6 Tdo 587/2015-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. července 2015 o
dovolání, které podal obviněný O. S., proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 1. 2015, č. j. 13 To
546/2014-310, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 170/2014, t a k t o :
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, se věc obviněného O. S. p o s t u p u j e velkému
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 10. 2014, č. j. 3 T
170/2014-264, byl obviněný O. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
jehož se dopustil tím, že
dne 2. 3. 2014 kolem 21.15 hodin u obce H., okr. Ú. n. O., na křižovatce hlavní
pozemní komunikace č. ... s vedlejší pozemní komunikací č. ..., jako řidič
dodávkového vozidla zn. Mercedes Benz, RZ ......, při jízdě po hlavní pozemní
komunikaci v rozporu s ust. § 18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, v důsledku překročení v místě povolené rychlosti o 32 až
44 km/h a následné nemožnosti zabránit střetu narazil do osobního vozidla zn.
Fiat Punto, RZ ....., vyjíždějícího v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů z pravé vedlejší pozemní
komunikace a odbočujícího vlevo do protisměrného jízdního pruhu, přičemž při
střetu řidič tohoto vozidla M. S., nar. ....., utrpěl rozsáhlá život ohrožující
poranění, kterým přes poskytnutou lékařskou péči dne 4. 3. 2014 podlehl.
Za uvedené jednání byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 1.602 Kč J. S.,
částku 16.521 Kč M. S. a částku 101.524 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR,
Regionální pobočka Hradec Králové. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J.
S., M. S. a Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázáni se zbytky svých nároků na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byli poškozené J. S., M. S. a Ž. S. odkázány se svými nároky na náhradu
nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškození M. S. a
J. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích usnesením ze dne 20. 1. 2015, č. j. 13 To 546/2014-310, jímž tato
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kateřiny Skoumalové
dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný (část III.) odmítá svou trestní odpovědnost, ač nepovažuje za sporné,
že překročil nejvyšší povolenou rychlost. Poukazuje však na jednání
poškozeného, který porušil svoji povinnost dát přednost v jízdě vozidlu
jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, a s přihlédnutím k rozhodnutím
Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 38/2009, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, sp. zn. 5 Tdo
1173/2004, sp. zn. 7 Tdo 1156/2010) činí závěr, že trestní odpovědnost řidiče
jedoucího po hlavní pozemní komunikaci, vzdor překročení nejvyšší povolené
rychlosti, je dána pouze výjimečně, pokud jsou splněny další okolnosti, k nimž
je třeba vždy přihlédnout a zohlednit je. Má za to, že oba soudy pochybily,
pokud tyto judikaturní závěry nerespektovaly a odchýlily se od nich.
Zdůrazňuje (část IV.), že jednou ze skutečností, která může mít vliv na
případnou trestní odpovědnost řidiče jedoucí nepovolenou rychlostí je mimo jiné
to, o kolik je tímto řidičem překročena nejvyšší povolená rychlost. Znalecké
posudky Ing. Krejsy a Ing. Málka podle něj vykazují diametrální odlišnosti
(znalecký posudek Ing. Krejsy počítá s překročením rychlostního limitu nejméně
o 28,8%, zatímco znalecký posudek Ing. Málka s překročením rychlostního limitu
o 21% - 26%), rozdílnost závěrů plyne z toho, že Ing. Krejsa uvažuje o jeho
intenzivním brždění před okamžikem střetu, s oporou o přirozenost takové lidské
reakce. Takový závěr nemá podle dovolatele oporu v provedených důkazech, a
proto vůči němu uplatňuje výhradu extrémního rozporu. Soudu vytkl, že v
odůvodnění rozsudku nevyložil, z jakého důvodu vzal za rozhodný popis děje
předestřený Ing. Krejsou. Obviněný rozvedl, že zpracovaný znalecký posudek
vykazuje další nesrovnalosti, k nimž přes jeho námitky nebylo přihlédnuto, ač i
státní zástupce připustil existenci rozporů v obou znaleckých posudcích.
Dovolatel má za to, že pokud je určení rychlosti jedoucího vozidla zásadní pro
posouzení otázky trestní odpovědnosti řidiče, nelze rozpory ve znaleckých
posudcích přejít, aniž by soudy řádně odůvodnily svůj postup a vzaly za základ
svého rozhodnutí znalecký posudek pro obviněného méně příznivý.
Obviněný s oporou o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1156/2010
připomíná, že k vyvinění řidiče přijíždějícího z vedlejší pozemní komunikace,
jenž porušuje svoji povinnost dát přednost v jízdě, může dojít v případě
extrémního porušení povinností řidiče jedoucího po hlavní komunikaci
spočívajícího v překročení rychlosti o více než jednu třetinu. Nejde-li o
takové překročení, se zřetelem k přehlednosti předmětného úseku komunikace,
nelze u obviněného vyvozovat trestní odpovědnost.
Vyvození své odpovědnosti za dopravní nehodu považuje dovolatel za nesprávné i
s ohledem na to (část V.), že kritickou situaci řešil stržením volantu vlevo a
zvolil vyhýbací manévr. S poukazem na znalecký posudek Ing. Slavíka (zpracovaný
po rozhodnutí odvolacího soudu) zmínil, že i kdyby se pohyboval povolenou
rychlostí, nezabránilo by to nehodové situaci a došlo by k čelnímu střetu mezi
oběma vozidly. Nelze jej proto činit odpovědným za volbu rozhodnutí, které se
teprve později projeví jako neúčinné k odvrácení kritické situace, jíž vyvolala
jiná osoba.
Dovolatel akcentuje (část VI.), že poškozený porušil svou povinnost dát
přednost v jízdě, aniž by mu to objektivně bylo znemožněno jeho rychlou jízdou
a dovozuje, že za vzniklý následek odpovídá sám poškozený (s poukazem na
znalecký posudek Ing. Málka, ve kterém znalec soudí, že pokud řidič Fiatu Punto
reagoval intenzivním brzděním v okamžiku, kdy spatřil vozidlo obviněného,
zasahovalo by do jízdní dráhy pouze určitou částí a mohl by se mu vyhnout).
Obviněný (část VII.) zdůrazňuje, že překročil povolenou rychlost o 20 km/h (byť
tuto skutečnost považuje rovněž za spornou) a namítá, že mohl očekávat splnění
povinnosti poškozeným. Jeho konání tak lze podřadit pod princip omezené důvěry,
který lze aplikovat v jeho prospěch (k otázce problematiky „dání přednosti v
jízdě“ zmínil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1615/2005). Dovolací soud
by podle něj měl napravit i vadu v označení vozidla, jež řídil, obsaženou ve
výroku rozsudku, která rovněž zakládá extrémní rozpor skutkového zjištění s
provedeným dokazováním.
Protože je podle dovolatele za vzniklý střet vozidel dána odpovědnost
poškozeného a jeho překročení povolené rychlosti má pouze omezený význam a může
být zohledněno toliko při hodnocení míry vzniklého následku, za který primárně
odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice, navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jakož i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a podle § 265m tr. ř. obviněného obžaloby
zprostil. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podstatným odstranit rozpor
ve znaleckých posudcích, navrhl, aby zrušil obě citovaná rozhodnutí a podle §
265k odst. 2 tr. ř. rovněž všechna další obsahově navazující rozhodnutí a podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
předně připomenul, že rozhodná tvrzení dovolatele jsou vzájemně rozporná (bod
III. a IV. dovolání) v té části, ve které odmítá spoluzavinění za usmrcení
poškozeného, zatímco na jiných místech své spoluzavinění připouští. Pokud
obviněný v bodě IV. dovolání namítl extrémní rozpor skutkových zjištění o
rychlosti jízdy, má státní zástupce za to, že soud přesvědčivě vysvětlil, proč
se přiklonil ke znaleckému posudku Ing. Krejsy. Za tohoto stavu nelze mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (s oporou o rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04) shledat extrémní rozpor. Povahu skutkové námitky,
kterou by podle jeho názoru Nejvyšší soud neměl napravovat, je tvrzení
obviněného, že soud předmětné vozidlo označil jako dodávkové, ačkoli se patrně
jednalo o tzv. SUV. Takové skutkové námitky nepokládá za námitky týkající se
právního posouzení skutku a zjevně nenaplňují žádný z důvodu dovolání.
Stran námitky obviněného, že nezavinil škodlivý následek, v obecnosti podotkl,
že Nejvyšší soud se problematikou nedání přednosti v jízdě řidičům, kteří sami
výrazně překročili povolenou rychlost jízdy, zabýval v rozhodnutí ze dne 20.
10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, jehož podstatné závěry zmínil. K obviněným
zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009
podotkl, že v dovolání uplatňuje pouze omezenou část argumentace a nezmiňuje
další průběh věci. V podrobnostech dále nastínil skutkové okolnosti a právní
argumentaci Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 593/2007, na
které navázal Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2278/07 a dále sp. zn.
8 Tdo 1373/2011, sp. zn. 8 Tdo 1116/2011.
K obviněným vzpomínanému rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a jeho
závěru, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm
povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti, státní zástupce
vyjádřil svůj souhlas s tou výhradou, že splnění povinnosti dát přednost v
jízdě současně může být pro řidiče mnohem těžší než splnění povinnosti dodržet
limit dovolené rychlosti. Vliv výhledových poměrů, klimatických podmínek,
dopravní situace a chování řidičů, jedoucích po hlavní silnici mohou z
povinnosti „dát přednost v jízdě“ učinit obtížný požadavek, který konfrontuje s
povinností dodržet zákonem stanovenou maximální dovolenou rychlost. V tomto
ohledu má za to, že prvně zmiňovaná povinnost může mít z hlediska zavinění
stejný význam jako nesplnění úkolu méně důležitého, ale velmi snadného. V
návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 34/2010 podotkl, že v
posuzované věci lze shledat různé podobnosti s věcmi judikovanými.
Státní zástupce s ohledem na předestřené skutkové závěry soudí, že
překročení rychlosti jízdy obviněným za popsaných okolností bylo dostatečně
významnou příčinou smrti poškozeného. Zároveň však uznává, že Nejvyšší soud ve
své judikatuře považuje za porušení důležité povinnosti ze strany řidiče
„závodníka“ jen takovou rychlost jízdy, která zpravidla převyšuje povolenou
rychlost o přibližně 70% (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo
459/2011). V předmětné věci zjistil soud překročení maximální dovolené
rychlosti pouze o 28,8%, když v pochybnostech vycházel z hodnoty nejnižší. Z
rychlosti jízdy dovolatele proto podle státního zástupce nelze dovozovat
porušení důležité povinnosti a jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako
přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že proti porušení důležité
povinnosti dovolatele svědčí i výrazné spoluzavinění poškozeného. Nadnesl však
otázku, zda a jak za platného trestního zákoníku, při neexistenci materiálního
znaku a obdoby § 88 odst. 1 bývalého zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr.
zák.“), tuto okolnost zohlednit v právní kvalifikaci a připomenul usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 947/2012, v němž je zaujat
názor, že současná právní úprava již neumožňuje, aby v případě zjištění
spoluzavinění poškozeného byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného.
Státní zástupce má za to, že porušení důležité povinnosti je vždy třeba
hodnotit ve vztahu ke konkrétnímu posuzovanému skutku a nastínil rozhodnutí č.
11/1964 Sb. rozh. tr., podle kterého jde o povinnost, jejíž porušení má za dané
situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. A že
„důležitost“ povinnosti je „oslabována“ případným spoluzaviněním poškozeného.
Proto povinnost, která se obecně jeví jako „důležitá“ může tento znak v
konkrétní věci pozbýt, jestliže se na vzniku škodlivého následku
nezanedbatelnou měrou podílel i poškozený. Vyžaduje-li smrtelný škodlivý
následek vedle jednání obviněného ještě výraznější účast poškozeného, stěží
může mít takové konkrétní jednání obviněného zpravidla za následek nebezpečí
pro lidský život. Státní zástupce shrnul, že dovolatel škodlivý následek
zavinil, nikoliv však porušením důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr.
zákoníku. Pokud dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku, považuje jeho
dovolání za důvodné, neboť skutek měl být kvalifikován pouze podle základní
skutkové podstaty, tedy jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1
tr. zákoníku. Jestliže byl rozsudkem nalézacího soudu posouzen i podle druhého
odstavce citovaného ustanovení, je takové rozhodnutí založeno na nesprávném
právním posouzení skutku. Tím je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Jestliže odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního
řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl tím podle státního zástupce naplněn rovněž
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i
všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. témuž soudu
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň
vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
IV.
Protože dovolání obviněného (byť částečně vyjadřuje jeho nesouhlas se
skutkovými zjištěními soudu, což činí prostřednictvím – nikoli důvodné –
námitky extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů)
je zaměřeno na zpochybnění právních závěrů učiněných soudy nižších stupňů ve
vztahu ke skutku, jímž byl tento uznán vinným, přičemž uplatněnou argumentaci
nelze pokládat za takovou, jež by odůvodnila rozhodnutí Nejvyššího soudu o
označeném mimořádném opravném prostředku způsobem upraveným v ustanovení § 265i
odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal dovolací soud podle §
265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním.
Dovolání obviněného, namítajícímu nesprávnost právního posouzení skutku, je
nezbytné přisvědčit, byť ne v rozsahu, který uplatňuje. Byť obviněný v jistých
částech dovolací argumentace připouští kauzální význam svého vlastního jednání
pro vznik následku, v rovině viny tento podíl svým návrhem na zproštění
obžaloby z důvodu § 226 písm. b) tr. ř. neguje. Nejvyšší soud (viz níže)
nepokládá za odůvodněný dovolatelem prosazovaný právní závěr, že skutek, jímž
byl uznán vinným, není trestným činem, na straně druhé shledává důvodným jeho
tvrzení, že soudy zjišťovaný podíl poškozeného na vzniku dopravní nehody
nenalezl adekvátního výrazu při právním posouzení tohoto skutku.
Stručně vyjádřeno, při stávajícím skutkovém základu věci, jak je v rozhodnutích
soudů nižších stupňů zjištěn, lze přisvědčit státnímu zástupci v jeho hodnocení
věci v tom, že soudy konstatovaný – nikoli nezanedbatelný význam jednání
poškozeného pro vznik kolize obou vozidel v hodnoceném případě – neodůvodňuje
při posouzení činu obviněného užití kvalifikované skutkové podstaty přečinu
usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku vyjádřené zákonným znakem
porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Podstatná pro rozhodování dovolacího soudu jsou totiž celková skutková zjištění
soudů nižších stupňů stran příčin vzniku dopravní nehody, tj. podílu obou
účastníků silničního provozu na jejím vzniku, jak jsou v dovoláním napadených
rozhodnutích vyjádřena (v návaznosti na popis skutku v tzv. skutkové větě
výroku odsuzujícího rozsudku) v jejich odůvodněních. V nich oba soudy zcela
transparentně vyjádřily, že příčiny kolize vozidel shledávají v riskantním
způsobu jízdy obou řidičů a v nesplnění povinností jim uloženým zákonem
[konstatované porušení ustanovení § 18 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000
Sb.“), obviněným a ustanovení § 22 odst. 1 téhož zákona poškozeným], přičemž
podíl obviněného i poškozeného na kolizi shledávají (implicitně vyjádřeno) na
stejné úrovni (v rozsudku není v části odůvodnění výroku o vině explicitně
uvedeno, že spoluúčast poškozeného na vzniku nehody je 50%, jak uváděli
poškození v odvolání zpracovaném jejich zmocněncem, nicméně takový závěr je
dovoditelný z vyjádření nalézacího soudu při odůvodnění výroku o náhradě škody,
kde výslovně uvedl, že „povinnost obžalovaného k plnění soud korigoval vzhledem
ke spoluzavinění poškozeného v poměru ?“). Soud nalézací svůj závěr o
spoluodpovědnosti poškozeného za vznik dopravní nehody a z něho vzešlého
následku zdravotního vyjádřil na str. 5-6 rozsudku („Na vzniku následku, tedy
smrti poškozeného S. se tak podíleli porušením svých povinností jak obžalovaný,
tak samotný poškozený.“), soud odvolací v reakci na podaná odvolání na str. 7
usnesení („Naopak okresní soud správně dovodil, že se poškozený na vzniku
dopravní nehody podílel, že tedy i mezi jeho jednáním a vzniklým následkem
existuje přímá příčinná souvislost…Tentýž závěr… zcela důvodně dovodil i na
straně obžalovaného… i jeho jednání, tedy překročení rychlosti o 32-44 km/hod
bylo příčinou nehody a následného usmrcení poškozeného.“).
Při posuzování adekvátnosti právního posouzení skutku obviněného je důležité i
zjištění vyjádřené okresním soudem na již zmíněné str. 5 rozsudku, že
„obžalovaný překročil rychlost jízdy výrazným způsobem, tím podstatně ztížil
poškozenému možnost dát obžalovanému přednost v jízdě…“, resp. na ně navazující
zhodnocení odvolacího soudu, že i podle jeho názoru „bylo překročení rychlosti
jízdy na straně obžalovaného již natolik výrazné, že je bylo nutné kvalifikovat
jako porušení důležité povinnosti uložené zákonem, resp. nebylo natolik mírné,
aby bylo možno dovodit odpovědnost pouze na straně poškozeného“.
Z těchto vyjádření je zřejmé, že oba soudy (což plyne i z právní kvalifikace
zjištěného skutku) vycházely z toho, že spoluzavinění nehody poškozeným
neumožňuje jeho zohlednění při právním posouzení skutku obviněného v podobě
příznivější (mírnější) právní kvalifikace a že toto by se v rovině viny (tj.
při právní kvalifikaci skutku) patrně mohlo promítnout až tehdy, bylo-li by
rozhodující („aby bylo možno dovodit odpovědnost pouze na straně poškozeného“),
a mělo-li by vést k závěru o nutnosti zproštění obviněného obžaloby podle § 226
písm. b) tr. ř.
Přitom lze připomenout (a je to i obsahem odůvodnění usnesení soudu
odvolacího), že otázka zavinění dopravní nehody byla stěžejní námitkou jak
odvolání obviněného, tak odvolání poškozených. Z důvodů zřejmých odlišnou
povahou těchto řádných opravných prostředků shledávali odvolatelé toliko vždy
jen výlučné zavinění jednoho z účastníků dopravní nehody, tj. poškozeného, v
případě odvolání obviněného a naopak obviněného, v případě odvolání
poškozených. Opravné prostředky soudu prvního stupně vyčítaly, že se nesprávně
opřel o (případně náležitým způsobem nezohlednil) právní názory, které jsou
stran otázky posuzování zavinění dopravní nehody řidiči v situaci, kde jeden
nerespektuje rychlostní limit pro daný typ komunikace a druhý povinnost dát
přednost v jízdě vozidlu přijíždějícímu po hlavní komunikaci, vyloženy v již
existujících rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Dostatečnou nápravu vytýkaného pochybení nepřineslo ani rozhodnutí soudu
odvolacího, který se sice ztotožnil se skutkovým závěrem nalézacího soudu, že
kauzální význam obou řidičů pro vznik dopravní nehody byl 50%, avšak v obsahové
návaznosti na zdůvodnění nutnost kvalifikovat jednání obviněného jako
naplňující zákonný znak porušení důležité povinnosti uložené zákonem poněkud
nepřípadně k otázce zavinění obviněného uvedl, že „pokud jde o míru zavinění
obžalovaného na vzniku dopravní nehody, lze v této části zásadně odkázat i na
obsah odvolání poškozených“. Nepřípadně proto, že sám konstatoval, že „v
odvolání poškozených je odmítnuta spoluúčast (spoluodpovědnost) poškozeného na
vzniklé dopravní nehodě…“, což i svou argumentací, podporující zjištění
okresního soudu, vyloučil.
Aniž by již v této části rozhodnutí bylo nezbytné detailně citovat obsah
jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu, která – většinou s uvedením jejich
podstatného obsahu – zmínil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku
(rozhodnutí spisových značek 7 Tdo 38/2009, 5 Tdo 1173/2004, 7 Tdo 1156/2010, 7
Tdo 214/2010, 3 Tdo 1615/2005) či státní zástupce ve svém vyjádření k němu
(rozhodnutí spisových značek 5 Tdo 1173/2004, 7 Tdo 38/2009, 7 Tdo 688/2011, 3
Tdo 593/2007, 8 Tdo 1373/2011, 8 Tdo 1116/2011, 8 Tdo 34/2010, 4 Tdo 459/2011),
lze konstatovat nedůvodnost tvrzení odvolacího soudu, učiněného v návaznosti na
již citované odůvodnění („… bylo překročení rychlosti jízdy na straně
obžalovaného již natolik výrazné, že je bylo nutné kvalifikovat jako porušení
důležité povinnosti uložené zákonem, resp. nebylo natolik mírné, aby bylo možno
dovodit odpovědnost pouze na straně poškozeného“), že závěr soudů vyjádřený v
dovoláním napadených rozhodnutích není v rozporu s konstantní judikaturou.
Takové tvrzení je neodpovídající tomu, co lze ze zmiňovaných rozhodnutí
Nejvyššího soudu zjistit.
Samotný dovolatel totiž (opakovaně, neboť stejné výhrady uplatňoval již ve svém
odvolání) namítá, že zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu porušení důležité
povinnosti uložené zákonem řidičem jedoucím po hlavní komunikaci shledávala až
při jeho výraznějším překročení povolené rychlosti, tj. v situaci, kdy tato
rychlost, event. v kombinaci s konkrétními podmínkami (povětrnostními,
světelnými, prostorovými) panujícími v místě a čase dopravní nehody, vyloučila
možnost, aby řidič jedoucí na vedlejší komunikaci splnil svou povinnost dát
vozidlu jedoucímu na komunikaci hlavní přednost v jízdě.
Soudy obou stupňů, při jimi zjišťované odlišnosti rychlosti jízdy obviněného
(míry překročení jejího limitu) – která byla sice nedovolená, ne však extrémně
(překročení limitu dosahující 1/3 navýšení) na úrovni srovnatelné s případy,
kdy bylo porušení důležité povinnosti uložené zákonem důvodně dovozeno [při
výrazném překročení povolené rychlosti, tj. jejím překročení o 72% - sp. zn. 3
To 593/2007, o více než 70% - sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, příp. o 65% - sp. zn. 8
Tdo 1373/2011, případně sice při nižším překročení rychlosti (o 48% - sp. zn. 8
Tdo 34/2010), avšak při současném zohlednění dalších okolností, k nimž bylo z
hlediska vývoje úrazového děje nezbytné přihlédnout] – svůj právní závěr (v
podobě nutnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty vyjadřující znak
porušení důležité povinnosti uložené zákonem) učinily, aniž by jej podpořily
další argumentací stran specifik věci, která by užití kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu, v podobě jimi užitého zákonného znaku porušil
důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, odůvodnila. V dané souvislosti
nelze opomenout, že dopravní situace na vozovce (charakter křižovatky), ani
konkrétní meteorologické podmínky nebyly takové, že by negativně (vyjma noční
doby) ovlivnily možnosti rozhodování řidiče jedoucího po vedlejší komunikaci
(poškozeného).
Jakkoli proto nelze (při skutkových zjištěních, z nichž soudy vyšly) přiznat
důvodnost požadavku obviněného na jeho zproštění obžaloby proto, že skutek,
jímž byl uznán vinným, není (v důsledku absence jeho zavinění, event. absence
příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vzniklým následkem) trestným činem (v
daném směru poukázal správně státní zástupce na to, že dovolatel pomíjí
kauzální význam svého jednání pro vznik následku), je namístě zohlednit
zjištěné spoluzavinění poškozeného při právním posouzení činu dovolatele.
V.
Při rozhodování o dovolání obviněného však nemohlo být senátem, kterému podle
rozvrhu práce připadlo o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnout,
odhlédnuto od skutečnosti, kterou zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, že
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 947/2012, byl
vysloven právní názor, že současná právní úprava neumožňuje, aby v případě
zjištění podstatné míry spoluzavinění poškozeného na vzniku následku byla tato
skutečnost zohledněna ve prospěch obviněného při právním posouzení jeho
jednání, a tím soudem zjištěného skutku. Tento právní závěr v označeném
rozhodnutí (tj. v trestní věci obviněného Ing. P. Ž., pro přečin usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, vedené u Okresního soudu
v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 3 T 164/2011) skutečně vysloven byl, jak lze doložit
citací příslušné části jeho odůvodnění („Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou
přihlédl i k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, tedy k
výraznému překročení povolené rychlosti v daném místě a obviněnému snížil
výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak byl původně uložen okresním
soudem, stalo se tak v souladu s existujícím formálním pojetím trestního
zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto případech byla zmírněna právní
kvalifikace jednání obviněného, jestliže je zároveň zjištěna určitá, nikoli
nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného. Takovouto okolnost ale soud nyní
může zohlednit ve výměře ukládaného trestu.“).
Respektování toho právního názoru ve věci rozhodujícím senátem by vedlo
k tomu, že by o dovolání obviněného muselo být rozhodnuto způsobem upraveným v
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť při zjištění podstatného (50%) významu
jeho jednání pro vznik následku, by nemohlo dojít (viz dále) k jeho zproštění
obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., jak tento ve svém dovolání požaduje, a
jeho dovolání by tudíž muselo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Lze
totiž konstatovat, že k zohlednění (spolu)podílu poškozeného na vzniku dopravní
nehody došlo nalézacím soudem nejen při formulaci výroku o náhradě škody (str.
7 rozsudku), nýbrž i ve výroku o trestu (str. 6 rozsudku), a to při odůvodnění
výměry ukládaného trestu odnětí svobody a zejména jeho podmíněného odkladu. V
daném směru proto k zohlednění spoluzavinění dopravní nehody poškozeným (v
rovině právních následků trestní odpovědnosti) došlo soudem prvního stupně ve
smyslu právního závěru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo
947/2012.
K vydání rozhodnutí, jímž by došlo k odmítnutí dovolání obviněného,
však senát č. 6 neshledává důvod, neboť právní názor vyslovený v označeném
rozhodnutí senátem č. 4 nesdílí.
Jakkoli by se uvedený názor senátu č. 4 mohl jevit být důvodným proto, že při
aplikaci trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „tr. zák.“) byla vina pachatele v typově obdobných věcech, tj. při
významném spoluzavinění následku jednáním poškozeného, shledávána toliko v
podobě naplnění základní skutkové podstaty daného trestného činu (tj. trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.) v důsledku uplatnění
ustanovení § 88 odst. 1 uvedeného zákona srov. např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo
34/2010: v souvislosti s posuzováním otázky, zda a do jaké míry je možno
označit za příčinu či jednu z příčin dopravní nehody právě rychlost
poškozeného, je třeba vzít v úvahu, že výrazné spoluzavinění poškozeného na
vzniku dopravní nehody může snižovat stupeň nebezpečnosti činu obviněného
natolik, že nebude splněna materiální podmínka podle § 88 odst. 1 tr. zák. (ve
znění účinném do 31. 12. 2009) pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby podle ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák. […] a spočívající v
porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona., tzn. obecně
vyjádřeno z důvodu neexistence materiálního znaku trestného činu (zde ve vztahu
ke skutkové podstatě kvalifikované), formální pojetí trestného činu zavedené
trestním zákoníkem dovozování odlišných závěrů v otázce viny pachatele (v
podobě nutnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty vyjadřující znak
porušení důležité povinnosti uložené zákonem) eo ipso nezakládá.
Podstata řešení věci není vázána (a senát č. 6 usuzuje, že ani v minulosti
nebyla vázána výlučně) na již neexistující materiální znak trestného činu.
Prvotně souvisí s otázkou příčinného vztahu (jeho gradací) ve vztahu k naplnění
znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 tr. zákoníku (dříve trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák.) jeho pachatelem (ve vztahu ke znaku porušení důležité
povinnosti uložené mu podle zákona), potažmo pak s otázkou zavinění tohoto
znaku pachatelem. Jinak vyjádřeno, nepoužití kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu v případech podstatné míry spoluzavinění následku poškozeným
bylo sice při aplikaci ustanovení trestního zákona opřeno o jeho ustanovení §
88 odst. 1, avšak konstatování, že konkrétně zjištěné okolnosti případu její
užití neodůvodňují, zohledňovaly právě skutečnosti související s problematikou
příčinné souvislosti a potažmo zavinění pachatele vztahujících se ke znaku
kvalifikované skutkové podstaty. K okolnosti, která podmiňovala použití vyšší
trestní sazby, se nepřihlíželo proto, že nedošlo k naplnění zákonem stanovené
podmínky, že tato pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost. Podstatné zvýšení stupně společenské
nebezpečnosti trestného činu zpravidla vylučoval kauzální význam jednání
poškozeného.
Není proto důvod zaujmout stanovisko, z něhož vyšel senát č. 4 (jeho názor však
není v jeho rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 947/2012 podrobněji rozveden), že
opuštěním materiálního pojetí trestného činu a zavedením jeho formálního pojetí
trestním zákoníkem zanikla možnost zohlednění spoluzavinění poškozeného již při
rozhodování o vině pachatele trestného činu (v rovině viny) a že toto
spoluzavinění lze zohlednit jen při rozhodování o právním následku této trestní
odpovědnosti (tj. při rozhodování o trestu).
Podstata problému – i v nyní posuzované věci – spočívá v otázce, zda
soudy zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody umožňují učinění
závěru, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky trestného činu
spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona,
která je v případě trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr.
zákoníku znakem kvalifikované skutkové podstaty označeného trestného činu.
Již rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. konstatuje, že „za porušení
důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli
předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace
zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím
porušením může snadno dojít k takovému následku. Porušením důležité povinnosti
při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností
řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost
motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle
všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972
Sb. rozh. tr.).
Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče
motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je
přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Judikatura soudů za porušení
důležité povinnosti řidičem pokládá zejména řízení motorového vozidla řidičem
pod vlivem požitého alkoholu, dále nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, jíž se
vozidlo dostane do protisměru (rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s
nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez
zajištění další osobou (rozhodnutí č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování
technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně
nefungují (rozhodnutí č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení
předpisů o zastavení, zmírnění rychlosti jízdy apod. za situace vytvořené
vjezdem na hlavní silnici, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku
apod. (rozhodnutí č. 14/61 Sb. rozh. tr.), řízení motorového vozidla osobou,
která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou
rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (rozhodnutí č. 61/1978 Sb. rozh. tr.),
jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním
sklem (rozhodnutí č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně
nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není
vzhledem k rychlosti bezpečná (rozhodnutí č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). Porušení
důležité povinnosti řidičem bylo shledáno dále v případech, kdy nehoda byla
způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném
přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku,
na němž bylo více lidí (rozhodnutí č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i
nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace,
kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na
přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (rozhodnutí č. 24/1984 Sb.
rozh. tr.).
Mezi závažná porušení pravidel silničního provozu, která zpravidla mají
za následek dopravní nehodu s vážnými následky na životě nebo zdraví, nebo
zpravidla způsobí škodu na majetku, lze mimo jiných řadit i nepřiměřenou
rychlost a nedání přednosti v jízdě. I tato porušení ze strany řidiče mohou
odůvodnit závěr, že jimi došlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti
uložené mu podle zákona.
Otázkou významu konkrétní míry porušení povinností uložených řidiči při
kolizi vozidel nastalé v důsledku porušení těchto povinností oběma účastníky
silničního provozu (a potažmo otázkou porušení důležité povinnosti uložené
zákonem řidiči motorového vozidla) se zabývala již výše zmíněná rozhodnutí
Nejvyššího soudu.
Při řešení otázky viny řidiče za vznik dopravní nehody, jejíž příčinou
(resp. jednou z příčin) bylo nesplnění povinnosti řidičem jedoucím po vedlejší
pozemní komunikaci dát přednost v jízdě vozidlu pohybujícímu se po hlavní
pozemní komunikaci, lze podpůrně vycházet zejména z názorů obsažených ve výše
specifikovaných rozhodnutích.
Jejich zobecněním lze dospět k poznatku, že judikatura dospěla k
názorové shodě, že v případě střetu křižujících se vozidel je zpravidla
rozhodujícím jednání řidiče jedoucího po vedlejší pozemní komunikaci. Podle
rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 38/2009 za střet vozidel v takovém případě primárně
odpovídá řidič, který poruší svou povinnost dát přednost v jízdě. Odpovědnost
řidiče jedoucího po hlavní silnici přichází v úvahu v případě extrémní míry
porušení jeho povinnosti. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po
hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska
míry následku vzniklého střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla
přijíždějícího z vedlejší silnice. Ze srovnání povinností obou řidičů přitom
vyplývá, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm
povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení
povinnosti dát přednost v jízdě proto bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela
bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká
situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy.
Naproti tomu porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě
nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími
podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou
např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost,
přehlednost daného místa či úseku apod. Od těchto zásad se lze výjimečně
odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti
řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak
tím, že rychlost jízdy řidiče jdoucího po hlavní silnici fakticky znemožní
řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost.
Shodné zásady vyjadřuje rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 214/2010, v jehož odůvodnění
se konstatuje, že „obecně vzato je za střet dvou vozidel na křižovatce hlavní
silnice s vedlejší silnicí zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z
vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům
přijíždějícím po hlavní silnici“. Toto rozhodnutí současně zdůrazňuje, že
„přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho,
že tento řidič jede nedovolenou rychlostí“. Z obdobných východisek vychází i
rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1156/2010, které poukazuje na možnost řidiče, který
jako jedoucí po hlavní silnici neporuší svoji povinnost dodržet povolenou
rychlost extrémní mírou, spoléhat se na princip omezené důvěry.
Z primární odpovědnosti řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici
vychází i rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (rozhodnutí publikované pod č.
45/2005 Sb. rozh. tr.), které však počítá při výrazném překročení maximální
povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní pozemní komunikaci s jeho
spoluodpovědností, případně přímo odpovědností za případnou kolizi Jestliže
řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči
přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další
následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici.
Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující
maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po
vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě,
pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi..
Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti považuje za porušení důležité
povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy. V obsahové
návaznosti na toto rozhodnutí další rozhodnutí Nejvyššího soudu s přihlédnutím
ke konkrétním podmínkám panujícím v místě dopravní nehody a způsobu jízdy
havarujících řidičů na možnost viny či spoluzavinění řidiče jedoucího po hlavní
silnici poukazují (sp. zn. 3 Tdo 53/2007) nebo ji přímo konstatují (sp. zn. 4
Tdo 459/2011). Pokud má řidič vyjíždějící z vedlejší silnice ztížené výhledové
podmínky a přesto vjede do dráhy řidiči jedoucímu po hlavní silnici, nelze
bezvýjimečně trvat na závěru, že překročení povolené rychlosti řidičem, který
jede po hlavní silnici, má pouze omezený význam pro vznik dopravní nehody. To
by totiž znamenalo, že řidič vyjíždějící z vedlejší silnice na hlavní by
odbočení v podstatě nikdy nemohl provést. V takovém případě je tudíž třeba
výrazné překročení povolené rychlosti vozidla řidiče jedoucího po hlavní
silnici považovat za jedinou a zásadní příčinu dopravní nehody. Sama
skutečnost, že primárně je třeba v případě kolize vozidel na křižovatce
zvažovat odpovědnost řidiče jedoucího po vedlejší pozemní komunikaci,
neznamená, že způsob jízdy řidiče vozidla pohybujícího se po silnici hlavní, je
nerozhodný (sp. zn. 7 Tdo 688/2011) Obviněný téměř dvojnásobným překročením
povolené rychlosti jízdy navodil takový průběh dopravní situace, že vozidlo,
které mu jinak mělo dát přednost, nestačilo včas projet křižovatkou, a sám se
zbavil možnosti na přítomnost tohoto vozidla v křižovatce adekvátně reagovat.
. Správné právní posouzení věci je odvislé od důsledného vyhodnocení všech
skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti (tj. při
náležitém posouzení jednání řidičů havarovaných vozidel z hlediska jejich
kauzálního významu pro vzniklý následek).
Na míru extrémního porušení povinností uložených řidiči jedoucímu po
hlavní silnici, konkrétně povinnosti dodržovat předepsanou rychlost, lze
usuzovat s přihlédnutím k tomu, jak věc v konkrétně posuzovaných věcech
vyhodnotila již výše uvedená rozhodnutí spisových značek 3 To 593/2007, 5 Tdo
1173/2004, 8 Tdo 1373/2011 či 8 Tdo 34/2010.
VI.
Při uvážení odlišnosti míry porušení povinnosti dodržet předepsanou rychlost
pro daný typ pozemní komunikace obviněným se dovození závěru o naplnění
kvalifikované skutkové podstaty přečinu, jímž byl soudy nižších stupňů uznán
vinným, nejeví odpovídající. Zasažení sekundárního objektu vyjádřeného v
ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku, za který lze v daných souvislostech
pokládat zájem na dodržení příslušných právních norem (jejichž nedodržení
zakládá porušení důležité povinnosti), v posuzovaném případě těch stěžejních
ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., upravujících provoz na pozemních komunikacích
způsobem, jimž se mají minimalizovat rizika s dopravou obecně spojená, není v
dovoláním napadených rozhodnutích z pohledu kauzálního významu jednání
obviněného dostatečně argumentačně zdůvodněno. Senát č. 6 usuzuje, že k
naplnění označeného zákonného znaku pachatelem dochází tehdy, pokud porušení
dané povinnosti (nikoli jakékoli – viz část V.) je zcela rozhodné pro vznik
následku, tj. lze-li ho výlučně, či ve zcela rozhodující části (kdy se jednání
poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání
pachatele.
Z tohoto úhlu nazírání se pak i dovození závěru o porušení důležité povinnosti
uložené mu podle zákona obviněným [při vymezení „toliko“ 50% míry významu jeho
jednání pro vznik následku (úmrtí poškozeného), míněno z hlediska kauzálního
vztahu mezi jeho jednáním a nastalým následkem] nejeví správným. Význam
spoluzavinění poškozeného při právním posouzení skutku se totiž z pohledu
zásady gradace příčinné souvislosti (v konečném důsledku při zhodnocení v
podobě, že kauzální význam jednání poškozeného vylučuje, aby se k okolnosti,
která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédlo, neboť pro svou
závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost)
uplatňoval již při aplikaci trestního zákona, a to v souvislosti s posuzováním
činů vykazujících znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák.
Kauzální význam jednání toho či onoho účastníka dopravní nehody z hlediska
zásady gradace příčinné souvislosti připomenulo např. rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo
1615/2005. Jelikož důležitost každého jednání působícího na vznik následku může
být různá (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní
jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Protože skutková zjištění, která jsou vyjádřena v dovoláním napadených
rozhodnutích, neodůvodňují přijetí závěru, že skutek, pro který na obviněného
byla podána obžaloba, není trestným činem, a není tudíž důvodu k tomu, aby
dovolací soud při zrušení těchto rozhodnutí obviněného obžaloby zprostil podle
§ 226 písm. b) tr. ř. (ve shodě se státním zástupcem shledává dovolací soud v
jeho jednání dostatečnou příčinu pro vznik přivozeného následku, V dané
souvislosti je nezbytné připomenout, že příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem není přerušena ani tehdy, přistoupí-li k jednání
pachatele jiná okolnost spolupůsobící na vznik následku, ovšem zůstává-li
jednání pachatele takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo
(srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). neboť při dodržení předepsané
rychlosti by ke srážce vozidel nedošlo Dovozování závěru (viz znalecký posudek
přiložený k dovolání), že při stejném vybočení vozidla řízeného obviněným by ke
srážce vozidel došlo, i pokud by se jeho vozidlo pohybovalo rychlostí 90 km/h,
je zcela nepřípadné. Na vzniku nehody by se podílel sám obviněný, neboť by k ní
v takovém případě – při průjezdnosti jeho jízdního pruhu – došlo jeho zcela
nedůvodným a dopravní situací neodůvodněným vybočením vlevo (nejel by způsobem,
který mu zák. č. 361/2000 Sb. v ustanovení § 11 odst. 1 ukládá).), přichází v
úvahu vyslovení viny obviněného v podobě, která by vyjadřovala soudy zjištěný
jeho podíl na vzniku následku, tj. v podobě přečinu usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Při vyslovení takového závěru, byť jen v
podobě závazného právního názoru (§ 265s odst. 1 tr. ř.) obsaženého v
rozhodnutí, jímž by Nejvyšší soud věc vrátil soudům nižších stupňů, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly, založeném na argumentaci
opírající se o nauku o gradaci příčinné souvislosti (resp. významu kauzálního
nexu obecně), by se senát č. 6 ocitl v názorovém rozporu s již dříve vydaným
rozhodnutím senátu č. 4, který – jak již výše uvedeno – možnost takového
právního posouzení věci na typově stejném skutkovém základu věci (při
podstatném spoluzavinění následku poškozeným) vyloučil.
VII.
Současně je nezbytné poukázat i na další okolnost. Dovolatel, který se
domáhá svého zproštění obžaloby z důvodu, že skutek, jímž byl uznán vinen, není
trestným činem, zakládá svou argumentaci na východiscích, která byla vyjádřena
v rozhodnutích vydaných senátem č. 7. Z faktu, že tato rozhodnutí (sp. zn. 7
Tdo 38/2009, sp. zn. 7 Tdo 214/2010: „Od těchto zásad se lze výjimečně
odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti
řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostí limit a jednak
tím, že rychlost jízdy řidiče jdoucího po hlavní silnici fakticky znemožní
řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost.“)
nakládají s pojmy extrémní míry porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní
silnici, která má za následek znemožnění splnění povinnosti řidičem
přijíždějícím ke křižovatce po vedlejší silnici, dovozuje závěr, že jen za
tohoto stavu přichází v úvahu trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní
silnici.
Pokud by se právní názor vyslovený v citovaném rozhodnutí měl
uplatňovat v této podobě, pak je zřejmé, že důvod k vyvození trestní
odpovědnosti dovolatele – na podkladě soudy nižších stupňů učiněného zjištění –
by nevyvstal. Soud prvního stupně totiž učinil závěr (str. 5 rozsudku), že
obviněný „rychlost jízdy překročil výrazným způsobem“, čímž „podstatně ztížil
poškozenému dát obžalovanému přednost v jízdě“. Převedeno do terminologie výše
zmíněné, rychlost obviněným řízeného vozidla nedosáhla úrovně, kterou
judikatura za extrémní překročení povolené rychlosti pokládá, vlivem zjištěného
způsobu jízdy obviněného došlo „toliko“ k podstatnému ztížení možnosti
poškozeného splnit zákonem uloženou povinnost, nikoli ke zbavení ho této
možnosti.
Měla-li by být trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici
odvislá až od kumulativního splnění těchto dvou podmínek, pak s takto
vysloveným právním názorem vyslovuje senát č. 6 svůj nesouhlas.
V návaznosti na již zmíněnou zásadu gradace příčinné souvislosti usuzuje, že
extrémní míra překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla
řidičem (A) jedoucím po hlavní silnici, jejímž důsledkem je znemožnění splnění
povinnosti upravené ustanovením § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, řidičem (B) přijíždějícím ke křižovatce po vedlejší
silnici znamená, že zavinění dopravní nehody a tím ani následku z ní vzniklého
nelze klást za vinu řidiči B, nýbrž řidiči A, a vzhledem k tomu, že v takovém
případě se toto porušení povinnosti řidičem A hodnotí jako porušení důležité
povinnosti ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení
na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 45/2005 Sb.
rozh. tr.), resp. trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2
tr. zákoníku, odůvodňuje vyslovení jeho trestní odpovědnosti v podobě
kvalifikované skutkové podstaty příslušného trestného činu. Je-li způsob jízdy
řidiče A takový, že (např. v důsledku výraznějšího překročení povolené
rychlosti) vede ke vzniku následku (z hlediska příčinné souvislosti má jednání
tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, neboť je dostatečně významnou
příčinou Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku
příčinou dostatečně významnou - blíže např. Šámal, P. a kol. Trestní právo
hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 137 a násl. ), na
jehož přivození se podílí i řidič B, pak je namístě, je-li dáno zavinění
(příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit trestní odpovědnost
řidiče A, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v
podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní
skutkové podstaty daného trestného činu. Senát č. 6 usuzuje, že takové řešení
neodporuje tomu, co plyne z rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., neboť to vyjma
výlučné (trestní) odpovědnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici počítalo i s
možností jeho spoluodpovědnosti za případnou kolizi vozidel, jejímž právním
vyjádřením by podle senátu č. 6 měla být právě kvalifikace jeho činu „jen“
podle základní skutkové podstaty.
K takovému posouzení činu – i s přihlédnutím ke znalosti místních poměrů
obviněným (otázka zavinění) – by se podle názoru senátu č. 6 třeba mělo
přistoupit i v případě právní kvalifikace soudy zjištěného skutku dovolatele.
Uzavřely-li soudy, že obviněný před střetem s vozidlem poškozeného řídil své
motorové vozidlo rychlostí nejméně 122 km/h, pak lze konstatovat, že jel
rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, a byla-li tato
okolnost jednou z podstatných příčin srážky vozidel, pak je třeba dovodit jeho
trestní odpovědnost, avšak z důvodu rovněž podstatného spoluzavinění
poškozeného, toliko v podobě trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku.
VIII.
Protože senát č. 6 zastává v otázce právního posouzení skutku, při
jehož spáchání pachatelem mělo pro vznik následku podstatný kauzální význam i
jednání poškozeného, jiný právní názor, než jaký vyslovil v usnesení ze dne 21.
3. 2013 senát č. 4 Mimo jiné i proto, že usuzuje, že stejné přístupy se musí
uplatnit při výkladu naplnění zákonného znaku porušil důležitou povinnost
uloženou mu podle zákona, ať již je znakem kvalifikované (§ 143 odst. 2 tr.
zákoníku), či základní (§ 148 odst. 1 tr. zákoníku) skutkové podstaty., a též
jiný, než obsahuje usnesení ze dne 4. 2. 2009 vydané senátem č. 7, shledal
splnění zákonných podmínek k tomu, aby podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc obviněného O.
S., vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 587/2015, velkému senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí v těchto otázkách.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. července 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil