4 Tdo 906/2025-807
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 11 To 160/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 121/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 17 T 121/2022, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v blíže nezjištěné době, nejméně od 12. 2. 2020 do 11. 6. 2020, po prohlídce poškozeným A. S., obývaného bytu na adrese XY, okres Praha – XY, využil sníženého intelektového výkonu a s tím související lehkomyslnosti a nerozvážnosti poškozeného, který sháněl finanční prostředky na podnikání, ale jenž se v dané době nacházel v pásmu výrazného podprůměru se zjištěným IQ 66, a to tak, že po vzájemné dohodě poškozený dne 18. 2. 2020 za přítomnosti obžalovaného zplnomocnil advokáta Mgr. Jakuba Řehoře k založení obchodní společnosti ANTOSO property s.r.o., IČO: 09022643, se sídlem náměstí Přátelství 1518/2, Hostivař, 102 00 Praha 10, notářským zápisem dne 24.
2. 2020 s tím, že základním kapitálem této společnosti bude podíl na nemovitostech představující bytovou jednotku poškozeného s příslušenstvím, tedy nemovitostech s příslušenstvím zapsaných na listu vlastnictví číslo XY v obci XY, katastrální území XY (XY), ve výši 1/4 na nemovitých věcech v katastrálním území XY: na pozemku parc. č. XY (druh pozemku - zahrada), na pozemku parc. č. XY (druh pozemku - ostatní plocha), na pozemku parc. č. XY (druh pozemku - zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je na něm stojící stavba - budova číslo popisné XY (způsob využití - bytový dům), v části obce XY, se všemi právy a povinnostmi s tímto spoluvlastnickým podílem spojenými, jakožto i s příslušným spoluvlastnickým podílem na veškerých jejich součástech a příslušenství, které jsou evidovány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo XY, pro obec XY a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – západ, přičemž hodnota podílu byla určena na základě znaleckého posudku číslo 12889-035/2020 ze dne 19.
2. 2020, vypracovaného společností KOPPREA - znalecký ústav, spol. s r.o., dle zadání ze dne 18. 2. 2020, ve kterém při výpočtu ceny předmětné nemovitosti byla užita kombinace nákladového a výnosového ocenění ve výši 1 505 750 Kč a dne 24. 2. 2020 vydaný kmenový list společnosti ANTOSO property s.r.o. na částku základního kapitálu ve výši 1 505 750 Kč a tím i fakticky podíl předmětných nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví číslo XY pro obec XY a katastrální území XY dal poškozený dne 25. 2.
2020 podepsáním listiny „Smlouva o převodu podílu (kmenového listu)“ do dispozice obžalovanému za částku 550 000 Kč s ujednáním práva pro převádějícího ke zpětnému odkupu podílu (kmenového listu) zpět do vlastnictví převádějícího, a to po dobu šesti měsíců ode dne uzavření této smlouvy, přičemž ujednání o možnosti zpětného odkupu podílu byla ve smlouvě o prodeji specifikována cenou, která bude stanovena znalcem ke dni zpětného převodu podílu za cenu aktuálně zjištěnou novým znaleckým posudkem, a dne 11.
6. 2020 obžalovaný jako jediný společník při výkonu působnosti valné hromady rozhodl s okamžitou účinností o odvolání poškozeného z funkce jednatele obchodní společnosti ANTOSO property s.r.o. a zároveň do funkce jednatele obchodní společnosti ANTOSO property s.r.o.
s okamžitou účinností jmenoval sám sebe, čímž poškozenému jako jednateli uvedené obchodní společnosti zanikla funkce jednatele ke dni 11. 6. 2020 a majetková práva nad uvedeným podílem k nemovitému majetku poškozeného, ačkoliv vzhledem k mimořádné složitosti předmětného právního jednání a zcela zřejmému nepoměru vzájemných plnění musela být obžalovanému zřejmá intelektová nedostatečnost poškozeného, neboť hodnota předmětných nemovitostí je značně vyšší, když znaleckým posudkem č. 1068-63/2021 ze dne 10. 4. 2021, vypracovaným společností APELEN Valuation a.s., znalecká kancelář pro obor ekonomika, byl ke dni 18. 2. 2020 dle oceňovací vyhlášky oceněn na 1 886 760 Kč, dle porovnávací metody na částku 3 570 000 Kč, čímž obžalovaný získal získáním předmětného podílu (kmenového listu) společnosti ANTOSO property s.r.o., IČO: 09022643, v jejímž majetku byl předmětný podíl na uvedených nemovitostech majetkový prospěch v částce 3 020 000 Kč“.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, a to v neprospěch obviněného. Odvolání státního zástupce směřovalo toliko do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 11 To 160/2025, tak, že obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 11 To 160/2025, jakož i proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 17 T 121/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné navrhované důkazy a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá pochybení jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího při hodnocení důkazů týkajících se rozumové slabosti poškozeného. Klíčové zjištění o jeho intelektovém stavu bylo podle dovolatele založeno výhradně na znaleckém posudku, který byl vypracován s ročním odstupem od rozhodného období, bez řádného časového ukotvení k době uzavření předmětných transakcí a bez zohlednění případného zhoršení intelektového výkonu poškozeného v mezidobí. Podle názoru dovolatele tak tento posudek nemohl spolehlivě reflektovat skutečný stav poškozeného v rozhodné době a nelze z něj dovodit, že si byl rozumové slabosti poškozeného vědom.
6. Dovolatel dále upozorňuje, že všichni svědci popisovali poškozeného jako osobu jednající racionálně, schopnou vyjednávání a orientovanou v ekonomických i právních otázkách. Tyto výpovědi však soudy opominuly a na základě obecného tvrzení znalkyně uzavřely, že mu musel být intelektový nedostatek poškozeného při daném právním jednání zřejmý. Takový závěr je podle dovolatele nepodložený, neboť ani nalézací soud při výslechu poškozeného nezaznamenal známky rozumové slabosti – poškozený vypovídal jasně, logicky a bez přípravy reagoval na odborné otázky.
7. Obviněný rovněž uvádí, že posouzení, zda byl znaleckým posudkem zjištěný intelektový nedostatek poškozeného patrný jiným osobám, znalcům nepřísluší a představuje pouhou spekulaci. Soudy podle něj ignorovaly zásadu bezprostřednosti a své závěry o rozumové slabosti poškozeného a o srozumění obviněného opřely o jediný, osamocený důkaz, který je navíc v rozporu s ostatními provedenými důkazy. V důsledku toho nebylo prokázáno, že si byl rozumové slabosti poškozeného vědom nebo ji mohl rozpoznat.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel
namítá nesprávné právní posouzení subjektivní stránky přečinu lichvy a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podstatou jeho výhrad je tvrzení, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru o jeho vině bez dostatečných důkazů, přičemž jejich úvahy o vědomém zneužití rozumové slabosti poškozeného jsou založeny na spekulacích, nikoli na konkrétních skutkových zjištěních.
9. Akcentuje, že soudy vycházely ze znaleckého posudku, který konstatoval snížené intelektové schopnosti poškozeného. Nalézací soud však zároveň připustil, že poškozený při výslechu působil jako osoba schopná samostatného právního jednání, orientoval se v právních institutech a jeho výpověď byla logická a srozumitelná. Přesto soudy dovodily, že musel být srozuměn s intelektovým handicapem poškozeného, aniž by uvedly konkrétní důkazy, z nichž by takovou vědomost bylo možné spolehlivě vyvodit. Takový postup je podle dovolatele v rozporu s ustálenou judikaturou, která vyžaduje prokázání subjektivní stránky trestného činu na základě konkrétních důkazů, nikoli pouhých domněnek.
10. Podle obviněného se tedy soudy nižších stupňů dopustily nepřípustné dedukce, kterou nahradily chybějící skutková zjištění. Takovým postupem porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo. Podle dovolatele pro naplnění subjektivní stránky trestného činu lichvy nepostačuje, že pachatel mohl vědět o duševní slabosti poškozeného, musí být prokázáno, že ji znal nebo byl s její existencí alespoň srozuměn. Konstrukce o jeho srozumění s rozumovou slabostí poškozeného je založena pouze na značné složitosti právního jednání a rozdílu v hodnotě nemovitosti uvedené ve znaleckých posudcích, což však nelze považovat za relevantní důkaz o naplnění subjektivní stránky trestného činu.
11. I v případě, že by soudy shledaly jeho jednání protiprávním, nelze podle dovolatele opomenout zásadu subsidiarity trestní represe. Skutkové okolnosti případu se typově blíží obchodněprávnímu sporu, který by měl být řešen prostředky soukromého práva. Akcentuje, že trestní právo má být uplatňováno pouze jako krajní prostředek (ultima ratio), což potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13. V daném případě byly dostupné a efektivní a již využité jiné právní prostředky, a proto je podle dovolatele jeho trestní postih nadbytečný.
12. V závěru podaného dovolaní obviněný konstatuje, že kombinace selektivního a rozporného hodnocení důkazů, nedostatečného prokázání subjektivní stránky trestného činu, ignorace základních zásad trestního práva a rezignace na méně invazivní civilní prostředky ochrany práv poškozeného vedla soudy obou stupňů k zásadním pochybením při rozhodování. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 11 To 160/2025, i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 17 T 121/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí.
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podáním ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 714/2025. Úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání.
14. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že obviněný především nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie, který podle jeho názoru nemůže být spolehlivým podkladem pro určení intelektu poškozeného v rozhodném období. Obviněný tvrdí, že posudek je osamoceným důkazem, zejména s ohledem na výpovědi svědků. Státní zástupce předně připouští, že tyto námitky lze formálně podřadit pod uvedený dovolací důvod, protože posudek byl klíčovým důkazem, z něhož soudy vycházely při posuzování rozhodných skutkových zjištění. Zároveň však považuje tyto námitky obviněného za neopodstatněné.
15. Podle státního zástupce lze připustit, že je sice odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v některých ohledech méně přesvědčivé. Přesto však soud prvního stupně správně vyhodnotil otázku úmyslného zavinění u obviněného. Tento závěr je podle státního zástupce v souladu nejen se znaleckým posudkem, ale také s listinnými důkazy, výpověďmi svědků i samotného obviněného. Poukazuje i na to, že samotný obviněný potvrdil, že věděl o důvodu prodeje nemovitosti a o tom, že poškozený chce tyto nemovitosti po jejich prodeji získat zpět do svého vlastnictví. Státní zástupce tedy uzavírá, že rozhodná skutková zjištění nejsou v žádném logickém rozporu s opatřenými důkazními prostředky a že soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
16. Státní zástupce odmítá i námitku obviněného týkající se porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů podle něj nepostupovaly nedůvodně ve prospěch obžaloby, ale jejich závěry byly logicky podložené a vycházely z výsledků dokazování. Proto na rozdíl od obviněného neshledává ani porušení těchto uvedených zásad.
17. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný namítá především závěr soudů nižších stupňů stran úmyslného zavinění. Tyto námitky lze podle názoru státního zástupce také formálně podřadit pod uvedený dovolací důvod, byť jsou převážně založeny na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, avšak nejsou opodstatněné.
18. Státní zástupce podrobně rekapituluje úvahy soudů nižších stupňů, které je vedly k závěru o existenci zavinění ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Považuje je za správné a nad rámec úvah těchto soudů dodává, že není rozhodné, jak se obviněnému jevila míra intelektových schopností poškozeného (tedy, zda jeho chování odpovídalo zjištěnému IQ), nýbrž podstatné je, že poškozený se v rámci předmětného jednání nechoval jako běžně orientovaný prodávající, což obviněný nepochybně vnímal a záměrně této okolnosti využil ke svému obohacení. Jakkoliv orientovaně se tedy poškozený mohl jevit obviněnému v rámci předmětného jednání (a při výslechu i soudu prvního stupně), nelze pominout, že jeho jednání bylo s ohledem na danou životní situaci krajně neobvyklé, nelogické a majetkově zjevně nevýhodné. Proto nemohl být obviněný ani subjektivně přesvědčen, že s poškozeným sjednává zcela standardní závazek.
19. Státní zástupce dále odmítá i námitku obviněného týkající se nepoužití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvádí, že obviněný naplnil nejen základní, ale i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu, což svědčí o vyšší společenské škodlivosti jeho jednání. Výše neoprávněného prospěchu přitom výrazně přesáhla hranici značné škody, a proto nelze považovat jednání obviněného za případ, kdy by trestní odpovědnost nebyla namístě. Podle státního zástupce byly tedy závěry soudů nižších stupňů i v tomto ohledu správné.
20. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
26. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněně tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
31. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
32. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, jakož i vadu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
33. Nejprve je třeba předeslat, že většinu námitek uvedených v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání ze dne 30. 4. 2025 na č. l. 763–765 verte spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného ve své převážné části představuje pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (viz body 30–50 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 4–16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. Podle názoru Nejvyššího soudu se o takovou situaci jedná i v projednávané věci.
34. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Předně je třeba uvést, že dovolatel v rámci podaného dovolání zvolenou dovolací argumentaci určitým způsobem směšuje, když používá částečně totožnou argumentaci jak ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jeho vědomost a schopnost posoudit intelektovou slabost poškozeného). Bez ohledu na tento závěr je třeba konstatovat, že pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z jeho argumentace patrné, že míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu. Dovolatel předně zpochybňuje to, že si byl vědom rozumové slabosti poškozeného, a nemohl jí tudíž ani zneužít. Současně jistým způsobem namítá i naplnění objektivní stránky přečinu lichvy, když zpochybňuje samotnou existenci rozumové slabosti poškozeného v rozhodném období.
35. S ohledem na tuto argumentaci považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním by mohlo dojít pouze v případě takového excesu, který je v rozporu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě současně zdůraznit, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
36. Lze mít za to, že výhradami, jimiž obviněný míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak bude rozvedeno níže, podle Nejvyššího soudu, materiálně nahlíženo, obviněný fakticky namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo, jejíž porušení ostatně v podaném dovolání také výslovně namítá. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
37. Ke shora uvedeným námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v té části, jejímž prostřednictvím míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto námitky nepřesahují pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
38. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné na některé argumenty obviněného stručně reagovat. Předně musí Nejvyšší soud odmítnout tvrzení obviněného stran vypracovaného znaleckého posudku, neboť tato jsou v rozporu s obsahem spisového materiálu. Ze spisového materiálu je zřejmé, že znalecký úkol spočívající v posouzení psychického stavu poškozeného byl vztažen k rozhodnému období (viz opatření o přibrání znalce na č. l. 501–502 a dodatek znaleckého posudku na č. l. 503–505) a znalkyně byla na možnost zhoršení intelektového výkonu poškozeného v průběhu času dotazována (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 691–695 verte), přičemž výraznější zhoršení v časovém horizontu jednoho roku vyloučila. Znalecký posudek (č. l. 490–500 verte) i jeho dodatek (č. l. 503–505 verte) byly podány znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a obsahují všechny zákonem stanovené náležitosti. Poškozený byl znalecky zkoumán rovněž v průběhu řízení o omezení svéprávnosti, v rámci něhož byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 35 Nc 1707/2021-113 (č. l. 581) omezen ve svéprávnosti mj. tak, že není způsobilý činit právní jednání majetkoprávní povahy ve výši přesahující 13 000 Kč, není způsobilý k právnímu jednání spočívajícímu v uzavírání smluv o půjčce, úvěru a leasingu a smluv se závazkem k finančnímu plnění, nikoli jen jednorázovému, nebo smluv obdobné povahy, týkajících se finančních služeb, bez ohledu na výši plnění.
39. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že naplnění znaku rozumové slabosti ani nevyžaduje vždy prokazovat míru intelektových schopností poškozeného prostřednictvím znaleckého posudku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 4 Tdo 832/2012) nebo aby poškozený byl rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti. Jinak vyjádřeno, k závěru o naplnění znaku rozumové slabosti lze dospět i na podkladě jiných důkazů než znaleckého posudku (může se jednat např. o výpovědi svědků, listinné důkazy apod).
Zde je namístě odkázat na výpovědi svědkyň D. M. a I. G., které znají poškozeného z každodenního styku (je to jejich soused) a které nejsou na věci nijak zaintegrovány na rozdíl od jiných svědků (např. J. Ř., svědek J. L.), a ze kterých je zřejmé, že poškozený působí jako jednoduchý člověk. Navíc obviněný zcela pomíjí závěry soudu prvního stupně, který dospěl k tomu, že obviněný k předmětné transakci přistoupil na základě nejen své rozumové slabosti, ale i nezkušenosti a lehkomyslnosti, tedy na základě kombinace všech těchto znaků (blíže viz bod 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když je třeba akcentovat, že postačilo naplnění, byť jen jediného z těchto znaků.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že poškozený objektivně naplňuje pojem osoby s rozumovou slabostí, ale i nezkušeností a lehkomyslností, které souvisí nejen s jeho intelektovou zdatností, ale i životními zkušenostmi, dosaženým vzděláním a skutečnosti, že v dané době požíval více alkoholické nápoje ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku.
40. Pokud jde o námitky obviněného stran toho, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz výpovědi svědků, kteří popisovali poškozeného jako racionálně jednajícího člověka, ani samotné vystupování poškozeného před soudem, kdy adekvátně reagoval na otázky soudu i obhajoby, a pouze převzaly závěr znaleckého posudku i tyto musí Nejvyšší soud odmítnout. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se hodnocením svědeckých výpovědí, stejně jako jiných provedených důkazů, zabývaly, byť lze skutečně připustit, že soud prvního stupně to učinil poněkud stručněji (viz body 30–50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 8–14 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně), kdy zejména soud druhého stupně velice přesvědčivě objasnil, jaké úvahy jej vedly k závěru o tom, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že jednání poškozeného je vedeno jeho rozumovou slabostí, nezkušeností a lehkomyslností.
Nebyla to jen značná složitost daného právního jednání a rozdílná hodnota nemovitosti podle znaleckých posudků, jak tvrdí obviněný. Byla to jednak extrémní nevýhodnost daného jednání pro poškozeného, který se jím kvůli potřebě částky 550 000 Kč pro účely „podnikání“, připravil o nemovitost v hodnotě 3 570 000 Kč, ve které navíc bydlel se svým nezletilým synem. A dále to byl celkový přístup poškozeného k danému jednání, který byl na rozdíl od obviněného, který měl zkušenosti s obchodováním s nemovitostmi, v této oblasti nezkušený, a přesto i přes značnou právní složitost celé obchodní transakce zcela spoléhal na právního zástupce obviněného, u kterého lze rozumně očekávat, že jedná ve prospěch svého klienta.
Lze tedy uzavřít, že ačkoli je znalecký posudek v této věci stěžejním důkazem, tento byl doplněn i listinnými důkazními prostředky a výpověďmi svědků i samotného obviněného, který mj. potvrdil, že věděl o tom, proč chce poškozený předmětné nemovitosti prodat, i o tom, že je chce následně získat zpět do svého vlastnictví, což i jistým způsobem zpochybňuje tvrzení obviněného, že primárním záměrem poškozeného byl prodej jeho podílu na nemovitosti. O úmyslné nepoctivosti celého jednání vůči poškozenému nakonec svědčí i to, že vhledem k tomu, že i obviněný připustil, že si byl vědom toho, že poškozený chce svůj podíl za 6 měsíců zpět do svého vlastnictví, nepochybně postačilo uzavřít jen např. smlouvu o zápůjčce zajištěnou zástavním právem k tomuto podílu a současně pro případ nevrácení zápůjčky ve stanoveném termínu učinit notářské prohlášení o přímé vykonatelnosti.
Právě proto se celá vytvořená právní konstrukce jeví jako zbytečně a záměrně značně složitá pro osobu, které nemá žádné právní vzdělání, má jen odborné vzdělání, takže možnost odhalit nebezpečí a zřejmou nevýhodnost takové transakce je u ní výrazně snížena, ne-li zcela vyloučena.
41. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu ke shora uvedeným námitkám zdůrazňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé provedené důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to zejména soud druhého stupně, v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
42. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybňuje jednak naplnění subjektivní stránky, jednak se dovolává uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak však již bylo naznačeno, důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
43. Z pohledu shora prezentovaného závěru Nejvyšší soud uvádí, že obviněný uplatněnou dovolací argumentací, jíž vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., materiálně nahlíženo v rozhodující míře, a to ve vztahu k naplnění subjektivní stránky, vyjadřuje svůj nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, na jehož podkladě dospěly soudy k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu lichvy. Jinak vyjádřeno, obviněný ve vztahu k námitce nenaplnění subjektivní stránky především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Takovou argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s určitou mírou tolerance.
44. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnou nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je skutečnost, že pachatel získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Soud prvního stupně u poškozeného shledal – a soud druhého stupně toto potvrdil – vedle již zmíněného stavu rozumové slabosti, rovněž stav nezkušenosti a lehkomyslnosti (k tomu viz zejm. bod 10 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s těmito úvahami zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně plně odkazuje.
45. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky je třeba nejprve vhodné uvést určitá teoretická východiska. Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s.) a musí být dán v době činu. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
46. O zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tr. zákoníku poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
47. V případě základní skutkové podstaty přečinu lichvy jde o trestný čin úmyslný, přičemž postačí i úmysl nepřímý (eventuální) podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zavinění pachatele v této formě musí zahrnovat zejména okolnosti, za nichž dochází k lichvářskému jednání (rozumová slabost, tíseň, nezkušenost poškozeného atd.), jakož i lichvářskou povahu pohledávky (viz NS 4/2001-T 108) – (PÚRY, František. § 218 [Lichva]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2797, marg. č. 5.) Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky přečinu lichvy zabývaly, tedy nepominuly ji. Soud prvního stupně uzavřel – a soud druhého stupně toto potvrdil – že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž oba soudy své úvahy, které je k tomuto závěru vedly, náležitě odůvodnily (viz body 48–50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 11–13 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že obviněný jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje, neboť na rozdíl od obviněného má za to, že soudy na jeho obhajobu reagovaly řádně a adekvátně.
48. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů u poškozeného rovněž shledaly a řádně rozvedly, v čemž spatřují nezkušenost poškozeného (jednalo se o složitou právní konstrukci, která fakticky měla obejít předkupní právo spoluvlastníků předmětné nemovitosti, kdy poškozený na rozdíl od obviněného nikdy s nemovitostmi neobchodoval), ale i lehkomyslnost poškozeného (poškozený přistoupil na to, že by za 6 měsíců získal svůj spoluvlastnický podíl nejméně za 3x vyšší částku, než kterou získal převodem podílu, pokud by bylo vycházeno ze znaleckého posudku společnosti KOPPREA – znalecký ústav, spol. s r. o. , když vzhledem k obsahu smlouvy uzavřené s obviněným lze důvodně předpokládat, že by tato cena byla odvozována od skutečné ceny tohoto podílů, který byla vyšší).
49. Nakonec o tom, že poškozený zvolenou právní konstrukci skutečně řádně nepochopil a nebyl si vědom zřejmé nevýhodnosti celé transakce a že svůj spoluvlastnický podíl nechtěl ve skutečnosti prodat a že celou věc chápal jako půjčku, svědčí i to, že ačkoliv věděl, že jeho sousedé a ostatní spoluvlastníci předmětné nemovitosti by jeho podíl koupili (tito mu odmítli udělit souhlas se vzdáním se předkupního práva a měli již v minulosti zájem jeho spoluvlastnický podíl koupit), tak přistoupil ke zvolené složité právní konstrukci a za svůj podíl fakticky získal jen částku 550 000 Kč. Jinak vyjádřeno, takto jednal, ačkoliv mohl prodej podílu realizovat přímo ve vztahu k dalším spoluvlastníkům, se kterými vycházel dobře a kteří již v minulosti prokazatelně projevili zájem o odkoupení jeho spoluvlastnického podílu (viz výpovědi svědků), a to vše za situace, kdy v bytě bydlel i se svým nezletilým synem, kterého měl ve své péči. O tom, že poškozený skutečně neměl v úmyslu fakticky svůj spoluvlastnický podíl prodat a že nebyl reálně schopen pochopit nevýhodnost celého „obchodu“ svědčí podle Nejvyššího soudu i to, že od samého počátku k věci přistupoval tak, že za 6 měsíců chce realizovat zpětný odkup, což bylo obviněnému známo. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem a evidentní výhodnosti tohoto obchodu pro obviněného (získal spoluvlastnický podíl k domu za částku 550 000 Kč, přestože podle oceňovací vyhlášky ke dni prodeje cena činila 1 886 760 Kč a podle porovnávací metody částku 3 570 000 Kč), musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že poškozený vzhledem ke svému intelektu, lehkomyslnosti a nezkušenosti nemusí řádně a správně celou právní konstrukci chápat, zejména rizika a nevýhodnost takového „obchodu“ pro jeho osobu a že poskytnuté plnění je v hrubém nepoměru k hodnotě podílu, který takto může získat a že takto pro sebe získá značný prospěch. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že u dovolatele byla naplněna i subjektivní stránka přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 tr. zákoníku, když jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
50. Obviněný v podaném dovolání dále namítá chybný postup soudů nižších stupňů, které neaplikovaly ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nerozhodly tak v duchu zásady subsidiarity trestní represe. Uvedená argumentace je podle názoru Nejvyššího soudu podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani tato není důvodná.
51. Předně lze konstatovat, že zásada subsidiarity trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
52. Zároveň platí, že společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
53. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné připomenout i závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), v nichž bylo vysloveno že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
54. Přestože je tedy dovolací argumentace obviněného v této části, jak již bylo uvedeno, způsobilá naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Jednání obviněného v posuzované věci nevykazovalo žádné výjimečné rysy, které by odůvodňovaly závěr, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti u typově shodné trestné činnosti, a že by proto bylo uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě nepřiměřené. Obviněný svým jednáním naplnil nejen základní, ale i kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu lichvy. Již tato skutečnost zpravidla vylučuje aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí jednání obviněného bylo dokonce škodlivější než v běžných případech lichvy, na čemž nic nemění ani následně uzavřená dohoda o zpětném převodu práv mezi obviněným a poškozeným. V podrobnostech lze odkázat především na bod 14 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, který se požadavkem obviněného na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe rovněž zabýval a s jehož argumentací se ztotožňuje i Nejvyšší soud. K tvrzení obviněného, že dohoda o zpětném převodu práv jednoznačně svědčí o jeho snaze se s poškozeným poctivě dohodnout lze pro stručnost odkázat právě na bod 14 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Navíc samotné uzavření této dohody nevylučuje možnost dovození trestněprávní odpovědnosti.
55. Pro komplexnost a s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
56. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
57. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice v zásadě odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu