4 Tdo 568/2025

4 Tdo 568/2025-1255

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného I. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 To 114/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 34 T 6/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 34 T 6/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný I. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 5.12.2023 ve večerních hodinách v obci XY, okres XY, v domě čp. XY, na ubytovně provozované společností AMREAL – nemovitosti s.r.o., v pokoji č. 418, kam přišla za jeho nezletilými dětmi na návštěvu poškozená AAAAA (pseudonym),

- v době, kdy si lehl na postel závěsem oddělenou od zbylého prostoru pokoje a požádal o masáž, kterou z popudu jeho nezletilého dítěte šla obžalovanému dělat poškozená AAAAA, s cílem se sexuálně uspokojit jí vyzval, aby si sedla obkročmo na jeho záda a ty mu začala masírovat, poté se prudce otočil na záda tak, že se pošk. AAAAA ocitla obkročmo na jeho břiše, čehož využil k tomu, aby jí osahával nohy a prsa pod oděvem, poškozená ve snaze zabránit mu v dalším osahávání ho požádala o umožnění zakouřit si z elektronické cigarety, čemuž vyhověl a poškozenou nechal ze svého těla slézt, kdy poté poškozená společně s nezletilou dcerou obviněného opustila pokoj č. 418,

- následně po přesně nezjištěné době krátce poté, co pro poškozenou do jejího pokoje přišla dcera obžalovaného se žádostí, aby se vrátila k nim do pokoje, tomuto poškozená AAAAA vyhověla a s dcerou obžalovaného se vrátila do pokoje č. 418, kde jí obžalovaný po chvíli vyzval, aby šla za ním do odděleného prostoru pokoje, kde se nacházel na posteli, s cílem se sexuálně uspokojit jí vyzval, aby se posadila k němu, když tak učinila, nejprve ji začal osahávat, snažil se jí líbat a dostat se rukou do jejích kalhotek, pak ji hodil na postel, začal ji lízat po těle, když současně se snažil obnažit ji na spodní části těla a držel ji tak, aby se nemohla bránit, následně své jednání ukončil a umožnil jí odejít z odděleného prostoru do pokoje, kde si poškozená přisedla k nezletilé dceři obžalovaného,

- po chvíli obžalovaný znovu poškozenou vyzval, aby za ním přišla k jeho posteli a přinesla mu elektronickou cigaretu, čemuž poškozená vyhověla a odešla za ním k jeho posteli, v době jejího příchodu obžalovaný ležel pod dekou, poškozenou AAAAA si za rameno přitáhl k sobě a držel ji, poškozené svlékl kalhoty a spodní kalhotky, sám si také sundal pánské kraťasy, poškozenou položil na postel, zalehl ji svým tělem, jednou rukou ji držel ústa, druhou jí držel ruce a s cílem dosáhnout svého pohlavního uspokojení svým penisem pronikl do jejího přirození a na poškozené vykonal soulož, když po dobu pohlavního styku poškozené znemožňoval působením své tělesné hmotnosti proti jejímu tělu jakoukoli její obranu,

kdy dále v průběhu popsaného jednání vyhrožoval poškozené zabitím a požadoval, aby o tom nemluvila,

a popsaných jednání se dopustil přesto, že věděl, že poškozená AAAAA dosud nedosáhla věku patnácti let,

přičemž v důsledku jeho jednání se u poškozené AAAAA následně po činu rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se u ní projevila přetrvávajícími úzkostnými stavy, depresivně-úzkostnou náladou, poruchami spánku, děsivými sny, znovuprožíváním inkriminovaných událostí, zvýšenou ostražitostí, nedůvěřivostí, tendencí se izolovat od okolí, sebepoškozováním a suicidálními myšlenkami, narušením běžného denního režimu, nezvládání běžných životních nároků, tato porucha u poškozené přetrvávala ještě dne 26.4.2024, tedy byla přítomna po dobu několika měsíců, přičemž pravděpodobně bude přetrvávat u poškozené dále v řádu dalších měsíců či let, přičemž jednáním obžalovaného došlo u poškozené k trvalému následku v podobě narušení jejího sexuálního života s předpokladem vzniku budoucích problémů v oblasti její sexuality“.

2. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) roků.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA, zastoupené matkou V. L., náhradu nemajetkové újmy v penězích spočívající v jiných duševních útrapách v částce 350 000 Kč spolu s 12,75 % úrokem z prodlení z dlužné částky jdoucí od 30. 8. 2024 do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 34 T 6/2024, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 To 114/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v části týkající se uloženého trestu odnětí svobody zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 6 (šesti) let. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 To 114/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků stíhaného zločinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rovněž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

6. Následně dovolatel poukazuje na obecné principy trestního řízení, týkající se situace tvrzení proti tvrzení. Podle obviněného v takové situaci musí soudy svůj důkazní postup popsat vyčerpávajícím způsobem, své vnitřní přesvědčení řádně a logicky zdůvodnit a vyložit, proč v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy uvěřil některým z nich a zejména, proč vzal za základ svých skutkových zjištění jen část informací z jednotlivých důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Protože se soud prvního stupně s argumenty obhajoby nevypořádal, trpí podle obviněného předmětné rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Současně se dovolává zásady in dubio pro reo (viz nález Ústavního osudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

7. Podle dovolatele soudy nižších stupňů svým postupem porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu spojení se zásadou in dubio pro reo a právo obhajoby na přístup ke všem dostupným důkazům, když některé důkazy, které mohly být provedeny byly zcela ignorovány, a zároveň jsou skutkové závěry vyjádřené v odsuzujícím rozsudku ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Současně obviněný zdůrazňuje, že úkolem soudů není prokazovat vinu, nýbrž zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a na základě tohoto stavu ho obžaloby zprostit či odsoudit. Povinnost prokazovat vinu v řízení před soudem leží na státním zástupci. Fakt, že soudy rezignovaly na zjištění skutkového stavu a apriorně se zaměřily na prokázání jeho viny se projevil v rozdílném hodnocení jeho výpovědi a výpovědi svědků. Podle dovolatele pak soudy při svém rozhodování jen selektivně vybíraly pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Obviněný dále zpochybňuje i postup odvolacího soudu, který zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23.

8. Poté obviněný konstatuje, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď poškozené je věrohodná, když koresponduje s ostatními provedenými důkazy. Ohledně jeho věrohodnosti mu soud prvního stupně vyčítá, že popsal rozdílně skutek v přípravném řízení (1 akt) a u hlavního líčení (2 části), když i odkázal na kamerové záznamy, které podle tohoto soudu neodpovídají jeho výpovědi. Obviněný tedy uzavírá, že soud prvního stupně závěr o jeho nevěrohodnosti zakládá na tom, že měl uvést, že se ze sprch vrátili za 10 minut a že proti své výpovědi z přípravného řízení u hlavního líčení děj rozdělil na 2 části. Dovolatel je ovšem přesvědčen, že u hlavního líčení zcela logicky vysvětlil, proč v rámci přípravného řízení věc popsal toliko obecně, a nezabíhal do všech podrobností. Ohledně úvah soudu prvního stupně stran jeho možnosti mít k dispozici bankovky v hodnotě 5 000 Kč namítá, že se jedná o čirou spekulaci, když předmětné bankovky jsou normálně v oběhu. Považuje tedy úvahy soudu prvního stupně za úplnou spekulaci, když podle jeho názoru mu soud vyčítá sebemenší rozpor a své skutkové závěry zakládá na spekulacích a domněnkách. Dále odkazuje na odbornou publikaci z oboru psychiatrie prof. Pavlovského ohledně věrohodnosti vyšetřované osoby, ze které následně cituje. Poté namítá, že skutečnost, kdy se domníval, že šlo o 10 minut ještě nečiní jeho výpověď nevěrohodnou. Z jeho strany se jednalo o pouhý časový odhad.

9. Současně akcentuje skutečnost, že samotná poškozená ve své výpovědi rozdělila děj na tři části, když ovšem u znalkyně uvedla, že k události došlo v rámci jedné návštěvy na pokoji (viz str. 23 znaleckého posudku ohledně poškozené). Tímto popřela zcela svoji výpověď ze dne 17. 1. 2024. Proto považuje závěry znalců stran věrohodnosti poškozené za pochybné a rozporné. Nadto ani výpověď poškozené není zcela věrohodná, pokud se porovná její výpověď a kamerové záznamy, což blíže rozvádí. Současně zdůrazňuje, že poškozená si protiřečí, když jednou uvádí, že ho odstrkávala, následně uvádí, že nemohla nic, že strnula, takže mu nedal rozpoznatelným způsobem najevo svůj nesouhlas.

Proto považuje skutková zjištění v evidentním rozporu s tím, co vyplývá z provedených důkazů. Soudy evidentně ignorovaly rozporný popis skutku ze strany poškozené v rámci její svědecké výpovědi a jejího vyjádření u znalců. Navíc soud prvního stupně odmítl provést jako důkaz úřední záznam o podání vysvětlení poškozené. Ovšem stejně nepostupoval v případě úředního záznamu sepsaného s jeho osobou, který přečetl a tento byl jedním z důvodů pro závěr o jeho nevěrohodnosti. Soudy nižších stupňů tedy zcela ignorovaly zjevné rozpory v důkazech a rezignovaly na povinnost náležitě zjistit skutkový stav věci.

10. Stran závěrů znaleckého posudku týkajícího se poškozené, na základě kterého dospěly soudy k tomu, že výpověď poškozené je věrohodná, když soud prvního stupně akceptoval i skutečnost, že si mohl učinit bezprostřední dojem o osobě poškozené z její výpovědi, která byla v rámci hlavního líčení přehrána, uvádí obviněný následující. Především rozporuje tvrzení znalců, že vycházeli z obsahu celého spisu. Podle dovolatele znalci vůbec nepřihlédli k informaci, že bydliště poškozené a matky na Ukrajině bylo zasaženo válečným konfliktem a jak se toto mohlo projevit na duševním stavu poškozené. Proto považuje závěry znalců za nepřezkoumatelné. Pokud se k tomu Mgr. Ortmanová vyjádřila v rámci hlavního líčení, tak namítá, že znalkyně nijak nevysvětlila, jaké konkrétní následky to na poškozenou mohlo mít, tak aby bylo odlišeno, jaké konkrétní psychiatrické problémy měla poškozená před předmětnou událostí a jaké po události. Znalci také nevzali v úvahu ani rodinné prostředí poškozené (útěky z domova, pití alkoholu, vyhazování nevlastním otcem ve spodním prádle z domu). Soudy nijak nehodnotily vztah poškozené a její matky a že výchovné metody, které byly používány nevlastním otcem, by byly v České republice hodnoceny jako týrání. Současně zpochybňuje postup znalců, kteří poškozenou vyšetřili toliko jednou a poukazuje napříslušnou odbornou literaturu (Soudní psychiatrie a psychologie, Pavol Pavlovský a kolektiv, 4. aktualizované vydání, Grada). Dále poukazuje na další odborné články, které v rámci své obhajoby předložili soudu (např. Psychologie rodiny, Teresa Kimplová, Leona Jochmannová, Jan Svoboda, Vydání 1. Praha, Grada). Z pohledu obsahu těchto odborných článků pak nesouhlasí se závěry znalce MUDr. Žižky ohledně vlivu domácího násilí ze strany jejího biologického otce na vývoj poškozené. Akcentuje skutečnost, že podle Čirtkové a spol., jsou hlavní psychosociální následky domácího násilí stejné jako u dětí, které se staly obětí sexuálního násilí. Vzhledem ke shora uvedenému měl podle obviněného soud poškozenou samostatně vyslechnout a vypracovat revizní znalecký posudek, což ovšem neudělal, když shledal, že závěry znalců shledává v pořádku, a to i přes řadu zjevných rozporů.

11. Podle obviněného se také soudy nevypořádaly se znaleckým posudkem týkajícím se jeho osoby, podle kterého je on sám vyrovnanou osobností a neřeší konflikty agresivně. Pokud soud prvního stupně při posuzování jeho věrohodnosti poukazoval na jeho trestní minulost (konflikt v prádelně), tak vyšel jen z popisu skutku a nijak nezkoumal např. fungování prádelny, ale rovnou hodnotil jeho verzi jako výmluvu. Stejným způsobem ovšem nehodnotí negativní minulost a chování poškozené (viz výpovědi jeho dětí, jeho manželky a svědkyně N. H.). Nesouhlasí ani s hodnocením výpovědí jeho dětí, když má na rozdíl od soudů za to, že tyto se podrobně vyjádřily k tomu, jak se choval on a jak poškozená. Soudy nevzaly v úvahu, že stejné informace uvedla jeho družka a svědkyně N. H.

12. Akcentuje i skutečnost, že hodnocení soudu prvního stupně osoby poškozená, že tato plachá a bázlivá je v rozporu s tím, že ze znaleckého posudku se podává, že měla kázeňské problémy ve škole, nerozuměla si s učiteli a nerespektovala autority. Zdůrazňuje, že jak svědkyně N. H., tak i A. slyšely od poškozené o pití alkoholu, užívání THC, útěcích z domova a přivazování k židli matkou, vyhazování poškozené ven pouze ve spodním prádle. Dále poukazuje na skutečnost, že poškozená byla schopna nasadit úsměv, řekla si o elektronickou cigaretu a že o znásilnění řekla kamarádům.

13. Dovolatel tedy uzavírá, že závěry o věrohodnosti poškozené, správnosti znaleckého posudku stran poškozené a nevěrohodnosti jeho osoby, jsou v rozporu s provedenými důkazy. Současně nebyla provedena celá řada podstatných důkazů. Rozhodnutí soudů tedy považuje za nepřezkoumatelné a neúplné.

14. Proto závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

15. K dovolání obviněného se přípisem ze dne 5. 6. 2025, sp. zn. 1 NZO 376/2025, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, jakým skutkem byl obviněný uznán vinným a jaký mu byl uložen trest. Dále uvedl, jaký uplatnil dovolatel dovolací důvod a v čem spatřuje jeho naplnění.

16. Následně uvádí, že obviněný opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, které ovšem na jeho argumentaci řádně a náležitě reagovaly. V tomto směru výslovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či 11 Tdo 1340/2011, podle kterých pokud obviněný opakuje námitky uplatněné v rámci řízení před soudy nižších stupňů a tyto soudy se s nimi dostatečně a řádně vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

17. Poté státní zástupce přesto rozvádí podstatu námitek dovolatele, který zpochybňuje závěr o věrohodnosti poškozené a tvrzené nedostatky znaleckého zkoumání, včetně toho, že soudy řádně nehodnotily jeho věrohodnost a přehlédly řadu okolností svědčících v jeho prospěch. Dále, že nevyhověly řadě důkazních návrhů, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu a porušily zásadu in dubio pro reo. Současně také obviněný namítá, že rozsudek soudu druhého stupně je nepřezkoumatelný.

18. Podle státního zástupce jsou tyto výtky opakované a míří do skutkových zjištění. Státní zástupce proto odkazuje předně na bod 6 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou tyto otázky velmi podrobně řešeny ve vazbě na provedené důkazy. Má tedy za to, že soud prvního stupně se s otázkou věrohodnosti poškozené vypořádal řádně a přesvědčivě, přičemž stejně postupoval v případě zvolené právní kvalifikace jednání obviněného. Proto konstatuje, že soudy nižších stupňů se s uplatněnou obhajobou řádně a dostatečně vypořádaly.

19. Ohledně výtek obviněného, které míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění uvádí, že tyto by mohly mít význam jen tehdy, pokud by bylo možno dovodit na jejich základě vadu zjevných rozporů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu jen stručně konstatuje, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí tuto vadu nelze dovodit, když soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení postupovaly v soudu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Vyslovuje přesvědčení, že i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů splňuje požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.

20. Za situace, kdy skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech, nelze pak podle státního zástupce dovodit vadu zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále státní zástupce v dané věci neshledává ani další vadu, na kterou rovněž pamatuje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to vadu tzv. opomenutých důkazů. V tomto směru odkazuje na bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém se s důvody s neprovedením všech požadovaných důkazů vypořádal a pro stručnost ne jeho úvahy zcela odkazuje.

21. K námitce obviněného týkající se toho, že odvolací soud nedostatečně reagoval na jeho argumentaci, státní zástupce připouští, že rozhodnutí tohoto soudu je stručné, ovšem nelze říci, že by bylo nepřezkoumatelné. V tomto směru odkazuje zároveň na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1153/16, týkající se podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces a dále na rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60.

22. Závěrem vyjádření státní zástupce shrnuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné zákonné alternativě. Správně zjištěný skutkový stav byl také přiléhavě právně kvalifikován. Nadto dovolatel proti zvolené právní kvalifikaci nevznáší žádné námitky a ani neoznačuje korespondující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

23. Proto navrhuje, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovuje souhlas s tím, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ odlišné stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

24. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obhájkyni obviněného, která ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu možnosti repliky nevyužila.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

27. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

28. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Na základě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a existenci tzv. opomenutých důkazů, uplatněnému dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak v rozhodující míře neodpovídají a jednak sice s určitou mírou tolerance odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

32. Před vlastním věcným vypořádáním dovolacích námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v podaném dovolání v rozhodující míře opakuje stejnou obhajobu a námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, zejména v podaném odvolání. V situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu jedná i v dané věci. Bez ohledu na shora uvedené, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud přistoupí k věcnému přezkumu podaného dovolání.

33. Obviněný předně namítá porušení zásady in dubio pro reo, dále nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně a existenci tzv. zjevného rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy a existenci tzv. opomenutých důkazů.

34. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou tzv. extrémního rozporu, ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K vadě tzv. zjevného rozporu Nejvyšší soud považuje za vhodné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ovšem nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

35. Platí, že tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).

36. Předně je třeba uvést, že obviněný námitku tzv. extrémního rozporu zakládá fakticky na vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů, které na rozdíl od soudů nižších stupňů hodnotí jiným způsobem, pro něho příznivějším. Proto tyto námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit skutečně toliko formálně. Přesto se k nim pro úplnost Nejvyšší soud alespoň stručně vyjádří, přestože materiálně nahlíženo tyto námitky obviněného, jak již bylo naznačeno, fakticky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto zhodnocení soudy učinily. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.

37. Bez ohledu na shora uvedené je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů si byly nepochybně vědomy toho, že fakticky proti sobě stojí dvě verze událostí, takže se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení, což ovšem zpravidla u sexuálně motivovaných trestných činů bývá obvyklá situace. Obecně platí, že situace „tvrzení proti tvrzení“ vyžaduje vždy důkladné posuzování věrohodnosti jednotlivých proti sobě stojících vypovědí a velmi pečlivé a obezřetné hodnocení těchto výpovědí a následného vyvozování skutkových závěrů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16-1). Současně ovšem platí, že situaci, kdy proti sobě stojí dvě protikladná tvrzení, nelze interpretovat tak, že soud je vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Za takové důkazní situace má soud povinnost věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr patřičným způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1141/2018).

38. Na rozdíl od tvrzení dovolatele má Nejvyšší soud za to, že takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly. Jinak vyjádřeno, není pochyb o tom, že se soudy nižších stupňů především zabývaly věrohodností verze obviněného a věrohodností verze poškozené, když z postupu soudu prvního stupně, který akceptoval i soud druhého stupně, je zřejmé, že nepřistoupily k tomu, že by vycházely z prostého konstatování, že uvěřily výpovědi poškozené, a nikoliv verzi obviněného. Na rozdíl od obviněného má dovolací soud za to, že soudy nižších stupňů při objasňování toho, která verze událostí, tedy zda obviněného či poškozené je pravdivá, postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. tak, aby zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí věci.

39. Jinak vyjádřeno, v dané věci není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně, provedl rozsáhlé dokazování, když je třeba zdůraznit, že prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže neprováděly důkazy selektivním způsobem. Následně své hodnotící úvahy řádně a dostatečně rozvedl, když soud prvního stupně se zejména zabýval otázkou věrohodnosti poškozené z pohledu tvrzených námitek obviněného, ale i věrohodnosti tvrzení obviněného (viz body 8 až 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Není pochyb o tom, že soud prvního stupně závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené založil nikoliv na prostém konstatování, že poškozené uvěřil, nýbrž na tom, že věrohodnost její výpovědi porovnal s ostatními provedenými důkazy. Soud prvního stupně tedy shledal, že věrohodnost výpovědi poškozené podporují další provedené důkazy, a to nejen závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie a z oboru psychologie, odvětví dětská klinická psychologie, jehož správnost a relevantnost obviněný v rámci podaného dovolání zpochybňuje, ale i řada dalších důkazů, včetně výpovědí svědků, kteří s poškozenou mluvili druhý den, když vyšla celá věc najevo a kteří se mohli vyjádřit k jejímu bezprostřednímu psychickému stavu a reakcím. Současně není pochyb o tom, že soud prvního stupně nepominul i určité nejasnosti a nepřesnosti ve výpovědi poškozené a tyto hodnotil (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když přihlédl i k výpovědím svědků, na které poukazuje obviněný a které měly podle jeho tvrzení zpochybňovat věrohodnost poškozené (viz body 6, 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně závěr o věrohodnosti poškozené založil na komplexním hodnocení všech provedených důkazů, nikoliv na izolovaném hodnocení jen některých z nich, jak to činí obhajoba ve vztahu k zpochybňování věrohodnosti poškozené, tedy při hodnocení důkazů postupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

40. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým námitkám obviněného blíže vyjádřit. Lze mít za to, že obviněný při zpochybňování věrohodnosti poškozené zcela pomíjí neexistenci motivu u poškozené pro jeho křivé obvinění, když z provedeného dokazování, ale i výpovědi samotného obviněného vyplývá, že před celým incidentem neměli žádný konflikt a jejich vztahy byly bezproblémové. Samotná tato skutečnost by ovšem nemohla sama o sobě vést k závěru o věrohodnosti poškozené, má toliko podpůrný charakter.

Při posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené nelze ovšem rovněž pominout, že byť obviněný tvrdí, že to byla právě poškozená, která ho svedla a následně po něm ihned požadovala peníze, tedy naznačuje zištný motiv jednání poškozené, tak samotné toto tvrzení je zpochybněno dalšími provedenými důkazy a jednáním poškozené (blíže viz body 19 až 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědků je zřejmé, že poškozená v předmětné době finanční nouzí netrpěla (viz výpověď matky poškozené, ale i družky obviněného), takže již z tohoto pohledu se jeví tvrzení obviněného jako značně nevěrohodné.

Za podstatnou při posuzování věrohodnosti poškozené ovšem považuje Nejvyšší soud, stejně jako soud prvního stupně skutečnost, jak se o trestné činnosti dozvěděly orgány činné v trestním řízení. Nelze totiž skutečně přehlédnout, že to nebyla sama poškozená, která věc oznámila Policii ČR, nýbrž dcera obviněného. Tedy samotná poškozená zahájení trestního stíhání neiniciovala. Navíc nelze pominout ani výpovědi svědků, kteří s poškozenou přišli do styku, když věc vyšla najevo a kteří popsali její psychický stav (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nakonec věrohodnost poškozené podporují i zajištěné kamerové záznamy a znalecký posudek týkající se osoby poškozené.

41. Pokud obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně hodnotil změnu jeho výpovědi u hlavního líčení oproti jeho výpovědi z přípravného řízení, tak je třeba zdůraznit, že tato argumentace nemůže naplňovat první variantu zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel totiž jen zpochybňuje způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, když namítá, že má za to, že změnu svojí výpovědi přesvědčivě objasnil, aniž by ovšem uvedl, v čem je hodnocení důkazů soudem prvního stupně projevem libovůle či svévole.

Navíc považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně nedovozuje závěr o nevěrohodnosti obhajoby obviněného toliko ze skutečnosti, že obviněný změnil svoji výpověď u hlavního líčení oproti výpovědi z přípravného řízení, byť tuto skutečnost bere v úvahu z pohledu ostatních ve věci provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, soud tuto skutečnost hodnotí v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy, když teprve v rámci hodnocení všech provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. dospívá k závěru o nevěrohodnosti obhajoby obviněného a věrohodnosti výpovědi poškozené, která je podle soudu prvního stupně podpořena dalšími provedenými důkazy.

Pokud obviněný uvádí, že závěry soudu prvního stupně ohledně jeho možnosti mít k dispozici dvě bankovky v hodnotě 5 000 Kč jsou ryze spekulativní, tak je třeba zdůraznit, že se jedná o jeho vlastní intepretaci úvah soudu prvního stupně, který v žádném případě kategoricky netvrdil, že to není možné (blíže viz bod 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejné povahy jsou námitky obviněného stran toho, zda poslal svoji dceru na pokoj za poškozenou či nikoliv. Nad rámec těchto úvah z pohledu tvrzeného objasnění obviněného, proč v přípravném řízení některé podstatné skutečnosti nesdělil (věc popsal toliko obecně) je třeba uvést, že u výslechu obviněného v přípravném řízení byla přítomna jeho obhájkyně a obviněný se k věci velmi podrobně vyjádřil, odpovídal na dotazy policejního orgánu a své obhájkyně, když z jeho výpovědi vyplynulo, že ihned po masáži došlo k pohlavnímu styku, takže i z tohoto pohledu se tvrzení o obecnosti jeho výpovědi v přípravném řízení jeví jako skutečně nelogické.

42. Obdobné povahy je námitka obviněného, že soudy nižších stupňů zvýrazňují rozpory v jeho výpovědích, avšak, že zcela pomíjí skutečnost, že i ve výpovědi poškozené existují určité rozpory. Předně je třeba zdůraznit, jak již bylo konstatováno, že soudy nižších stupňů se zabývaly i určitými nepřesnostmi a nejasnostmi ve výpovědi poškozené a vypořádaly se s nimi (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž dospěly k závěru, že se nejednalo o rozpory podstatné. Takže již z tohoto pohledu jsou námitky obviněného nepřípadné. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil a pro stručnost na úvahy soudu prvního stupně odkazuje. Nadto lze mít za to, že obviněný jen fakticky vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů tyto určité nejasnosti či rozpory ve výpovědi poškozené hodnotily. Taková argumentace nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor, když hodnotící úvahy soudu prvního stupně postrádají prvky libovůle či svévole a mají logický podklad. Navíc i ze soudní praxe je známo, že svědci v průběhu času či v důsledku toho, že celá událost pro ně byla velmi traumatická, některé skutečnosti zapomenou či je popř. vytěsní, kdy je mohou i neúmyslně zkreslit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědků, ale i vyjádření znalců MUDr. Žižky a Mgr. Ortmanové je zřejmé, že celá událost byla pro poškozenou velmi stresující (utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu), takže je zcela logické, že poškozená se k celému incidentu nechce vracet a tento si připomínat. Takové jednání je u obětí této trestné činnosti velmi časté, ale i obvyklé, když opakované ožívání věci prohlubuje psychické problémy obětí.

43. Pokud obviněný dále akcentuje skutečnost, že snad poškozená měla znalcům celý incident popsat tak, že k tomu došlo během jedné návštěvy na pokoji obviněného, z čehož dovozuje nevěrohodnost její výpovědi a rozporuplný přístup soudů k němu a poškozené, tak je třeba zdůraznit, že poškozená v rámci vyšetření u znalců byla sice schopna se vyjádřit ke své rodinné situaci a k určitým věcem souvisejících se skutkem (např. proč zůstala ještě nějakou dobu na pokoji obviněného), ovšem ohledně hlavní části incidentu se nechtěla již vyjadřovat (znalci ovšem měli k dispozici videozáznam a audiozáznam její výpovědi z přípravného řízení), když během vyšetření měla úzkostné projevy (např. pláč). Z tohoto chování poškozené u znalců nelze dovodit, že by snad změnila poškozená průběh incidentu, jak tvrdí obviněný. Nejvyšší soud považuje i určitým způsobem za logické, že poškozená vzhledem k tomu, že k věci již podrobně vypovídala v rámci přípravného řízení a odpovídala na řadu otázek, které pro ni nebyly příjemné, což je z průběhu tohoto výslechu zřejmé (viz obrazový a zvukový záznam výslechu poškozené), když celý incident byl pro ni velmi stresující a vyvolal u ní vznik posttraumatické stresové poruchy, znalcům uvedla jen to, co bylo podstatou celého jednání obviněného vůči její osobě a dále již nebyla schopna se k věci podrobněji vyjadřovat. Jedná se o velmi časté chování obětí trestné činnosti v sexuální oblasti.

44. Dovolatel následně rozsáhle zpochybňuje závěry znaleckého posudku věnujícího se věrohodnosti poškozené, když jednak s odkazem na odborné publikace vyjadřuje nesouhlas s postupem znalců, kteří poškozenou vyšetřili pouze 1x, tedy nikoliv opakovaně, jednak tvrdí, že znalci neměli k věci všechny relevantní informace a nevzali v úvahu rodinné prostředí poškozené (domácí násilí vůči matce poškozené ze strany jejího otce, tvrzené nevhodné chování v rodině poškozené, výchovné problémy poškozené), z čehož následně dovozuje nepřezkoumatelnost tohoto znaleckého posudku.

Předně je třeba zdůraznit, že samotný nesouhlas se závěry znaleckého posudku a vyjádřením znalců nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor, pokud není doložen relevantními skutečnostmi, ze kterých je tento tvrzený extrémní rozpor patrný. Protože ovšem obviněný zároveň při zpochybňování správnosti a relevantnosti tohoto znaleckého posudku namítá, že soudy měly nechat vypracovat revizní znalecký posudek, tedy naznačuje vadu tzv. opomenutých důkazů, Nejvyšší soud se k těmto námitkám rovněž vyjádří.

45. Nejprve je třeba zdůraznit, že tyto námitky obviněný uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto soudy, a to zejména soud prvního stupně na tyto námitky, podle Nejvyššího soudu, řádně a dostatečně reagovaly (viz zejména bod 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a proto Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudu prvního stupně odkazuje. Nad rámec úvah soudu prvního stupně je třeba uvést, že samotná skutečnost, že existuje určitá publikace, ve které autor zaujímá určitý odlišný názor než znalec, který vypracoval znalecký posudek, nemůže vést k závěru, že vyhotovený znalecký posudek je nesprávný a vadný.

Zde je třeba zdůraznit, že v oblasti publikační činnosti autoři velmi často prezentují své různé odborné názory, jejichž správnost a závaznost je předmětem vědecké diskuze, která tento názor může podporovat či naopak rozporovat, tedy jedná se o určitou odbornou diskuzi mezi experty na dané téma, kdy samo prezentování určitého odborného názoru neznamená jeho správnost a závaznost pro oblast znaleckého zkoumání. Nadto je třeba uvést, že znalec MUDr. Žižka se k závěrům této publikace, ale i dalších předložených odborných statí vyjádřil, když uvedl, že s těmito prezentovanými závěry nesouhlasí, když na rozdíl od autorů předmětné publikace zastává názor, že v případě sexuálně viktimizovaných dětí by mělo proběhnout pouze jedno vyšetření, aby nedošlo k prohlubování viktimizace.

Znalec také výslovně zdůraznil, že byl schopen učinit své závěry na základě jednoho vyšetření poškozené, když nepovažoval za nutné poškozenou opětovně znalecky vyšetřovat. Na rozdíl od obviněného považuje Nejvyšší soud vyjádření znalce MUDr. Žižky za dostačující, odpovídající znaleckým standardům. Navíc znalec obecně nevyloučil, že v některých komplikovaných případech může dojít k opakovanému znaleckému vyšetření oběti, ovšem o takový případ se podle něho v dané věci nejednalo. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že prezentované závěry znalce odpovídají obecné snaze o zabránění viktimizace obětí trestné činnosti podle zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestné činnosti (dále také jako „zákon o obětech“), jehož závěry mimo jiné vycházejí z odborných poznatků z oblasti psychologie a psychiatrie, když poškozená je zvlášť zranitelnou obětí podle § 2 odst. 4 písm. a), c) tohoto zákona a jako taková by měla být v řízení vyslýchaná jen jednou (blíže viz § 20 odst. 3 zákona o obětech), když opačný přístup by měl být v praxi výjimečný.

46. Pokud dále obviněný tvrdí, že znalci při formulování svých znaleckých závěrů nevzali v úvahu jednak skutečnost, že otec nezletilé se měl dopustit domácího násilí a že rodinné prostředí poškozené mělo vykazovat známky domácího násilí a že poškozená měla určité výchovné problémy a že v její rodné zemi došlo k válečnému konfliktu, tak i na tyto tvrzené skutečnosti znalci reagovali a vyjádřili se k nim, včetně tvrzeného závadného chování poškozené, o kterém měli hovořit někteří svědci (např. dcera obviněného, jeho manželka, svědkyně N. H., když některé výchovné problémy zmiňovala i matka poškozené). Znalci uzavřeli, že tyto tvrzené skutečnosti neměly vliv na obecnou a specifickou věrohodnost poškozené, přičemž své závěry přesvědčivě objasnili, když zejména uzavřeli, že tyto tvrzené skutečnosti neměli vliv na vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Samotný nesouhlas dovolatele s jejich vyjádřením nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor a nutnost vypracování revizního znaleckého posudku. Nadto je třeba zdůraznit, že obviněný zcela pomíjí, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by snad poškozená projevovala nějaké známky posttraumatické stresové poruchy před předmětnou událostí, o tomto ani nehovořil žádný ze slyšených svědků, když poškozená ani nebyla předtím nucena vyhledat nějakou odbornou psychiatrickou pomoc.

47. Obdobné povahy je námitka obviněného, že znalci v rámci znaleckého posudku výslovně neuvedli všechny skutečnosti, které v rámci znaleckého zkoumání měli k dispozici, z čehož dovozovali porušení § 28 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, podle kterého musí být znalecký posudek úplný, pravdivý a přezkoumatelný. I na tuto námitku znalci reagovali, když uvedli, že některé skutečnosti do znaleckého posudku uvedli zkráceně a že do znaleckého posudku výslovně neuvedli skutečnosti, které nepovažovali za podstatné pro své znalecké závěry, přestože jim tyto skutečnosti byly známy. I Nejvyšší soud má za to, že takový postup znalců nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnost tohoto znaleckého posudku. Z pohledu tohoto závěru je také třeba akcentovat znění § 109 tr. ř., které upravuje postup orgánů činných v trestním řízení, tedy i soudu, pokud shledají, že předložený znalecký posudek je nejasný nebo neúplný. Podle tohoto citovaného ustanovení, pokud jsou pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Teprve kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Podle Nejvyššího soudu, pokud se soud či některá ze stran trestního řízení domnívá, že znalec při vypracování znaleckého posudku nevzal v úvahu všechny podstatné skutečnosti či mu nebyly známy, tak se domnívá, že znalecký posudek je neúplný, popř. nejasný. Za takové naznačené situace je nejprve nutno postupovat podle § 109 tr. ř. Takto soud prvního stupně postupoval, když oba znalce předvolal k hlavnímu líčení a tyto vyslechnul nejen k jejich závěrům, ale i k tvrzeným nedostatkům znaleckého posudku ze strany obhajoby.

48. Nadto na rozdíl od dovolatele má Nejvyšší soud za to, že znalec, popř. znalci mohou v rámci znaleckého posudku uvést některé skutečnosti zkráceně či popřípadě výslovně neuvést, pokud je nepovažuje znalec za relevantní a důležité pro zodpovězení položených znaleckých posudků. Takový postup sám o sobě nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti závěru znalců, když právě případné nejasnosti stran relevantnosti a úplnosti použitých podkladů lze následně odstranit. Tedy vždy by mělo být nejprve přistoupeno k odstranění těchto vytýkaných a tvrzených vad postupem podle § 109 tr. ř. a teprve tehdy pokud by takový postup nevedl k odstranění případných nejasností či neúplností tohoto znaleckého posudku je možno rozhodnout o vypracování tzv. revizního znaleckého posudku. Jinak vyjádřeno i pokud by znalecký posudek neobsahoval výslovný výčet všech použitých materiálů (např. znalci by je opomněli uvést či se domnívali, že pro vypracování znaleckého posudku nejsou podstatné), tak tento případný nedostatek lze následně napravit výslechem znalců a samotná neuvedení všech zjištěných skutečností ve znaleckém posudku nemůže sám o sobě vést k závěru o nepoužitelnosti takového znaleckého posudku.

49. Obecně stran tvrzené vadnosti znaleckého posudku týkající se věrohodnosti poškozené je třeba uvést, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný a je ho nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Tedy znalecký posudek nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Takto nepochybně postupoval i soud prvního stupně, který i výslovně konstatoval, že předmětný znalecký posudek nemá žádnou zvýšenou hodnotu (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), takže závěry znalců konfrontoval s dalšími provedenými důkazy. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně nedospěl k závěru, že výpověď poškozené je věrohodná jen proto, že znalci shledali, že u poškozené je zachována jak obecná, tak i specifická věrohodnost, nýbrž na tom, že výpověď poškozené podporují další provedené důkazy, na které výslovně poukázal (např. kamerové záznamy, skutečnost jak skutek vyšel najevo, výpovědi svědků N. K., O. B., V. L. či jednání obviněného po činu), takže soud prvního stupně závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené založil na komplexním hodnocení všech provedených důkazů, které hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Toliko obecně je vhodné uvést, že závěr znalců o zachování obecné a specifické věrohodnosti nelze interpretovat tak, že taková osoba není schopna lhát a proto je třeba při posuzování věrohodnosti takové osoby přihlédnout i k dalším provedeným důkazům a všechny provedené důkazy hodnotit komplexně. Takto nepochybně soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly.

50. Obviněný dále opírá důvodnost podaného dovolání o existenci tzv. opomenutých důkazů, což je argumentace směřující do naplnění třetí varianty zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné rozvést obecně předpoklady naplnění této varianty zvoleného dovolacího důvodu. Ve vztahu k tvrzené vadě tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Zároveň platí, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Zde je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

51. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

52. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba vždy mít na paměti, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

53. K problematice tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že dokazování není bezbřehé a soudy nejsou povinny provést každý důkaz, který některá ze stran navrhne. Závisí totiž na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, když při úvaze o rozsahu dokazování je soud vázán povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů této zákonné povinnosti dostály.

54. Současně ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že námitku tzv. opomenutých důkazů je možno vztahovat jen k těm důkazům, které před soudy nižších stupňů byly navrhovány a které soudy odmítly provést, popř. k nim v rámci hodnocení důkazů nepřihlédly. Jedná se tedy o důkazy, jejichž provedení požadoval dovolatel v rámci odvolacího řízení výslovně provést, neboť k naplnění existence tzv. opomenutých důkazů nepostačuje pouhé vyjádření obhajoby, že ponechává provedení určitého důkazu na zvážení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 403/2015). Tedy v případě tzv. opomenutých důkazů se nejedná o všechny důkazy, které navrhoval obviněný provést v rámci daného řízení a které soud neprovedl. Je tomu tak proto, že skutečnost, že v rámci řízení je navrženo obhajobou provedení určitého důkazu neznamená, že na jeho provedení obhajoba trvá po celou dobu řízení. Není totiž pochyb o tom, že právě probíhající řízení může vést obhajobu ke změně postoje k provedení určitého důkazu, jehož provedení původně navrhovala, neboť může provedení tohoto důkazu vzhledem k dalším již provedeným důkazům považovat za nadbytečné, popř. nelze ani vyloučit, že by případné provedení tohoto původně navrhovaného důkazu mohlo podle obhajoby vést ke zhoršení postavení obviněného.

55. Z pohledu shora prezentovaných závěrů přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti této uplatněné argumentace. Jak je patrno z podaného dovolání, obviněný spatřuje fakticky naplnění třetí varianty tohoto dovolacího důvodu zejména v tom, že soudy odmítly vypracování revizního znaleckého posudku na poškozenou a že nevyslechly opětovně poškozenou. Předně je třeba uvést, že z protokolu o veřejném zasedání, ale i podaného odvolání není zřejmé, že by dovolatel provedení těchto důkazů výslovně navrhoval. Již z tohoto pohledu se nemohlo jednat o tzv. opomenuté důkazy. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že v rámci řízení před soudem prvního stupně obhajoba navrhovala skutečně provést řádu důkazů, včetně revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie na poškozenou. O těchto důkazních návrzích soud prvního stupně řádně rozhodl, když je zamítl pro nadbytečnost (blíže viz bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nadto je třeba zdůraznit, že znalci se v rámci hlavního líčení přesvědčivě vyjádřili ke všem skutečnostem, které podle dovolatele zpochybňovali jejich závěry o věrohodnosti poškozené, takže Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněného za to, že znalecký posudek nevzbuzuje pochybnosti. Za takové situace závěr soudu prvního stupně o nadbytečnosti revizního znaleckého posudku lze považovat za správný a zákonný.

56. Stran návrhu na opětovný výslech poškozené je třeba konstatovat, že obhajoba ani její opětovný výslech v rámci řízení před soudem prvního stupně nepožadovala, přičemž tento byl v rámci hlavního líčení proveden postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř., včetně toho, že byl přehrán obrazový a zvukový záznam o výslechu poškozené, který byl proveden v rámci přípravného řízení. Tedy soud, ale i strany trestního řízení si mohly učinit bezprostřední dojem o průběhu tohoto výslechu a chování poškozené, jejich reakcích.

Pro jistou přesnost je třeba uvést, že protokol o výslechu poškozené, včetně obrazového a zvukového záznamu měli k dispozici i znalci. Takový postup podle Nejvyššího soudu zcela odpovídá ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř., když poškozená byla obětí sexuálně motivované trestné činnosti a její opětovný výslech by mohl nepříznivě ovlivnit její psychický stav, když u poškozené se v důsledku jednání obviněného rozvinula posttraumatická stresová porucha. Nadto je třeba zdůraznit, že poškozená, jak již bylo uvedeno, je podle § 2 odst. 4 písm. a), c) zvlášť zranitelnou obětí podle zákona o obětech, která by podle § 20 tohoto zákona měla být vyslechnuta v rámci trestního řízení tak, aby její výslech nemusel být opakován, tedy aby bylo zabráněno druhotné újmě takových obětí.

Z pohledu zákonnosti tohoto výslechu v přípravném řízení, byť k tomu obviněný ničeho nenamítá, je třeba zdůraznit, že tohoto výslechu se zúčastnila obhájkyně obviněného, tato měla možnost klást poškozené otázky, což také prokazatelně učinila, popř. uplatnit námitky proti formulaci otázek a byl rovněž pořízen zvukový a obrazový záznam. Kontradiktornost řízení ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“) byla zachována. Proto i kdyby tato námitka byla uplatněna právně relevantně, tak by byla zřejmě neopodstatněná.

57. Pokud pak obviněný namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud při posuzování věrohodnosti poškozené nepřečetly úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené, když současně akcentuje, že u jeho osoby zvolily opačný přístup a že při posuzování jeho věrohodnosti byl úřední záznam o podaném vysvětlení jeho osobou přečten, tak tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Podle Nejvyššího soudu by tato argumentace mohla toliko evokovat druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., a to jen ve vztahu k tomu, že soudy měly vycházet při formulaci skutkových zjištění z úředního záznamu sepsaného s obviněným o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Přestože tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, tak se k ní Nejvyšší soud stručně vyjádří. Předně je třeba zdůraznit, že tvrzení obviněného o tom, že soudy nižších stupňů vycházely z úředního záznamu o jeho podaném vysvětlení není odpovídající. Jednak tato tvrzená skutečnost nevyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, ale zejména z protokolu o hlavním líčení.

Z tohoto totiž vyplývá, že soud prvního stupně jen předestřel postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. výpověď obviněného z přípravného řízení (viz č. l. 113–114), kterou učinil po zahájení trestního stíhání. Takový postup je zcela zákonný a odpovídá ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř.

58. Stran námitky, že soud prvního stupně k posouzení věrohodnosti poškozené nepřečetl úřední záznam sepsaným s poškozenou o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. lze bez ohledu na skutečnost, že tato námitka nenaplňuje žádný zvolený dovolací důvod, uvést následující. Především je třeba uvést, že podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. si může policejní orgán k objasnění a prověření skutečnosti důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřovat potřebné podklady a nezbytné vysvětlení a zajišťovat stopy trestného činu, když v rámci toho je oprávněn, zejména vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a stáních orgánů. Podle § 158 odst. 6 tr. ř. o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam pak slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek a soudu slouží k úvaze, zda takový důkaz provede. K obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení nelze v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při rozhodování ve věci, pokud trestní řád nestanoví jinak. Trestní řád pak připouští přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby (a o provedení dalších úkonů) se souhlasem stran podle § 314d odst. 2 tr. ř. poslední věty ve zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení (srov. § 179a a násl.), jakož i za podmínek uvedených v § 211 odst. 6 (ve znění novely provedené zákonem č. 459/2011 Sb.) i v jakémkoli jiném hlavním líčení nežli pouze ve zjednodušeném řízení se souhlasem státního zástupce a obžalovaného; tato úprava se týká i úředních záznamů o provedení dalších úkonů uvedených v § 158 odst. 3 a 5 (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958).

59. Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že v dané věci soud prvního stupně provedl v rámci hlavního líčení důkaz výslechem poškozené z přípravného řízení, který byl proveden po zahájení trestního stíhání postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř. Za takové situace nemohl soud prvního stupně přečíst úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené jako důkaz a pokud by tak soud prvního stupně učinil, porušil by zákon (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 666/2002 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1017, sp. zn 6 Tdo 1452/1017). Proto lze považovat postup soudu prvního stupně za zákonný. Toliko obecně lze uvést, že předmětné úřední záznamy jsou v praxi velmi často kusé a obsahují jen základní informace pro zvážení toho, zda byl spáchán nějaký skutek, který vykazuje znaky konkrétního trestného činu, tak aby mohlo být vůbec rozhodnuto, zda v dané věci je vůbec namístě zahájit úkony trestního řízení. Proto tyto úřední záznamy velmi často obsahují jen základní informace bez nějakých podrobností a upřesnění a jejich použití v dalším řízení jako důkazu je velmi omezené.

60. Pokud ještě obviněný namítá, že soudy nijak nehodnotily závěry znaleckého posudku týkající se jeho osoby, tak lze jen stručně uvést, že soud prvního stupně tento znalecký posudek jako důkaz v rámci hlavního líčení provedl. Pokud obviněný naznačuje, že z tohoto vyplývá, že není osobou primárně agresivní, tak tato skutečnost, nemůže vést k závěru o věrohodnosti výpovědi obviněného. V tomto směru je třeba uvést, že není pochyb o tom, že ze strany obviněného se jednalo jen o okamžitou snahu sexuálního uspokojení. Nejednalo se tedy o řešení nějakého konfliktu. Navíc tato argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.

61. Obviněný se dále dovolává zásady in dubio pro reo, když tvrdí, že tato měla být vzhledem k tomu, že proti sobě stojí jeho verze událostí proti verzi událostí poškozené, v dané věci aplikována. Takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

62. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze“.

63. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obecně lze uvést, že skutečnost, že proti sobě stojí výpověď obviněného a poškozené, když nikdo jiný u předmětné trestné činnosti nebyl přítomen, nemůže vést k závěru, že namístě je aplikovat zásadu in dubio pro reo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1141/2018). O takovou naznačenou situaci se zejména v případě sexuálně motivovaných trestných činů jedná velmi často. Obecně je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Takto bylo v dané věci ze strany soudů nižších stupňů nepochybně postupováno.

64. Nejvyšší soud ještě považuje na závěr za potřebné reagovat na námitku stran nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Předně je třeba uvést, že taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Lze připustit, že toliko ve výjimečných případech, pokud by rozhodnutí neobsahovalo žádné odůvodnění, by takový nedostatek mohl vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. O takový extrémní rozpor se v dané věci nejednalo. Obecně lze připustit, že rozhodnutí soudu druhého stupně je stručnější, což nepochybně souvisí s tím, že obviněný v rámci podaného odvolání jen opakoval námitky, které uplatnil před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud má za to, že na tyto námitky soud prvního stupně vyčerpávajícím a řádným způsobem reagoval. Lze mít za to, že za takové situace, nemusel odvolací soud tzv. otrocky reagovat na každou uplatněnou námitku a mohl se omezit jen na převzetí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz přim. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1153/16 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60), když i výslovně odkázal na body odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně reagující na předmětné námitky. V této souvislosti ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nepochybně tvoří jeden celek, takže pokud soud druhého stupně zcela přejímá skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, což nastalo v dané věci, tak nepochybně vyjadřuje, že akceptuje i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto pokud obviněný jen opakuje obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, může odvolací soud v základu odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak jak se to stalo v dané věci.

65. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných, se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

66. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod, ale ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

67. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, byť s velkou dávkou tolerance, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu