4 Tdo 794/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovoláních obviněných O. P., nar. XY v XY, bytem XY, J. N., nar. XY v XY, bytem XY, a O. M., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 To 26/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 2/2014, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.
III. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ohledně obviněného O. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 To 26/2019, v celém rozsahu, jakož i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby ohledně obviněného O. M., věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný O. M. nebere do vazby.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 1 T 2/2014, byl obviněný O. P. uznán vinným ze zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 5)], obviněný J. N. byl uznán vinným z trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona učinného do 31. 12.
2009, spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [jednání pod bodem 4), ve výroku nesprávně uveden bod 3)] a obviněný O. M. byl uznán vinným ze zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zákona [jednání pod bodem 2)], společně se spoluobviněnými L. S. a T. P., kteří byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)], pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2), 3), 4)] a zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr.
zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 5)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (výrok II.):
1) obžalovaní L. S., T. P., O. M. ještě společně s již zemřelým L. B., L. S. dne 10. 2. 2006 v XY na pobočce Československé obchodní banky, a.s. na XY čp. XY, jako jednatel společnosti C. t. 3. se sídlem XY, IČ: XY, uzavřel za tuto společnost s Československou obchodní bankou, a.s. smlouvu o kontokorentním úvěru č. 0382/06/5208, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru uvedené společnosti až do výše úvěrového limitu 4 000 000 Kč, jež byl poté dne 8. 9. 2006 dodatkem smlouvy o úvěru navýšen na částku 6 000 000 Kč, smlouvu o úvěru uzavřel přesto, že věděl, že úvěr společnost C.
t. 3. splácet nebude a finanční prostředky nebudou použity pro podnikání této společnosti, neboť si byl vědom toho, že společnost C. t. 3. nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, jak deklaroval v žádosti o úvěr ze dne 19. 1. 2006 a v jejích přílohách, tzn., že společnost nepodniká v oblasti distribuce potravinových doplňků, neměla v úmyslu vybudovat středně velký podnik zaměstnávající až 20 zaměstnanců a neměla na rok 2006 nasmlouvané dodávky ve výši cca 45 až 50 milionů Kč, když v žádosti o úvěr rovněž zamlčel, že je pouze tzv. „nastrčenou“ osobou do této společnosti za účelem podvodného vylákání úvěru a o úvěr žádá po předchozí společné domluvě s L.
B., O. M. a T. P., kteří v úmyslu úvěr vylákat a použít ho pro své účely tuto trestnou činnost vymysleli, L. B. L. S. k tomuto jednání přiměl s tím, že mu sdělil, že finanční prostředky z úvěru si rozdělí mezi sebe, s čímž L. S. souhlasil, kdy za tímto účelem T. P. předjednal čerpání úvěru u zaměstnankyně ČSOB, a.s. L. K., L. S. si byl vědom toho, že aby společnost C. t.
3. úvěr obdržela, byly obviněnými ČSOB, a.s. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr předloženy nepravdivé doklady týkající se společnosti C. t. 3., které pro tento účel vyhotovili O. M. a L. B., a to konkrétně nepravdivý podnikatelský záměr společnosti C. t. 3., dále nepravdivé hospodářské výsledky společnosti C. t. 3. za zdaňovací období let 2003 – 2005, tzn. nepravdivá daňová přiznání, rozvahy, výkazy zisku a ztráty, ve kterých byla fingována podnikatelská činnost této společnosti, ačkoliv společnost ve skutečnosti od 14.
4. 2005, kdy se jejím jediným společníkem a jednatelem stal L. S., nevyvíjela žádnou činnost, zfalšované bankovní výpisy z účtu společnosti č. XY za období od 1. 8. 2005 do 31. 3. 2006 a dále soupisy neuhrazených faktur společnosti C. t. 3. ke dni 31. 12. 2005 na částku celkem 8 933 372 Kč, ke dni 13. 1. 2006 na částku celkem 8 925 713 Kč, ke dni 31. 12. 2005 na částku celkem 3 367 972 Kč a ke dni 13. 1. 2006 na částku celkem 2 875 468 Kč, přičemž T. L.. faktury uvedené v těchto soupisech byly fiktivní, neboť společnost C.
t. 3. s dodavateli uvedenými na fakturách neobchodovala, kdy na základě těchto nepravdivých byl úvěr schválen, přičemž po podepsání smlouvy o úvěru L. S. byly dne 13. 2. 2006 ČSOB, a.s. úvěrové prostředky ve výši 4 000 000 Kč vyplaceny na účet společnosti C. t.
3. č. XY, z něhož L. S. následujícího dne vybral v hotovosti částku 3 000 000 Kč, kterou si rozdělil s L. B., jenž z této částky vyplatil i odměny O. M. (250 000 Kč) a T. P. (150 000 Kč), L. B.
následně na účtu společnosti C. t.
3. č. XY předstíral potřebné obraty, které měly u banky budit dojem, že společnost C. t. řádně podniká, kdy za tímto účelem na zmíněný účet zasílal platby od svých spřízněných společností, přičemž po sepsání dodatku úvěrové smlouvy ze dne 8. 9. 2006 a navýšení úvěrového limitu na částku 6 000 000 Kč L. S. postupně vybral v hotovosti i zbylé úvěrové finanční prostředky, které spolu s dalšími obviněnými použil pro vlastní potřebu, společnost C. t.
3. úvěr řádně nesplácela, když k dnešnímu dni činí nesplacený zůstatek jistiny úvěru 5 723 133 Kč, a obvinění tímto způsobem způsobili Československé obchodní bance, a.s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 5 723 133 Kč,
2) obžalovaní T. P., L. S., O. M., ještě společně s M. B., J. M., P. H. M. B. dne 20. 11. 2007 v XY na pobočce Komerční banky, a.s. v ul. XY čp. XY, jako jednatel společnosti t. se sídlem XY, IČ: XY, uzavřel za tuto společnost s Komerční bankou, a.s. zastoupenou P. H. smlouvu o revolvingovém úvěru č. 0510007202044, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru uvedené společnosti ve výši 4 000 000 Kč za účelem profinancování krátkodobých pohledávek z obchodního styku, přičemž se ve smlouvě zavázal tento úvěr splatit včetně úroků nejpozději do 20.
11. 2008, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem úvěr použít ke sjednanému účelu, věděl, že společnost t. nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, jak deklaroval v žádosti o úvěr ze dne 1. 11. 2007 a v jejích přílohách, tzn., že společnost nepodniká v oblasti obchodu s cukrem, nemá v úmyslu zakoupit skladovací areál a nemá v úmyslu použít revolvingový úvěr na předčasné proplacení záloh dodavatelům cukrovky, když v žádosti o úvěr rovněž zamlčel, že je pouze tzv. „nastrčenou“ osobou do této společnosti za účelem podvodného vylákání úvěru a o úvěr žádá po předchozí společné domluvě s L.
S. a T. P., kteří společně s J. M. a O. M. v úmyslu úvěr vylákat a použít ho pro své účely tuto trestnou činnost vymysleli, L. S. M. B. k tomuto jednání přiměl s tím, že mu sdělil, že finanční prostředky z úvěru si rozdělí mezi sebe, s čímž M. B. souhlasil, kdy za tímto účelem J. M. požádal P. H., který byl s trestnou činností seznámen, o zprostředkování úvěru, za což mu slíbil finanční odměnu, přičemž J. H., přestože věděl, že k žádosti o úvěr budou doloženy nepravdivé doklady a úvěr nebude použit na podnikatelské účely společnosti t.
zajistil přes svou manželku P. H., pracovnici Komerční banky, a.s. v XY poskytnutí úvěru, M. B. si byl vědom toho, že aby společnost t. úvěr obdržela, byly obviněnými Komerční bance, a.s. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr předloženy nepravdivé doklady týkající se společnosti t., které pro tento účel vyhotovili, případně zajistili jejich vyhotovení J. M., T. P., L. S. a O. M., a to konkrétně podnikatelský záměr společnosti t. podepsaný M. B., v němž bylo nepravdivě tvrzeno, že společnost obchoduje s cukrem, má v úmyslu koupit skladovací areál a z úvěru bude hradit zálohy dodavatelům cukrovky, dále nepravdivé hospodářské výsledky společnosti t.
za zdaňovací období 2006 – přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006, rozvaha, výkaz zisku a ztrát (2/2006-12/2006) a aktuální výsledky hospodaření ke dni 30. 9. 2007 - rozvaha, výkaz zisku a ztrát, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly nepravdivé, dále kniha pohledávek společnosti t. ke dni 26. 10. 2007 včetně v ní uvedených neexistujících faktur za dodávky cukru v hodnotě 8 709 897,50 Kč, když ve skutečnosti odběratelům na fakturách uvedeným společnost t.
nikdy cukr nedodala, a dále nepravdivý rozbor pohledávek, závazků a dodavatelsko-odběratelských vztahů společnosti t., kdy na základě těchto nepravdivých dokladů a po doporučení ke schválení bankovní poradkyní P. H. byl úvěr schválen, přičemž po podepsání smlouvy o úvěru M. B. byly dne 20. 11. 2007 Komerční bankou, a.s. úvěrové prostředky ve výši 4 000 000 Kč vyplaceny na účet společnosti t. č. XY, z něhož M. B. dne 21. 11. 2007 vybral v hotovosti částku 1 200 000 Kč a zbytek finančních prostředků převedl postupně na účet společnosti t.
č. XY, přičemž z těchto finančních prostředků vyplatil následně jako odměnu za získání úvěru 500 000 Kč J. M., 500 000 Kč P. H., 200 000 Kč T. P., 200 000 Kč L. S., 100 000 Kč O. M. a zbytek peněz použil k osobní spotřebě, kdy si za ně pořídil mj. osobní motorové vozidlo zn. BMW či motocykl, M. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy tento byl uhrazen až po splatnosti dne 31. 12. 2008 z dalšího podvodně vylákaného úvěru obviněnými, o němž bylo meritorně rozhodnuto v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012
3) obžalovaní T. P. a L. S. společně s dalšími osobami, kdy M. B., dne 14. 12. 2007 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319005129, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 700 000 Kč na koupi rodinného domu v XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 30 212 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbili L.
S. a T. P. s tím, že o splácení úvěru se nebude muset starat, přičemž M. B. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 ze dne 26. 3. 2007, které M. B. podepsal a které bylo opatřeno prezentačním razítkem Finančního úřadu v Hradci Králové, v němž byl deklarován čistý měsíční příjem M.
B. ve společnosti t., IČ XY, ve výši 78 867 Kč, ačkoliv v této společnosti v roce 2006 M. B. nepracoval a tohoto příjmu nedosahoval, dále nepravdivé hospodářské výsledky společnosti t. za zdaňovací období 2006 – přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006, rozvaha, výkaz zisku a ztrát (2/2006-12/2006) a aktuální výsledky hospodaření ke dni 30. 9. 2007 - rozvaha, výkaz zisku a ztrát, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly zkreslené, když kromě těchto dokladů byly obžalovanými T.
P. a L. M. k žádosti o hypoteční úvěr předloženy též návrh na uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 7. 12. 2007 mezi budoucí prodávající M. M.
a budoucím kupujícím M. B. a návrh kupní smlouvy mezi jmenovanými, jejichž vyhotovení zajistil L. M. a ve kterých úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 6 500 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. B. dohodl s prodávající M. M., činila pouze 2 850 000 Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u A. V. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 675/178/07 ze dne 12.
12. 2007, v němž A. V. stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4 700 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. B. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 18. 12. 2007 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 700 000 Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C.
H., L. S. po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 19. 12. 2007 vybral a předal je T. P., M. B. následně dne 2. 1. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající M. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 2 850 000 Kč M. M., kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 1 850 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J.
M., L. M., L. S. a M. B. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 616 611 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3 200 000 Kč, škoda ve výši 1 416 611 Kč.
4) obžalovaní T. P., L. S., J. N., ještě společně s M. B., J. M., L. M. dne 19. 3. 2008 v XY na pobočce Raiffeisenbank, a.s. v ulici XY M. B. uzavřel s Raiffeisenbank a.s. smlouvu o hypotečním úvěru č. 106/040/08/1/01, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 12 000 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Příbram, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 70 257,61 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené finanční odměně, kterou mu za tuto činnost slíbili L.
S. a T. P., kteří ho k této trestné činnosti přiměli, když J. M., L. M. a T. P. tuto trestnou činnost organizovali, a to tak, že jmenovaní po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu se obohatit zamýšleli na základě vytvoření nepravdivých dokumentů, zejména nadhodnoceného odhadu nemovitosti XY čp. XY, vylákat z Raiffeisenbank, a.s. úvěr ve výši 12 000 000 Kč, z něhož měli v úmyslu jednak dílem uhradit kupní cenu za výše uvedenou nemovitost a jednak zbylé finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, s tímto záměrem seznámili též J.
N., managera společnosti 1. E. se sídlem XY, který za slíbenou odměnu ve výši 100 000 Kč předjednal přes spřízněné zaměstnance Raiffeisenbank, a.s. čerpání úvěru na M. B., L. M. ještě předtím za tímto účelem vyhledal prodávanou nemovitost a jednal o jejím prodeji s prodávající J. D., se kterou se dohodl na skutečné kupní ceně za nemovitost ve výši 9 215 000 Kč, L. S., který věděl o tom, že M. B. nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch jmenovaného u pojišťovací zprostředkovatelky spol.
Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 085952 ze dne 3. 3. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru poté obvinění předali bance, přičemž M. B. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly J. N., případně dalšími obviněnými spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr Raiffeisenbank, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., L. S. a J. N., který osobně vytvořil nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu M.
B. u zahraniční společnosti T. F. G. M. S. se sídlem XY, a dále informace o mzdě M. B. u této společnosti za období od července do prosince roku 2007, ačkoliv v této společnosti M. B. nikdy nepracoval, dále byl obviněnými za účelem vylákání úvěru vytvořen a bance předán návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě a návrh kupní smlouvy mezi prodávající J. D. a kupujícím M. B., v nichž bylo nepravdivě uvedeno, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 17 000 000 Kč, a bude hrazena dílem z úvěru Raiffeisenbank a.s.
pro M. B. ve výši 12 000 000 Kč a dílem ve výši 5 000 000 Kč z vlastních prostředků kupujícího, kdy k tomuto obvinění dále bance předložili nepravdivý příjmový pokladní doklad č. 03/608 ze dne 19. 3. 2008, vystavený příjemcem – společností C. H. se sídlem XY, jejímž jednatelem byl L.
S., kdy tento doklad měl potvrzovat, že společnost C. H., která měla vystupovat jako realitní kancelář, obdržela od M. B. finanční částku ve výši 5 000 000 Kč jako zálohu na koupi nemovitosti, ačkoliv M. B. tuto částku společnosti C. H. nikdy nepředal, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u R. Š. vyhotovit odhad tržní hodnoty nemovitosti č. 131/6/08 ze dne 1. 2. 2008, v němž R. Š. stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 16 300 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 8 000 000 Kč, tento odhad poté obviněný L.
M. či J. N. stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili Raiffeisenbank, a.s., kdy na základě výše uvedených nepravdivých dokladů byl úvěr bankou schválen, přičemž po podepsání úvěrové smlouvy a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem Raiffeisenbank, a.s. poukázala dne 26. 3. 2008 úvěrové prostředky na účty určené obviněnými, t.j. částku ve výši 9 215 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účty prodávající J. D. a zbývající částku ve výši 2 785 000 Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C.
H., jejíž jednatel L. S. tyto finanční prostředky z účtu společnosti dne 26. 3. 2008 vybral, kdy si z nich ponechal částku 150 000 Kč jako svou odměnu, částku 50 000 Kč předal jako odměnu M. B. a zbylou částku předal T. P., který tyto finanční prostředky po předchozí dohodě s ostatními obviněnými rozdělil jako odměnu mezi sebe a J. M., L. M., L. S. a J. N. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, M. B. následně dne 29. 4. 2008 na Magistrátu města Hradec Králové podepsal kupní smlouvu na nemovitost v XY čp.
XY, poskytnutý úvěr však nesplácel, kdy k dnešnímu dni činí zůstatek nesplacené jistiny úvěru stále 11 885 697 Kč, čímž Raiffeisenbank, a.s. vznikla po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 3 885 697 Kč,
5) obžalovaní T. P., O. P., L. S., ještě společně s již zemřelým L. B., J. M., L. M. dne 8. 9. 2008 v Praze podali jménem L. M. a Z. D., když zneužili jejich osobní doklady, peněžnímu ústavu Oberbank AG, pobočka Česká republika, XY, prostřednictvím zprostředkovatele P. Š. žádost o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 8 000 000 Kč za účelem koupě rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Třebíč, ačkoliv věděli, že případný úvěr splácet nebudou, neboť neměli fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a o úvěr žádali pouze kvůli finanční odměně, když J.
M., L. M. a T. P. tuto trestnou činnost organizovali, a to tak, že jmenovaní po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu se obohatit zamýšleli na základě vytvoření nepravdivých dokumentů, vylákat z Oberbank AG úvěr ve výši 8 000 000 Kč, z něhož měli v úmyslu jednak dílem uhradit kupní cenu za výše uvedenou nemovitost a jednak zbylé finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, s tímto záměrem seznámili též O. P., podnikajícího v realitní činnosti, který za slíbenou odměnu předjednal přes spřízněné zaměstnance Oberbank AG čerpání úvěru na L.
M. a Z. D. a zajistil pro ně zprostředkovatele úvěru P. Š., byly O. P. prostřednictvím P. Š. spolu s předchozí žádostí o úvěr
Oberbank AG předloženy nepravdivé doklady o výdělkových poměrech L. M. a Z. D. a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu L. M. u společnosti t. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. M. nikdy nepracoval, potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu Z. D. u společnosti I. t., XY, ačkoliv v této společnosti Z. D. nikdy nepracovala, padělaný výpis z účtu L. M. č. XY u České spořitelny, a.s.
za období od 3. 4. 2008 do 30. 6. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti t. na účet L. M., dále nepravdivý návrh smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy na nemovitost XY čp. XY mezi budoucím prodávajícím L. D. a budoucími kupujícími L. M. a Z. D., jakož i padělaný návrh kupní smlouvy mezi jmenovanými, v nichž byla deklarována kupní cena 8 000 000 Kč, ačkoliv o koupi nemovitosti L. M. ani Z. D. s prodávajícím nikdy nejednali a L. D. měl ve skutečnosti obdržet za prodej nemovitosti pouze 2 995 550 Kč, přičemž zbylá částka ve výši 5 004 450 Kč měla být převedena na účet společnosti C.
H., z něhož ji měl poté vybrat L. S. za účelem rozdělení této finanční částky mezi jednotlivé obviněné, T. P. pak za účelem vylákání úvěru a jeho zajištění zástavním právem po domluvě s L. B., který byl s trestnou činností rovněž obeznámen, nechal u J. M. vyhotovit znalecký posudek č. 133/1803/2008 ze dne 30. 8. 2008, v němž J. M., stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 8 100 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 2 700 000 Kč, tento odhad poté obvinění prostřednictvím P. Š.
předložili Oberbank AG, která ovšem poskytnutí úvěru neschválila, a shora uvedeným jednáním se obvinění s ohledem na jejich úmysl úvěr nesplácet pokusili způsobit Oberbank AG, pobočka Česká republika, XY, škodu ve výši nejméně 5 300 000 Kč, která se rovná výši požadovaného úvěru po odečtení skutečné hodnoty nemovitosti XY čp. XY, jež měla sloužit jako zástava za tento úvěr.
2. Za uvedený zločin uložil Krajský soud v Hradci Králové obviněnému O. P. podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jeden a půl roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Obviněnému J. N. uložil Krajský soud v Hradci Králové podle § 250b odst. 4 tr. zákona (ve výroku nesprávně uvedeno § 250a odst. 4 tr. zákona) trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.
4. Obviněnému O. M. za uvedené trestné činy a trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, uložil Krajský soud v Hradci Králové podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku souhrnný a úhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně byl zrušen výrok o trestu u obviněného O. M., jakož i všechny výroky na tento obsahově navazující z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016.
5. Současně bylo Krajským soudem v Hradci Králové rozhodnuto o trestech u ostatních spoluobviněných.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. S., T. P. a O. M. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené Československé obchodní bance, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 5 723 133 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Komerční Banka a. s. se sídlem Na Příkopě 33 č. p. 969, Praha 1, odkázána s celým svým návrhem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Zde se ještě sluší poznamenat, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 1 T 2/2014, citovaný soud výrokem I. podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ohledně obviněných P. a S. výrok o vině, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, kterými bylo rozhodnuto o vině obviněných P. a S., kteří se dle těchto rozhodnutí dopustili jednání, které je označeno pod bodem I/1 uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a které spočívá v tom, že:
obžalovaný T. P. a L. S. společně s dalšími osobami, kdy M. B., dne 14. 12. 2007 v XY na pobočce České spořitelny, a.s. v ul. XY čp. XY za přítomnosti T. P. uzavřel s Českou spořitelnou a.s. zastoupenou T. H. smlouvu o hypotečním úvěru č. 0319005129, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 4 700 000 Kč na koupi rodinného domu v XY čp. XY včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 30 212 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené odměně ve výši nejméně 100 000 Kč, kterou mu za tuto činnost slíbili L.
S. a T. P. s tím, že o splácení úvěru se nebude muset starat, přičemž M. B. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly T. P. spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr České spořitelně, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 ze dne 26. 3. 2007, které M. B. podepsal a které bylo opatřeno prezentačním razítkem Finančního úřadu v Hradci Králové, v němž byl deklarován čistý měsíční příjem M.
B. ve společnosti t., IČ XY, ve výši 78 867 Kč, ačkoliv v této společnosti v roce 2006 M. B. nepracoval a tohoto příjmu nedosahoval, dále nepravdivé hospodářské výsledky společnosti t. za zdaňovací období 2006 – přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006, rozvaha, výkaz zisku a ztrát ( 2/2006-12/2006) a aktuální výsledky hospodaření ke dni 30. 9. 2007 - rozvaha, výkaz zisku a ztrát, ačkoliv ve skutečnosti společnost t. ve sledovaném období nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a předložené výsledky hospodaření byly zkreslené, když kromě těchto dokladů byly obžalovanými T.
P. a L. M. k žádosti o hypoteční úvěr předloženy též návrh na uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 7. 12. 2007 mezi budoucí prodávající M. M. a budoucím kupujícím M. B. a návrh kupní smlouvy mezi jmenovanými, jejichž vyhotovení zajistil L. M. a ve kterých úmyslně nepravdivě uvedl, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 6 500 000 Kč, ačkoliv věděl, že skutečná kupní cena této nemovitosti, na které se jménem kupujícího M. B. dohodl s prodávající M. M., činila pouze 2 850 000 Kč, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L.
M. dále nechal u A. V. vyhotovit odhad obvyklé ceny nemovitosti č. 675/178/07 ze dne 12. 12. 2007, v němž A. V. stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 4 700 000 Kč, tento odhad poté obžalovaní L. M. a T. P., stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili úvěrovému pracovníkovi České spořitelny, a.s., pobočka v XY, T. H., který úvěr doporučil ke schválení, kdy po jeho schválení a po podepsání smlouvy o úvěru M. B. zajistil, že Česká spořitelna, a.s. dne 18. 12. 2007 poukázala úvěrové prostředky ve výši 4 700 000 Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C.
H., L. S.
po předchozí dohodě s ostatními obviněnými tyto finanční prostředky z tohoto účtu obratem v hotovosti dne 19. 12. 2007 vybral a předal je T. P., M. B. následně dne 2. 1. 2008 za slíbenou finanční odměnu uzavřel jako kupující s prodávající M. M. kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, přičemž T. P. z úvěrových prostředků zajistil vyplacení fakticky dohodnuté kupní ceny 2 850 000 Kč M. M., kdy zbytek úvěrových prostředků ve výši 1 850 000 Kč rozdělil jako odměnu mezi sebe a obžalované J. M., L. M., L. S. a M. B. a částečně použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru a k prvotním splátkám úvěru, M. B. poskytnutý úvěr žádným způsobem nesplácel, kdy k 29. 9. 2009, kdy byl úvěr zesplatněn, činil zůstatek jistiny stále 4 616 611 Kč, další splátky uhrazeny nebyly a České spořitelně, a.s. tak vznikla jednáním obviněných po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti, která činila 3 200 000 Kč, škoda ve výši 1 416 611 Kč.
8. Krajský soud v Hradci Králové rovněž tímto rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. v plném rozsahu zprostil obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové pod sp. zn. 2 KZV 7/2010-2541 ze dne 5. 11. 2012, obviněné J. M., R. Š., L. M. a Z. D. pro skutky, kterých se měli dopustit tím, že
1. obžalovaný R. Š. společně s tehdy obviněnými M. B., J. M., L. M., T. P., L. S., J. N. dne 19. 3. 2008 v XY na pobočce Raiffeisenbank, a.s. v ulici XY M. B. uzavřel s Raiffeisenbank a.s. smlouvu o hypotečním úvěru č. 106/040/08/1/01, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru jmenovanému ve výši 12 000 000 Kč na koupi rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Příbram, včetně přilehlých pozemků, přičemž se ve smlouvě zavázal k placení pravidelných měsíčních splátek ve výši 70 257,61 Kč, ačkoliv věděl, že úvěr splácet nebude, neboť neměl fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a úvěr sjednal pouze kvůli slíbené finanční odměně, kterou mu za tuto činnost slíbili L.
S. a T. P., kteří ho k této trestné činnosti přiměli, když J. M., L. M. a T. P. tuto trestnou činnost organizovali, a to tak, že jmenovaní po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu se obohatit zamýšleli na základě vytvoření nepravdivých dokumentů, zejména nadhodnoceného odhadu nemovitosti XY čp. XY, vylákat z Raiffeisenbank, a.s. úvěr ve výši 12 000 000 Kč, z něhož měli v úmyslu jednak dílem uhradit kupní cenu za výše uvedenou nemovitost a jednak zbylé finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, s tímto záměrem seznámili též J.
N., managera společnosti 1. E. se sídlem XY, který za slíbenou odměnu ve výši 100 000 Kč předjednal přes spřízněné zaměstnance Raiffeisenbank, a.s. čerpání úvěru na M. B., L. M. ještě předtím za tímto účelem vyhledal prodávanou nemovitost a jednal o jejím prodeji s prodávající J. D., se kterou se dohodl na skutečné kupní ceně za nemovitost ve výši 9 215 000 Kč, L. S., který věděl o tom, že M. B. nemá fakticky zájem o koupi nemovitosti, zajistil ve prospěch jmenovaného u pojišťovací zprostředkovatelky spol.
Generali Pojišťovna, a.s. J. B. uzavření pojistné smlouvy č. 9580 085952 ze dne 3. 3. 2008 na nemovitost v XY čp. XY, kterou za účelem vylákání úvěru poté obvinění předali bance, přičemž M. B. si byl vědom toho, že aby úvěr obdržel, byly J. N., případně dalšími obviněnými spolu s jeho předchozí žádostí o úvěr Raiffeisenbank, a.s., předloženy nepravdivé doklady o jeho výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., L. S. a J. N., který osobně vytvořil nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu M.
B. u zahraniční společnosti T. F. G. M. S. se sídlem XY, a dále informace o mzdě M. B. u této společnosti za období od července do prosince roku 2007, ačkoliv v této společnosti M. B. nikdy nepracoval, dále byl obviněnými za účelem vylákání úvěru vytvořen a bance předán návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě a návrh kupní smlouvy mezi prodávající J. D. a kupujícím M. B., v nichž bylo nepravdivě uvedeno, že kupní cena za nemovitost XY čp. XY činí 17 000 000 Kč, a bude hrazena dílem z úvěru Raiffeisenbank a.s.
pro M. B. ve výši 12 000 000 Kč a dílem ve výši 5 000 000 Kč z vlastních prostředků kupujícího, kdy k tomuto obvinění dále bance předložili nepravdivý příjmový pokladní doklad č. 03/608 ze dne 19. 3. 2008, vystavený příjemcem – společností C. H. se sídlem XY, jejímž jednatelem byl L.
S., kdy tento doklad měl potvrzovat, že společnost C. H., která měla vystupovat jako realitní kancelář, obdržela od M. B. finanční částku ve výši 5 000 000 Kč jako zálohu na koupi nemovitosti, ačkoliv M. B. tuto částku společnosti C. H. nikdy nepředal, přičemž za účelem vylákání úvěru a možnosti jeho zajištění zástavním právem L. M. dále nechal u R. Š. vyhotovit odhad tržní hodnoty nemovitosti č. 131/6/08 ze dne 1. 2. 2008, v němž R. Š., přestože věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, úmyslně nepravdivě stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp.
XY na částku 16 300 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 8 000 000 Kč, tento odhad poté obviněný L. M. či J. N. stejně jako ostatní nepravdivé doklady, předložili Raiffeisenbank, a.s., kdy na základě výše uvedených nepravdivých dokladů byl úvěr bankou schválen, přičemž po podepsání úvěrové smlouvy a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem Raiffeisenbank, a.s. poukázala dne 26. 3. 2008 úvěrové prostředky na účty určené obviněnými, t.j. částku ve výši 9 215 000 Kč, která představovala skutečnou kupní cenu, na účty prodávající J.
D. a zbývající částku ve výši 2 785 000 Kč na účet č. XY, jehož majitelem byla společnost C. H., jejíž jednatel L. S. tyto finanční prostředky z účtu společnosti dne 26. 3. 2008 vybral, kdy si z nich ponechal částku 150 000 Kč jako svou odměnu, částku 50 000 Kč předal jako odměnu M. B. a zbylou částku předal T. P., který tyto finanční prostředky po předchozí dohodě s ostatními obviněnými rozdělil jako odměnu mezi sebe a obviněné J. M., L. M., L. S. a J. N. a částečně je použil též k úhradě nákladů na vyřízení úvěru, M.
B. následně dne 29. 4. 2008 na Magistrátu města Hradec Králové podepsal kupní smlouvu na nemovitost v XY čp. XY, poskytnutý úvěr však nesplácel, kdy k dnešnímu dni činí zůstatek nesplacené jistiny úvěru stále 11 885 697 Kč, čímž Raiffeisenbank, a.s. vznikla po odečtení hodnoty zastavené nemovitosti škoda ve výši 3 885 697 Kč.
2. obžalovaní L. M., Z. D., J. M. a dále tehdy obvinění J. M., T. P., L. M., O. P., L. S., L. B., dne 8. 9. 2008 v Praze L. M. a Z. D. podali peněžnímu ústavu Oberbank AG, pobočka Česká republika, XY, prostřednictvím zprostředkovatele P. Š. žádost o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 8 000 000 Kč za účelem koupě rodinného domu v obci XY čp. XY, okres Třebíč, ačkoliv věděli, že případný úvěr splácet nebudou, neboť neměli fakticky zájem o koupi uvedené nemovitosti a o úvěr žádali pouze kvůli finanční odměně, kterou L.
M. ve výši 150 000 Kč předal L. S., jenž ho k této trestné činnosti přiměl a jemuž L. M. předal za tímto účelem svůj občanský průkaz, a Z. D. odměnu ve výši 300 000 Kč slíbil L. M., který ji k této činnosti přiměl a jemuž jmenovaná za tímto účelem předala svůj občanský průkaz, když J. M., L. M. a T. P. tuto trestnou činnost organizovali, a to tak, že jmenovaní po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu se obohatit zamýšleli na základě vytvoření nepravdivých dokumentů, zejména nadhodnoceného odhadu nemovitosti XY čp.
XY, vylákat z Oberbank AG úvěr ve výši 8 000 000 Kč, z něhož měli v úmyslu jednak dílem uhradit kupní cenu za výše uvedenou nemovitost a jednak zbylé finanční prostředky použít pro vlastní potřebu, s tímto záměrem seznámili též O. P., podnikajícího v realitní činnosti, který za slíbenou odměnu předjednal přes spřízněné zaměstnance Oberbank AG čerpání úvěru na L. M. a Z. D. a zajistil pro ně zprostředkovatele úvěru P. Š., přičemž L. M. i Z. D. si byli dále vědomi toho, že aby úvěr obdrželi, byly O.
P. prostřednictvím P. Š. spolu s jejich předchozí žádostí o úvěr Oberbank AG předloženy nepravdivé doklady o jejich výdělkových poměrech a jiné, které pro tento účel vyhotovil, případně zajistil jejich vyhotovení J. M., a to zejména potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu L. M. u společnosti t. se sídlem XY, ačkoliv v této společnosti L. M. nikdy nepracoval, potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu Z. D. u společnosti I. t., XY, ačkoliv v této společnosti Z. D. nikdy nepracovala, padělaný výpis z účtu L.
M. č. XY u České spořitelny, a.s. za období od 3. 4. 2008 do 30. 6. 2008, který měl prokazovat zasílání mzdy ze společnosti t. na účet L. M., dále nepravdivý návrh smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy na nemovitost XY čp. XY mezi budoucím prodávajícím L. D. a budoucími kupujícími L. M. a Z. D., jakož i padělaný návrh kupní smlouvy mezi jmenovanými, v nichž byla deklarována kupní cena 8 000 000 Kč, ačkoliv o koupi nemovitosti L. M. ani Z. D. s prodávajícím nikdy nejednali a L. D. měl ve skutečnosti obdržet za prodej nemovitosti pouze 2 995 550 Kč, přičemž zbylá částka ve výši 5 004 450 Kč měla být převedena na účet společnosti C.
H., z něhož ji měl poté vybrat L. S. za účelem rozdělení této finanční částky mezi jednotlivé obviněné, T. P. pak za účelem vylákání úvěru a jeho zajištění zástavním právem po domluvě s L. B., který byl s trestnou činností rovněž obeznámen, nechal u J. M. vyhotovit znalecký posudek č. 133/1803/2008 ze dne 30. 8. 2008, v němž J.
M., přestože věděl, že odhad bude sloužit bance jako podklad pro poskytnutí úvěru, úmyslně na žádost L. B. nepravdivě stanovil obvyklou cenu nemovitosti XY čp. XY na částku 8 100 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti činila pouhých 2 700 000 Kč, tento odhad poté obvinění prostřednictvím P. Š. předložili Oberbank AG, která ovšem poskytnutí úvěru neschválila, a shora uvedeným jednáním se obvinění s ohledem na jejich úmysl úvěr nesplácet pokusili způsobit Oberbank AG, pobočka Česká republika, XY, škodu ve výši nejméně 5 300 000 Kč, která se rovná výši požadovaného úvěru po odečtení skutečné hodnoty nemovitosti XY čp. XY, jež měla sloužit jako zástava za tento úvěr.
9. Shora uvedenými skutky měli spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (jednání pod bodem I) a obviněný J. M. zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem II), obviněný L. M. zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem II), a obviněná Z. D. zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem II).
10. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 1 T 2/2014, podali obvinění L. S., O. P., O. M. a J. N. odvolání, která směřovala do výroku o vině a trestu. Rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal v neprospěch obviněných J. M., R. Š., L. S., O. P. a O. M. odvolání, které v případě obviněných J. M. a R. Š. směřovalo do zprošťujících výroků a v případě zbývajících obviněných do výroků o uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 To 26/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ohledně obviněného O. P. a O. M. ve výrocích o uložených trestech, dále v části zprošťující ohledně obviněných J. M. a R. Š. v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému O. P. za pokus zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody na dva roky. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku obviněnému O. M. za pomoc ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 5 písm. a), 6 písm. a) tr. zákoníku a pomoc ke zločinu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 250b odst. 1, 4 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nezměněn a dále za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 5 (pět) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. ř. (správně tr. zákoníku) ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně ohledně obviněného O. M. zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015 sp. zn. 1 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných L. S., O. P., O. M., J. N. a státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného L. S. zamítl. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně obviněných J. M. a R. Š. vrátil soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k nim
11. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 To 26/2019, podali obvinění O. P., O. M. a J. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
12. Dovolatel O. P. podal dovolání do výroku o vině a trestu z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Následně dovolatel uvádí, že si je vědom skutečnosti, že zvolený dovolací důvod lze vztahovat výlučně k vadám právním a že v rámci dovolání nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Výjimku z uvedeného ovšem představuje zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když za takového stavu může dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což opakovaně judikoval Nejvyšší soud (rozhodnutí ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015) a Ústavní soud (rozhodnutí ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Podle obviněného v posuzované věci takovýto extrémní nesoulad nastal.
13. Obviněný poté shrnul skutkový stav, kterým byl uznán vinným, přičemž následně argumentuje tím, že nezná žádné zaměstnance OBERBANK AG, a proto je vyloučeno, aby předjednával úvěr pro L. M. a Z. D. Zdůrazňuje, že nikdy v dané pobočce banky nebyl, nesetkal se se žádným zaměstnancem OBERBANK a ani nebyl v kontaktu s osobou, která o poskytnutí úvěru rozhodovala. Dovolatel dále poukazuje na výpověď svědkyně K., která vyloučila, že by se podílel na rozhodovacím procesu banky či s ní jednal. Obdobné skutečnosti vyplývají i z výpovědi svědka Š., který uvedl, že neví o tom, že by jednal on (obviněný) v bance, přičemž banka ani o jeho existenci či činnosti vůbec nevěděla.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný vylučuje, že by se dopustil jednání kladenému mu za vinu, přičemž popsané jednání je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Namítá, že tytéž námitky uplatnil již před soudem druhého stupně, ovšem tento na ně jinak nereagoval. Dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že je usvědčován výpovědí spoluobviněného P. Má za to, že výpověď tohoto spoluobviněného ho neusvědčuje, neboť tento neuvedl žádné podrobnější informace k jednání v bance. Nesouhlasí ani s výpovědí spoluobviněného P., že měl pro jejich skupinu zajišťovat i další úvěry, poskytnutí půjčky, toto totiž bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Odkazuje na SMS zaslanou spoluobviněným P. jeho osobě, když z obsahu a data zprávy je zřejmé, že jednoznačně koresponduje s jeho výpovědí o tom, že mu byla spoluobviněným poskytnuta půjčka, takže spoluobviněný v tomto směru nehovoří pravdu. Ve vazbě na závěr o pravdivosti výpovědi spoluobviněného P. z pohledu závěru znaleckého posudku znalce PhDr. Goldmanna dovolatele namítá, že jeho tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného není v rozporu se závěry znalce, když nelze vyloučit, že spoluobviněný P. nelže obecně, ale že lže ve vztahu ke konkrétní osobě.
15. Dovolatel spatřuje pochybení Vrchního soudu v Praze v tom, že ho uznal vinným a že se nezabýval jeho věcnou argumentací v rámci odvolacího řízení (zejména se nevypořádal s výpovědí svědkyně K.). Poukazuje i na rozsudek ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 11/2012, ve které byl obžaloby pro obdobnou trestnou činnost ve vztahu k České spořitelně v celém rozsahu zproštěn.
16. V závěru dovolání obviněný O. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve vztahu k jeho osobě a sám ve věci rozhodl, neboť rozhodnutí je možno učinit na základě zjištěného skutkového stavu a zprostil ho obžaloby.
17. Obviněný J. N. podal mimořádný opravný prostředek z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
18. Dovolatel na úvod uvádí, že si je vědom skutečnosti, že prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. lze namítat výlučně vady hmotněprávní či jiné nesprávné právní posouzení skutkových okolností a že není možný přezkum a hodnocení samotné správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Nicméně má za to, že v projednávané věci se jedná o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, což zakládá zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a za takové situace může v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, ze dne 31.
10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1333/2018) dovolací soud zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů podle čl. 40 Ústavy. Poukazuje rovněž na skutečnost, že soud druhého stupně se k některým jeho odvolacím námitkám vůbec nevyjádřil. Následně dovolatel shrnul zjištěný skutkový stav a doznává se k vytvoření nepravdivých dokumentů o příjmech M. B. k žádosti o úvěr, avšak již nesouhlasí s tvrzením, že se se záměry obviněných B., P., S. a dalších předem seznámil, přičemž k tomuto tvrzení nebyl proveden žádný důkaz.
19. Dovolatel zdůrazňuje, že byl ze strany spoluobviněných P. a M. ujišťován, že úvěr bude řádně splácen z výnosů podnikání. Pokud by podnikatelský záměr nebyl úspěšný, tak v případě neúspěšného podnikatelského záměru by se nemovitost prodala a úvěr by byl doplacen z kupní ceny, s čímž počítal. Nevěděl, že spoluobvinění mají v úmyslu se obohatit a úvěr nesplácet. Není jasné, z čeho soud prvního stupně dovodil, že byl s celou věcí seznámen, když spoluobviněný M. využil svého práva nevypovídat, přičemž tento závěr nevyplývá ani z výpovědi spoluobviněného P. Podle jeho názoru se soud druhého stupně s jeho námitkami vypořádal pouze obecně a nijak se nezabýval rozpory ve výpovědi spoluobviněného P. a jeho výpovědí. Rozhodnutí soudu druhého stupně je tak naprosto nepřezkoumatelné, když bylo pominuto, že i spoluobviněný P. vypověděl, že předpokládal, že úvěr bude splácen. Opětovně zdůrazňuje, že pouze oslovil banku při předjednávání úvěru a žádal banku o umožnění splácet úvěr realizací podnikatelského záměru, když mu spoluobvinění tvrdili, že mají najisto sjednaného budoucího nájemce.
20. Současně dovolatel tvrdí, že i kdyby měl důvod domnívat se, že odhadce cenu nemovitosti nadhodnotí, zároveň věděl, že společnost Raiffeisenbank si nechá zhotovit vlastní odhad. Namítá, že o ceně nemovitostí mimo Prahu neměl přehled a měl k dispozici dva odhady na 16,3 mil. a 12 mil. Na 12 mil. by také schválen i úvěr, avšak banka neschválila žádost o jeho splácení výnosy podnikatelského záměru a bylo nutné jí doložit příjmy žadatele. V tom okamžiku podlehl nátlaku obviněných M. a P. a vyhotovil nepravdivé dokumenty o pracovním příjmu žadatele o úvěr. Tvrdí, že svého skutku hluboce lituje a že nemohl vědět, jakou škodu způsobí, když předpokládal, že se nemovitost prodá za tržní cenu a žádná škoda nevznikne. Otázkou zavinění ve vztahu k vyšší trestní sazbě se však soudy nižší instance odmítly zabývat. Soud druhého stupně dle jeho názoru nepřihlédl k tomu, že užití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o těžší následek i tehdy, zaviní-li jej z nedbalosti, vyjma případu, kde zákon požaduje úmyslné zavinění. Ovšem obviněný tvrdí, že ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty nejednal ani z nedbalosti.
21. Dovolatel dále uvádí, že není jasné, z čeho soud druhého stupně dovolil jeho vědomost o podílu na organizovaném jednání skupiny osob, která již má s obdobným jednáním zkušenosti, a především jakou má tato skutečnost spojitost s jeho zaviněním k těžšímu následku. Dovolatel uvádí, že nerozumí tomu, jak mohla jeho odborná kvalifikace zprostředkovatele úvěrů pomoci k tomu, aby se dozvěděl nebo mohl dozvědět, že jedná s organizovanou skupinou. Uznává, že mohl být nedbalý, pokud spoléhal na to, že obviněný B. splní ve vztahu k úvěru svoji povinnost tento splácet, ovšem protože byl úvěr zajištěn nemovitostí, tak jednal s přiměřenu opatrností. Dovolatel uvádí, že se nikterak nepodílel na posouzení hodnoty nemovitosti. V rámci podaného dovolání se následně podrobně věnuje rovněž rozboru určité míry opatrnosti, pro jejíž závěry vychází z komentářové literatury, když namítá, že se soudy nezabývaly dalšími skutečnostmi, zejména zajištěním nemovitosti zástavním právem, a tím, že je věřitel chráněn před neschopností dlužníka splácet úvěr. Obviněný opakuje, že sám kvalifikovaně nemohl nemovitost ocenit a k dispozici měl dva znalecké posudky. Vyslovuje přesvědčení, že soudy nevzaly v úvahu konkrétní okolnosti případu (kdyby jeden z posudků byl na 8 milionu a banka chtěla poskytnout 12 milionu, pak by se dalo uvažovat o zapříčinění vzniku značné škody, o které vědět měl a mohl). Dovolatel poukazuje na další dva znalecké posudky (Ing. Jiřího Krchy, Ing. Petra Orta, Ph.D.). Posudek, z něhož vycházely soudy, zněl na částku 8 milionu, neboť se nejvíce blížil kupní ceně sjednané v kupní smlouvě. Takový závěr je však nepřezkoumatelný. Skutečnost, že spoluobvinění zaplatili částku 9,5 milionu, a nikoliv kupní cenu uvedenou v kupní smlouvě, se dozvěděl až z usnesení o zahájení trestního stíhání. Namítá, že soudy řádně neodůvodnily, proč se přiklonily k znaleckému posudku znaleckého ústavu KOPPREA, když odkaz na to, že tento znalecký posudek se nejvíce blíží skutečné kupní ceně je neakceptovatelný. Zároveň akcentuje příčinnou souvislost mezi potřebnou mírou opatrnosti a následkem. Vzhledem ke konkrétním okolnostem je podle názoru obviněného nepochybné, že neměl a ani nemohl mít představu o zapříčinění vzniku značné škody svým jednáním.
22. Stran námitek směřujících do výroku o vině připomíná zásadu materiální trestnosti, která za účinnosti trestního zákona do roku 2009 podmiňovala použití vyšší trestní sazby. Způsob, jímž se trestného činu dopustil, když důvodně spoléhal, že škoda nevznikne a míra jeho účasti na celé operaci byla minimální (aktivita nevzešla z jeho iniciativy, minimální míra zavinění k poměru k ostatním spoluobviněným, pohnutka), potvrzuje, že celá věc byla nesprávně právně posouzena. Okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby není pokryta zaviněním a jeho jednání by mělo být kvalifikováno podle § 250b odst. 1 tr. zákona.
23. Ve vztahu k námitkám porušení spravedlivého procesu, jakožto způsobilého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14.
24. Obviněný tedy uvádí, že skutek, jehož se měl dopustit, byl nesprávně právně kvalifikován, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve smyslu § 250b odst. 4 písm. b) tr. zákona. Současně uložený trest považuje v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe a tento nebyl nikterak soudy odůvodněn, což zakládá zásah do práva na spravedlivý proces.
25. Pod částí IV. dovolání se obviněný vyjadřuje k nepřiměřené délce řízení. Podle jeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces a projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv). Dovolatel uvádí milníky trestního řízení a konstatuje, že trestní řízení trvalo 8 let a 8 měsíců a doba mezi spácháním skutku a pravomocným rozhodnutím o vině a trestu činila dokonce 11 let a 6 měsíců. Soudy se však touto námitkou, kterou před soudy prvního a druhého stupně namítal, nezabývaly. Dovolatel k tomuto poukazuje na dobu promlčení podle trestního zákona a trestního zákoníku, kdy obě hranice by byly v nynějším okamžiku překonány. Je si vědom, že v daném případě k promlčení dojít nemohlo, ale doba trestního řízení byla nepřiměřeně dlouhá a došlo ke stejným účinkům jako v případě promlčení (z hlediska generální i individuální prevence).
26. Obviněný připouští, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud nepřezkoumává nepřiměřenost uloženého trestu v dovolacím řízení, nicméně tuto námitku uplatnil již v odvolacím řízení a soud druhého stupně na ni nikterak nereagoval. Zdůrazňuje, že v případě, že by mu byl uložen trest v nejpřísnější výměře, tj. v trvání 8 let, měl by již tento trest vykonán. Stran nepřiměřenosti délky řízení a práva na vyřízení věci v přiměřené době poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 2859/09, I. ÚS 554/04). Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za spíše výjimečnou a nelze ji v případě absence zřejmých a významných důvodů tolerovat (ze dne 6. 9. 2003, sp. zn. II. ÚS 533/03). Mlčení soudu druhého stupně k délce řízení považuje dovolatel za nehorázné a neakceptovatelné porušení práva na spravedlivý proces, když soud druhého stupně je povinen vysvětlit a reagovat alespoň stručně na všechny námitky (srov. I. ÚS 2859/09). Trestní stíhání po dobu 8 let a 8 měsíců představovalo pro něho právní nejistotu, negativní dopad na soukromý a rodinný život. Dovolatel si je vědom většího množství spoluobviněných a svědků, avšak ani tyto skutečnosti nemohou ospravedlnit tak dlouhé čekání na první verdikt soudu, zejména za situace, kdy ve věci vystupoval spolupracující obviněný, což mohlo nepochybně celou věc důkazně urychlit.
27. Dovolatel následně argumentuje judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a konkrétní judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 554/04, I. ÚS 2859/09, I. ÚS 1305/09) ve vztahu k přiměřené délce řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rovněž ve světle citované judikatury provádí trest proporcionality. Dovolatel opětovně uvádí, že se k věci doznal a pomohl rozklíčovat trestnou činnost dalších spoluobviněných, přičemž si je sice vědom složitosti případu a vícero množství spoluobviněných a svědků, ale na druhou stranu ve věci vypovídal i spolupracující obviněný P., který usnadnil orgánům v trestním řízení práci. Zvětšující časový odstup od spáchání trestného činu současně oslabuje možnost realizace trestu. Konstatuje, že posuzované jednání bylo mimořádným excesem, který se jinak vymyká jeho bezúhonnému životu, vede řádný rodinný život s manželkou a dvěma nezletilými dětmi, není proti němu vedeno insolvenční ani exekuční řízení, ani jiné trestní stíhání, ani řízení o přestupku. Způsobilost trestu výchovně působit na společnost je tak po dlouhé době rovněž výrazně snížena. V projednávané věci je podle obviněného uložení trestu čistou represí, a to nelze akceptovat jako převažující účel trestu a měl by se uplatnit jen akcesoricky. Domnívá se, že v jeho případě nejde o výchovný trest, jak uvedly soudy nižší instance, nýbrž má pro něho likvidační důsledky, neboť nemůže vykonávat své povolání z důvodu nesplnění podmínky bezúhonnosti, zničení dobré pověsti, dopad na jeho rodinný život. Krajský soud tak vůbec nezvažoval důsledky a uložil trest neúměrný povaze a závažnosti trestného činu.
28. Současně zastává názor, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces i ve směru, že soud vydal rozhodnutí bez vyjádření k jeho konkrétním námitkám, čímž způsobil nepřezkoumatelnost rozhodnutí a současně uložil trest v příkrém rozporu s principem proporcionality trestní represe a své rozhodnutí řádně nezdůvodnil.
29. Na závěr obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř.
30. Dovolatel O. M. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel nejdříve shrnul průběh trestního řízení před soudy a následně vymezil zjištěný skutkový stav ve věci (skutek II. 1 – poškozená Česká obchodní banka) a jaký trestný čin v tomto skutku je spatřován. Namítá, že v popisu skutku se nenachází příčinná souvislost mezi způsobenou škodou 5 723 133 Kč a zaviněním stran ke všem obviněným. Popis skutku se vztahuje výlučně k získání úvěru ve výši 4 000 000 Kč, nikoliv však k jeho navýšení o 2 000 000 Kč. Zdůrazňuje i skutečnost, že spoluobviněný P.
vypověděl, že oni se na „tom“ nepodíleli. Odkazuje v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 644/2007, stran účastenství a excesu. Účastenství ve formě pomoci je z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu. Podle tohoto rozhodnutí, pokud u hlavního pachatele dojde k excesu a hlavní pachatel spáchal závažnější trestný čin, než k jakému pomoc směřovala, odpovědnost pomocníka zůstává nezměněna a ten bude odpovědný za čin, kterému pomohl, a nikoliv za čin, který spáchal hlavní pachatel (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 838/2010). Z popisu skutku je zřejmé, že navýšení úvěrového limitu bylo excesem hlavního pachatele, neboť k navýšení došlo na základě předložení nových dokumentů, na jejichž vyhotovení se nijak nepodílel, což mimo jiné netvrdí ani soud. Spolupracující obviněný P. rovněž odmítl vytváření těchto dokumentů jeho osobou (obviněným). Způsobená škoda tak nemá souvislost s jeho zaviněním a na základě zásady odpovědnosti za zavinění tak nemůže být za tuto škodu trestně odpovědný. Vyslovuje názor, že by jeho jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně mohlo být toliko posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
31. V části věnující se rozporu mezi vymezením skutku a provedenými důkazy dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, týkající se interpretace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně poukazuje na skutečnost, že soud netvrdí ani neprokazuje, že by trestnou činnost vymyslel společně s obviněnými P. a B. Takový závěr je obsažen pouze v popisu skutku, nikoliv v odůvodnění rozhodnutí, čemuž neodpovídá ani žádný provedený důkaz.
Uvedené přitom mělo zásadní vliv na hmotněprávní posouzení skutku, když ho soud odsoudil pro trestnou činnost spáchanou v organizované skupině (k organizované skupině viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1053/2017). Dovolatel popírá vědomost o existenci organizované skupiny a nelze jej za jejího člena považovat, když nezpochybňuje, že činnost organizovaná spolupracujícím obviněným P. vykazovala všechny znaky organizované skupiny.
Závěr o existenci organizované skupiny nemůže automaticky zakládat, že by byl členem této organizované skupiny.
32. Dovolatel dále namítá extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy s citacemi rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012 a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99. Podle jeho názoru soudy založily výrok o jeho vině na osamocené výpovědi spolupracujícího obviněného P., aniž by k jeho výpovědi byl proveden další procesně účinný důkaz. Stěžejního pochybení se pak soudy dopustily při posouzení údajné e-mailové komunikace mezi ním a spoluobviněnými P. a S. Z trestního spisu totiž ani z rozsudků podle jeho názoru není vůbec zřejmé, kde se ony e-mailové zprávy ve spise vzaly, kdo je orgánům v trestním řízení předložil, nebylo prověřeno, zda tyto e-maily prošly internetem nebo se jedná pouze o prefabrikované listiny. Dovolatel odkazuje na § 89 odst. 2 tr. ř. a tvrdí, že e-mailové adresy uvedené v těchto listinách nikdy nepoužíval a žádný z takových e-mailů v životě neposlal. Zdůrazňuje, že soud je povinen zkoumat původ a věrohodnost takového důkazního prostředku, přičemž soud použil jako důkaz kus papíru a nepokusil se zjistit, komu patří e-mailová schránka, z níž e-maily odcházely, přitom v dnešní digitální době je nemožné s naprostou jistotou říci, kdo a kdy z jakého e-mailu komu co poslal. To lze zjistit s dostačující mírou jistoty maximálně na základě znaleckého posudku, který však vyhotoven nebyl. Dovolatel s ohledem na zneužitelnost e-mailu poukazuje na kauzu poslance Tomia Okamury. Opakovaně tedy popírá odeslání e-mailů na č. l. 16859-16924, když ze spisu není zřejmý ani jejich původ, přičemž soudy rezignovaly na povinnost se s touto námitkou vypořádat. Ani znalecké posudky z oboru kybernetika, které byly vypracovány za účelem zjištění datovaného obsahu na PC při domovních prohlídkách zabavených, nedokazují korespondenci vztahující se k osobě obviněného nebo jeho e-mailové adrese.
33. Dovolatel dále namítá, že soudy rozhodovaly na základě nekompletního trestního spisu. Součástí spisu měla být příloha znaleckého posudku z oboru kybernetika v podobě DVD disků, místo nich tam je pouze fotografie pouhé svrchní strany DVD nosiče. Obviněný považuje za flagrantní porušení práva na spravedlivý proces, pokud o námitkách směřujících k pravosti e-mailové komunikace soud rozhodoval, aniž by měl k dispozici kompletní spis. Správnost jeho domněnky potvrzuje dále i předkládací zpráva na č. l. 1026, kde soud odeslal spis k odvolacímu řízení a v předkládací zprávě nejsou DVD jako součást spisu uvedena. Podle jeho názoru fyzicky v trestním spise, ani v přílohových krabicích žádná DVD nebyla. Tento argument staví obviněný na teoretické možnosti, že e-mailová komunikace byla součástí těchto absentujících DVD disků, neboť pokud tomu tak není, jedná se o zcela nepoužitelný důkaz a jako takový jednoznačně nezákonný.
34. Ve vztahu k nepřiměřené výši trestu argumentuje tím, že ve světle nálezu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 304/04) nemůže být přezkum omezen tím, že se Nejvyšší soud odmítne zabývat námitkou porušení některé esenciální zásady spravedlivého procesu. Nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že u něho nebyly splněny podmínky pro uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby. Dovolatel uvádí, že trestná činnost se odehrála v letech 2006 a 2008, tedy před více jak 10 lety a za takové situace klesá zájem státu na tolik absolutistickém potrestání pachatele. Dále argumentuje spořádaným životem od roku 2009 do současnosti. Soud druhého stupně zrušením podmíněného trestu a odsouzením ho k trestu odnětí svobody v délce 5 let mu vzal veškeré představy o spravedlnosti a opomněl tak jednu z nosných zásad trestního práva, kterou je zásada humanismu (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. S ohledem na uvedené skutečnosti soud druhého stupně nereflektoval popsané principy trestního práva, jakož i naplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu.
35. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby soud napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě zrušil. Současně s ohledem na nezákonnost napadeného rozhodnutí odůvodněnou skutečnostmi uvedenými shora obviněný žádá, aby dovolací soud rovněž rozhodl o odložení, resp. přerušení, výkonu trestu.
36. Obviněný podané dovolání následně doplnil ještě v dovolací lhůtě podáním, které rovněž učinil prostřednictvím svého obhájce. Uvádí, že zahájení jeho trestního stíhání je zapříčiněno tím, že spolupracující obviněný P. je jeho bratranec a že tento se na něho obrátil s žádostí o půjčku ve výši 4 500 000 Kč. Proto on sám uzavřel smlouvu o půjčce s ČSOB a peníze spoluobviněnému P. půjčil, když uzavřeli smlouvu o půjčce. Jelikož spoluobviněný P. nesplácel a on nebyl schopen finanční prostředky bance splácet řádně a včas, došlo k exekučnímu řízení Exekutorským úřadem v Pelhřimově proti jeho osobě, v důsledku čehož se musela zadlužit i jeho manželka.
Proto na spolupracujícího obviněného P. podal žalobu k Okresnímu soudu v Chrudimi ze dne 22. 7. 2009, když spoluobviněný byl zavázán k povinnosti náhrady této půjčky (sp. zn. 10 C 184/2009). Výpověď spolupracujícího obviněného P. proto považuje dovolatel za nevěrohodnou, když tato výpověď vychází z toho, že mu spoluobviněný má uhradit částku 4.500.000 Kč, kterou dosud neuhradil. Dovolatel následně poukazuje na první výslechy (úřední záznamy) v přípravném řízení tohoto spolupracujícího obviněného, ve kterých se nezmiňoval o tom, že by se měl nějak na trestné činnosti účastnit a na obsahy úředních záznamů.
Zdůrazňuje, že obvinění pro zločin úvěrového podvodu mu bylo sděleno až po změně výpovědi spoluobviněného P. a že spoluobviněný ho do svých spolupracovníků na páchání trestné činnosti zahrnul až po podání žaloby na zaplacení 4 500 000 Kč. Zároveň dovolatel tvrdí, že žádný ze spoluobviněných neuvedl, že by se na dané trestné činnosti podílel. Stran věrohodnosti spolupracujícího obviněného P. dovolatel nesouhlasí s postupem soudů, podle kterých věrohodnost spoluobviněného P. podpořily závěry znaleckého posudku ohledně osoby spoluobviněného P.
Zdůrazňuje, že spolupracující obviněný tvrdil, že mu dluh již uhradil, přestože z protokolu o vydání věci (viz příloha č. 4) není patrno, že by uváděnou částku již dovolateli splatil, když spoluobviněný P. disponoval značnými finančními prostředky. Upozorňuje na dva protokoly o vydání věci v trestním spise, které se však neshodují.
37. Dále dovolatel upozorňuje, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 1 T 11/2012, byla podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření, neboť podle tohoto soudu došlo k porušení procesních předpisů, které nelze napravit v řízení před soudem, a ve věci nebyly objasněny základní skutkové okolnosti. Nadto poukazuje na trestní rejstřík spolupracujícího T. P., který měl zkušenosti s pácháním trestné činnosti v době, než bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu a tudíž ho (obviněného) k tomu vůbec nepotřeboval.
V části IV. podaného doplnění dovolání obviněný upozorňuje na základní rozpory údajů v trestním spise ke společnosti C. T. 3. a t. Z uvedeného přehledu rozřazeného do 11 bodů vyvozuje závěr o tom, že spis neobsahuje žádné důkazy, které by jednoznačně prokazovaly jeho vinu a na základě nichž, aby bylo možné mu uložit citelný nepodmíněný trest. Naopak provedené důkazní řízení bylo neúplné a povrchní. V daném případě neexistuje jiný důkaz prokazující jeho vinu mimo výpověď spoluobviněného P., který mohl mít zájem se mu pomstít, neboť výsledek civilního řízení byl v jeho neprospěch.
Po Nejvyšším soudu požaduje zrušení obou citovaných rozhodnutí a vzhledem k nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody žádá předsedu senátu, aby mu odložil výkon trestu, když výkon trestu odnětí svobody pro něho znamená značnou újmu.
38. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 628/2020, nejprve shrnuje dosavadní průběh trestního řízení a následně argumentaci všech dovolatelů, včetně vymezení zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že v rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nespra?vne? kvalifikova?n jako urc?ity? trestny? c?in, ac?koli s?lo o jiny? trestny? c?in, nebo se o trestny? c?in vu?bec nejednalo. Vedle te?chto vad lze také vyty?kat nespra?vne? zhodnoceni? ota?zky, ktera? nespoc? i?va? pr?i?mo v pra?vni? kvalifikaci skutku, ale v pra?vni?m posouzeni? jine? skutkove? okolnosti maji?ci? vy?znam z hlediska hmotne?ho pra?va, nikoliv procesního práva. Konstatuje, že v zásade? nelze v dovolacím řízení napadat proces dokazova?ni?, jako celek ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani rozporovat skutkova? zjis?te?ni?. Připouští, že ovšem nicméně dle ustálené judikatury Ústavního soudu nespra?vna? realizace du?kazni?ho r?i?zeni?, ma?-li za na?sledek porus?eni? za?kladni?ch pra?v a svobod ve smyslu dotc?eni? za?sadni?ch poz?adavku? spravedlive?ho procesu, se nesmí ocitnout mimo rámec ochrany za?kladni?ch pra?v jednotlivce a tato u?stavne? garantovana? pra?va (na?lezy U?stavni?ho soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. U?S 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. U?S 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. U?S 554/04, stanovisko ple?na ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. U?S-st. 38/14). U?stavni? soud vymezil takte?z? zobecn?uji?ci? podmi?nky, za jejichz? splne?ni? ma? nespra?vna? realizace du?kazni?ho r?i?zeni? za na?sledek porus?eni? za?kladni?ch pra?v a svobod ve smyslu dotc?eni? postula?tu? spravedlive?ho procesu (na?lez U?stavni?ho soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. U?S 177/04).
39. Státní zástupce obecně uvádí, že vs?ichni obvine?ni? v podaných dovoláních napadaji? proces dokazova?ni? a rozporuji? skutkova? zjis?te?ni? učiněná na základě provedeného dokazování. Dovolaci? du?vod podle § 265b odst. 1 pi?sm. g) tr. ř. ovšem neni? naplne?n na?mitkami, ktere? jsou polemikou se skutkovy?mi zjis?te?ni?mi soudu?, se zpu?sobem hodnoceni? du?kazu? nebo s postupem pr?i prova?de?ni? du?kazu?. Dovolaci? na?mitky obvine?ny?ch, ktere? sme?r?uji? proti skutkovy?m zjis?te?ni?m soudu? obou stupn?u?, jsou podle názoru státního zástupce na?mitkami skutkovy?mi a jako takove? se s obsahem uplatne?ne?ho dovolaci?ho du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. g) tr. ř. zcela mi?ji? a nelze je podr?adit ani pod jiny? dovolaci? du?vod.
40. Stran obvine?ného O. P. státní zástupce uvádí, že použitou argumentací usiluje o jine? vyhodnoceni? provedeny?ch du?kazu? a tím obviněný vytva?r?i? vlastni? verzi skutkove?ho stavu. Použité námitky materia?lne? nelze podr?adit pod uplatněný dovolaci? du?vod. Státní zástupce tak konstatuje, že na?mitky obvine?ne?ho O. P. napadaji? dokazova?ni? jako celek a jsou polemikou se zpu?sobem hodnoceni? du?kazu? a se skutkovy?mi zjis?te?ni?mi soudu? (zpochybn?uji?ci? pravdivost vy?pove?di spolupracuji?ci?ho obvine?ne?ho P. byla dostatec?ne? vypor?a?da?na soudem druhého stupně jako nedu?vodna?).
41. Ve vztahu k dovolání obviněného O. M. státní zástupce konstatuje, že námitky by formálně byly schopny naplnit uplatne?ny? dovolaci? du?vod, avs?ak materia?lne? se s jeho obsahem zcela míji?, a proto je pod tento dovolaci? du?vod nelze podr?adit. V souvislosti s uplatne?nou dovolaci? na?mitkou připomíná, že se jí dostatečně zabýval již soud druhého stupně a dospe?l ke spra?vne?mu za?ve?ru o naplne?ni? vs?ech znaku? skutkove? podstaty zloc?inu u?ve?rove?ho podvodu vc?etne? znaku organizovane? skupiny a vy?s?e zpu?sobene? s?kody.
42. Dále uvádí, z?e soudy pr?i zjis?t?ova?ni? skutkove?ho stavu pr?ihle?dly pr?edevs?i?m k vy?pove?di?m spolupracuji?ci?ho obvine?ne?ho P., což nezakla?da? obvine?ny?mi O. M. a obvine?ny?m J. N. nami?tany? extre?mni? nesoulad mezi skutkovy?mi zjis?te?ni?mi soudu? a provedeny?mi du?kazy. Ztotožňuje se se závěry soudu druhého stupně ohledně hodnocení vy?pove?di spolupracuji?ci?ho obvine?ne?ho P., kterou s odkazem na znalecký posudek vyhodnotil jako ve?rohodnou.
43. K nepoužitelnosti e-mailové komunikace namítané obvine?ny?m O. M. a o nekompletni?ch znalecky?ch posudci?ch z oboru kybernetiky, podpor?eny?mi vy?c?tem skutec?nosti? uvedeny?ch v doplne?ni?, tento obviněný dle mínění státního zástupce usiluje o jine? vyhodnoceni? provedeny?ch du?kazu? a o jinou jemu pr?i?znive?js?i? verzi skutkove?ho stavu, c?i?mz? se vs?ak ocita? mimo meze uplatne?ne?ho dovolaci?ho du?vodu, obdobne? jako J. N.
44. Postup soudů nižší instance státní zástupce hodnotí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy zjis?te?ny? skutkovy? stav je podle jeho názoru v souladu s provedeny?mi du?kazy, mezi provedeny?mi du?kazy a skutkovy?mi zjis?te?ni?mi neni? da?n z?a?dny? nesoulad, natoz? pak nesoulad extre?mni?.
45. Stran námitky O. M. o nepr?ime?r?enosti uloz?ene?ho trestu s odkazem na porus?eni? za?sady humanismu, konstatuje, že se jedná o na?mitku mimo ra?mec dovolaci?ch du?vodu? taxativne? vypoc?teny?ch v § 265b odst. 1 tr. ř. Obdobne? mimo ra?mec dovolaci?ch du?vodu? je na?mitka obvine?ne?ho J. N. o de?lce trestni?ho r?i?zeni?.
46. K argumentaci J. N. ohledně jeho zavinění ve vztahu ke kvalifikovane? skutkove? podstate? zloc?inu u?ve?rove?ho podvodu, státní zástupce poukazuje na dostatečné odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.
47. K na?mitka?m obvine?ne?ho O. P. a obvine?ne?ho J. N. o tom, z?e soud druhého stupně se nevyja?dr?il k ne?ktery?m jejich konkre?tni?m odvolaci?m na?mitka?m, státní zástupce odkazuje na usneseni? U?stavni?ho soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. U?S 2947/08, z něhož vyplývá, že čl. 6 Úmluvy nemu?z?e by?t cha?pa?n tak, z?e vyz?aduje podrobnou odpove?d? na kaz?dy? argument obviněného (napr?. ve?c Garcia proti S?pane?lsku).
48. V postupu soudů nižších stupňů státní zástupce nespatřuje žádná pochybení, soudy uc?inily spra?vna? skutkova? zjis?te?ni?, jedna?ni? obvine? ny?ch spra?vne? pra?vne? kvalifikovaly a obvine?ny?m uloz?ily odpovi?daji?ci? tresty. Sama nespokojenost dovolatelu? s hodnoceni?m du?kazu? soudy, se skutkovy?mi zjis?te?ni?mi soudu?, odsuzuji?ci?m rozsudkem a s fakticky?m zami?tnuti?m jejich odvola?ni?, neni? chybou soudu? a neznac?i?, z?e skutkova? zjis?te?ni? jsou vadna? a s provedeny?mi du?kazy nesouladna?, a z?e byly porus?eny za?kladni? za?sady trestni?ho r?i?zeni? a pra?va, ktera? za?kon obvine?ny?m garantuje.
49. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
50. V replice ze dne 2. 9. 2020 na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný O. M. reaguje s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že k nápravě pochybení soudů podle zvoleného dovolacího důvodu směřuje námitka obsažená pod bodem III. dovolání. Výrok soudu obsahující popis skutku ani skutková zjištění ho žádným způsobem nespojují s novou žádostí o navýšení úvěru. Za absurdní považuje vyjádření státního zástupce odkazující na odst. 28 odůvodnění, neboť tento odstavec vůbec nesouvisí s uplatněným dovolacím důvodem. Konstatuje, že se nepodílel na popsaném skutku v celém rozsahu, takže nezpůsobil škodu velkého rozsahu a jeho jednání tak nemůže být kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. V ostatních částech považuje vyjádření státního zástupce za vnitřně rozporné. Uzavírá, že skutková zjištění soudu jsou v rozporu s obsahem provedeného dokazování z důvodů uvedených v podaném dovolání, a setrvává na svém dovolání tak, jak jej podal.
III. Přípustnost dovolání
51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
IV. Důvodnost dovolání
52. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
53. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájci – advokáty (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
54. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný J. N. v dané věci uplatnil ve své podstatě první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
55. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
56. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
57. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání jednotlivých obviněných.
Obviněný O. P.
58. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek je třeba především uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se jeho obhajobou zabývaly a reagovaly na ni. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
59. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného O. P. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (hodnocení výpovědi svědkyně K., Š., spolupracujícího obviněného P.), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ? sekundárně ? vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Lze tedy uzavřít, že obviněný pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazuje své vlastní závěry a vlastní hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
60. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I.
ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Zároveň je nutné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Obecně je také třeba uvést, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Zde se ještě sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
61. Z pohledu shora naznačených východisek je možno konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když lze i podotknout, že obviněný nezpochybňuje rozsah dokazování, přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech (viz body 25. až 41., bod 45. – 54. rozsudku soudu prvního stupně), jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný, takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležitě rozhodnutí ve věci.
Odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž hodnocení důkazů nevykazuje žádné známky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Obdobně postupoval soud druhého stupně, který se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz body 19. – 23., 26. rozsudku soudu druhého stupně). Z pohledu rozhodnutí soudu druhého stupně lze připustit, že soud druhého stupně se s jednotlivými argumenty obviněného vypořádal poněkud stručněji, ovšem obecně se námitkami obviněného zabýval.
V tomto směru je třeba uvést, že na řízení před soudem prvního a druhého stupně je třeba pohlížet jako na jedno řízení, jehož výsledkem je pravomocné rozhodnutí ve věci. Pokud soud druhého stupně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně za situace, kdy obviněný v podstatě v rámci odvolacího řízení opakoval stejné námitky, jako před soudem prvního stupně, a tento na jeho námitky reagoval, nelze v postupu soudu druhého stupně, který odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně shledat nějaké pochybení, které by znamenalo, že by jeho rozhodnutí nemohlo obstát.
Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že soud není povinen znovu podrobně reagovat na každý argument obviněného a to ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18.
12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další). Stejné závěry převzal i český Ústavní soud, podle kterého zásady spravedlivého řízení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit, nelze je ovšem vykládat tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument.
Rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na povaze věci a otázka, zda soud této své povinnosti dostál, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (např. usnesení ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 408/20, usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2311/15, usnesení ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4253/18 či usneseni? U?stavni?ho soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn.
II. U?S 2947/08). Nejvyšší soud má z pohledu shora naznačených závěrů za to, že této povinnosti soudy nižších stupňů ve vztahu k tomuto obviněnému ve svém souhrnu dostály.
62. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného bez ohledu na shora naznačené závěry. Obviněný především namítá, že nepředjednal poskytnutí uvěru u OBERBANK AG, a že nikdy na pobočce této banky nebyl a že se nesetkal se žádným ze zaměstnanců této pobočky, přičemž v tomto směru odkazuje na výpovědi svědků K. a Š. V tomto směru je třeba uvést, že ze strany obviněného se jedná toliko o jeho vlastní intepretaci provedených důkazů.
Předně je třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že obviněný poskytoval určité služby při vyřizování hypotečních úvěrů, což nakonec vyplývá ze samotné výpovědi obviněného. Není také pochyb o tom, že tento obviněný oslovil svědka Š., kterého požádal o pomoc při zajištění předmětného hypotečního úvěru ve vztahu k nemovitosti v obci XY, když tomuto svědkovi obviněný tvrdil, že žadatele o úvěr zná (již toto je v rozporu s výpovědí obviněného). Následně poté to byl právě obviněný, který předložil svědkovi Š.
doklady, které byly padělané a které bylo nutno předložit k žádosti o poskytnutí úvěru, přičemž svědek je předložil následně svědkyni K., která byla zaměstnankyní banky OBERBANK AG. Z pohledu námitek obviněného je třeba uzavřít, že to byl právě obviněný, který kontaktoval svědka Š., aby zajistil hypoteční úvěr v předmětné bance pro D. a M., přičemž svědek poté oslovil svědkyni K. Předmětná činnost nepochybně představovala předjednání úvěru v bance. Zde je třeba zdůraznit, že obviněnému není kladeno za vinu, že by snad ovlivňoval přes zaměstnance banky OBERBANK AG to, aby byl úvěr jmenovaným určitě poskytnut, nýbrž skutečnost, že jistým způsobem zjednodušoval jednání mezi bankou a žadateli o úvěr.
Zde je třeba uvést, že právě skutečnost, že obviněný oslovil svědka Š., který pracoval jako finanční poradce a vystupoval jako zprostředkovatel pro banku, nepochybně zvyšovala šance na úspěšné spáchání trestné činnosti, neboť to, že bance žádost o úvěr včetně dalších požadovaných dokladů předložil zprostředkovatel (Š.), se kterým banka oficiálně spolupracovala, a tedy tento byl nepochybně z její strany jistým způsobem prověřen a tento svědek také odpovídal za správnost předložených podkladů včetně podpisu žadatelů o úvěr (viz výpověď svědkyně K.), zvyšovala šanci na úspěšné spáchání trestné činnosti.
Nelze totiž pominout, že z výpovědi svědkyně K. vyplývá, že jelikož jí doklady včetně žádosti o úvěr předložil svědek Š., neověřovala podpisy žadatelů, kteří ovšem prokazatelně o úvěr nežádali a se kterými se nemohl tedy obviněný znát, jak nepravdivě tvrdil svědkovi Š. Stran námitky obviněného, že se soudy nižší instance nezabývaly výpovědí svědkyně K. a Š. je nutné zdůraznit, že soudy výpovědi těchto svědků hodnotily v kontextu celého provedeného dokazování, byť lze připustit, že skutečně stručněji.
Ze strany obviněného se tedy jedná toliko o jeho způsob hodnocení jejich výpovědí, který je odlišný od způsobu hodnocení těchto výpovědí soudy nižších stupňů, když je třeba uvést, že výpovědi těchto svědků zapadají do kontextu výpovědi spolupracujícího obviněného P., kterou soudy nižších stupňů považovaly za věrohodnou. Obecně je třeba z pohledu námitek obviněného zdůraznit, že jeho trestná činnost spočívala v tom, že tento při vědomí, že údaje o žadatelích jsou smyšlené, že tito o úvěr nežádají a nemají patřičné příjmy k získání úvěru a že kupní cena bude nepravdivě navýšena a že bude předložen i nepravdivý odhad této nemovitosti, zajistil přes zprostředkovatele Š.
předložení nepravdivých dokladů bance, čímž pomáhal k spáchání této trestné činnosti, tedy vystupoval jako pomocník při spáchání tohoto trestného činu. O tom, že obviněný byl aktivně zapojen do páchání předmětné trestné činnosti kromě výpovědi spolupracujícího obviněného P. nakonec svědčí i skutečnost, že tento nepravdivě svědkovi Š. uváděl, že žadatele zná, což by neměl důvod tvrdit, pokud by nebyl do celé věci zainteresován, když navíc ani žadatele nemohl znát, neboť tito o úvěr nikdy nežádali a došlo k zneužití jejich osobních dokladů.
Vše uvedené pak činil z důvodu přislíbené finanční odměny.
63. Obviněný dále namítá, že závěry soudů o věrohodnosti spolupracujícího obviněného P. jsou nesprávné, tedy namítá způsob hodnocení výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného. Jedná se o procesní námitku, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné se k této námitce vyjádřit, když i zbývající obvinění zpochybňují věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného P., přičemž skutečně není pochyb o tom, že výpověď spolupracujícího obviněného jistým způsobem nepochybně představuje rozhodující důkaz o vině obviněných, byť nikoliv jediný.
Této skutečnosti si nepochybně byl vědom i soud prvního stupně, který se otázkou věrohodnosti spolupracujícího obviněného podrobně zabýval (viz bod 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy plně odkazuje. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné plně odkázat na znalecký posudek znalce PhDr. Goldmanna z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie ve věci sp. zn. 1 T 11/2012 (č. l. 19938-19950 spisu 1 T 11/2012), ze kterého je zřejmé, že jak obecná věrohodnost, tak specifická věrohodnost spolupracujícího obviněného P.
nebyla snížena. Lze připustit, že je obecně známou skutečností, že znalecký závěr, že nějaká osoba je obecně a specificky věrohodná, nelze interpretovat tak, že taková osoba není schopna lhát, když závěr o tom, zda určitá osoba v konkrétní věci lhala, přísluší toliko soudu, který tento závěr formuluje na podkladě provedeného dokazování, nikoliv vyjádření znalce, které představuje jednu z důkazních prostředků a které je nezbytné hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, závěr o věrohodnosti určitého svědka a spoluobviněného je založen nejen na závěrech znalce ohledně věrohodnosti takového svědka, nýbrž na hodnocení souladu výpovědi svědka a spoluobviněného s ostatními provedenými důkazy.
Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že takto soud prvního stupně postupoval, když se nespokojil pouze s odkazem na závěry tohoto znaleckého posudku, nýbrž poukázal na skutečnosti, které závěry o věrohodnosti spolupracující obviněného P. podporují (např. jeho výpověď týkající se spoluobviněných M. a D., trestná činnost Š., M.). V tomto směru je také třeba zdůraznit, že jak již bylo naznačeno, věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného podporují i další provedené důkazy, jako např. skutečnost, že obviněný nepravdivě tvrdil, že žadatele o úvěr zná, že to jsou jeho známí, ačkoliv tito prokazatelně obviněného neznají a o úvěr nežádali.
Z pohledu hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného také skutečně nelze pominout, že nyní projednávaná věc byla původně vedena u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012, ve které se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost spočívající v páchání úvěrových podvodů stejným způsobem určitou skupinou pachatelů, přičemž v této věci měl obviněný P. rovněž postavení spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., když i tam byla taktéž hodnocena jeho věrohodnost a bylo shledáno, že je zcela věrohodný.
Tento závěr samozřejmě nelze interpretovat tak, že to automaticky znamená, že spolupracující obviněný je věrohodný i v nyní projednávané věci, tato skutečnost toliko jistým způsobem podporuje závěr o jeho věrohodnosti v nyní projednávané věci. Pokud si spolupracující obviněný jisté detaily již u hlavního líčení nepamatoval, nemohlo to snižovat jeho věrohodnost, když jednak nelze pominout, že spolupracující obviněný P. vypovídal o rozsáhlé trestné činnosti, která byla řešena nejen v nyní projednávané věci, ale i dalších věcech (např. 1 T 11/2012 u Krajského soudu v Hradci Králové ale i u jiných soudů), jednak odstup času mezi okamžikem spáchání trestné činnosti, jeho výpovědí v přípravném řízení a jeho výpovědí u hlavního líčení.
Rozhodující je, jak již bylo naznačeno, že závěr o jeho věrohodnosti podporují i další provedené důkazy, na které je poukazováno shora. Nadto je také třeba uvést, obviněný v rámci svého tvrzení o nevěrohodnosti spolupracujícího obviněného P. neuvedl žádný relevantní důkaz ani sebemenší domněnku, z jakého důvodu by spolupracující obviněný P. měl lhát právě o jeho zapojení do trestné činnosti ve věci, když u ostatních skutků a ostatních spoluobviněných nebyla věrohodnost svědka vyvrácena a jak již bylo naznačeno, spolupracující obviněný velmi přesně odlišuje, zda o trestné činnosti jiných spoluobviněných je mu něco známo či nikoliv (např. spoluobviněný Š.) a zda se k jejich zapojení může relevantně vyjádřit.
Pokud obviněný tvrdí, že spolupracující obviněný měl nepravdivě tvrdit, že byl zapojen i do další trestné činnosti, a že to nebyla pravda, tak předně k tomuto žádnou argumentaci fakticky neuvádí. Za takové situace nemůže Nejvyšší soud na tuto námitku nijak blíže reagovat.
64. Závěrem je možno tedy konstatovat, že oba soudy nižší instance se řádně zabývaly otázkou věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného P. Soud prvního stupně vzal v úvahu, i jaké důvody ho vedly k tomu, že se stal spolupracujícím obviněným nejen v nyní projednávané věci, nýbrž i ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012, a z jakých důvodů se rozhodl trestnou činnost, kterou páchal s ostatními spoluobviněnými rozkrýt (viz př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012). Zvážil rovněž jeho osobnostní rysy a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 214, sp. zn. III. ÚS 859/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012). Lze tedy uzavřít, že věrohodnost spolupracujícího obviněného neposuzoval mechanicky a izolovaně bez ohledu na další provedené důkazy. Naopak věrohodnost jeho výpovědi hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně ve vztahu k obhajobě dovolatelů nezaložil výrok o vině toliko na výpovědi spolupracujícího obviněného P., jak se snaží naznačit obviněný O. P., nýbrž částečně na výpovědi svědků. Soud prvního stupně zakládá závěr o vině i na listinných důkazech, když věrohodnost výpovědi spolupracujícího spoluobviněného P. podporuje jím předložený deník, který předložil orgánům činným v trestním řízení již dne 7. 2. 2009, tedy v době, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání obviněného O. P. v dané věci. Předmětný diář byl vydán v jiné trestní věci, konkrétně ve věci u Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, pod sp. zn. UOOZ-17/TČ-2009-25 (viz č. l. 2577).
65. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
66. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného O. P. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Obviněný J. N.
67. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod, když namítá nesprávné posouzení subjektivní stránky ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, byť s jistou dávkou tolerance, když podstatná část zvolené argumentace je založena na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a tomuto odpovídajícími skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Z pohledu zbývající zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se jeho obhajobou zabývaly a reagovaly na ni. Vzhledem k tomuto závěru je možno odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně opakování stejných námitek v rámci podaného dovolání jako v řízení před soudy nižších stupňů (viz bod 58. tohoto rozhodnutí).
68. Přesto Nejvyšší soud bez ohledu na shora naznačený závěr považoval za vhodné se blíže k některým námitkám obviněného vyjádřit. Obviněný J. N. obdobně jako obviněný O. P. namítá extrémní rozpor, který zasahuje do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Předně je třeba říci, že Nejvyšší soud se otázkou extrémního rozporu z hlediska předpokladů jeho naplnění zabýval v bodě 60., na nějž pro stručnost odkazuje. Lze konstatovat, že obviněný J. N. ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V tomto směru je nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Pro jistou stručnost lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 55. – 61. rozsudku). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz bod 24. rozsudku soudu druhého stupně), když i blíže reagoval na námitku stran naplnění subjektivní stránky u kvalifikované skutkové podstaty, byť lze opětovně připustit, že se s jednotlivou argumentací obviněného J. N. vypořádal poněkud stručně a stroze, když odkázal na § 17 tr. zákoníku a profesní postavení obviněného. I v případě obviněného J. N. lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.