8 Tdo 1149/2025-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym),
proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2025,
č. j. 67 Tmo 21/2025-597, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 4/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého
odmítá.
1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp.
„dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, soudu pro mládež, ze
dne 28. 3. 2025, sp. zn. 4 Tm 4/2024, uznán vinným proviněním ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za
toto provinění (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl
podle § 146a odst. 2 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003
Sb. (dále jen ZSM) odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 6
(šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. ř. a § 82 odst. 1 tr. ř.
za použití § 33 odst. 1 ZSM podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1
(jednoho) roku. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §
228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného a jeho rodičů Městský soud v Praze,
soud pro mládež, rozsudkem ze dne 29. 7. 2025, č. j. 67 Tmo 21/2025-597, podle
§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek (Obvodního soudu pro
Prahu 10, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2025, sp. zn. 4 Tm 4/2024) zrušil ve
výroku o trestním opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhod tak, že
se obviněný, při nezměněném výroku o vině proviněním ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, odsuzuje podle
§ 146a odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 27
odst. 2, odst. 3 ZSM k peněžitému opatření ve výměře 50 denních sazeb, přičemž
denní sazba činí 400 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Ve zbytku zůstal
napadený rozsudek nedotčen.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 a proti rozsudku Městského soudu v Praze
dovolaní, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h),
l) tr. ř. Ve svém obsáhlém mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že
soudy při stanovení skutkového závěru vycházely z vadného znaleckého posudku
MUDr. Hladíka a nesprávně posoudily výpověď svědka H. Nalézacímu soudu dále
vytkl, že nereagoval na návrh obhajoby na předběžné projednání obžaloby, čímž
došlo k porušení procesních pravidel. Podle obviněného nalézací soud logicky a
přesvědčivě nevyložil, jak dospěl k závěrům o jeho vině, které vyvodil z
provedeného dokazování, odůvodnění jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné,
postrádá podrobný a systematický rozbor jednotlivých důkazů, ve svém rozhodnutí
ignoruje či bagatelizuje důkazní návrhy obhajoby a je proto nepřezkoumatelné. V
této souvislosti poukázal na svědecké výpovědi, s tím, že poškozený měnil svoji
výpověď, vypovídal lživě a bránil tak efektivnímu vyšetřování, aby následně
podrobně rozebíral jednotlivé ve věci provedené důkazy, k těmto se případně v
jiné části dovolání vracel a porovnával jejich hodnotu s důkazy navrženými
obhajobou, přičemž poukazuje nejen na svědecké výpovědi a rozpory v nich, ale
také podrobně rozebírá znalecký posudek MUDr. Hladíka, odborné vyjádření prof.
PhDr. Jiřího Strause, DrSc. a znalecký posudek doc. MUDr. Alexandra Pilina,
CSc. V této souvislosti mimo jiné poukazuje na neshody mezi jednotlivými znalci
a na vady znaleckého posudku MUDr. Hladíka. Obviněný je přesvědčen, že se soudy
nedostatečně vypořádaly s důkazními návrhy obhajoby, přičemž poukazuje na
nedostatečné či nesprávné odůvodnění jejich rozhodnutí. Dále rozporuje naplnění
subjektivní stránky trestného činu s tím, že jeho jednání nebylo motivováno
úmyslem ublížit poškozenému a poukazuje také na to, že se mohlo jednat o
jednání v nutné obraně. Rovněž uvedl, že ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně je opomenuta zásadní skutečnost, a to, že poškozený jej nejprve fyzicky
zasáhl, když jej prudce odstrčil směrem ke schodišti. Obviněný má tak za to, že
výrok soudu prvního stupně nezahrnuje všechny podstatně skutkové okolnosti.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl tak, že se
obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, případně aby zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího
státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu
trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno
na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením. Státní
zástupkyně dále uvedla, že je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že
správně byla odmítnuta verze obviněného a jeho rodičů, že zjištění skutkového
stavu je postaveno výlučně na znaleckém posudku. V této souvislosti státní
zástupkyně poukázala na to, že soudy své skutkové závěry postavily nejen na
výpovědi poškozeného R. T. a svědka H., ale také na samotném doznání
obviněného, jakož i na výpovědi svědkyně A., K. a svědka Ch. Státní zástupkyně
má za to, že soud prvého stupně správně uzavřel, že svědecké výpovědi a
lékařské zprávy jsou ve shodě se závěry znaleckého zkoumání, náležitě také
vysvětlil, z jakého důvodu se nepřiklonil k odbornému vyjádření prof. PhDr.
Strause a znaleckému posudku MUDr. Alexandra Pilina, přičemž závěry znaleckého
posudku MUDr. Hladíka soud prvého stupně konfrontoval nejen s odbornými
vyjádřeními, ale také s výpověďmi jednotlivých svědků, na základě čehož shledal
závěry MUDr. Hladíka správnými. V této souvislosti státní zástupkyně také
uvedla, že soud prvého stupně také přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč
považoval výpověď poškozeného a svědka J. H. za pravdivou. Státní zástupkyně
tak uzavřela, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy zcela prokázáno,
uložený trest odpovídá všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů a rovněž
popis skutku odpovídá provedeným skutkovým zjištěním, a není možno dovodit
neúplnost skutkové věty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl,
přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované
rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů
činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky
obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy
existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem
řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na
spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu
mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly
provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně
odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho
obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec
pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo
k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. uvádí, že tento je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo
je neúplný.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné
s argumentací – obhajobou uplatněnou již v rámci jeho odvolání. Poukazoval na
to, že znalecký posudek MUDr. Jiřího Hladíka má závažné vady; rozporoval
věrohodnost výpovědí svědků; poukazoval na to, že mohl jednat v nutné obraně
atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud
zabýval v bodech 17. – 21. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou
námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. S ohledem na argumentaci obviněného, který mj. označuje hodnotící
úvahy soudů nižších stupňů za nepřesvědčivé a nelogické ve vazbě na provedené
důkazy, lze tak konstatovat, že taková argumentace nikterak nevybočuje z prosté
polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. K
této problematice proto považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině
uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí
rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly,
přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými
právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení
důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro
orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného
vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné
pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve
prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a
budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém
stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší
soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná
pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak
stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž
v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a
nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím
k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy
stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska
zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné
důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo,
ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6,
§ 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný částečně předkládá
alternativní verzi události a zpochybňuje pravděpodobnost soudy zjištěného
skutkového stavu, je vhodné také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po
vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy
tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o
porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení
důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení
a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti
neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li
pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v
konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již
neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů
(přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz
37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo
považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde
o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se
jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními
závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence
případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo
na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora
uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud k argumentaci obviněného za potřebné
uvést, že zjištění skutkového stavu nebylo vystavěno pouze na znaleckém posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prim. MUDr. Jiřího Hladíka jak
se obviněný domnívá, ale nalézací soud své závěry vybudoval také na výpovědích
jednotlivých svědků, a to nejen na výpovědi poškozeného, ale také na výpovědi
svědka H., svědkyně A. a v neposlední řadě také na výpovědi samotného
obviněného, s jejichž věrohodností se řádně vypořádal. Z těchto výpovědí
jednoznačně vyplynulo, že to byl právě obviněný, který udeřil poškozeného
pěstí, nakonec toto nepopírá ani obviněný (dal T. jednu ránu, neví, jestli
pěstí nebo otevřenou dlaní – bod 2. rozsudku soudu I. stupně). Pokud pak
obviněný poukazuje na jednotlivá vyjádření znalců, MUDr. Hladíka, MUDr. Pilina
či na odborné vyjádření znalce prof. PhDr. Jířího Strause, DrSc., s tím, že
znalecký posudek MUDr. Hladíka je vadný, a úder, který uštědřil poškozenému
nemohl způsobit zlomeninu čelisti poškozeného, lze uvést, že ani znalecký
posudek MUDr. Pilina či odborné vyjádření prof. PhDr. Strause, DrSc., přímo
nevyloučily úder pěstí obviněného jako mechanismus způsobeného zranění
poškozeného. MUDr. Pilin uvedl, že se jedná o neobvyklý mechanismus a z
odborného vyjádření vyplynulo, že se jedná o vysoce nepravděpodobný
mechanismus. V této souvislosti ovšem nelze opomenout, že znalecký posudek
MUDr. Hladíka a skutkové závěry nalézacího soudu jsou také v souladu se
svědeckými výpověďmi. Poškozený vypověděl, že po úderu ucítil v puse puknutí a
po zkousnutí věděl, že něco není v pořádku, neboť něco v puse křupalo, a
posléze si uvědomil, že má zlomenou čelist, šel do koupelny a tam viděl, že mu
teče krev z pusy. Svědek H. vypověděl, že si všiml, že poškozenému po úderu
pěstí teče z pusy krev a poškozený mu poté řekl, že má zlomenou čelist, a to
krátce po úderu. I svědku K. se poškozený svěřil, že má něco s čelistí. Rovněž
svědkyně L. A. uvedla, že když skončil konflikt mezi obviněným a poškozeným
(dala poškozenému pohlavek a ten obviněného ze sevření pustil) odešel obviněný
do koupelny, kde pak viděla v umyvadle krev. Nakonec i operátorce na lince 155
poškozený sdělil, že mu „jeden kluk“ rozbil čelist, a že vypadá, že je zlomená. Je tedy nepochybné, že mezi zlomenou čelistí poškozeného a úderem, který mu
zasadil obviněný existuje příčinná souvislost. Pochybení nalézacího soudu nelze
ani nalézt stran těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku.
Z
provedeného dokazování vyplynulo, že poškozenému byla způsobena dvojitá
zlomenina dolní čelisti s posunem úlomků a nezbytným chirurgickým zákrokem v
celkové narkóze, která jej citelně omezila v obvyklém způsobu života po dobu
šesti týdnů s nutností klidového režimu a požívání speciálně upravené stravy, a
poškozený byl omezen v řeči a ve spánku. Pokud pak obviněný poukazuje na to, že
se poškozený zúčastnil tenisového turnaje, nelze pominout, že v daném turnaji
poškozený nehrál, jeho zdraví a rekonvalescenci to neprospívalo, a navíc mohl
požít prášky proti bolesti. Pokud obhajoba rozsáhle popisuje eventuální účast
poškozeného na tenisovém turnaji, nutnost přípravy poškozeného atd. ve snaze
případně zpochybnit věrohodnost poškozeného k této otázce a mj. také charakter
a dobu léčení zranění, pak je vhodné pouze připomenout, že prvního tréninku se
měl poškozený účastnit 8. 9. 2023 a turnaj následoval až poté (tj. po 7 týdnech
od události). V této souvislosti, a to s ohledem na argumentaci obviněného
nelze ani pominout, že otázka, zda se jednalo o těžkou újmu na zdraví, je
otázkou právní, tedy otázkou, jejíž posouzení přísluší soudu, a kterou znalec
nezodpovídá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3
Tdo 1605/2011). Nalézací soud také správně uzavřel, že obviněný vzhledem k
okolnostem a svým osobním poměrům, měl a mohl vědět, že úderem vedeným velkou
silou do tváře poškozeného může způsobit těžkou újmu na zdraví a musel s tím
být srozuměn. Lze tak uzavřít, že nalézací soud nepochybil, když jednání
obviněného kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti nelze
ani přisvědčit obviněnému, že jednal v nutné obraně, když z provedeného
dokazování vyplynulo, že mu žádný pád ze schodů nehrozil, jelikož ke konfliktu
došlo v dostatečné vzdálenosti od schodiště a ani svědkyně A., kterou poškozený
urážel, se necítila nijak ohrožena. Nelze ani přisvědčit obviněnému, že pokud
nalézací soud nereagoval na návrh na předběžné projednání obžaloby, došlo k
porušení procesních pravidel pro zajištění spravedlivého procesu a objektivního
řízení. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného
(obhajobu) upozornit na to, že je zcela na uvážení soudu, zda takovému návrhu
vyhoví, a tedy zda bude obžaloba předběžně projednána či nikoliv. Nedošlo tak k
žádnému pochybení, pokud nalézací soud neshledal důvody k předběžnému
projednání obžaloby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 7 Td 76/2016). Současně není nalézací soud o takovém postupu povinen
vydávat negativní rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 982/2019).
Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších
stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným
dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou
jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů,
pokud dospěly k závěru o vině obviněného, zároveň Nejvyšší soud neshledal
pochybení ani v procesních postupech soudů nižších stupňů, jak v tomto
mimořádném opravném prostředku obviněný.
15. Obviněný rovněž uplatnil námitku podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jak vyplývá např.
z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 11 Tdo 567/2025, lze
za neúplný výrok „ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné považovat
takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou
náležitost stanovenou zákonem. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. přitom platí, že
výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně
označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a
uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a
způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k
tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech jeho
zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nestačí
proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých
směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv.
právní větu výroku rozsudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod
č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.). Ve výroku rozsudku, v jeho tzv. skutkové větě,
musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném
případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu,
jímž byl obviněný uznán vinným. Ve výrokové části rozsudku tedy nemusí být
vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti. Současně je třeba, aby
výrok pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti, které
jsou relevantní z hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále může být
rozveden v odůvodnění předmětného rozhodnutí.“
16. Lze tak uvést, že popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé
části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl
obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný
popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je
porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Obdobně
lze také poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II.
ÚS 83/2004, - „neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo
obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním není případ,
v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností
rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.“.
17. Obviněný ve svém dovolání poukázal na to, že ve výrokové části, ve
skutkové větě, mělo být obsaženo, že „poškozený nejprve fyzicky zasáhl
obviněného, když jej prudce odstrčil směrem ke schodišti, a teprve následně
došlo k jednomu obrannému úderu pravou rukou a následně pak ještě ke rdoušení
obviněného poškozeným.“ Nejvyšší soud v této souvislosti musí předně
konstatovat, že se ztotožnil s právním posouzením skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, přičemž ve skutkové větě uvedená skutková zjištění mají oporu v
provedeném dokazování, a to včetně všech znaků skutkové podstaty provinění
ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku. Obviněný v této souvislosti pomíjí, že pro naplnění skutkové podstaty
provinění, z něhož byl uznán vinným, postačovalo zjištění, že dal poškozenému
ránu pěstí do obličeje, kterou poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, a
učinil tak z omluvitelné pohnutky, kterou bylo předcházející jednání
poškozeného vůči partnerce obviněného. S ohledem na výše uvedené, tak nelze
přisvědčit námitce obviněného, že je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
opomenuta zásadní skutečnost ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
18. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně
neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje
Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se
opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp.
zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo
(zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno
rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj.
i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých
tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá
povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim
nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení
sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv.
opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny
nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §
2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných
rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň
bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích.
19. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly
hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna
na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v potaz i
obviněným učiněné důkazní návrhy a nalézací soud dostatečně zdůvodnil, proč
považoval jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k
otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na
skutečnosti zmíněné v rozhodnutí nalézacího soudu k této problematice a dodává,
že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo soudem řádně reagováno a
bylo dostatečně vysvětleno, proč nalézací soud nepovažoval další dokazování za
nezbytné (bod 19. rozsudku nalézacího soudu), odvolacím soudem bylo reagováno v
bodě 24. jeho rozhodnutí. Lze také opětovně uvést, že obviněný svojí
argumentací stran neprovedení navrhovaných důkazů opětovně brojí primárně proti
odůvodnění rozhodnutí a hodnocení důkazů. Obviněný ve svém dovolání sám
poukazuje na to, že se nalézací soud formálně vypořádal s jeho důkazními
návrhy, ovšem nesouhlasí s jeho odůvodněním. Ani této námitce obviněného tak
nelze přisvědčit, když nalézací soud na důkazní návrhy obhajoby reagoval,
shledal je nadbytečnými a tuto nadbytečnost dostatečně a řádně odůvodnil.
20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud
konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným
vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné
ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z
hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění
mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné
moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně
konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný
výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li
fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole
(libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze
přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho
důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné
pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu