sebe poda?vali u?c?elova? trestni? ozna?meni? c?i u?c?elova? ozna?meni? pro pr?estupky, povaz?oval za dostatec?ne? logicke? a smysluplne? vysve?tleni? fabulaci? pos?kozeny?ch a za nedu?vodný požadavek na provedení dals?i?ch du?kazu? k proka?za?ni? jejich neve?rohodnosti a schopnosti si u?c?elove? vymy?s?let, pr?estoz?e se tito ve skutec?nosti pr?iznali, z?e maji? sklony r?es?it spory s jiny?mi osobami cestou poda?va?ni? nepravdivy?ch trestni?ch ozna?meni? a fabulova?ni?m.

21. V pr?i?pade? te?chto du?kazni?ch na?vrhu? obhajoby se tak jedna? o pr?i?pad tzv. opomenuty?ch du?kazu?, když procesni?m pra?vu?m u?c?astni?ka odpovi?da? povinnost soudu o ji?m navrz?eny?ch du?kazech rozhodnout, jakoz? i (pokud jim nevyhovi?) ve sve?m rozhodnuti? vyloz?it, z jaky?ch du?vodu? navrz?ene? du?kazy neprovedl. Jestliz?e tak soud neuc?ini? nebo uc?ini? nedostatec?ne?, zati?z?i? r?i?zeni? vadami ve smyslu porus?eni? obecny?ch procesni?ch pr?edpisu?, jez? jsou zpu?sobile? souc?asne? zaloz?it kolizi se za?sadami vyja?dr?eny?mi v hlave? pa?te? Listiny (na?lez U?stavni?ho soudu sp. zn. I. U?S 1135/17, ze dne 1. 11. 2017).

22. Za dals?i? za?sadni? pochybeni? soudu prvního stupne? povaz?uje postup, ktery?m zami?tl, aby jeho obha?jce pokla?dal pr?i hlavni?m li?c?eni? dne 19. 5. 2022 pos?kozeny?m ota?zky stran jednotlivy?ch skutku? popsany?ch v obz?alobe?, coz? mu znemoz?nilo vykona?vat sve? u?stavne? zaruc?ene? pra?vo na obhajobu podle c?l. 37 odst. 2, c?l. 40 odst. 3 Listiny (viz zvukový záznam).

23. Dovolatel rovněž namítá, že popis skutku ve skutkove? ve?te? rozsudku soudu prvního stupně je zmatec?ny? a neda?va? smysl, nebot? je vnitr?ne? rozporny? a popsany? skutkovy? de?j popisuje jeho u?dajne? jedna?ni? v tomte?z? obdobi? zcela rozdi?lne?. Navíc toto údajne? jedna?ni? nema? podklad v provedene?m dokazova?ni? a ani neni? objektivne? moz?ne?, jestliz?e me?l u?dajne? i ne?kolikra?t denne? tam popsany?m jedna?ni?m pos?kozene? obte?z?ovat. Zdůrazňuje, že byl po celou inkriminovanou dobu zame?stna?n u S., s mi?stem vy?konu pra?ce XY a jezdil do zame?stna?ni? a zpe?t vlakem. Podstatnou c?a?st dne tak tra?vil v zame?stna?ni? a cestova?ni?m do zame?stna?ni? a be?z?ny?mi dals?i?mi c?innostmi. To platí ve vztahu ke skutku ze dne 31. 8. 2016, kdy byl cely? den v pra?ci a ani pos?kozeni? se nenacha?zeli neusta?le v mi?ste? sve?ho bydlis?te?. Moz?nost osobni? interakce mezi ním a poškozenými nebyla moz?na? v tak c?aste?m rozsahu, když zároveň akcentoval, že nekonzumuje alkohol. Toto tvrzeni? pos?kozeny?ch rovne?z? vyvra?tili vs?ichni sve?dci, kteří nepotvrdili, že by jakkoli holdoval alkoholu, ani z?e by ho někdy vide?li silne? opile?ho. Uvádí, že ve?ts?ina tvrzene?ho trestne?pra?vne? kvalifikovatelne?ho jedna?ni? byla prokazova?na toliko pouze vy?pove?d?mi samotny?ch pos?kozeny?ch, přičemž pos?kozeni? opakovane? pr?ed soudem neuva?de?li pravdu.

24. Zdůrazňuje, že z provedeny?ch du?kazu? pak dokonce vyplynulo, z?e pos?kozena? na pos?kozene?ho podala nepravdive? trestni? ozna?meni?, z?e jí pr?ejel nohu vozidlem. Lze mít za to, že pos?kozeni? jiz? v minulosti prokazatelne? r?es?ili mezilidske? spory prostr?ednictvi?m poda?váni? u?c?elovy?ch nepravdivy?ch trestni?ch ozna?meni?. Pr?estoz?e ho pos?kozeni? souhlasne? sta?le obvin?ovali z rozvratu jejich manz?elstvi?, v rozvodove?m r?i?zeni? pos?kozeny?ch o tomto nic nepadlo, a naopak pos?kozeni? nevybi?rave? a nepravdive? obvin?ovali sebe navza?jem.

Sami pos?kozeni? se o něm navíc vyjadr?uji? velmi negativne?, kdy je zr?ejma? znac?na? antipatie vu?c?i jeho osobě. Ve?rohodnost pos?kozeny?ch tak byla za?sadni?m zpu?sobem zpochybne?na, coz? vs?ak soud prvního stupne? pominul. Navíc žádný ze svědků nepotvrdil, z?e by se dopous?te?l uvedene?ho jedna?ni?. Jestliz?e pos?kozeni? tvrdi?, že na ne? kr?ic?el z okna s c?etnosti? ne?kolikra?t ty?dne? po dobu ne?kolika let, pak by si tohoto urc?ite? ostatni? sousedi museli ne?kdy povs?imnout. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně je jednostranné, když důkazy svědčící v jeho prospěch soud pominul.

Poukazuje i na to, že v ra?mci odvola?ni? namítal porus?eni? za?sady totoz?nosti skutku. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud mu?z?e rozhodovat jen o skutku, ktery? je uveden v z?alobni?m na?vrhu. Skutkovou ve?tu odsuzuji?ci?ho rozsudku považuje za zcela odlis?nou od skutkove? ve?ty podane? obz?aloby, pr?ic?emz? se nejedna? o pouhe? upr?esne?ni? či doplne?ni? ne?ktery?ch skutec?nosti?. Podle jeho na?zoru soud prvního stupne? postupoval nespra?vne?, jestliz?e nevymezil jednotlive? skutky ti?m, z?e by je rozde?lil do samostatny?ch odstavcu? a pr?ide?lil jim jednotliva? c?i?sla.

Za takove? situace pak neni? vu?bec zr?ejme?, k jake?mu konkre?tni?mu skutku se va?z?e ta ktera? pra?vni? ve?ta a tedy i ten ktery? trestny? c?in. Podle dovolatele soud prvního stupne? postupoval v rozporu s pokynem odvolaci?ho soudu v bode? 14 usneseni? č. j. 8 To 301/2019-942, když se ani nijak nezabýval potr?ebnou mi?rou spolec?enske? s?kodlivosti jeho u?dajne?ho jedna?ni?, ani moz?nosti? uz?iti? za?sady subsidiarity trestni? represe a pojeti?m trestni? represe jako krajni?ho prostr?edku ochrany dotc?eny?ch za?jmu? (ultima ratio).

Bod 13 usnesení odvolacího soudu (sp. zn. 8 To 301/2019) pak dopada? na za?vadove? jedna?ni? samotny?ch pos?kozeny?ch, kter?i? soustavne? postupuji? protipra?vne?, a i pr?es nar?i?zeni? odstrane?ni? nepovolene? stavby sta?le u?c?elove? (opakovne?) proti jeji?mu odstrane?ni? broji?. Naopak se ukazuje, že on sa?m postupoval po pra?vu v souvislosti ji?m uplatn?ovany?mi za?konny?mi prostr?edky ochrany jeho vlastnicky?ch pra?v u spra?vni?ch orga?nu?.

25. Stran naplnění za?konne?ho znaku v podobe? „omezova?ni? v obvykle?m zpu?sobu z?ivota“ ve smyslu § 354 tr. zákoníku neni? podle jeho přesvědčení zr?ejme?, jaky?m jedna?ni?m k tomuto me?lo docha?zet. Soudem prvního stupne? zmin?ovane? za?sahy do soukromi? pos?kozeny?ch jsou vlastni? kaz?de?mu jedna?ni? podle § 354 tr. zákoníku, aniz? by nutne? konkre?tni?m zpu?sobem zasahovaly do obvykle?ho zpu?sobu z?ivota. Pr?emi?ste?ni? parkovaci?ho mi?sta nelze povaz?ovat za omezova?ni? v obvykle?m zpu?sobu z?ivota. Nelze bez dals?i?ho z pohledu moz?ne? trestne?pra?vni? kvalifikace urc?ite?ho jedna?ni? jako trestne?ho c?inu podle § 354 tr. zákoníku uzavr?i?t, z?e kaz?de? nebezpec?ne? prona?sledova?ni? je samo o sobe? zpu?sobile? omezit jeho obe?t? v jeji?m obvykle?m zpu?sobu z?ivota, protoz?e z gramaticke?ho vy?kladu vyply?va?, z?e za?konny? znak uvedeny? v odst. 1 pi?sm. d) je jen jednou z moz?ny?ch eventualit jedna?ni?, ktery?mi je moz?no naplnit skutkovou podstatu uvedene?ho trestne?ho c?inu.

26. Za omezova?ni? v obvykle?m zpu?sobu z?ivota vs?ak nelze povaz?ovat podle dovolatele uplatn?ova?ni? za?konny?ch prostr?edku? z jeho strany. Takto by se dostal do zcela absurdni? pozice, kdy by si musel nechat li?bit jake?koli protipra?vni? jedna?ni? ze strany pos?kozeny?ch pod pohru?z?kou moz?nosti kvalifikace jeho jedna?ni? jako nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni?. Zejme?na ve vztahu ke stavebni?mu r?i?zeni?, jehoz? byl dokonce ze za?kona u?c?astni?kem, je zcela vylouc?eno, aby jen di?ky sve?mu postaveni?, co by u?c?astni?ka r?i?zeni?, dane?ho mu za?konem, byla tato okolnost povaz?ova?na za du?kaz nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni?. Soudy niz?s?i?ch stupn?u? se nijak nezaby?valy du?vodnosti? c?i nedu?vodnosti? na?mitek, které uplatnil v tomto stavebni?m r?i?zeni?. Navíc pouhá nedu?vodnost na?mitek jes?te? nic?eho nevypovi?da? o jeho u?myslu uplatn?ovat sva? pra?va jako prostr?edek nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni?. Popis te?chto nevy?znamny?ch skutkovy?ch okolnosti?, ktere? nelze ani pr?i rozs?ir?uji?ci?m vy?kladu podr?adit pod z?a?dnou z forem jedna?ni? v § 354 odst. 1 pi?sm. a)–e) tr. zákoníku, pr?itom tvor?i? podstatnou c?a?st skutkove? ve?ty, z c?ehoz? je zr?ejme?, z?e soud prvního stupne? stejne? tak jako soud odvolaci? povaz?oval tato jedna?ni? jako skutkove? okolnosti napln?uji?ci? formy jedna?ni? podle § 354 odst. 1 pi?sm. a)–e) tr. zákoníku. Ti?mto postupem vs?ak soudy obou stupn?u? porus?ily jeho pra?vo na spravedlivy? proces.

27. Dále obviněný s ohledem na opakovane? za?ve?ry Nejvys?s?i?ho soudu v dane? ve?ci k charakteru trestne?ho c?inu nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni? jakoz?to trvaji?ci?ho trestne?ho c?inu nami?ta?, z?e je nutno zastavit i tu c?a?st r?i?zeni?, ktera? se ty?ka? jeho jedna?ni? ode dne 22. 6. 2016 az? do dne 26. 1. 2017, kdy bylo zaha?jeno pr?estupkove? r?i?zeni? u Komise k projedna?ni? pr?estupku? me?sta XY, sp. zn. MUBR-S 4976/2017 – KPP 17045. Nehlede? na okolnost, kde dos?lo k tomuto jedna?ni? muselo se jednat zjevne? o dals?i? totoz?ny? projev jedna?ni?, ktere? by spadalo do stejne? kategorie chova?ni?, za ne?z? byl uzna?n vinny?m ze spa?cha?ni? pr?estupku ve ve?ci sp. zn. MUBR-S 142465/2016 – KPP 16083-4, 16128-9, 16238-9. Jednalo se totiz? o zcela stejne? projevy, stejny? zpu?sob spa?cha?ni?, vu?c?i stejne? osobe?, ba dokonce i o stejna? slova. Dokonce i kvalifikace pr?estupku byla totoz?na?. Zpu?sob provedeni? (totoz?ne? nada?vky), osoba pos?kozene?ho (L. V.), mi?sto provedeni? (XY), c?asove? souvislosti (skutek byl spa?cha?n v rozhodne?m obdobi?), za?me?r obviněne?ho (sousedske? vztahy) byly zcela totoz?ne?. Odmi?ta?, z?e by du?vodem jeho jedna?ni? bylo samo o sobe? vedení pr?estupkove?ho r?i?zeni?. Za?ve?r, z?e se jednalo o reakci na pr?edes?le? u?stni? jedna?ni?, je c?iste? spekulativni? a neni? nic?i?m podloz?en.

28. Pokud se jedna? o obdobi? od konce za?r?i? 2017 do 6. 2. 2018, pak jedna?ni? popsane? ve skutkove? ve?te?, kdy me?l toliko pouze jednou za me?si?c pos?kozeny?m vulga?rne? nada?vat, aniz? by bylo uvedeno jaky?mi vy?razy, pr?i jaky?ch pr?i?lez?itostech, a v jake?m rozsahu, a rovne?z? je toliko pouze jednou me?si?c?ne? pozorovat z okna, aniz? by bylo uvedeno v jake?m rozsahu a pr?i jake? pr?i?lez?itosti, je jednáním zcela nekonkre?tni?m, takže popis skutku neni? nezame?nitelny? s jiny?m. Zejména se ovšem takove? jedna?ni? zcela mi?ji? svou intenzitou se skutkovou podstatou trestného c?inu nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni? podle § 354 odst. 1 pi?sm. a), b), d) tr. zákoníku, nebot? nebezpec?ne? prona?sledova?ni? a zejme?na za?konny? znak „jine?ho dlouhodobe? prona?sleduje“ spoc?i?va? v soustavne?, vytrvale, tvrdos?i?jne? a systematicky prova?de?ne?m jedna?ni? vyboc?uji?ci?m z be?z?ny?ch norem chova?ni?, ktere? mu?z?e v ne?ktery?ch pr?i?padech nebezpec?ne? gradovat, je prova?de?no ru?zny?mi prostr?edky a spoc?i?va? v kombinaci jednotlivých alternativ. Nada?vka jednou za 30 dnu?, c?i pouhe? pozorova?ni? z okna jednou za cely? me?si?c, je zcela nahodile? a rozhodne? nemu?z?e napln?ovat skutkovou podstatu pr?edme?tne?ho trestne?ho c?inu, kdy zejme?na chybi? prvek soustavnosti a systematic?nosti. Nad to rovne?z? chybi? u takove?ho jedna?ni? potr?ebna? mi?ra spolec?enske? s?kodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

29. Podle názoru obviněného soud prvního stupne? uc?inil za?ve?r o naplne?ni? za?konny?ch znaku? pr?ec?inu nebezpec?ne?ho vyhroz?ova?ni? podle § 353 odst.1 tr. zákoníku a pr?ec?inu nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni? podle § 354 odst. 1 pi?sm. a), b), d) tr. zákoníku v podstate? vy?luc?ne? na za?klade? vy?pove?di? samotny?ch pos?kozeny?ch, které jsou ovšem, jak již namítal před soudy nižších stupňů, zcela neve?rohodne?, vza?jemne? si odporuji? a prokazatelne? jsou mnohdy v rozporu s vy?pove?d?mi ostatni?ch sve?dku?, přic?emz? proto bylo nami?ste? zpracovat obhajobou navrhovany? revizni? znalecky? posudek z oboru zdravotnictvi?, odve?tvi? psychiatrie, specializace klinicka? psychologie na znalecky? posudek znalce Mgr. Jir?i?ho Br?eziny k posouzeni? ve?rohodnosti osob pos?kozeny?ch.

30. Da?le nami?ta?, z?e jeho u?dajne? jedna?ni? ohledně zjišťování údajů o synovi poškozených nelze vu?bec kvalifikovat jako trestny? c?in nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni? podle § 354 tr. zákoníku, a to ani pokud by tak skutec?ne? c?inil, nebot? o tomto jedna?ni? sami pos?kozeni? nijak neve?de?li a toto ani nemohli nijak vni?mat. Toto u?dajne? zjis?t?ova?ni? informaci? vys?lo najevo az? v ra?mci pr?edme?tne?ho trestni?ho r?i?zeni?. Pr?itom z podstaty ve?ci se nelze dopustit trestne?ho c?inu nebezpec?ne?ho prona?sledova?ni? jedna?ni?m, ktere? pos?kozeny? ani nevni?ma?, a ktere? tudi?z? ani neni? objektivne? zpu?sobile? v ne?m vzbudit jakoukoli obavu. Obhajoba tudi?z? navrhuje, aby byla tato c?a?st skutkove? ve?ty zcela vypus?te?na.

31. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle § 226 tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá splnění zákonných podmínek proto, aby ve věci rozhodl sám, eventuálně obviněný navrhuje, aby po zrušení napadeného usnesení soudu druhé stupně i rozsudku soudu prvního stupně, věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

32. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 1 NZO 197/2023, nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení před soudy nižších stupňů i před soudem dovolacím. Poté shrnul uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Ke každému uplatněnému dovolacímu důvodu současně předestřel obecná východiska jejich naplnění a následně se ke každému dovolacímu důvodu konkrétně vyjádřil.

33. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předestírá zejména znění § 30 odst. 1 tr. ř., když akcentuje, že pro poměr k projednávané věci bude soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v případě, že se jeho samotného nebo osoby mu blízké projednávaná věc osobně dotýká, např. byl sám trestným činem poškozen. Dovolatel podle státního zástupce ovšem ani náznakem neuvádí okolnosti, které by svědčily o jakémkoliv konkrétním osobním vztahu některého ze soudců rozhodujících v senátě odvolacího soudu k projednávané věci.

Ani poměr k obviněnému či jiným osobám uvedeným v § 30 odst. 1 tr. ř. dovolatel vlastně nenamítá. Fakticky důvody pro vyloučení soudců spatřuje pouze v tom, že kasačním rozhodnutím ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019, uložil odvolací soud zpracování znaleckého posudku k ocenění nemovitostí ohrožených jednáním obviněného původně kvalifikovaným podle § 273 tr. zákoníku. Negativní osobní poměr soudce k obviněnému však podle státního zástupce v žádném případě nelze dovozovat z toho, jakým způsobem soudce vede řízení, jak hodnotí důkazy, jaký zaujímá právní názor, ani z toho, že nadřízený soud, následně zaujme právní názor odlišný.

I kdyby snad odvolací soud do všech důsledků nedomyslel dopady zákazu reformationis in peius v případě přečinu podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, nelze z toho dovozovat, že by soudci odvolacího soudu měli k dovolateli silný nepřátelský vztah, který by vyvolával pochybnosti o jejich schopnosti ve věci nestranně rozhodovat. Státní zástupce tak uzavírá, že námitky týkající se procesního postupu odvolacího soudu při rozhodování o námitce podjatosti se již nacházejí mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř.

34. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný mimo jeho citaci v úvodní části dovolání na tento dovolací důvod v rámci své argumentace nikde neodkazuje. Má za to, že podle obsahu nicméně pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku ohledně přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterým neměl být podle dovolatele uznán vinným, když byl odsouzen pro stejný trestný čin rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17.

12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, neboť podle obviněného se jednalo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, popř. o trestný čin trvající. Dovolatel tak fakticky vytýká existenci důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce je ovšem přesvědčen, že trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku povahu trvajícího trestného činu nemá a každý útok tohoto trestného činu je dokonán pronesením výhrůžek. Zdůrazňuje, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 76/2018 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podle § 353 tr.

zákoníku spáchanými koncem srpna 2016. Ve věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 3 T 164/2018 byl uznán vinným skutkem spáchaným dne 28. 9. 2017. Podle státního zástupce ovšem v předmětné věci o pokračující trestný čin nešlo, když vzhledem k více než ročnímu časovému odstupu mezi těmito útoky nebyla splněna podmínka pokračování v trestném činu spočívající v blízké časové souvislosti mezi útoky. Jednání ze dne 28. 9. 2017 tak zakládá samostatný trestný čin podle § 353 tr. zákoníku a odsouzení pro tento trestný čin nemělo žádný dopad na přípustnost trestního stíhání pro jednání spáchané koncem srpna 2016.

Pod tento dovolací důvod dále podřazuje státní zástupce námitku ohledně překážky trestního stíhání rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků města XY ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. MUBR - S 4976/2017 - KPP 17045. V tomto směru se však ztotožňuje s názorem, který vyslovil Okresní soud v Břeclavi již ve svém prvním odsuzujícím rozsudku ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, když správně dovodil, že tento přestupek nebyl součástí jednání řešeného v trestním stíhání. Šlo o situačně podmíněnou reakcí obviněného na proběhlé ústní jednání v přestupkovém řízení, nikoli o součást jednání směřujícího k tomu, aby obviněný poškozeným „ztrpčoval život“ v místě jejich bydliště.

Námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy z věcného hlediska nepovažuje za důvodné.

35. Dále se státní zástupce zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn obecnou kritikou kvality skutkových zjištění, předkládáním vlastních skutkových tvrzení a vlastních důkazních hodnocení, odkazy na základní zásady trestního řízení apod. V tomto směru státní zástupce uvádí, že kvalitou skutkových zjištění se nad rámec tehdejšího zákonného vymezení dovolacích důvodů zabýval Nejvyšší soud již ve svém prvním kasačním rozhodnutím ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020. Skutkový základ soudních rozhodnutí v průběhu řízení následujícím po citovaném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu s výjimkou upřesnění hodnoty požárem ohrožených nemovitostí nedoznal žádných změn. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti již vyslovenému názoru Nejvyššího soudu a lze je bez dalšího považovat za bezpředmětné. Navíc se tyto námitky ani netýkají zjevného (dle dřívější judikaturou užívané terminologie extrémního) rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale dovolatel se domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Stran existence tzv. opomenutých důkazů považuje tyto námitky státní zástupce za bezpředmětné již z toho důvodu, že se netýkají skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zvolených trestných činů. Dovolatelem uváděné důkazy měly sloužit především ke zpochybnění věrohodnosti poškozených, popř. se měly týkat souvislosti zdravotních komplikací poškozené s jednáním obviněného. Poškození zdraví poškozeného však není zákonným znakem žádného z trestných činů, kterým byl obviněný uznán vinným. Procesní námitka ohledně zkrácení práv obhajoby při hlavním líčení dne 19. 5. 2022 se podle mínění státního zástupce nachází mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2020.

36. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nejprve předestírá údajné porušení zásady reformace in peius, což je ovšem námitka procesní, která deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Konstatuje, že námitky obviněného vycházejí z mylné premisy, že

dovolatel byl napadenými soudními rozhodnutími uznán vinným ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými v dřívějších stadiích řízení vinným uznán nebyl, přičemž opravné prostředky byly podávány pouze ve prospěch obviněného. Jak již zmiňoval v souvislostí s reprodukcí námitek obviněného, je toto tvrzení poněkud zcestné, když rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19.

5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, ani následujícím rozsudkem odvolacího soudu o vině uvedenými přečiny rozhodováno nebylo. Tyto přečiny byly zmíněny jako sbíhající se pouze ve výroku o uložení souhrnného trestu. Námitky dovolatele tedy bez dalšího považuje za bezpředmětné. Dodává, že o vině dovolatele za přečiny podle § 353 odst. 1, 2 písm. c), § 228 odst. 1 a § 358 odst. 1 tr. zákoníku bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Pokud se týká poněkud specifické geneze tohoto rozhodnutí, odkazuje pro stručnost na to, co bude níže uvedeno v souvislosti s námitkami uplatněnými dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.

ř. Vzhledem k výše uvedenému považuje za bezpředmětné též námitky dovolatele týkající se promlčení trestnosti výše uvedených přečinů.

37. K námitce ohledně kvality popisu skutku ve výroku o vině, uvádí, že tuto by bylo možno v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit pouze v případě, že by zde absentovaly skutkové okolnosti odpovídající některému ze znaků zvolených trestných činů, kterými byl uznán vinným. Některé námitky jsou pak navíc opakováním námitek, na které již dříve reagoval dovolací soud, a proto státní zástupce nepovažuje za nutné se těmito námitkami opětovně zabývat. Připomíná, že Nejvyšší soud reagoval i na některé námitky, které jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně podřaditelné (v bodě 94 a 95 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 9/2020). Pokud dovolatel obdobné námitky opakuje v dovolání, pak tyto námitky svým obsahem nepřípustně směřují proti závaznému právnímu názoru dovolacího soudu a ani těmito námitkami nepovažuje za nutné se podrobněji zabývat. Státní zástupce následně poukazuje na bod 94 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že za trestněprávně relevantní považoval Nejvyšší soud jednání obviněného až do února 2018, tj. i v dovolatelem zpochybňovaném období od konce září 2017 do 6. 2. 2018. Dodává, že relativně méně závažné jednání obviněného v tomto obdobím je nutno posuzovat nikoli izolovaně, ale v kontextu s dřívějším jednáním obviněného, kterým již vyvolal u poškozených pocity strachu a obav a omezil je v jejich obvyklém způsobu života. Pokud dovolatel celkem okrajově zmiňuje otázku společenské škodlivosti činu, pak má státní zástupce za to, že intenzita a dlouhodobost jednání obviněného neumožňují úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Samotná skutečnost, že obviněný ve svém jednání pokračoval bez ohledu na proti němu vedená přestupková řízení vylučují úvahy o tom, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

38. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce uvádí, že o trestu v rámci jinak obsáhlého dovolání žádné konkrétní námitky dovolatel nevznáší a k tomuto dovolacímu důvodu tedy nelze v řízení o dovolání přihlížet.

39. Jako poslední rozebírá státní zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rozsudku nalézacího soudu podle jeho názoru nechybí zprošťující výrok ohledně jednání, které bylo původně kvalifikováno jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného ze dne 27. 8. 2016 totiž podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020 vykazovalo znaky trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.

zákoníku. Vhazování pyrotechniky na nemovitosti užívané poškozenými totiž lze považovat za určitou formu nonverbální pohrůžky založením požáru, kterou pak obviněný v době kolem 31. 8. 2016 zopakoval i ústně. Znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku přitom jednání obviněného vykazovalo i podle právní úpravy platné od 1. 10. 2020. Za této situace nalézací soud zcela správně právní kvalifikaci podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku pouze vypustil z výroku o vině, když zprošťujícím výrokem by založil překážku věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. h) tr.

ř. pro celý stíhaný skutek. Na druhé straně státní zástupce zastává názor, že nebylo důvodu, aby popis tohoto jednání byl vypuštěn z tzv. skutkové věty, když nadále šlo o jednání trestněprávně relevantní z hlediska § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za bezpředmětnou považuje námitku dovolatele, podle které v rozsudku soudu odvolacího soudu chybí výrok o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Připouští, že pravidelnou součástí výroku o uložení souhrnného trestu sice je zrušení výroku o trestu z dřívějšího odsuzujícího rozsudku, ke kterému je ukládán souhrnný trest, v daném případě však byl výrok o upuštění o uložení souhrnného trestu podle § 44 tr.

zákoníku z citovaného rozsudku zrušen již usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 4 Tdo 9/2020. V době rozhodování odvolacího soudu dne 13. 9. 2022 z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, právně existoval pouze ve výroku o vině. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. 8 To 301/2019, kterým bylo ve vztahu k tomuto rozsudku postupováno ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku, byl následně v celém rozsahu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30.

6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, v důsledku čehož „obživl“ výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. 3 T 164/2018. Nepřicházelo tedy v úvahu, aby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, bylo rozhodováno o zrušení již neexistujícího výroku o trestu, resp. výroku od upuštění o uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018.

40. Státní zástupce tak má za to, že dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i), l) tr. ř, takže není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

41. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného než-li výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

IV. Důvodnost dovolání

43. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

44. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

45. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i), l) a m) tr. ř.

46. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

47. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr.

ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

48. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv.

49. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

50. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

51. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

52. Dovolací důvod vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.

53. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod implicitně ve druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu.

54. Než se Nejvyšší soud začal věcně zabývat podaným dovoláním, je nutno předestřít, že ve věci se jedná již o třetí rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který poprvé o podaném odvolání rozhodoval usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, podal obviněný dovolání do výroku o vině, trestu i výroku o náhradě škody z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), e), g), h), k), l) tr.

ř. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí usnesením ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, zrušil a vrátil jej k novému rozhodnutí soudu druhého stupně. Nejvyšší soud zrušil i všechny další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, zejména výrok o upuštění od souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Krajský soud v Brně nově rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, rozhodl tak, že § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 45 odst. 1 tr.

zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, zrušil výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad a znovu za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr.

zákoníku. Obviněný si poté podal dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, který podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně pak následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 19.

10. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019, a vrátil mu věc k novému projednání. Poté již rozhodoval nalézací soud rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, a odvolací soud rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022), přičemž proti tomuto usnesení podal obviněný nyní projednávané dovolání.

55. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. Navíc je třeba uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje rovněž námitky, které uplatnil v rámci předchozích dovolacích řízení a na které Nejvyšší soud již reagoval, když ohledně některých otázek již vyslovil závazný právní názor. Bez ohledu na tento závěr se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou uplatněné dovolací argumentace a její podřaditelnosti pod zvolené dovolací důvody v následujících částech tohoto rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

56. Dovolatel stran zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítá podjatost senátu odvolacího soudu, a to z důvodu jeho postupu, když tento soud soudu prvního stupně usnesením ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 to 301/2019, uložil vypracování znaleckého posudku ohledně cen nemovitostí, které byly ohroženy požárem v případě přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by vzal v úvahu zásadu reformationis in peius. Zdůrazňuje také, že v případě jeho předchozích odvolání odvolacímu soudu postačilo odborné vyjádření stran hodnoty předmětných nemovitostí. Akcentuje i skutečnost, že dovolací soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudu odvolacího, když navíc o jeho námitce podjatosti nebylo nerozhodnuto ihned po zahájení veřejného zasedání. Podle obviněného měl být tedy senát 8 To vyloučen z rozhodování v předmětné věci jednak pro zjevně nepřátelský poměr k jeho osobě, jednak pro poměr k věci samotné. Jak již bylo naznačeno, tato argumentace je částečně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.

57. Předně je třeba uvést, že v dané věci byla námitka podjatosti senátu 8 To odvolacího soudu uplatněná již v rámci odvolacího řízení, přičemž odvolací soud o ní rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022 tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že senát 8 To není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci. Proti tomuto usnesení podal dovolatel stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, rozhodl, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. se stížnost obviněného zamítá. Není tedy pochyb o tom, že námitka podjatosti byla před rozhodnutím odvolacího soudu uplatněna a o této bylo rozhodnuto. Proto se Nejvyšší soud z pohledu předpokladů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předmětnou námitkou věcně zabýval.

58. Obecně stran vyloučení uvedených soudců senátu 8 To je na místě předestřít, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se důvody vyloučení týkají, a o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Z dikce tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že o námitce podjatosti rozhoduje ten orgán, jehož se námitka týká. Jistou výjimku z tohoto pravidla přestavuje rozhodování o podjatosti soudce Nejvyššího soudu. Takto bylo v dané věci postupováno, když o námitce podjatosti rozhodoval senát 8 To odvolacího soudu, tedy senát, jehož podjatost byla obviněným namítána. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

59. Platí, že pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá okolnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád I, II, III.

7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 375). Pokud jde o poměr soudce k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v tomto odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (blíže srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 377-378). Může se jednat také o situaci zřejmě nepřátelského či přátelského poměru k obviněnému či některé ze stran uvedené v § 30 odst. 1 tr. ř.

60. Zároveň je třeba zdůraznit, že za poměr k projednávané věci či osobám nelze považovat bez dalšího ani odlišný právní názor soudce ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§ 264 odst. 1, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4, § 314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 13, č. T 339). Na podjatost proto nelze usuzovat jen na základě názoru obviněného dovozovaného z okolností vytržených z kontextu všech skutečností (tj. nejen týkajících se osoby pachatele a projednávaného činu, ale i všech dalších stojících i mimo rámec projednávané věci) majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné v případě možných pochybností o podjatosti soudců vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda zkoumaná námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, o podjatosti soudce či nikoli. Je proto vždy nutné vycházet z konkrétních okolností případu [k tomu srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hauschildt proti Dánsku, ze dne 24. 5. 1989, č. 10486/83, § 49]. Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestanný [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shalimov proti Ukrajině, rozsudek, ze dne 4. 3. 2010, č. 20808/02, § 69].

61. Předně je třeba konstatovat, že tvrzení obviněného, že senát 8 To odvolacího soudu byl vyloučen pro poměr k věci, je ryze spekulativní, když ani samotný dovolatel netvrdí, že by jednáním, které je mu kladeno za vinu vůči poškozeným A. a L. V.

62. Mohl být dotčen některý ze soudců rozhodující v senátě 8 To. Lze mít za to, že obviněný se domnívá, že senát odvolacího soudu je vyloučen pro svůj poměr k jeho osobě, když tento důvod dovozuje z postupu tohoto senátu ve vztahu k jeho zrušujícímu usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019 (pokyn odvolacího soudu stran nutnosti vypracování znaleckého posudku ohledně ceny nemovitostí, které byly ohroženy jeho jednáním ze dne 27. 8. 2016), když namítá, že předmětný pokyn odvolacího soudu směřoval k porušení zásady reformation in peius.

63. Jak již bylo naznačeno, obviněný tuto námitku uplatnil v rámci námitky podjatosti adresované vůči senátu 8 To. Senát odvolacího soudu na tuto námitku reagoval, byť skutečně lze připustit, že velmi stručně, když zdůraznil, že předmětným zrušujícím usnesením uložil nejen vypracovat znalecký posudek z oboru odhady nemovitosti, z důvodu novelizace ustanovení § 138 tr. zákoníku upravující hranici škody velkého rozsahu jako znaku skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, ale i další pokyny stran doplnění dokazování v předmětné věci.

64. Jak již bylo naznačeno, že za poměr k projednávané věci či osobám nelze považovat bez dalšího odlišný právní názor soudů než má obviněný či jiná strana trestního řízení, a to ani za situace, pokud by se následně ukázalo, že pokyn tohoto soudu byl v rozporu s určitými zásadami trestního řízení (např. in dubio pro reo, zákaz reformation in peius) či popř. nadbytečný z hlediska povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci (viz § 2 odst. 5 tr. ř.). V tomto směru je totiž nezbytné akcentovat, že důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Jinými slovy vyjádřeno, důvodem vyslovení podjatosti soudce není ani jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný právní názor. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016). Nejvyšší soud nad rámec tohoto závěru musí připustit, že pokyn odvolacího soudu k vypracování znaleckého posudku, s ohledem na novelu trestního zákoníku, byl nepochybně nadbytečný, a to právě z pohledu zásady reformation in peius. Na rozdíl od obviněného má ovšem dovolací soud za to, že ze samotného tohoto pokynu nelze dovodit, že by důvodem tohoto pokynu odvolacího soudu byla dovolatelem tvrzená snaha „odsoudit ho za každou cenu“. Z pohledu dalšího postupu soudů ve věci lze mít za to, že odvolací soud v době vydání tohoto pokynu nevzal v úvahu ,,že soud prvního stupně by nemohl změnit výši hrozící škody nad částku uvedenou v původním rozsudku, byť by nedošlo ke změně právní kvalifikace podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, neboť by se za situace, kdy si podal odvolání toliko obviněný, jednalo o porušení zásady reformation in peius, byť by skutečně hrozící škoda přesáhla částku 10 000 000 Kč. Zde je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně tento pokyn odvolacího soudu sice splnil, ovšem bez ohledu na skutečnost, že hrozící škoda nepochybně přesahovala částku 10 000 000 Kč, zcela správně a řádně odůvodnil, že s ohledem zásadu reformation in peius nelze uznat obviněného vinným z trestného činu obecné ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku.

65. Námitky obviněného stran procesního postupu odvolacího soudu při vlastním rozhodování o uplatněné námitce podjatosti stojí zcela mimo uplatněný dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr skutečně jen velmi stručně je možno uvést, že v dané věci bylo o námitce podjatosti rozhodnuto v rámci veřejného zasedání konaného o podaném odvolání, jak je patrno z protokolu o tomto veřejném zasedání, přičemž bylo rozhodnuto v rámci porady senátu o podaném odvolání, když usnesení podle § 30 odst. 1 tr. ř. bylo vyhlášeno před rozhodnutím v meritu věci. Zde je třeba akcentovat, že trestní řád nestanoví, že by bylo nutno o námitce podjatosti rozhodnout v okamžiku zahájení veřejného zasedání, a dokonce ani před vlastním meritorním rozhodnutím (případná stížnost nemá odkladný účinek), byť je takový postup v praxi žádoucí. Proto v postupu senátu 8 To odvolacího soudu nelze spatřovat nějaké procesní pochybení. Stejně tak není pochyb o tom, že o námitce podjatosti rozhodoval senát – viz protokol o veřejném zasedání.

66. Na závěr Nejvyšší soud, přestože i tato námitka stojí mimo zvolený dovolací důvod, uvádí, že skutečnost, že Nejvyšší soud již dvakrát rozhodnutí soudu druhého stupně v dovolacím řízení zrušil, nemůže zakládat důvod pro vyloučení odvolacího soudu z rozhodování v dané věci. Tato skutečnost, byť nepochybně jistým způsobem nežádoucí, nemůže zakládat důvod podjatosti uvedeného senátu. O tomto by bylo možno uvažovat toliko v případě opakovaného ignorování závazného právního názoru dovolacího soudu, přičemž o takový případ se v dané věci nejedná. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že důvodem zrušení předchozích rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení byly jisté procesní záležitosti (vymezení skutku z pohledu přestupkového řízení a trestního řízení, posouzení trvajícího a pokračujícího trestného činu), přičemž také nelze pominout, že část námitek, které vedly k zrušení druhého rozhodnutí odvolacího soudu v rámci předchozího dovolacího řízení obviněný neuplatnil (dovolací soud je vázán uplatněnou dovolací argumentaci).

67. S ohledem na uvedené skutečnosti, tak Nejvyšší soud považuje námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. za neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

68. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je nezbytné uvést, že dovolatel žádnou právní argumentaci explicitně pod zvolený dovolací důvod nepodřazuje. Zde je vhodné připomenout, že není povinností Nejvyššího soudu si takovou argumentaci domýšlet nebo dotvářet. Jak již dovolací soud avizoval v bodě 44 tohoto usnesení, Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

69. Zde je zcela na místě rovněž odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013).

70. Bez ohledu na tento shora prezentovaný závěr lze jen s velkou dávkou tolerance toliko po obsahové stránce dovodit, že snad dovolatel pod tímto dovolacím důvodem uplatnil námitku stran nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. (na toto ustanovení ovšem v dovolání ani není neodkazováno), když dovolatel jen tvrdí, že přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným v dané věci, považuje za pokračování přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, popř. se jedná o trestný čin trvající. Pod tento dovolací důvod by bylo možno opětovně s velkou dávkou tolerance rovněž obsahově podřadit námitku ohledně přestupku, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků města XY ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. MUBR-S4976/2017-KPP17045, jako překážky trestního stíhání.

71. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit a bylo již zahájeno, tak v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Nejvyšší soud musí předně uvést, že předpoklady nepřípustnosti trestního stíhání a porušení zásady ne bis in idem se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, ve kterém zaujal závazný právní názor stran toho, jak je nutno pohlížet na přestupková řízení, která byla proti obviněnému vedena v souvislosti s jednáním proti poškozeným V. z pohledu zásady ne bis in idem. Proto na toto rozhodnutí Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje (viz body 50-73 tohoto citovaného rozhodnutí). Zde je třeba zdůraznit, že proti předchozímu rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnov řízení opravný prostředek přípustný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004).

72. Nejvyšší soud nejprve považoval za vhodné zabývat se námitkou týkající se charakteru trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku chrání mezilidské soužití před závažnými výhrůžkami, jimiž pachatel nemíní působit na vůli poškozeného, ale případně pouze vyvolat strach, úzkost, nejistotu atd. Jde o tzv. verbální trestný čin, tedy takový, který lze spáchat i jen slovním či obdobným projevem. Postačí i jeden takový projev, tedy každý skutek tohoto trestného činu je dokonán pronesením vyhrůžek. Nejedná se tedy o trestný čin trvající, neboť tento trestný čin lze spáchat i jednorázově, tedy není vyžadována dlouhodobost a soustavnost, jako je tomu například právě u trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku. V konkrétním případě ovšem není vyloučeno, že pachatel v takové trestné činnosti pokračuje, takže se může jednat o trestný čin pokračující. V takovém případě každý (dílčí) útok přečinu nebezpečného vyhrožování je dokonán samotným vyslovením výhrůžek usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Lze tedy uzavřít, že trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku má charakter pokračujícího trestného činu.

73. Pokračující trestný čin vymezuje § 116 tr. zákoníku, podle něhož se pokračováním v trestném činu rozumí „takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“

74. Z pohledu shora uvedené definice pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku lze mít za to, že v dané věci se v případě skutku, kterým byl obviněný uznán vinným v nyní projednávané věci a skutku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018, nejednalo o pokračování, a to vzhledem k odstupu času mezi těmito skutky. V nyní projednávané věci se dovolatel přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku dopustil koncem srpna 2016, oproti tomu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 se přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil skutkem ze dne 28. 9. 2017. Je tedy nepochybné, že mezi oběma skutky je více jak roční časová prodleva. Proto se nemohlo jednat o pokračování v trestném činu, když nebyla splněna podmínka blízké časové souvislosti. Proto skutek ze dne 28. 9. 2017 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 tak zakládá samostatný trestný čin podle § 353 tr. zákoníku a odsouzení pro tento trestný čin nemělo žádný význam ohledně přípustnosti trestního stíhání v nyní projednávané věci. Jinak řečeno, odsouzení v trestní věci Okresního soudu v Břeclavi ve věci pod sp. zn. 3 T 164/2018 nemohlo mít vliv na posouzení nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.

75. Ohledně námitky překážky trestního stíhání stran rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků města XY ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. MUBR-S 4976/2017-KPP17045, tak je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval již v rámci svého předchozího rozhodnutí (ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), když v této otázce zaujal závazný právní názor, na který pro stručnost odkazuje (viz bod 62 tohoto rozhodnutí). K tomu viz blíže bod 70 tohoto rozhodnutí, když pokud obviněný v rámci předchozího dovolacího řízení uplatnil tuto námitku a dovolací soud ji neshledal důvodnou, nemůže být tato předmětem dovolacího řízení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

76. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), ale i písm. h) tr. ř. (viz návětí k bodu 60 a násl. dovolání) uplatňuje v rozhodující míře stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, když tyto soudy na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel obsahově k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil zejména námitku tzv. opomenutých důkazů, dále námitku zkrácení práva na obhajobu v hlavním líčení dne 19. 5. 2022 (obhájce nemohl pokládat poškozeným otázky) a dále rozporuje konkrétní skutková zjištění soudů nižších stupňů, včetně úrovně skutkové věty a totožnosti skutku. Dále namítá skutečnost, že soud jednotlivé skutky nevymezil odstavci a jednotlivými čísly, v důsledku čehož mu není zřejmá vázanost skutkové věty a právní věty.

77. Ohledně námitky týkající se neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně k problematice opomenutých důkazů lze uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

78. Nejvyšší soud především považuje za vhodné uvést, že k nutnosti doplnění dokazování a tudíž obecně k důkazním návrhům obhajoby se vyjádřil již částečně v předešlých svých rozhodnutí, když v rámci svých předchozích rozhodnutí dospěl k závěru, že skutkový stav byl soudy nižších stupňů zjištěn v souladu s požadavky na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rozsahu nezbytném pro rozhodnutí tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 (body 76, 79, 80, 81), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 To 1323/2020 (bod 35)], když důvodem zrušení předchozích rozhodnutí soudu druhého stupně byly jisté procesní nedostatky v postupu soudů nižších stupňů, nikoliv rozsah dokazování.

79. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na to, že soud prvního stupně se důkazními návrhy obhajoby na doplnění dokazování zabýval, kdy ovšem požadované důkazy zamítl (viz body 27–28, 40–41 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro přesvědčivost tohoto odůvodnění na tyto závěry zcela odkazuje. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s nalézacím soudem, že provedení dalších důkazů by bylo nadbytečné, neboť v dané věci není skutečně pochyb o tom, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytné pro rozhodnutí ve věci. V tomto směru je také nutno akcentovat, že na námitky stran neprovedení všech požadovaných důkazů reagoval i soud druhého stupně (viz bod 7 rozsudku soudu druhého stupně), který rovněž dospěl k závěru, že provedení požadovaných důkazů jde nad rámec ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a je tedy nadbytečné.

80. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se v bodě 79 a násl. svého usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, zabýval důsledně kvalitou a dostatečností skutkových zjištění soudů nižších stupňů a je zcela bezpředmětné a nadbytečné, aby své závěry opakovaně opakoval. Proto na své úvahy v předchozím rozhodnutí odkazuje. Z celého postupu a uplatněných námitek dovolatele v průběhu celého řízení lze mít za to, že obviněný se pouze snaží, aby soudy hodnotily všechny důkazy pouze v jeho prospěch podle jeho vlastního přesvědčení a vlastního prosazování skutkového děje, když na rozdíl od soudu nižších stupňů provedené důkazy hodnotí izolovaně, nikoliv v jejich vzájemném kontextu, jak to činí soudy nižších stupňů. Lze tedy mít za to, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

81. Nejvyšší soud, byť velmi stručně, přesto považuje za potřebné reagovat na některé námitky týkající se neprovedení některých důkazů, konkrétně zdravotní dokumentace poškozené a důkazů ohledně tvrzené nevěrohodnosti poškozených vzhledem k tomu, že tito na sebe měli podávat trestní oznámení. Předně je třeba opětovně zdůraznit, že soud prvního stupně na tyto požadavky velmi podrobně reagoval (viz body 37, 40–41 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc je třeba uvést, že poškozená V. byla již v původním řízení znalecky zkoumána, přičemž závěry tohoto znaleckého posudku nemůže zpochybnit skutečnost, že vztahy mezi poškozenými navzájem byly v určitém období napjaté.

Především toto poškození připouštějí, když je i určitým způsobem pochopitelné, že v době rozpadu manželství jsou vzájemné vztahy mezi manželi napjaté a tito na sobě určitým způsobem útočí, když mohou podávat na sebe i určitá oznámení. Pokud obviněný dovozuje nevěrohodnost poškozené z toho, že měla nepravdivě podat trestní oznámení na svého bývalého manžela (poškozeného V.), tak se z jeho strany jedná o jistou účelovou intepretaci dané skutečnosti. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že proti poškozenému V.

bylo vedeno trestní stíhání u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 99/2022 pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči poškozené V., tedy jednalo se o nedbalostní trestný čin, přičemž o vině nebylo v dané věci vůbec rozhodnuto, když poškozená využila svého zákonného práva podle § 163a tr. ř. a vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Z tohoto postupu nelze dovozovat, že by snad poškozená záměrně podala na poškozeného nepravdivé trestní oznámení, když, jak již bylo naznačeno, o vině nebylo soudem rozhodnuto.

Navíc i sám poškozený připustil, že mohl na vzniku zranění poškozené mít určitý podíl, takže samotná toto skutečnost nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti poškozených. Navíc věrohodnost poškozených podporovaly i další důkazy (viz bod 80 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), když soudy se i vypořádaly s tvrzenou skutečností, ohledně nepožívání alkoholu obviněným (viz bod 81 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020). Současně je vhodné doplnit, že podávání trestních oznámení mezi poškozenými nemá pro posouzení viny obviněného zcela žádný vliv.

Jak již bylo konstatováno, oba poškození připustili, že dané období pro ně jako manželé bylo vyhrocené, když následně jejich manželství skončilo rozvodem, přičemž zcela evidentně jednání obviněného mohlo a nepochybně mělo i mimo jiné vliv na jejich partnerské soužití, neboť neustále museli řešit jednání obviněného, které pro ně bylo nepochybně velmi obtěžující a stresující. Proto lze mít za to, že závěr soudu o nadbytečnosti těchto požadovaných důkazů je správný a že v dané věci se nejedná o případ nedůvodně neprovedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

82. Obecně lze v souvislosti s námitkami obviněného, které podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a kterými zpochybňuje zjištěný skutkový stav za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou náležitého zjištění skutkového stavu řádně zabývaly, a to zejména soud prvního stupně a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé nadstandartní dokazování, když prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud prvního stupně věnoval i náležitou a dostatečnou pozornost hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, jakož i znaleckých posudků, listinných důkazů, včetně otázky rozsahu dokazování (viz body 8–41 rozsudku soudu prvního stupně, body 12–13, 19 rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně v rámci kontradiktorního řízení provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř., když důkazy zároveň hodnotil jednotlivě, tak i ve vzájemném souhrnu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejedná se tak ani o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, kterou ani obviněný nenamítá.

83. Pokud obviněný dále namítá, že chodil do práce a že se tedy nemohl předmětného jednání dopouštět každodenně, tak se z jeho strany jedná o námitku do skutkových zjištění, která je ve své podstatě založena na jeho vlastní intepretaci provedených důkazů. Taková námitka nemůže obsahově naplňovat zvolený dovolací důvod. I když tato námitka stojí mimo zvolený dovolací důvod, lze jen skutečně velmi stručně uvést, že se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v žádném případě nepodává, že by snad takto jednal obviněný vůči poškozeným každodenně, nýbrž že se tak stávalo několikrát týdně, a pouze v některých dnech opakovaně, což je v souladu s výpovědí svědků, a nakonec i listinnými důkazy (viz hlášení na městskou policii apod.).

84. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

85. Stran námitky zkrácení práva obviněného na obhajobu v hlavním líčení dne 19. 5. 2022 je nutno konstatovat, že potenciální zkrácení práv obhajoby při hlavním líčení dne 19. 5. 2022 se nachází mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o procesní námitku. Nad rámec tohoto závěru je ovšem nutno konstatovat, že řada otázek se opakovala, popř. s projednávanou věci nesouvisela (např. zda se svědek V. cítil vinným za zranění své manželky – věc byla zastavena z důvodu zpětvzetím souhlasu s trestním stíháním), přičemž pokud soud nepřipustil tyto otázky ze strany obhajoby, tedy zamítl je pro nadbytečnost, tak svůj postup řádně zdůvodnil a jeho postup odpovídal § 203 odst. 3 tr. ř.

86. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou totožnosti skutku. Předně je třeba zdůraznit, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je ovšem nutno zdůraznit, že tuto námitku dovolatel uplatnil již v předchozích dovolacích řízení a Nejvyšší soud se s touto námitkou bez ohledu na skutečnost, že nebyla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, zabýval a vyslovil závazný právní názor [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 (body 84–87), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020 (bod 36)].

87. Zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod pak stojí námitka obviněného, že skutek měl být podřazen pod jednotlivé body skutkové věty, tj. že skutková věta měla být očíslována jednotlivými skutky. Takový postup soudu prvního soudu z pohledu Nejvyššího soudu by možná byl na místě, ovšem taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v písemném odůvodnění rozsudku rozvedl, jakého konkrétního trestného činu se obviněný dopustil, jakým konkrétním jednáním, takže úvahy soudu prvního stupně byly zcela seznatelné (viz body 44 a 45 rozsudku soudu prvního stupně).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.