USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného R. K., bytem Pařížská 204/21, Praha 1 – Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 264/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 163/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 T 163/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že
dne 27. 9. 2022 v době kolem 16.00 hodin v ulici XY na Praze XY, uspořádal prohlídku bytu č. 7 vlastněného obchodní společností S. A. SIDER s.r.o., IČO 27863514, jejímž jediným jednatelem a společníkem je Johnny Tokatlian, a to za účelem jeho možného pronájmu zahraničním studentům, kteří jej s tímto záměrem oslovili, a aniž by k tomu měl jakékoliv oprávnění či souhlas vlastníka, předal na uvedené schůzce klíče od předmětného bytu poškozenému jménem D. M., z jehož zahraničního účtu mezinárodního bankovního čísla (IBAN) XY dne 29. 9. 2022 inkasoval ve prospěch bankovního účtu č. XY, jehož je jediným vlastníkem a disponentem, finanční částku ve výši 4.100 EUR (dle kurzu České národní banky ke dni 29. 9. 2022 v přepočtu celkem 101.229 Kč), na níž se poškozený M. společně s dalšími poškozenými A. M., M. C., a B. C., rovným dílem společně složili, přičemž tuto finanční částku, která měla v části 2.000 EUR představovat výši nájemného za měsíc říjen 2022 a v části 2.100 EUR kauci, od těchto poškozených vylákal pod smyšlenou legendou o zajištění jejich bydlení v předmětném bytě, z něhož však byli dne 29. 9. 2022 vykázáni J. T., a následně poškozeným vrátil k jejich žádosti pouze částku 2.000 EUR, přičemž zbylou část 2.100 EUR vrátit odmítl s tím, že šlo o poskytování blíže nespecifikovaných poradenských služeb, za které poškozeným účelově vystavil fakturu, a tímto jednáním způsobil poškozeným jménem D. M., A. C. a B. C. celkovou škodu ve výši 4.100 EUR (tj. 101.229 Kč).
2. Za uvedenou trestnou činnost soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest stanovený ve výměře 80 (osmdesát) denních sazeb ve výši 1 000 Kč (tisíc korun českých), tj. v celkové výměře 80 000 Kč (osmdesát tisíc korun českých). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku dále stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 (deseti) splátkách po 8 000 Kč (osm tisíc korun českých) měsíčně, kdy splatnost každé dílčí splátky peněžitého trestu stanovil k poslednímu dni v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude rozsudek právní moci. Výhoda splátek peněžitého trestu by odpadla, jestliže by nebyla dílčí splátka včas zaplacena.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost uhradit poškozeným M. C. a B. C., škodu ve výši 500 EUR každému. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud poškozené M. C. a B. C., odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 T 163/2022, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání podal taktéž poškozený B. C., a to do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 264/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 264/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože již v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Uplatnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodňuje obviněný tím, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, neodůvodňuje bez dalšího jednoznačný závěr o jeho vině. Podle dovolatele z provedeného dokazování nelze vyloučit verzi děje, kterou konstantně a bez jakýchkoliv nesrovnalostí podává po celou dobu řízení. Pod uvedený dovolací důvod spadá i skutečnost, že navzdory nejednoznačně zjištěnému skutkovému stavu soud prvního stupně nevyhověl jeho procesnímu návrhu na slyšení svědka G. H., který mohl do celé věci vnést nejméně podstatné informace stran komunikace majitele předmětného bytu, Johnny Tokatliana a jeho přítelkyně B.
7. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného naplněn tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kteréžto spočívá jak v nevyužití zásady subsidiarity trestní represe, tak i v nenaplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, konkrétně dovolatel namítá absenci subjektivní stránky.
8. Následně dovolatel uvádí, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby nedovoloval žádné důvodné pochybnosti o jeho vině. Tvrdí, že závěr soudu prvního stupně spočívající v tom, že neměl žádné zmocnění ke sjednání nájmu bytu, nepodporuje nejen výslech majitele bytu, svědka Tokatliana a jeho přítelkyně svědkyně B., v nichž jsou patrné významné rozpory, na které soud prvního stupně nereagoval, ale také to, že kladli požadavky na případné nájemce – z čehož dovolatel dovozuje implicitní souhlas se zprostředkováním nájmu bytu z jeho strany. Obviněný též namítá, že majitel bytu až teprve poté, co na kameře viděl nevhodné chování nájemců v bytě – a tedy až s odstupem určité doby, nikoliv ihned po jejich nastěhování, s jejich ubytováním vyjádřil svůj nesouhlas. Dále poukazuje na skutečnost, že posléze s poškozenými nájem bytu sám sjednal. Namítá, že soud prvního stupně bez dalšího uvěřil svědkyni B. v tom, že spolu se svědkem Tokatlianem nechtěli byt pronajímat, protože v něm ještě stále měli své osobní věci. Obviněný však poukazuje na skutečnost, že byt svědků i s jejich osobními věcmi již k bydlení užíval G. H. Současně dodává, že zejména v případech krátkodobých pronájmů běžně dochází k tomu, že poskytovatelé ubytování se kompletně z nemovitosti nestěhují a nechávají si tam své osobní věci a pouze určí a označí jaké úložné prostory nemají být dočasným nájemcem užívány. Proto nepovažuje za odůvodněné, že se soud přiklonil k tvrzení jmenované svědkyně.
9. Rozporuje rovněž závěr nalézacího soudu, že se choval a vyjadřoval jako vlastník bytu, a to zejména pro absenci kritického vyhodnocení jeho zdravotního stavu a jeho schopnosti komunikace. Jeho schopnost komunikace je totiž silně negativně ovlivněna prodělanou mozkovou obrnou. Proto jeho jednání nemohlo být jednoznačné a suverénní. Obviněný považuje za zajímavé, že jak poškození, tak žádný ze soudů jeho zdravotní postižení vůbec nezmiňují, což svědčí i o tom, že nebrali v potaz ani možné a zcela lapidární vysvětlení, že celá událost měla základ v prostém nedorozumění, jak opakovaně uvedl. Obviněný tak namítá existenci důvodných pochybností o skutkovém ději, kdy vedle závěru o jeho vině existují i zcela stejně pravděpodobné a logické scénáře, které však závěru o spáchání trestného činu nenasvědčují. Je proto přesvědčen, že v jeho trestní věci byla porušena zásada presumpce neviny a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006.
10. Dovolatel dále rozporuje naplnění subjektivní stránky, když jednal v dobré víře v jeho oprávnění tak činit. Tedy, že byl oprávněn zprostředkovat pronájem bytu svědka Tokatliana poškozeným. Pokud takové oprávnění neměl, mohl jednat ve skutkovém, eventuálně právním omylu. Tím se však soudy nezabývaly. Dále namítá, že aby došlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, pak by si musel být vědom skutečnosti, že nemá žádný (ani konkludentní) souhlas majitele bytu s nájmem a jeho cílem bylo pouze vylákat neoprávněné obohacení na úkor poškozených. Podle dovolatele je ale zjevné, že v jeho případě tomu tak nebylo, nebo jsou o takovém závěru přinejmenším důvodné pochybnosti. V tomto směru obviněný obecně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09. Současně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 3 Tdo 899/2022, podle kterého se pro závěr o trestnosti ve vztahu k přečinu podvodu vyžaduje, aby pachatel již v době uvádění v omyl věděl o nepravdivosti jím tvrzených skutečností, nebo si jich byl alespoň vědom.
11. Dále obviněný namítá, že je podstatné, že nedošlo v rámci smluvního vztahu mezi jím a poškozenými k plnění bez právního důvodu, pročež se tak nemohlo jednat o obohacení a rozporuje proto naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Akcentuje, že vůbec nedošlo k žádnému obohacení, když uzavřel s poškozenými smlouvu o nalezení vhodného bytu a tyto služby také řádně odvedl, když za uvedené služby vystavil poškozeným i fakturu. Nicméně i kdyby byla naplněna jak subjektivní, tak i objektivní stránka, pak podle dovolatele došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Je totiž nepochybné, že ihned poté, co vyšly najevo možné nesrovnalosti stran existence nájemního obligačního vztahu, poškozeným částku ve výši nájmu 2 000 EUR z celkově zaplacených 4 100 EUR vrátil. O tuto částku, kterou tvořilo nájemné, tak neměl od samého počátku žádný úmysl se obohatit, tato sloužila výhradně k hrazení služby bydlení, jakožto protiplnění v rámci nájemního vztahu a byla určena majiteli bytu. Pokud by již měl snahu se obohatit (navzdory tomu, že se domníval oprávněnosti plnění ze strany poškozených), šlo by maximálně o částku 2 100 EUR, nikoliv částku 4 100 EUR. Proto podle dovolatele měl být skutek kvalifikován pouze jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že vrácení „vylákané“ částky nemůže mít vliv na hranici škody, když se nejednalo o situaci, že by ani nechtěl žádné ubytování poškozeným zajistit. Zdůrazňuje, že zajistil poškozeným smluvené ubytování a po zjištění možných nesrovnalostí toto nájemné poškozeným vrátil a ti jej pak uhradili přímo majiteli bytu. Částka 2000 EUR proto nemůže být s ohledem na svůj charakter hodnocena jako obohacení ať již dovolatele, či kohokoliv jiného.
12. Obviněný dále namítá, že nalézací soud nevyhověl jeho návrhu, aby jako svědka slyšel G. H., který v předmětném bytě pobýval před nastěhováním poškozených. S tím se následně ztotožnil i odvolací soud, když podle soudů by tento důkaz nemohl vnést žádných nových skutečností. Takový závěr dovolatel rozporuje. Pokud jmenovaný majitele bytu vůbec nekontaktoval, pak mu nepřišla prohlídka bytu ze strany poškozených v přítomnosti dovolatele a sjednávání nájmu nestandardní. Pokud dotyčný H. majitele či jeho přítelkyni kontaktoval, tito byli o jeho jednání informováni a přesto neučinili žádné kroky k zamezení realizace nájmu bytu, což nasvědčuje konkludentnímu souhlasu se sjednáním nájmu. Podle obviněného by taktéž jmenovaný mohl přinést neméně stejně důležité informace týkající se např. obecného způsobu a stylu komunikace majitele bytu a jeho přítelkyně.
13. Dovolatel dále konstatuje, že v jeho trestní věci soudy nižších stupňů neodůvodnily, proč považovaly uplatnění trestní represe za bezpodmínečně nutné. Přitom se jednalo o spor svou povahou ryze soukromoprávního charakteru týkající se obligačních vztahů. Nejednalo se o žádnou opakovanou či společensky vysoce nebezpečnou trestnou činnost, která by na první pohled vyžadovala aplikaci trestního práva jako institutu ultima ratio. Má za to, že se svých oprávněných zájmů poškození a popř. též majitel bytu mohli účinně domoci prostředky civilního práva. Nadto podle dovolatele ze zjištěného skutkového stavu vyplynuly důvodné a objektivní pochybnosti. Upozorňuje, že k ukončení nájmu zprostředkovaného jeho osobou došlo až poté, kdy majitel bytu viděl na kameře jednání, které se mu nelíbilo. Nájem bytu mezi poškozenými a majitelem bytu byl posléze sjednán, a to již bez jeho zapojení jako zprostředkovatele. Akcentuje, že mezi majitelem bytu a nájemci bylo sjednáno zcela shodné nájemné jako předtím při zprostředkování z jeho strany. Pokud by majitel bytu uznal, že dovolateli udělil souhlas se zprostředkováním nájmu bytu, stal by se smluvní stranou porušující sjednanou smlouvu a tím i případným žalovaným v soukromoprávním sporu, a proto by jeho výpověď měla být hodnocena kriticky. Opětovně uvádí, že po vzniku problému poškozeným vrátil částku rovnající se uhrazenému nájmu. Z výslechu svědkyně B. a svědka Tokatliana, jakož i z obsahu jejich komunikace s dovolatelem jsou patrné určité rozpory, které nebyly vysvětleny. Nebylo postaveno najisto, že tito kategoricky odmítli zprostředkování nájmu předmětného bytu pro poškozené jeho osobou. Poukazuje na to, že je osobou s objektivně zhoršenými komunikačními schopnostmi a je osobou zcela bezúhonnou. Poškození se vůbec ani nepokusili řešit věc jinými prostředky než trestním právem.
14. Obviněný je tak přesvědčen, že postupem „nalézacích soudů“, spočívajícím v neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím, že potom nalézací soudy ani nikterak neodůvodnily nutnost řešení věci právě prostředky trestního práva, ačkoliv vhodnost užití výše uvedené zásady přitom dovolatel přímo namítal, došlo dále k porušení čl. 39 Listiny.
15. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl podle § 265m tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř., že se zprošťuje obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 280/2024, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a zvolené dovolací důvody obviněným, jakož i jeho argumentaci. Přitom ve svém vyjádření taktéž vyložil podstatu § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
17. Státní zástupce je toho názoru, že dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají ty námitky obviněného, kterými zpochybnil rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů – zejména, pokud jde o udělené oprávnění nebo souhlas vlastníka bytu k pronájmu, když obviněný namítá, že tato rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce je však toho názoru, že k rozhodným skutkovým závěrům dospěly soudy obou stupňů především na základě výpovědí poškozených, svědků Johnnyho Tokatliana a V. B., jakož i listinných důkazních prostředků, které jsou uvedeny na str. 3 až 8, v odstavcích 3 až 13 rozsudku soudu prvního stupně, a o které i odvolací soud opřel své závěry. Podle státního zástupce tak skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě v označeném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně logicky vyplývají z důkazních prostředků provedených v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., kdy svůj postup soudy v rozhodnutích řádně odůvodnily. Souhrn důkazních prostředků tak zcela jednoznačně svědčí o tom, že obviněný podvodným jednáním vylákal od poškozených částku v celkové výši 4 100 EUR. Výsledky provedeného dokazování tak jednoznačně odůvodňují závěr soudů nižších stupňů o trestní odpovědnosti obviněného za přisouzený trestný čin. Státní zástupce tak tyto námitky obviněného považuje za neopodstatněné, když ve věci neseznal existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. K námitce stran nevyhovění důkaznímu návrhu na výslech svědka H. státní zástupce uvádí, že tato neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Nejedná se totiž o důkazní prostředek podstatný pro rozhodná skutková zjištění. Soud prvního stupně přitom vysvětlil, z jakého důvodu považoval zmíněný důkazní návrh za nadbytečný (viz str. 8, odst. 20 odůvodnění jeho rozsudku). Proto je toho názoru, že takový postup soudu je zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněného. ,
19. Stran námitek spadajících pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (námitka právního posouzení skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, námitka subsidiarity trestní represe) státní zástupce uvádí, že i tyto hodnotí jako neopodstatněné. Podle státního zástupce totiž obviněný uváděl poškozené v omyl tím, že pod smyšlenou legendou zajištění jejich bydlení od nich vylákal částku 4 100 EUR, ačkoli ve skutečnosti neměl souhlas vlastníka k okamžitému pronájmu bytu. Taková rozhodná skutková zjištění svědčí o zcela záměrném a vědomém jednání jmenovaného obviněného, který poškozené uváděl v omyl předstíráním oprávnění zajistit jim nájem předmětného bytu. Akcentuje, že k právnímu posouzení skutku se ostatně podrobně vyjádřil nalézací soud na str. 12, v odst. 28 rozsudku, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud. Tyto právní závěry považuje státní zástupce za správné a odpovídající zákonu.
20. Státní zástupce pouze dodává, že za situace, kdy si byl obviněný vědom, že mu vlastník bytu nedal souhlas s okamžitým pronájmem bytu třetí osobě, nemohl být obviněný přesvědčen, že je oprávněn tento byt bez dalšího pronajmout – zvláště nikoli osobám, o kterých se vlastníkovi bytu vůbec předem nezmínil. V jeho jednání tedy nenastal žádný rozpor vědění s trestněprávně významnou skutečností. Proto obviněný nemohl jednat ani ve skutkovém omylu, nadto ani zmíněnou námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zjevně nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ale z vlastních skutkových tvrzení obviněného. Nelze ani akceptovat námitku, že se mohlo jednat o právní omyl, protože skutková podstata § 209 tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí. Nelze tedy bez dalšího aplikovat pravidlo, že neznalost zákona neomlouvá.
21. Státní zástupce současně nesouhlasí ani s námitkou obviněného ohledně výše způsobené škody, když obviněný poněkud bagatelizuje své podvodné jednání, pokud ho označuje za „nesrovnalost“. Podle státního zástupce se jednalo o promyšlené podvodné jednání. Ohledně závěru soudů obou stupňů, že později vrácená částka ve výši 2000 EUR nemůže mít vliv na hranici výše větší škody, odkazuje státní zástupce na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, a usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 388/2016. Z tohoto pohledu jsou pak námitky obviněného neopodstatněné. Navíc tyto do určité míry založil obviněný na nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování, což uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá.
22. Ohledně námitek, kterými obviněný zpochybnil uplatnění prostředků trestního práva, uvádí státní zástupce, že skutek v posuzované věci, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti, nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů podvodu, jehož znaky obviněný naplnil. Odkazuje přitom na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr. Naopak, podle státního zástupce obviněný naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu § 209 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž podvodným jednáním zasáhl do majetkové sféry poškozených. Akcentuje taktéž způsob provedení činu, neboť obviněný zneužil důvěry zahraničních studentů, kteří se ocitli v cizí zemi bez ubytování. Pokud dovolatel tvrdí, že se poškození mohli účinně bránit prostředky civilního práva, nemůže tím být zpochybněna společenská škodlivost činu (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Na společenskou škodlivost ani nemá vliv, že majitel bytu nedlouho po dokonání trestného činu sjednal nájem s poškozenými. Pokud obviněný vrátil část peněz poškozeným, nepředstavuje tato okolnost bez dalšího důvod pro použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž toto jednání bylo podle státního zástupce do určité míry vyvoláno okolnostmi nezávislými na obviněném. Taktéž námitka, že je obviněný bezúhonnou osobou, nemůže vést k závěru o bagatelnosti spáchaného trestného činu a neexistenci společenské škodlivosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 599/2016). Pokud soudy neshledaly podmínky pro beztrestnost obviněného, neporušily tím čl. 39 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013). Nalézací soud přitom dostatečně vysvětlil, proč čin obviněného považoval za společensky škodlivý, u něhož je použití trestního práva namístě. V řízení tak nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny. I tyto námitky tak státní zástupce hodnotí jako neopodstatněné.
23. K uplatnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů není zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení ani vadou tvrzeného extrémního rozporu či opomenutých důkazů. Proto není dán dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
24. Závěrem tak státní zástupce uvádí, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným důvodům dovolání § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
25. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou ze dne 11. 7. 2024. V té uvedl, že na své dovolání nadále plně odkazuje a má za to, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství jím spatřované dovolací důvody nikterak neoslabuje. Obviněný dále stručně opakuje argumentaci, kterou již užil v jím podaném dovolání. Dále doplňuje, že k otázce věrohodnosti pana Tokatliana soud nijak nehodnotil zřetelný vývoj v jeho výpovědích v průběhu času, přičemž odkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení založený na č. l. 109. Akcentuje, že to se významně lišilo od následné svědecké výpovědi učiněné až s odstupem času v hlavním líčení. Doplnění jeho výslechu, navrhovaného obhajobou, však nebylo soudem první instance připuštěno.
26. Dále uvádí, že pokud státní zástupce na straně jedné připouští, že svědek Tokatlian udělil souhlas s prohlídkou bytu potenciálním nájemcům, nicméně dodává, že „druhově“ odlišným od poškozených – svědek vznesl požadavek na „mladé páry“, čímž dovozuje absenci oprávnění dovolatele nájem poškozeným zprostředkovat, paradoxně tím fakticky naopak připouští svolení ke zprostředkování nájmu ze strany dovolatele i ve vztahu k dalším osobám. Musí mu být totiž známo, že takovýto způsob diskriminace na základě věku či pohlaví je v demokratickém právním státě nepřípustný, pročež se na takový požadavek pronajímatele nelze odvolávat a zprostředkovatel není takovým protiprávním pokynem vázán. Na tento souhlas je proto nutno pohlížet tak, že byl udělen bez takovéhoto diskriminačního omezení – tedy i ve vztahu k poškozeným.
27. Obviněný taktéž poukazuje, že argumentace státního zástupce v rámci zásady subsidiarity trestní represe je v rozporu s dovolatelem odkazovanou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, jakož i se smyslem hmotněprávního korektivu trestní odpovědnosti, který by ve svém důsledku činil § 12 odst. 2 tr. zákoníku zcela obsoletním.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
30. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
32. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
33. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.
Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2010, sp. zn. 7
Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
37. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v rozhodující míře totožné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto soudy na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
38. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obviněný předně namítá zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Tuto dovolatelovu argumentaci lze z formálního hlediska podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Obviněný taktéž namítá tzv. existenci opomenutých důkazů, když poukazuje na to, že soudy neprovedly navrhovaný výslech G. H. I tuto argumentaci lze taktéž po formální stránce podřadit pod výše zmíněný dovolací důvod v jeho třetí variantě. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze po formální stránce podřadit námitky stran nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, či taktéž naplnění znaků jeho kvalifikované skutkové podstaty a dále neaplikování subsidiarity trestní represe.
39. Jak již bylo naznačeno, dovolatel namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vzhledem k obsahu konkrétně uplatněné dovolací argumentace shledal ovšem Nejvyšší soud tyto námitky zcela zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména výpovědi svědkyně B., když se zároveň v souvislosti s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů dovolává zásady in dubio pro reo.
Takové námitky nemohou zakládat tvrzený extrémní rozpor v jeho pojetí Ústavním soudem či Nejvyšším soudem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Jinak vyjádřeno, obviněný jen fakticky požaduje, aby Nejvyšší soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů, tedy aby tyto důkazy tzv. přehodnotil a hodnotil je v souladu s jím tvrzenou verzí. Takový požadavek nelze považovat za uplatněný právně relevantně a nemůže naplňovat námitku tzv. extrémního rozporu.
Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se zabývaly řádně a dostatečným způsobem obhajobou obviněného, přičemž je třeba zdůraznit, že závěr o vině obviněného nezaložily na prostém konstatování, že uvěřily výpovědi svědků B. a Johnny Tokatlian, nýbrž na pečlivém hodnocení i všech ostatních důkazů, zejména výpovědi poškozených a dalších provedených důkazů, zejména záznamu elektronické komunikace (viz body 22-27 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud pro stručnost proto na jeho úvahy zcela odkazuje.
Nad rámec tohoto závěru je třeba akcentovat, že tvrzení svědkyně B. a majitele bytu Tokatliana, že neudělili obviněnému oprávnění k pronájmu bytu dne 27. 9. 2022, nýbrž že předmětný den měl jen byt ukázat potenciálním zájemcům, odpovídá i tomu, že byť se mělo jednat podle tvrzení obviněného o předem dohodnutý nájem bytu na 4 měsíce, tak uvedení svědci zanechali v předmětném bytě své osobní věci. Tak by jistě nepostupovali, pokud by se jednalo o nájem v řádu několika měsíců, popř. by alespoň označili prostory, ve kterých mají osobní věci a který by případní nájemci nemohli užívat.
V tomto směru by s případnými nájemci uzavřeli určitou dohodu. Z pohledu tvrzení obviněného stran toho, že svědci neuklidili své osobní věci, když v bytě bydlel G. H., je nutno zdůraznit, že jmenovaný byt se souhlasem svědků užíval toliko několik dní, tedy skutečně krátkodobě, přičemž jmenovaného svědci znali, nebyla to pro ně tzv. neznámá osoba. Za této situace bylo logické, že svědci neuklidili své věci, když se jednalo o zapůjčení bytu jen na několik dní, nikoliv o pronájem neznámým osobám na několik měsíců.
Závěr o neudělení souhlasu s pronájmem předmětného bytu dále vyplývá ze zachycené elektronické komunikace [viz elektronická komunikace na č. l. 210–217 včetně překladu na č. l. 202–203, dále viz bod 12 rozsudku nalézacího soudu)]. Výše zmíněné kooperuje s reakcí svědka Tokatliana na zjištění, že v bytě jsou nějací muži, kteří jim otevírají skříně a prohledávají osobní věci (body 3–4 rozsudku soudu prvního stupně).
Obdobné vyplývá i z výpovědi majitele bytu Tokatliana (bod 3 rozsudku nalézacího soudu). Celou situaci pak dokreslují i výpovědi poškozených, které korespondují s výpověďmi jmenovaného majitele bytu a jeho přítelkyně, ale i se zajištěnou elektronickou komunikací. Ze zjištěného skutkového stavu tak je zcela evidentní, že jediné, k čemu byl dovolatel oprávněn, byla prohlídka předmětného bytu, nikoliv pronájem předmětného bytu, čehož si musel být obviněný vědom.
40. K námitce dovolatele, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že při jednání s poškozenými se choval jako majitel bytu, aniž by se ovšem zabýval jeho zdravotním stavem a jeho schopností komunikace, je nezbytné konstatovat, že obviněný nějakou bližší argumentaci k tomuto tvrzení neuvádí vyjma toho, že prodělal v minulosti mozkovou obrnu a že by se mohlo jednat o prosté nedorozumění mezi ním a ostatními zúčastněnými. Nejvyšší soud musí předně uvést, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Je tomu tak proto, že tato argumentace směřuje jen do způsobu hodnocení důkazů. Toliko stručně lze uvést, že skutečnost, že obviněný prodělal v minulosti mozkovou obrnu, byla soudu prvního stupně známa (viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně), když o schopnosti jeho komunikace není pochyb vzhledem k jeho vystupování u soudu prvního stupně.
41. Pokud dovolatel dále namítá, že se mohlo jednat o pouhé nedorozumění, pak i podle Nejvyššího soudu je taková obhajoba ryze účelová, když z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný jednal v rozporu s pokyny majitele bytu a jeho přítelkyně, takže je zřejmé, že zcela úmyslně uvedl poškozené v omyl, neboť si musel být vědom toho, že k okamžitému pronájmu předmětného bytu nemá oprávnění a že sám není oprávněn byt pronajmout. Lze tedy uzavřít, že svými námitkami tak dovolatel pouze rozporuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když tyto ve věci postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich závěrů je zcela logické a vyplývá z provedeného dokazování ve věci. Nejvyšší soud proto tyto námitky dovolatele odmítl jako zcela zjevně neopodstatněné. Nadto tyto námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
42. Z argumentace dovolatele týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. taktéž vyplývá, že namítá neaplikování zásady in dubio pro reo, když tvrdí, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby nedovoloval žádné důvodné pochybnosti o jeho vině. Nejvyšší soud musí především konstatovat, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), takže tato námitka by nemohla obviněným zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo má tudíž procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z bohaté judikatury týkající se nemožnosti naplnit touto námitkou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.
43. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.
5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětnou trestnou činností a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného.
I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat zejména na rozhodnutí nalézacího soudu, které odpovídá § 125 odst. 1 tr.
ř., a ze kterého je vina dovolatele zcela zjevná. Zmíněné námitky dovolatele tak nelze pod jím uplatněné dovolací důvody, ale ani žádné jiné v § 265b tr. ř. uplatnit.
44. Pokud dovolatel dále namítá, že soud neodůvodněně nevyslechl svědka G. H., jehož svědecká výpověď by podle obviněného mohla poskytnout k věci důležité informace, pak de facto namítá existenci opomenutého důkazu. Takovou námitku lze po formální stránce podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Nejvyšší soud stran existence opomenutých důkazů předně uvádí, že v případě tzv. opomenutých důkazů jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Zároveň je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Ve vztahu k této námitce je potřeba ještě doplnit, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
45. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
46. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je současně třeba vždy mít na paměti, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto by ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
47. Nejvyšší soud dospěl z pohledu shora uvedených východisek k závěru, že obsahově se ze strany obviněného jedná o námitku neopodstatněnou, když předmětným důkazním návrhem se řádně zabýval jak soud nalézací (bod 20 rozsudku), tak i soud odvolací (bod 9 usnesení). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je pak zcela zřejmé, že výpověď tohoto svědka považovaly vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu za nadbytečnou (srovnej bod 23 a násl. rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud proto tuto námitku dovolatele vyhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněnou. Nad rámec tohoto závěru z pohledu tvrzení obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že při posuzování důvodnosti tohoto návrhu nelze pominout, že obviněný do bytu přišel s vlastními klíči, takže proto nemusela být skutečnost, že do bytu přišel, navrhovanému svědkovi podezřelá, zejména za situace, kdy on sám měl byt užívat toliko několik dní. Pokud dále dovolatel v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství namítá, že soudy neprovedly doplnění výslechu svědka Johnnyho Tokatliana, pak tuto námitku obviněný uplatnil až ve svém vyjádření po konci dovolací lhůty, proto se jí Nejvyšší soud věcně nezabýval, když Nejvyšší soud se zabývá pouze námitkami uplatněnými v rámci zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Přesto pouze stručně lze poznamenat, že takový výslech svědka by vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu taktéž zjevně nadbytečný, když svědek se k věci velice podrobně vyjádřil ve výpovědi v hlavním líčení ze dne 29. 3. 2023, č. l. 203 a násl.
48. Vzhledem ke shora uvedenému lze tedy uzavřít, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je tak zřejmé, že postupovaly v souladu s výše předestřenými východisky, a námitky obviněného po obsahové stránce tak nelze podřadit pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě.
49. Námitky dovolatele stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku lze po formální stránce podřadit pod dovolatelem zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný konkrétně namítá, že jednal v dobré víře v jeho oprávnění sjednat pronájem předmětného bytu, když dále argumentuje tím, že pokud takové oprávnění neměl, mohl jednat ve skutkovém či právním omylu. Taková argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný svou argumentaci staví pouze na jiné verzi skutkového děje, která ovšem byla provedenými důkazy vyvrácena (viz body 22–27 rozsudku nalézacího soudu). Zde je třeba zdůraznit, že při posuzování důvodnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nikoliv verzí skutkového stavu prezentovanou dovolatelem v podaném dovolání. Stejné povahy je i další námitka obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky, která by byla rovněž obecně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když i zde obviněný dovolací argumentaci staví na své verzi skutkového děje – tedy, že měl udělené oprávnění od majitele bytu k jeho pronajmutí (viz výše).
50. Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že soud prvního stupně řádně objasnil, na základě jakých skutkových zjištění shledal naplnění objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (blíže viz bod 28 rozsudku soudu prvního stupně). Zároveň se zabýval i subjektivní stránkou, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 28 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se plně ztotožňuje. Stran tvrzení obviněného, že mohl jednat v tzv. právním omylu, je předně třeba uvést, že obviněný ve vztahu k této námitce žádnou právně fundovanou argumentaci neuvádí. Za takové situace se nemůže Nejvyšší soud předmětnou námitkou zabývat, neboť není povinností dovolacího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje zákonná povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
51. Pokud dovolatel namítá, že nemohlo dojít k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu § 209 odst. 3 tr. zákoníku, jelikož 2 000 EUR vrátil poškozeným, tak i tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný fakticky zpochybňuje výši způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného přečinu. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Jak již správně uvedl soud prvního stupně (viz bod 20 rozhodnutí nalézacího soudu), později vrácená částka ve výši 2 000 EUR nemůže mít vliv na hranici výše způsobené škody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, či usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 388/2016). Pokud došlo podvodným vylákáním peněz od poškozených již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozeným vylákané peníze vrátil. Lze považovat za lichou argumentaci obviněného, že tato částka sloužila výhradně k hrazení služby za bydlení jakožto protiplnění v rámci nájemního vztahu a že byla určena majiteli bytu.
V tomto směru je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný nedisponoval vůbec oprávněním pronajmout předmětný byt, takže nebyl oprávněn k inkasování jakékoliv finanční částky v souvislosti s pronájmem tohoto bytu (viz body 23 a 27 rozsudku nalézacího soudu). Pokud pak od poškozených přijal nájemné, tak v tom okamžiku byl předmětný přečin dokonán. Obviněný se v tomto okamžiku obohatil o celou výši nájemného a dále o částku 2100 EUR, která podle skutkových zjištění představovala kauci.
Nejvyšší soud si je vědom skutečnost, že obviněný ohledně částky 2100 EUR tvrdí, že se jednalo o odměnu za jeho poradenské služby. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že tato obhajoba byla vyvrácena výpovědí poškozených, když vypověděli, že se jednalo o kauci za předmětný byt. Při respektu ke skutkovým zjištěním, kterými je Nejvyšší soud vázán při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze tedy uzavřít, že následné vrácení finančních prostředků učinil obviněný až po dokonání předmětného trestného činu, jak ostatně taktéž konstatuje odvolací soud v bodě 7 usnesení, a toto může mít vliv na výrok o náhradě škody, nikoliv na právní kvalifikaci trestného jednání obviněného.
52. Ohledně námitek obviněného týkajících se neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze uvést následující. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje tento dovolací důvod. Ovšem v dané věci je třeba zdůraznit, že způsob uplatnění této námitky dovolatelem stojí v rozhodující míře mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný při její formulaci vychází z toho, že se trestné činnosti nedopustil. Respektive, že se jednalo o pouhé nedorozumění. Zde je třeba uvést, že námitkou subsidiarity trestní represe je možno se právně relevantně zabývat jen za situace, kdy pachatel nezpochybňuje, že se dopustil skutku, který vykazuje znaky konkrétního trestného činu. O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť obviněný, jak již bylo konstatováno, v souvislosti s touto námitkou tvrdí, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu a z důkazní situace nelze vyvodit jednoznačný závěr o jeho vině. Pouze podpůrně argumentuje, že soudy nepoužití této zásady nezdůvodnily, takže se lze domnívat, že tuto námitku vztahuje i ke skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy nižších stupňů.
53. Nejvyšší soud proto uvádí, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Platí, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je ovšem právě v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
54. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
55. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr.
ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), písm. g), písm. h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
56. Nejvyšší soud považuje za vhodné předně zdůraznit, že možností aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku se soud prvního stupně zabýval (bod 28 rozsudku), kdy dospěl k závěru, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu by v daném případě nepostačovalo, a to vzhledem k zájmu chráněnému trestním zákonem, který je zájmem na ochraně majetku, jakož i vzhledem k rozsahu, v jakém byl tento zájem porušen, když jednání dovolatele naplnilo znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy znaky kvalifikované skutkové podstaty z důvodu způsobení škody většího rozsahu. Nalézací soud taktéž akcentoval, že o vysoké míře škodlivosti svědčí způsob, jakým obviněný zneužil důvěry poškozených cizinců, studentů, kteří se v důsledku jeho jednání ocitli v cizí zemi bez ubytování, když skutečnost, že tito se ocitli v cizí zemi bez znalosti jazyka a měli zde pobývat pouze několik měsíců, nepochybně ztěžovala, byť samozřejmě úplně nevylučovala, možnost jejich právní obrany prostředky civilního práva. Nejvyšší soud se s tímto závěrem nalézacího soudu ztotožnil, když lze pouze zopakovat, že nižší míru škodlivosti činu dovolatel dovozuje pouze z jím předestřeného skutkového stavu, který ovšem byl provedeným dokazováním vyvrácen.
57. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
58. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze pouze formálně podřadit pod zvolené dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak ani neobsahují vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu