6 Tdo 1256/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2022 o dovoláních, která podali obviněný M. H., nar. XY, bytem XY, XY, obviněný V. M., nar. XY, bytem XY, XY, obviněný K. O., nar. XY, bytem XY, XY, obviněný O. H., nar. XY, Slovenská republika, bytem XY, XY, obviněný L. F., nar. XY, bytem XY, XY a obviněný M. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, č. j. 6 To 56/2020-14327, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 3/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H., O. H. a M. M. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. O., L. F. a V. M. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2020, č. j. 50 T 3/2010-14049, bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně celkem jedenácti obviněných. Obvinění M. H., A. B. (dovolání nepodal), Š. P. (dovolání nepodal), obviněný V. M., obviněný F. H. (dovolání nepodal), obviněný J. K. (dovolání nepodal) a obviněný K. O., byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [obv. H. dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku]. Obvinění K. N. (dovolání nepodal), obviněný O. H., obviněný L. F. a obviněný M. M. byli uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), [odst. 2 obvinění H., F. a M.], [odst. 3 obviněný N.] trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 152/1995 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2004. Vzhledem ke skutečnosti, že výroky o trestu jsou obviněným, stejně jako jejich obhájcům a státnímu zástupci známy a rozhodnutí ve vztahu k dovolatelům nenabylo právní moci s ohledem na podaná odvolání, bude tyto Nejvyšší soud zmiňovat pouze v souvislosti s případně namítaným trestem.

2. Na podkladě odvolání státního zástupce a všech obviněných byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, č. j. 6 To 56/2020-14327, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve všech výrocích ve vztahu k obviněným M. H., V. M., A. B., F. H., J. K. a K. O. a ve výroku o trestu ve vztahu k obviněným Š. P., R. N., O. H., L. F. a M. M. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 45 odst. 1, 3 tr.

zákoníku byl zrušen výrok o vině i o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011, č. j. 48 T 1/2006-2084, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 To 82/2011-2295, ve vztahu k obviněnému V. M., nar. XY, a F. H., nar. XY, a dále podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku výrok o vině i trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2011, č. j. 48 T 1/2006-2352, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 To 12/2012-2500, jakož i další výroky mající v uvedených výrocích o vině svůj podklad a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný M.

H. byl pod body 1.1. a 1.2. výroku rozsudku odvolacího soudu uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 3, § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr.

zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 1.000 Kč, tedy celkem 200.000 Kč, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku); obviněný A. B. byl pod bodem 1.1. výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr.

zákoníku, a odsouzen podle § 240 odst. 3, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 100.000 Kč, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let; obviněný V.

M. byl pod bodem 3.1., 3.2. výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 240 odst.

3, § 45 odst. 1, 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 100.000 Kč, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let, podle § 70 odst. 2 tr.

zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (specifikované ve výroku rozsudku); obviněný F. H. byl pod bodem 3.1., 3.2 výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 240 odst. 3, § 45 odst. 1, 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr.

zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 160 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 80.000 Kč, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu tří let, podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (specifikované ve výroku rozsudku); obviněný J. K. byl pod bodem 4. výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr.

zákoníku, a odsouzen podle § 240 odst. 2, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 160 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 80.000 Kč, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu čtyř let; obviněný K.

O. byl pod bodem 5. výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a odsouzen za skutek pod bodem 4 a sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2012, č. j. 40 T 2/2011-1505, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.

10. 2013, č. j. 3 To 89/2012-1974, podle § 240 odst.

3 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 160 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 80.000 Kč, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let, dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku), podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ve vztahu k obviněnému K. O. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2012, č. j. 40 T 2/2011-1505, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2013, č. j. 3 To 89/2012-1974, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; obviněný Š. P. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.

zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 100.000 Kč, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu čtyř let; obviněný R.

N. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 251 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., do 31. 12. 2004 (dále jen „trestní zákon“) za použití § 40 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, dále mu byl podle § 53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 80.000 (osmdesáti tisíc) Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 trestního zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců; obviněný O.

H. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 251 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, dále mu byl podle § 53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 80.000 (osmdesáti tisíc) Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 trestního zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců; obviněný L.

F. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 251 odst.

2 trestního zákona za použití § 53 odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu ve výměře 50.000 (osmdesáti tisíc) Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 trestního zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců; obviněný M. M. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 251 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, dále mu byl podle § 53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 80.000 (osmdesáti tisíc) Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl podle § 54 odst. 3 trestního zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. V ostatních výrocích (viz bod III. výroku rozsudku odvolacího soudu) zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění M. H., V. M., K. O., L. F., M. M. a O. H. dovolání, ve kterých všichni uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případě vedle uvedeného dovolacího důvodu uplatnili také další dovolací důvody [obviněný V. M. kromě tohoto dovolacího důvodu odkázal také na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř., obviněný K. O. na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), h), e), k) tr. ř., obviněný L. F. na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a obviněný O. H. na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

4. Obviněný M. H. v úvodu svého dovolání poukazuje na skutečnost, že byl v dřívějším průběhu trestního řízení opakovaně obžaloby zproštěn [viz bod II. dovolání]. Dále namítá, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Jako další námitku uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, „resp. případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů v nesouladu s provedenými důkazy“.

Podle obviněného nebylo rovněž respektováno ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., protože odvolací soud nehodnotil všechny provedené důkazy, tudíž postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Rekapituluje vymezení skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatuje, že podle obžaloby měl spotřební daň zkrátit o 213.301,50 Kč a podle rozsudku měl neodvedením daně způsobit škodu 56.638.353 Kč. Konstatuje, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel vstříc podané obžalobě a pojal do vymezení skutku zdaňovací období dalších měsíců roku 2004, přičemž škodu ponechal ve výši stanovené nalézacím soudem.

Konstatuje, že odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a současně přisvědčil námitce státního zástupce týkající se časového vymezení trestné činnosti s tím, že za prokázané bylo možno vzít pouze některé transakce. Podle dovolatele při hodnocení důkazů ve vztahu k časovému vymezení skutku odvolací soud výrazně překročil zásadu volného hodnocení důkazů a odůvodnění jeho rozhodnutí je zcela nelogické, když ani nespecifikuje, jaké indicie má vlastně v souvislosti s časovým vymezením skutku na mysli.

Podle dovolatele nejsou svědecké výpovědi způsobilé být podkladem pro skutková zjištění. Tvrdí, že žádný ze soudů nestanovil škodu, která měla být jednáním obviněného způsobena, a poukazuje na skutečnost, že žádný poškozený se nepřipojil s nárokem na náhradu škody. Současně vytýká, že nalézací soud nepřihlížel ke znaleckému posudku znalkyně Ing. Leinové, podle kterého nelze výši škody přesně stanovit, a škodu si spočítal sám. Podle obviněného nebyl rovněž proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že v lihovaru v XY byl vyráběn mimobilanční líh, což podle něj vyplývá i ze skutečnosti, že při prohlídkách nebytových prostor nebylo zajištěno žádné zařízení způsobilé k takové výrobě a soudy své závěry opřely pouze o „listiny Nákup – Prodej“ a další důkazy nehodnotily.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti uvádí, že dovoláním napadené rozhodnutí nese prvky libovůle, ignorování a deformace důkazů ze strany soudů, a proto je možno hovořit o extrémním nesouladu-rozporu, jak jej ve své judikatuře definuje Ústavní soud. S ohledem na uvedenou skutečnost navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a Vrchnímu soudu v Olomouci věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. V doplňku dovolání pak vzal zpět svůj původně učiněný návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.

5. Obviněný O. H. předně uvedl, že odvolacím soudem nebylo rozhodnuto samostatným výrokem o jeho odvolání, když za takový výrok podle dovolatele nelze považovat výrok pod bodem III. dovoláním napadeného rozsudku. V další části dovolání poukazuje na dosavadní chronologii trestního řízení, když odvolacímu soudu vytýká, že bezvýhradně akceptoval nesprávný způsob hodnocení důkazů, který byl soudem prvního stupně postaven na domněnkách a subjektivním názoru nalézacího soudu a chybí jakýkoliv přímý důkaz. Nepřímé důkazy, jako např. listiny „Nákup a Prodej“ stejně jako odposlechy telefonních hovorů nejsou průkaznými důkazy, když navíc v uvedených listinách nefiguruje ani jeho jméno a zkratky jej stěží mohou identifikovat. Podle obviněného mu nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu, když stěží lze závěr o jejím naplnění dovozovat z částky, za kterou měl mimobilanční líh nakupovat (70 Kč). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nebyl bez znaleckého zkoumání oprávněn spočítat a určovat výši spotřební daně ani DPH. Vzhledem ke skutečnosti, že neexistuje žádný přímý důkaz prokazující jeho vinu a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec důkazů, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

6. Obviněný L. F. v úvodu svého dovolání poukazuje na zákonné znění § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2004, a podává jeho obecný výklad s tím, že nebylo prokázáno, že došlo k ukrytí, převedení na sebe nebo na jiného nebo užívání věci získané z trestné činnosti. Ve výroku o vině není podle něj specifikováno, zda zakoupený líh byl použit k výrobě potravin ve společnosti B. nebo prodán dalším osobám, což je podle něj podmínkou k tomu, aby mohla být naplněna hypotéza normy uvedené v odsuzujícím ustanovení trestního zákoníku. Podle dovolatele musí být jednoznačně stanoveno a prokázáno, zda líh byl použit do výroby nebo prodán. Opětovně zdůrazňuje, že skutkový stav nebyl prokázán, neboť žádný líh nenakupoval, nemohl tak ani mít vědomí o tom, že se jedná o líh, ze kterého

nebyla zaplacena spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Nesprávné hmotněprávní posouzení věci spatřuje též v tom, že soudy nevyvodily žádné závěry a nijak nehodnotily listinné důkazy provedené u hlavního líčení dne 20. 1. 2020 a některé listinné důkazy neprovedly vůbec. Soudy podle něj nevysvětlily, proč se nezabývaly výslechy některých svědků. Podle dovolatelova mínění se rovněž nezabývaly vědomím a následně úmyslem v jeho jednání, neboť stěžejní důkazy ohledně jednání za společnost či ve prospěch společnosti B.

zcela pominuly. Podle dovolatele jde o porušení základních zásad trestního řízení. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá, že odvolací soud zrušil ve vztahu k němu rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a nově rozhodl při nezměněném výroku o vině. Podle dovolatele tak odvolací soud zatížil svoje rozhodnutí procesní vadou, když výslovně neuvedl, v jaké části odvolání vyhověl a v jaké části odvolání zamítl. O zamítnutí odvolání měl podle jeho mínění soud rovněž rozhodnout výrokem, a nikoli pouze odkázat na nezměněný výrok o vině.

Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale aby zrušil také rozsudek předcházející a Krajskému soudu v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by byl zrušen pouze rozsudek odvolacího soudu, dovolatel vznesl námitku podjatosti senátu 6 To Vrchního soudu v Olomouci, jejíž důvod spatřuje v tom, že jeden ze soudců po skončení jednání odvolacího soudu, při odcházení stran z jednací síně, pronesl k ostatním členům senátu větu „To jsme jim to dali“.

7. Obviněný V. M. v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítl, že skutky, kterými byl uznán vinným, nevykazují veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Následně soudům vytýká, že své závěry o jeho vině vybudovaly mj. na znaleckých posudcích, když však znalci neměli k jejich vypracování dostatek relevantních podkladů (znalec Ing. Steiner), případně nebyly zohledněny obviněnému z nich prospívající závěry (znalec prof. Melzoch), aby následně sám závěry znaleckých posudků ze svého hlediska rozebíral a hodnotil.

V další části dovolání podává obecný výklad zásady zjištění skutečného stavu věci bez důvodných pochybností a uvádí, že Nejvyšší soud by měl být povolán zodpovědět otázku, zda objasnění věci a hodnocení důkazů proběhlo ze strany obecných soudů s vyloučením libovůle a v souladu s ústavně konformně interpretovanými právními normami, když podle dovolatele došlo v jeho trestní věci k porušení zásady in dubio pro reo, a pokud byl uznán vinným a byl mu uložen trest, došlo podle něj k porušení jeho práva na osobní svobodu.

V další části dovolání se vrací k vlastnímu hodnocení závěrů znalce prof. Melzocha a hodnocení dalších důkazů a namítá, že nalézací soud hodnotil důkazy nepřímé a nikoli přímé důkazy, jež by jej zcela vyvinily, což podřazuje pod opomenuté důkazy a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. Připouští, že nalézací soud sice provedl důkazy navrhované obhajobou, zejména znalecký posudek prof. Melzocha vztahující se k lihovaru ve XY, avšak „zcela je opomenul při dodržení zásad vtělených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu“.

Nalézacímu soudu vytýká, že neprovedl podrobnější výslech svědka S. D., odvolacímu soudu pak to, že neakceptoval jeho návrh na doplňující výslech svědka. Současně podrobně rozvádí, jaké otázky měly být svědkovi kladeny. V této souvislosti pak označuje za nezákonnou prohlídku jiných prostor, neboť svědek D., který byl prohlídce přítomen, nemůže být podle jeho mínění považován za nezúčastněnou osobu. Za nezákonné označuje též záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu. Jedná se o hovory uskutečněné v roce 2004, a jediný ve spise se nacházející příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se týká období 28.

3. – 28. 5. 2006. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. připouští, že tento dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale pouze takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením. Aniž by specifikoval, o které hlavní líčení se má jednat, vytýká, že nemohl uplatnit svá procesní práva při vyhlášení rozsudku, např. podat odvolání do protokolu, vzdát se odvolání nebo si ponechat lhůtu k možnému podání odvolání, kdy podle něj mohlo být teoreticky postupováno též podle § 218 tr.

ř. Zdůrazňuje, že právo obviněného osobně se účastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces.

Odvolacímu soudu následně vytýká, že nalézacímu soudu vnutil svůj pohled na hodnocení důkazů oproti názoru původního senátu nalézacího soudu, čímž došlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces podle čl. 6. EÚLP. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Krajskému soudu v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

8. Obviněný K. O. ve svém dovolání (podaném prostřednictvím tří obhájců) uplatnil formálně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když se omezuje na pouhou citaci jeho zákonného znění a uvedení jeho obecného výkladu, aniž by uvedl konkrétní argumentaci mající vztah k uvedenému dovolacímu důvodu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poukazuje na porušení principu zákonného soudce, neboť po posledním zprošťujícím rozsudku došlo podle něj k nedůvodné změně složení senátu, aniž k tomu byly dány důležité důvody.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že v jeho rámci lze vznášet námitky procesního charakteru, a tudíž namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. V souvislosti s judikaturou zmíněných soudů, když z uvedených rozhodnutí cituje, poukazuje na skutečnost, že v předmětné trestní věci byl již třikrát vyhlášen zprošťující rozsudek, a pozastavuje se nad tím, jak při nezměněné důkazní situaci mohl nalézací soud dospět k diametrálně odlišným skutkovým zjištěním, aby následně obsáhle citoval z posledního rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byl obžaloby zproštěn.

V rámci tohoto dovolacího důvodu rovněž namítá procesní nepoužitelnost listinného důkazu označeného soudy jako mimoúčetní evidence nákupu surového lihu a prodeje rafinovaného lihu, neboť tento dokument byl zajištěn při domovní prohlídce, která neproběhla v souladu s § 85 odst. 2 tr. ř., protože při ní jako nezúčastněná osoba byl přítomen svědek S. D., který však není osobou nezúčastněnou, neboť sám měl od obviněného H. nakupovat alkohol. Následně dovolatel ze svého hlediska tento důkaz rozebírá a hodnotí, přičemž zejména označuje za spekulativní domněnku, že osobou označenou v mimoúčetní evidenci jako „ODE“, popř. „ODEH“ by byl on-dovolatel, a odmítá, že obsah hovorů a SMS zpráv by bylo možno spojit se zápisy v této evidenci.

Současně uvádí, že tato evidence nebyla nalezena u něj- dovolatele a že s ní nemá nic společného. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s jeho obhajobou, podle které nebylo možno v lihovaru mimobilanční líh vyrobit. Na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že v lihovaru XY nemohlo být vyrobeno takové množství nezdaněného lihu, jaké je uvedeno v soudních rozhodnutích, přičemž obdobně jako obviněný H. zdůrazňuje závěry znalce prof. Melzocha. Zdůrazňuje, že nikdy nebyl při mimobilanční výrobě lihu přistižen a že žádné množství lihu nebylo nikdy zajištěno.

Nelze podle něj prokázat, že by jakýkoli obchod s nezdaněným lihem fyzicky proběhl, a proto s ohledem na § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jej nelze uznat vinným a v této souvislosti poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo. Poukazuje rovněž na skutečnost, že výroba lihu nebyla možná bez účasti dalších osob a opakuje, že součástí spisového materiálu není žádný usvědčující přímý důkaz, a opět rozvádí obecné zásady dokazování v trestním řízení.

Napadá též procesní postup soudů, pokud s odkazem na jím tvrzenou irelevantnost výpovědí neprovedly znovu výslechy svědků, u nichž nedal souhlas se čtením protokolů o dřívějších výpovědích. Tímto postupem bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud nemůže předvídat obsah důkazu a předem hodnotit jeho význam pro rozhodnutí. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. označuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Poukazuje na délku řízení a na dobu, která uplynula od spáchání skutku a činí „neuvěřitelných“ patnáct let.

V této souvislosti cituje některá rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), ve kterých byla označena za nepřiměřenou i kratší doba trestního řízení, než jaká byla v jeho trestní věci, a dovozuje, že o délce trestního řízení v jeho trestní věci lze hovořit jako o extrémní. S ohledem na extrémní délku řízení a okolnosti případu bylo podle dovolatele na místě zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam, přičemž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.

ÚS 2859/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 316/2001, jakož i na judikaturu ESLP. V této souvislosti uvádí, že je naplněn též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť trestní stíhání mělo být zastaveno jako nepřípustné. S ohledem na ukládání souhrnného trestu bylo podle dovolatele eventuálně na místě využít postup podle § 44 tr. zákoníku a upustit od uložení souhrnného trestu, neboť trest v délce sedmi let uložený mu-dovolateli ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2011, je podle jeho mínění zcela dostatečný.

Rovněž uvádí, že odvolací soud užil mírnější právní kvalifikaci s mírnější trestní sazbou, uložil však stejný trest, čímž rezignoval na zohlednění proporcionality mezi právní kvalifikací jeho jednání a ukládaným trestem. Uložený peněžitý trest označuje za nepřípustný vzhledem ke svým majetkovým poměrům, neboť je nemajetný, nevlastní žádnou nemovitost ani movitou věc větší hodnoty, jeho jediným příjmem je starobní důchod, má exekuční srážky, poukazuje na svůj špatný zdravotní stav, který bude vyžadovat operaci.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvádí, že odvolací soud mu ukládal trest za skutek pod bodem 4. rozsudku, který však spáchal obviněný J. K. Rozsudek odvolacího soudu je tak podle dovolatele zmatečný. V jeho výroku není u citovaných ustanovení právních předpisů uvedeno, které rozhodné znění má soud na mysli, ačkoli jde o skutek spáchaný před 15 lety a jednotlivé trestněprávní a jiné předpisy byly mnohokrát novelizovány. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby byl podle § 226 tr.

ř. obžaloby zproštěn, a pokud Nejvyšší soud neshledá podmínky, aby ve věci sám rozhodl, aby rozhodnutí odvolacího soudu (nesprávně uvedeno usnesení) bylo zrušeno, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc byla nalézacímu soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí.

9. Obviněný M. M. v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a soudy provedeným dokazováním, který měl za následek nesprávné skutkové a právní závěry o jeho vině. Tento nesoulad má základ v postupu odvolacího soudu, který opakovaně rušil předcházející zprošťující rozsudky na základě vlastních skutkových zjištění odlišných od zjištění soudu prvního stupně. V návaznosti na shora uvedené pak uvádí, že existence takového rozporu je porušením práva obviněného na spravedlivý proces a je podkladem pro zásah dovolacího soudu.

Následně cituje § 2 odst. 5 a § 125 odst. 1 tr. ř., podává obecný výklad zásady presumpce neviny a namítá, že soud prvního stupně zcela opomenul hodnotit veškeré důkazy obžalobě protichůdné. Vypočítává prakticky všechny důkazy ve věci provedené, vytýká, že nalézací soud důkazy pouze konstatoval a nehodnotil. Následně obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů a trvá na svém tvrzení, že vše probíhalo legálně a že žádný mimobilanční líh nikdy od nikoho nekoupil. Jednostranný postup odvolacího soudu nekonvenuje požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr.

ř. na odůvodnění rozhodnutí. Dále sám provádí obsáhlou konfrontaci odvolacím soudem údajně „protěžovaných“ záznamů telefonních hovorů a záznamů v evidenci „Prodej“ s dalšími provedenými důkazy, přičemž mj. označuje za neudržitelný závěr, že by od května 2004 odebíral mimobilanční líh, aniž by při kontrolách provedených v likérce celním úřadem ve dnech 29. 6., 25. 10. a 30. 11. 2004 byly zjištěny jakékoli nedostatky. Žádá soudy obou stupňů o vysvětlení, jak korespondují závěry o jeho vině dovozované z jedné listiny nalezené v XY a vytvořené neznámou osobou a záznamy nekonkrétních hovorů s dalšími provedenými důkazy, které jakoukoli manipulaci s mimobilančním lihem vylučují.

V této souvislosti cituje závěry rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1135/17 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 976/2020. Vytýká, že zůstaly opomenuty též výpovědi v dovolání vyjmenovaných svědků, kterým nebylo nic známo o tom, že by se v likérce zpracovával jakýkoli mimobilanční líh. Rozsudku odvolacího soudu vytýká vnitřní rozpornost, zpochybňuje soudem učiněná skutková zjištění, která se týkají nikoli samotného dovolatele, ale časového vymezení skutku ve vztahu k obviněnému H.

a dalšímu obviněnému A. B. Za prokázané označuje nákupy surového lihu těmito obviněnými až od září 2004 a dovozuje, že za této situace je vyloučeno naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v době květen – září 2004, neboť v tomto období nebyla prokázána existence mimobilančního lihu jako věci pocházející z trestné činnosti, která by objektivně mohla být předmětem trestného činu podílnictví. Dále namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, kterou soudy dovodily pouze na základě dedukce, že měl nakupovat líh v ceně 70 Kč za litr, aniž by toto měly důkazně podloženo.

Rovněž zpochybňuje správnost dovoláním napadeného (§ 263 odst. 7 tr.

ř.) a jemu předcházejícího rozsudku, když v předmětné trestní věci byly vydány tři zprošťující rozsudky a k odsouzení došlo až na základě přikázání věci jinému senátu. S ohledem na skutečnosti v dovolání zmíněné navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Krajskému soudu v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Ten před zaujetím svého stanoviska k jednotlivým dovolacím námitkám obviněných připomenul, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Poukázal na to, že Nejvyšší soud jako soud dovolací nemůže přezkoumávat postup nižších soudů při hodnocení důkazů, ale naopak je v dovolacím řízení povinen vycházet z konečného skutkového zjištění těchto soudů a teprve v návaznosti na toto zjištění posuzovat správnost právního posouzení skutku.

a) K dovolání obviněného M. H. uvedl, že tento sice formálně namítá, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, fakticky však nevznáší žádné konkrétní námitky, kterými by vytýkal nesoulad zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Zpochybňuje kvalitu důkazního řízení, a to jednak v obecné rovině, jednak ve vztahu k některým dílčím skutkovým zjištěním.

Odkazuje na procesní ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo. Námitky obviněného považuje státní zástupce za skutkové a procesní, neboť jimi dovolatel brojí proti závěrům soudů o jeho vině s argumentací neexistence důkazů, které by jeho vinu prokazovaly, tvrzení, že mimobilanční líh nebyl v lihovaru v XY vyráběn a že důkazy – formuláře označené jako „NÁKUP“ a „PRODEJ“, jeho vinu neprokazují. Právní relevanci lze podle státního zástupce stěží přiznat námitkám, kterými dovolatel brojí proti časovému vymezení skutku odvolacím soudem, kdy v konečném důsledku byl tímto postupem obviněný zvýhodněn, když logicky je nutno předpokládat, že při delší době páchání trestné činnosti by byl také daňový únik vyšší.

Takovým postupem pak nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Za právně relevantní není z pohledu státního zástupce možno označit ani námitku, že se žádný z poškozených nepřipojil s nárokem na náhradu škody. Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však až na některé výjimečné případy nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.

1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikované pod R 39/2014). Jinak námitky týkající se výše škody, resp. daňového úniku, jsou opět námitkami primárně skutkovými, když dovolatel nevytýká nesprávnou aplikaci mimotrestních norem upravujících rozsah daňové povinnosti u spotřební daně, popř. daně z přidané hodnoty, ale paušálně odmítá skutková zjištění učiněná soudy, které označuje za nekvalifikovaný odhad. Postup při stanovení výše daňového úniku vyložený v bodě 112) odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle státního zástupce plně akceptovatelný.

S ohledem na shora uvedené navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

b) Ve vztahu k dovolání obviněného O. H. státní zástupce konstatoval, že dovolatelem uplatněné námitky lze stěží podřadit pod uplatněný dovolací důvod, že by jimi prakticky vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným. I tento dovolatel podle státního zástupce odmítá prakticky všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině, a to jednak na základě obecné kritiky hodnocení důkazů soudy, jednak na základě vlastního hodnocení některých důkazů, když např. odmítá, že by se záznamy v mimoúčetní evidenci týkaly jeho osoby, a s ohledem na situaci v lihovaru v XY označuje spáchání vytýkané trestné činnosti za nemožné.

Skutkového charakteru jsou i námitky týkající se výše zkrácení daní. V tomto směru nevytýká obviněný nesprávnou aplikaci daňových předpisů, ale namítá, že výše daňového úniku nebyla stanovena znaleckým posudkem. S velkou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod deklarovaný důvod podřadit námitky týkající se existence subjektivní stránky trestného činu, avšak tyto nepovažuje za důvodné. Pokud obviněný v dovolání argumentoval chybějícím výrokem, pak takovou námitku je možno podle státního zástupce podřadit nikoli pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.

ř., ale pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Státní zástupce však poukazuje na skutečnost, že odvolací soud rozhodoval mj. i na základě odvolání obviněného o trestu, tudíž je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a navrhl je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

c) Ve vztahu k námitkám obviněného L. F., které tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jimiž zpochybňuje existenci znaků trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., lze podle státního zástupce konstatovat, že tyto jsou formálně podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod, jsou však podle něj zjevně neopodstatněné. Státní zástupce poukazuje na to, že námitka, podle které není specifikováno, zda zakoupený líh byl použit k výrobě potravin ve společnosti B.

nebo prodán dalším osobám, není z hlediska znaků uvedeného trestného činu podstatná. Podle tzv. právní věty se dovolatel uvedeného trestného činu dopustil tak, že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Tyto zákonné znaky trestného činu dovolatel naplnil tím, že na sebe převedl rafinovaný líh pocházející z trestné činnosti spoluobviněných H. a B. Není podstatné, zda tento líh následně sám použil k výrobě lihovin nebo zda s ním dále obchodoval. Majetkový prospěch na straně dovolatele dle zjištění uvedených v tzv. skutkové větě pak spočíval v tom, že za rafinovaný líh, jehož cena by při zatížení spotřební daní a daní z přidané hodnoty činila 5.951.642 Kč, uhradil pouze částku 714.000 Kč. Není jasné, na základě čeho dospěl dovolatel k závěru, že nemohl získat majetkový prospěch v případě, že lihu bylo použito k výrobě lihovin v s ním personálně spojené společnosti B.

Je skutečností, že v tzv. skutkové větě je uveden majetkový prospěch obviněného pouze ve výši 2.824.934 Kč, přičemž ani z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, jak soudy vlastně dospěly k této částce. Rozdíl mezi obviněným zaplacenou částkou a cenou řádně zdaněného lihu byl totiž podstatně vyšší. Tato nesrovnalost – nehledě na její skutkový charakter – ovšem ve svém důsledku zvýhodňuje dovolatele ohledně výše trestnou činností získaného majetkového prospěchu, a nelze tudíž dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Pokud jde o obviněným zpochybňované naplnění subjektivní stránky trestného činu, pak podle státního zástupce soudy tuto důvodně dovodily z nízké ceny, za kterou líh nakupoval (bod 122. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Námitky týkající se neprovedení, resp. nehodnocení listinných důkazů samozřejmě nejsou námitkami týkajícími se hmotněprávního posouzení, ale námitkami ryze skutkovými. Navíc tyto námitky jsou i z věcného hlediska bezpředmětné, když listinné důkazy provedeny byly a opět jde spíše o to, že nebyly hodnoceny způsobem odpovídajícím představám dovolatele.

Pokud jde o námitky dovolatele ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak státní zástupce argumentoval shodně jako v případě námitky obviněného H., byť tato byla uplatněna pod jiným dovolacím důvodem. Námitky podjatosti senátu Vrchního soudu v Olomouci jsou podle mínění státního zástupce bezpředmětné již z toho důvodu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel vůbec neuplatnil. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř.

d) K dovolání obviněného V. M. státní zástupce uvedl, že ten v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nespecifikuje, kterého jednání soudu se vlastně mají jeho námitky týkat. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu státní zástupce uvedl, že tento není založen nikoli na každém formálním porušením ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale pouze takovém, kterým byla materiálně zkrácena obhajovací nebo jiná procesní práva obviněného.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podle státního zástupce sice formálně namítá, že skutek, kterým byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu, avšak nevznáší konkrétní námitky, kterými by vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků, a s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo, odmítá skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině, když především dovozuje, že v lihovaru v obci XY, kde podle výroku o vině prostřednictvím zaměstnanců zajišťoval výrobu nezdaněného lihu, nebylo možno vyrobit takové množství surového lihu, jaké je uvedeno v odsuzujícím rozsudku.

Pokud dovolatel v dovolání zmiňuje tzv. opomenuté důkazy, což je vada důkazního řízení, která by v obecné rovině mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, pak státní zástupce konstatoval, že dovolatelovy námitky se fakticky otázky tzv. opomenutých důkazů netýkají. Za procesní námitku označil státní zástupce také námitku nezákonnosti prohlídky jiných prostor, která neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není však ani z věcného hlediska důvodná.

Důvod nezákonnosti spatřuje dovolatel v tom, že svědek Dolanský, který byl k prohlídce přibrán jako na věci nezúčastněná osoba (§ 85 odst. 2 tr. ř.), ve skutečnosti nezúčastněnou osobou nebyl. Osobou na věci nezúčastněnou by podle mínění státního zástupce nebyl např. poškozený, policejní orgán nebo pracovník soudu nebo státního zastupitelství. Svědek D. na věci nijak zainteresován nebyl, nebyl pracovníkem žádného orgánu činného v trestním řízení a skutečnost, že v minulosti v lihovaru sám v malém množství legálně zakoupil alkohol, nelze považovat za okolnost takového charakteru, která by svědka vylučovala z postavení na věci nezúčastněné osoby ve smyslu § 85 odst. 2 tr.

ř. Za procesní námitku označil také námitku týkající se údajné nezákonnosti odposlechů telefonních hovorů. Vzhledem k tomu, že jde o opakování námitky odvolací, odkázal státní zástupce v celém rozsahu na argumentaci uvedenou v bodě 108) odůvodnění odvolacího soudu, když tuto argumentaci odvolacího soudu dovolatel v podstatě ignoruje. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. argumentoval státní zástupce obdobně jako v případě dovolací námitky uplatněné obviněným L. F.

V závěru dovolání uvedená tvrzení o podjatosti senátu odvolacího soudu jsou podle státního zástupce bezpředmětná již z toho důvodu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dovolatel vůbec neuplatnil. Navíc se tyto námitky týkají spíše dřívějšího kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a dovolatel nespecifikuje, kterých soudců tohoto soudu se mají jeho námitky týkat. Podle státního zástupce neuvádí absolutně žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly u některého ze soudců Vrchního soudu v Olomouci založit některý z důvodů podjatosti ve smyslu § 30 tr.

ř. Dovolací námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné, námitky vznesené v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pokud obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepřicházelo podle státního zástupce vůbec v úvahu, neboť procesním předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je existence výroku o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku.

e) K dovolání obviněného K. O. státní zástupce uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolatel neuvádí žádnou konkrétní námitku, a proto k němu nelze v dovolacím řízení přihlížet. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že z argumentace obviněného vyplývá, že fakticky nevytýká, že by u některého ze soudců rozhodujících ve věci v prvním nebo druhém stupni byl dán některý z důvodů vyloučení podle § 30 tr. ř. Brojí výlučně proti skutečnosti, že v předcházejícím kasačním rozhodnutí ze dne 23.

5. 2019, sp. zn. 4 To 12/2019, Vrchní soud v Olomouci podle § 262 tr. ř. nařídil, aby Krajský soud v Brně věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, přičemž uvedená argumentace se nachází zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. i mimo rámec kteréhokoli jiného dovolacího důvodu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu, který je podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, státní zástupce uvedl, že dovolatel v rámci své argumentace uvádí, že trestní stíhání mělo být vzhledem k extrémní délce trestního řízení zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr.

ř. per analogiam. Takto formulovanou námitku lze podle státního zástupce sice pod označený dovolací důvod podřadit, avšak tato není důvodná. Podle mínění státního zástupce ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznáší obviněný námitky, kterými by vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž zákonný znak nemůže být naplněn odkazem dovolatele na porušení práva na spravedlivý proces s argumentací, že byl v předcházejících stadiích řízení opakovaně obžaloby zproštěn.

Námitky, kterými dovolatel zpochybňuje procesní použitelnost listinného důkazu, tzv. mimoúčetní evidence, jsou námitkami procesními, nikoli námitkami práva hmotného. Tyto námitky se přitom opírají o tvrzení o nezákonnosti prohlídky jiných prostor, při které byl tento důkaz zajištěn, tj. o tvrzení shodná s námitkami uplatněnými obviněným V. M., na něž bylo reagováno v bodě 58. vyjádření. Pokud dovolatel dále namítá, že záznamy v této mimoúčetní evidenci se netýkají jeho osoby, ze svého hlediska tento důkaz hodnotí a závěry vyvozené z tohoto důkazu soudem označuje za fabulaci, jde o námitky výlučně skutkového charakteru, které se nacházejí zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.

Totéž platí o dalších námitkách obviněného, ze kterých na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že výroba surového lihu nemohla v rozsahu uvedeném v tzv. skutkové větě v lihovaru v XY vůbec probíhat, když takovými námitkami dovolatel odmítá prakticky všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině. Skutkového charakteru jsou i námitky směřující proti stanovení výše daňového úniku, když dovolatel těmito námitkami v podstatě odmítá zjištění shrnutá v bodě 112) odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Z těchto zjištění mj.

vyplývá, že při stanovení rozsahu zkrácení DPH bylo vycházeno z ceny, za kterou byl surový líh společnosti B. C. skutečně dodáván. Pokud se dovolatel domáhá zohlednění odpočtů a dalších položek snižujících základ daně, pak nespecifikuje, o jaké odpočty a položky by se s ohledem na charakter prováděných obchodů mělo jednat. Zkrácení daně z příjmu z právnických osob, u které by patrně přicházelo v úvahu zohlednění nákladů na výrobu surového lihu vynaložených, dovolateli přičítáno nebylo. Procesního, nikoli hmotněprávního charakteru jsou i námitky, týkající se neprovedení osobních výslechů svědků, u kterých dovolatel nedal souhlas s přečtením protokolů o jejich dřívějších výpovědích.

Obsah protokolů o těchto výpovědích nepochybně mohl soudu sloužit jako podklad pro posouzení, zda je svědky nutno v hlavním líčení vyslýchat. Nešlo tedy o situaci, kdy by soud předem hodnotil v řízení vůbec neprovedené důkazy. Pokud v souvislosti s výše uvedeným dovolacím důvodem vznáší obviněný námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, pak podle státního zástupce činí tak dovolatel pouze formálně, neboť se domáhá pouze jiného hodnocení důkazů a nevznáší takové námitky, ze kterých by existence takovéhoto rozporu reálně vyplývala.

Ve vztahu k námitkám k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel jimi vytýká toliko nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, tedy zákonnému vymezení rozsahu uvedeného dovolacího důvodu obsahově neodpovídají. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zpravidla považuje za relevantně uplatněné takové námitky, ve kterých obviněný namítá, že při ukládání trestu nebylo zohledněno porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Délku trestního stíhání, která činila cca třináct (nikoli dovolatelem uváděných patnáct) let zajisté nelze považovat za vyhovující. Je nutno konstatovat, že svojí délkou toto trestní stíhání vybočuje i z mezí obvyklé délky řízení u složitých a rozsáhlých případů závažné daňové trestné činnosti. Takovouto excesívní délku trestního řízení, kdy soudy navíc na straně obviněného nekonstatovaly obstrukční jednání směřující k protahování trestního řízení, nepochybně bylo nutno dovolateli při rozhodování o trestu kompenzovat.

Dovolatel ovšem ve své argumentaci zcela pomíjí skutečnost, že trest mu byl ukládán jako souhrnný, přičemž byl uložen ve výměře sedmi let, tj. ve stejné výši, v jaké mu byl uložen dřívějšími soudními rozhodnutími ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2011 za zločin podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Postupem, kdy se do výměry uloženého trestu odnětí svobody fakticky nijak nepromítla skutečnost, že souhrnný trest byl na rozdíl od trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2011 ukládán nikoli za jeden, ale za dva daňové trestné činy, resp. zločiny, byla podle mínění státního zástupce dovolateli nepřiměřená délka řízení kompenzována zcela dostatečně, a to včetně délky trvání samotného odvolacího řízení.

Uložený souhrnný trest nemohl být mírnější nežli trest uložený dřívějším rozsudkem (§ 43 odst. 3 věta třetí tr. zákoníku). Podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se nepřípustnosti uložení peněžitého trestu, když dovolatel v podstatě namítá zřejmou nedobytnost peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Soudní rozhodnutí jsou z hlediska negativní podmínky pro uložení peněžitého trestu uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku podle mínění státního zástupce do značné míry nepřezkoumatelná.

Na druhé straně však poukazuje na to, že za situace, kdy obviněný získal trestnou činností, byť páchanou před delší dobou, majetkový prospěch v řádu milionů Kč, lze stěží konstatovat, že peněžitý trest ve výši 80.000 Kč by byl trestem zřejmě nedobytným. Určitá pravděpodobnost nezaplacení peněžitého trestu nebo dokonce neochota pachatele trest zaplatit k závěru o zřejmé nedobytnosti trestu nepostačuje. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu skutečně došlo k formální vadě, když v souvislosti s výrokem o trestu soud uvedl, že trest je obviněnému Odehnalovi ukládán za skutek pod bodem 4.

výroku o vině, ačkoli dovolatele se týká bod 5. tohoto výroku. Nelze však hovořit o tom, že by výrok o trestu v rozsudku zcela chyběl, nebo že by tento výrok postrádal některou zákonnou náležitost. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. na uvedenou formální vadu nedopadá. Vadné právní posouzení věci z hlediska časové působnosti trestních zákonů by bylo nutno namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což dovolatel neučinil. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř.

f) K poměrně obsáhlé dovolací argumentaci obviněného M. M. státní zástupce uvedl, že i přes jeho poměrnou obsáhlost nevznáší kvalifikované hmotněprávní námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce uvedl, že tento obviněný obdobně jako obviněný H. jednak na základě obecné kritiky kvality důkazního řízení, jednak na podkladě vlastního, mnohdy velmi detailního hodnocení důkazů, odmítá základní skutkové zjištění, podle kterého nakupoval od obviněných M. H. a A. B. tzv. mimobilanční líh. Formálně si učinil součástí dovolání námitku tzv. extrémního rozporu. Stejně jako další dovolatelé se však těmito námitkami domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Pokud zmiňuje tzv. opomenuté důkazy, pak obdobně jako jiní dovolatelé opět spatřuje toto „opomenutí“ v tom, že soudy důkazy nehodnotily podle jeho představ a že z jím uváděných důkazů nevyvodily závěr o jeho nevině. Námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu nelze v případě tohoto dovolatele pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ani při velmi benevolentním posouzení, neboť vyúsťují v tvrzení, že nikdy žádný líh za soudy zjištěnou cenu 70 Kč za litr nenakupoval a že v jeho likérce žádný mimobilanční líh nikdy zpracováván nebyl. Uplatňuje tudíž výlučně námitky směřující do oblasti skutkového zjištění, které neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a nejsou ani způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu z důvodů porušení jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem svého vyjádření proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně ve vztahu k dovolání všech obviněných navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o všech dovoláních v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyšším soudem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

II. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. [v souvislosti se změnou trestního řádu, provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., od 1. 1. 2022 jsou dřívější ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. ve svém tehdejším znění nyní identicky vyjádřena v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. h), i), l), m) tr. ř.].

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (uplatnili všichni obvinění; případně odkázali v rámci uvedeného dovolacího důvodu na tzv. extrémní nesoulad, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, neopomenutelné důkazy atd., a to vše ve vazbě na výklad uvedených pojmů v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán [námitky obviněných vůči výroku o vině, které jsou založeny pouze na jejich nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a hodnocením provedených důkazů, se zcela vymykají obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř.]. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr.

ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgány, přičemž uvedený důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (uvedený důvod byl uplatněn např. obviněným K. O.). Týmž obviněným byl rovněž uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (uplatnil obviněný V. M.). Dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se lze dovolávat v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné (uplatnil obviněný K. O.). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (uplatnil obviněný K. O. a obviněný L. F.). Bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) – pak je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (uplatnil obviněný V. M. a obviněný O. H.).

III. Důvodnost dovolání

17. Ve vztahu k argumentaci obviněného V. M., že v jeho případě došlo k naplnění znaků dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz bod 16) je vhodné opětovně zdůraznit, že uvedený dovolací důvod je dán v případě, že „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání“. Z podaného dovolání přitom není zřejmé, kterému veřejnému zasedání nebyl přítomen, když obviněný nekonkretizuje hlavní líčení uvedením dne a Nejvyšší soud v souvislosti se zjištěním, že obviněný podává dovolání prostřednictvím osoby práva znalé (obhájce) má důvodné obavy o tom, že by to měl být on (myšleno soud), kdo má nedostatky dovolání za obviněného odstraňovat [Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku naplnit (přiměřeně rozh.

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07)]. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zřejmě jde o hlavní líčení ze dne 16. 4. 2020, které se konalo v nepřítomnosti obviněného a při kterém byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Lze konstatovat, že provedením tohoto hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného skutečně došlo ke shora zmíněné procesní vadě, avšak tato stěží materiálně může naplnit dovolací důvod obviněným uplatněný. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je potřebné dovolatele upozornit na skutečnost, že tento dovolací důvod není založen na jakémkoli formálním porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale pouze na takovém porušení, kterým byla materiálně zkrácena obhajovací nebo jiná procesní práva obviněného.

V tomto směru podle Nejvyššího soudu odvolací soud přiléhavě konstatoval, že hlavní líčení, které se koná pouze za účelem vyhlášení rozsudku, je takovou fází řízení, v níž obviněný ani jiné strany řízení již nemají možnost ovlivnit obsah rozsudku výkonem svých procesních práv. V dovolání zmíněná možnost doplnění dokazování na základě rozhodnutí soudu učiněného v závěrečné poradě (§ 218 tr. ř.) byla ryze teoretická (za teoretickou ji ostatně označuje sám dovolatel), když v předmětné trestní věci takový postup realizován nebyl.

Dovolatel nebyl nijak reálně zkrácen na právu podat opravný prostředek, když lhůta pro podání odvolání mu počala běžet až doručením písemného vyhotovení rozsudku; odvolání navíc mohl podat i kdykoli v mezidobí mezi vyhlášením rozsudku a jeho doručením. V předmětné trestní věci sice došlo k formálnímu porušení předpisů o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti shora zmíněné již nedošlo k materiálnímu zkrácení obhajovacích ani jiných procesních práv obviněného, tudíž s ohledem na shora uvedené by přicházelo v úvahu dovolání s odkazem na tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.

ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné (viz též bod 95 rozhodnutí odvolacího soudu). Rovněž za přiléhavý lze označit odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2018. [K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. viz bod 27, k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. viz bod 28 a další.

18. Obviněný K. O. odkazuje ve svém dovolání mj. na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případě, že „ve věci rozhodl nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně“. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání, a to v bodě V. pouze cituje zákonné ustanovení zmíněného dovolacího důvodu, aniž by blíže konkretizoval, na základě kterých skutečností dovozuje naplnění tohoto dovolacího důvodu, když ke shora uvedenému musí Nejvyšší soud současně konstatovat, že obviněný podává dovolání prostřednictvím osoby práva znalé (obhájce), tudíž za situace, kdy obviněný (obhajoba) své výhrady nekonkretizuje, nemůže Nejvyšší soud takové nedostatky podaného dovolání odstraňovat tím, že za obviněného bude domýšlet směr jeho možných zamýšlených úvah, jímž snad měl obviněný v úmyslu dokladovat naplnění takové námitky, což však Nejvyššímu soudu nepříslušní [přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 452/07 (viz též bod 17)]. Nejvyšší soud konstatuje, že v případě tohoto dovolacího důvodu bylo obviněným pouze formálně odkázáno na zmíněný dovolací důvod, aniž by byly konkretizovány důvody, které odkaz na uvedený dovolací důvod odůvodňují. Jedná se tudíž o pouhý formální odkaz na uvedený dovolací důvod, což odůvodňuje ve vztahu k němu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jak nepřímo vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr.

ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

19. Obviněným O. byl uplatněn rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán v případě, že „ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v průběhu řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta“. Obviněný v dovolání argumentuje tím, a v tom spatřuje zmíněný dovolací důvod, že „došlo k porušení principu zákonného soudce, kdy ve věci bylo podle obžalovaného nedůvodně změněno složení senátu po posledním zprošťujícím rozsudku“.

Obviněný dále argumentuje tím, že k takovému postupu nelze přistupovat zcela na základě libovůle (což nepřímo přisuzuje soudu odvolacímu), avšak toliko na základě konkrétních důležitých důvodů. Přestože uvedenou argumentaci nelze považovat za relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud za nezbytné dovolatele mj. upozornit na skutečnost, kterou patrně přehlédl. Zmiňuje-li obviněný „konkrétní důležité důvody“, které vedly odvolací soud k tomu, aby podle § 262 tr. ř. přikázal věc po zrušení jinému senátu, pak obviněný (obhajoba) přehlédla, že odvolací soud vždy poté, co soud prvního stupně obviněného zprostil obžaloby, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně mj. z důvodu, že nalézací soud nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. a v neposlední řadě také nalézací soud upozornil, že nelze v dalším akceptovat, pokud i v budoucnu bude ignorovat hlediska upravující otázku hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 tr. ř. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že problematiku vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravuje ustanovení § 30 tr. ř., avšak obviněný vůči žádnému ze soudců nekonkretizuje námitku, pro kterou by měl být soudce vyloučen, a tudíž měl by být dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. Obviněný výslovně brojí proti skutečnosti, že rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2019, odvolací soud podle § 262 tr. ř. nařídil, aby Krajský soud v Brně věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Jak již bylo shora konstatováno, takto obviněným pojatá námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Na shora uvedenou argumentaci lze odkázat také ve vztahu k argumentaci obviněného M., který sice ve svém dovolání neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř., ale v závěrečné části svého dovolání opětovně argumentuje tím, že odvolací soud „de facto vnutil vlastní zhodnocený skutkový stav soudu I. stupně (novému senátu)“. Ve vztahu k obecně formulované námitce obviněného K. O. i obviněného V. M. k procesnímu postupu odvolacího soudu a jím zvolenému postupu podle § 262 tr. ř. je nutno uvést, že obviněnými napadený procesní postup, který pokládají za nesprávný [nenaplňující však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.] byl již přezkoumáván Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti obviněného V.

M. Usnesením ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. I.

ÚS 2769/19, byla ústavní stížnost odmítnuta, přičemž Ústavní soud konstatoval, že odvolací soud nevybočil z ústavněprávních mezí pro použití § 262 tr. ř. Závěry Ústavního soudu dopadají i na námitky dalších dovolatelů, pokud poukazují na skutečnost, že byli opakovaně zproštěni obžaloby a že odvolací soud posléze postupoval nedůvodně podle § 262 tr. ř.

20. Za relevantní nemůže Nejvyšší soud označit ani námitku obviněného K. O. podřazenou pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ve které uvádí, že „trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno, bylo nepřípustné“. Tento svůj závěr opírá o tvrzení, že od spáchání údajného skutku uplynula, aktuálně „neuvěřitelná doba 15 let“. V návaznosti na toto konstatování následně citoval celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ESLP či rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých stručně řečeno dovozuje, že s ohledem na délku trestního řízení, skutečnost, že vedl po dlouhou dobu řádný život, bylo namístě s ohledem na znění § 11 odst. 1 písm. j) tr.

ř. jeho trestní stíhání zastavit. K argumentaci obviněného, že s ohledem na délku řízení je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a je proto s ohledem na jím zmíněnou judikaturu nezbytné jeho trestní stíhání zastavit, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že nepřiměřená délka trestního stíhání není jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedena nejen v § 11 a § 11a tr. ř., ale ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Odkaz dovolatele na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

je pak zcela nepřípadný, když podle tohoto ustanovení je trestní stíhání nepřípustné proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Dovolatel mohl snad mít na mysli § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve znění platném do 17. 3. 2017, podle kterého bylo trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, které je v nyní platném trestním řádu upraveno v § 11 odst. 1 písm. m) tr.

ř. S odkazem na mezinárodní smlouvu by však bylo možno trestní stíhání označit za nepřípustné pouze v případě, že by v ní důvod nepřípustnosti trestního stíhání byl uveden výslovně a jednoznačně. Z žádné mezinárodní smlouvy, a to ani z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však nevyplývá povinnost českých orgánů činných v trestním řízení trestní stíhání zastavit v případě, že trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Nepřiměřenou délku trestního řízení je sice třeba obviněnému kompenzovat (viz níže), zastavení trestního stíhání však nemůže být prostředkem takovéto kompenzace.

Trestní stíhání obviněného K. O. tudíž nelze za nepřípustné považovat. Současně lze obviněného upozornit, že ani jím zmiňovaná judikatura striktně nestanoví, že v případě trestního stíhání, které trvá delší dobu, je nutno trestní stíhání zastavit. Např. z rozhodnutí obviněným citovaných (viz str. 13 dovolání) vyplývá, že Ústavní soud mj. konstatoval, že „je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě … s promítnutím délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodně právní odpovědnosti)“.

Nad rámec zmíněných rozhodnutí ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu, které se v argumentaci obviněného neobjevuje, a to sp. zn. III. ÚS 217/03, ve kterém Ústavní soud doslovně uvedl, že „Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne

10. července 2002 – 5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02 a další). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodů průtahů v řízení bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Naopak je v rozporu s účelem trestního řádu, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§ 1 odst. 1 tr. ř.)“. Uvedený závěr je rovněž plně v souladu i s pozdější judikaturou Ústavního soudu, kdy např. Ústavní soud ÚS 10/2006-n., uvedl - článek 6 odst. 1 EÚLP nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání.

K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 EÚLP, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 EÚLP je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení čl.

6 odst. 1 EÚLP a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud pro lidská práva z čl. 6 odst. 1 EÚLP v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl. V ustanovení § 11 odst. 1 TrŘ jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a kdy v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno.

Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 TrŘ), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm.

j) TrŘ, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod však tomu tak není, neboť její čl.

6 odst. 1 – jak již bylo uvedeno – žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 EÚLP – obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/2003 a nález sp. zn. II. ÚS 7/2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 26, svazek 34, nález č. 100 (nález ze dne 12.

ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 41/2003, uveřejněn pod č. 10, ve sv. 40 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), stejně jako právní teorií (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3152-3206 s.). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k námitce obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

21. Obviněný K. O. uplatnil rovněž dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s argumentací, že mu byl uložen nepřiměřený trest, když s ohledem na skutečnost, že byl ukládán trest souhrnný, mělo být přihlédnuto k tomu, že dřívějším rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2011 mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, který byl podle mínění obviněného dostatečným, a proto mělo být v předmětné trestní věci upuštěno od uložení souhrnného trestu. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem je nutno uvést, že tento je dán v případě, že „obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“.

Ve vztahu k uvedené argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nad rámec úvah odvolacího soudu, které tento vyjádřil např. v bodech 126) – 130), 132), uvést, že s ohledem na charakter a rozsah obviněným spáchané trestné činnosti, při ukládání trestu jako trestu souhrnného, kdy bylo možno obviněnému uložit souhrnný trest v rámci trestní sazby od dvou do osmi let, zůstal v nyní projednávané trestní věci ve své podstatě obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, jak byl již dříve uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9.

3. 2012, č. j. 40 T 2/2011-1505, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2013, č. j. 3 To 89/2012-1974. Současně však nemohlo zůstat bez povšimnutí rovněž ustanovení § 43 odst. 2 věta třetí tr. zákoníku, které stanoví, že „souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším“. Nalézací soud ve svém rozsudku k souhrnnému trestu, který obviněnému ukládal, mj. uvedl, že „zpřísnění dříve uloženého trestu představuje uložení peněžitého trestu v celkové výši 80 000 Kč (160 denních sazeb á 500 Kč) se stanovením náhradního trestu odnětí svobody, nebyl-li by peněžitý trest zaplacen, v trvání osmi měsíců“.

Odvolací soud pak v bodě 132) odůvodnění svého rozsudku mj. konstatoval, že „postup podle § 44 tr. zákoníku, kterého se obviněný dožadoval ani odvolací soud nepovažoval za přiměřený a odpovídající závažnosti jednání obviněného ani rozsahu trestních sankcí, které byly v této věci uloženy dalším obviněným, když fakticky jediným trestem, o který byla dřívější sankce obviněnému navýšena, je peněžitý trest ve výměře 80 000 Kč“. S uvedenými závěry nižších soudů se Nejvyšší soud ztotožňuje, a tudíž musí konstatovat, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest, který s ohledem na již zmíněné znění § 43 odst. 2 věta třetí tr.

zákoníku nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Jak správně podotkl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, jediné faktické zpřísnění uloženého trestu obviněnému K. O., při skutkovém zjištění v předmětné trestní věci, že svým jednáním (nepřiznáním a neodvedením zákonných daní) způsobil České republice škodu celkem 6.099.955 Kč, při právní kvalifikaci takového jednání podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr.

zákoníku, spočívající při tak závažné a sofistikované trestné činnosti v navýšení o trest peněžitý ve výměře 80.000 Kč, nelze posoudit tak, že by měly být naplněny podmínky pro postup podle § 44 tr. zákoníku, jehož aplikace se obviněný dožadoval. Je nutno podotknout, že dovoláním napadeným rozhodnutím byl obviněnému uložen trest za trestné činy, který nejen co do druhu zákon umožnil obviněnému uložit, ale také byl uložen v rámci trestní sazby stanovené zákonem na tyto trestné činy (zločiny), tudíž nelze než konstatovat, že obviněným uplatněné námitky směřují proti výši uloženého trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný, avšak uvedené námitky nespadají pod dovolací důvod obviněným uplatněný, a to ani z pohledu jím tvrzené skutečnosti, že trestní řízení se v předmětné trestní věci vedlo déle jak patnáct let.

Právě délka trestního řízení (nikoli tvrzených patnáct let, ale cca třináct let) byla podle Nejvyššího soudu obviněnému adekvátně kompenzována právě ve skutečnosti uložení pouhého peněžitého trestu v rámci souhrnného trestu, za nikoli bagatelní trestnou činnost, jak již bylo shora zmíněno.

22. Pod dovolací námitku uvedenou v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vtělil obviněný K. O. rovněž argumentaci, že mu byl uložen peněžitý trest, který však s ohledem na jeho majetkové poměry, mu uložen být nemohl. Uvedenou námitku, kterou obviněný ve své podstatě namítá zřejmou nedobytnost peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku lze považovat za námitku zjevně neopodstatněnou. Nalézacímu soudu je nutno vytknout, že v odůvodnění svého rozsudku se dostatečným způsobem nevypořádal s podmínkami, které jsou upraveny v § 68 odst. 6 tr.

zákoníku, tj. skutečností, zda uložení peněžitého trestu by mohlo být nedobytné. Obdobně ani odvolací soud se případnou nedobytností uloženého trestu příliš v odůvodnění svého rozsudku nezabýval. K problematice uloženého peněžitého trestu tak musí Nejvyšší soud uvést (při absenci úvah soudů nižších stupňů), že ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku uvádí, že „peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný“. Z důkazů, které soudy provedly, vyplývá, že obviněný pobírá (v době rozhodování soudu prvního stupně) důchod ve výši 11.123 Kč, je rozvedený a léčí se s artrózou kolene.

Z uvedeného pak dále vyplývá, že za uvedeného stavu nesvědčily osobní a majetkové poměry pro závěr, že by uložený peněžitý trest byl nedobytný. Ve vztahu k argumentaci uvedené v dovolání považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05, ve kterém zmíněný soud uvedl, že práva náleží bdělým „vigilantibus iura“. V souvislosti s uvedeným závěrem Ústavního soudu a argumentací obviněného ohledně skutečnosti, že se soudy nezabývaly podmínkami pro uložení peněžitého trestu, je nutno zdůraznit, že sice soudy blíže své závěry o podmínkách pro uložení peněžitého trestu v odůvodnění svých rozhodnutí nerozvedly, ale na druhou stranu vycházely z dokladů, které měly k dispozici, a které umožňovaly obviněnému peněžitý trest uložit.

Tvrdí-li obviněný O. dodatečně v dovolání, že existovaly na jeho straně důvody, pro které nemohly soudy tento druh (peněžitého) trestu uložit, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že sám obviněný (č. l. 3 479 spisu) hovoří ke svým poměrům pouze o svém čistém příjmu, u hlavního líčení (č. l. 13 535) hovoří o tom, že je důchodcem dva roky pobírá důchod ve výši 11.123 Kč, avšak o žádných závazcích se nezmínil. Pokud nyní argumentuje mj. tím, že odvolací soud se blíže nezabýval jeho námitkou k uvedenému trestu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že v odvolání, ale ani u veřejného zasedání před odvolacím soudem obviněný nezmínil své majetkové poměry či nemajetnost, nezmínil žádné další závazky, když pouze jemu uložený trest zpochybnil jako celkově nepřiměřený.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry nižších soudů ohledně důvodnosti uloženého peněžitého trestu obviněnému, přičemž považuje za potřebné dále odkázat i na přiléhavou argumentaci státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, pokud uvedla, že při zjištění majetkového prospěchu obviněného v řádu milionů korun, lze stěží konstatovat, že by peněžitý trest ve výši 80.000 Kč měl být trestem nedobytným.

S ohledem na shora uvedené musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že uvedenou námitku obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když současně považuje za potřebné uvést, že pokud by po rozhodnutí soudů nižších stupňů mělo dojít např. ke zhoršení zdravotního stavu, jak nepřímo naznačuje obviněný ve svém dovolání, není vyloučen postup podle § 342a tr. ř., které mj. konstatuje, že „předseda senátu upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých se stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit ...“.

23. Obviněný K. O. s obviněným L. F. dále uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jehož naplnění podle jejich mínění spočívá v tom, že podle obviněného K. O., mu byl ukládán trest za skutek uvedený pod bodem 4. výroku rozsudku, ačkoli jeho se týká bod 5. výroku rozsudku. Podle obviněného L. F. pak dovolací důvod jím zmíněný je naplněn tím, že ve vztahu k němu odvolací soud zrušil odvoláním napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a nově za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.

ř. rozhodl při nezměněném výroku o vině, aniž by „výslovně uvedl, v jaké části odvolání stran vyhověl a v jaké části odvolání zamítl, přičemž o zamítnutí odvolání měl rovněž rozhodnout výrokem, a nikoliv odkázat pouze na konstatování o nezměněném výroku o vině“. Obecně k uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. musí Nejvyšší soud uvést, že tento je dán v situaci, „kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný“. Ve vztahu k námitce obviněného K. O. musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutečně ve výroku pod bodem 5.

rozsudku soudu odvolacího je popsán skutek, ve kterém je popsáno protispolečenské jednání obviněného [oproti tomu pod bodem 4. je popsáno protispolečenské jednání K.], ale trest mu byl ukládán za skutek spáchaný pod bodem 4. a sbíhající se zločin zkrácení daně …. Současně s touto nepřesností, které se odvolací soud dopustil však podle názoru Nejvyššího soudu nevznikají žádné pochybnosti o tom, jakého skutku se obviněný dopustil (popsaný pod bodem 5.), nevznikají pochybnosti ve vztahu k použité právní větě ani pochybnosti o jeho právní kvalifikaci – odvolací soud uvádí (str.

11 rozsudku) – Tím spáchal obviněný K. O. pod bodem 5. zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. K nepřesnosti došlo, jak správně uvádí dovolatel, při „odsouzení, kdy bylo uvedeno odsouzení za skutek uvedený pod bodem 4. výroku rozsudku“. Uvedenou nepřesnost však nelze s ohledem na shora uvedené znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podřadit, přičemž uvedená nepřesnost nemá vůči obviněnému žádný negativní dopad ve smyslu porušení procesních práv.

Ve vztahu k argumentaci obviněného L. F. musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedená námitka je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou, a to z níže uvedených důvodů. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a spočívá ve dvou alternativách. Buď, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.

Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175). V kontextu takto obviněným formulované námitky je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním – např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je přesně ta procesní situace, k níž v posuzované trestní věci došlo.

24. Uvedený závěr vychází ze zákonné úpravy, komentářové literatury i konstantní judikatury obecných soudů, podle níž „Odvolací soud je vázán ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý výrok napadeného rozsudku, jestliže vadná část rozsudku je oddělitelná od ostatních výroků“ (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, publikovaný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr., a přiměřeně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, publikovaný pod č. 34/2000 Sb. rozh.

tr.). V podstatě stejný názor formuloval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 9/2001, č. T 239.), když konstatoval, že „Pokud je vadná jen část napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kterou lze oddělit od ostatních jeho částí, zruší odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jenom v této části. Tím je možné v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení, předpokládaném ustanovením § 2 odst. 4 tr.

ř., aby v případě zjištění některé z vad uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými vadami. Obligatorním předpokladem vydání nového rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř. nebo jakéhokoliv jiného navazujícího procesního postupu je ovšem právě to, že odvoláním napadené rozhodnutí je v odpovídající části podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušeno“. Identický – a nutno zdůraznit, že naprosto jednotný – přístup k řešené problematice zaujal i Nejvyšší soud po zavedení institutu dovolání do trestního řádu při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.

ř. Tak například v usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, vyslovil, že „Odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout.“ (srov. 3. právní větu tohoto usnesení, které je publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C.

H. Beck, Svazek 17/2002, č. T 417.).

25. V návaznosti na shora uvedené obecné závěry je možno konstatovat, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované trestní věci je v souladu s dikcí § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

K tomu lze dodat, že Ústavní soud, jenž v minulosti rozhodoval v obdobných věcech o ústavních stížnostech obviněných, a shora popsaný přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. akceptoval. V posledních letech se tak stalo například v jeho usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II.

ÚS 2710/19, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19, ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20 aj. S ohledem na výše uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud tedy konstatovat, že v případě námitky uplatněné obviněným L. F. k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přicházelo v úvahu takové dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

26. Nejvyšší soud v souvislosti s dovoláním obviněného L. F. musí dále konstatovat, že tento dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku vznesl námitku podjatosti vůči jednomu ze soudců odvolacího soudu, kterého však nekonkretizoval, a které by se mělo zakládat na vyjádření jednoho z členů senátu k ostatním soudcům „To jsme jim to dali“, což podle obviněného zakládá pochybnosti o nepodjatosti soudce. Uvedené tvrzení nebylo obviněným (obhajobou) podřazeno nejen pod ev. dovolací důvod, nebylo však ani konkretizováno k osobě soudce.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nemůže tedy Nejvyšší soud za obviněného domýšlet směr jeho úvah, když navíc z argumentace uvedené v dovolání výslovně vyplývá (bod V.), „pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal zrušit pouze rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, uvádíme, že shledáváme námitku podjatosti senátu 6 To v přístupu jednoho ze soudců – přísedících, spočívající v tom, že po skončení jednání odvolacího soudu pronesl k ostatním členům senátu tuto větu: "To jsme jim to dali"“. K otázce vyloučení senátu je nutno odkázat na rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh.

tr. a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 475/99, ze kterého mj. vyplývá, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotněprávním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Přičemž je důležitá i časová otázka vzniku těchto pochybností. Ze spisu k uvedené problematice Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu veřejného zasedání byli přítomni obhájci obviněných (obviněný O.) a všem stranám bylo bezezbytku umožněno přednést své opravné prostředky, vyjádřit se před odvolacím soudem, navrhnout důkazy atd.

Nejvyšší soud z průběhu provedeného veřejného zasedání, jeho přípravy, ale ani následného rozhodnutí ve věci, které je napadeno dovoláním, neseznal žádnou okolnost, která by mohla svědčit pro závěr, že senát odvolacího soudu v předmětné trestní věci rozhodující, by měl být podjatý, jak ve svém dovolání obviněný L. F. uvádí. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést ke zmínce obviněného, kterou s ohledem na shora uvedené nemohl akceptovat.

27. Obviněný V. M. a obviněný O. H. kromě dalších dovolacích důvodů [M. § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., obviněný H. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případě, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“.

K uvedenému dovolacímu důvodu je nutno uvést, že tento spočívá ve dvou odlišných alternativách. První je rozhodnutí soudu o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení podle § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem. Druhá alternativa nastává tehdy, byl-li opravný prostředek zamítnut, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. První alternativa spočívá v tom, že odvolací soud zamítl či odmítl řádný opravný prostředek, aniž byly splněny procesní podmínky, čímž znemožnil oprávněné osobě, aby byla věc meritorně přezkoumána, a tím zkrátí oprávněnou osobu na jejím právu přístupu k soudu druhého stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 916/2002).

Tak tomu může být např. z důvodu, že bylo odvolání zamítnuto pro opožděnost, přestože bylo podáno včas nebo pokud bylo odvolání zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou, ačkoli bylo podáno obhájcem v zastoupení obviněného. Za porušení procesních podmínek se považuje také odmítnutí odvolání z důvodu absence obsahových náležitostí, jestliže nebyl odvolatel řádně poučen nebo mu nebyl poskytnut čas k nápravě chyb odvolání. Druhá alternativa pak spočívá v tom, že odvolateli nebyl odepřen věcný přezkum rozhodnutí soudem druhého stupně, avšak odvolací soud neodstranil vady rozhodnutí nebo vady řízení spočívající v důvodech § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř. Pokud však existovaly důvody pro odmítnutí či zamítnutí odvolání a odvolací soud tedy nepřezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání není přípustné i přesto, že rozhodnutí trpělo vadou podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené skutečnosti charakterizující dovolací důvod podle § 265b odst. 1písm. l) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně mj. také na základě odvolání obviněného V.

M. a obviněného O. H. přezkoumal, tudíž uplatnění dovolacího důvodu podle tohoto dovolacího důvodu nepřicházelo vůbec v úvahu. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného O. H., kterou podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je však nutno uvést, že tvrzení dovolatele, že „odvolacím soudem nebylo samostatným výrokem rozhodnuto o mém odvolání, když z textu rozsudku je zřejmé, že soud rozhodl pod výrokem ad I.

výhradně o odvolání státního zástupce, a o mém odvolání nerozhodl, když za rozhodnutí o odvolání obviněného nelze považovat výrok, uvedený odvolacím soudem ad III., jímž konstatoval, ponechání ostatních výroků napadeného rozsudku nalézacího soudu“ svým obsahem odpovídá nikoli jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ale dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., vzhledem k uvedené skutečnosti, lze k námitkám obviněného H. odkázat na závěry uvedené k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které byly rozebrány v souvislosti s dovoláním obviněného K. O. a obviněného L. F. (bod 23).

28. K námitce obviněných, kteří v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora bod 13) odkázali rovněž na existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu, považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v době podání dovolání bod 11) byl dán v případě, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl shora uvedený dovolací důvod naplněn při zjištění existence tzv. „extrémního nesouladu-rozporu“, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.

Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.

11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

Pouze skutečnost, že se obvinění neztotožnili s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.