6 Tdo 335/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2024 o dovoláních která podali obvinění Karel Růžička, trvale bytem Kryštofovy Hamry – Černý Potok 41, okres Chomutov, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Litoměřice a Tomáš Ullmann, trvale bytem Ústí nad Labem – Severní terasa, Ve Struze 3463/8, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Teplice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2023, č. j. 3 To 31/2023-3258, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 1/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Karla Růžičky a Tomáše Ullmanna odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 25. 11. 2022, č. j. 43 T 1/2020-3162, byl obviněný Karel Růžička uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že

jako jediný jednatel a současně i jediný společník společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o., IČ 267 70 857, se sídlem Brno, Mečová 358/8, v úmyslu vylákat a neoprávněně získat peněžní prostředky, uzavřel jménem této společnosti s družstvem Metropolitní spořitelní družstvo, IČ 255 71 150, tehdy se sídlem Brno, Jezuitská 14/13 (dále i jen „MSD“):

1. dne 13. 4. 2012 v Praze, Smlouvu o úvěru č. 503943043 se splatností jistiny jednorázově nejpozději do 30. 4. 2013, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 52.000.000 Kč na nákup nemovitostí s následným prodejem, přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje, týkající se hodnoty předmětu, kterým byla tato úvěrová smlouva zajištěna dle článku V., bod 1. úvěrové smlouvy zástavním právem k nemovitostem uvedeným v článku III., odst. 4 písm. c) úvěrové smlouvy zapsanými na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, konkrétně k: - pozemku parc.

č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, - pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, - pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, manipulační plocha, - pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, manipulační plocha, - pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, manipulační plocha, - pozemku parc.

č. XY - ostatní plocha, manipulační plocha, - pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, ostatní komunikace, - pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, ostatní komunikace, - pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, ostatní komunikace, - pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, ostatní komunikace, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, - pozemku parc.

č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, - pozemku parc. č. XY – orná půda,

- pozemku parc. č. XY – orná půda,

- pozemku parc. č. XY – orná půda,

- pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, když k ocenění předmětu zajištění při uzavírání úvěrové smlouvy účelově předložil znalecký posudek č. 997-036/2012, vypracovaný dne 10. 3. 2012, soudním znalcem z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí Ing. Vlastimilem Hudečkem, který výše uvedené nemovitosti ocenil obvyklou cenou (tržní), jejíž zjištění bylo provedeno indexovou metodou a cenu obvyklou stanovil ke dni ocenění 10. 3.

2012 na částku 87.018.550 Kč, přičemž tato cena neodpovídala parametrům obvyklé ceny hodnoty předmětu zajištění pro potřeby schvalovacího řízení při poskytování úvěrů a byla více než 12ti násobně nadhodnocena, neboť obvyklá tržní cena předmětu zajištění ke dni 10. 3. 2012 činila pouze 7.200.000 Kč, a posléze finanční prostředky z poskytnutého úvěru použil v rozporu s účelem úvěru, neboť poté, co byly ve výši 52.000.000Kč připsány na účet společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o., XY vedený u UniCredit Bank, a.s.

dne 19. 4. 2012, byly následně dne 20. 4. 2012 odeslány v celkové výši 51.260.000 Kč na účet XY, vedený u UniCredit Bank, a.s. pro společnost Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., IČ 286 08 119, se sídlem Brno, Mečová 358/8, od které společnost Wukkolink Czech Investment, s.r.o. nekoupila žádné nemovitosti, dále byla dne 25. 4. 2012 odeslána jednorázová částka ve výši 554.794,50 Kč na účet společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o. číslo XY vedený u Banky Creditas, a.s. jako splátka úroku z poskytnutého úvěru č. XY Bankou Creditas, a.s., dne 25.

4. 2012 byla odeslána jednorázová částka ve výši 182.000 Kč na účet č. XY vedený u ČSOB a.s. pro družstvo Metropolitní spořitelní družstvo pod variabilním symbolem XY jako splátka úroku z poskytnutého úvěru, a zbývající finanční prostředky ve výši 3.205,50 Kč byly v následujících dnech užity k řadě drobných plateb, přičemž na splátkách úroků bylo v období od 30. 4. 2012 do 30. 4. 2013 uhrazeno celkem 4.927.000 Kč, na jistině však nebylo uhrazeno nic a obžalovaný tak způsobil Metropolitnímu spořitelnímu družstvu škodu ve výši 44.800.000 Kč. 2.

dne 10. 12. 2012 v Praze, uzavřel Smlouvu o úvěru č. 503943051 se splatností jistiny jednorázově nejpozději do 30. 11. 2015, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru v celkové výši 36.300.000 Kč, z toho částka ve výši 25.100.000 Kč byla určena na nákup nemovitostí, projektovou a inženýrskou činnost a ostatní náklady na přípravu projektu a částka ve výši 11.200.000Kč měla sloužit k úhradě nákladů na management projektu, pokrytí úroků z úvěru, ostatních jiných nákladů a rezervu až do doby realizace prodeje zasíťovaných pozemků, přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje, týkající se hodnoty předmětu, kterým byla tato úvěrová smlouva zajištěna dle článku V., bod 1.

úvěrové smlouvy zástavním právem k nemovitostem uvedeným v článku III., odst. 4 písm. c) úvěrové smlouvy, zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres Ústí nad Labem, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, konkrétně k: - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc.

č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, - pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, když k ocenění předmětu zajištění účelově předložil znalecký posudek č. 1079-117/2012, vypracovaný dne 8. 11.

2012 soudním znalcem z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí Ing. Vlastimilem Hudečkem, který výše uvedené nemovitosti ocenil obvyklou cenou (tržní), jejíž zjištění bylo provedeno indexovou metodou a cenu obvyklou stanovil ke dni ocenění 8. 11. 2012 na částku 45.430.100 Kč, přičemž cena obvyklá (tržní) předmětu zajištění takto stanovená soudním znalcem Ing. Vlastimilem Hudečkem neodpovídala parametrům obvyklé ceny hodnoty předmětu zajištění pro potřeby schvalovacího řízení při poskytování úvěrů a byla v součtu více než 7mi násobně nadhodnocena, neboť byla obvyklá tržní cena předmětu zajištění stanovená ke dni 8. 11. 2012 činila pouze částku 6.400.000 Kč,

Karel Růžička uvedenou úvěrovou smlouvu podepisoval s vědomím, že nebude schopen hradit domluvené závazky plynoucí z úvěrové smlouvy, neboť následně nepostupoval dle podnikatelského plánu uvedeného v žádosti o poskytnutí úvěru – realizace prodeje zasíťovaných pozemků, přičemž na splátkách úroků bylo v období od 31. 12. 2012 do 1. 6. 2013 uhrazeno celkem 1.280.238,32 Kč, na jistině však nebylo uhrazeno nic a obžalovaný tak způsobil Metropolitnímu spořitelnímu družstvu škodu ve výši 29.900.000 Kč. přičemž podpisem úvěrových obchodních podmínek u předmětných úvěrů Metropolitního spořitelního družstva učinil dle článku III.

prohlášení a záruku, že informace a dokumenty, které Metropolitnímu spořitelnímu družstvu poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o., a že nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování Metropolitního spořitelního družstva, zda nebo za jakých podmínek lze úvěr poskytnout a svým jednáním způsobil Metropolitnímu spořitelnímu družstvu celkovou škodu ve výši 74.700.000 Kč.

2. Obviněný Karel Růžička byl za tento trestný čin odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu deseti let.

3. Shodným rozsudkem (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, č. j. 43 T 1/2020-3162), byl odsouzen i obviněný Tomáš Ullmann pro spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že jako jediný člen představenstva a jediný akcionář obchodní společnosti Sun-Job a.s., IČ 246 62 704, se sídlem Praha 8, Sokolovská 266/145, 180 00, s úmyslem vylákat a neoprávněně získat peněžní prostředky, dne 13. 2. 2013 v Praze uzavřel se společností Metropolitní spořitelní družstvo, IČ 255 71 150, (dále jen MSD), tehdy se sídlem 602 00 Brno, Jezuitská 14/13, Smlouvu o úvěru č. 502567058, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru v maximální částce 15.450.000 Kč, jednak za účelem nákupu nemovitostí, projektovou a inženýrskou činnost a ostatní náklady na přípravu projektu ve výši 9.810.000 Kč a jednak nákladů na management projektu, pokrytí úroků z úvěru, ostatní jiné náklady a rezervu až do doby realizace prodeje zasíťovaných pozemků ve výši 5.640.000Kč, když podpisem úvěrových obchodních podmínek MSD jako nedílné součásti Smlouvy o úvěru č. 502567058 ze dne 13. 2. 2013 učinil dle článku III. prohlášení a záruku, že poskytl MSD veškeré informace a dokumenty nezbytné k posouzení jeho finanční a majetkové situace, nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování MSD, zda nebo za jakých podmínek lze úvěr poskytnout, informace a dokumenty, které MSD poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti Sun-Job a.s. a dále když Prohlášením žadatele o pravdivosti údajů v kapitole V. Žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 6. 2. 2013 jako žadatel o úvěr u MSD prohlásil, že všechny údaje uvedené v žádosti o úvěr a v přílohách k této žádosti jsou úplné, správné a pravdivé, přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje, týkající se hodnoty předmětu, kterým byla tato úvěrová smlouva zajištěna, kdy tato úvěrová smlouva byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, konkrétně k:

- pozemku parc. č. XY,

a na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, konkrétně k:

- pozemku parc. č. XY, když k ocenění předmětu zajištění, pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, účelově předložil při uzavírání úvěrové smlouvy, znalecký posudek č. 1076-114/2012 vypracovaný dne 8. 11. 2012, soudním znalcem z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí Ing. Vlastimilem Hudečkem, včetně příloh ke znaleckému posudku, a to Zastavovací studie vymezené lokality XY, okres XY, ze dne 22. 11. 2012 a Zastavovací studie vymezené lokality v obci XY, okres XY, ze dne 8. 12.

2012, vypracovaných Ing. Arch. Pavlem Krpcem, když znalec v rozporu se skutečností a v rozporu s platným územním plánem stanovil ke dni ocenění, tj. 8. 11. 2012, hodnotu pozemků indexovou metodou na částku 19.473.700 Kč, přičemž takto stanovená cena neodpovídala parametrům obvyklé ceny hodnoty předmětu zajištění pro potřeby schvalovacího řízení při poskytování úvěrů a byla více než 44x nadhodnocena, neboť tržní hodnota předmětu zajištění činila pouze 440.000 Kč, přičemž Tomáš Ullmann si musel být jako osoba působící ve stavebnictví vědom, že takto stanovená hodnota nemovitostí jako stavebních pozemků v předloženém znaleckém posudku byla pro poskytování úvěru nepravdivá, neboť se nejednalo o stavební pozemky a o změnu územně plánovací dokumentace na jednotlivých obecních úřadech nezažádal, finanční prostředky z poskytnutého úvěru použil částečně v rozporu s účelem úvěru, když částku ve výši 7.000.000Kč odeslal dne 18.

2. 2013 jednou platbou na účet č. XY vedený u UniCredit Bank, a.s. ve prospěch společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., IČ 286 08 119, (dále jen VZO) se sídlem Brno, Mečová 358/8, od které společnost SUN-JOB a.s. nekoupila žádné nemovitosti, která společnosti Sun-Job a.s. neposkytovala žádné protiplnění, nevykonávala management projektu ani jiné přípravné či inženýrské služby a na platby úroků z úvěru společnost Sun-Job a.s. použila finanční prostředky pouze ve výši 309.719,29Kč, přičemž na splátkách úroků bylo v období od 28.

2. 2013 do 24. 10. 2013 uhrazeno celkem 309.719,29Kč, na jistině však nebylo uhrazeno nic a obžalovaný tak způsobil Metropolitnímu spořitelnímu družstvu škodu ve výši 15.010.000 Kč.

4. Obviněný Tomáš Ullmann byl za tento trestný čin odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu deseti let.

5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla JUDr. Kateřina Martínková LL.M., insolvenční správkyně Metropolitního spořitelního družstva, v likvidaci, IČ 255 71 150, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Lze doplnit, že shodným rozsudkem soud (výrokem I.) schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou dne 23. 11. 2022 mezi státním zástupcem a obviněným P. B., na základě které pak uznal tohoto obviněného vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložil tomuto obviněnému přiměřenou povinnost zaplatit České republice peněžitou částku ve výši 50 000 Kč určenou na pomoc obětem trestné činnosti. Obviněnému byl dále uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu deseti let a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 730 denních sazeb ve výši 2 740 Kč, tedy v celkové výši 2 000 200 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 33 500 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci.

7. O odvolání obviněných Karla Růžičky a Tomáše Ullmanna proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2023, č. j. 3 To 31/2023-3258 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o uložených trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že (při nezměněných výrocích o vině) obviněnému Karlu Růžičkovi uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací, na dobu šesti let. Obviněnému Tomáši Ullmannovi uložil odvolací soud podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací, na dobu šesti let.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný Karel Růžička prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Marie Huspekové, a následně i prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Císaře, dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

9. V dovolání podaném obhájkyní Mgr. Marií Huspekovou obviněný uvádí, že jednání, pro které byl odsouzen, není trestným činem. Soud prvního stupně si podle dovolatele neujasnil, co je předmětem ochrany trestného činu úvěrového podvodu, který je předčasně dokonaným trestným činem. Z důkazů však nevyplývá, že by obviněný sám nebo prostřednictvím někoho jiného s pracovníky MSD v souvislosti s úvěrovými podvody jednal a poskytoval jim jakékoliv podklady či informace nebo se podílel na přípravě žádosti o úvěr a doprovodné dokumentace. Podle dovolatele není možno omezit pojem sjednávání úvěrové smlouvy pouze na akt jejího uzavření. V době uzavření úvěrových smluv byly tyto již „sjednány“ a ze strany věřitele dokonce již podepsány. Obviněný tedy namítá, že žádné nepravdivé či hrubě zkreslené údaje při sjednávání úvěrové smlouvy neuváděl, když uzavření smlouvy samo o sobě trestné není. Podle obviněného absentuje rovněž příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem ve formě ohrožení majetkových práv a zájmů poškozené družstevní záložny. Obviněný má za to, že ze žádného důkazu nevyplývá, že by věděl o existenci řetězce právnických osob, v jehož rámci dochází k tunelování MSD.

10. Obviněný rovněž poukazuje na neexistenci zavinění, když soudy dovozují (zřejmě) nepřímý úmysl z postavení obviněného v pozici tzv. bílého koně. Vznáší rovněž námitku tzv. opomenutého důkazu, za nějž pokládá neprovedený znalecký posudek znalkyně PhDr. Et Mgr. Ivy Moravcové, z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se zvláštní specializací psychologie práce, managementu a personalistiky, dopravní psychologie. Jeho předmětem bylo zkoumání subjektivních dispozic dovolatele. Obviněný jej navrhl k důkazu zejména k okolnostem vztahujícím se k zavinění a k právnímu omylu.

11. Podle obviněného ani právní závěr, že při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, nemá žádnou oporu v provedených důkazech a vykazuje tak znaky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry. Soudy se v tomto směru spokojily pouze se zjištěním, že ve společnosti plnil roli tzv. bílého koně. Obviněný namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho kritikou odbornosti znalkyně z oboru kriminalistika, odvětví jazyková expertíza – zjišťování autorství textů a s tím, že závěr znalkyně ohledně podpisu obviněného je pouze v rovině pravděpodobnosti.

12. Podle obviněného nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi žalovaným jednáním a vznikem škody. Odsuzující rozsudek dovolatel vnímá jako posvěcení protiprávního jednání MSD, které jako družstevní záložna mělo postupovat při svém podnikání obezřetně a s náležitou péčí tak, aby neohrozilo svou stabilitu a tím i vklady jeho členů. MSD poskytlo společnosti úvěry v řádech desítek milionů, aniž si řádně ověřilo, zda za žadatele jedná oprávněná osoba, a ačkoli znalo nepříznivou majetkovou a finanční situaci společnosti. Uzavření smlouvy předcházel úvěrový proces, který se výrazně odchyluje od postupu jiných úvěrových institucí. Soudy tak poskytly ochranu právnímu vztahu, který vznikl porušením zákona, a to v neprospěch toho, kdo zákon neporušil, tedy obviněného.

13. Podle obviněného soudy chybně vyhodnotily i otázku společenské škodlivosti, když v daném případě došlo k přepínání trestní represe a nebyl vyhodnocen podíl např. pracovníků MSD na celém skutku.

14. Obviněný rovněž namítá, že soudy nerespektovaly zásadu přiměřenosti trestních sankcí. Zcela pominuly, že proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným trestem je podmíněna přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům pachatele. Povahu a způsob spáchání trestného činu odvolací soud podle dovolatele ani hodnotit nemohl, protože nebyl opatřen žádný skutkový podklad o roli obviněného v „kauze tzv. tunelování MSD“. Dovolatel nesdílí názor, že se jedná o typově běžný případ úvěrového podvodu. Naopak je přesvědčen, že způsob, jakým MSD přistupovalo k realizaci svých úvěrových obchodů ve značných objemech, je důvodem, pro které lze okolnosti případu považovat za zcela výjimečné a mimořádné. Má za to, že byly naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku.

15. Obviněný pak v dovolání vyhotoveném JUDr. Jiřím Císařem namítá, že nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by zadal zpracování znaleckých posudků znalci Ing. Hudečkovi, že by mu předal podklady ke zpracování znaleckého posudku, že by převzal znalecký posudek a především, že by požadoval nadhodnocení oceňovaných nemovitostí. Veškeré úkony týkající se zadání znaleckého posudku byly zcela mimo jeho dispozici.

16. Dále obviněný soudům vyčítá nesprávné vyhodnocení okolnosti jeho údajného podpisu na smlouvách a dalších listinách k úvěrovému vztahu. V rozporu s provedenými důkazy soudy vyhodnotily okolnost podpisu, a to, že měl být k dispozici občanský průkaz. Soudu prvního stupně pak obviněný vyčítá, že nevyhodnotil rozpory mezi výpověďmi svědků (cituje však jen část výpovědi svědkyně H.) a listinnými důkazy v otázce data ověření platnosti občanského průkazu a data pořízení jeho kopie do úvěrové dokumentace. Nebyla vyvrácena obhajoba, že obviněný v pozici automechanika nebo člena ochranné služby dávno před podpisem listin svěřil svůj občanský průkaz nadřízeným. Nevystupoval a vzhledem ke svému postavení ani nemohl vystupovat jako člen statutárního orgánu.

17. Podle obviněného soudy nesprávně vyhodnotily i závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Znalkyně PhDr. Václava Musilová pro obor kriminalistika, odvětví jazyková expertiza – zjišťování autorství textů, expertiza ručního písma, podle něj nemá oprávnění k podání tohoto znaleckého posudku. Zcela vadně je v rozporu se svojí specializací jmenována znalkyní několik desítek let. Ze znaleckého posudku ani nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že obviněný osobně podepsal úvěrové smlouvy a další listiny. O tomto závěru přetrvávají pochybnosti, proto nelze ani dospět k odpovídajícím skutkovým zjištěním o vině. Jde o důkaz stojící osamoceně proti výpovědi obviněného a nezpůsobilý prokázat vinu. Za nedostačující obviněný považuje jakýsi řetězec nepřímých důkazů v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně opřený o svědecké výpovědi pracovníků MSD.

18. Obviněný Karel Růžička reagoval na vyjádření nejvyššího státního zástupce (viz níže) replikou, v rámci níž zdůraznil zásadu rovnosti zbraní v trestním řízení, která podle jeho názoru byla v tomto řízení porušena. Podle obviněného nelze přehlédnout celou veřejně známou a dlouhodobě řešenou kauzu „tunelování MSD“. Podle obviněného na jeho postavení mělo vliv rozhodnutí státního zástupce, na kterého podezřelého podá obžalobu a na kterého nikoliv. Není totiž možné odhlížet od účasti třetích (dalších) osob, když tzv. „tunelování MSD“ vykazovalo znaky činnosti organizované skupiny. Obviněný podrobuje kritice postup státního zastupitelství, které se právě otázkám zapojení dalších osob v tomto řízení vyhýbá. MSD poskytovalo úvěry ve výši desítek či stovek milionů korun k financování nekonkrétních, neověřených i nereálných podnikatelských záměrů a poukazuje na (špatný, tristní) stav úvěrové dokumentace, která znemožňuje zpětnou rekonstrukci úvěrového procesu. V kritice orgánů činných v přípravném řízení obviněný pokračuje poukazem na to, že se dosud nepodařilo dohledat vylákané finanční prostředky či na desítky podaných žalob na tzv. bílé koně – jednatele žadatelů o úvěr.

19. Obviněný zopakoval, že nebylo prokázáno jeho zapojení do přípravy úvěrových žádostí ani do jednání s pracovníky MSD. Poukazuje na to, že znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví expertiza ručního písma byl vyžádán až soudem, a opětovně namítá nedostatky v odbornosti této znalkyně (s tím, že nikdy netvrdil, že tato znalkyně nemá znalecké oprávnění). Obviněný má za to, že k jeho odsouzení vedlo soud pouze „pravděpodobné usvědčení“. Namítá porušení rovnosti stran, dovozování skutečností pouze v neprospěch obviněného, porušení zásady presumpce neviny a dodává, že si lze jen obtížně představit, že si soud zachová nadhled vůči důkazům, které sám opatřil, resp. k takovým důkazům bude při jejich hodnocení dostatečně kritický. Označuje za nesprávnou úvahu státního zástupce, že je to soud, na němž závisí rozsah dokazování, v čemž spatřuje porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení. V této souvislosti dovozuje (z citace § 215 odst. 2 tr. ř.), že soud neměl zákonnou možnost odmítnout provedení důkazu znaleckým posudkem znalkyně PhDr. et. Mgr. Ivy Moravcové, neboť jej předložila obhajoba.

20. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal dovolání i obviněný Tomáš Ullmann prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Šurky, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

21. Obviněný namítá, že soudy dovodily jeho vinu z účelově vytvářených možností s cílem za každou cenu prokázat vinu, a to za existence extrémních nesouladů mezi obsahem jednotlivých důkazů a obsahem skutkových zjištění. Ke skutkovému zjištění soudů existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, kdy současně skutkové zjištění soudu postrádá jakýkoliv logický základ. Došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo. Soudům rovněž vyčítá, že vycházely toliko z dovozovaných skutečností a důkazů předložených obžalobou, důkazy a tvrzeními obviněného se vůbec nezabývaly.

22. V extrémním rozporu s obsahem jednotlivých důkazů je závěr, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Byť obviněný nadále popírá, že by si byl vědom nepravdivosti údajů v listinách, neboť znalecký posudek jednoznačně popsal pozemek a cenu do budoucna, připouští, že by jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku. Svým jednáním ovšem nemohl způsobit škodu. Pak by v úvahu přicházelo promlčení trestnosti. Svým jednáním nijak neohrozil zájem chráněný trestním zákoníkem.

23. Ohledně škody nalézací soud došel v rozporu se skutečným stavem k závěru, že tento znak obviněný naplnil minimálně ve vědomé nedbalosti, neboť musel vědět, že on ani společnost nejsou schopni peníze vrátit, byť pravděpodobně předpokládal, že systém zafunguje a úvěr bude splacen, což se i zpočátku dařilo, ovšem po zásahu ČNB již MSD žádné další peníze poskytnout nemohlo a peníze na úhradu splátek i jistiny došly.

24. Soudy se totiž nezabývaly majetkovou hodnotou společnosti Sun Job s.r.o. a škodu určily podle výše poskytnutého úvěru. Škodou však může být toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými prostředky a hodnotou zajištění úvěru, resp. i výší již uhrazených peněžních prostředků. Společnost SUN Job s.r.o. čerpala úvěr na výstavbu bytů v XY v hodnotě 66 mil. Kč, za který ručila těmito byty v hodnotě 80 mil. Kč. Tato suma stačila i na úhradu předmětného úvěru ve výši 15 450 000 Kč. Nalézací soud se touto skutečností nezabýval a svoje rozhodnutí chybně odůvodnil tím, že z výstavby byl zisk pouze 35 mil. Kč, což by nestačilo ani k úhradě úvěru na výstavbu bytů. Společnost Sun Job s.r.o. v účetnictví vykazovala aktiva mnohonásobně převyšující úvěrové zatížení. Soud rovněž přehlédl, že bytové jednotky byly zastaveny ve prospěch MSD a finanční prostředky z prodeje bytů byly hrazeny přímo na účet MSD. Není tudíž pravdou tvrzení, že obviněný čerpal prostředky, ačkoli ekonomická situace společnosti je nedovolovala splácet.

25. Podle dovolatele absentuje i úmysl se úvěrového podvodu dopustit, protože s ohledem na zajištění úvěru nemohlo být MSD poškozeno. I on pak upozorňuje na zjevnou neopatrnost družstevní záložny, jejíž povinností bylo ověřovat splnění podmínek smlouvy, dbát na ochranu svých majetkových zájmů, postupovat obezřetně a dodržovat elementární zásady obezřetnosti, pokud jde o věrohodnost a úplnost podkladů k poskytnutí úvěru.

26. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“), který ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podotýká, že pod tento skutkový dovolací důvod nelze vůbec podřadit svou povahou skutkovou námitku obviněného Karla Růžičky o neprokázání provedenými důkazy, že by byl jakkoli činný při zadávání zpracování znaleckých posudků znalce Hudečka na určení ceny nemovitostí. Jedná se totiž o konstatování absence takového jednání, které podle skutkové věty není obviněnému ze strany soudů nikterak přičítáno. Pochopitelně se tak ani nemůže jednat o rozhodné skutkové zjištění, jež by mohlo být směrodatné pro naplnění některého zákonného znaku skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. V podstatě to samé lze uvést k námitce, že obviněný se neúčastnil reálného fungování společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o., a nekooperoval na činnosti jiných obchodních společností kolem L.

27. Povahu zjevného rozporu skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů nemají ani výhrady obviněného stran údajných rozporů mezi výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Z nich obviněný uměle konstruuje toliko údajný rozpor mezi vybranou částí výpovědi svědkyně J. H., konkrétně tou částí, v níž popsala obvyklý postup při uzavírání úvěrových smluv v MSD, a listinnými podklady z úvěrových složek k oběma smlouvám, a soudům vyčítá, že jej nevyhodnotily. Zjevně se jedná o námitku mířící do způsobu hodnocení důkazů, k níž lze stručně poznamenat, že reálně mezi uvedenými důkazy žádný skutečný rozpor neexistuje. Ověřit platnost určitého občanského průkazu je možno (při znalosti potřebných osobních údajů) i před vlastním aktem uzavření (podpisu) smlouvy, což současně nevylučuje ani to, že xerokopie občanského průkazu bude pořízena při vlastním uzavírání smlouvy. K pořízení takové kopie byl navíc potřebný souhlas osoby, na jejíž jméno byl občanský průkaz vystaven. Nejenže tedy nejde o rozpor nějakého skutkového zjištění, jež dovolatel vlastně ani nepojmenovává, s obsahem provedených důkazů, ale ani o rozpor mezi jednotlivými důkazy navzájem, a již vůbec ne o rozpor zjevný.

28. O zjevném rozporu skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů nelze hovořit ani v souvislosti s vyhodnocením závěrů znaleckého posudku PhDr. Václavy Musilové, znalkyně z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma. Obviněný toliko vyjadřuje svou nespokojenost se způsobem hodnocení jednotlivého důkazu ze strany soudů, přičemž jej sám posuzuje odlišně s konstatováním, že je nezpůsobilý k prokázání viny, nevyjadřuje kategorické závěry a stojí osamoceně. Žádný rozpor mezi obsahem tohoto důkazu, který soudy zcela správně neposuzovaly samostatně, a přes nevůli obviněného vzaly v úvahu i jej podporující důkazy, a určitým skutkovým zjištěním však obviněný vlastně nepojmenovává. O variantě, že obviněný rozhodné listiny v souvislosti s uzavíráním obou úvěrových smluv (zvlášť v případě druhém v pořadí) vědomě nepodepsal, krom výpovědi samotného obviněného nic nesvědčí.

29. Jen vzdáleně obviněný Karel Růžička atakuje druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když toliko konstatuje, že odvolací soud odmítl jeho námitky vztahující se k nedostatečné, resp. neodpovídající odbornosti znalkyně PhDr. Václavy Musilové. Tyto námitky, s nimiž se ostatně odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí beze zbytku vypořádal, obviněný v dovolání již neopakuje a blíže nijak nevymezuje. Procesní nepoužitelností znaleckého posudku jmenované znalkyně se tedy není důvod v dovolacím řízení zabývat.

30. Obviněný Karel Růžička ovšem v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v intencích jeho třetí varianty. Ani tato výhrada obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování však není opodstatněná a posuzovaná trestní věc není stižena vadou nedůvodně neprovedených důkazů (tzv. opomenutých důkazů).

31. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč zamítl návrh dovolatele na doplnění dokazování v podobě znaleckého posudku z oboru školství, kultura, odvětví psychologie, zvláštní specializace psychologie práce, personalistika, dopravní psychologie s ohledem na jeho nadbytečnost a nekompetentnost znalkyně vyjadřovat se k otázkám, jež do oboru její působnosti nepřísluší. Odvolací soud, který se s těmito závěry identifikoval, potvrdil, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb. Odvolací soud současně vyložil, z jakých důvodů ani on nevyhověl návrhu na vypracování revizního znaleckého psychologického posudku na osobu obviněného. Z těchto vyjádření je podstatný výstup, že rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, je závěr o příčetnosti obviněného v době páchání skutku, tzn. zachování jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací a závěr o tom, zda trpěl duševní poruchou. Odborný závěr v těchto otázkách nepomohla podat PhDr. Et Mgr. Moravcová, která není psychiatrem. O opomenutý důkaz se v případě návrhu obviněného na vypracování znaleckého posudku nejedná i proto, že oba soudy považovaly tento návrh za nadbytečný, což také v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vysvětlily. Lze dodat, že rozsah dokazování závisí na úvaze soudu, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit stav dokazování, přičemž posuzuje důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoliv důkazní návrh. Jestliže soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V konkrétním případě se městský soud i vrchní soud s úvahou, proč nedoplnily dokazování požadovaným způsobem, dostatečně vypořádaly. O nedůvodně neprovedený důkaz se tedy jednat nemůže.

32. Dovolateli vyřčené výhrady ohledně údajného nesprávného právního posouzení skutku jsou neopodstatněné. Podle státního zástupce si soud prvního stupně byl nepochybně vědom, že objektem trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je podobně jako u podvodu podle § 209 tr. zákoníku cizí majetek, ale současně chtěl zdůraznit i ten aspekt předmětné skutkové podstaty, že trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu při sjednávání úvěrových smluv a čerpání úvěru, jakož i účelovému určení při čerpání účelového úvěru (v konečném důsledku jde o ochranu cizího majetku v oblasti úvěrování).

33. Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v § 211 odst. 1 tr. zákoníku je nesporně tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jelikož u něhož de iure dochází ke kriminalizaci jednání, které je svou povahou de facto pokusem trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Jestliže prvoinstanční soud toto znění základní skutkové podstaty trestného činu v odůvodnění svého rozhodnutí ocitoval, byl si jistě těchto souvislostí dobře vědom.

34. Uvedené současně neznamená, že uvedený trestný čin v kvalifikovaných skutkových podstatách nemůže vyvolat onu poruchu na cizím majetku, jak tomu ostatně bylo i v nyní posuzovaném případě. Pokud pachatel úvěrovým podvodem skutečně neoprávněně vyláká finanční plnění od úvěrujícího, může jít podle výše vylákané částky o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle § 211 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Pak je ovšem trestný čin v příslušné kvalifikované skutkové podstatě dokonán až okamžikem poskytnutí finančních prostředků poškozenými úvěrovými společnostmi (zde spořitelním úvěrovým družstvem).

35. Sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu naplnění základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření uvěrové smlouvy. K němu přitom ani nemusí dojít. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Na druhou stranu, pokud k vlastnímu uzavření smlouvy dojde, není pochopitelně jakýkoliv důvod tento akt z procesu sjednávání úvěrové smlouvy vyčleňovat a chápat jej jako samostatný pojem. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat veškerý postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí, čili taktéž závěrečné jednání při podepisování smlouvy.

36. Pomine-li se, že zamlčení podstatných údajů není obviněnému přičítáno, je nutno jeho výhrady stran naplnění znaku týkajícího se jednání v podobě uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů odmítnout. Z popisu skutku lze totiž snadno dovodit, jaké údaje měly být obviněným při sjednávání obou předmětných úvěrových smluv uváděny a jím verifikovány s tím, že neodpovídaly skutečnosti.

37. S ohledem na uvedené obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho názoru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním, vymezeným v rozsudku soudu prvního stupně, a vznikem následku v podobě způsobené majetkové škody. Obviněný odmítá závěr o příčinné souvislosti výhradně na podkladě svého mylného přesvědčení, že vlastní uzavření úvěrové smlouvy v posuzovaném případě již nespadá pod množinu jednání zahrnující sjednávání úvěrové smlouvy. Byť jednání obviněného Karla Růžičky nebylo zjevně jedinou příčinou vzniku škodlivého následku, neboť k němu nepochybně přispěla i v podstatě sériová protiprávní činnost znalce Hudečka (obviněného v jiném řízení), a taktéž špatně nastavené mechanismy v samotném MSD, ohledně nichž jsou taktéž stíhanými osobami v samostatném řízení vrcholoví zástupci MSD, byl to obviněný, kdo významnou měrou přispěl ke vzniku škody velkého rozsahu na straně MSD. Kdyby obviněný úmyslně nepostupoval v rozporu se svými povinnostmi jednatele obchodní společnosti, které jednak vyplývaly z obchodního zákoníku, a jednak musely být specifikovány ve vnitřních předpisech společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o., a nejednal i v rozporu s obsahem přijímaného závazku jmenované společnosti, za niž jednal, jak byl specifikován v úvěrových smlouvách a k nim přiloženým listinám, a především kdyby nesjednával úvěrové smlouvy za společnost za současného deklarování nepravdivých a hrubě zkreslených údajů, pak by nedošlo k vyplacení úvěrových prostředků a MSD by nikdy nevznikla škoda. Jednání obviněného dosáhlo takové intenzity, že přispělo velmi významnou měrou ke vzniku škody.

38. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, státní zástupce připomíná, že není rozhodující, že k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním konkrétního pachatele. Zjištěná činnost (okolnost apod.) neztrácí povahu příčiny jen proto, že kromě ní vedla k následku i jiná činnost či událost apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemusí mít pro způsobení následku stejný význam. V posuzované věci bylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno, že jednání obviněného bylo trestněprávně relevantní příčinou následku v podobě způsobené škody na majetku MSD. Námitka dovolatele je tak zjevně neopodstatněná.

39. K námitce dovolatelů, že soudy dostatečně i z pohledu zásady subsidiarity trestní represe nezohlednily spoluzavinění poškozeného MSD, jež nastavilo chybné podmínky pro poskytnutí a čerpání úvěrů, nutno uvést, že i touto výhradou se soudy zabývaly, přičemž správně neshledaly důvody pro „vyvinění“ obviněných z trestní odpovědnosti za jimi spáchané trestné činy. Porušení pravidel obezřetnosti banky při prověřování údajů poskytnutých při sjednávání úvěrové smlouvy bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku.

40. Ani námitkám skutkového, popř. hmotněprávního rázu obviněného Tomáše Ullmanna, nelze přisvědčit. Dovolatel si předně sám odporuje, pokud na jedné straně tvrdí, že je v extrémním rozporu s obsahem jednotlivých důkazů závěr, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje (přičemž popírá, že by si byl vědom nepravdivosti údajů v listinách), a na druhé straně sám připouští, že by jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako úvěrový podvod podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

41. Dovolatel Tomáš Ullmann upírá svou pozornost na údajný extrémní rozpor obsahu jednotlivých důkazů se závěrem, že svým činem způsobil škodu velkého rozsahu. Vychází přitom ovšem z mylné právní představy, že pokud úvěrovaná osoba disponuje určitým majetkem, který byť i řádově odpovídá výši úvěrem poskytnuté částky, resp. o takovém majetku účtuje ve svém účetnictví, nemůže způsobit při uzavírání úvěrové smlouvy žádnou škodu.

42. Obecně platí, že škoda ve smyslu § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se rovná prostředkům, které jsou čerpány z poskytnutého úvěru a následně nebyly vráceny poskytovateli úvěru v souladu s úvěrovou smlouvou. Soudy se v trestním řízením krom částky, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy, musí zabývat i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody. Jedná se zejména o zjištění k dosavadnímu průběhu úvěrového vztahu, jakož i toho, jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn. Škodou tak může být toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, resp. i výší již uhrazených peněžních prostředků. Ne každé zajištění však lze automaticky při určení výše škody uznat jako okolnost, jež by měla výši způsobené škody vždy ponížit. Na celkovou výši škody nemá vliv skutečnost, že pachatel zajistil úvěr neplatným zástavním právem.

43. Výše škody u trestného činu úvěrového podvodu závisí také na posouzení hodnoty zástavy váznoucí na nemovitosti, kterou byl zajištěn poskytnutý úvěr, jak tomu bylo ostatně i v nyní posuzovaném případě. Zástavu lze nicméně zohlednit při výpočtu způsobené škody jen tehdy, když je způsobilá efektivně splnit svůj účel. Účelem zástavy je její zpeněžení a získání peněžních prostředků pro věřitele. Zástava ovšem musí být způsobilá splnit tento účel efektivně, což znamená, že musí být zpeněžitelná relativně snadno a rychle.

Uvedené podmínky nejsou nijak vázány na cenu zástavy stanovenou podle § 137 tr. zákoníku, neboť nejde o stanovení ceny věci, která byla předmětem útoku. Podmínky efektivního splnění účelu zástavy nejsou vázány na cenu, za kterou se věc představující zástavu v daném místě a čase obvykle prodává, nýbrž na cenu, která je neodolatelná pro prvního kupce. Tato cena je zpravidla nižší než tzv. obvyklá cena ve smyslu citovaných ustanovení, neboť právě snížení ceny činí zástavu natolik atraktivní, že je způsobilá efektivně splnit svůj účel.

Hodnotu zástavy nelze ani zaměňovat s její výtěžností při veřejné dražbě. Ke zpeněžení zástavy totiž dochází až po určité době od spáchání trestného činu a za poněkud odlišných tržních podmínek, než jaké pachatel mohl předpokládat v době spáchání trestného činu. V tomto směru se tak jedná o nepředvídatelnou budoucí okolnost, která stojí mimo skutkovou podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu.

44. Naopak na rozdíl od nutnosti přihlížet ke skutečné hodnotě úvěrovaným, popř. třetí osobou poskytnutého zajištění úvěru, nelze potvrdit, že by se na výši způsobené škody jednáním, jež jinak naplňuje znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, měla projevit reálná schopnost úvěrovaného splácet úvěrové splátky a jeho očekávání, že toho bude v budoucnu schopen. U trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného podvodu podle § 209 tr. zákoníku, není nutné z hlediska subjektivní stránky, aby pachatel jako u obecného podvodu jednal od počátku (již v době uzavírání smluv) s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Podstatné je, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Za neopodstatněnou lze proto považovat námitku obviněného Tomáše Ullmanna, v níž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že v době uzavírání smluv nemohl předpokládat neschopnost společnosti splatit celou úvěrovou částku, protože se jednalo o ekonomicky činnou společnost, tudíž nemohl jednat zaviněně. Nutno doplnit, že podle učiněných skutkových zjištění se ani v případě obviněného Tomáše Ullmanna nejednalo o věc, kdy by měl následný úvěrový vztah standardní průběh a úvěr byl řádně splácen. Namítá-li dovolatel taktéž nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 211 tr. zákoníku z důvodu absence úmyslu poškodit poškozeného, míří tím vlastně do zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Nicméně co se týče zavinění těžšího škodlivého následku ve smyslu § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku i nedbalostní zavinění. Případná absence úmyslu obviněného není směrodatná. S ohledem na shora uvedené nemohou mít povahu rozhodných skutkových zjištění, která by měla být určující pro naplnění znaků trestného činu, skutkové závěry odvolacího soudu ohledně ekonomické situace společnosti Sun-Job a.s. v době uzavření úvěrové smlouvy mezi touto společností a MSD.

45. Obviněný Karel Růžička se pod oběma jím uplatněnými dovolacími důvody domáhá taktéž revize výroku o trestu, resp. požaduje uložení podmíněného trestu odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že soudy nemohly přihlédnout k povaze a způsobu spáchání trestného činu. Tato argumentace je zcela neodůvodněná, přičemž ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.

46. Ohledně námitek směřujících do výroku o trestu je nutno podle státního zástupce pamatovat na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Námitky proti druhu a výši uloženého trestu lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný ani neuplatnil. V posuzovaném byl obviněnému uložen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dané zákonné ustanovení přitom umožňuje pachateli zločinu úvěrového podvodu uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Dovolateli uložený trest je tudíž trestem, který zákon (výslovně) připouští, a trestem vyměřeným blíže spodní hranici stanovené trestní sazby (konkrétně v její jedné pětině). Výhrada nepřiměřenosti uloženého trestu, jež je podstatou dovolací argumentace obviněného, nespadá pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Toho si je ostatně obviněný vědom, jak je patrno z jeho dovolání.

47. Je ovšem jistě nutno připustit, že trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, byť uložený v zákonné trestní sazbě, může být s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu i osobu dovolatele provázen porušením principu proporcionality trestu podle § 38 odst. 1 trestního zákoníku a subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2 trestního zákoníku takovým způsobem, že je nutno konstatovat porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a princip rovnosti lidí před zákonem. Výjimkou z pravidla, že není v kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zákonných požadavků uvedených v § 38 trestního zákoníku, a to i v případě, že by soudy nižších instancí své povinnosti v daném směru porušily, můžou být jedině případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. Nutno vnímat i progres v rozhodovací praxi především Ústavního soudu, jak nesprávně argumentuje dovolatel a připustit za určitých výjimečných okolností i dovolací přezkum podmínek pro možnou aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

48. O takový případ se však v posuzované věci očividně nejedná. Obviněný Karel Růžička byl souzen za spáchání dvou dílčích útoků dokonaného zločinu, a to v jeho subkategorii zvlášť závažného zločinu, uložením trestu v pětině zákonné trestní sazby. Vzhledem k odstupu doby spáchání obou útoků se přitom v případě závěru o pokračování v trestné činnosti jednalo až o hraniční případ, kdy soud musel zcela důvodně zvažovat i možnou kvalifikaci dvou zločinů. Obecně zvlášť závažné zločiny ve srovnání s ostatními zločiny vykazují typově vyšší závažnost, jež možnost aplikace moderačního oprávnění soudu značně omezuje. V posuzovaném případě soudy nižších instancí součástí svých úvah učinily zjištění o polehčující okolnosti v podobě dosavadní bezúhonnosti obviněného. Na druhou stranu důvodně poukázaly i na vícero okolností, jež dovolateli přitěžovaly, zejména výši škody několikanásobně překračující kvalifikační kritérium pro stanovení škody velkého rozsahu. Současně z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně jasně vyplývá, že delší doba, která uplynula od spáchání činu, byla soudem zohledněna při stanovení výměry trestu odnětí svobody jejím poměrným snížením.

49. Trestní zákoník sice výslovně nestanoví, že by okolnosti případu či poměry pachatele musely být výjimečné či mimořádné, ale již z označení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je patrno, že postup podle tohoto ustanovení bude mimořádným a že snížení trestu pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá pouze existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Mimořádné snížení trestu nemůže odůvodnit samotná existence některých okolností, které jsou posuzovány jako obecné okolnosti polehčující ve smyslu § 41 tr. zákoníku.

50. Případ dovolatele Karla Růžičky není toho charakteru, že by bylo možno dovodit nějakou mimořádnou okolnost, která by při porovnání s ostatními případy obdobné hospodářské trestné činnosti natolik vybočovala, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodnila shovívavější přístup k potrestání pachatele pod zákonnou trestní sazbu. Obviněný v dovolání neuvádí žádné okolnosti, jež by bylo možno označit za natolik mimořádné, že by na nich bylo možno vůbec založit úvahu o možnosti aplikace předmětného moderačního oprávnění soudu při stanovení výměry trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu. Za takovou okolnost rozhodně nelze považovat poukaz obviněného na systémové pochybení v činnosti MSD, jež obviněnému usnadnilo páchání zločinu a jehož obviněný v podstatě využil. Obviněný ani nebyl souzen za vlastní „tunelování“ MSD. Dovolatelem zmiňované skutečnosti povahu okolností případu, jež by měly vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, nemají.

51. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

52. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

53. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

54. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

55. Na podkladě obviněnými uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.

IV. Důvodnost dovolání

56. Jak již plyne z výše uvedeného (část II.), obviněný Karel Růžička své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a obviněný Tomáš Ullmann své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda obviněnými vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jimi požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhají.

57. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nebo · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

58. Již na tomto místě dovolací soud poukazuje na skutečnost, že byť obviněný Tomáš Ullmann uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, materiálně se jeho argumentace opírá i o tvrzený extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě) nebo je tvrzeno nerespektování zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), které samo o sobě žádný dovolací důvod nenaplňuje, ale za určitých okolností by mohlo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí pro porušení ústavních kautel spravedlivého procesu. Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí i z těchto hledisek.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

59. Obecně lze předeslat, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

60. K možné první alternativě tohoto dovolacího důvodu lze pouze konstatovat, že skutkové námitky (námitky směřující do zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností) naplňují tento dovolací důvod pouze v případě, že mezi (konkrétními) provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními existuje tzv. zjevný rozpor. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, zda mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Za zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů se považuje situace, kdy skutková zjištění soudu nemají v provedených důkazech vůbec žádný obsahový podklad, resp. pokud nevyplývají z důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). K uvedené situaci v daném případě (v případě žádného z obviněných) nedošlo.

61. Námitka obviněného Karla Růžičky, pokud namítá, že nebyl nijak činný při zadávání vypracování znaleckých posudků znalcem Ing. Vlastimilem Hudečkem, je námitkou, která nemůže naplnit předmětný dovolací důvod už jen proto, že jde o skutečnost, která není (nikdy nebyla) obviněnému kladena za vinu a není tedy „rozhodným skutkovým zjištěním“, které by mohlo být „zjevně rozporné“ s provedenými důkazy. Totéž lze říci o námitce obviněného, že nebyl jakkoliv činný na podnikání společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o. Obviněnému bylo vždy kladeno za vinu pouze uzavření úvěrové smlouvy (jménem společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o.), nikoliv účast na jejím sjednávání, dokládání informací nebo předkládání potřebných listin. K naplnění znaků žalovaného trestného činu rovněž není podstatné, zda se obviněný podílel na reálném podnikání předmětné obchodní korporace. K těmto skutkovým námitkám se tedy dovolací soud nevyjadřuje, neboť nenaplňují znak „rozhodných skutkových zjištění“, tedy skutkových zjištění, která jsou podstatná pro naplnění některého zákonného znaku skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. c) tr. zákoníku.

62. Námitky obviněného Karla Růžičky týkající se „ověření pravosti podpisu na úvěrových smlouvách“ mají povahu prosté polemiky obviněného s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, a to se znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Václavy Musilové, znalkyně z oboru písmoznalectví, odvětví expertiza ručního písma. Lze připomenout, že hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně. Přesto je třeba konstatovat, že hodnocení tohoto důkazu (písmoznaleckého posudku) nestojí nikterak osamoceně, je hodnocen soudy v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a oproti tvrzení obviněného není s tímto důkazem pracováno nijak „kategoricky“; i soudy vycházejí z výsledků znaleckého zkoumání a pokud znalkyně označuje některý z podpisů, z pohledu toho, zda jde o pravý podpis obviněného, pouze v rovině pravděpodobnosti, pak tuto skutečnost reflektují a pracují s ní. Stejně tak je tento znalecký posudek zasazen do dalšího dokazování, ať již jde o problematiku občanského průkazu obviněného, výpovědi zaměstnanců MSD, případně úředního ověření podpisů. Opět jako polemika s hodnocením důkazů vyznívá snaha o alternativní výklad spočívající ve svěření občanského průkazu obviněného jeho nadřízeným.

63. Výtky obviněného Karla Růžičky směřující proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně jsou tedy pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou naplnit.

64. I některé námitky obviněného Tomáše Ullmanna jsou svým charakterem námitkami skutkovými, kterým by bylo možno přisvědčit pouze za situace, kdy naplňovaly tzv. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. K tomuto však v daném případě jednak nedošlo, jednak je většina skutkových námitek obviněného Tomáše Ullmanna pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, ale především se soustředí na skutečnosti, které nejsou „rozhodnými“ skutkovými zjištěními. Obviněný totiž vychází z chybné právní konstrukce, podle níž je z pohledu způsobené škody při trestném činu úvěrového podvodu podstatné, zda je dlužník reálně schopen úvěr splácet, zda disponuje dostatečným majetkem, apod. Tento závěr z pohledu vzniku škody na majetku poškozeného trestným činem úvěrového podvodu (jako znaku kvalifikované skutkové podstaty např. podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku) není podstatný, neboť za škodu se považuje hodnota poskytnutého úvěru snížená o hodnotu případného zajištění, avšak nikoliv o všechny hodnoty (majetek) úvěrového dlužníka, kterými potenciálně je schopen splatit poskytnutý úvěr (blíže viz níže v pasáži o právním hodnocení). Proto tento skutkový závěr (jaká byla reálná schopnost společnosti, za kterou obviněný jednal, splatit poskytnutý úvěr) není rozhodnou skutečností a nemůže tedy naplnit první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

65. Pokud tato námitka obviněného směřuje k neprokázání zavinění ve vztahu ke způsobené škodě, pak je třeba poukázat na skutečnost, že ve vztahu ke škodě jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku postačuje podle § 17 tr. zákoníku zavinění ve formě nedbalosti (ať již vědomé či nevědomé). Není tedy nutné prokazovat, aby obviněný chtěl způsobit škodu na majetku poškozeného, ale postačuje, aby bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že škodu nezpůsobí, nebo o možnosti způsobit škodu dokonce nevěděl, ale vědět měl a mohl. V tomto směru se uvedená skutková podstata odlišuje od trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Vedení dokazování k prokázání úmyslného způsobení škody pak tedy není třeba. Nad rámec potřebného odůvodnění možno poukázat na skutečnost, že logicky vyznívá skutkový závěr soudu (a dovolací soud neidentifikuje žádný zjevný rozpor) v tom směru, že majetková situace společnosti, za kterou obviněný jednal, nebyla nikterak dobrá, hospodářské výsledky společnosti se pohybovaly v záporných hodnotách a aktiva byla tvořena z valné většiny cizími zdroji, neboť tyto závěry vychází z výpovědi samotného obviněného.

66. I námitky obviněného Tomáše Ullmanna směřující proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

67. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) by bylo možno podřadit námitku obviněného Karla Růžičky, pokud v dovolání vypracovaném obhájcem JUDr. Jiřím Císařem namítal, že „znalkyně Musilová (písmoznalectví) nemá vůbec oprávnění k podání znaleckého posudku, a to bez ohledu na to, že zcela vadně v rozporu se svou specializací jmenovaná znalkyní několik desítek let“. Takové vyjádření by bylo možno vyložit jako námitku procesně nepoužitelného důkazu. Tu však obviněný relativizoval v replice (obhájkyně Mgr. Marie Huspekové) ze dne 10. 6. 2024, kde již (v reakci na vyjádření státního zástupce) uvádí, že „nikdy nenamítal, že by tato znalkyně neměla oprávnění vykonávat znaleckou činnost, … námitky vždy směřovaly a nadále směřují k odbornosti této znalkyně a kvalitě jejího znaleckého posudku“. Ani obviněný tedy znalecké zkoumání PhDr. Václavy Musilové nakonec nepodřazuje pod pojem procesně nepoužitelného důkazu a námitky proti odbornosti nebo kvalitě práce znalkyně pro tuto alternativu dovolacího důvodu podřadit nelze. Takové námitky spadají do oblasti hodnocení důkazů soudem, což je doménou soudu prvního stupně. Nad rámec potřebného odůvodnění dovolací soud konstatuje, že z vyhodnocení znaleckého zkoumání PhDr. Václavy Musilové (včetně jejího výslechu u hlavního líčení) nevyplývá žádná podstatná indicie, která by znalkyni (z ohledu odbornosti či kvality) diskvalifikovala z podání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.

68. Dovolací soud tedy uzavírá, že není ani vytýkaná ani opodstatněná druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozhodnutí není založeno na procesně nepoužitelných důkazech.

69. Třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) odpovídá námitka obviněného Karla Růžičky ohledně neprovedení k důkazu znaleckého posudku PhDr. et. Mgr. Ivy Moravcové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie práce, managementu a personalistiky, dopravní psychologie – „k právnímu omylu obviněného“.

70. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

71. V daném případě nejde o případ opomenutého důkazu v té formě, že by na něj soudy ve svém rozhodování nereagovaly. Soud prvního stupně naopak v bodě 126. svého rozsudku dostatečně odůvodňuje nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu, a to z důvodu nadbytečnosti. (Soud prvního stupně se dostatečně věnuje i dalším důkazním návrhům obviněného.) Obdobně se s tímto důkazním návrhem vypořádává soud odvolací v bodě 28. napadeného rozsudku. Soudy nepochybily, pokud označily tento důkaz za nadbytečný. Předně je zřejmé, že znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie práce, personalistika, dopravní psychologie, není způsobilý řešit otázku příčetnosti obviněného, tedy rozsahu ovládacích a především obviněným zmiňovaných rozpoznávacích schopností („nebyl schopen rozpoznat, co podepsal špatně“). To je případně úkol pro znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Nadto z jakéhokoliv provedeného důkazu nevyplývalo, že by ovládací či rozpoznávací schopnosti trpěly nějakým deficitem, který by si vyžadoval znaleckého (psychiatrického) zkoumání. Lze uzavřít, že rozsah prováděného dokazování je zcela v rukou soudu prvního stupně, který řádně neprovedení toho (i jakéhokoliv jiného) důkazu odůvodnil způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Nelze tedy hovořit o opomenutém důkazu.

72. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka i ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

73. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit např. námitky obviněného Karla Růžičky, (zjednodušeně řečeno) týkající se toho, že právní kvalifikaci úvěrového podvodu spočívající v uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nelze omezovat na pouhý akt uzavření smlouvy o úvěru, přičemž obviněný zdůrazňuje, že je třeba sledovat celý proces sjednávání a realizace takové úvěrové smlouvy. V této souvislosti obviněný podrobně zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by se podílel na sjednávání úvěrové smlouvy, zadával znalecký posudek k hodnotě zástav, poskytoval spořitelnímu družstvu v souvislosti s takovým jednáním jakékoliv podklady či informace a pokud měl podepsat úvěrové smlouvy, tak se tak stalo až poté, co byly podepsány ze strany věřitele, takže takto samotný fakt již nemohl uzavření úvěrových smluv (ze strany spořitelního družstva) jakkoliv ovlivnit.

74. K tomu je třeba předeslat, že objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu (ve své variantě základní skutkové podstaty podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku) vyžaduje, aby pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2024 Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Obviněný má pravdu v tom, že sjednávání úvěrové smlouvy nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 28/2017 Sb. rozh. tr.). Obdobně i podle judikatury za sjednávání úvěrové smlouvy nelze považovat jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, ale za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité informace a na základě nich vyjadřují svá stanoviska, jinými slovy je to tedy celý kontraktační proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 215/2011). Oproti pojistnému podvodu podle § 210 odst. 1, kde postačí souvislost s uzavíráním pojistné smlouvy, u trestného činu úvěrového podvodu musí být nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje uvedeny nebo podstatné údaje zamlčeny při sjednávání úvěrové smlouvy, což je vyjádření v zásadě užšího vztahu k jejímu sjednávání. (§ 211 [Úvěrový podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2715, marg. č. 4.)

75. Shora uvedené teoretické závěry ovšem reagují na nesprávný výklad, který by mohl směřovat k tomu, že objektivní stránka tohoto trestného činu je zúžena právě pouze na samotný akt uzavření (podepsání) smlouvy. Tyto teoretické závěry mají za účel zdůraznit, že objektivní stránku této varianty trestného činu úvěrového podvodu může naplnit i ten, kdo nepodepíše samotnou úvěrovou smlouvu, ale i ten, kdo se účastní předchozího kontraktačního jednání a v jeho rámci uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, ten, kdo doloží byť jen jednu nepravdivou či hrubě zkreslenou listinu (z několika potřebných k uzavření smlouvy) nebo ten, kdo poskytne v rámci procesu kontraktace jakoukoliv nepravdivou nebo hrubě zkreslenou informaci, která má pro poskytovatele úvěru podstatný význam z hlediska uzavření (či neuzavření) smlouvy o úvěr, resp. poskytnutí úvěru.

To ale neznamená, že by nebylo možno znaky tohoto trestného činu naplnit právě a pouze jediným podstatným jednáním, kterým je podepsání samotné úvěrové smlouvy, samozřejmě ve spojení s úmyslným zaviněním ve vztahu k nepravdivosti či hrubé zkreslenosti údajů, které jsou obsahem takto podepisované úvěrové smlouvy. Obsahem dokazování, ani tím, co je obviněnému Karlu Růžičkovi kladeno za vinu, není to, že by se účastnil kontraktačního jednání, že by osobně zajišťoval vznik potřebných listin, či že by je sám předkládal.

Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednání, kterým měl obviněný naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu spočívá právě a jen v tom, že uzavřel (jako jednatel společnosti Wukkolink Czech Investment, s.r.o.) s MSD úvěrovou smlouvu a při sjednávání této úvěrové smlouvy uvedl hrubě zkreslené údaje týkající se hodnoty předmětu zajištění. V reakci na námitky obviněného dovolací soud uzavírá, že k naplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu právě takovýto popis jednání naprosto postačuje.

Obviněný Karel Růžička tak svým jednáním spočívajícím v uzavření úvěrové smlouvy za v rozsudku popsaných okolností naplnil znak trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů při sjednávání úvěrové smlouvy.

76. Obviněný Karel Růžička zároveň namítá, že svým jednáním nezpůsobil škodu popsanou v rozsudku, resp. mezi jeho jednáním a vznikem škody na majetku Metropolitního spořitelního družstva neexistuje příčinná souvislost. Jeho argumentace však spíše než k neexistenci příčinné souvislosti, tedy k závěru, že jednání obviněného nebylo příčinou následku ve formě škody na majetku poškozeného spořitelního družstva, směřuje ke konstatování, že jeho jednání nebylo jedinou příčinou takového následku. Obviněný (především pak ve své replice ze dne 10. 6. 2024) poměrně rozsáhle zdůrazňuje, že fungování MSD mělo znaky organizované skupiny, jejímž cílem bylo právě získávat od spořitelního družstva úvěry za použití bílých koní. Obviněný poukazuje na „alarmující stav úvěrové dokumentace“ a na nutné zavinění dalšího neupřesněného okruhu osob, jejichž jednání bylo podle obviněného rovněž příčinou vzniku škody na majetku MSD.

77. Rovněž v rámci této námitky, pokud má být řešena v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., poměřuje dovolací soud, zda skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně (a popsán v rozsudku) naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu, v tomto případě příčinnou souvislost mezi prokázaným jednáním obviněného.

78. Příčinnou souvislostí se rozumí situace, kde je mezi jednáním pachatele a následkem podstatným pro vyvození trestní odpovědnosti vztah příčiny a následku. Učení o příčinném vztahu vychází z teorie podmínky a je založeno na tom, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal nebo by alespoň nenastal tím způsobem, jakým nastal (condicio sine qua non). Je-li zkoumán příčinný vztah v rámci trestní odpovědnosti, pak z uvedené zásady vyplývá, že jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, je příčinou v trestněprávním smyslu.

Pojetí příčinnosti, které je založeno na teorii podmínky, by ovšem mohlo vést k nepřiměřeně široce vymezené odpovědnosti. Teorie podmínky je proto korigována zásadou umělé izolace jevů a zásadou gradace příčinné souvislosti. To znamená, že v příčinném vztahu je třeba izolovat jednání jako trestněprávní příčinu na straně jedné a trestněprávní následek na straně druhé. Příčinná souvislost musí být zkoumána vždy konkrétně na základě okolností daného případu a v tomto rámci je nutné zdůraznit hlavní a rozhodující příčiny, což ovšem neznamená, že jen ty jsou právně relevantní a že z rámce příčinného vztahu je možno zcela vyloučit vedlejší či podřadné příčiny.

Jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam a jejich odstupňování je podstatou zásady gradace příčinné souvislosti. Uplatnění této zásady se promítá do požadavku, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. K závěru o příčinném vztahu mezi jednáním a následkem postačí, že pachatel svým jednáním vyvolal byť i jen jednu z podmínek, jež měly vzápětí následek. Příčinou následku je každá okolnost, která samostatně nebo ve spojení s jinou okolností přivodila následek.

Pachatel způsobí následek, jestliže jeho protiprávní jednání je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku nedošlo nebo bez které by se jeho nebezpečí alespoň snížilo. Není rozhodné, zda jednání pachatele bylo příčinou, která byla způsobilá přivodit následek bez dalšího sama o sobě, anebo jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby nebo jiná skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.

Příčinná souvislost je totiž dána také v případě, že vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila ještě další příčina. I když je jednání pachatele jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku také tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby, avšak jednání pachatele tu musí být dostatečně významnou příčinou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1626/2015).

79. V tomto konkrétním případě vycházely soudy při konstrukci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného Karla Růžičky a následkem spočívajícím ve škodě na majetku poškozeného MSD, ze skutečnosti, že obviněný podepsal všechny listiny potřebné k úspěšnému uzavření smluv o úvěru (ke skutkovým závěrům viz výše) a zároveň vědomě převzal funkci statutárního orgánu předmětné obchodní společnosti (viz níže k námitce týkající se zavinění). Jednání obviněného bylo zřejmou příčinou následku spočívajícího ve škodě na majetku poškozeného MSD. Bez ohledu na případnou součinnost či protiprávní jednání dalších osob bylo jednání obviněného nezbytnou podmínkou vzniku škody.

80. Dalším argumentem obviněného Karla Růžičky, který by mohl být podřaditelný pod dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku (§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou námitky směřující proti naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, tedy zavinění.

81. Soudy (především pak soud odvolací v bodě 24. napadeného rozsudku) se však dostatečně vypořádaly i s charakterem subjektivní stránky obviněného, kterému přičítají zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vycházeje přitom z prokázané premisy, že na typ lhostejnosti, která značí srozumění s následkem předvídaným trestním právem lze usuzovat ze skutečnosti, že obviněný převzal funkci statutárního orgánu obchodní korporace, v tomto postavení setrvával, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával a o další průběh podnikání se nezajímal. Např. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, jde v takovém případě o takový typ lhostejnosti, který je výrazem kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku. V daném případě pak k uvedenému přistupuje fakt, že obviněný osobně podepsal všechny potřebné listiny, včetně té, v níž deklaruje pravdivost předkládaných informací a podkladů při žádosti o poskytnutí úvěru. Rovněž podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011, lze dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu v situaci, kdy obviněný převezme funkci jednatele, za což přijímá finanční odměnu, aniž by sám vykonával jakoukoliv činnost a plnil povinnosti statutárního orgánu. Soudy tedy nepochybily, pokud dovodily úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku u obviněného Karla Růžičky a tedy uzavřely, že obviněný spáchal čin kladený mu za vinu úmyslně.

82. Lze uzavřít, že jednáním popsaným v rozsudku soudu prvního stupně (dvěma útoky) obviněný Karel Růžička naplnil všechny znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

83. Rovněž obviněný Tomáš Ullmann založil podstatnou část svých námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na tvrzení, že nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a), a to způsobení škody na majetku poškozeného MSD, resp. na tvrzení o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem ve formě škody. Již shora bylo konstatováno, že podstatná část námitek obviněného Tomáše Ullmanna je založena na nesouhlasu se skutkovými závěry soudu prvního stupně, resp. s jeho vyhodnocením důkazů. Takové námitky se zcela míjejí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým obviněný pouze formálně argumentuje, který však (jak bylo řečeno výše) neslouží k nápravě skutkových pochybení [ani pokud jde o ústavní deficity procesu dokazování, které v doposud judikovaných mantinelech pokrývá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale pouze k přezkoumání, zda skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů lze právně kvalifikovat způsobem, který soudy nižších stupňů použily.

84. Dovolací soud se shora uvedenou námitkou zabývá v této pasáži, jakkoliv tvrzení, že nebyla způsobena škoda je spíše otázkou skutkovou, z toho důvodu, že jde do jisté míry o právní hodnocení skutkového stavu, zda lze situaci popsanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ze strany obviněného Tomáše Ullmanna charakterizovat (právně posoudit) jako „způsobení škody“.

85. Již úvodem dovolací soud konstatuje, že právní hodnocení popsané situace soudy nižších stupňů je správné. Podle ustálené praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017) za škodu (v případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku) je třeba považovat částku, která se rovná rozdílu mezi (z úvěru) poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, příp. i výší již uhrazených peněžních prostředků. Soudy tedy nepochybily, pokud od částky poskytnutého úvěru (15 450 000 Kč) odečetly prokázanou hodnotu zástavy (440 000 Kč) a rozdíl považovaly za škodu způsobenou trestným činem. Obviněný v rámci svých námitek vychází z mylné právní konstrukce, že je při konstrukci škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku (jako znaku kvalifikované skutkové podstaty) třeba vycházet rovněž z majetku toho, kdo úvěrovou smlouvu uzavírá (a při tom sděluje nepravdivé informace), tedy z jeho schopnosti dostát svého závazku splatit poskytnutý úvěr, případně v jaké míře je těmto závazkům schopen dostát. To je však pro naplnění znaku škody (a její vyčíslení) naprosto irelevantní. Na rozdíl od hodnoty zástavy, která většinou představuje (jako v tomto případě) relativně jednoduchý způsob (alespoň částečného) uspokojení věřitele (proto dochází ke snížení škody o hodnoty zástavy), existence majetku dlužníka (společnosti, za kterou jedná pachatel) již na výši škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu vliv mít nemůže a nemá, když jeho použití (ke splacení úvěru) je zcela na budoucí nejasné vůli dlužníka (pachatele). Poměrně rozsáhlá (a skutková) argumentace obviněného ohledně jeho schopnosti (resp. schopnosti společnosti, za kterou jednal) splatit poskytnutý úvěr tedy na právní kvalifikaci jeho jednání a na znak způsobené škody, nemá vliv.

86. Zároveň jednání obviněného Tomáše Ullmanna bylo zcela jednoznačnou příčinou vzniku škody na majetku poškozeného MSD a mezi jeho jednáním a tímto následkem je tedy dána příčinná souvislost, která je předpokladem jeho trestní odpovědnosti. Námitky obviněného Tomáše Ullmanna směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání jsou tedy zjevně neopodstatněné.

87. Obviněný Karel Růžička pak rovněž uplatnil námitku spočívající v neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a ultima ratio s tvrzením, že jde o čistě soukromoprávní vztah, nadto jehož jednou ze stran je spořitelní družstvo jako profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Dovolací soud se touto námitkou zabýval ve vztahu k oběma obviněným. Obviněným Tomášem Ullmannem rovněž akcentovaná námitka absence potřebné obezřetnosti (opatrnosti) na straně poškozeného MSD postrádá v daném případě opodstatněnosti.

88. Lze úvodem připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého individuálního případu.

89. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje k spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku [např. na pojem škodlivého následku v § 33 písm. a) tr. zákoníku]. Není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

90. Uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě u méně závažných činů, u kterých je třeba posuzovat, zda takové jednání, vykazující znaky trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje ochranu trestního práva, anebo zda toto jednání má soukromoprávní základ. Pokud jsou naplněny objektivní i subjektivní znaky trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku ultima ratio nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot. Ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva (popř. v oblasti tržní ekonomiky v oblasti obchodního práva), a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 42/2004, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 196/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).

91. Princip subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Jinými slovy řečeno: Není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

92. Pokud shora popsané teoretické premisy aplikuje dovolací soud na přezkoumávaný případ, uzavírá, že povaha a závažnost jednání obou obviněných neumožňují aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio takovým způsobem, který by vedl ke konstatování nevhodnosti či neúčinnosti trestního postihu. Ať již dovolací soud akcentuje způsoby provedení činu či škody způsobené trestnými činy (v případě obviněného Karla Růžičky souhrnná škoda činí 74 700 000 Kč, v případě obviněného Tomáše Ullmanna 15 010 000 Kč), osoby obviněných, jejich poměry či postoj ke svému jednání, žádná z popsaných skutečností neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost jednání některého z obviněných vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě rezignoval na prostředky ochrany majetku (resp. vlastnického práva) spočívající v trestním postihu obviněných.

93. Pokud jde o obviněným Ullmannem akcentovaný požadavek potřebné obezřetnosti poškozeného MSD, pak je třeba připomenout, že za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy poškozený neprojeví žádnou alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si či nemá o druhé straně závazkového právního vztahu alespoň minimální údaje. Přitom nelze vyžadovat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu proti majetku (např. zpronevěry) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017). Zároveň samotná skutečnost, že by snad úvěrová společnost nepostupovala při uzavírání úvěrové smlouvy s patřičnou obezřetností, by sama o sobě nevylučovala trestní odpovědnost pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 855/2016). Posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje, je vytvořen podklad pro následné prověřování. I v případě, že by se dalo konstatovat určité spoluzavinění či nedůslednost zaměstnanců poškozeného subjektu na vzniku škodlivého následku, nebyla by tím žádným způsobem zmenšena či dokonce vyloučena trestní odpovědnost pachatele za jednání, jímž naplnil všechny zákonné znaky úmyslného trestného činu v užité právní kvalifikaci. V rovině trestního práva je nepřípustné, aby měl pachatel prospěch z přílišné důvěřivosti, nedostatečné opatrnosti či informovanosti poškozeného, kterou zneužil svým podvodným jednáním. Současně platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 4 Tdo 296/2021).

94. Dovolací soud má v uvedeném případě za to, že (jakkoliv šlo o peněžní ústav, resp. spořitelní družstvo) sofistikovanost získání finančních prostředků jednáním obviněných byla do té míry vysoká a informace, které si poškozený získával v procesu sjednávání úvěrové smlouvy, resp. snaha o zajištění úvěru, apod. vedou k závěru, že obezřetnost poškozeného nebyla natolik nízká, aby to vedlo k vyloučení trestní odpovědnosti obviněných. To nevylučuje případnou odpovědnost osob, které se na trestné činnosti obviněného Tomáše Ullmanna (či Karla Růžičky) podílely.

95. Z výše uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že i námitky obviněných obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

96. Pro úplnost možno dodat, že obvinění druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) neoznačili a ani věcně žádná z jejich námitek této variantě neodpovídá.

IV./3. K námitkám nespadajícím pod žádný dovolací důvod

97. Námitkou, která nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod, je námitka obviněného Karla Růžičky, pokud tvrdí, že si soud prvního stupně neujasnil, jaký je vlastně objekt trestného činu úvěrového podvodu, za který obviněného odsuzuje, neboť uvádí, že „předmětem ochrany trestného činu úvěrového podvodu není majetek, ale práva poskytovatele úvěru rozhodovat o případném poskytnutí úvěru na základě odpovídajících informací“. Takováto námitka žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Tím spíše, že z kontextu rozhodnutí soudu prvního stupně lze dovodit, že soud správně chápe, co je objektem tohoto trestného činu.

Nutno připomenout, že objektem trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je podobně jako u podvodu podle § 209 cizí majetek (majetek, který alespoň zčásti náleží třetí osobě), ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu při sjednávání úvěrových smluv a čerpání úvěru, jakož i účelovému určení při čerpání účelového úvěru (srov. § 2395 a násl. ObčZ a § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování.

(viz § 211 [Úvěrový podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2713, marg. č. 1.) Formulace obsažená v rozsudku tak pouze zdůrazňuje odlišnost objektu tohoto trestného činu od dalších „majetkových trestných činů“ popsaných v hlavě V. trestního zákoníku, tedy, že primárním objektem je ochrana majetkových práv při sjednávání úvěrových smluv a při čerpání úvěru, čímž je obecně zajištěna ochrana majetku ve vlastnictví fyzických či právnických osob. Tímto zdůrazněním je pak podpořena rovněž skutečnost, že v tomto případě jde o tzv. předčasně dokonaný trestný čin, což ostatně obviněný rovněž jedním dechem zdůrazňuje.

Každopádně námitka nejasného vymezení objektu trestného činu v odůvodnění rozsudku sama o sobě žádný dovolací důvod nenaplňuje, pokud není spojena s jinou (v dovolání uplatnitelnou) vadou nebo není tak fakticky zasaženo do ústavních limitů trestního práva (např. do zásad není trestného činu bez zákona nebo není trestu bez trestného činu vyplývajících z čl. 39 Listiny základních práv a svobod). K tomu však v daném případě nedošlo.

98. K námitkám obviněného Karla Růžičky směřujícím do výroku o trestu, lze obecně poznamenat, že z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 – § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

99. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný Karel Růžička pro námitky proti výroku o trestu uplatňuje), je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018).

100. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz níže) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020).

101. V daném konkrétním případě je zřejmé, že obviněný napadá nesprávné použití kritérií pro uložení trestu podle § 39 – § 42 tr. zákoníku, resp. nesprávné vyhodnocení takových kritérií.

102. Ve zkoumané věci jde o situaci, kdy obviněný neuplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o tom, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění zákonem stanovených podmínek. Obviněnému nebyl vyměřen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou u trestného činu podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku v rozpětí od pěti do deseti let, a zároveň jde o druh trestu, jenž lze za uvedený zločin uložit. Nebyly by proto splněny ani zákonem stanovené podmínky vyplývající z důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

103. Nejvyšší soud podle uvedených zásad na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatuje, že z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněným uváděné argumenty se netýkaly žádných hmotněprávních otázek, které jsou podmínkou pro přezkum podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), nýbrž brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu. To lze jednoznačně dovodit i z jednotlivých kritérií, na která obviněný poukazuje v dovolání, a která jsou pouze polemikou s úvahami soudů obou stupňů ohledně druhu a výměry trestu.

104. Přestože uvedené námitky nedopadají na žádné dovolací důvody, Nejvyšší soud se se zřetelem na nutnost vyloučení porušení zásad spravedlivého procesu uvedenou věcí zabýval na podkladě čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny, a to z hlediska předvídatelnosti jejich postupu a principů pro proporcionální a spravedlivé ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/2012 atd.).

105. Nejvyšší soud neshledal vadnost postupu odvolacího soudu, jestliže výrok o trestu ve vztahu k obviněnému Karlu Růžičkovi změnil tak, že mu uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu šesti let. Užití kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu oběma soudy je zákonné a správné.

106. Námitky obviněného zaměřené proti nepřiměřenosti uloženého trestu, jak již bylo výše uvedeno, nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů. Při posouzení výměry trestu odnětí svobody (i jeho nepodmíněné modality) dovolací soud neshledal nic, co by svědčilo o trestu, jenž by vykazoval přílišnou a neodůvodněnou tvrdost, byl bez opory v okolnostech, za kterých byl spáchán trestný čin, neodpovídal následku, který trestný čin způsobil, nebo v posouzení osoby pachatele, anebo jehož uložením by došlo k porušení zásady proporcionality jako požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání dovolatele na straně druhé [srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04].

107. Soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích řádně vyhodnotily všechny podstatné (prokázané) okolnosti, které bylo nezbytné zohlednit při úvahách o trestu. Soud prvního stupně se podmínkami pro ukládání trestu podrobně zabýval v bodě 158. rozsudku, přičemž zhodnotil jak povahu a závažnost trestného činu podle kritérií § 39 odst. 2 tr. zákoníku, tak osobu pachatele. Odvolací soud se pak výrokem o trestu obviněnému Karlu Růžičkovi zabýval v bodech 32. až 35. jeho rozsudku. Zde je třeba akcentovat, že odvolací soud dokonce zmírnil trest ukládaný obviněnému Karlu Růžičkovi, a to v části výroku o zákazu činnosti. Pokud jde o výrok o trestu odnětí svobody, pak soudy na základě vyhodnocení zákonných kritérií uložily obviněnému Karlu Růžičkovi trest odnětí svobody v jedné pětině zákonné trestní sazby, což rozhodně není možno označit za trest nepřiměřeně přísný či (jak uvádí dovolatel) dokonce exemplární.

108. K případně požadované aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze konstatovat, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze aplikovat především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele.

Především jde o ty situace, kdy polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si je byl způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než ten zákonem obecně předpokládaný.

Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Tyto okolnosti ovšem mohou mít podpůrný význam při zohlednění celé škály dalších okolností, jako tomu bylo v tomto případě.

109. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 21/1970 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele (srov. rozhodnutí č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (srov. rozhodnutí č. 3/1987-38 Sb. rozh. tr.) etc.

110. Předpokladem použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je dále podmínka, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k závěru, že by použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a dále že je možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. K takovým okolnostem v případě obviněného Karla Růžičky nedošlo a soudy nepochybily, pokud jeho případ pod § 58 odst. 1 tr. zákoníku nepodřadily.

111. Lze proto konstatovat, že soudy neporušily zásady přiměřenosti trestu podle § 38 tr. zákoníku ani čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť zvažovaly všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012 atd.). Nejedná se tedy o exemplární trest, případně o nespravedlivé zostření trestněprávní represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.).

112. Ze všech shora uvedených důvodů přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů. Byť se tento trest může obviněnému zdát tvrdý, je pro jeho nápravu nezbytný (viz § 38 tr. zákoníku). Rozhodné bylo zejména to, že při jeho uložení soudy dodržely kritéria pro správnou výměru trestů, a to i z hlediska zásady předvídatelnosti jejich postupu.

113. Lze tedy uzavřít, že ani základní lidská práva obviněného Karla Růžičky garantovaná Úmluvou či Listinou nebyla v projednávaném případě při ukládání trestu porušena.

IV./4. K otázce porušení základních práv obviněných

114. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

115. Pokud obviněný Karel Růžička obecně namítal, že se soud prvního stupně dostal při provádění důkazů do pozice „pomocníka veřejné žaloby“ a tím porušil právo obviněného na spravedlivý proces, tak je nutno konstatovat, že dovolací soud tento pohled obviněného nesdílí. Soud prvního stupně (i soud odvolací) se naopak držel zásady rovnosti stran, kdy obě strany měly v plné míře možnost navrhovat důkazy či se k provedeným důkazům vyjadřovat. Soud prvního stupně pak důsledně uplatňoval pravidlo uvedené v § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož má sice státní zástupce povinnost dokazovat vinu obžalovaného, ale to nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. I proto soud prvního stupně postupoval tak, že zadal znalecký posudek z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo (a to „s ohledem na obhajobu obviněného“). Soud tak neučinil proto, aby se stal pomocníkem státního zástupce, ale aby byl prokázán skutkový stav potřebný pro soudní rozhodnutí (to za situace, kdy obviněný podpisy na předmětných listinách popíral). Ani tímto postupem soud prvního stupně nezasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces, neporušil zásadu rovnosti stran ani zásadu vyšetřovací či zásadu volného hodnocení důkazů.

116. Oba obvinění z různých důvodů ve svých dovoláních namítali rovněž porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nesprávnou aplikací této zásady může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje.

Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.) nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění této zásady a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11.

11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněných, neshledal dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněných tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.