4 Tdo 762/2024

4 Tdo 762/2024-265

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovolání obviněného L. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2024, č. j. 7 To 24/2024-214, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 12/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 5 T 12/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

v Plzni dne 9. 7. 2022 kolem 16:30 hod. řídil osobní automobil značky Peugeot 307 r. z. XY nejméně na XY ve směru od XY ulice k XY ulici, kde byl u domu č. XY zastaven a kontrolován hlídkou MŘ PČR OHS Plzeň, neboť nerespektoval svislou dopravní značku B11 „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulkou E13 „Mimo BUS, dopravní obsluhu XY, XY, XY, MP a IZS“, přestože nejpozději od 28. 4. 2022 věděl, že příkazem Městského úřadu Klatovy, Odbor dopravy – Dopravní úřad ze dne 7. 12. 2021 č.j. OD/28654/21/Pr, který nabyl právní moci dne 29.12.2021, mu byl uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto příkazu, příkazem Městského úřadu Nýřany, Odbor dopravy ze dne 15.12.2021 č. j. 2/OD-PŘEST/719/21-3-FD, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2022, mu byl uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto příkazu a příkazem Magistrátu města Plzně – Odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 15.11.2021 č .j. MMP/378667/21, který nabyl právní moci dne 8.12.2021, mu byl uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 5 T 59/2022, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2023, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 8 To 50/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 7 To 24/2024-214, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2024, č. j. 7 To 24/2024-214, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání podle „§ 236 odst. 1 Zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.“.

5. Dovolatel konkrétně rozporuje naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, jelikož všechna správní rozhodnutí uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně mu byla doručována fikcí. Nesouhlasí tak s tím, že nejpozději k 28. 4. 2022 věděl, že má konkrétními třemi správními rozhodnutími vysloven zákaz řízení. Tento závěr podle dovolatele opřel soud o výpověď svědka K., který se však k věci vyjádřil pouze obecně. Považuje za zarážející, že ve spise neexistuje žádný listinný důkaz svědčící o tom, že byl seznámen s uloženými zákazy řízení. Domnívá se, že je nepravděpodobné, že by jej některý ze svědků informoval o obsahu třech správních rozhodnutí tak, jak jsou vyjmenována ve skutkové větě rozsudku.

6. Je toho názoru, že až ode dne 9. 7. 2022 je prokazatelné, že byl seznámen s konkrétními správními rozhodnutími. Nebylo tak bez pochyb prokázáno, že byl ke dni 28. 4. 2022 prokazatelně seznámen s uloženými zákazy řízení, proto nebyl bez pochybností prokázán úmysl mařit výkon úředního rozhodnutí. Stran rozhodných skutečností odkazuje obviněný plně na podané odvolaní proti rozhodnutí nalézacího soudu. Pouze obecně pak akcentuje, že soud druhého stupně se s jeho argumenty řádně nevypořádal, respektive odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy rozhodnutí navíc nebylo vydáno v souladu s právními předpisy. To však v dovolání nekonkretizuje.

7. Dovolatel taktéž namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a neadekvátně represivní, jelikož mu byly uloženy dva druhy trestů, když se jedná o trest souhrnný. Trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců uložený předchozím rozhodnutím, k němuž byl souhrnný trest ukládán, již vykonal. Je toho názoru, že tím byl trest navýšen o 7 měsíců za bagatelní přečin a dále byl uložen trest zákazu řízení v citelné výměře 30 měsíců. Zdůrazňuje, že k jednání mělo dojít před 18 měsíci, kdy byl až po roce od popisovaného jednání podán státním zastupitelstvím návrh na potrestání.

8. Obviněný taktéž žádá Nejvyšší soud o odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu, jelikož byl odsouzen bez přímého důkazu, kdy doba trestu je navíc natolik krátká, že hrozí jeho vykonání v době, než dovolací soud o dovolání rozhodne.

9. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, a aby postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2024, č. j. 7 To 24/2024-2014 (správně č. j. 7 To 24/2024-214 – pozn. Nejvyššího soudu), a dále, aby poté Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Případně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil nalézacímu soudu k navrácení do přípravného řízení. Sdělením ze dne 30. 4. 2024 pak obviněný vyjádřil souhlas s tím, aby bylo podané dovolání Nejvyšším soudem projednáno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 311/2024, nejprve předestřel, že dovolání je založeno na důvodu podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto vnímá jako omyl zapříčiněný převzetím textu z jiného dovolání, čemuž nasvědčuje i to, že zde dovolatel obhájce označuje jako „právní zástupkyni“, tedy ženu. V dovolání tak není zmíněn žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a je nutné vycházet pouze z obsahu dovolání.

11. Z toho je podle státního zástupce patrné, že dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, že mu bylo v době činu známo, že mu byly uloženy zákazy řízení uvedené v popisu skutku. Dovolatel tedy setrvává na své obhajobě uplatněné před nalézacím i odvolacím soudem, když tvrdí, že mu toto vědomí nebylo bez pochyb prokázáno. Státní zástupce akcentuje, že s předmětnou námitkou se ovšem již vypořádaly soudy nižších stupňů. V tomto směru odkazuje na bod 4 rozsudku soudu prvního stupně. Ještě podrobněji se zaviněním dovolatele zabýval soud odvolací v bodě 8 napadeného usnesení. Námitka dovolatele, že odvolací soud se jeho argumentací nikterak nezabýval, je podle státního zástupce v ostrém rozporu se zmíněnou částí odůvodnění zmíněného usnesení. S argumentací obou soudů se pak státní zástupce ztotožňuje a plně na ni pro stručnost odkazuje. Závěry soudů stran zavinění formou nejméně nepřímého úmyslu považuje za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1049/2023). Akcentuje, že dovolatel si musel být zákazů řízení vědom, když tyto mu byly pravomocně uloženy na přelomu roku 2021 a 2022 a předmětného skutku se dopustil dne 9. 7. 2022. V mezidobí měl podle státního zástupce dostatečný prostor pro zjištění výsledku uvedených tří správních řízení.

12. Podle státního zástupce námitka dovolatele směřující proti skutkovému zjištění, že o uložených zákazech řízení věděl se spíše blíží dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně z formulace argumentace dovolatele spíše usuzuje, že tu zakládá na zásadě in dubio pro reo. Státní zástupce připomíná, že taková námitka nemůže založit žádný dovolací důvod, což opírá o judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. K zásahu dovolacího soudu by podle státního zástupce došlo pouze v případě, kdy by porušení této zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Připomíná, že stejný význam má nyní i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních dovolacím důvodem nejsou a ani být nemohou. Státní zástupce je přitom přesvědčen, že v daném případě nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla tato zásada porušena. Taktéž připomíná, že dovolatel nemůže svou argumentaci opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku (rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

13. Pokud dovolatel namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, pak státní zástupce připomíná rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [patrně má státní zástupce na mysli § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podle nového znění dovolacích důvodů – pozn. NS]. Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Výjimkou by bylo opět pouze porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí – musel by odsouzenému být uložen trest výjimečně nespravedlivý. Dovolatel však porušení takové zásady nenamítá a nepředkládá žádnou argumentaci k níž by se mohl vyjádřit. Státní zástupce je tak přesvědčen, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, přičemž ten se je v dovolání ani nepokusil konkrétně identifikovat.

14. Státní zástupce tak navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že obviněný své dovolání opírá o § 236 odst. 1 o. s. ř. V tomto směru je třeba souhlasit se státním zástupcem, že se jedná o nesprávný odkaz na právní předpis, když dovolání v trestní věci se podává skrze dovolací důvody zakotvené v § 265b tr. ř. Z obsahu dovolání však plyne, že dovolatel svou argumentací patrně cílí na § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.

ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tyto dovolací důvody explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené nedostatky ovšem nejsou takového rázu, že by to bránilo věcnému projednání podaného dovolání, popř. postupu podle § 265f odst. 1 tr.

ř., když alespoň slovně obviněný uplatněné dovolací důvody naznačil a odkázal na příslušné ustanovení trestního řádu, podle kterého by měl Nejvyšší soud rozhodnout.

20. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.

Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.

2010, sp. zn. 7

Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

23. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje obdobné námitky jako v řízení předcházejícím, přičemž soudy nižších stupňů na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.

24. Nejvyšší soud v souvislosti s obsahem podaného dovolání dále připomíná závěry z usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, tedy, že dovolatel nemůže své dovolací námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Proto Nejvyšší soud neposuzoval argumentaci obviněného, kterou „plně odkazuje zejména na podané odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.“ Posuzoval pouze ty námitky, které obviněný uplatnil v textu svého dovolání.

25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného z pohledu jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatel obecně rozporuje skutková zjištění soudů, že si byl vědom vysloveného zákazu řízení všech motorových vozidel, z čehož dovozuje nesprávné

právní posouzení věci. Lze ovšem mít za to, že takovou argumentací fakticky obsahově cílí na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v první variantě, když ale závěr soudů napadá pouze obecně, kdy nosná část jeho argumentace je opřena o aplikovaní zásady in dubio pro reo. Zároveň jeho argumentace nepřekračuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Taková argumentace však nezakládá žádný ze zákonodárcem taxativně vymezených dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud tyto námitky obviněného vyhodnotil jako neopodstatněné.

Velice stručně taktéž obviněný v dovolání (opět) pouze obecně namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Obviněný se však dovolává u Nejvyššího soudu pouze jistého zmírnění, když nenamítá, že uložený trest je v rozporu se zákonem, ale pouze požaduje jistou úlevu z důvodu delší časové prodlevy předchozích odsouzení. Taková argumentace však nemůže založit dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani žádný jiný. Proto i tyto námitky obviněného vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.

26. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné, byť stručně, na argumentaci obviněného, reagovat. Nejvyšší soud se nejprve zabýval argumentací obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Předně je třeba uvést, že jeho námitky jsou založeny na tvrzení, že nebylo dostatečně prokázáno, že o uloženém zákazu řízení věděl. Jinými slovy, dovolatel pouze obecně rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, která vzešla z provedeného dokazování. Fakticky tedy jeho námitky směřují do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., v jeho první alternativě, nikoliv do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který jsou námitky stran nenaplnění subjektivní stránky obecně podřaditelné. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud musí konstatovat, že na tyto námitky dovolatele dostatečně reagovaly soudy nižších stupňů. Předně lze odkázat na bod 4 rozsudku soudu prvního stupně, na který pro stručnost dovolací soud odkazuje (viz výpovědi zakročujících policistů ohledně zadržení obviněného dne 28. 4. 2022). Rovněž odvolací soud na předmětnou argumentaci přiléhavě reagoval v bodě 8 svého rozhodnutí.

Proto ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že informace o uloženém zákazu řízení byla ze strany policistů obviněnému sdělena již dne 28. 4. 2022, když je zcela logické, že při dopravní kontrole se řidič tzv. lustruje v evidencích, právě například i proto, zda nemá uložený již zmíněný zákaz řízení. Argumentace dovolatele je tak pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudy nižších stupňů a jako taková nemůže zakládat žádný z dovolacích důvodu § 265b tr. ř.

27. Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se i k již zmíněné zásadě in dubio pro reo, o kterou předně dovolatel opírá svou argumentaci. Nejvyšší soud musí především konstatovat, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), takže tato námitka by nemohla obviněným zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo má tudíž procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury týkající se nemožnosti naplnit touto námitkou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. , v jeho první alternativě, lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

28. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.

5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětnou trestnou činností a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného.

I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat zejména na rozhodnutí nalézacího soudu, které odpovídá § 125 odst. 1 tr.

ř. a ze kterého je vina dovolatele zcela zjevná. Zmíněné námitky dovolatele tak nelze podřadit pod dovolací důvody § 265b tr. ř.

29. Stran námitek obviněného směřujících do uložených trestů, lze předně předestřít, že těmito se zabýval již odvolací soud v bodě 10 svého usnesení a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Druh a výměru uložených trestů zároveň řádně odůvodnil ve svém rozsudku i nalézací soud (viz bod 6 rozsudku soudu prvního stupně). Nadto Nejvyšší soud připomíná, že námitky do trestu lze uplatnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy pokud by byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou za uvedený trestný čin či takový druh trestu, který zákon neumožňuje. O takovou situaci se v předmětné věci nejedná, když obviněnému byly uloženy tresty, jejich uložení za předmětný přečin zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby stanovené § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc obviněný ani netvrdí, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští či tresty mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný pouze tvrdí, že mu byly uloženy nepřiměřeně přísné tresty. Z pohledu této argumentace je nutno uvést, že taková argumentace nenaplňuje žádný dovolací důvod, neboť jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

30. Toliko obecně lze uvést, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejednalo a obviněný to ani netvrdí.

31. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.

32. Obviněný v dovolání taktéž žádá o odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněného podle § 265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu