6 Tdo 405/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j. 9 To 265/2024-544, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 11/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) ze dne 8. 10. 2024, č. j. 37 T 11/2024-481, byl obviněný P. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době kolem 19:15 hod. dne 19. 9. 2023, když si byl zaběhat na levém břehu řeky Labe v obci XY, okr. Praha-XY, poblíž rekreační chaty ev. č. XY, po předchozí vzájemné hrubé slovní hádce s rybáři T. U., nar. XY, a P. K., nar. XY, poté, co jim nakopl psa, se za ním rozeběhli T. U. a P. K., kdy T. U. pěstí, ve které držel pěstní nůž zn. Safe Maker II. s délkou čepele 82,55 mm, udeřil do oblasti krku, čímž mu způsobil přetětí krkavice a mízovodu, kdy následně došlo ke vzniku trombózy krkavice s následným ochrnutím končetin a úplnou poruchou řeči, kdy se jednalo o zranění bezprostředně život ohrožující, a v případě, že by mu nebyla poskytnuta přednemocniční péče s následnou urgentní operací, došlo by u něj k smrti, kdy s největší pravděpodobností u něj zůstanou trvalé následky, poté z místa pokračoval v běhu.

2. Obviněný byl za tento zvlášť závažný zločin odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému T. U. v částce 1 004 461 Kč a majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v částce 1 115 620 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. U. odkázán se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 1. 2025, č. j. 9 To 265/2024-544, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce prof. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), i), m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, kterým byl uznán vinným, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány uvedené důvody dovolání.

5. K dovolacímu důvodu podle písm. b) obviněný uvedl, že podal námitku podjatosti všech členů příslušného senátu soudu prvního stupně, která byla zamítnuta, jakož i jeho následná stížnost proti tomuto zamítnutí. Oba příslušné soudy se při posouzení jeho námitky držely pouze doslovného znění § 30 odst. 1 tr. ř., přestože opakovaně upozorňoval, že problematika podjatosti je rozsáhlejší a je nutné vzít v potaz závěry Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jejichž závěry v dovolání citoval. Navázal, že všechny členky senátu by měly být vyloučeny z důvodu objektivních pochybností o jejich podjatosti, neboť senát předjímal závěry o skutečnostech, které měly být teprve objasněny v rámci hlavního líčení a předsedkyně senátu se v průběhu hlavního líčení o něm vyjadřovala zaujatě.

6. Stran předjímání závěrů odkázal na několik okamžiků z hlavního líčení konaného dne 18. 6. 2024 a dodal, že „[j]iž samotný fakt, že soud I. stupně předložil Vrchnímu soudu danou věc k rozhodnutí o příslušnosti dvakrát v krátkém časovém rozmezí, vzbuzuje podiv“, přičemž dokonce i vrchní soud se výslovně pozastavil nad expresivními výrazy užitými v odůvodnění usnesení okresního soudu. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že senát soudu prvního stupně učinil závěr o jeho vině ještě před započetím hlavního líčení bez provedení jakéhokoli dokazování.

7. Dovolací důvod podle písm. g) uplatnil v jeho první alternativě, přičemž uvedl, které skutkové okolnosti byly v hlavním líčení prokázány, a lze je považovat za nesporné, a které zůstaly spornými. Spornými podle jeho mínění zůstalo, zda udeřil poškozeného do krku a zda poté z místa pokračoval v běhu. Soudu prvního stupně vytýká, že vycházel při posouzení okolností průběhu skutkového děje téměř výhradně z výpovědi svědka K., výpověď obviněného soud vyhodnotil jako nevěrohodnou a výpověď svědka K. vzal v potaz v rámci hodnocení důkazů pouze částečně a toliko v těch částech, které byly v jeho neprospěch.

8. Uvedl, že existují dvě verze, jeho a svědka K. Soud prvního stupně vyhodnotil nevěrohodnost jeho výpovědi jako celku pouze na základě toho, že jmenovaný svědek tvrdil opak. Podle mínění dovolatele nastala situace „tvrzení proti tvrzení“. Jeho verzi události přitom podporují slyšení svědci a nevylučují ji ani znalecké posudky. Verzi obžaloby naopak potvrzuje pouze svědek K. O tom, že se jednalo o útok na něj ze strany poškozeného a svědka K., vypověděl v hlavním líčení i tento svědek. Žádná z dalších osob však nepotvrdila verzi svědka K., že by se jednalo o úmyslný útok na poškozeného či že by dokonce postupoval směrem k poškozenému a aktivně, a tím pádem úmyslně bodnul. Dodal, že události vedoucí ke zranění poškozeného započal poškozený, a po střetu s obviněným pokračoval v pronásledování.

9. Odvolací soud však nevzal v potaz žádnou námitku obhajoby, přestože poukázal na rozpory mezi výpověďmi svědků K. a K. Jmenoval konkrétní argumenty, které nasvědčují tomu, že svědek K. není věrohodný. Za zásadní označil také skutečnosti, které vyplynuly z dokazování, nejsou však v odůvodněních rozhodnutí soudů vyhodnoceny. Soudy naopak do svých úvah zařadily okolnosti, které z žádných důkazů nevyplynuly.

10. Obviněný soudům vytýká porušení zásady presumpce neviny. Ze skutečnosti, že poškozený utrpěl zranění na krku podle něj nesprávně dovozují, že se jednalo o úmyslný útok, nikoli obranu a že si musel být vědom možných následků. Podle znaleckých závěrů se o směru bodnutí ze samotné rány nedá nic usoudit. Závěry ošetřujícího lékaře taktéž svědčí pro vznik rány zepředu. Polohu rukou potvrdil svědek K. a v původních úředních záznamech i svědek K. Soudy mu také vytýkají, že si nevšiml, že je poškozený raněn. Fakt, že poškozený ho ještě několik metrů pronásledoval a doběhl až na úroveň svědka K., dokazuje, že si poškozený své zranění uvědomil až s odstupem, a především, že se jednalo o pokračující útok. Podle dovolatele žádným důkazem nebyla vyloučena jeho obhajoba, že při obraně si poškozený na nataženou ruku s nožem sevřeným v dlani naběhl.

11. Nesprávné právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle písm. h) obviněný spatřuje v otázce nutné obrany. Na teoretická východiska navázal skutkovými okolnostmi a argumenty svědčícími pro závěr, že jednal v nutné obraně. Podle něj se jednalo o bezprostředně hrozící útok dvou útočníků pod vlivem alkoholu. Vyprovokovaný útok nevylučuje nutnou obranu a nevylučuje ji ani použití nože nebo absence útěku či varování. Nebyla prokázána ani neozbrojenost útočníků. Jeho úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví nelze vyvozovat z toho, že poškozený utrpěl zranění v oblasti krku.

12. Obviněný trvá na tom, že skutek byl jednoznačně bezprostředně hrozícím a trvajícím útokem. Poukázal, že i na ostatní osoby situace působila konfliktně. Nelze zjistit, jaký následek by mu hrozil, kdyby útočníci útok dokončili. Je třeba brát v potaz, jak se útok jevil tomu, kdo ho odvracel. Neplatí ani zásada subsidiarity, a nemusel proto utéct. Upozornil také, že rybáře varoval, že má nůž. Poškozený přesto v útoku nepřestal a obviněný tedy mohl mít oprávněné obavy o svůj život. Když viděl dva rybáře, kteří po předchozím slovním konfliktu a po přímo hrozícím útoku jejich psa, který on odvrátil jeho nakopnutím (ani jedno nevylučuje nutnou obranu), běžící za ním, což ve strachu vyhodnotil tak, že bude napaden dvěma osobami (subjektivní hodnocení situace), pak vytažení sebeobranného nože na jejich odstrašení je zcela adekvátní obranou. Jako důvodná se jeví i jeho obava, že rybáři mají v držení nože, které tvoří základní výbavu rybáře. Použití obranného nože proti dvěma útočníkům není zcela zjevně nepřiměřená obrana. Obviněný měl zvednuté ruce s nožem v obranném gestu před útočícím rybářem, nejednalo se tedy o úmyslné bodnutí do oblasti krku, ale o nešťastný následek přetlačování obránce s útočníkem. Dodal, že svědectví prokazují, jak rizikově jsou rybáři v daném prostředí vnímáni.

13. K dovolacímu důvodu podle písm. i) obviněný namítl, že soudy nedůvodně neaplikovaly § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přestože okolnosti případu i poměry pachatele svědčí o tom, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Vůbec nevyhodnotily ani § 58 odst. 7 tr. zákoníku. Zároveň se domnívá, že soudy nesprávně aplikovaly § 39 tr. zákoníku ve vazbě na § 41 písm. a), g), o) a p) tr. zákoníku, protože při stanovení druhu a výměry trestu nevyhodnotily závažnost a povahu trestného činu za současného vzetí v úvahu všech polehčujících okolností. Upozornil, že povinnost soudu postupovat podle § 39 tr. zákoníku zahrnuje povinnost zkoumat jeho rodinné poměry, včetně vlivu, který bude mít jeho trest na jeho rodinu, která je závislá na jeho příjmu, a především jeho osobní péči.

14. Uložený trest ve výměře tří let považuje ve světle specifických okolností za nepřiměřený. Trvá na tom, že i kdyby bylo prokázáno, že je pachatelem úmyslného těžkého ublížení na zdraví, pak by délka trestu odnětí svobody měla reflektovat, že se jedná o osobu do té doby bezúhonnou a netrestanou, litující svého činu. Uložený trest nereflektuje ani dopad uloženého trestu na jeho rodinu. Dodal, že pokud má být schopen nahradit nemajetkovou újmu, pak má zcela jistě větší šanci tak učinit, pokud zůstane na svobodě.

15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. rozhodl rozsudkem a zprostil ho obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1 tr. ř. o zrušení napadeného rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V takovém případě, aby zároveň přikázal, že o věci bude rozhodovat jiný senát. Současně uvedl, že pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu nesouhlasí s projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Připojil také podnět k přerušení výkonu rozhodnutí.

16. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že ačkoli dovolatel poukazuje na údajnou podjatost předsedkyně senátu (a ve vazbě na to i jeho členek), v podstatě netvrdí, že by na její straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům ve smyslu příslušné zákonné normy.

18. Z námitek jím uplatněných podle hodnocení státního zástupce nevyplývá žádný vztah předsedkyně senátu ke skutku a k faktickým okolnostem s ním souvisejícím a ani osobní poměr k dotčeným osobám či orgánům. Nic z toho taktéž nevyplývá z dostupného spisového materiálu. Poměr k věci či dotčeným osobám a orgánům ve shora naznačeném smyslu tak nejen že není dán, obviněný jej dokonce ani netvrdí. V podstatě pouze soudu vytýká způsob, jakým postupoval v trestním řízení a že se k němu nechoval dostatečně korektně; tato argumentace ovšem nemůže předmětný dovolací důvod naplnit. Z ustálené judikatury vyplývá, že vztah zakládající podjatost ve věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky (za všechna rozhodnutí srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 958/2014 či rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Má proto za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn.

19. Co se týče dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný formálně označuje vadu v podobě „zjevných rozporů“. Za účelem jejího doložení podrobně rekapituluje soudy učiněná skutková zjištění a označuje sporné a nesporné skutkové závěry. Vybrané důkazy hodnotí a dovozuje z nich vlastní skutková zjištění. Vyslovuje nesouhlas se soudy dovozenými skutkovými zjištěními, s jejich hodnocením důkazů, především výpovědi svědka K., a s tím, že tuto usvědčující výpověď považují za věrohodnou a ve spojení s dalšími důkazy pak považují trestnou činnost obviněného za prokázanou bez důvodné pochybnosti. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána.

20. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí svědka K. jako se spolehlivým usvědčujícím důkazem. Platí totiž, že citovaný důkaz nestojí osamoceně. Je naopak podporován dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí nezaujatého, spolehlivého svědka K., závěry znaleckého zkoumání a částečně i výpovědí samotného obviněného. Usvědčující důkazy tedy nestojí osamoceně, resp. nejsou izolované. Naopak korespondují navzájem a současně odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. O situaci „tvrzení proti tvrzení“ se již na první pohled nejedná. Současně usvědčující důkazy bezpečně vyvracejí obhajobu obviněného, že se pouze bránil útoku ze strany poškozeného a svědka K. Učiněná skutková zjištění tedy v konečném důsledku v provedených důkazech podklad mají. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „zjevných rozporů“ proto naplněn nebyl.

21. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namítá obviněný nutnou obranu a s ní spojený nedostatek subjektivní stránky deliktu. K tomu státní zástupce konstatuje, že obviněný sice velice správně zmiňuje a rozebírá teoretická východiska práva nutné obrany, avšak pomíjí relevantní, soudy učiněná skutková zjištění. Podle těch byl sám obviněný útočníkem, a tak na jeho jednání nelze aplikovat § 29 tr. zákoníku. Skutečnost, že po skutkové stránce byl útočníkem obviněný, je dobře vysvětlena v rozsudku okresního soudu. Na něj státní zástupce odkazuje s doplněním, že podle ustálené judikatury je pro určení osoby útočníka rozhodující počáteční iniciativa vedoucí ke střetu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 851/2002).

22. Rozhodující aktivita byla v tomto směru přítomna v počínání obviněného. Ten jednak nakopl psa patřícího k poškozenému a svědkovi K., aniž by ho nějakým způsobem ohrožoval, a poté co byl svědkem K. a poškozeným konfrontován, zastavil se, vyndal nůž z pouzdra za opaskem, a vyrazil proti poškozenému, kterého nožem zasáhl do krku. Je pravda, že poškozený za obviněným běžel, avšak tvrzení dovolatele o obraně před útočícím poškozeným nemůže obstát. Obviněný měl v běhu náskok, běhání se věnuje; přesto se o náskok připravil, zastavil, vyndal nůž z pouzdra (což fakticky potvrdil ve své vlastní výpovědi, a to v souladu s výpovědí svědka K.) a otočil se již ozbrojený nožem vůči poškozenému a učinil proti němu výpad, při kterém poškozeného nožem závažně poranil. Uvedená skutková zjištění tedy svědčí o tom, že obviněný si udělal čas na to, aby zastavil, vyndal nůž z pouzdra, otočil se a rozběhl se proti poškozenému a bodl ho. To jednoznačně implikuje iniciativu poškozeného (pozn. zřejmě míněno obviněného) ke střetu, protože pokud by o fyzický střet nestál, tak by nezastavoval a nepřipravil by se dobrovolně o náskok. Naopak to svědčí o snaze obviněného poškozeného potrestat za předchozí verbální konflikt. Zde se přitom nejedná o požadavek subsidiarity, ale jednoduše jde o to, že rozhodná inciativa byla na straně obviněného.

23. Namítá-li obviněný obavy o zdraví či život, že mohl subjektivně vnímat ohrožení a že mohl čekat, že poškozený je ozbrojen, je toto vyvráceno provedeným dokazováním – v takovém případě by se obviněný nepřipravil o náskok, nezastavil by se a neztrácel čas vyndáváním nože z pouzdra a nešel vstříc poškozenému.

24. Úvahy krajského soudu týkající se excesu z mezí nutné obrany považuje státní zástupce za nepřiléhavé. Podle něj obviněný byl útočníkem, jak správně uzavřel okresní soud. Závěr krajského soudu o excesu z limitů nutné obrany jsou podle státního zástupce neadekvátní. Tato nesprávnost se ovšem netýká výroku o vině, nýbrž pouze odůvodnění, a tak není třeba na ni zvlášť reagovat.

25. Konečně ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný vytýká, že soudy pochybily, pokud „nedůvodně neaplikovaly § 58 odst. 1 TrZ“. Výhrady obviněného týkající se tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný, v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Nicméně k uložení takového trestu nedošlo. Obviněný byl v daném případě ohrožen trestem odnětí svobody v trvání tři až deset let. Pakliže mu byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, nelze takový trest v žádném případě považovat za extrémně přísný, nespravedlivý či hrubě nepřiměřený. Ostatně takový trest nemůže být extrémně přísným již přímo ze své podstaty.

26. Navíc domáhá-li se obviněný mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pak podle ustálené judikatury uvedená námitka zásadně nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 317/2020 (publikováno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) či z poslední doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 879/2023, ze kterého dále vyplývá, že nemůže obstát ani odkaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 631/23, neboť v něm vyslovený názor neznamená obrat v dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu, ve které se Ústavní soud opakovaně ztotožnil s praxí Nejvyššího soudu.

27. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

28. Obviněný zaslal k vyjádření státního zástupce repliku. Předně upozornil, že vyjádření se v zásadě nevyjadřuje k argumentům dovolání. Zopakoval, že § 30 a 31 tr. ř. je nutné interpretovat v souladu se závěry Ústavního soudu a ESLP týkajícími se nestrannosti soudního rozhodování a zásady presumpce neviny. K dovolacímu důvodu podle písm. g) uvedl, že soudy bez náležitého odůvodnění a opory v důkazech považují za věrohodný popis skutku, který poskytl jeden z útočníků. Stěžejní body jeho výpovědi žádné důkazy nepotvrdily, a přesto na nich soudy staví své závěry o tom, jak probíhal celý útok. V rámci provedeného dokazování nebylo sporu o tom, že se odehrál útok na psa – jeho nakopnutím (útok č. 1 – počáteční aktivita obviněného). Když však tento útok skončil, následovala „msta“ rybářů (útok č. 2 – počáteční aktivita poškozeného a svědka K., prokázáno výpovědí svědků K. i K.). Obviněný proto trvá na tom, že se jednalo o dva děje, kdy dovolatel zaútočil na psa, tento útok tím ale skončil a následoval útěk z místa konfliktu. Druhý útok pak započal vyběhnutím rybářů za ním a on se bezprostřednímu útoku dvou podnapilých útočníků bránil se zbraní v ruce. Uzavřel proto, že vyjádření státního zástupce neobsahuje relevantní právní či faktické úvahy prospěšné pro posouzení podaného dovolání, a není tak způsobilé jakkoli zpochybnit předestřené námitky.

III. Přípustnost dovolání

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

30. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), i), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

31. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

32. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce (tj. samosoudce, člena senátu, předsedy senátu) z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

33. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

34. Procesní podmínka spočívající v uplatnění námitky podjatosti v původním řízení je splněna. Obviněný totiž tuto námitku vznesl v řízení před soudem prvního stupně, a to vůči celému senátu, který v jeho věci rozhodoval. O jeho námitce uvedený soud rozhodl usnesením č. j. 37 T 11/2024-480 vydaným v neveřejném zasedání dne 8. 10. 2024. O stížnosti obviněného proti zmíněnému usnesení, jímž bylo podle § 31 tr. ř. rozhodnuto tak, že (ad I.) předsedkyně senátu JUDr. Eva Lamplotová, ani (ad II.) přísedící JUDr. Ita Klabíková a Mgr. Jarmila Holušová nejsou z projednávání věci vyloučeny, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2024, č. j. 9 To 266/2024-536, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

35. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

36. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

37. Dovolacímu soudu ve své podstatě nevzniká povinnost vyložit, že senát okresního soudu nebyl z rozhodování věci vyloučen z důvodů, které snesly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, tedy stran toho, že u jeho členek neexistuje vztah k osobě obviněného či k věci, jež byla předmětem jejich rozhodování (tedy ty okolnosti zmíněné v § 30 odst. 1 tr. ř., pro které by měly být vyloučeny z projednávání a rozhodování věci dovolatele). Je tomu tak proto, že v tomto směru se dovolací argumentace obviněného, zpochybňující správnost jimi vydaných rozhodnutí, neubírá. Oběma soudům totiž vytýká, že nastolenou otázku neposoudily v dostatečném rozsahu (bod 23. dovolání), tedy právě z hlediska, které vymezil již ve svých dřívějších podáních před soudy nižších stupňů (s vazbou na konkrétní námitky, které podle něj jsou důvodem pro závěr o podjatosti senátu rozhodujícího o jeho vině v prvním stupni).

38. V návaznosti na ně (IV.B.1. Důvody podjatosti) dovolatel svoji argumentaci o naplnění tohoto dovolacího důvodu opětovně opírá o jím citovanou judikaturu Ústavního soudu a ESLP. Své pochybnosti o nestrannosti senátu soudu prvního stupně, který rozhodoval v jeho věci, shledává v tom, že a) příslušný senát měl předjímat závěry o skutečnostech, které měly být teprve objasněny v rámci hlavního líčení, a b) předsedkyně senátu se o jeho osobě v průběhu hlavního líčení vyjadřovala zaujatě.

39. Podle judikatury ESLP „při rozhodování, zda v daném případě existuje legitimní důvod k obavě, že konkrétní soudce není nestranný, je subjektivní vnímání účastníka řízení sice důležité, ale nikoli rozhodující. Co rozhoduje, je, zda obava může být považována za objektivně ospravedlněnou [Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, rozsudek, 25. 6. 1992, č. 13778/88, § 51; Piersack, § 31]. Je třeba vždy vycházet z konkrétních okolností případu [Hauschildt proti Dánsku, rozsudek pléna, 24. 5. 1989, č. 10486/83, § 49]. Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný [Shalimov proti Ukrajině, rozsudek, 4. 3. 2010, č. 20808/02, § 69]“ [viz Kmec, Jiří. Kapitola XVI (Právo na spravedlivý proces /čl. 6 EÚLP/). In: Kmec, Jiří, Kosař, David, Kratochvíl, Jan, Bobek, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 674.].

40. Obviněný takové objektivní důvody shledává v údajném porušení presumpce neviny jednáním předsedkyně senátu. Z judikatury ESLP plyne, že „presumpce neviny je porušena, jestliže rozhodnutí soudu nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že tato osoba je vinna, ještě předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem (viz rozsudek ze dne 27. 2. 2007, Nešťák proti Slovensku, č. 65559/01, bod 88). I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že daný soud nebo činitel pohlíží na obviněného jako na vinného (viz rozsudek ze dne 19. 9. 2006, Matijašević proti Srbsku, č. 23037/04, bod 45, nebo rozsudek ze dne 28. 6. 2005, Karakaş a Yeşil?rmak proti Turecku, č. 43925/98, bod 49).

41. Ve vztahu k obsahu soudních rozhodnutí (např. v případech rozhodování o náhradě újmy po zproštění či zastavení řízení z důvodu promlčení a v případech rozhodování v samostatném řízení o spolupachateli trestného činu) ESLP upozorňuje, že zásadní rozdíl je třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání nějakého trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena (viz rozsudek ze dne 7. 9. 2023, Bavčar proti Slovinsku, č. 17053/20, bod 105). Ve vztahu k vyjádření soudce během hlavního líčení vyvolávajícímu pochybnosti o jeho nestrannosti bylo rozhodováno pouze ve věci R. W.-L. proti Rakousku (zpráva výboru ze dne 3. 3. 1999, č. 26999/95), v níž bylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť vyjádření soudce představovalo výhrůžku. Vzhledem k tomuto závěru ESLP posouzení z hlediska čl. 6 odst. 2 Úmluvy neučinil.

42. Samostatnou kapitolou jsou rozhodnutí ESLP týkající se vyjádření veřejných činitelů (nejčastěji politiků, ale také např. státních zástupců), která by mohla porušovat presumpci nevinny vyvoláním dojmu u veřejnosti, že obviněný je vinen, než bylo o jeho vině pravomocně rozhodnuto (rozsudek ze dne 26. 3. 2002, Butkevičius proti Litvě, č. 48297/99, nebo rozsudek ze dne 24. 5. 2011, Konstas proti Řecku, č. 53466/07, a další).

43. Dovolatel konkrétně poukazuje na jednotlivé části usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2024 a 18. 6. 2024 o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti a souvisejícího zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 18. 6. 2024. Má za to, že příslušný senát si učinil názor na posuzovanou věc již na počátku hlavního líčení. Důsledkem toho měla být právě vyjádření předsedkyně senátu plná předjímání závěrů. Pro posouzení námitek dovolatele je předně důležité zabývat se otázkou, v jaké procesní situaci k daným událostem došlo, a tedy zda senát v dané fázi řízení skutečně předjímal závěry o tom, co mělo být teprve objasněno v rámci hlavního líčení.

44. První dovolatelem odkazované usnesení (ze dne 8. 2. 2024) bylo výsledkem předběžného projednání obžaloby, po němž soud prvního stupně rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný, neboť měl za to, že sám není příslušný k jejímu projednání. Účelem předběžného projednání obžaloby je právě zrychlení trestního řízení v případě, kdy má soud, například jako v projednávané věci, pochybnosti o své příslušnosti.

Při rozhodování se soud opírá o důkazy a další spisový materiál předložený spolu s podanou obžalobou (trestní spis), případně o vysvětlení opatřená postupem podle § 185 odst. 2 tr. ř. Uvedený postup zvolí, jestliže „důkazy shromážděné a vykonané v přípravném řízení poskytují dostatečný skutkový podklad pro odlišné právní posouzení zažalovaného skutku, tedy v tom směru, že může být právně posouzen jako trestný čin, k jehož projednání není příslušný“ [viz Šámal, Pavel. § 188 (Rozhodnutí soudu). In: Šámal, Pavel a kol.

Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2475.].

45. Již ze samotné zákonné úpravy, tj. zakotvení možnosti vydat rozhodnutí o předložení věci společně nadřízenému soudu k posouzení otázky věcné příslušnosti soudu k rozhodování o skutku, pro který byla na obviněného podána obžaloba, je nezbytné dovodit, že samotná aplikace § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. nemůže odůvodnit závěr o podjatosti soudců, kteří takové rozhodnutí vydali, a to z důvodu uplatňovaného dovolatelem. Vydání předmětného rozhodnutí si totiž nelze představit bez toho, co ve své podstatě obviněný namítá (tj. předjímání závěrů o skutečnostech, které měly být teprve objasněny v rámci hlavního líčení).

Předložení argumentů o možném odlišném právním posouzení skutku totiž nezbytně vyžaduje předběžné posouzení konkrétních okolností spjatých se skutkem (s přihlédnutím k možnému posunu/změně skutkových tvrzení v důsledku dalšího dokazování). Takové vyhodnocení v úvahu přicházející právní kvalifikace skutku, o němž se řízení vede (bez vlastního procesního provedení opatřených důkazů ve stadiu soudního řízení k tomu určeném, tj. v hlavním líčení), je možné právě proto, že je činěn závěr pravděpodobnostní (má-li za to), neřešící závazným způsobem otázku viny obviněného.

Soud při svém rozhodování při předběžném projednání obžaloby, rozhodnutí učiněné podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. nevyjímaje, činí příslušná (možná) skutková zjištění – která v takovém případě mají odůvodnit odlišné právní posouzení skutku v podobě trestného činu, o němž není věcně příslušný rozhodovat – na podkladě důkazní materie obstarané ve stadiu přípravného řízení, a to, aniž by (jak již zmíněno) příslušné důkazy provedl způsobem upraveným trestním řádem v hlavním líčení. Závěrem, že zažalovaný skutek by mohl být posouzen odlišně od obžaloby (v daném případě jako přísněji trestný čin, o němž soud, u něhož byla podána obžaloba, není oprávněn meritorně rozhodnout), neprejudikuje tento soud vinu obviněného.

Jeho rozhodnutí nikterak nebrání věcně a místě příslušnému soudu (ať již jím je – podle posouzení otázky věcné příslušnosti soudem bezprostředně společně nadřízeným – soud krajský, či soud okresní, jenž toto posouzení inicioval) vydání rozhodnutí o jeho zproštění obžaloby, např. i z důvodu § 226 písm. b) tr. ř. Zbývá dodat, že pokud soud při předběžném projednání obžaloby dospěje k závěru o reálné možnosti posouzení skutku jako trestného činu, o němž není pro nedostatek věcné příslušnosti oprávněn rozhodnout, je ve své podstatě – s ohledem na uplatňující se zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení – povinen k vydání rozhodnutí podle § 188 odst. 1 písm. a) tr.

ř. přistoupit (viz též text rozhodne).

46. Realizace oprávnění rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i v případě, že úvahy soudu o jeho věcné nepříslušnosti nejsou shledány opodstatněné (jak tomu bylo podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 10 Ntd 7/2024-248, ve věci posuzované), nevede k závěru, že soudci (soudu prvního stupně), kteří předmětné rozhodnutí vydali, jsou vyloučeni z dalšího rozhodování v příslušné trestní věci. Z pohledu nastíněného obviněným by snad bylo možno o jejich podjatosti uvažovat jen tehdy, byl-li by zvolený postup zcela zjevně (naprosto očividně) neopodstatněný, nemající vůbec podklad v žalobním tvrzení, a tedy svědčící o naprosté libovůli v jejich rozhodování. O takovou situaci však ve věci posuzované nejde, uváží-li se vlastní žalobní tvrzení (viz citace z popisu skutku v žalobním návrhu). Podle nich měl obviněný aktivním jednáním (úderem pěstí, v níž držel hrotnatý ostrý nástroj, vedeným velkou silou) poškozenému způsobit závažné zranění v oblasti krku (poranění krkavice), které vedlo nejen k popsanému skutečně nastalému účinku (vzniku trombózy krkavice s následným ochrnutím končetin a úplnou poruchou řeči), nýbrž i k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného (jednalo se o zranění bezprostředně život ohrožující a v případě, že by mu nebyla poskytnuta přednemocniční péče s následnou urgentní operací, došlo by u něj k smrti). Tato tvrzení tak, alespoň z hlediska objektivní stránky a zvažovaného vývojového stadia přísnějšího trestného činu, není možno považovat za zcela zjevně neodůvodňující úvahu soudu o jeho věcné nepříslušnosti. To i při uvážení faktu, že v obžalobě podrobnější vyložení užití právní kvalifikace skutku (při jeho skutkovém vymezení obsahující údaj o bezprostředním ohrožení života poškozeného) obsaženo není.

47. Po podání obžaloby činí soud svá rozhodnutí o dalším procesním postupu na podkladě spisového materiálu, jímž státní zástupce osvědčuje její důvodnost. Podle obsahu trestního spisu a důkazů shromážděných v přípravném řízení zvažuje, zda přistoupí k předběžnému projednání obžaloby či nařídí hlavní líčení. Při předběžném projednání obžaloby se opírá o spisem doložené výsledky přípravného řízení a na jejich podkladě – bez ohledu na zásadu quod non est in foro, non est in mundo (co není před soudem, není ve světě) – může dopět k závěru o své věcné nepříslušnosti.

48. Promítnutí těchto východisek plynoucích z úpravy obsažené v hlavě dvanácté trestního řádu ústí do závěru, že vydání rozhodnutí senátu okresního soudu ze dne 8. 2. 2024, č. j. 37 T 11/2024-238, jeho podjatost nezaložilo.

49. Druhé dovolatelem odkazované usnesení (ze dne 18. 6. 2024) a související zvukový záznam z hlavního líčení se taktéž týkaly přesvědčení soudu prvního stupně, že není věcně příslušný k projednání věci. Podle § 222 odst. 1 tr. ř. proto znovu rozhodl o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti.

50. „Předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti je možné jen za předpokladu, že soud, který dosud projednává věc, shledá v zažalovaném skutku jiný trestný čin, k jehož dalšímu projednávání podle jeho názoru není příslušný. K tomu může soud dosud projednávající věc dospět jen na základě výsledků dosavadního průběhu hlavního líčení a poté, co byl náležitě zjištěn skutkový stav nezbytný k takovému rozhodnutí (§ 2 odst. 5)“ [viz Púry, František. § 222 (Postoupení věci). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2760]. Závěr o tom, že žalovaný skutek je trestným činem, k jehož projednání není soud, který vede řízení, příslušný, se musí opírat o provedené důkazy a jejich zhodnocení. Na rozdíl od předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti podle § 188 odst. 1 písm. a) nepostačí pouhý předpoklad k tomu, že žalovaný skutek může být posouzen jako takový trestný čin (R 14/2007) (id., s. 2761).

51. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že vydání tohoto rozhodnutí bylo neopodstatněné, neboť soud prvního stupně zjevně nedostál tomu, co úspěšnost, resp. zákonnost, rozhodnutí vydaného podle § 222 odst. 1 tr. ř. podmiňuje. Dikce zákona (shledá-li) je v tomto směru jednoznačná. Vyžaduje učinění takových zjištění, která závěr o věcné nepříslušnosti soudu (závěr o odlišné právní kvalifikaci skutku, o němž soud pro nedostatek věcné příslušnosti není oprávněn rozhodnout), zcela odůvodňují. Ostatně obviněným namítané (podání ze dne 23. 7. 2024) vadnosti procesního postupu okresního soudu přisvědčil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 30. 7. 2024, č. j. 10 Ntd 16/2024-416, v němž vyložil, že soud neprokázal jednak jím tvrzenou kvalifikaci skutku, a to již proto, že neprovedl dokazování v nezbytném rozsahu a rovněž podstatnou změnu skutkových okolností, která by mu umožnila zaujmout stran právního posouzení skutku jiný právní názor, než je ten, který vrchní soud vyslovil ve svém předcházejícím rozhodnutí (tj. usnesení ze dne 13. 3. 2024, č. j. 10 Ntd 7/2024-248).

52. Jakkoli je možno konstatovat, že opakovaná žádost o posouzení věcné příslušnosti je neobvyklá, a že ve věci posuzované postupoval okresní soud v případě vydání rozhodnutí ze dne 18. 6. 2024 a) jednak vadně, rozhodl-li o opětovném předložení věci bez provedení nezbytného rozsahu dokazování, neboť soud, jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem, nemůže znovu rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, ledaže by se později podstatně změnil skutkový podklad pro posouzení příslušnosti, a b) jednak pro procesní strany možná překvapivě, pokud při odročeném jednání dne 18. 6. 2024 přistoupil ihned k vyhlášení tohoto rozhodnutí (pozn. v protokole o hlavním líčení ze dne 7. 5. 2024, v jehož průběhu provedl soud dokazování jen výslechem obviněného a svědků P. K. a P. K., není důvod odročení uveden), tyto skutečnosti samy o sobě nevyvolávají pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího senátu.

53. Podle Nejvyššího soudu na tom nic nemění ani poukaz dovolatele na to, že vrchní soud v usnesení ze dne 30. 7. 2024 zmínil, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí používá expresivní výrazy o použití „zákeřné tlačné dýky“ „zákeřně schované v ruce obžalovaného“ a přisuzuje obviněnému vyšší formu zavinění plynoucí ze skutečnosti, že je myslivcem. Aniž by dovolací soud vstupoval do detailnějšího rozsouzení patřičnosti (okresní soud) či neopodstatněnosti (vrchní soud) posouzení charakteru obviněným užité zbraně a způsobu jejího užití, zmíní pouze tolik, že vyhodnocení těchto otázek soudu bezesporu náleží. Ostatně „[o]kolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla, není-li tu doznání, dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. R 62/1973, 41/1976)“ [viz ŠÁMAL, Pavel. § 15 (Úmysl). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336, marg. č. 5]. Zavinění pachatele se tedy dá dovozovat mj. z volby nástroje a znalosti jeho účinků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 3 Tdo 790/2003, a ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1423/2009). Je pak toliko věcí vlastního vyhodnocení (v rámci opravného řízení), zda je příslušné posouzení adekvátní či nikoli. Poznamenat lze, že obviněným užitý typ nože – již svou konstrukci a z ní plynoucího jejího úchopu osobou jej užívající – se odlišuje od nožů běžně a v převážné míře užívaných. Důsledkem toho pak je, že jiná osoba (osoba zraněná, svědek události) nemusí správně vyhodnotit, čím je daný jedinec (obviněný) ozbrojen. Jinak řečeno, vůbec si nemusí být vědoma toho, že drží bodnořezný nástroj, zejména pokud špička čepele míří vůči dané osobě. Ve věci posuzované přitom k tomuto alespoň zčásti – v případě svědka P. K. došlo, neboť ten se nejprve domníval, že obviněný drží boxer.

54. Přestože se lze ztotožnit se závěrem o procesní nedůvodnosti vydání rozhodnutí o předložení věci k opětovnému posouzení otázky věcné příslušnosti soudu, tato skutečnost, ani způsob odůvodnění daného rozhodnutí podjatost senátu okresního soudu nezakládá. Jak již přiléhavě připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, z ustálené judikatury vyplývá, že vztah zakládající podjatost ve věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky (za všechna rozhodnutí srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 958/2014 či rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.).

55. Výtky dovolatele směřující vůči předsedkyni senátu stran jejích ústních projevů při odůvodňování tohoto rozhodnutí nevedou k závěru, že by jimi osvědčil její podjatost. Skutečnosti neodpovídající je tvrzení dovolatele obsažené v bodě 34. dovolání, tedy že „[p]říslušný senát si učinil názor na posuzovanou věc již na počátku hlavního líčení, výsledkem byla vyjádření předsedkyně senátu plná předjímání závěrů a skutečností, které měly být teprve objasněny v rámci hlavního líčení“. Z protokolu o hlavním líčení neplyne a obviněný netvrdí opak, že by na počátku hlavního líčení (§ 205 až 206d tr. ř.) odezněla nějaká vyjádření předsedkyně senátu, která by demonstrovala, že si senát již na posuzovanou věc učinil názor. K namítaným vyjádřením (a to i podle odkazů dovolatele na příslušné časy zvukového záznamu) došlo až v průběhu odročeného hlavního líčení konaného dne 18. 6. 2024, tedy poté, co soud provedl dne 7. 5. 2024 dokazování ve výše (bod 52.) uvedeném rozsahu. S přihlédnutím k tomuto poznatku nelze ani přijmout tvrzení dovolatele, že „[p]říslušný senát dále dospěl k závěrům, které nebyly podpořeny žádnými v té době provedenými důkazy“, kdy vyjma jiných zmiňuje i závěr, že „útočící rybáři neměli zbraně“. Tento poznatek totiž soud nabyl zejména z výpovědi svědka P. K., jehož údaje se dovolatel (viz též dále) snaží zpochybnit poukazy na jeho nevěrohodnost. Jak vyplynulo z již uvedeného, soud vyslechl osoby na místě v době činu přítomné (k výslechu poškozeného T. U. nedošlo z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu, a to ani v průběhu dalšího soudního řízení) a dovolatel ani nenaznačuje, jaký důkaz měl soud k tomuto dílčímu skutkovému zjištění (či závěru opačnému) ještě provést.

56. Závěr o podjatosti předsedkyně senátu není důvod činit vzhledem k jejímu tvrzení, že iniciátorem konfliktu (v daných souvislostech je míněn konflikt fyzický) byl obviněný, neboť vcelku nespornou skutečností – i s ohledem na prohlášení obviněného, který toto doznává již v procesní výpovědi ze dne 21. 9. 2023, stejně jako u hlavního líčení (byť za okolností odlišných od údajů svědků K. a K.) – je to, že psa (jezevčíka) nakopl. Výtkou, že byl učiněn závěr o psychickém stavu, v němž tak učinil (byl „vybuzený a vynervovaný“), který není důkazně podložen, nelze zaujatost předsedkyně senátu přesvědčivě zdůvodnit. Odůvodnění tohoto jistě zavrženíhodného projevu obviněného (nakopnutí jej neohrožujícího psa menšího plemene tzv. bodlem intenzitou popsanou svědkem P. K.) stavem emočního napětí lze vnímat spíše ve prospěch obviněného, neboť k jakým závěrům by bylo třeba dospět o charakteru jedince, který tak činí bez zjevného důvodu a s chladnou rozvahou. Dovolacímu soudu nepřísluší domýšlet úvahy dovolatele, a tudíž se necítí být povolán reagovat na námitku o vadnosti, resp. důkazní nepodloženosti závěru soudu, že „byl napaden pes obžalovaného“ vznesenou s tvrzenou podjatostí. Nadto poslechem zvukového záznamu Nejvyšší soud zjistil, že dovolatelem citovaný údaj neodpovídá tomu, co z úst předsedkyně senátu odeznělo, tj. „pokud tam někdo někoho otravoval, tak pravděpodobně, byl to jeden z těch psů, psa pana obžalovaného“. K hodnocení charakteru zbraně se dovolací soud vyslovil výše, k námitce o úvahách soudu ohledně svědka K. dostačuje uvést, že jejich význam předestřený dovolatelem Nejvyšší soud nesdílí.

57. K vyjádření zmíněnému v bodě 36. dovolání lze uvést, že se týká reakce na jednání, které není obviněnému obžalobou kladeno za vinu a které i on sám považuje za samostatný skutek. Již proto není důvod z jeho znění „já bych také vyběhla, kdybyste mi nakopl psa“, dovozovat závěr o podjatosti předsedkyně senátu, potažmo zbývajících dvou členek senátu.

58. Nejvyšší soud ve shodě s krajským soudem, který rozhodoval o stížnosti obviněného podané proti usnesení, jímž nedošlo k vyloučení předsedkyně senátu a obou přísedících z rozhodování jeho věci, konstatuje, že důvody pro jejich vyloučení ve smyslu § 30 tr. ř. nenastaly. Neshledal ani jiné důvody, pro které by daný senát měl být z rozhodování věci vyloučen. Byť soud v obou případech, kdy věc předkládal k rozhodnutí o věcné příslušnosti, podle závěrů soudu společně nadřízeného (vrchního soudu) pochybil, a přestože je třeba vnímat vyjádření předsedkyně senátu stran její případné reakce na obdobnou situaci (bod 36. dovolání) za vcelku zbytečné, resp. nevhodně formulované, pokud jím chtěla vyjádřit obecně očekávatelnou reakci vlastníka zvířete, dovolací soud nezjistil žádné poznatky svědčící ve prospěch závěru o existenci objektivní skutečnosti svědčící pro pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, či dokonce celého senátu. Poslechem zvukového záznamu pořízeného při hlavním líčení naopak dospěl k poznatku, že zdůvodnění rozhodnutí předsedkyní senátu bylo zcela standardní, korektní a bez jakýchkoli náznaků svědčících o její podjatosti či podjatosti celého senátu. Námitky dovolatele jsou selektivním výběrem částí vyjádření předsedkyně senátu odůvodňující vydané rozhodnutí, často navíc deformující jejich skutečný význam. Za této situace nebyl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. naplněn a nelze ani hovořit o tom, že by došlo k porušení základních práv dovolatele, pakliže daný senát ve věci dovolatele meritorně rozhodl.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

59. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání (i podle jeho interpretace Ústavním soudem) „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

60. Z mimořádného opravného prostředku obviněného (bod 45. dovolání) plyne, že tento dovolací důvod uplatňuje v jeho první alternativě. Současně je nezbytné konstatovat, že v rozporu s požadavkem plynoucím ze zákonné dikce ve svém mimořádném opravném prostředku explicitně nevymezuje, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Svou dovolací argumentaci staví na označení skutečností, které podle něj lze považovat za nesporné (bod 49. dovolání) a které naopak za sporné (bod 50. dovolání). Následně se uchyluje ke kritice hodnotících postupů soudů obou stupňů a snaží se přesvědčit dovolací soud o tom, že soudy učiněná skutková zjištění mají podklad jen ve výpovědi svědka K. (posuzovanou věc označuje za situaci „tvrzení proti tvrzení“), jehož věrohodnost, a to již s ohledem na to, že ho označuje za útočníka, se snaží zpochybnit.

61. Uvedené alternativě především nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů. Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

62. Dovolatel se ve své argumentaci zaměřil především na vyvrácení závěru, že poškozeného aktivně bodl (podle popisu skutku udeřil poškozeného do oblasti krku pěstí, ve které držel pěstní nůž). Předkládá k tomu alternativní verzi, že mu poškozený v zásadě naběhl na nůž. K tomu nezbývá než připomenout, že základním předpokladem pro naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle písm. g) je zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Podle judikatury Ústavního soudu se u extrémního nesouladu (podle účinné právní úpravy „zjevného nesouladu“) jedná o „případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04).

63. Naplnění uvedené definice, a tedy existenci vytýkané vady, nelze v projednávané věci seznat. Obviněný neuvedl, že by závěr z žádného důkazu nevyplýval. Naopak sám přiznává („existují dvě verze – jedna verze obžalovaného a druhá verze svědka K.“), že skutková zjištění soudů mají svůj podklad především ve výpovědi svědka K., a proto se soustřeďuje na znevěrohodnění této výpovědi. Tvrzený rozpor shledává mezi výpovědí svou, podle něj podporovanou jím zmiňovanými důkazy, a výpovědí svědka K., jehož údaje naopak podporovány dalšími důkazy být nemají. Poukaz dovolatele, že jeho verzi „podporují v částech svědci K., V., K., Š. i M.“, je zcela nekonkrétní a učiněný ve zjevné snaze přesvědčit dovolací soud o tom, že převzata by měla být verze jím presentovaná. Je však nezbytné konstatovat a uvážit, že čtyři z označených svědků vůbec nebyli svědky posuzovaného incidentu a vyjadřovali se toliko k okolnostem majícím vztah k projevům psů, nikoli však k situaci konkrétně panující v době činu (zranění poškozeného), resp. v době bezprostředně předcházející, a k incidentu, který vyvolal reakci rybářů vedoucí k pronásledování obviněného. Výpovědi těchto svědků nejsou v rozporu (a zejména zjevném) se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť ty závěr o obtěžujícím jednání psů rybářů (ve vztahu k jiným kolemjdoucím) učinily. Nadto je nezbytné připomenout, že namítané skutkové zjištění se netýká okolnosti rozhodné pro právní kvalifikaci skutku (skutkového zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu). Dovolává-li se obviněný svědka K., který oproti jeho tvrzení vypověděl, že jezevčíka nakopl zcela bezdůvodně (ten totiž obviněného neobtěžoval a zejména nenapadal). Otázkou namítaných odlišně vyznívajících údajů svědka při popisu vlastního zranění poškozeného se soudy nižších stupňů zaobíraly.

64. Dovolatel připomíná (bod 56. dovolání), že obhajoba od počátku popisuje následující útok poškozeného a svědka K. na něj jako mstu za předchozí nakopnutí psa a zdůrazňuje (bod 60. dovolání), že jednání vedoucí ke zranění poškozeného započal právě poškozený, o němž tvrdí, že i po střetu s ním pokračoval v pronásledování, zatímco soudy toto jednání vyhodnocují jako pokračující útok obviněného vůči poškozenému. Při tomto tvrzení ovšem dovolatel (v této části svého mimořádného opravného prostředku) zcela odhlíží od toho, co je uvedeno v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ten totiž (bod 41. usnesení) uvedl, že „musí být takto zjištěné jednání posouzeno jako exces z mezí nutné obrany …“, neboť „[j]de zcela zřejmě o jednání naprosto neadekvátní, nepřiměřené povaze obžalovaným tvrzeného útoku poškozeného …“. Tento právní závěr odvolacího soudu nelze interpretovat jinak než tak, že odvolací soud v jednání obviněného nespatřoval jeden pokračující útok, jak tvrdí dovolatel.

65. Dospěl-li odvolací soud k závěru (bod 25. usnesení), že obhajoba obviněného „je vskutku nevěrohodná, odporující obsahu usvědčujících důkazů“, pak zřejmě takto reagoval i na jeho tvrzení (opět uplatněné i v podaném dovolání), tj. že poškozený U. ve svém útoku pokračoval (jeho pronásledováním doprovázeným i slovní výhrůžkou – podle výpovědi obviněného učiněné při hlavním líčení poškozený „pořád řval: Zmrde dostanu tě!“). To se vskutku vzhledem k charakteru vzniklého zranění nejeví reálným. Nadto již okresní soud uvedl, že obviněnému nevěří, že si nevšiml jím způsobeného zranění poškozeného, ač toto zjevně registroval svědek K. Tato zjištění oslabují výhrady dovolatele vůči posouzení věrohodnosti údajů svědka K. a odůvodňují, proč soudy svá skutková zjištění nezaložily na údajích obviněného.

66. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na skutečnosti, z nichž dovozuje nevěrohodnost svědka K. a snaží se dovolací soud přesvědčit o správnosti svých vývodů. Tím však staví dovolací soud do pozice, která mu zjevně nepřísluší. Nejvyšší soud nemůže bez dalšího přehodnocovat důkazy, protože by se takový přístup dostal do pnutí s klíčovými zásadami trestního práva – zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Správností hodnocení důkazů se smí zabývat jen za situace, kdy je zřejmé, že soudy nižších stupňů buď porušily ústavní procesní principy (soud rozhodující v dovolacím řízení není vyňat z povinnosti ochrany základních práv obviněného), nebo učinily skutková zjištění, která nemají vůbec oporu ve vykonaných (provedených) důkazech [první alternativa dovolacího důvodu podle písmene g)]. Dovolatel proto nemůže očekávat, že se dovolací soud přikloní k jeho verzi události, resp. jeho hodnotícím úvahám, neboť by to (nebýt dále uvedeného) bylo v rozporu s dosavadním pojímáním role jednotlivých stupňů soudní soustavy. Je na soudu, který provádí dokazování, aby vyhodnotil věrohodnost jednotlivých důkazů. Má k tomu nejlepší možnosti, neboť v případě osob v řízení vystupujících, může zvážit i vjem nabytý při provádění důkazu, tj. při jejich výslechu, a to v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti provádění důkazů. Do jeho hodnocení by mohl dovolací soud zasáhnout jen tehdy, pokud by zjistil v jeho hodnotících postupech zjevné nelogičnosti či jiné závažné vady, které by svědčily o libovůli. Nic takového ve věci posuzované seznat nelze.

67. Namítá-li dovolatel (bod 65. dovolání) nevěrohodnost svědka K. a vytýká-li soudům (bod 66.), že pominuly vyhodnotit jím vypočtené skutečnosti, poté lze uvést toto. Aniž by dovolací soud sám zaujímal hodnotící úvahy, zmíní jen následující skutečnosti, které svědčí o tom, že vyhodnocení důkazů soudy nižších stupňů nezatěžují vady a deficity, pro které by bylo nezbytné odmítnout jejich skutková zjištění jako zjevně důkazně nepodložená.

68. Obviněný své mínění o nevěrohodnosti svědka K. zakládá na tom, že „si to chtěli s obžalovaným vyřídit“, a svědkovi tudíž mohlo hrozit trestní stíhání pro útok na obviněného. Na straně druhé sám uvádí, že o útoku na něj „vypověděl v hlavním líčení i sám svědek K.“. Tato skutečnost, tj. nezamlčení těchto slovních projevů svědkem, jakož i přiznání vulgarit, jimiž se před napadením psa obviněným častovali, však pro vývod dovozovaný obviněným nesvědčí. Naopak podporuje závěr o věrohodnosti jmenovaného svědka. Pokud obviněný opakovaně vyzdvihuje skutečnost, že byli poškozený a svědek K. pod vlivem alkoholu, pak je nezbytné uvést následující. Byť tento závěr vyplývá z výslechu dalších svědků i provedených zkoušek, jejichž výsledkem bylo zjištění hodnoty 1 promile alkoholu u svědka K. a 1,14 promile alkoholu u poškozeného U., což – aniž by Nejvyšší soud zlehčoval škodlivé účinky požívání alkoholu – odpovídá lehké opilosti. Není proto důvod tuto skutečnost významněji akcentovat. Zmiňuje-li dovolatel, že svědek K. bagatelizuje jednání svých psů, kteří měli být agresivní a útočili na kolemjdoucí, pak vývody činěné dovolatelem je naopak možno vnímat přinejmenším jako významně nadsazené. Přestože lze jednoznačně souhlasit s tím, že je nežádoucím jevem, aby psi omezovali a obtěžovali kolemjdoucí (ať již svým pobíháním či štěkáním), a že tudíž poškozený se svědkem K. měli mít své psy pod kontrolou, není pravdou, že jmenovaný svědek chování psů bagatelizuje. Svědek K. vypověděl, že strach ze psů neměl a nezaregistroval žádné agresivní vrčení, štěkání nebo napadání. Svědkyně M. vypověděla, že pes na ni skákal a vnímala to jako nepříjemné, ale pán (jeden z rybářů) se jí omluvil a cestou zpět bylo vše bez problému. Není proto důvod činit závěr, že by se na místě vyskytovala nebezpečná smečka agresivních psů. Navíc je nezbytné zopakovat, že pro posuzovaní věci je rozhodná situace, která na místě panovala v době činu, jenž je předmětem řízení, a v době jemu bezprostředně přecházející. Je tudíž nebytné jen tuto situaci a projevy aktérů konfliktu v této době hodnotit z hlediska jejich významu pro posuzovanou věc.

69. Nelze nezaznamenat snahu dovolatele vykreslit místo činu v co nejméně příznivé podobě, tedy jako místo nebezpečné. Na to ve své podstatě upozornil ve svém rozhodnutí již odvolací soud (bod 26. usnesení), pokud vyhodnotil argument obhajoby, že jiné osoby vnímaly místo činu jako nebezpečné pro pobíhání psů, jako nedůvodný proto, že se „očividně jednalo o jiný časový úsek a nebylo ani nijak prokázané, že by o těchto obavách svědků byl obžalovaný jakkoli předem informován“. V dané souvislosti rovněž zmínil, že obviněný v podaném odvolání spekuluje, pokud namítá, že oba rybáři měli mít u sebe v době jejich běhu nůž, neboť výsledky dokazování takovou skutečnost neprokazují.

70. Pokud pak obviněný operuje s tvrzením o porušení pravidla in dubio pro reo, toto samo o sobě (není-li jeho důsledkem zjevná vada skutkových zjištění) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit nemůže. Skutečnosti jím zmiňované o existenci takové vady nesvědčí.

71. Dovolacímu soudu uniká smysl tvrzení dovolatele, že je sporný údaj obsažený v popise skutku „poté z místa pokračoval v běhu“, neboť soudy od tohoto dílčího skutkového zjištění neodvozují (na rozdíl od státního zástupce v jeho vyjádření, které však vzniklo až v reakci na dovolání samotné) žádné podstatné právní závěry. Nadto je třeba zmínit, že toto zjištění má podklad ve výpovědích svědků K. a K., a není rozporné ani s tím, co uvedl sám obviněný (ve výpovědi v hlavním líčení sám uvedl: „Otočil jsem se … a utíkal jsem pryč.“).

72. Namítá-li obviněný, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jím vznesenými námitkami, nelze dojít k závěru, že by jeho odůvodnění vykazovalo zjevné deficity. Byť obviněný zdůrazňuje požadavek na zodpovězení odvolacích námitek (a činí tak i s oporou o relevantní judikaturu ESLP), podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (viz např. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). Ostatně také podle judikatury ESLP povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí znamená, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Y?ld?z proti Turecku, č. 39407/03, bod 42, nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). Nejvyšší soud hodnotí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jako splňující tato kritéria. Na tomto místě pak dodává, že Nejvyšší soud stejně přistupuje i k dovolacím námitkám, a tudíž ne zcela detailním a úplně vyčerpávajícím způsobem reaguje na jednotlivé, početné výhrady dovolatele.

73. Skutečnosti dosud uvedené ústí do závěru, že se dovolatel svou argumentací s věcnou podstatou první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. Žádný z argumentů dovolatele nejen že neodpovídá obsahovému vymezení jím označené alternativy dovolacího důvodu, ale nevzbuzuje ani pochybnosti o věrohodnosti svědka K. Zároveň je zřejmé, že nemohla nastat situace tvrzení proti tvrzení. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že pečlivě vážil věrohodnost jednotlivých výpovědí a své rozhodnutí v tomto směru dostatečně odůvodnil.

74. První alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže naplnit tvrzení dovolatele, že žádným důkazem nebyla vyloučena jeho obhajoba, pokud ji vyvrací svědecká výpověď P. K., o niž se soudy opřely. Jeho nesouhlas s jejím posouzením soudy, nezjistil-li dovolací soud skutečnosti, pro něž by od ní bylo nezbytné při konstrukci skutkových zjištění odhlédnout, je irelevantní. Je nezbytné zopakovat, že naplnění uplatněné alternativy tohoto dovolacího důvodu je podmíněno zjištěním, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Toto dovolatel neosvědčil a dovolací soud ani nezjistil. Druhou a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu obviněný nevznesl a z jeho námitek jejich existenci ani nelze dovodit.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

75. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku) obviněný namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana.

76. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku [č]in jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. „Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájmu či zájmů útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Nutná obrana na rozdíl od krajní nouze není podmíněna splněním podmínek subsidiarity či proporcionality, a proto se obránce může bránit i tehdy, kdy lze útok odvrátit jinak, tedy např. útěkem, a přitom nutnou obranou může být způsoben i těžší (závažnější) následek, než z útoku hrozil.“ [viz Šámal, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 660– 661, marg. č. 1.].

77. Zákonnými předpoklady nutné obrany, jež musí být naplněny společně, jsou: · odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, · obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

78. Obviněný v souvislosti s erudovaným výkladem podmínek nutné obrany brojí proti závěru soudu, že se dopustil úmyslného zločinu, a namítá, že jeho jednání bylo naopak v souladu s právní úpravou, neboť bylo jednáním dovoleným (nutnou obranou). Pokud však na podkladě tohoto dovolacího důvodu namítá nesprávné hmotněprávní posouzení, musí respektovat i to, že argumentačně může brojit jen vůči nesprávnosti právního posouzení soudy zjištěného skutku. Na jeho podkladě totiž nelze uplatňovat námitky skutkového charakteru a jejich prostřednictvím (sekundárně) poukazovat na nesprávnost subsumpce daného skutku pod příslušné ustanovení zákona (trestního zákoníku). Toto však dovolatel nerespektuje, neboť i v rámci té části dovolání, v níž zdůvodňuje jím tvrzenou vadu rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., argumentuje skutečnostmi, které nemají ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů svůj podklad (bod 91. dovolání – tvrzení o tom, že varoval rybáře, že má nůž, ať zanechají útoku).

79. V dané souvislosti je nezbytné připomenout, jaká skutková zjištění vyjadřuje výroková část rozsudku soudu prvního stupně. Podle popisu skutku, se obviněný svého činu dopustil tak, že „poté, co jim nakopl psa, se za ním rozeběhli T. U. a P. K., kdy T. U. pěstí, ve které držel pěstní nůž zn. Safe Maker II. s délkou čepele 82,55 mm, udeřil do oblasti krku“. Hodnoceno ryze v rozsahu těchto skutkových zjištění, nelze dospět k závěru, že by vyvstaly podmínky pro právní posouzení skutku, jehož se dovolatel domáhá Na žádný probíhající útok ze strany poškozeného a svědka K. z citovaného popisu nelze usuzovat (není jím samotné zjištění, že se za obviněným „rozběhli“) a důsledně vzato explicitně není vyjádřen ani útok bezprostředně hrozící. Z popisu skutku totiž nelze bez dalšího učinit závěr, že tak oba rybáři učinili v úmyslu insultovat obviněného. Nejvyšší soud proto zjišťoval, zda úvahy dovolatele (o tom, že jednal za podmínek nutné obrany) neodůvodňují širší skutková zjištění okresního soudu, která by vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Ta jsou, jak zjistil z jeho textu, obsažena v bodech 27. až 33. této části rozsudku. Lze z nich dovodit, že soud dospěl ke zjištění, podle nichž - nejprve proběhla mezi obviněným a oběma rybáři (U. a K.) slovní výměna ohledně jejich neukázněných a volně pobíhajících psů, - rybáři byli hlučnější, jejich psi obtěžující kolemjdoucí, ale tyto neohrožující, - obviněný nakopl jezevčíka, který jej neohrožoval a nacházel se mimo cestu, - rybáři vybíhají za obviněným, sprostě mu nadávají a volají, že „dostane přes držku“, - na obviněného běželi s holýma rukama, - obviněný se zastavuje, vytahuje nůž, udělá několik kroků směrem k poškozenému a toho udeří jakoby pěstí (v níž drží nůž, jímž zasahuje poškozeného v oblasti krku a způsobuje mu popsané poranění), - obviněný křikne na svého psa (rovněž volně se pohybujícího) a utíká pryč.

80. V odkazovaných bodech odůvodnění rozsudku je rovněž vyjádřeno, že soud nepřisvědčil obhajobě obviněného a neučinil zjištění, že - jezevčíka nakopl proto, že mu šel po noze, - vyzval rybáře, aby od svého jednání upustili, a varoval je, že je ozbrojen nožem.

81. Okresní soud svůj závěr o tom, že obviněný nejednal v nutné obraně vyložil v bodech 37. a 38. odůvodnění rozsudku, kdy (stručně vyjádřeno) vyšel z toho, že - iniciátorem konfliktu byl obviněný, který po vzájemných slovních výměnách vyhrocuje a eskaluje situaci tím, že odkopne jej neohrožujícího jezevčíka, - obviněný byl tím, jemuž se nedělo žádné bezpráví, neboť on vyvolal napjatou situaci svým protiprávním činem a nemůže se dovolávat nutné obrany.

82. Nad rámec tohoto uvedl, že pro případ, že by měl uvažovat o přiměřenosti „obrany“, pak by ji musel hodnotit z hlediska konkrétní situace. Podrobnější rozvedení úvah okresního soudu k této alternativě není třeba, neboť situaci posoudil způsobem zmíněným v přecházejícím bodě tohoto rozhodnutí.

83. Odvolací soud, který přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, se k odvolací námitce obviněného, že jednal v nutné obraně, vyslovil v bodech 36. až 42. odůvodnění svého rozhodnutí. Zmínil, že z důkazů okresním soudem provedených „zcela zřetelně plyne, že se obžalovaný předtím, než byl poškozeným a svědkem K., který za poškozeným v běhu zaostával, vůbec dostižen, zastavil, otočil se, udělal 4 až 5 kroků zpět směrem k poškozenému, a poté, aniž by prokazatelně poškozeného i uvedeného svědka jakkoli varoval či od jeho napadení odrazoval, udeřil poškozeného pěstí, ve které držel pěstní nůž zn. Safe Maker II.

s délkou čepele 82,55 mm, do levé části krku“. Na podkladě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že obviněný v nutné obraně nejednal, neboť podle jeho zhodnocení z jejího rámce vybočil. Bodnutí poškozeného je podle odvolacího soudu nutno hodnotit jako intenzivní exces z nutné obrany (byť takové označení explicitně neuvádí). Tento závěr nicméně jednoznačně plyne z hodnocení odvolacího soudu, podle něhož „jde o vzájemný výrazně hrubý nepoměr mezi jednáním obžalovaného a poškozeného a tvrzená obrana tedy byla ve vztahu ke způsobu a intenzitě útoku zcela zjevně nepřiměřená“.

Odvolací soud k tomuto závěru (bod 41. usnesení) dospěl na základě úsudku, že jednání obviněného bylo „naprosto neadekvátní, nepřiměřené povaze obžalovaným tvrzeného útoku poškozeného, u něhož šlo o pronásledování obžalovaného během, doprovázeného slovními výpady, ovšem ukončené tím, že obžalovaný sám v běhu ustal, otočil se, vyšel vstříc tvrzenému útoku poškozeného, kterého bez dalšího aktivně udeřil nožem do oblasti krku, aby poté pokračoval v dalším běhu, byť sám uváděl, že byl předchozím během značně vyčerpán a nemohl proto pronásledovatelům utéci“.

84. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jím zmiňovaná teoretická východiska týkající se institutu nutné obrany opřená o citovanou judikaturu nepropojuje se skutečnostmi posuzované věci a místo toho přejímá spekulace soudu prvního stupně. Sám však při své argumentaci prosazuje skutkovou verzi (varování útočníků/rybářů a zaujetí toliko obranného postoje), jež se nestala předmětem právního posouzení soudy, jejíž existence má odůvodnit jím činěný spekulativní závěr (díky varování byl svědek K. schopen popsat zbraň), k němuž soudy taktéž nedospěly. Pokud dovolací soud neshledal naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. neuzavřel-li, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (viz výše), musel při právním posouzení žalovaného, resp. soudy prokázaného skutku, vycházet ze zjištění, která popsaly ve svých rozhodnutích. V daném směru pak nemohou být zohledňovány námitky skutkového charakteru, které v této části dovolání obviněný uplatňuje, tedy např. námitka, že „neozbrojenost útočníků nebyla prokázána“. Stejně tak není namístě hodnotit „fakt, že jeden z nich (K.) pracuje u bezpečností agentury a s podobnými konflikty má zkušenosti“. Z dokazování nevyplynulo, že by obviněný svědka před incidentem blíže znal a že by věděl, kde pracuje. Dokazování pak ani nebylo zaměřeno na objasňování skutečností, které by umožnily konstatování, že „s podobnými konflikty (pozn. s osobami ozbrojenými bodnořeznými nástroji?) má zkušenosti“.

85. Obviněný argumentuje skutečnostmi, které nebyly soudy zjištěny. To je zřejmé (bod 87. dovolání) z citací údajů svědka K. týkajících se vlastního fyzického kontaktu/ataku, viz např. sdělení: „doběhli k němu, sápali se na něj, pokud si dobře pamatuji“, které by patrně mělo vést k přijetí závěru, že obviněný byl fyzicky napaden oběma, ač se nic takového nenastalo. Takový skutkový závěr nemá podklad ani ve vlastní procesní výpovědi obviněného, který se o fyzickém kontaktu se svědkem K. nezmiňuje, ač by tak nepochybně učinil, pokud by k tomu došlo. Navíc podsouváním takového skutkového zjištění, které má z hlediska zájmů obhajoby nepochybně podpořit tvrzení o útoku dvou osob (obou rybářů), se obviněný dostává do logického rozporu s tím, co tvrdí (s vlastním skutkovým vývodem) v bodě 91. dovolání, tedy, že varování svědek K. „zaznamenal, což plyne z faktu, že zpomalil a nechal se předběhnout poškozeným a z faktu, že byl policejnímu orgánu schopen popsat zbraň“. K uvedenému nelze než poznamenat, že dovolatel si volně vytváří skutkové závěry prospívající jeho hodnocení (závěru o jednání v nutné obraně), nemající podklad v provedeném dokazování. Svědek K., jehož údaje (s ohledem na dovozovanou nevěrohodnost) dovolatel pomíjí, totiž důvod toho, proč obviněného dostihl jako první poškozený, líčí zcela jinak (U. byl rychlejší, on běžel za ním).

86. Posléze (bod 91. dovolání) dovolatel namítá, že vzhledem k tomu, že „poškozený U. v útoku nepřestal … mohl mít oprávněně obavy o svůj život“ a že následné (zpětné) hodnocení soudy v době jejich rozhodování nemusí být totožné s jeho vyhodnocením situace v době útoku.

87. Dovolací soud, jak již bylo zmíněno výše, přistoupil k posouzení toho, zda obviněný jednal v mezích nutné obrany či nikoli, na podkladě skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Aniž by bylo třeba opětovně a detailně vylíčit východiska, podle nichž je nezbytné postupovat (dostatečně jsou zmíněna jak v rozhodnutí soudů, tak v mimořádném opravném prostředku obviněného), lze konstatovat následující skutečnosti.

88. Odvolací soud, který rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného, učinil – při shodném výsledném právním posouzení skutku, což se projevilo ve výroku o zamítnutí tohoto opravného prostředku jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. – odlišné posouzení žalovaného jednání, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v intenzivním excesu z podmínek nutné obrany. Za této situace není nezbytné detailněji reagovat na argumentaci soudu prvního stupně. Na straně druhé se jeví potřebným se alespoň stručně vyslovit ke dvěma skutečnostem, resp. k z nich plynoucím právním názorům, jež byly a) v jeho rozsudku a b) ohledně jeho skutkových zjištění vysloveny.

89. Pokud okresní soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil, že o překročení mezí nutné obrany by „uvažoval např. v situaci, kdy by se již oba obžalovaní skutečně vrhli po slovních výměnách na obžalovaného, fyzicky ubližovali obžalovanému a on …“, pak toto jeho sdělení vyznívá tak, že podmínky jednání v nutné obraně zužuje. Zákonná úprava totiž opravňuje obránce, aby přistoupil k obrannému jednání (cíleně vedenému proti tělu útočníka) ještě před jeho útokem, a to k odvrácení jeho bezprostředně hrozícího útoku. Takovým bezprostředně hrozícím útokem je jednání, z něhož vyplývá, že lze důvodně očekávat, že k útoku určitě bezprostředně a bez prodlení dojde. Není proto třeba čekat, až útočník udeří (shodně např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. C.H. Beck, 2023, s. 670).

90. Skutková zjištění soudu podle státního zástupce (bod 15. jeho písemného vyjádření k dovolání) „svědčí o tom, že obviněný si udělal čas na to, aby zastavil, vyndal nůž z pouzdra, otočil se a rozběhl proti poškozenému a bodl ho. To jednoznačně implikuje iniciativu poškozeného (pozn. patrně míněn obviněný) ke střetu, protože pokud by o fyzický střet nestál, tak by rozhodně nezastavoval a nepřipravil by se dobrovolně o náskok. Naopak to svědčí o snaze obviněného poškozeného potrestat za předchozí verbální konflikt.“). K tomuto hodnocení dovolací soud podotýká, že nevychází plně („rozběhl proti poškozenému“) ze skutkových zjištění, která lze z rozsudku (jeho výroku a odůvodnění) nabýt.

91. Vyjde-li dovolací soud ze zjištění okresního soudu (viz výše body 79. a 80.), pak tato svědčí o částečné důvodnosti námitek dovolatele v tom smyslu, že zjištěný skutkový děj není možno považovat za jeden jeho kontinuální útok (jak ve své podstatě uzavřel soud prvního stupně), neboť je třeba jej utřídit do částí skutkových zjištění svědčících o existenci a) prvotního vzájemného verbální konfliktu a výměně invektiv a vulgarismů, b) násilného jednání obviněného vůči jezevčíkovi, c) pronásledování obviněného rybáři spojeného s pronášením výhrůžek, d) aktivního zakročení obviněného vůči T. U..

92. První část [ad a)] je třeba vnímat jako spouštěč protiprávního jednání obviněného, k němuž se přiznává (s výhradou vlastní příčiny). Tu označuje za právně irelevantní, což lze částečně připustit (vzhledem k dále uvedenému), byť nepochybně svůj význam má. Pokud by totiž obviněný skutečně byl psem ohrožen, byla by jeho reakce v podobě zvoleného jednání odůvodnitelná. Obviněný by sice nejednal v nutné obraně, neboť by absentovala podmínka bezprostředně hrozícího či trvajícího útoku – tím je jen jednání člověka (projev vůle), které je protiprávní (nedovolené), nikoli nebezpečné chování zvířete (pokud by se nejednalo o projev zvířete poštvaného člověkem). Možnost zakročit vůči jej ohrožujícímu psu by však měl na podkladě jednání v krajní nouzi.

93. Odlišnost těchto situací, tj. bezdůvodné nakopnutí jezevčíka na straně jedné (zjištění soudů), a stejné jednání pod vlivem ohrožení (verze tvrzená obviněným, leč podle soudů důkazy vyvrácená), má nepochybně význam pro posouzení takového jednání a v důsledku toho i na hodnocení případné reakce vlastníka zvíře na ně. Proti jednání obviněného v krajní nouzi, tj. reagujícímu na bezprostředně hrozící nebezpečí, jehož původcem může být právě i zvíře, pokud není nástrojem útoku člověka (shodně např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 428), tj. ve zvažovaných souvislostech jej napadající pes, by totiž nemohli rybáři oprávněně zasáhnout. V takové situaci, která však v posuzované věci nenastala, by jejich následné jednání (tj. pronásledování obviněného motivované snahou si to s ním vyřídit) svědčilo o vyšší míře protiprávnosti jejich zamýšleného jednání, tj. fyzicky napadnout obviněného. Takovou skutečnost by pak bylo na místě (pokud by soud dospěl k závěru o vině obviněného) zohlednit v jeho prospěch alespoň při úvahách o právním následku jeho trestní odpovědnosti. Toto však dovolací soud zmiňuje toliko proto, aby vyložil, že bez dalšího nelze označit důvod k nakopnutí jezevčíka za právně irelevantní. Z hlediska vlastního výroku o vině (při přijetí závěru, že se posléze stal předmětem útoku, či alespoň bezprostředně hrozícího útoku ze strany rybářů) lze však tvrzení dovolatele o irelevantnosti příčiny nakopnutí psa akceptovat (viz dále o možnosti nutné obrany i vůči útoku vyprovokovanému).

94. Ve věci posuzované soudy skutkově uzavřely [ad b)], že obviněný jezevčíka nakopl bezdůvodně. Obviněný ve své replice sám připustil, že jeho nakopnutí psa bylo útokem. Takové hodnocení dovolací soud sdílí. Lze usuzovat, že se jednalo o útok na zájem chráněný zákonem, jímž je zájem na ochraně zvířat. Ten je v závislosti na stupni společenské škodlivosti činu chráněný buď ustanovením § 302 tr. zákoníku v podobě trestného činu týrání zvířat, či v podobě přestupku podle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. Situaci, kdy obviněný psa (nadto malého a starého) nakopnul, aniž by ho ten ohrožoval, špicí (tzv. bodlo) do břicha natolik silně, že pes vykvíkl (jak potvrdil svědek K.), lze bezpochyby považovat za útok na zájem na ochraně zvířat. Přestože jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti vyžadované § 302 tr. zákoníku, jednalo se o útok ve smyslu § 29 tr. zákoníku, protože útok nemusí být trestným činem, neboť postačuje, je-li protiprávní, např. přestupkem [např. podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb.].

95. Vůči takovému jeho útoku by bylo možno jednat za podmínek nutné obrany, neboť ta je možná i vůči jednání vykazujícímu „toliko“ znaky přestupku [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 921/2016, shodně též Šámal, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 665, marg. č. 2.].

96. Za jednání v nutné obraně však nelze pokládat jednání rybářů [část c)], neboť je nezbytné přisvědčit dovolateli v tom, že jeho útok (vedený na psa) ustal. Pokud se po odkopnutí jezevčíka rozběhl a pokračoval v běhu, jeho útok skončil, nepokračoval a nový v daném okamžiku od něj nehrozil. Pokud za této situace vyznívá skutkové zjištění soudu tak, že oba rybáři – v reakci na toto nakopnutí – běželi za obviněným a vyjadřovali své odhodlání si to s ním vyřídit, pak není nepřípadné nahlížet na ně jako na útočníky. Není však na místě od samého počátku hovořit o útoku (jak někdy dovolatel činí), neboť k tomu, ještě (vzhledem k odstupu od obviněného) nedocházelo, ale pouze o hrozícím, a posléze, při dostižení obviněného o bezprostředně hrozícím útoku.

97. Posouzení vlastního jednání kladeného obviněnému obžalobou za vinu [část d)] je opět odvislé od skutkového zjištění. Pokud by vyznělo v jeho interpretaci státním zástupcem, bylo by možno převzít jeho závěr, že útočníkem byl opět obviněný, a odpadla by tudíž potřeba posuzování intenzity jednání obviněného, neboť by se nejednalo o (nutnou) obranu. V případě opačném je třeba k takovému posouzení přistoupit, neboť dovolateli je nezbytné dát za pravdu, že bránit se lze i vůči útoku vyprovokovanému. Zde ovšem s výjimkou, že provokace byla učiněna jen proto, aby útočník mohl své jednání realizovat (zdánlivě pod rouškou nutné obrany). Pro tento posledně zmíněný případ však v posuzované věci nelze nalézt skutkový podklad.

98. Jestliže není spolehlivě důkazním řízení prokázáno to, o co své posouzení opírá státní zástupce ve svém vyjádření [tj. že obviněný záměrně nevyužil svého náskoku a že k použití tlačného nože přistoupil ve snaze poškozeného potrestat za předchozí verbální konflikt (takové zjištění ani jedno z rozhodnutí soudů nižších stupňů neuvádí)], pak je nutno při aplikaci pravidla in dubio pro reo, resp. v této části z důvodu jeho nevyvrácené obhajoby, učinit dílčí skutkové zjištění, že vůči poškozenému U. jednal z důvodu jím prezentovaného. Tedy proto, že se cítil natolik unaven, že by pronásledovatelům neutekl, a v důsledku obrany před svým očekávaným fyzickým napadením z jejich strany. To vše při uvážení faktu, že vývodu státního zástupce – s ohledem na skutkové zjištění soudů, že obviněný po zranění poškozeného z místa utekl, tj. pokračoval v běhu – nelze upřít logičnost. Leč rychlostí tohoto běhu se soudy (z pohledu toho, zda byla dostačující k tomu, aby pronásledovatelům unikl) nezabývaly, žádné dílčí skutkové zjištění ohledně tohoto neučinily, což má za následek, že se v tomto směru není o co opřít. To pak logicky přesvědčivost argumentace státního zástupce snižuje.

99. Důsledkem tohoto konstatování je poznatek, že je třeba vyjít z verze příznivější pro obviněného, tj. že čelil bezprostředně hrozícímu útoku (jak ostatně shledává odvolací soud), a že na posouzení zůstává, zda je opodstatněný závěr odvolacího soudu o intenzivním vybočení obviněného z mezí nutné obrany. Obviněný toto vylučuje a namítá, že a) na splnění zákonných podmínek je nezbytné nahlížet optikou obránce, tj. jeho subjektivním vnímáním situace, b) existoval, příp. bezprostředně hrozil útok ze strany dvou osob, c) u nichž nebylo vyloučeno, že jsou ozbrojeny noži, d) z nichž jedna má zkušenosti s „podobnými konflikty“.

100. Obviněný rovněž namítl, že byť odvolací soud v reakci na jeho námitku o potřebě posouzení jeho jednání za podmínek nutné obrany předestřel v odůvodnění svého rozhodnutí relevantní judikaturu týkající se řešené problematiky, nepropojil ji s okolnostmi posuzovaného případu. Tuto námitku lze posoudit jako částečně důvodnou, neboť v návaznosti na závěry plynoucí z jednotlivých citovaných rozhodnutí se odvolací soud k řešenému problému vyslovil pouze v podobě výše (bod 83.) zmíněné, tedy bez vyložení toho, který z odkazovaných judikaturních závěrů se a jakým způsobem uplatňuje ve věci jím posuzované. Za dílčí nedostatek je možno pokládat i to, že v konkrétnosti neuvedl (blíže nezdůvodnil), která skutková zjištění jeho právní závěr, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená bezprostředně hrozícímu útoku ze strany rybářů, podporují. Odkázal sice na zjištění soudu prvního stupně, ten však řešil věc z právního pohledu odlišně (primárně o obranném jednání obviněného vůbec neuvažoval).

101. Nutno však podotknout, že případný dílčí nedostatek odůvodnění sám o sobě nemůže vést k závěru o vadnosti celého rozhodnutí, neboť podstatné je zjištění, zda je či není správný samotný výrok rozhodnutí, neboť jen vůči němu lze opravnými prostředky brojit (v případě dovolání viz § 265a odst. 4 tr. ř.).

102. Jakkoli dovolací soud sdílí tvrzení obviněného, že posouzení splnění podmínek nutné obrany z hlediska intenzity obranného zákroku je třeba posuzovat optikou obránce, musí konstatovat, že otázka subjektivního vnímání situace obránce nutně musí podléhat i posouzení ze strany soudu, neboť převzetí zcela neopodstatněných tvrzení by nedůvodně zamezovalo vyvození jeho trestní odpovědnosti v situaci, v níž by reálné okolnosti důvodnost takového jeho vyhodnocení vylučovaly. Toto ostatně v reakci na odvolací námitky obviněného uvedl již soud druhého stupně (bod 39. usnesení), který však současně s odkazem na jím citovanou judikaturu přisvědčil dovolatelem zdůrazňovanému argumentu o potřebě hodnocení splnění podmínek nutné obrany z pohledu vnímání okolností útoku obráncem („přiměřenost nutné obrany je třeba při pečlivém uvážení všech rozhodných okolností případu v celém jeho vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě hodnotit vždy se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel“).

103. Tento požadavek však není možno (obecně) chápat tak, že při hodnocení ne/přiměřenosti použitého obranného zákroku bude vycházeno toliko z údajů jím (obráncem, v případě posuzovaném obviněným) sdělených, pokud tyto budou zjevně odlišné od skutkových zjištění (soudů) týkajících se způsobu vedení útoku útočníkem (v řešeném případě jednání obou rybářů), jemuž čelil. Toto je nezbytné zdůraznit, neboť mezi vylíčením hrozícího útoku obviněným a jeho popisem v dovoláním napadených rozhodnutí je v uvedeném směru značná diskrepance.

104. Odhlížeje od toho, co stran hrozby z jednání obou rybářů uvedl obviněný při svém procesním výslechu ve stadiu přípravného řízení, lze uvést, že jeho popis situace, jak ji vylíčil při svém výslechu u hlavního líčení (rybáři na něj s hrozným řevem vlítli, byli asi 30 m od něj, běželi dva silní chlapi, kteří jej dobijí … říkal si, že budou mít nože, když jsou rybáři … začal před nimi couvat, U. se na něj vrhl ... nevšiml si, že by měl některý z rybářů něco v ruce … bál se, jsou to rybáři, že ho kvůli malichernosti zabijí ... byli přiopilí, agresivní, naštvaní, agrese z nich vyzařovala, bál se, že ho utlučou) se značně rozchází se zjištěními soudů, která dovolací soud zmínil výše (body 79., 80., 83.).

105. Vyvstává proto úkol posoudit oprávněnost zvoleného způsobu obrany (jeho intenzity) ve vztahu k těmto zjištěním soudů založených na jimi označených důkazech a nikoli ve vztahu ke zjištěním, která by bylo možno učinit, pokud by soudy vyšly z výpovědi obviněného. Oba soudy tak však neučinily, a to mimo jiné i proto, že dospěly k závěru, že výpověď obviněného nezobrazuje skutečný průběh incidentu. Již soud odvolací uvedl (bod 25. usnesení), že obviněný „provedené důkazy … hodnotí pouze jednotlivě tak, aby konvenovaly jeho představám o výsledku řízení“. S tímto hodnocením se dovolací soud ztotožňuje, neboť, jak již zmínil výše, snaha obviněného interpretovat poznatky z dokazování nabyté do podoby ústící do závěru, že se pohyboval v nebezpečném prostředí v přítomnosti osob, od nichž mohl očekávat agresivní jednání, které by jej ohrožovalo na životě, je zřejmá.

106. Přitom však pomíjí podstatné skutečnosti, které mají podklad v jeho vlastní výpovědi, z nichž je nezbytné usoudit na to, že ve své dovolací argumentaci nadsazuje a okolnosti na místě činu panující vykresluje v podobě neodpovídající realitě. Obviněný uvádí, že k první roztržce, která však nebyla nikterak podstatná, došlo při jeho prvním průběhu kolem rybářů. Při návratu na pohyb jejich psů reagoval tím, že se na rybáře obořil za užití vulgarismů a posléze psa svědka K. nakopl. Z tohoto lze důvodně usuzovat, že nejméně v těchto momentech nemohl mít z obou rybářů strach, který by zavdal důvodných obav o jeho život nebo stran vzniku vážného zranění. Obviněný nezmínil žádné skutečnosti, které by měly svědčit o tom, že oba rybáři jsou agresivními jedinci (tuto vlastnost jim přisuzuje až ve vylíčení svého pronásledování), kteří by případně měli zcela neadekvátně reagovat na konfliktní situace. O žádném předchozím fyzickém (ale ani jiném) konfliktu s nimi nehovořil, o jejich sklonech k agresivním projevům nejsou poznatky ani z dalšího dokazování (svědkyně M. naopak uvedla, že jeden rybář se jí omluvil).

107. V kontextu těchto zjištění je pak třeba přistoupit k posouzení soudy zjištěného jednání obviněného v reakci na konkrétní situaci bezprostředně mu předcházející. Pokud soudy vyhodnotily obhajobu obviněného jako nevěrohodnou, logicky z toho plyne (a projevuje se to i v jejich skutkových závěrech), že nepřevzaly tvrzení obviněného o závažných výhrůžkách (např. „Zmrde chcípneš, dostanu tě.“), jimiž ho měli rybáři častovat při jeho pronásledování. Přitom právě z pohledu prvně uplatňované námitky [ad a] – subjektivního vnímání, je zřejmé, že jde o okolnost mající značný význam pro vyhodnocení hrozícího nebezpečí a s tím spojenou volbou obranného zákroku nezbytného k odvrácení fyzického útoku, z něhož by následek (účinek) vzešel, resp. mohl nastat.

108. Ohledně námitky [ad b], že útočníci byli dva, nutno uzavřít, že takto skutkové zjištění soudu vyznívá, ohledně zbývajících [ad c, d] je tomu však naopak, jak již bylo vyloženo výše.

109. Dovolatel soudu vytkl, že v konkrétnosti neposuzoval použitelnost jim zmiňovaných judikaturních rozhodnutí ve vztahu k posuzovanému skutku, sám však rovněž předkládá závěry opírající se o jím odkazovaná rozhodnutí, aniž by doložil, že jsou pro obdobnost či velmi blízkou podobnost ve skutkovém základě použitelná ve věci posuzované. Konkrétně např. ve věci jím odkazované (rozhodnutí č. 20/2008 Sb.) obránce použil nůž ve snaze uvolnit se ze sevření, v němž ho nasazením tzv. kravaty držel nad ním ležící útočník, k čemuž došlo po předchozím vzájemném fyzickém napadání. Ve věci posuzované k žádnému fyzickému napadení obviněného ještě nedošlo, z čehož plyne i fakt, že možnosti vlastního zaměření obranného zákroku – bodnutí nožem, byly zcela odlišné (osoba ležící na podlaze a držená v kravatě x obviněný stojící a činící pohyb směrem k přibíhajícímu U.).

110. Aniž by se (zejména v závislosti na konkrétních okolnostech případu) zpochybňovala oprávněnost obránce k použití zbraně (tedy i bodnořezného nástroje typu tlačné dýky), je třeba připomenout, že i podle komentářové literatury je její užití a zejména způsob užití předmětem posouzení při řešení otázky splnění podmínek nutné obrany (z hlediska intenzity obranného zákroku). Odkazováno je v ní přitom na rozhodnutí danou problematiku řešící [„… je třeba přitom zohlednit reálnou potřebu použití této zbraně, charakter použité zbraně, jakož i způsob jejího použití, např. u bodných ran nožem, zda byly cílené na životně důležité tělesné partie poškozeného, četnost způsobených ran a jejich intenzitu (srov. ÚS 49/2004.n.)“ – viz ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 674, marg. č. 6.; „…zohledněna však musí být jednak reálná potřeba použití takové zbraně, jakož i způsob jejího použití (například četnost ran zasazených nožem – srov. například IV. ÚS 433/02)“ – viz ŠČERBA, Filip, FRYŠTÁK, Marek. § 29 [Nutná obrana]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz, marg. č. 40.].

111. Připomenout je vhodné, že při řešení problematiky je nezbytné přihlédnout k vícero faktorům, které byly z dokazování zjištěny, neboť pojem způsob útoku (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku) vyjadřuje nejen způsob, jakým byl veden útok, tj. vlastní způsob jeho provedení, ale i další okolnosti, za kterých byl takový útok spáchán. Jde především o osobu útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, které se při útoku nebo již před jeho zahájením projevily, útočníkem použité prostředky, místo útoku, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, a současně byly zjevné i obránci.

112. Vrátí-li se dovolací soud k námitkám obviněného uplatněným stran jím tvrzené nesprávnosti právního posouzení skutku ve smyslu jeho nepodřazení pod ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku, pak musí zopakovat, že podle zjištění soudů nebyl veden útok, resp. bezprostředně nehrozil útok, který by měl u obviněného důvodně vzbudit obavu o jeho život či obavu ze způsobení vážné újmy na zdraví, a to osobami, u nichž nebyl zjištěn, resp. obviněný neměl důvod předpokládat (viz první setkání obviněného s nimi, kdy došlo pouze k nikterak podstatné verbální konfrontaci), sklon k razantnímu násilnému jednání.

113. Obviněný sice ve výpovědi u hlavního líčení uvedl, že rybáři byli podnapilí, agresivní, avšak jeho jednání – vulgarity vůči nim vznesené a nakopnutí jejich psa – nesvědčí o tom, že by z nich měl obavy, zejména v rozsahu, o jakém se snaží dovolací soud přesvědčit (tj. obavy o svůj život či ze vzniku závažného zranění). Byť by bylo možno přisvědčit tomu, že v případě obrany vůči dvěma útočníkům (neozbrojeným) byl obviněný oprávněn užít ke své obraně při hrozícím fyzickém napadení nůž, konkrétní (likvidační) způsob jeho použití proti poškozenému U., který k němu přibíhal (i podle sdělení obviněného) s rukama, v nichž nic nedržel, byl odvolacím soudem důvodně posouzen jako vymykajícím se podmínkám nutné obrany. Právě obviněným zvolený způsob zaměření obranného zákroku, tj. cílené zasažení krční partie těla poškozeného, nutně spojené s vědomím, že takové bodnutí je způsobilé přivodit případně i smrtelný následek, který také ve věci posuzované reálně hrozil a byl odvrácen jen díky okamžitě poskytnuté pomoci na místě činu přítomnými osobami na dálku odborně instruovanými a posléze odbornému lékařskému operativnímu zákroku, vede k závěru, že konkrétně zvolené použití nože bylo za na místě panujících okolností zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. K odvrácení (bezprostředně) hrozícího útoku dostačovalo použití nože způsobem, který by bezprostřední ohrožení života nevyvolal.

114. Opět je třeba připomenout zjištění soudů, která rozhodně nesvědčí tomu, že by úmyslem rybářů bylo to, co se naznačuje z procesní výpovědi obviněného a jeho dovolací argumentace (připomenutí obsahu čl. 6 odst. 4 Listiny) stran jeho obav, tj. usmrtit obviněného či mu způsobit závažná zranění. Absentují taková zjištění, která by důvodnost takových úvah podporovala (tj. např. využití odlehlého a tmavého zákoutí, poznatky o agresivních projevech útočníků v minulosti apod.) – viz posouzení otázky nebezpečnosti místa činu v reakci na jeho vykreslení obviněným s oporou o výpovědi svědků výše.

115. Nejvyšší soud s přihlédnutím k uvedenému dospěl k poznatku, že odvolací soud při uvážení všech okolností případu dospěl k oprávněnému závěru, že obrana obviněného byla ve vztahu ke způsobu a intenzitě útoku zcela zjevně nepřiměřená.

IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

116. Obviněný pod dovolací důvod podle písm. i) zařadil dvě námitky, jednak nedůvodné neaplikování § 58 odst. 1 tr. zákoníku soudy a jednak uložení nepřiměřeného trestu. K tomu je třeba úvodem připomenout, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).

117. Pokud jde o postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak státní zástupce připomenul ve svém vyjádření, judikatura Nejvyššího soudu je jednoznačná a ustálená v tom smyslu, že použití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Důvody, proč se i po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, řídí svojí ustálenou judikaturou, dovolací soud několikrát vyložil (viz mj. usnesení ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024), a není proto třeba zde tuto argumentaci opakovat. Postačuje připomenout, že k žádné podstatné změně v obecném náhledu Nejvyššího soudu na danou problematiku nedošlo, což lze demonstrovat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, jež následně obstálo i před Ústavním soudem – viz jeho usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3281/23.

118. Je tedy zřejmé, že námitka obviněného nemůže vyvolat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Na uvedeném ničeho nemění ani jeho odkaz na § 58 odst. 7 tr. zákoníku, neboť jednak je jeho použití též fakultativní, a platí proto pro něj stejné podmínky jako v případě prvního odstavce téhož ustanovení.

119. Námitka dovolatele, že uložený trest se „ve světle některých specifických okolností“ jeví jako nepřiměřený, také není podřaditelná pod zvolený, ale ani žádný jiný dovolací důvod (jak již zmíněno výše). Státní zástupce ve svém vyjádření zmínil výjimku, kdy je zásah dovolacího soudu možný, tj. když je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Obviněný však takovou námitku ve svém dovolání neuplatnil. Ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takto zákon vymezuje rozsah přezkoumání napadeného rozhodnutí za situace, kdy Nejvyšší soud postupuje podle citovaného ustanovení. Obdobně je však namístě postupovat i v případě tzv. kvazi(meritorního) přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí, k němuž dochází tehdy, pokud Nejvyšší soud neshledá důvod k postupu podle § 265i odst. 3 tr. ř. (tj. meritornímu „velkému“ přezkumu). I v takovém případě mu vzniká povinnost vypořádat jen dovolatelem řádně uplatněné dovolací námitky.

120. Z výše uvedeného plyne, že následující sdělení dovolacího soudu týkající se právního následku trestní odpovědnosti obviněného (tj. mu uloženého trestu) je činěno nad rámec nezbytného (jeho námitka nutnost reagovat na ni nezaložila) a fakticky jen ve snaze vyložit mu, že trest (v jeho celistvosti) jemu soudy nižších stupňů uložený nelze považovat za zjevně neúměrný či exemplární.

121. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). To se však netýká projednávané věci.

122. Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Obviněnému byl ukládán trest podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jenž stanovuje trest odnětí svobody od tří do deseti let. Soud prvního stupně považoval za polehčující okolnosti složitou rodinnou situaci obviněného, jeho dosavadní bezúhonnosti i vyjádření lítosti. Na druhou stranu vzal v úvahu velmi závažné nejspíše doživotní zdravotní dopady skutku na poškozeného a jeho rodinu. Ostatně je třeba vzít v úvahu, že povaha zranění poškozeného znamenala, že nebýt takřka okamžitého poskytnutí první pomoci a následné intenzivní lékařské péče, došlo by k jeho smrti. Za těchto okolností nelze uložený trest odnětí svobody na samé spodní hranici stanovené trestní sazby, tedy v délce tří let, považovat za zjevně nepřiměřeně přísný.

123. Pokud obviněný namítal, že uložený trest nereflektuje dopad na jeho rodinu, nezbývá než připomenout, že soud prvního stupně rodinnou situaci obviněného vzal v úvahu jako silnou polehčující okolnost (viz výše). Samotná skutečnost, že na obviněném jsou péčí závislé další osoby však nemůže být za absence dalších závažných konkrétních okolností ve světle zájmu společnosti na generální prevenci a potrestání pachatelů závažných trestných činů důvodem pro neuložení nepodmíněného či uložení výrazně zkráceného trestu odnětí svobody. Ostatně obviněný není v projednávané věci jedinou osobou ve složité rodinné situaci. Poškozený, který je v důsledku protiprávního jednání obviněného odkázán na invalidní vozík a stálou pomoc a asistenci, se před skutkem staral o postiženého syna a péči o oba teď musí zastávat manželka poškozeného.

124. Jak vyplývá z výše uvedeného, žádná z dovolatelových námitek týkajících se uloženého trestu neodpovídala zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Zároveň nebyla shledána ani vada dosahující porušení ústavně daných práv obviněného.

IV./5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

125. Dovolatelem označená druhá varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy (v daném případě) rozsudek okresního soudu, bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné shrnutí a způsob rozhodnutí dovolacího soudu

126. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky dovolatele, jež odpovídaly jím označeným dovolacím důvodům, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.

127. Opakované rozhodnutí okresního soudu o předložení věci k posouzení otázky věcné příslušnosti soudu závěr o podjatosti členů senátu nezakládá, způsob jeho zdůvodnění předsedkyní senátu rovněž nevyvolal pochybnosti, pro které by měli být členové senátu vyloučeni z rozhodování věci dovolatele. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn.

128. Námitky dovolatele vůči skutkovým zjištěním soudů, která jsou rozhodující pro právní posouzení skutku, nevedly dovolací soud ke zjištění, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky zpochybňující způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a v tomto směru spíše odvolací charakter argumentace obviněného zjevný rozpor neosvědčující byly vyhodnoceny jako míjející se s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť dovolatelem označené rozpory nelze považovat za vztahující se ke skutečnostem zákonem vymezeným (rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu). Přes toto hodnocení však byly dovolatelem uplatněné námitky podrobeny posouzení dovolacím soudem, který se k nim vyslovil v části IV/2. odůvodnění tohoto usnesení.

129. Zjištěna nebyla ani (z dovolatelem namítaných hledisek) vadná právní kvalifikace skutku. Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud nedospěly k dovolatelem prosazovanému právnímu závěru, že jednal v mezních nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v bodě IV/3. odůvodnění tohoto usnesení naplněn.

130. Závěry dovolacího soudu učiněné k námitkám dovolatele uplatněným pod dovolacími důvody podle písmen b), g) a h) vedou k poznatku, že nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný vznesl v jeho druhé variantě z důvodů jím tvrzených vad napadených rozhodnutí odpovídajících těmto označeným dovolacím důvodům.

131. Jelikož nebylo zjištěno ani porušení základních práv dovolatele vyžadující zásah Nejvyššího soudu, rozhodl tento o dovolání obviněného způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

132. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání, byť v tomto směru obviněný vyjádřil nesouhlas s takovým procesním postupem.

133. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Věnoval-li se dovolací soud některým námitkám podrobněji, bylo to proto, aby předešel nařčení, že se s jeho dovolací argumentací nevypořádal.

134. Obviněný v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě přerušil výkon trestu odnětí svobody. Jednalo se o podnět ze strany dovolatele, nikoli o odůvodněný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř., o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal.

135. Důvodem pro přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí nemohou být popisované (a doložené) sociální poměry rodiny dovolatele. Ustanovení, jehož aplikace předsedou senátu dovolacího soudu se obviněný svým podáním domáhá, se vztahuje na případy, kdy o zákonnosti napadeného rozhodnutí vznikají pochybnosti, pro něž je vhodné od jeho výkonu, byť dočasně, upustit, tj. jeho výkon nezahájit či tento přerušit. K takovém předběžnému posouzení napadeného rozhodnutí však předseda senátu dovolacího soudu nedospěl. Za této situace pak podnětu obviněného nevyhověl. Třeba dodat, že nebylo zapotřebí o tomto způsobu naložení s podnětem obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným usnesením (negativním výrokem), neboť dostačuje, pokud je obviněný o výsledku informován v odůvodnění tohoto usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 8. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu