4 Tdo 82/2025-936
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání obviněného K. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 3 To 362/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 140/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 32 T 140/2020 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný K. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1), pokusem přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„ad 1)
v přesně nezjištěné době od 1. 2. 2018 do 23. 6. 2018 v XY, okr. XY, na ulici XY v ložnici bytu poškozené E. P. Z., se kterou žil ve společné domácnosti, bez jejího svolení a vědomí ze šatní skříně odcizil finanční hotovost ve výši 950 000 Kč, kterou zde měla poškozená uschovanou ve třech obálkách a plechovce v krabici, peníze užil pro svou potřebu a poškozené E. P. Z. tak způsobil škodu ve výši 950 000 Kč,
ad 2)
dne 3. 4. 2018 pravděpodobně v místě svého bývalého bydliště v XY ul. XY, okres XY, v úmyslu získat finanční prostředky prostřednictvím bývalé asistentky společnosti PROFI CREDIT Czech a.s. E. D. požádal jménem své přítelkyně E. P. Z. o poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč, přičemž svoji žádost při sjednávání úvěru doložil záměrně bez vědomí E. P. Z. jejími osobními údaji, fotokopiemi občanského průkazu a tří výplatních pásků, avšak ke splnění podmínek pro uzavření úvěru nedošlo, ze strany společnosti PROFI CREDIT Czech a.s. mu úvěr poskytnut nebyl a svým jednáním tak mohl způsobit společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ: 61860069, se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, škodu ve výši 100 000 Kč, ad 3)
dne 15. 11. 2018 pravděpodobně v místě svého bývalého bydliště v XY ul. XY, okres XY, v úmyslu získat finanční prostředky přijal na svůj bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbanky a.s. finanční částku 7 000 Kč, která mu byla zaslána z bankovního účtu L. K. č. XY vedeného u Poštovní spořitelny a.s. jako úhrada za objednané modely aut Fiat Ritmo, Mercedes Benz a traktoru s vlečkou, které nabízel prostřednictvím inzerátu na internetovém portálu Sbazar.cz. pod facebookovým profilem K. S., s telefonním XY a e-mailovým XY kontaktem, k prodeji jako sběratelské hračky, i když v té době již věděl, že modely hraček nepošle ani peníze nevrátí, jelikož vzhledem k právě ukončenému insolvenčnímu řízení vedenému Krajským soudem v Brně v době od 24. 5. 2012 do 13. 11. 2018 měl pohledávky nejméně ve výši 417 780,79 Kč, exekuce a další dluhy ve výši nejméně 297 370 Kč, poté již zboží neposlal, peníze nevrátil, ale použil pro vlastní potřebu, čímž uvedl v omyl poškozeného L. K., trvale bytem XY, a způsobil mu škodu ve výši 7 000 Kč,
dne 20. 11. 2018 pravděpodobně v místě svého bývalého bydliště v XY, XY, okres XY, v úmyslu získat finanční prostředky přijal na svůj bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbanky a.s. finanční částku 300 Kč, která mu byla zaslána z bankovního účtu L. K. č. XY vedeného u České spořitelny a.s. jako úhrada poštovného za objednaný model traktoru Zetor s valníkem, včetně krabice, který nabízel prostřednictvím inzerátu na internetovém portálu Sbazar.cz. pod facebookovým profilem K. S., s telefonním XY a e-mailovým XY kontaktem, k prodeji jako sběratelské hračky, následně dne 4. 12. 2018 bylo předmětné zboží s dobírku ve výši 3 800 Kč, tedy bez poníženého předem zaslaného poštovného, doručeno poškozené, avšak v balíku se nacházel bezcenný rozbitý traktor nulové hodnoty, tudíž v té době již věděl, že model hračky nepošle ani peníze nevrátí, jelikož vzhledem k právě ukončenému insolvenčnímu řízení vedenému Krajským soudem v Brně v době od 24. 5. 2012 do 13. 11. 2018 měl pohledávky nejméně ve výši 417 780,79 Kč, exekuce a další dluhy ve výši nejméně 297 370 Kč, poté ,již zboží neposlal, peníze nevrátil, ale použil pro vlastní potřebu, čímž uvedl v omyl poškozenou L. K., trvale bytem XY, a způsobil jí škodu ve výši 4 100 Kč,
dne 20. 11. 2018 pravděpodobně v místě svého bývalého bydliště v XY, ul. XY, okres XY, v úmyslu získat finanční prostředky přijal na svůj bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbanky a.s. finanční částku 4 750 Kč, která mu byla zaslána z bankovního účtu P. P. č. XY vedeného u Slovenské spořitelny a.s. jako úhrada za objednaný model traktoru Zetor 8011 s valníkem, včetně krabice, kterou nabízel prostřednictvím inzerátu na internetovém portálu Sbazar.cz. pod facebookovým profilem K. S., s telefonním XY e-mailovým XY kontaktem, k prodeji jako sběratelské hračky, i když v té době již věděl, že model hračky nepošle ani peníze nevrátí, jelikož vzhledem k právě ukončenému insolvenčnímu řízení vedenému Krajským soudem v Brně v době od 24. 5. 2012 do 13. 11. 2018 měl pohledávky nejméně ve výši 417 780,79 Kč, exekuce a další dluhy ve výši nejméně 297 370 Kč, poté již zboží neposlal, peníze nevrátil, ale použil pro vlastní potřebu, čímž uvedl v omyl poškozeného P. P., trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, a způsobil mu škodu ve výši 4 750 Kč,
dne 17. 12. 2018 pravděpodobně v místě svého bývalého bydliště v XY, ul. XY, okres XY, v úmyslu získat finanční prostředky přijal na svůj bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbanky a.s. finanční částku 5 300 Kč, která mu byla zaslána z bankovního účtu R. D. č. XY vedeného u Poštovní spořitelny a.s. jako úhrada za objednané modely dvou traktorů s vlečkami a dvě krabice originál s valníkem, které nabízel prostřednictvím inzerátu na internetovém portálu Sbazar.cz. pod facebookovým profilem K. S., s telefonním XY a e-mailovým XY kontaktem, k prodeji jako sběratelské hračky, následně zaslal poškozenému pouze část zboží, tudíž v té době již věděl, že modely hraček nepošle ani peníze nevrátí, jelikož vzhledem k právě ukončenému insolvenčnímu řízení vedenému Krajským soudem v Brně v době od 24. 5. 2012 do 13. 11. 2018 měl pohledávky nejméně ve výši 417 780,79 Kč, exekuce a další dluhy ve výši nejméně 297 370 Kč, poté již zboží neposlal, peníze nevrátil, ale použil pro vlastní potřebu, čímž uvedl v omyl poškozeného R. D., trvale bytem XY, a způsobil mu škodu ve výši 3 300 Kč,
celkem způsobil škodu ve výši 19 150 Kč,
přičemž uvedených jednání se dopustil, přestože rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 3/2017 ze dne 14. 6. 2018 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2018 sp. zn. 3 To 469/2018, nabytí právní moci dne 26. 10. 2018, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 24 měsíců se zařazením do výkonu trestu s ostrahou a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 36 měsíců, a to pro přečiny podvodů podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“.
2. Za trestnou činnost uvedenou pod body 1 a 2 výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 19 T 41/2018-150, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 3 To 397/2019-185, byl obviněnému podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.
3. Současně nalézací soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 19 T 41/2018-150, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 3 To 397/2019-185, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Za trestnou činnost uvedenou pod bodem 3 výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu byl obviněnému podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
5. Zároveň nalézací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným L. K., částku ve výši 7 000 Kč (slovy: sedm tisíc korun českých), L. K., částku ve výši 4 100 Kč (slovy: čtyři tisíce sto korun českých), P. P., částku ve výši 4 750 Kč (slovy: čtyři tisíce sedm set padesát korun českých) a E. P. Z., částku ve výši 950 000 Kč (slovy: devět set padesát tisíc korun českých).
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech jeho výroků. Krajský soud v Ostravě (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o něm rozhodl rozsudkem ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 3 To 362/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 3, dále zrušil oba výroky o uložených trestech a výrok o náhradě škody ohledně poškozených L. K., L. K. a P. P.
7. Zároveň za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod body 1 a 2 napadeného rozsudku a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 7. 2018, č. j. 4 T 29/2018-231, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2018, dále přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 19 T 41/2018-150, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 3 To 397/2019-185, a přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2020, č. j. 5 T 129/2018-390, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.3. 2021, č. j. 4 To 278/2020-514, odvolací soud obviněnému uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Pro výkon tohoto trestu odvolací soud obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a 8 (osmi) měsíců.
8. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 7. 2018, č. j. 4 T 29/2018-231, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2018, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 19 T 41/2018-150, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 3 To 397/2019-185, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2020, č. j. 5 T 129/2018-390, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, č. j. 4 To 278/2020-514, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
9. Zároveň odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně skutku pod bodem 3 výroku o vině vrátil nalézacímu soudu, aby v ní učinil nové rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 3 To 362/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jelikož došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a rovněž došlo k nerespektování presumpce neviny. Své dovolání
11. Obviněný předně připomíná, že nelze jím uplatněný dovolací důvod vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. je třeba přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Konstatuje, že tento názor jednak zastává Nejvyšší soud, jednak byl opakovaně judikován rozhodnutími Ústavního soudu, k čemuž odkazuje na jeho stanovisko ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
12. Následně dovolatel namítá, že soudy obou stupňů postupovaly zcela tendenčně a při rozhodování vykládaly důkazy pouze v jeho neprospěch, čímž bylo podle jeho přesvědčení porušeno jeho právo na spravedlivý proces a byla porušena presumpce neviny. Nelze přehlédnout, že jediný přímý důkaz představovala výpověď poškozené, tedy osoby, která je zainteresována na výsledku řízení. Připomíná proto, že podle Ústavního soudu v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Tato povinnost je ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď stojící proti výpovědi obviněného představuje jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. Současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16.
13. Obviněný dále uvádí, že navrhoval výslech svědků, které však soudy nižších stupňů nevyslechly. Pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že se svědek na předvolání nedostavil, je přesvědčen, že v takové situaci mohlo být využito institutu předvedení. Namísto toho však soud od provedení tohoto důkazu upustil. Má za to, že jeho vina nebyla v řízení zjištěna nade vší pochybnost, jak ukládá zákon, neboť z hlediska skutku pod bodem 1 výroku o vině z odsuzujícího rozsudku je usvědčován jen a pouze výpovědí poškozené E. P. Z., které soud zcela uvěřil, že měla ve skříni uloženou částku přesně ve výši 950 000 Kč. Podle obviněného ovšem nelze pominout, že ačkoliv poškozená před odvolacím soudem vypovídala odlišně, soud se s tímto spokojil jako s přesvědčivým vysvětlením. Dále namítá, že soud vůbec nereflektoval to, že jeho nemocenská chodila na účet paní Z. a část jeho dluhu tak již měla být splacena.
14. Následně připomíná, že z ustálené judikatury soudů vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Namítá, že poškozená nevyužila žádné instituty civilního práva k vymožení své pohledávky a rovnou přistoupila k trestněprávnímu řešení věci. Obviněný se tudíž domnívá, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata žádného trestného činu v souvislosti se základní zásadou trestního práva ultima ratio, kdy absentuje společenská škodlivost jeho jednání, a to zejména u skutku pod bodem 2 rozsudku, který odvolací soud zcela potvrdil, ačkoliv u tohoto skutku nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť v rozsudku absentuje tvrzení, koho svým jednáním obviněný uvedl v omyl.
15. Závěrem dovolání tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2024, č. j. 3 To 362/2023-846, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
16. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 18. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 791/2024. Úvodem předně stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného.
17. Podle státní zástupkyně je dovolání obviněného vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Připomíná, že v takových situacích se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Konstatuje, že se s nosnými body argumentů soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje.
18. Ve vztahu ke konkrétní dovolatelem uplatněné argumentaci státní zástupkyně uvádí, že jím přednesené výhrady sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s jistou dávkou tolerance podřadit lze, avšak tyto jsou zjevně neopodstatněné. Nalézací soud podle ní realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. K problematice dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování nejprve v obecné rovině uvádí, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah rozhodně není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Jinak řečeno, v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li soud nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což soudy obou stupňů podle státní zástupkyně učinily, když důvodně zamítly návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků J., N. a V. k otázce vyplácení finančních prostředků ze zádržného poškozené P. Z., což tato opakovaně vyloučila.
19. Státní zástupkyně konstatuje, že jednání obviněného pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně je prokázáno zejména výpovědí poškozené P. Z., svědků P. a R., jakož i listinnými důkazy – zejména výpisem z centrální evidence exekucí, které byly vůči osobě obviněného vedeny, a ze zjištěné důkazní situace, kdy obviněný v zásadě doznal zmocnění se peněžních úspor poškozené, přičemž její výpovědí bylo prokázáno, že se mělo jednat o částku 950 000 Kč, což korespondovalo rovněž s obsahem listiny označené jako dohoda podepsaná obviněným dne 23. 6. 2018, kde stvrdil, že částku 950 000 Kč vzal poškozené bez jejího souhlasu a vědomí a zavázal se jí tyto peníze vrátit nejpozději do 31. 7. 2018. Navíc z obsahu dopisů zasílaných obviněným poškozené z věznice ještě koncem roku 2020 bylo patrno, že dluh nejméně ve shora uvedené výši poškozené neuhradil, takže je podle státní zástupkyně zjevné, že se uvedeného jednání dopustil. Uzavírá proto, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je navíc plně přiléhavá.
20. Podle státní zástupkyně tedy rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání podle ní naplněn nebyl. Závěrem vyjádření tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.
21. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
26. Obviněný své dovolání výslovně opírá, a to výlučně, o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Nejvyšší soud současně ovšem považuje za nutné uvést, že obviněný se dále dovolává práva na spravedlivý proces, když z obsahu jeho dovolací argumentace je zřejmé, že fakticky míří těmito námitkami implicitně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první a třetí alternativě.
29. Proto Nejvyšší soud považuje za vhodné rozvést předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný dovolací důvod dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).
V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.
Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani implicitně vyjádřenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
32. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je vystavěno přinejmenším v jeho podstatné části na námitkách, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz č. l. 737, respektive 742 až 743 verte spisového materiálu). Lze tedy uzavřít, že dovolací argumentace obviněného představuje přinejmenším v její převážné části pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 30 až 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a zejména body 17 až 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.
33. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný, jak již bylo konstatováno, v podaném dovolání explicitně uplatnil výlučně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jak již bylo naznačeno, implicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze mít za to, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vztáhnout argumentaci obviněného stran porušení zásady subsidiarity trestní represe, respektive principu ultima ratio. Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozené, tak materiálně nahlíženo vyjadřuje podle Nejvyššího soudu svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Až na základě toho dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání. Takovou dovolací argumentaci nejenže nelze pod výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, ale nelze ji podřadit ani pod implicitně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Tyto námitky totiž nepřesahují meze pouhé polemiky obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím tvrzené nesprávné právní posouzení nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod proto v této části dovolání obviněný uplatňuje toliko formálně.
34. Nadto ve vztahu ke shora uvedeným námitkám, týkajícím se zejména otázky věrohodnosti poškozené a způsobu hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
35. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi, zejména pak věrohodností výpovědi poškozené P. Z., listinnými důkazy, jakož i dalšími ve věci provedenými důkazy (k tomu srov. především body 27 až 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a ve větší obecnosti také body 25, 31 až 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
36. Navíc považuje Nejvyšší soud za vhodné skutečně velmi stručně uvést, že obviněný při zpochybňování věrohodnosti poškozené zcela pomíjí, že věrohodnost její výpovědi podporují další provedené důkazy, zejména pak uzavřená dohoda mezi obviněným a poškozenou ze dne 23. 6. 2018, ze které je zřejmé, že obviněný doznal, že odcizil částku 950 000 Kč poškozené. Dále je třeba poukázat i na obsah dopisů, které zasílal obviněný poškozené z věznice (viz např. č. l. 83), ze kterých je zřejmé, že ještě v roce 2020 připouští, že jí nic z odcizených peněz nevrátil. Pokud obviněný dovozuje nevěrohodnost poškozené z toho, že podle jeho přesvědčení poškozená u odvolacího soudu vypovídala odlišně, aniž by ovšem uvedl ohledně čeho, je třeba uvést následující. Odvolací soud skutečně poškozenou vyslechnul v rámci odvolacího řízení, když důvodem tohoto výslechu byly jisté nejasnosti v její výpovědi u hlavního líčení, což však poškozená řádně u veřejného zasedání objasnila (viz bod 29 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), takže i odvolací soud se s otázkou věrohodnosti poškozené řádně a náležitě vypořádal. Současně si mohl učinit bezprostředně podle zásady ústnosti a bezprostřednosti vjem o její věrohodnosti.
37. Dále lze mít za to, že obviněný, byť skutečně toliko jistým způsobem, naznačuje existenci tzv. opomenutých důkazů, když poukazuje na to, že soudy neprovedly všechny požadované důkazy. Taková argumentace by mohla naplňovat implicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Přesto shledal dovolací soud tuto argumentaci zjevně neopodstatněnou.
38. Obecně lze k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
39. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
40. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
41. Předně je třeba uvést, že obviněný ani výslovně neuvedl, které důkazy soudy neprovedly, když toliko obecně uvedl, že navrhoval svědky, avšak soudy nižších stupňů je nevyslechly, a zdůrazňuje, že odvolací soud mohl svědka nechat předvést. Takže i z tohoto pohledu nemůže dovolací argumentace obstát, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci dotvářet či domýšlet. Právně fundovanou argumentaci totiž zajišťuje povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Přesto, skutečně jen stručně, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů zamítnutí důkazních návrhů řádně a přesvědčivě zdůvodnily (viz bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 27 až 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, byť odvolací soud připustil, že nalézací soud mohl zamítnutí těchto důkazních návrhů pečlivěji odůvodnit, s čímž se i Nejvyšší soud ztotožňuje). Z pohledu postupů soudů nižších stupňů stran odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování lze v podrobnostech odkázat na protokol o hlavním líčení ze dne 28. 3. 2023 na č. l. 722 spisového materiálu a protokol o veřejném zasedání ze dne 26. 3. 2024 na č. l. 801 verte spisového materiálu a dále protokol o veřejném zasedání ze dne 17. 5. 2024 na č. l. 842 verte až 843 spisového materiálu.
42. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že se lze toliko domnívat, že odkazem na možnost předvedení svědka měl obviněný na mysli pravděpodobně navrhovaný výslech svědka A.
V. Obecně lze připustit, že samotné nedostavení se svědka nemůže vést k závěru, že jeho výslech není k náležitému objasnění skutkového stavu v rozsahu, tak jak to požaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., nutný a potřebný. Obviněný ovšem zcela pomíjí, že odvolací soud řádně zdůvodnil, proč nakonec od výslechu tohoto svědka upustil (viz body 31 a 32 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když i Nejvyšší soud tento závěr o nadbytečnosti tohoto důkazu považuje za správný. Proto v dané věci nelze uvažovat o tom, že by snad byla dána vada tzv. opomenutého důkazu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, kterou ostatně obviněný v podaném dovolání ani výslovně neuplatňuje a neoznačuje.
43. Jak již bylo konstatováno, obviněný v podaném dovolání výslovně namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo však vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.
Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
44. Nadto z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že jednání obviněného pod body 1 a 2 rozsudku nalézacího soudu považovaly za prokázané nade vší pochybnost zejména výpověďmi poškozené P. Z., svědků P., R. a R. D., jakož i listinnými důkazy. Navíc nelze skutečně pominout, jak již bylo konstatováno, že obviněný doznal zmocnění se peněžních úspor poškozené, přičemž prostřednictvím její výpovědi bylo prokázáno, že se mělo jednat o částku 950 000 Kč, což také korespondovalo s obsahem listiny označené jako „dohoda“, kterou podepsal obviněný dne 23. 6. 2018, kde stvrdil, že částku 950 000 Kč vzal poškozené bez jejího souhlasu a vědomí a zavázal se jí tyto peníze vrátit nejpozději do 31. 7. 2018 (k tomu viz tento dokument na č. l. 601 spisového materiálu), což neučinil, jak vyplývá i z obsahu dopisů zasílaných obviněným poškozené z věznice v roce 2020 (k tomu podpůrně viz dopisy zejména na č. l. 72, 80, 83, 85, 101, 110, 115, 116 a 126 spisového materiálu).
45. V podaném dovolání obviněný, jak již bylo uvedeno, dále konstatuje rovněž chybný postup soudů nižších stupňů, které podle něj nesprávně neaplikovaly § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy nerozhodly v duchu zásady subsidiarity trestní represe. Uvedená argumentace je podle Nejvyššího soudu sice v této části podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak je nedůvodná.
46. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe nejprve Nejvyšší soud v obecnosti uvádí, že představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
47. Současně však Nejvyšší soud připomíná, že společenská škodlivost vyjádřená právě v § 12 odst. 2 tr. zákoníku není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
48. Přestože je tedy dovolací argumentace obviněného v této části, jak již bylo uvedeno, způsobilá naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Jednání obviněného uvedené v bodech 1 a 2 výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu totiž nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky nimž by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti a že by uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž v dané věci nepřiměřené. Naopak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevné, že jednání obviněného spočívalo v prvním případě v tom, že poškozené odcizil částku ve výši 950 000 Kč (skutek pod bodem 1), což je částka výrazně přesahující škodu větší ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, a v druhém případě v tom, že se pokusil získat prostřednictvím uvedení úvěrové společnosti v omyl částku ve výši 100 000 Kč (skutek pod bodem 2), což je částka představující rovněž škodu větší ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc nelze pominout, že obviněný prokazatelně využil a zneužil jistou citovou závislost poškozené na jeho osobě. V podrobnostech lze odkázat především na body 26 až 32 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (skutek pod bodem 1) a bod 33 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (skutek pod bodem 2), s jehož argumentací se i Nejvyšší soud ztotožňuje. Ohledně námitky, že poškozená neuplatnila prostředky civilního práva k vymáhání škody, je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že poškozená před podáním trestního oznámení neuplatnila prostředky civilního práva (podání žaloby), nemůže vést k závěru, že bylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (viz přim. TR NS 22/2006 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1366/17).
49. Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že relevanci postrádá také obecnější námitka obviněného, podle nějž skutková věta výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, konkrétně skutek pod bodem 2, neobsahuje označení subjektu, který měl být uveden v omyl. K tomu je zapotřebí uvést, že ze skutkové věty, jakož i ze samotného odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, je patrné, že tímto subjektem byla právě úvěrová společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., které by v případě poskytnutí úvěru vznikla majetková škoda ve výši 100 000 Kč, k čemuž však nedošlo jen v důsledku včasného zásahu zaměstnanců této společnosti, kteří obviněnému (resp. poškozené, jejímž jménem obviněný neoprávněně jednal s úvěrovou společností) úvěr nezprostředkovali.
50. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
51. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
52. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti mu sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu