4 Tdo 996/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání obviněného D. M., t. č. ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 3 To 28/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 1/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 11 T 1/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný D. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

„dne 1. 9. 2023 v Brně, v parku na hradbách pod XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení TSH 1522016, poté, co nejprve vystoupal na vrchol kopce do areálu hradu XY, konzumoval alkohol u stánku na hradební terase a absolvoval rozmluvu s R. D., v rámci které pozorovali výhled na město, krátce před 21.30 hodin společně s A. K., v podnapilém stavu přistoupili k poškozenému T. P., který seděl na hradební zdi v posedu se zkříženýma nohama a levým bokem k nim a telefonoval rodičům, za kterým bylo zřetelně vidět panorama večerního města, kdy střechy nejbližších domů se nacházely výškově pod jejich úrovní, ze šířky zdi vyplývalo, že poškozený sedí na hradbách opevnění a nikoli na okrasné zídce a ze situace na místě bylo dostatečně zřejmé, že se za poškozeným nachází hlubina odpovídající nejméně výškovému rozdílu mezi daným místem a střechami domů za ním, na něj v anglickém jazyce obžalovaný nejprve zavolal, aby neskákal, že to „za to nestojí“ a snažili se s ním navázat komunikaci, ale poškozený P. jim gestikulací naznačil, že se chce věnovat telefonickému hovoru a neměl zájem se s nimi bavit, po chvíli marné snahy získat jeho pozornost mu D. M. anglicky výhrůžně řekl: "I will kill you!" ve významu: "Já tě zabiju!", a poté, co se dále marně snažili získat pozornost poškozeného, A. K. v úmyslu odejít inicioval pozdrav tzv. "High five", po čemž si oba s poškozeným v přátelském gestu plácli do rukou a ve chvíli, kdy se K. již otočil k odchodu a bral za ruku i obžalovaného a poškozený se domníval, že oba odcházejí, k němu přistoupil D. M. a v úmyslu shodit ho ze zídky s vědomím, že pod poškozeným je hluboký sráz, do jeho horní poloviny těla oběma rukama intenzivně, velmi rychle a nečekaně strčil, čímž došlo k nekontrolovanému pádu poškozeného z výšky 6,15 metrů s dopadem na hliněnou zem zvířecího výběhu, odkud byl poškozený následně vyproštěn příslušníky Hasičského záchranného sboru ČR a předán zdravotníkům Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, p.o., kteří jej převezli do Fakultní nemocnice v Brně,

a tímto jednáním způsobil poškozenému zlomeniny 7. a 9. obratle, označené Th7 a Th9, Bennettovu zlomeninu palce pravé ruky, levostranný pneumothorax, zhmoždění zad, pokousání špičky jazyka a oděrku prstu a dlaně pravé ruky,

ve Fakultní nemocnici Brno-Bohunice se poškozený dne 2. 9. 2023 podrobil akutnímu operativnímu zákroku, při kterém mu byla provedena zadní stabilizace a fúze obratlů Th8 až Th10 za účelem zpevnění páteřních nervů s předpokladem dlouhodobé několikaměsíční péče, která dosud nebyla ukončena, kdy po dobu hojení byl nucen dodržovat klidový režim, nosit zpevňující korzet, doba léčení je odhadnuta na 3 až 6měsíců, kdy ke dni 20. 2. 2024 byl omezen v běžných aktivitách a kvůli bolestem nemohl například delší dobu sedět, zvedat těžší předměty a jezdit autem,

přičemž jen shodou okolností a náhod, které nemohl obžalovaný ovlivnit, nedošlo u poškozeného při nekontrolovaném a iniciovaném pádu z výšky 6,15 metrů ke vzniku bezprostředně život ohrožujících či smrtelných poranění, neboť mohlo dojít k poranění vnitřních orgánů dutiny břišní a dutiny hrudní či k okamžitě smrtícímu poranění v souvislosti s možným poškozením mozku při pádu na hlavu“.

2. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost nahradit poškozeným T. P., škodu ve výši 6 583,44 euro a 213 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 209 028,54 Kč, A. P., škodu ve výši 383,85 euro a 803 Kč a S. P., škodu ve výši 1 906,10 euro a 1 624 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození T. P., A. P. a S. P. odkázáni se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1. tr. ř. byl poškozený Y. P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 11 T 1/2024, podal obviněný odvolání směřované do výroků o vině, trestu a do výroku o náhradě škody. Odvolání podali také poškození T. P., A. P., S. P. a Y. P. do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 3 To 28/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání všech poškozených částečně zrušil, a to v celém výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl ve věci tak, že obviněnému při nezměněných výrocích o vině a trestu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozeným T. P. škodu ve výši 6 583,44 euro a 213 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 749 987 Kč, A. P. škodu ve výši 383,85 euro a 803 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, S. P. škodu ve výši 1 906,10 euro a 1 624 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 125 000 Kč, Y. P. nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozené T. P., A. P., S. P. a Y. P. odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 3 To 28/2024, a zároveň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 11 T 1/2024 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil výslovně dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle dovolatele je rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zatížen podstatnými vadami řízení, pokud jde o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neboť rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále se domnívá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel tak nesouhlasí se skutkovými závěry a na ně pak navazujícími právními závěry nalézacího soudu, stejně tak jako se závěry soudu odvolacího, který rozhodnutí prvního stupně aproboval.

6. Dovolatel také uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod uvedený v písm. a) až l), neboť odvolací soud rozhodoval rozsudkem pouze o náhradě škody poškozených a v ostatních výrocích ponechal rozsudek nalézacího soudu nedotčen, přestože ve věci byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podotýká, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jelikož nebylo najisto objasněno, zda se jednání vůbec dopustil on sám. Nepopírá, že k danému skutku došlo a že poškozenému T. P. (dále jen „poškozený“) bylo objektivně ublíženo na zdraví, s čímž projevil i lítost, neboť byl u jednání přítomen, ale popírá jakoukoli vinu na tomto skutku. Tvrdí, že soudy nižších stupňů se nedostatečně zabývaly jeho výpovědí, kterou sice učinil s časovým odstupem až v průběhu vyšetřování, tj. 13. 9. 2023, tedy až pochopil, že se jeho bratranec A. K. k činu, ač je jeho pachatelem, nedoznal. Namítá, že v právním státě by mělo být standardem, že soud, a to alespoň soud odvolací, vezme v potaz minimálně některá upozornění na nepřesný, či někde až chybný výklad, či interpretaci konkrétních důkazů, a to ať už jednotlivě, či v souvislostech. Takto ovšem nebylo postupováno, když v obou rozsudcích je mu pouze vyčítáno, že ve svých výpovědích lže a využívá znalost spisového materiálu tak, aby se vyvinil.

8. Dovolatel poukazuje na § 33 odst. 1 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody (dále jen jako „Listina“), zejména na právo vyjádřit se ke všem důkazům, navrhovat důkazy na svou obhajobu a účastnit se řízení prostřednictví svého obhájce. Dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – R 51/2012, podle níž nesmí být obviněnému odepřeno právo vypovídat jen z důvodu dřívějšího odmítnutí výpovědi nebo považuje-li soud výslech za nadbytečný. Dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že neuvažovaly nad tím, že je vysokoškolsky vzdělán a člověkem věřícím, pro kterého je lež nepřípustná. Připouští, že v rámci svého prvotního výslechu, kdy byl vyslýchán jako zadržený, svého bratrance za pachatele neoznačil, neboť si nebyl vědom vážnosti situace. V následujícím výslechu, jako osoba obviněná, na radu svého tehdejšího obhájce využil svého práva nevypovídat a zároveň v rámci porady za svým obhájcem tomuto označil za pachatele svého bratrance.

9. Ve vztahu k tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů následně dovolatel cituje pasáže obsažené v bodech 30 a 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahující úvahy soudu ohledně identifikace osoby pachatele. Dovolatel se ovšem domnívá, že po opakovaném nastudování výpovědi poškozeného, která byla sepsána 5 dní od traumatu, poškozený v několika momentech jeho, tedy obviněného zaměňuje se svědkem A. K. V tomto směru poukazuje na to, že poškozený mluví o muži v bílém tričku a o muži v červeném tričku. Objektivně ovšem bylo zjištěno, že svědek A. K. měl modré tričko. Navíc popis muže v bílém tričku objektivně odpovídá popisu svědka A. K. Nadto uvádí, že si poškozený samotné strčení přesně nepamatuje a že pouze odhaduje, který z obou mužů to mohl být. Namítá, že policejním orgánem nebylo důkladně zkoumáno, který ze dvou mužů byl oděn v červeném a bílém tričku a nebylo ani zkoumáno, jaké jsou jeho schopnosti (obviněného), ale i svědka K. komunikovat v anglickém jazyce, což mohlo vést k ustanovení osoby pachatele.

10. Dovolatel dále rozporuje tvrzení poškozeného stran konverzace, kterou vedli všichni tři přítomní (poškozený, obviněný a svědek A. K.). Zdůrazňuje, že poškozený uvádí, že anglická slova „don´t jump“ měl pronést A. K., muž v červeném tričku. K tomu obviněný uvádí, že i svědkyně H. vypověděla, že to řekl muž v bílém tričku, což obviněný i připouští. Nelze tak určit, kdo předmětnou anglickou větu pronesl. Obviněný uvádí, že jeho bratranec anglický jazyk moc neovládá, některé věty mu tlumočil a ve výslechu uvedl, že spíše on konverzoval s poškozeným a ptal se s kým telefonuje. Akcentuje, že nebylo důkladně policejním orgánem ověřeno, jaká byla znalost anglického jazyka svědka K. i jeho (obviněného), což mohlo mít za následek záměnu obou osob.

11. Ohledně vyřčení věty „I will kill you“, uvádí, že podle poškozeného jí měl pronést muž v bílém tričku. Svědci přítomní na místě se k tomu, kdo větu pronesl, nedokázali vyjádřit. Rodina poškozeného větu v telefonátu slyšela, což by znamenalo, že to musela být pronesena hlasitě, aby šla slyšet v telefonu ve vzdálenosti minimálně jeden metr. Obviněný připouští, že si to sám nepamatuje. Uznává, že matka poškozeného uvedla, že tuto větu pronesl muž v bílém tričku, jelikož tento hlas by zcela jistě poznala. Tato ale na místě samotném nebyla, tudíž je diskutabilní, jak si mohla být jista, že se jednalo o muže v bílém tričku. Odvolací soud se k tomu vyjádřil tak, že tato věta není důležitá a že ani nelze prokázat, zda byla či nebyla pronesena. Obviněný poukazuje na to, že důkaz rekognicí podle hlasu ve věci proveden nebyl.

12. V další námitce týkající se gesta pozdravu tzv. „high five“ neboli v češtině překládaném jako „placák“ poškozený poukazoval na projev tohoto gesta ze strany muže v červeném tričku. Obviněný ale tvrdí, že toto gesto učinil on, kdy si nepamatuje, zda si s poškozeným plácl i jeho bratranec (tedy muž v červeném tričku), což by zakládalo rozpor, kdo vlastně inicioval či v jakém pořadí si plácli. Akcentuje, že svědek K. si celou situaci komunikace s poškozeným nepamatuje. Navíc bezprostředně poté mělo dojít ke shození z hradební zdi podle svědeckých výpovědí.

13. Další nevyjasněný rozpor dovolatel shledává v postavení osob vůči poškozenému, ačkoli mají soudy nižších stupňů za jasně prokázané, že pachatelem je dovolatel, tak ten toto rozporuje a zdůrazňuje nejasnosti v pozici svého postavení a postavení bratrance vůči poškozenému, který v té době seděl na hradební zídce. Podle něj není postaveno na jisto, kde stál v předmětnou chvíli on a kde svědek K. Podle popisu situace ze strany svědků S. a H. vyplývá, že tito nejsou schopni přesně určit, který muž a v jaké barvě trička stál blíže k nim. Na čem se shodují je, že blíže stál muž, který měl ruce před sebou, což by podle svědkyně H. odpovídalo zase muži v bílém tričku. Obviněný připouští, že jako jediný tvrdí opačné postavení než svědci, což ovšem uvádí od počátku. Poukazuje ale na nedostatečné zjištění stran toho, zda byla jeho pozice zachována i při strčení poškozeného, nebo jestli si třeba pozice nevyměnili se svědkem K. v průběhu hovoru. Namítá, že prověrka na místě nebyla provedena za šera, až za tmy, což by odpovídalo době spáchaného skutku. Z tohoto důvodu mohl být celý popis ze strany H. a S. zkreslený, jelikož kvůli viditelnosti nebyli schopni objektivně posoudit danou situaci.

14. Za nejzásadnější rozpor nicméně dovolatel považuje skutečné zjištění toho, kdo vlastně poškozeného z hradební zdi strčil. Připouští, že poškozený uvedl, že to byl muž v bílém tričku. Svědek S. moment, kdy byl poškozený strčen z hradební zdi neviděl a otočil se až, když slyšel výkřik. Viděl muže, který měl natažené ruce před sebou, ovšem svědek nevěděl, zda měl bíle či modré tričko. Svědkyně H. také neviděla, který z mužů do poškozeného strčil. Za důležité dovolatel považuje upozornit na to, že poškozený při rekognici obviněného ani svědka K. nepoznal, přestože při výslechu uvedl, že by ho pravděpodobně poznal.

15. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že jak on sám, tak i ostatní osoby v jeho doprovodu byli pod vlivem alkoholu, tudíž byly objektivně ovlivněny jejich rozpoznávací a ovládací schopnosti. Policejním orgánem ani soudem však nebylo zjišťováno, jaký vliv na nejen odbourávání alkoholu, ale zejména na rozpoznávací a ovládací schopnosti to mělo či mohlo mít. Dodává, že bylo provedeno pouze stanovení alkoholu v dechu, což není průkazné pro hodnocení ovlivnění alkoholem. Svědkovi A. K. bylo objektivně naměřeno 1,92 promile alkoholu v dechu. Ten navíc na dobu skutku uvádí amnézii. Podle jeho názoru se policejní orgán zabýval jen osobou v bílém tričku, neboť to bylo jediným identifikačním znakem v tu chvíli. Z výše uvedených důvodů se nelze tedy ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který zhodnocení provedených důkazů považuje za správné a odpovídající logickému uvažovaní, s tím, že pachatelem je právě on.

16. Dovolatel se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu ohledně naplnění vědomostní složky subjektivní stránky, protože si mohl být vědom toho, že strčením do poškozeného zapříčiní jeho pád z výšky, který ho ohrozí na životě. Stran tvrzení odvolacího soudu, že si byl vědom výšky, když oslovil poškozeného výzvou, aby neskákal, že to nemá cenu, z čehož dovodil závěr, že si byl vědom nebezpečí pádu, pokud obviněného strčí, obviněný uvádí, že na XY byl poprvé. Navíc ani z pořízených fotografií z hotelového pokoje jedním ze svědků nelze učinit závěr o tom, že by znal terén a okolí hradu, tudíž i hloubky 6,15 metrů za hradební zdí. Dále zmiňuje, že ani namáhavý výstup do kopce není důkazem o tom, že by věděl o hradební zdi. Rovněž z komunikace se svědkem D. a z toho, kde stál stánek s pivem, nelze dovodit, že by si měl být vědom hloubky hradební zdi. Výše uvedené argumenty svědčí o znalosti, že se nacházeli na vyvýšeném místě, nicméně to nezakládá objektivní povědomost o tom, že hradební zeď, ze které byl poškozený strčen, má hloubku 6,15 metrů. Stěžuje si zároveň na místo prověrky, kterou provedl policejní orgán, jelikož byla provedena na odlišném místě, než kde došlo ke skutku. Proto se domnívá, že soudy učinily skutkové závěry, které nemají oporu v provedených důkazech. Žalovaný dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které: „Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu“. Dále cituje několik pasáží z vybrané judikatury Nejvyššího soudu týkající se definice zavinění a jejích znaků (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 779/2014). Dovolatel na to navazuje tvrzením, že se skutku nedopustil, jak je dokládáno výše, a proto nemůže ani existovat příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem.

17. Dovolatel cituje pasáž bodu 36 odvolacího soudu, který uvádí, že byl naplněn nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když přímý úmysl vylučuje vzhledem k absenci jeho motivu takový následek způsobit i vzhledem k jeho povahovým rysům. K tomu obviněný opětovně uvádí, že nebyl obeznámen s terénem prostředí a nemohl si být vědom toho, že zeď, na které seděl poškozený, nebyla zídkou okrasnou, ale zdí hradební se značnou hloubkou. Nebyl tak smířen s následkem svého jednání, či že by měl poškozeného dokonce zranit. Namítá, že k naplnění subjektivní stránky nedošlo, neboť soudy nižších stupňů dostatečně neprokázaly již zmíněnou příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Dále odkazuje opětovně na judikaturu Nejvyššího soud stran presumpce úmyslného zavinění. Zdůrazňuje, že nemohl být smířen s následkem svého jednání, neboť poškozeného ze zdi nestrčil. Nebylo ani jednoznačně prokázáno, že se on a svědek K. přes zeď po pádu poškozeného podívali, a tudíž se následně přesvědčili o značné hloubce jeho pádu. Navíc zdůrazňuje nevěrohodnost svědka K.

18. Dovolatel dále rozporuje závěry znaleckého posudku z odvětví zdravotnictví, oboru soudního lékařství, týkající se pravděpodobnosti způsobení smrtelných zranění při výšce pádu 6,15 metrů, které vznikají v méně než 50 % případů. V tomto směru poukazuje na nepřipuštěný znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, který vypracoval soudní znalec prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., za účasti konzultanta, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, doc. MUDr. Alexandera Pilina, CSc, ze kterého vyplývá, že „Mortalita při pádu z výšky závisí na více činitelích. Jsou to zejména výška pádu, závažnost poranění, poloha těla při dopadu, zda podložka v místě dopadu je měkká či tvrdí, věk poškozeného.“. Z toho dovozuje obviněný závěr, že život poškozeného nebyl bezprostředně ohrožen. Současně namítá, že v předmětné věci nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, tak jak hovoří věta poslední § 265b odst. 1 písm. g) dovolacího důvodu.

19. Dovolatel dále tvrdí, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech [druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Za takový procesně nepoužitelný důkaz považuje především prověrku na místě podle § 104e tr. ř. provedenou policejním orgánem 23. 10. 2023. Akcentuje především denní dobu jejího provedení, a zároveň místo jejího provedení, když toto neodpovídalo místu, kde se stal uvedený čin. Dále cituje pasáž z přepisu prověrky policejního orgánu, ze které dovozuje, že policejní orgán se z bezpečnostních důvodů rozhodl přistoupit na místo k rekonstrukci podle ustanovení § 104c tr. ř., následovanou vyšetřovacím pokusem podle ustanovení § 104 tr. ř. k prověrce na místě podle § 104e tr. ř. Dovolatel je ovšem toho názoru, že za dané situace měl policejní orgán minimálně zachovat denní dobu a místo, na kterém se stal uvedený skutek, tedy šero a následující tma. Akcentuje, že právě světelné podmínky hrály nezpochybnitelnou roli v době spáchání trestného činu a provedení prověrky v jinou denní dobu znamená bezcennost tohoto důkazu, jelikož je tím ovlivněno vnímaní barev, vzdáleností a dalších detailů vnímané situace. Tato vytýkané pochybení již nelze napravit, protože vnímaní svědků bylo ovlivněno touto nesprávně provedenou prohlídkou na místě.

20. Dovolatel k třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy ve vztahu k tvrzení, že k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, namítá zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odvolacím soudem z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky. Podle soudů je otázkou shody okolností a náhod, že se poškozenému nic nestalo, protože jak stanovil znalecký posudek MUDr. Zeleného, Ph.D., z něhož vycházel soud prvního stupně, pravděpodobnost smrtelných následků byla stanovena na 50 %.

Dovolatel ovšem odkazuje na tvrzení znalců prof. PhDr. Strause a doc. Pilina, kteří konstatovali, že v případě zranění T. P., šlo o vážné zranění, ale že život poškozeného v tomto případě bezprostředně ohrožen nebyl. Proto neprovedení tohoto důkazu považuje za tzv. opomenutý důkaz. Dovolatel se dále vyjádřil k zamítnutému návrhu na výslech jeho sestry D. M., který soud odmítl provést, jelikož nebyla přítomna na místě činu a její informace jsou obdrženy pouze zprostředkovaně. Akcentuje, že tato by se mohla vyjádřit k slovnímu projevu F.

v policejní budově, kdy tato ukázala na svědka K. prstem a řekla: „Kdybyste měl koule, tak se přiznáte a vyhodnotíme to jinak.“. Dále poukázal na absenci provedení spektroskopie ohledně interakce světla s látkou a přesnějšímu určení barvy triček, které měli zúčastnění na sobě. Obviněný nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že v rámci odvolání uvedl jen úvahy týkající se možného dalšího doplnění dokazování, přičemž následně rozvádí, co přesně bylo uvedeno v podaném odvolání. Podle obviněného je tedy odvolací soud nutí, aby nyní písemně uvedli, že dokazování mělo být

doplněno o tyto důkazy:

· znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika;

· konfrontace mezi obviněným a svědkem A. K., z důvodu předstírané amnézie (nepamatuje si daný skutek) a bylo by vhodné postavit ho tváří v tvář obviněnému;

· rekonstrukce s poškozeným T. P., jelikož rozpory v samotné výpovědi obviněného jsou zásadní pro jednoznačné určení pachatele souzeného trestného činu;

· znalecký posudek z oboru spektroskopie, která by poukázala na vnímaní různých barev za denního světla, za šera a tmy, při umělém osvětlení, kdy i stíny hrají důležitou roli;

· vyšetřovací pokus ohledně vnímání barev a vzdáleností na místě činu za světlených podmínek, které byly přesně v době souzeného jednání (navazuje na výše uvedené);

· výslech F., která jako nasazená policistka od prvopočátku situace nebyla schopna s přesností říct, že si je jista vinou obviněného a byl zachycen telefonický hovor se sestrou obviněného, které říkala, že nemá důkazy na podporu neviny obviněného;

· výslech D. M., která byla přímou účastnicí telefonního hovoru mezi ní a F. a byla svědkem sdělení od advokáta obviněného, který jí ukazoval text obviněného o tom, že není pachatelem trestného činu;

· výslech původního advokáta obviněného JUDr. Martina Halahiji, po jeho zproštění mlčenlivosti klientem;

· znalecký posudek ke svědkovi A.

K., týkající se jeho opilosti a

uváděné amnézie – tedy z oboru toxikologie a zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jelikož jak je uvedeno výše, existuje důvodné podezření, že svou amnézii předstírá;

· rekognice podle hlasu – poznávající A. P., poznávaný – poškozený a svědek K., jelikož matka poškozeného ve výpovědi uvedla, že by hlas obviněného jasně poznala a rekognice hlasu měla být tedy provedena v co nejkratší době po spáchání skutku;

· znalecký posudek vyjadřující se ke skutečnosti, jak karbonové tablety ovlivňují vstřebávání alkoholu a dále rozpoznávací a ovládací schopnosti, protože obviněnému bylo naměřeno nejméně promile alkoholu v dechu a nikdo se nezabýval, jak karbonové tablety ovlivňují rozpoznávací a ovládací schopnosti člověka;

· vyšetřovací pokus zjišťující, jaké jsou schopnosti obviněného a svědka K., vyjadřovat se v anglickém jazyce;

· vyšetření přístrojem polygraf s obviněným a svědkem A. K. z důvodu tvrzení obviněného, že jako řádný křesťan by nemohl žít s tím, aniž by řekl pravdu. Obviněný posléze uvádí, že kdyby byly provedeny všechny výše uvedené důkazy v rámci přípravného řízení či v řízení před soudem, nemohlo by být konstatováno, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. Soudy tuto zásadu porušily, když se vůbec nezabývaly skutkovou verzí, která byla předložena obhajobou. Dovolatel cituje pasáž z judikatury ÚS (viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/04, ze dne 19. 8. 2004,), ve které se zmiňuje o skutkovém ději, který je obecný soud povinen v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit a dále na hodnocení důkazů, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, což může vést k vykazujícím znakům svévole. Současně odkazuje na nález Ústavního soudu, ze dne 10. 7. 2014, č. j. III. ÚS 888/14-1.

21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel poukazuje na to, že skutek byl nesprávně právně posouzen, tedy kvalifikován. Následně rozvádí skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku s odkazem na judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 406/2016 či 7 Tdo 543/2016). Právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu vraždy není podle obviněného přiléhavá, neboť neodpovídá ani následkům, ani subjektivní stránce předmětného jednání, přičemž rozvádí právní předpoklady pro naplnění pokusu trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 140 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1038/17 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 669/2018). Obviněný poukazuje na skutečnost, že trestný čin nezpůsobil, ani neměl úmysl jej způsobit. Nevěděl, jaká je hloubka příkopu. Neměl žádný motiv. Proto by byla v tomto případě naprosto přiléhavá právní mírnější kvalifikace podle § 145 příp. § 156 tr. zákoníku na rozdíl od vykonstruované právní kvalifikace vraždy podle § 140 tr. zákoníku.

22. Závěrem s ohledem na všechny výše zmíněné argumenty obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 To 28/2024, ze dne 12. 6. 2024, a v souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci tak, že ho zprostí obžaloby, eventuálně aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání.

23. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 778/2024, nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Následně uvedl, že s těmito námitkami obviněného se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, a to konkrétně nalézací soud v bodech 23 a 24 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 24–37 odůvodnění svého rozsudku napadeného předmětným dovoláním. Státní zástupce se ztotožňuje se závěry obou soudů a v podrobnostech na ně odkazuje. Důkazní situaci považuje za velmi kompaktní a dovolateli nesvědčící. Proto nepovažuje za potřebné toto odůvodnění blíže rozvádět jakýmikoliv argumenty.

24. Poté státní zástupce úvodem konstatuje, že dovolaní brojí zejména proti učiněným skutkovým zjištěním, a to i ve své poslední části týkající se naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvádí, že dovolatel uplatňuje především procesní argumentaci (s odkazem na obsáhlé citace z judikatury) a nikoli hmotněprávní. Otázkou podle něho je, pod jaký dovolací důvod lze podřadit dovolatelovo tvrzení, že při pravděpodobnosti úmrtí pádem z výšky 6,15 metrů „méně než 50 %“ by nebylo možné posoudit útok proti poškozenému jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy. Toto tvrzení dovolatele má zejména podpořit odmítnutý znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika. Současně má toto tvrzení i rozměr hmotněprávní, neboť dovolatel naznačil, že o pokus vraždy by se nemohlo jednat ani kdyby tuto výšku znal (což ale popírá), neboť výška je příliš malá, než aby pád z ní mohl objektivně způsobit smrt poškozeného. Z pohledu tohoto tvrzení uvádí, že se k této námitce vyjádří v rámci dovolací argumentace vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

25. Předně státní zástupce poukazuje na skutečnost, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž státní zástupce cituje pasáž bodu 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Ústavní soud k tomu v následném bodu 14 citovaného odůvodnění dodal následující hodnocení dovolacího důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení, na rozdíl od důvodu podle písm. h) tamtéž: „Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatné konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

26. Státní zástupce uvádí, že uvedeným požadavkům většina textu dovolání neodpovídá. Podle jeho názoru fakticky dovolatel podporuje své tvrzení tím, že soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou ohledně správného určení pachatele, kterým je podle dovolatele jeho bratranec A. K. Takto formulované námitky jsou podle státního zástupce spíše podřaditelné pod porušení zásady in dubio pro reo. K tomu státní zástupce připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, shledal, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud pochybnosti má, nikoli pokud je nemá a tohoto náhledu se držel Ústavní soud i v bodu 25 odůvodnění usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22: „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoli ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům“. Obdobně viz např. bod 23 v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3090/22.

27. K tomu dále dodává, že Nejvyšší soud zásadně nepřipouští, aby uvedená zásada byla zkoumána v dovolacím řízení, přičemž odkazuje na dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení této zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Odkazuje dále na novější judikaturu Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter týkající se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Pokud tedy dovolatel poukazuje na tuto zásadu, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy neměly žádné pochybnosti, přičemž logicky reagovaly na všechny jeho námitky, a zároveň neponechaly ve skutkovém zjištění nějakou nezodpovězenou mezeru.

28. K části dovolání, které dovolatel nadepsal jako „A) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kdy tato zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“, se státní zástupce vyjádřil tak, že ani v tomto textu dovolatel neoznačil konkrétní rozpory mezi konkrétními důkazy v duchu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc zdůrazňuje skutečnost, že dovolatel v podstatě souhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, jelikož připouští že bílé triko na sobě opravdu měl a že i popis odpovídá jeho osobě. Státní zástupce uvádí, že i přes proklamaci „zjevného rozporu“ ze strany dovolatele, žádný konkrétní rozpor dovolatel neuvádí a své námitky formuluje dosti neuchopitelným způsobem. Proto v této části dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

29. Ohledně prověrky na místě jako důkazu procesně nepoužitelného se státní zástupce vyjádřil tak, že dovolatel nenamítal procesní vady prověrky na místě ale její technické provedení a věcnou nesprávnost – provedení za světla místo za tmy. K tomu státní zástupce především poukazuje na to, že prověrka na místě byla provedena v rámci hlavního líčení jako listinný důkaz dne 26. 3. 2924, přičemž obhajoba žádné námitky neuplatnila. Čten byl také protokol o vyšetřovacím pokusu, který byl proveden za obdobných podmínek, tj. za tmy. Teprve tímto důkazem byla ověřena viditelnost bílého trička za tmy a jeho rozpoznatelnost z místa, kde se nacházeli dva nezúčastnění svědci (S. a H.). Podle státního zástupce dovolatel neuvedl, v čem procesní nepoužitelnost tohoto důkazu spočívá a jaký vliv měl vůbec tento důkaz na které skutkové zjištění – co by mohlo být zjištěno jinak, pokud by se prověrka konala v noci. Jen takové

zjištění by mělo vliv pro právní posouzení skutku a zda nebyl tento vliv jen marginální. Ohledně rozpoznatelnosti dovolatele svědky, akcentuje, že tato vyplynula z vyšetřovacího pokusu. V případě, že by námitky dovolatele proti prověrce na místě vůbec odpovídaly druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly by zjevně neopodstatněné pro neuvedení, v čem spočívala procesní nepoužitelnost (procesní vady) tohoto důkazu a na jaké konkrétní skutkové zjištění by mělo vliv provedení za tmy.

30. K tvrzené vadě opomenutých důkazů, označené v části C) dovolání – a to provedení znaleckého posudku z oboru kriminalistiky a výslechu sestry dovolatele jako svědkyně, poukazuje státní zástupce na adekvátní odůvodnění odmítnutí obou těchto důkazních návrhů v bodu 24 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu této části odůvodnění je zřejmé, že odvolací soud považoval oba tyto důkazy z konkrétních důvodů za důkazy nadbytečné, což odpovídá třetí variantě výkladu Ústavního soudu stran neakceptace důkazního návrhu (viz nález Ústavního soudu ze dne 8.

12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Proto i přesto, že v této části odpovídá dovolání shora uvedenému dovolacímu důvodu, tak je zjevně neopodstatněné, neboť odmítnutí obou návrhů bylo řádně odůvodněno. Co se týče dalších jedenácti důkazů (třináct bodů včetně dvou výše uvedených zamítnutých důkazních návrhů), tak k nim státní zástupce zdůrazňuje, že dovolatel pouze uvádí, že „dokazování má být doplněno“. Netvrdí tedy, že by ohledně nich byly zamítnuty některé jeho důkazní návrhy, pouze nabízí postup soudů, kdyby bylo vyhověno jeho dovolání.

Pokud dovolatel opětovně odkazuje na zásadu in dubio pro reo s tím, že předložil rovnocennou skutkovou verzi, odkazuje státní zástupce na shora uvedený výklad této zásady z pohledu naplnění dovolacích důvodů a akcentuje, že soudy nižších stupňů velmi precizně vysvětlily, proč obhajobě obviněného neuvěřily.

31. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. písm. h) tr. ř. – nesprávnému právnímu posouzení skutku, ohledně vědomosti obviněného o pádové hloubce, státní zástupce pouze dodal, že se k této námitce již vyjádřil, že se jedná o procesní námitku. Ohledně tvrzení dovolatele stran toho, že o pokus vraždy by se nemohlo jednat ani kdyby výšku hradby znal (což jinak popírá), neboť výška byla příliš malá, státní zástupce konstatoval, že shození poškozeného z výšky přes 6 metrů způsobilým prostředkem usmrcení poškozeného bylo i s ohledem na znalecký posudek a 50% pravděpodobnost reálně hrozící smrti. V podstatě se jedná o tvrzení, že žduchnutí poškozeného bylo nezpůsobilým prostředkem k jeho usmrcení. Statní zástupce odkazuje na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu stran nezpůsobilého pokusu ve vztahu k spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku – dokonaného nebo ve stadiu pokusu (viz rozhodnutí 16. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 843/2016). Dále poukazuje na velmi podobný případ, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1553/2009, kdy odmítl dovolání obviněných, kteří v úmyslu zakrýt předchozí loupež přehodili poškozenou přes zábradlí mostu do řeky Sázavy, „kdy vzdálenost hladiny řeky od horní části madla zábradlí činí cca 5,5 m, poté z místa činu odešli, když poškozená se z řeky na břeh dostala vlastními silami a odešla do svého bydliště“. I v této věci se obvinění hájili tím, že neměli v úmyslu poškozenou usmrtit a chtěli jen získat čas k útěku. Podle zmiňované judikatury, se v tomto případě jednalo o důkaz nepravé lhostejnosti – smíření se s pádem poškozeného. Proto i kdyby soudy uvěřily, že obviněný charakter místa neznal, tak by nebyl vyviněn ze spáchaného skutku. Na závěr tohoto odůvodnění státní zástupce jen dodává, že k porovnání s judikovanou věcí je pevný terén z výšky 6,15 metrů nepochybně nebezpečnější než pád do řeky dostatečné hloubky z výšky „pouze“ 5,5 metru, a to i vzhledem k důsledkům rozsahu obou zranění. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by proto dovolatelovo tvrzení mohlo odpovídat jen s velkou rezervou a pokud by tomu tak bylo, bylo by dovolání zjevně neopodstatněné.

32. Státní zástupce v závěru vyjádření shrnuje, že z výpovědi dovolatele je patrno, že za účelem loučení se se svobodou se pod nevelkým vlivem alkoholu dopustil ve městě Brně série drobných narušení veřejného pořádku, což mělo za následek shození mladého německého turisty z hradeb. Skutek, kterého se obviněný dopustil, je bizarní svou malichernou příčinou a svým rozporem s jeho dosavadním životem. Přesto však tyto okolnosti nemají na trestní odpovědnost dovolatele žádný vliv a námitky dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízeních před nižšími soudy, kde se tyto soudy s námitkami dostatečně a správně vypořádaly.

33. Státní zástupce ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné a z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

34. Vyjádření státního zástupce k podanému dovolání bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou Nejvyšší soud ke dni rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

36. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

37. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

38. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

39. Obviněný své dovolání předně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i

právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

40. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v účinném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

41. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

42. Současně obviněný své dovolání explicitně opírá i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.

43. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

44. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu tzv. zjevného rozporu, vadu procesně nepoužitelných důkazů a tzv. vadu opomenutých důkazů a vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně odpovídají i neodpovídají, když, pokud je možno, je podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. uvádí Nejvyšší soud následující.

45. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek je třeba především uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v rozhodující míře shodné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž ten na jeho obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

46. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud uplatněnou argumentací dovolatele věcně zabýval. Jak již bylo konstatováno, obviněný v rámci podaného dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace není pochyb o tom, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací námitky obviněného směřují do všech třech variant tohoto dovolacího důvodu. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný tento fakticky zakládá na tvrzení, že u něho nebylo dáno zavinění k pokusu trestného činu vraždy, když v tomto směru odkazuje i na způsobený následek.

47. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného směřujícími do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil všechny tři varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Ve vztahu k naplnění první varianty tohoto dovolacího důvodu, konkrétně, že z provedených důkazů nebylo najisto postaveno, zda se jednání vůbec dopustil právě on. Současně tvrdí, že soudy nižších stupňů se od počátku nedostatečně zabývaly jeho výpovědí, tuto jistým způsobem bagatelizovaly, nevzaly v úvahu ani to, že je věřící. Proto skutkové závěry soudů nižších stupňů nemají oporu v provedených důkazech a jeho vina nebyla prokázána.

48. Nejvyšší soud především považuje za vhodné a potřebné rozvést předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nutné nejprve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři, a to i vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud sám dokazování neprovádí.

49. Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Této povinnosti soudy nižších stupňů zcela dostály, jak bude následně blíže rozvedeno.

50. Ke konkrétně uplatněným námitkám obviněného, jimiž míří na vadu tzv. zjevného rozporu, musí Nejvyšší soud především uvést, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přesto se k nim pro úplnost dovolací soud alespoň stručně vyjádří, přestože materiálně nahlíženo tyto námitky obviněného nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto zhodnocení soudy učinily. Jinak vyjádřeno, lze mít za to, že prostřednictvím uplatněné argumentace se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jeho prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, neboť neuvádí, která konkrétní skutková zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily, mají být v rozporu se kterými provedenými důkazy.

51. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné na dovolací argumentaci dovolatele, byť stručně reagovat. Předně je třeba uvést, že obviněný fakticky tvrdí, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho výpovědí, tuto odmítly s tím, že lže, když současně namítá chybnou interpretaci konkrétních důkazů. Lze mít za to, že obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud při formulaci skutkového stavu vycházel z jeho verze události, která je založena na tom, že poškozeného z hradební zdi shodil svědek A.

K., nikoliv on. Z pohledu této dovolací argumentace, byť skutečně nemůže naplňovat první variantu zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jen zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, je třeba uvést následující. Na rozdíl od obviněného má dovolací soud za to, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně se touto obhajobou obviněného řádně a dostatečně zabýval. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně si byl vědom toho, že obviněný se hájí tím, že poškozeného shodil z hradební zdi svědek A.

K. Současně ovšem nelze souhlasit s tím, že by se verzí skutku předkládanou obviněným soud prvního stupně nezabýval (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k obhajobě obviněného soud prvního stupně ve věci provedl řadu důkazů, a to jak důkazy navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou, takže neprováděl dokazování selektivním způsobem. Současně, pokud některý z navržených důkazů neprovedl, tak svůj postup zdůvodnil, tedy tyto důkazní návrhy nepominul. Následně pak řádně a dostatečně rozvedl své hodnotící úvahy, když logicky objasnil, které skutečnosti vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, přičemž přihlédl i k jistým změnám ve výpovědích slyšených svědků (např. svědků B.

a V.), zabýval se i schopností svědků si věc pamatovat z hlediska jejich podnapilosti, ale i listinnými důkazy (blíže viz body 23 a 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Není také pochyb o tom, že na obhajobu obviněného rovněž řádně reagoval i soud druhého stupně (viz body 26 až 37 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když jak již bylo naznačeno, obviněný v rámci podaného dovolání opakuje v rozhodující míře obhajobu uplatněnou před soudy nižších stupňů.

52. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nemůže souhlasit s tvrzením obviněného, že by mu snad soud prvního stupně kladl k tíži, že původně ve věci nevypovídal. Na rozdíl od tvrzení dovolatele lze mít za to, že soud prvního stupně jen konstatoval procesní postup obviněného ve věci (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), který lze ze strany obviněného samozřejmě považovat za legitimní, což nakonec i konstatoval soud druhého stupně (viz bod 26 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

Jinak řečeno, z toho, že obviněný v rámci svého prvního výslechu po zahájení trestního stíhání odmítl vypovídat, v žádném případě soudy nedovozují závěr o jeho vině. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný nakonec ve věci vypovídal již v přípravném řízení, a to velmi brzy poté, co bylo zahájeno jeho trestní stíhání (dne 13. 9. 2023), přičemž právě na tuto jeho obhajobu již reagovaly orgány činné v přípravném řízení a činily kroky k jejímu prověření či vyvrácení. Jinak vyjádřeno, dokazování v přípravném řízení bylo zaměřeno na prověření skutečností, které uvedl obviněný v rámci své obhajoby, a které uvedl poškozený a svědci.

Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že odkaz obviněného na R 51/2012 je v dané věci zcela nepřípadný, neboť jak soud prvního stupně, tak nakonec ani soud druhého stupně nezbavil obviněného možnosti k věci vypovídat či možnosti se podle § 214 tr. ř. vyjádřit ke každému provedenému důkazu, což nakonec dovolatel ani nenamítá. Jinak uvedeno, obviněný netvrdí, že by snad nastala situace, kdy by chtěl vypovídat a některý ze soudů, by mu tuto možnost upřel s odůvodněním, že využil ve věci práva nevypovídat.

Proto má Nejvyšší soud za to, že právo na obhajobu obviněného nebylo v dané věci porušeno. Na rozdíl od obviněného považuje Nejvyšší soud v předmětné věci za rozhodující, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného v žádném případě nezaložily na tom, že vina obviněného je prokázána tím, že původně po zahájení trestního stíhání využil svého práva nevypovídat, nýbrž právě na hodnocení jeho obhajoby v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Soudy při hodnocení důkazů, a to zejména soud prvního stupně, postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.

ř., tedy hodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení důkazů pak odpovídá zásadám formální logiky.

53. Z pohledu dovolacích námitek obviněného je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně neignoroval skutečnost, že poškozený hovořil o muži v bílém tričku, který ho shodil ze zdi a o muži v červeném tričku, ačkoliv svědek A. K. měl oblečeno modré tričko. Rovněž nepominul ani fakt, že při rekognici podle § 104b odst. 1 tr. ř. (provedené podle fotografií) poškozený obviněného neidentifikoval. Stejně tak neidentifikoval svědka A. K. Jinak řečeno, soudy se těmito skutečnostmi zabývaly a při hodnocení důkazů se s nimi vypořádaly (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud považuje jeho úvahy za přesvědčivé a logicky zdůvodněné. Nad rámec jeho úvah je třeba poukázat na to, že k incidentu došlo v nočních hodinách a za situace, kdy poškozený prokazatelně neměl zájem s obviněným a svědkem A. K. vést nějaký bližší rozhovor. Navíc telefonoval s rodiči, takže je pochopitelné, že mu mohla barva trička svědka A. K. připadat jako červená, ačkoliv není pochyb o tom, že tričko bylo modré barvy. Proto v této skutečnosti nelze spatřovat nějaký rozpor, natož tzv. extrémní rozpor.

Zde je třeba akcentovat, že skutečnost, že obviněný měl v době incidentu bílé tričko a že svědek A. K. tričko modré, tedy výrazně tmavší barvy, než je bílá, nakonec nezpochybňuje ani samotný obviněný.

54. Navíc je třeba uvést, že skutečnost, že z hradební zdi shodil poškozeného právě muž v bílém tričku vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, jehož věrohodnost nebyla nijakým způsobem v řízení zpochybněna (nikoho ze zúčastněných neznal, nebyl pod vlivem alkoholu). Z pohledu hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného je třeba akcentovat to, že tuto skutečnost poškozený uvádí od počátku zahájení trestního stíhání (viz protokol o jeho výpovědi ze dne 6. 9. 2023), tedy uvedl to bezprostředně po incidentu, přičemž toto zopakoval i v rámci svého výslechu při prováděné rekognici podle fotografií, tedy bezprostředně po incidentu (dne 6.

9. 2023), když muže v bílém tričku i popsal a jeho popis odpovídá popisu obviněného. Není také pochyb o tom, že poškozený na rozdíl od obviněného a svědka A. K. nebyl v době incidentu pod vlivem alkoholu, žádného ze zúčastněných předtím neviděl, s těmito se neznal a neměl k nim žádný vztah. Výpověď poškozeného ohledně toho, kdo ho z hradební zdi shodil, podporuje i výpověď další nezávislé svědkyně, a to svědkyně H., která rovněž za útočníka označila muže v bílém tričku a která rovněž nebyla pod vlivem alkoholu.

Současně nelze přehlédnout, že ve věci byl proveden vyšetřovací pokus podle § 104c tr. ř. ohledně toho, zda jednak svědkyně mohla z místa, kde se nacházela se svým přítelem svědkem S. vidět na místo činu a zda byla schopna rozeznat z tohoto místa bílou barvu trička či nikoliv. Nakonec věrohodnost výpovědi této svědkyně a poškozeného podporuje i výpověď svědka S., který byť vlastní shození poškozeného z hradební zdi neviděl, popsal postavení zúčastněných osob stejně jako poškozený a svědkyně H., včetně toho, že jeden z mužů měl bílé tričko a druhý modré a v rámci vyšetřovacího pokusu bylo prověřeno, že tuto barvu z místa, kde se nacházel, byl schopen rozeznat.

55. Stran tvrzeného extrémního rozporu je dále třeba uvést, že pokud obviněný akcentuje určité nepřesnosti týkající se toho, s kým poškozený hovořil anglicky, tedy zda s obviněným či svědkem A. K. a kdo měl přesně říci slova „don´ t jump“ a kdo co přesně slyšel a jak mělo dojít k tzv. „placáku“, má Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného, že se nejedná o podstatné rozpory, když tyto nepřesnosti byly nepochybně vyvolány jednat tím, že předně není pochyb o tom, že poškozený neměl zájem konverzaci s obviněným a svědkem vést a že svědkyně H. a svědek S. se v té době bavili s dalším svědkem A.

V. Navíc je i jistým způsobem pochopitelné, že svědci H. a S. původně vedené konverzaci nevěnovali nějakou zvýšenou pozornost, když se bavili se svědkem A. V., přičemž i s ohledem na to, že byli od poškozeného v určité vzdálenosti, jen stěží mohli přesně určit, co kdo přesně řekl a kdo si dal a v jakém pořadí s poškozeným tzv. „placák. Pokud pak obviněný tvrdí a považuje za podivné, že matka poškozeného měla uvést, že větu „I will kill you“ měl provést právě on, ačkoliv na místě samém nebyla, tak se jedná jen o vlastní intepretaci výpovědi matky poškozeného.

Tato totiž vypověděla, že to, že tuto větu měl provést muž v bílém tričku, jí sdělil následně poškozený. Jinak vyjádřeno, přestože tato svědkyně na místě samém přímo nebyla, tak z její výpovědi je zřejmé, že i této svědkyni poškozený sdělil, že předmětnou větu vyslovil muž v bílém tričku, který následně poškozeného shodil z hradební zdi. Tedy i tato výpověď, byť nepřímo podporuje výpověď poškozeného a dalších svědků, kteří na místě samém byli. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že otázka postavení obviněného a svědka A.

K. byla řádně objasněna právě výpovědí poškozeného a svědků H. a S.

56. Z pohledu tvrzení obviněného, že v řízení nebylo vůbec prokázáno, kdo poškozeného z hradební zdi strčil, je třeba uvést, že na rozdíl od obviněného má dovolací soud za to, že tato otázka byla v řízení před soudy nižších stupňů řádně a dostatečným způsobem, ale zejména bez nějakých pochybností, objasněna. Lze proto uzavřít, že obviněný v rámci dovolání skutečně jen požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho obhajobu a jeho způsob hodnocení důkazů a dospěl k závěru, že poškozený a svědci H.

a S. se mýlí ohledně osoby útočníka, barvy jeho trička a kde jednotliví zúčastnění v době incidentu stáli, tedy v jaké pozici vůči poškozenému. Taková argumentace ovšem nemůže zakládat žádný rozpor, natož extrémní rozpor, pokud hodnocení důkazů odpovídá zásadám formální logiky, jak tomu je v dané věci. Na závěr je třeba uvést, že bíla barva je nepochybně lépe rozlišitelná i za určitých zhoršených světelných podmínek než právě jiné barvy (červená, modrá, šedá), když právě vlivem zhoršených podmínek viditelnosti mohou být tyto tmavší barvy hůře rozpoznatelné.

Proto je i pochopitelné, že svědci byli schopni přesně rozlišit bílou barvu trička útočníka na rozdíl od modré barvy trička svědka A. K., kdy svědci měli za to, že tričko bylo červené barvy (poškozený) nebo šedé barvy (svědkyně H.) nebo modré barvy (svědek S.).

57. Stran námitky dovolatele, že on sám byl pod vlivem alkoholu a že soudy nijak nezkoumaly vliv alkoholu na jeho osobu, je třeba uvést, že tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již z toho důvodu, že ve věci byl vypracován jednak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který byl zpracován na základě odebraných vzorků krve a moči obviněného a následně byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy znalec byl seznámen s veškerým spisovým materiálem, včetně toho, kolik bylo naměřeno v dechu obviněného alkoholu dne 1.

9. 2023 v 23:08 hodin a kolik bylo zjištěno alkoholu v krvi obviněného následující den při opakovaných odběrech krve a moči v 9:44 hod., 11:13 hod., 11:43 hod., takže se znalec nepochybně mohl vyjádřit k vlivu alkoholu na jednání obviněného (viz znalecký posudek na č. l. 543–585). Navíc je třeba pro jistou přesnost zdůraznit, že obviněný ani závěry tohoto znaleckého posudku nezpochybňoval v rámci hlavního líčení, když znalecký posudek byl na základě souhlasu stran u hlavního líčení přečten podle § 211 odst. 5 tr.

ř. a závěry tohoto znaleckého posudku ani nezpochybňoval v rámci odvolacího řízení. Nad rámec shora uvedeného pouze obecně lze uvést, že již z tohoto pohledu nemůže obstát tvrzení obviněného, že alkohol v jeho krvi byl zjišťován toliko na základě dechové zkoušky. Nadto je třeba uvést, že stanovení míry ovlivnění alkoholem je přípustné i na základě dechové zkoušky, protože takto naměřené hodnoty odpovídají hladině alkoholu v krvi. Teprve pokud by vznikly pochybnosti o správnosti výsledku dechové zkoušky, tak je namístě objasnit míru ovlivnění osoby alkoholem ještě dalšími důkazními prostředky, jakými jsou zejména krevní zkouška či zkouška moči (viz přim.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 906/2015). Z pohledu těchto prezentovaných závěrů je třeba zdůraznit, že míra případného ovlivnění alkoholem u obviněného byla v dané věci zjišťována nejen dechovou zkouškou, ale i odběrem krve a moči a znalec měl výsledky těchto odběrů k dispozici.

58. Nejvyšší soud ještě považuje za potřebné na závěr vzhledem k dovolací argumentaci obviněného směřující k naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je zejména založena na tvrzení stran mylného posouzení jeho obhajoby a výpovědi poškozeného a dalších svědků a tvrzené záměny osob v postavení pachatele, za nutné uvést, že materiálně nahlíženo se dovolatel dovolává toho, že soudy nižších stupňů měly aplikovat zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo.

Z pohledu tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že výhrady směřující k porušení zásady in dubio pro reo nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. V tomto směru je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo

1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11.

2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo shora konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly.

Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

59. Jak již bylo konstatováno, dovolatel rovněž uplatňuje druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v bodě B dovolání tvrdí, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Fakticky zpochybňuje relevantnost provedené prověrky na místě samém podle § 104e tr. ř. a následně poté realizovaného vyšetřovacího pokusu podle § 104c tr. ř. Uplatněné námitky lze formálně podřadit pod uvedený dovolací důvod, když tyto jsou ovšem neopodstatněné.

60. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve se obecně zabývat tím, co může sloužit jako důkaz. V tomto směru je nutno odkázat na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k trestnímu řádu, ŠÁMAL, Pavel. a kol. Trestní řád I. § 1 až §156. Komentář. 7. vydání, Praha: C.H. Beck, 2013, k § 89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněných, musí být respektována i zásada vyjádřená v § 2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou, jakožto součásti ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).

61. Z dikce ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. tedy vyplývá, že žádný druh důkazního prostředku nelze vyloučit s výjimkou případů upravených v § 89 odst. 3 tr. ř., který upravuje určité výjimky z tohoto pravidla. Jinak vyjádřeno, žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností (viz § 89 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až §156. Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1336). Případy, kdy přímo z trestního řádu vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku pak výslovně upravuje ustanovení § 89 odst. 3 tr. ř., podle kterého důkaz získaný nezákonným donucení nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která se takového donucení nebo hrozby dopustila. Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení je absolutně neúčinný, tj. tuto jeho vadu nelze odstranit a v trestním řízení jej zásadně nelze použít, vyjma případu, kdy má být důkazem proti osobě, která použila takového nezákonného donucení nebo hrozby donucení.

62. Současně lze uvést, že jako důkazy nemohou být použity v trestním řízení poznatky získané sice procesním dokazováním, pokud ale při vyhledávání, opatřování nebo provádění důkazů došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení [viz zmíněný komentář k § 258 odst. 1 písm. a)]. Trestní řád ovšem s výjimkou ustanovení § 89 odst. 3 tr. ř. neobsahuje žádnou kategorizaci možných vad provedených důkazů, pro které je určitý důkaz v řízení procesně nepoužitelný. Proto nepoužitelnost důkazů (důkazních prostředků) pro další podstatné vady, jimiž jsou zatíženy, lze dovozovat jen výkladem, a to v každém konkrétním případě zvlášť. Jinak vyjádřeno, trestní řád výslovně nestanoví, kdy je porušení předpisů o dokazování nutno považovat za podstatnou vadu řízení způsobující absolutní neúčinnost důkazu. To je nutno vždy posoudit podle konkrétních okolností dané věci, zejména vzhledem k charakteru vady řízení, jejímu vlivu na konkrétní důkaz a významu tohoto důkazu pro dané konkrétní řízení.

63. Dovolatel vadu nezákonných důkazů vztahuje zejména k prověrce na místě podle § 104e tr. ř., která byla provedena v rámci přípravného řízení (viz č. l. 136–156). Podstata jeho argumentace je založena na tom, že při jejím provádění nebyl dodržen denní čas odpovídající době, kdy se skutek stal, tedy tato nebyla prováděna za obdobných světelných podmínek. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné obecně rozvést, co se rozumí prověrkou na místě podle § 104e tr. ř. Prověrka na místě představuje jeden ze zvláštních způsobu dokazování, které jsou upraveny v § 104a až 104e tr.

ř. Prověrka na místě se provádí, jestliže je třeba (např. pro odstup času, pro vzniklé rozpory nebo nedostatky ve výpovědích, které nelze jinak odstranit, anebo z jiných důvodů) za osobní přítomnosti vyslechnuté osoby doplnit nebo upřesnit důležité údaje pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Prověrka na místě je úkonem, při kterém vyslechnutá osoba (podezřelý obviněný, svědek) ukazuje (označuje) místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí, popíše na místě okolnosti potřebné k objasnění vztahu určitých objektů k této události a demonstruje určitou činnost, o které vypovídala (viz k § 104e In: ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní řád. § 1 až §156 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1563). Místem se pak rozumí prostor, na kterém nebo ve kterém mělo dojít ke skutečnostem důležitým pro trestní řízení, zejména ke spáchání trestného činu nebo k událostem s ním souvisejícím. (viz § 104e In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád § 1 až §156. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1563–1564).

64. Současně je třeba upozornit, že prověrku na místě podle § 104e tr. ř. nelze ztotožňovat nebo zaměňovat s rekonstrukcí podle § 104d tr. ř., ale ani s vyšetřovacím pokusem podle § 104c tr. ř. Platí, že prověrka na místě se provádí zásadně jen na místě, kde došlo k určité události, a za obdobných podmínek, jaké byly v době této události. Na rozdíl od vyšetřovacího pokusu je vždy nutná přítomnost vyslechnuté osoby, jejíž výpověď se prověřuje, zatímco u vyšetřovacího pokusu, zejména prováděného v laboratorních podmínkách, není její přítomnost často nutná.

Lze tedy mít za to, že účelem prověrky na místě je doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, tj. porovnat skutečnosti uvedené ve výpovědi podezřelého, obviněného nebo svědka se situací a jejich činností na konkrétním místě, získání nových faktů nebo vyhledání, opatření a zajištění dalších potřebných důkazů. Smyslem tedy je objektivizace výpovědi určité osoby spočívající v odstranění přetrvávající neúplnosti nebo nepřesnosti v prověřované výpovědi, ale též zhodnocení věrohodnosti výpovědi z toho hlediska, zda vyslýchaná osoba získala informace důležité pro trestní řízení, o nichž vypovídala, bezprostřední účastí na vyšetřované události, zda její průběh skutečně sama pozorovala, zda informace získala jen zprostředkovaně, nebo dokonce zda si je sama nevymyslela.

Za tím účelem se potvrzuje samotná existence určitého místa, ověřuje se shoda údajů obsažených ve výpovědi se skutečnou situací na místě a rozsah znalosti vypovídající osoby o tomto místě.

65. V předmětné věci není pochyb o tom, že prověrka na místě podle § 104e tr. ř. byla provedena na místě, kde došlo k incidentu, ovšem nikoliv za obdobných světelných podmínek. Obecně lze připustit, že by zpravidla měla být prověrka na místě provedena za stejných či obdobných podmínek, za jakých došlo k určité události důležité pro trestní řízení, ovšem tento závěr neplatí bezvýhradně. V praxi totiž může dojít k tomu, že takový postup nebude objektivně možný, popř. bude spojen s určitými problémy souvisejícími z možností vytvoření stejných podmínek (např. vyvolání bouřky či osvětlení měsícem) nebo např. s ochranou osob, které se prověrky účastní či ochranou veřejnosti.

Důležité pro provedení prověrky na místě podle § 104e tr. ř. je ovšem skutečnost, že tato je provedena na určitém místě, kde mělo dojít k určité události, která je předmětném trestního řízení a také to, co má být prověrkou na místě objasněno či upřesněno. V tomto směru je třeba uvést, že v předmětné věci skutečně nebyla prověrka na místě učiněna v nočních hodinách. Policejní orgán tento postup zdůvodnil, uvedl, proč k provedení prověrky na místě podle § 104e tr. ř. přistoupil za denního světla, a nikoliv v nočních hodinách a Nejvyšší soud má za to, že jeho postup byl opodstatněný, když to bylo jednak z důvodu lepších světelných podmínek pro dokumentaci místa a také z důvodů bezpečnostních (viz č. l.

142). Z pohledu postupu policejního orgánu současně nelze pominout, že předmětem prověrky na místě bylo jen určité upřesnění předchozích výpovědí všech osob, kde se v době incidentu nacházely a jak došlo ke shození poškozeného z hradební zdi, byť se k této skutečnosti již všichni zúčastnění, včetně obviněného vyjádřili ve svých výpovědích realizovaných před touto prověrkou na místě, včetně toho, že se tito svědci (H., S. a poškozený) vyjádřili, a to shodně ohledně trička útočníka (bílé). Prakticky se při prověrce na místě jednalo o to, aby svědci, ale i obviněný na místě ukázali svoji polohu, kterou ovšem již předtím ve svých výpovědích popsali.

Již z tohoto důvod lze mít za to, že skutečnost, že byla prověrka provedena za denního světla nemůže vést k závěru, že by prověrka na místě byla vadná a nepoužitelná, když navíc jak již bylo naznačeno, prověrka na místě se vztahuje k určitému místu a při jejím provádění nemusí být vždy dodrženy všechny podmínky, které byly dány v době, kdy podezřelý či obviněný či svědci určitou událost, jejichž objasnění je předmětem prověrky vnímali, přestože takový postup je zpravidla žádoucí.

66. Nad rámec shora uvedeného je také třeba uvést, že prověrky se kromě nezúčastněného osoby účastnil i tehdejší obhájce obviněného a tento zvolený postup nerozporoval, přestože lze připustit, že samotná tato skutečnost, pro posouzení toho, zda byly dodrženy při provádění prověrky na místě procesní předpisy není rozhodující. Zde je ovšem třeba uvést, že i samotný obviněný v rámci této prověrky ukázal, kde k incidentu podle něho došlo, jak seděl poškozený a v jaké poloze, kde se nacházel on sám a kde svědci, přičemž nerozporoval ani místo incidentu, ale ani tvrzení svědků, ohledně toho, odkud incident pozorovali. Nakonec vyjádření obviněného a svědků a poškozeného v rámci této prověrky odpovídalo jejich předchozím procesně použitelným výpovědím, ale i z náčrtku poškozeného (viz č. l. 48), který byl poškozeným vyhotoven před touto prověrkou, stejně jako náčrtku svědka S. (č. l. 80).

67. Nadto má Nejvyšší soud za to, že samotná prověrka na místě měla jen určitou podpůrnou úlohu v dané věci, když podstatný byl následně realizovaný vyšetřovací pokus podle § 104c tr. ř. (viz č. l. 184–189), který měl prověřit, zda svědci H. a S. byli skutečně schopni rozeznat v nočních hodinách z místa odkud incident pozorovali bílou barvu trička útočníka či nikoliv. Byť to obviněný přímo v rámci dovolání přímo nenamítá, je třeba zdůraznit, že tento vyšetřovací pokus byl proveden za obdobných světelných podmínek, jako byly v době incidentu (viz č. l. 171–174), tedy za tmy, když tyto podmínky se lišily jen tím, že v době události více svítil měsíc, což muselo výhledové podmínky na rozdíl od podmínek vyšetřovacího pokusu zlepšovat. Proto i tyto námitky musí Nejvyšší soud odmítnout.

68. Obviněný dále namítá i třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tvrdí, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy. Lze připustit, že tato argumentace je podřaditelná pod tento dovolací důvod. Obviněný pak přesně specifikuje, o které důkazy mělo být dokazování doplněno (viz bod C dovolání).

69. Nejvyšší soud považuje obecně k problematice tzv. opomenutých důkazů za vhodné připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

70. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

71. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

72. Z pohledu shora naznačených východisek následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněné argumentace. Předně je třeba uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání provádí přesný výčet důkazů, které měly být podle něho provedeny a které tudíž mají představovat tzv. opomenuté důkazy, tak je třeba zdůraznit, že námitku tzv. opomenutých důkazů je možno vztahovat jen k těm důkazům, které před soudy nižších stupňů byly navrhovány a které soudy odmítly provést, popř. k nim v rámci hodnocení důkazů nepřihlédly. Jedná se tedy o důkazy, jejichž provedení požadoval dovolatel v rámci odvolacího řízení výslovně provést, neboť ani nepostačuje vyjádření obhajoby, že ponechává provedení určitého důkazů na zvážení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 403/2015). Tedy nejedná se o všechny důkazy, které navrhoval obviněný provést v rámci daného řízení a které soud neprovedl. Je tomu tak proto, že skutečnost, že v rámci řízení je navrženo obhajobou provedení určitého důkaz neznamená, že na jeho provedení obhajoba trvá po celou dobu řízení. Není totiž pochyb o tom, že právě probíhající řízení může vést obhajobu ke změně postoje k provedení určitého důkazu, jehož provedení původně navrhovala, neboť může provedení tohoto důkazů vzhledem k dalším již provedeným důkazům považovat za nadbytečné, popř. nelze ani vyloučit, že by případné provedení tohoto původně navrhovaného důkazu mohlo podle obhajoby vést ke zhoršení postavení obviněného.

73. Z pohledu shora prezentovaného závěru je třeba akcentovat, že vlastní rozsah dokazování je určen povinností soudu zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Pokud tedy soud prvního stupně považuje dokazování za dostatečné, tedy podle něho byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, musí před skončením dokazování zjistit, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování. Pokud pak považuje další navrhované důkazy, a to ať již ze strany obhajoby či obžaloby za nadbytečné z hlediska ustanovení § 2 odst. 5, věta první, prohlásí dokazování za skončené. Následně postupuje soud prvního stupně podle § 216 odst. 1 tr. ř., prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem. Pokud pak jsou nějaké návrhy na doplnění dokazování před soudem prvního stupně zamítnuty, záleží pak na obviněném, popř. státním zástupci, zda takový stav akceptuje, či v rámci podaného odvolání bude trvat na provedení těchto navrhovaných důkazů, popř. jen některých z nich. Jen takový postup je předpokladem proto, aby v rámci případného dovolání mohlo být dovolatelem namítáno, že tyto neprovedené důkazy patří do kategorie tzv. opomenutých důkazů. Tedy do kategorie tzv. opomenutých důkazů nelze zahrnovat důkazy nové nebo důkazy, jejichž neprovedení nebylo navrhováno v rámci odvolacího řízení, byť původně takový návrh byl učiněn.

74. Zde je namístě uvést, že v řízení před soudem prvního stupně před skončením dokazování měla obhajoba určité důkazní návrhy, jejichž provedení soud prvního stupně podle § 216 odst. 1 tr. ř. zamítl, přičemž svůj postup řádně odůvodnil (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Následně obviněný v rámci odvolacího řízení výslovně u veřejného zasedání požadoval doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika a výslech své sestry. O těchto důkazních návrzích odvolací soud rozhodl, tedy zabýval se jimi, když jednak provedení těchto důkazů zamítl v rámci veřejného zasedání, jednak svůj postup zdůvodnil i v rámci písemného vyhotovení (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. I Nejvyšší soud totiž považuje tyto důkazní návrhy za nadbytečné, když skutečně lze souhlasit s tím, že ani závěry znaleckého posudku, který předložila obhajoba nejsou v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Zeleného, Ph.D., a sestra obviněného skutečně nebyla na místě činu. Pro jistou přesnost je třeba poukázat i na to, že soud druhého stupně si byl vědom i toho, že obhajoba učinila v rámci písemného vyhotovení i jisté úvahy stran možného doplnění dokazování, když ovšem zcela správně poukázal na skutečnost, že u veřejného zasedání návrhy na doplnění dokazování obhajoba omezila jen na tyto dva důkazní návrhy. Proto v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy.

75. Na závěr, pro jistou přesnost, bez ohledu na skutečnost, že další důkazní návrhy nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, když se fakticky jedná o nové důkazní návrhy, považuje Nejvyšší soud skutečně za vhodné jen stručně uvést, že některé tyto důkazní návrhy učinil obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně (konfrontace mezi obviněným a svědkem A. K., vyšetření na detektoru lži, znalecký posudek z oboru spektroskopie), přičemž soud prvního stupně se těmito důkazními návrhy řádně a dostatečně zabýval a vypořádal se tím, proč k provedení těchto důkazů nepřistoupil.

76. Stran naplnění tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho všech třech uplatněných variantách, musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů ve věci provedly rozsáhlé dokazování, a to zejména soud prvního stupně, když, jak již bylo naznačeno, provedl řadu důkazů navržených jak obžalobou, tak i obhajobou, a to vše při vědomí toho, že obviněný spáchání trestné činnosti popírá a označuje za pachatele jinou osobu. Lze mít za to, že oba soudy se řádně a dostatečně zabývaly obhajobou obviněného, že skutek spáchala jiná osoba (svědek A. K.), a to z pohledu všech ve věci provedených důkazů. Následně všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, když žádný z provedených důkazů neopomněl, takže zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy poté řádně rozvedl a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz 23 až 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně se poté ztotožnil i odvolací soud, který se rovněž řádně a dostatečně vypořádal s odvolací argumentací obviněného (viz bod 24–32 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). I Nejvyšší soud má za to, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů odpovídá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže ve věci byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Dovolací soud pak ani ve věci neidentifikoval tvrzené procesní pochybení zakládající existenci procesně nepoužitelných důkazů a ani tvrzenou existenci tzv. opomenutých důkazů.

77. Bez ohledu na shora uvedené, jen pro úplnost Nejvyšší soud opětovně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Této povinnosti soudy nižších stupňů zcela dostály, jak již bylo konstatováno. V dané věci pak Nejvyšší soud ani neidentifikoval tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Zde je třeba připomenout, že z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí soudů ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Není totiž pochyb o tom, že oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi a jejich věrohodností, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především pak znaleckými posudky či listinnými důkazy. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl sice uplatněn částečně relevantním způsobem, ovšem pod něj subsumované námitky jsou zcela zjevně neopodstatněné.

78. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný jednak zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného zvlášť závaženého zločinu, neboť nesouhlasí s tím, že by věděl, že pod zídkou je hloubka 6,15 metrů, tedy zpochybňuje svoji vědomost o tom, že by znal výšku hradeb, když ale zároveň nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že pád poškozeného z výšky 6,15 metrů mohl objektivně způsobit jeho smrt. Tato argumentace je rozporuplná, když je fakticky založena především na procesní argumentaci, jelikož obviněný zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů stran toho, že by věděl, že poškozený sedí na hradbách opevnění, tedy že by mu muselo být zřejmé, že je pod zídkou hloubka (s odkazem na obsáhlé citace z judikatury) a nikoli na argumentaci hmotněprávní. Proto uplatněnou argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s jistou mírou tolerance. Námitku stran toho, že pád z výšky není způsobilým prostředkem k usmrcení poškozeného lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť i tato argumentace je založena částečně na procesní argumentaci (námitka neprovedení všech požadovaných důkazů).

79. Nejvyšší soud se nejprve vypořádal s námitkou týkající se neexistence subjektivní stránky u předmětného trestného činu. Nejvyšší soud předně považuje za potřebné připomenout některá obecná východiska týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, která souvisí i s tvrzenou vadou nesprávné právní kvalifikace (nesprávného právního posouzení jednání obviněného, které ovšem obviněný zcela popírá). Dovolací soud považuje za nutné uvést, že zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu, přičemž má dvě formy, úmysl (§ 15 tr.

zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.

10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

80. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

81. Platí, že v případě zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslná forma zavinění. Totéž platí pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin podle § 146 tr. zákoníku, na které obviněný odkazuje jako variantu ke zvolené skutkové podstatě (v podrobnostech viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1867–1871, s. 1969– 1980). Tedy u všech těchto trestných činů se vyžaduje úmyslné zavinění. Zde je ovšem současně třeba uvést, že stran těchto alternativních skutkových podstat obviněný žádnou právní argumentaci blíže nerozvádí.

82. Současně je třeba zdůraznit, že z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 tr. zákoníku, nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nebo jeho pokus, popř. podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele, popř. s jakým následkem byl pachatel smířen. Zavinění pachatele v takových případech je tedy určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u trestného činu vraždy a trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. odst. 2 či 3, nebo ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, popř. odst. 2, 3 či 4, výrazně rozdílná (srov. R 62/1973), (viz § 140 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1887, marg. č. 25).