8 Tdo 1026/2024-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného J. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 6 To 66/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 162/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 2 T 162/2023, byl obviněný J. J. S. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 146 odst. 1 za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 30.000 Kč a bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Krajský soud v Brně ? pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 6 To 66/2024, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě (zkráceně) spočívajícím v tom, že obviněný dne 14. 6. 2023 v době kolem 14:00 hod. v XY na cestě mezi poli po předchozí slovní roztržce fyzicky napadl poškozeného J. O., nar. XY, v tu chvíli sedícího na zemi, tak, že jej nejprve 4x udeřil otevřenými dlaněmi do hlavy, čemuž se poškozený bránil tím, že si rukama kryl hlavu, poté ho obviněný kopl nohou do středu těla, a způsobil mu středně těžké poranění spočívající kromě jiného ve dvojité zlomenině dolní čelisti doprovázené jejím otokem a krevním výronem na pravé straně brady, což si mimo jiné vyžádalo operační zákrok na ústní, čelistní a obličejové chirurgii, utrpěl též kontuzi hrudníku s krevním výronem, tříúlomkovou zlomeninu III. záprstní kosti levé ruky, a byl z důvodů uvedených zranění omezen v obvyklém způsobu života nejméně do 12. 7. 2023.
3. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1 za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 30.000 Kč. Rozhodl též o jeho povinnosti k náhradě majetkové škody pojišťovnám a nemajetkové újmy poškozenému, jehož se zbytkem jeho nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal vadné hodnocení důkazů a namítal, že průběh incidentu popsaný poškozeným je ve zřejmém rozporu se skutkovým zjištěním uvedeným v odsuzujícím rozsudku.
5. Podstatou jeho výhrad byla kritika odvolacího soudu, jenž změnil skutkové zjištění v mechanismu útoku na poškozeného, pokud ránu pěstí shledanou soudem prvního stupně nahradil ránou otevřenými dlaněmi, i když ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Mgr. Tomášem Vojtíškem, Ph.D., tento způsob útoku neplyne. Tuto změnu obviněný považoval za nepřípustné nahrazení odborného posouzení znalce názorem odvolacího soudu, shledal rozpory mezi popisem rozhodných skutečností a obsahem důkazů. Závěr odvolacího soudu tedy není podložený nezbytným dokazováním a svědčí o rozporech mezi závěrem znaleckého posudku a výpovědí poškozeného.
6. S odkazem na judikaturu (např. rozhodnutí č. 62/1973, č. 55/1986, č. 2/1989 nebo č. 40/2072 Sb. rozh. tr.) obviněný uvedl, že odvolací soud nepřihlížel k obsahu znaleckého posudku a není zřejmé, co ho vedlo k nepřípustnému dotváření skutkových okolností a nahrazení odborné úvahy znalce vlastním úsudkem, když neprovedl nutné dokazování a nevypořádal se s námitkami obviněného. Nereagoval na to, jak popisoval časový průběh činu obviněný, ale odkázal na výpověď poškozeného, čímž rozpory neodstranil, ale novou úpravou popisu skutku zapříčinil, že rozhodné skutkové okolnosti jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
7. Obviněný kromě uvedeného vytýkal soudům nedostatečný rozsah provedeného dokazování výhradou o tzv. opomenutém důkazu, za nějž považoval neprovedení výslechu řidiče autobusu, jenž poškozeného měl vézt z obce XY zpět do azylového domu, který obviněný navrhoval provést při hlavním líčení dne 29. 1. 2024, což sice neplyne z protokolu o tomto hlavním líčení, ale jen ze zvukového záznamu o něm, z něhož je patrno, že soud zvažoval provedení tohoto důkazu při hlavním líčení dne 13. 2. 2024, k čemuž však nedošlo. Soud se s tím, proč tento důkaz neprovedl, nikterak nevypořádal, ač šlo podle obviněného o důkaz, který mohl sloužit k objasnění nesrovnalostí mezi jeho výpovědí a tvrzením poškozeného.
8. S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 6 To 66/2024 zrušil včetně dalších na něj navazujících rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) v přezkoumávaných rozhodnutích vytýkané nedostatky neshledal a vyjádřil, že obviněnému jde primárně o nesouhlas s hodnocením důkazů, neboť se neztotožnil s tím, jaké skutečnosti soudy vzaly na základě provedeného dokazování za prokázané. Takové námitky označil za nekorespondující především s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá, „zjevný rozpor“ rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jenž by mohl být shledán, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takový případ však v projednávané věci nejde, protože podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudy postupovaly v souladu s pravidly podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 tr. ř., neboť vysvětlily všechny rozhodné skutečnosti, které je vedly k závěru o vině obviněného. Důvodně se opíraly o výpověď poškozeného, jenž jako přímý důkaz nestojí osamoceně, ale koresponduje s výpověďmi svědků P. Č. a M. O., lékařskými zprávami i protokolem o ohledání místa činu.
10. Nesoulad v popisu skutku neshledal státní zástupce ani ohledně změny skutkových zjištění provedených odvolacím soudem, protože nejde o vadnou interpretaci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Rozhodujícím pro závěr o vině obviněného zásadně není to, zda vedl útok sevřenou nebo otevřenou dlaní, ale to, že jej některým z těchto mechanizmů napadl, tj. vedl útok proti tělu poškozeného. Neztotožnil se ani s tvrzením obviněného, že by odvolací soud neměl pro své závěry dostatečný důkazní podklad, protože závěr o vedení útoku otevřenou dlaní plyne přímo z výpovědi poškozeného, kterou podal nejen před soudem prvního, ale i druhého stupně, jenž ho k této okolnosti vyslechl, a teprve poté, co takto odvolací soud doplnil dokazování, se k variantě vyplývající z této výpovědi přiklonil. Podstatný je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů, mezi nimiž není zjevný či extrémní nesoulad, neboť učiněná skutková zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
11. Podle státního zástupce není dovolání důvodné ani ohledně výhrad o tzv. opomenutých důkazech, protože ani tato námitka není způsobilá naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkový stav byl zjištěn aktuálně provedenými důkazy a další dokazování by bylo nadbytečným. Z těchto důvodů státní zástupce naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal.
12. Vzhledem k tomu, že státní zástupce k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezjistil takové výhrady, které by na tento důvod dopadly, protože obviněný nic nevytýkal proti použité právní kvalifikaci, a nezjistil za důvodné ani námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu udělil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Obviněný k tomuto stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství v písemné replice uvedl, že se s ním neztotožňuje, neboť se státní zástupce nevypořádal s jeho námitkou směřující proti nahrazení odborného posouzení vlastní úvahou soudu. Nelze připustit možnost, aby se soud bez ohledu na odborné stanovisko přiklonil k tomu, co uváděl poškozený, neboť v tom lze spatřovat nedodržení principu in dubio pro reo. Rovněž, když vytýkal, že se soudy nezabývaly věrohodností poškozeného a nezkoumaly v jeho výpovědi vzniklé rozpory, státní zástupce tyto nedostatky vadně posoudil. Trval na pochybení v tzv. opomenutých důkazech, neboť ani v tomto ohledu se se státním zástupcem neztotožnil. Z uvedených důvodů setrval na podaném dovolání i v něm učiněném závěrečném návrhu. IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. K důvodům dovolání
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
16. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., proto dále posuzoval, zda je podané dovolání důvodné.
17. Obviněný dovolání podal z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a proto je nejprve vhodné uvést, že o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze opřít dovolání, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022 aj.).
18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, pokud není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. S odkazem na tento důvod nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Jen výjimečně je možné tyto zásady prolomit, a to v situaci, kdy obviněný namítal extrémní nesoulad a současně Nejvyšší soud shledal, že nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). VI. K námitkám obviněného
19. Podle obsahu dovolání je zjevné, že obviněný s odkazem na oba uvedené důvody jednak poukazoval na to, že soudy nedostatečně objasnily skutek, jenž mu je kladen za vinu, protože v něm nevystihly důsledně všechny rozhodné skutečnosti a dostatečně se nevěnovaly jeho obhajobě, a jednak tvrdil, že odvolací soud pochybil, pokud popis skutkového zjištění upravil odlišně od toho, jak byl popsán soudem prvního stupně.
20. Vzhledem k tomu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jejž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.), je vhodné se nejprve vypořádat s námitkou obviněného směřující proti tomu, že odvolací soud změnil v popisu skutku zjištění týkající se způsobu, jakým obviněný vedl úder proti tělu poškozeného. Pro závěr, zda je tato námitka důvodná, bylo nejprve nutné posoudit, zda odvolací soud postupoval v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., kterých se uvedená výhrada obviněného po procesní stránce týká, neboť, pokud takové pochybení bylo zjištěno, šlo by o podstatnou vadu řízení a extrémní nedostatky ve skutkových zjištěních, což by odpovídalo naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nebo ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 724/2024).
21. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže a) v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Toto ustanovení je limitem vlastního meritorního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Tyto požadavky souvisejí se zásadami přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň posilují ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat (srov. přim. Rozhodnutí č. 57/1984, č. 49/1989-II. Sb. rozh. tr., též nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 445/2006).
22. Nejvyšší soud z obsahu spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 2 T 162/2023 i přezkoumávaného rozhodnutí shledal, že odvolací soud tato pravidla respektoval, protože jako svědka při veřejném zasedání dne 23. 4. 2024 (srov. č. l. 170 spisu) vyslechl poškozeného J. O., z jehož výpovědi mimo jiné shledal, že způsob vedení útoku proti hlavě a tělu spočíval v ranách otevřenou dlaní. Poškozený popsal uvedený mechanismus tak, že když obviněný k němu přišel, začal ho „fackovat“, a to „oběma rukama na obě tváře“. Uvedl „já jsem seděl na zemi, tak jsem si kryl pusu, a pořád mě tam masakroval velkýma rukama a já jsem si držel pusu, a v tom se mi přelomila sanice“. Na přímý dotaz, zda vylučuje údery pěstí a zda „ta zlomenina nastala v důsledku úderu otevřenou dlaní“, poškozený uvedl, „ano“. Uvedl též „já jsem se kryl rukama a praskla mi celá ta čelist. Já jsem se držel a on mě pořád bouchal a ruka se mi nalomila“.
23. Z uvedeného je zjevné, že odvolací soud podmínky § 259 odst. 2 tr. ř. dodržel, protože, aby mohl o změně skutkových zjištění rozhodnout, provedl potřebné dokazování. Jestliže obviněný vytýkal, že nesprávně odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je mu třeba přisvědčit v tom, že podle protokolu o veřejném zasedání tento důkaz odvolací soud již neopakoval. Uvedená skutečnost však nevede k závěru o pochybení odvolacího soudu, protože ustanovení § 259 odst. 2 tr.
ř. neurčuje, jaký rozsah dokazování může vést ke změně skutkových zjištění, ale podstatné je, že může přihlížet k něm důkazům, které byly ve veřejném zasedání provedeny, což odvolací soud učinil, splnil. Pro závěr o tom, jak čin probíhal, je podstatné svědectví poškozeného, který svými smysly vnímal, jak k činu došlo, a to podle výpovědi poškozeného, jehož soud druhého stupně sám vyslechl a jeho výpověď hodnotil postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., čímž dodržel povinnosti plynoucí z § 263 odst. 7 tr.
ř., protože uvedený důkaz posuzoval v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení, a to mimo jiné znalecký posudek, u něhož však dodržel povinnost být vázán při jeho hodnocení tím, jak jej posuzoval soud prvního stupně, což plně respektoval. S ohledem na změnu, jíž odvolací soud oproti soudu prvního stupně v popisu skutku provedl, je zřejmé, že se zabýval důkazním prostředkem, z něhož uvedené skutečnosti vyplývaly. Nešlo tedy pouze o dokazování formálního charakteru (tj. byly pouze opakovány některé důkazy provedené již okresním soudem), ale o důkaz, jenž mohl odvolací soud hodnotit a z jeho obsahu učinit skutkový závěr odlišný od zjištění soudu prvního stupně.
Je rovněž třeba zdůraznit, že odvolací soud vycházel i z obsahu znaleckého posudku a neměnil závěry soudu prvního stupně, tzn. že v tomto směru jím učiněné závěry nepřehodnocoval, ale bral do úvahy zjištění znalce ve znaleckém posudku (viz č. l. 32 až 62 spisu), že „ze soudně lékařského hlediska lze vznik zranění vysvětlit úderem pěstí ze strany druhé osoby na pravou stranu brady, minimálně jedním úderem pěstí či kopem na pravou stranu hrudníku a kopem, dupnutím či velmi silným úderem pěstí na oblast levé ruky“.
U hlavního líčení dne 29. 1. 2024 připustil, že možnost vzniku zranění otevřenou dlaní se mu jeví málo pravděpodobná, připustil ji v případě, že by místo vzniku zlomeniny bylo zasaženou malíkovou hranou. Pokud šlo o zlomeninu dolní čelisti, znalec pro vyloučení tvrzení obviněného, že by si toto zranění mohl poškozený způsobit sám, uvedl, že pro tento typ zranění (zlomeniny dolní čelisti) je typické tzv. brachiální násilí ze strany druhé osoby. Podstatné tedy je, že znalec mohl pro své závěry brát do úvahy jen své odborné zkušenosti a vycházet zásadně jen z toho, co pro uvedený typ způsobení zranění bývá obvyklé.
Rozhodné však je, že určil, že šlo o zranění vzniklá působením rukou (srov. brachiace), nejpravděpodobněji pěstí, úder dlaní však nevyloučil. Podstatný pro vinu obviněného je jeho závěr, že si uvedené zranění poškozený sám nezpůsobil.
24. Posoudí-li se ze všech těchto hledisek závěry odvolacího soudu, je zjevné, že u mechanismu vzniku zranění se zásadně se závěry znaleckého posudku ztotožnil, neboť obhajobu obviněného, že by si poškozený zranění přivodil sám, považoval s ohledem na závěry znalce, které akceptoval, za vyvrácenou. Odvolací soud bral rovněž do úvahy znalecké zjištění, že šlo o brachiální útok. Pouze v tom, zda byl útok veden pěstí nebo otevřenou dlaní, přisvědčil z důvodů, které rozvedl, výpovědi poškozeného, kterého sám vyslechl, a tím si vytvořil podmínky pro možnost na podkladě výsledku zhodnocení tohoto důkazu závěr soudu prvního stupně změnit. Bral zásadně do úvahy to, co uváděl poškozený, jenž u veřejného zasedání v zásadě setrval na tom, jak údery popisoval i při hlavním líčení (srov. bod 10. rozsudku odvolacího soudu), avšak s tím, že znalec ani tuto alternativu mechanismu užitého násilí zcela nevyloučil. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil a postupoval za dodržení pravidel uvedených v § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., plně v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a nikterak z předmětných zásad nevybočil, jestliže hodnocenou skutečnost v popisu skutku změnil (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13).
25. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v dané situaci není ani tak podstatný popis skutkových zjištění, jako vlastní průběh činu, jenž byl dostatečně právě výpovědí poškozeného objasněn. Nesouhlas obviněného s popisem skutku zde nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování s tím, že je třeba navíc rozlišovat mezi pojmy „skutek“ a „popis skutku“, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Popis musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Skutek je předmětem trestního stíhání, v něm je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Náležitosti popisu skutku vyplývají z § 120 odst. 3 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění uvedená v odsuzujícím
rozsudku jsou podkladem pro hmotněprávní posouzení, je vhodné k námitkám obviněného směřujícím proti nepřesnosti či neúplnosti v jejich vyjádření v rozsudečném výroku o vině uvést, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek, nikoli jeho popis. Ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě musí soud pouze dostatečně uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen.
26. Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že uvedená změna v popisu skutku nemá zásadní význam pro závěr o vině obviněného, jak zcela důvodně rozvedl i státní zástupce ve vyjádření k dovolání, protože šlo jen o formální popis brachiálního násilí, které obviněný vůči hlavě poškozeného užil, jež bylo vedeno střední intenzitou, avšak s dostatečnou razancí, když údery byly schopny způsobit dvojitou zlomeninu dolní čelisti s krevním výronem a tříúlomkovou zlomeninu III. záprstní kosti levé ruky, jíž si bránil obličej.
27. Vzhledem k tomu, že skutkový stav tak, jak byl odvolacím soudem zjištěn, netrpí nedostatky, které obviněný v dovolání namítal, je třeba rovněž poukázat na nedůvodnost tvrzení obviněného o tom, že se soud zpronevěřil povinnosti objasnit skutek způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.), jestliže tvrdil, že ve věci existuje tzv. opomenutý důkaz, za nějž považoval to, že soud nereagoval na jím učiněný návrh na výslech řidiče autobusu, který měl poškozeného z obce XY převážet do azylového domu. Výhradám obviněného zaměřeným proti věrohodnosti poškozeného nelze přisvědčit. Soudy obou stupňů při jejím posuzování postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř., když dostatečně odůvodnily, proč uvěřily verzi událostí, která vyplynula z výpovědi poškozeného a z řetězce na ni navazujících nepřímých důkazů. Nebyly shledány známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací, a proto zcela v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. dospěly k závěru, že výpověď poškozeného nestojí osamocena, doplňují ji další ve věci provedené důkazy, které podpořily jeho verzi, že nebyl pod podstatným vlivem alkoholu, jak zdůrazňoval obviněný (viz např. výpověď svědka P. Č. na č. l. 134, 134 spisu). Jejím hodnocením se zabýval soud prvního stupně v bodě 5. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 6. až 10. přezkoumávaného rozsudku). Je ze všech učiněných zjištění zjevné, že posouzení věrohodnosti poškozeného, vůči níž obviněný v dovolání brojil, soudy obou stupňů věnovaly potřebnou pozornost a nezanedbaly žádnou rozhodnou skutečnost, na kterou obviněný v rámci své obhajoby poukazoval, a pečlivě objasňovaly všechny významné skutečnosti. Porovnávaly verze obviněného a poškozeného, zdůraznily, v jakých okolnostech se rozcházejí, a vysvětlily, z jakých důvodů tvrzení obviněného neuvěřily, což doložily zejména tím, že v daných souvislostech stála jeho verze osamocena, zatímco okolnosti popsané poškozeným zapadaly do kontextu těch, jež se podávaly z jiných důkazních prostředků.
28. K tomu je nejprve nutné uvést, že pokud jde o učiněná skutková zjištění, která oba soudy ve svých rozhodnutí popsaly, vycházely z výsledků provedeného dokazování, jež zejména soud prvního stupně provedl a popsal způsobem, o němž nevznikají pochybnosti a jenž je v dostatečné podobě zanesen v odůvodnění jeho rozsudku. Jak již bylo uvedeno výše, oba soudy se shodly na věrohodnosti výpovědi poškozeného, který popsal jak okolnosti předcházející útoku obviněného, tak i způsob napadení, a rovněž rozvedl skutečnosti ohledně svého návratu do azylového domu. Zranění poškozeného bylo popsáno v lékařských zprávách a potvrzeno znaleckým posudkem. Soud prvního stupně se vypořádal i s výpovědí obviněného, jenž odmítal svou vinu, avšak nevylučoval, že se s poškozeným setkal.
29. Jestliže obviněný v dané souvislosti poukázal na tzv. opomenuté důkazy, je třeba zmínit, že o ně by šlo tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Je sice vhodné zmínit, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tzn. ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny). Aby mohly být uvedené principy brány do úvahy, je třeba, aby obviněný učinil jasný a odůvodněný návrh na to, aby byly konkrétní jím požadované důkazy provedeny. Jedině v takovém případě je povinností soudů na ně s ohledem na jejich povahu a stadium řízení a jejich důkazní význam reagovat, resp. o nich rozhodnout.
30. V posuzované věci obviněný v dovolání tvrdil, že požadavek na výslech řidiče autobusu, který vezl poškozeného do azylového domu, obviněný učinil při hlavním líčení konaném dne 29. 1. 2024, kde bylo ze strany nalézacího soudu sděleno, že důkaz bude proveden v následujícím hlavním líčení dne 13. 2. 2024, k čemuž nedošlo. Současně uváděl, že tento návrh nebyl pojat do protokolu o hlavním líčení, ale je obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení. Nejvyšší soud však z obsahu spisu (č. l. 126 až 134), konkrétně z protokolu o počátku uváděných hlavních líčení shledal, že je v nich konstatováno, že podle § 55 odst. 1 tr. ř. nebude pořizován zvukový záznam. Je tedy zjevné, že tvrzení obviněného nemá podklad v protokolech o konaných hlavních líčeních, v jejichž závěru je vždy uvedeno, že obviněný i jeho obhájce, jakož i další zúčastněné strany, nečinili žádné návrhy na doplnění dokazování. Obviněný v odvolání navrhl provedení uvedeného důkazu (viz č. l. 155 p. v.), avšak z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 169 až 172) se podává že po skončení dokazování byly strany dotázány podle § 215 odst. 4 tr. ř., zda činí návrhy na doplnění dokazování, se závěrem, že tohoto práva nevyužívají.
31. Je tak zřejmé, byť obviněný v obsahu odvolání jím prezentovaný návrh učinil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by na něm setrval, resp. že by ho zopakoval v konci dokazování, kde již žádný návrh na doplnění dokazování nevyslovil a nevyjádřil se ani k tomu, že jej požadoval v obsahu odvolání. Odvolací soud proto nepochybil, pokud uvedený důkaz neprovedl. Důvodně totiž vycházel z toho, že když po provedení všech důkazů zjišťoval, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování (§ 215 odst. 4 tr. ř.) a žádný návrh v této fázi po výslovném dotazu učiněn nebyl, nepovažoval návrh formulovaný jen v odvolání za aktuální.
32. Podle těchto zjištění Nejvyššího soudu nejde o nedůvodné neprovedení obviněným navrhovaného důkazu ani o tzv. důkazy opomenuté.
33. Nejvyšší soud dovolání obviněného nepřisvědčil, protože jím uváděné výhrady nemají podklad v obsahu spisu, neboť z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy se zabývaly jeho obhajobou, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily důvody ohledně věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědí, o něž svá rozhodnutí o vině obviněného opřely. Je zřejmé, že se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Námitky obviněného, jimiž cílil proti nedostatkům v procesním postupu soudů, rovněž nemají oporu v obsahu spisu. K porušení pravidel spravedlivého procesu nedošlo, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Lze jen dodat, že právo na spravedlivý proces zásadně nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
34. Při správnosti soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů bylo objasněno, jak byl čin obviněným spáchán, byly zjištěny i příčiny a následné souvislosti s tímto činem, které soudy neponechaly bez povšimnutí, a proto čin mu kladený za vinu posoudily jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože obviněný označil v dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., použitou právní kvalifikaci nenapadl a proti právním závěrům o naplnění jednotlivých znaků tohoto přečinu nevznášel žádné námitky, a proto Nejvyšší soud neměl formální podklad pro to, aby se správností použité právní kvalifikace zabýval. Nemůže totiž domýšlet dovolací argumenty, které v dovolání nebyly vůbec vyjádřeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 263/2014), neboť je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). VII. Závěr
35. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je neopodstatněné, neboť napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud obviněný učinil návrh, aby byl odložen výkon rozhodnutí, ze způsobu tohoto rozhodnutí plyne, že pro takový postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. nevyvstal důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu