8 Tdo 1258/2017-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8.
11. 2017 o dovolání obviněného T. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci,
soudu pro mládež, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, jako odvolacího
soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp.
zn. 2 Tm 5/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp.
zn. 2 Tm 5/2016, byl obviněný T. B. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na provinění loupeže podle § 173 odst.
1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl podle § 173 odst. 2 tr.
zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže
(dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 33 odst. 1 zákona č.
218/2003 Sb., § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo
uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil
nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České podnikatelské pojišťovně,
a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 63998530, se sídlem Praha 8, Pobřežní
665/23, na náhradě škody částku ve výši 1 499 925 Kč, a to společně a
nerozdílně s M. S., E. B. a O. J., kterým byla tato povinnost uložena rozsudkem
Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm
6/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze
dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/2012.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný T. B. odvolání směřující
proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež,
ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, byl z podnětu odvolání obviněného
rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušen ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově
rozhodnuto tak, že obviněný byl za účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst.
1 písm. c) tr. zákoníku na provinění loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm.
a), c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině
nezměněn, a za sbíhající se zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, odsouzen podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku, § 25 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž za současného
vyslovení dohledu byl výkon trestu podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 85 odst.
2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu
a odčinit nemajetkovou újmu a také povinnost podstoupit psychologickou terapii
v rámci reedukačního programu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok
o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1.
2016, sp. zn. 61 T 15/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný T.
B. dopustil účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku na provinění loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr.
zákoníku tím, že jako člen organizované skupiny spolu s již odsouzenými M. S.,
E. B., O. J. a mladistvým „XXXXX“ *) ve vzájemné součinnosti, koordinovanosti a
dělbě jednotlivých úkolů v přesně nezjištěné době od 1. 10. 2011 do 14. 10.
2011 se společně scházeli v prostorách restaurace C. v U. H. na M. n. a
domlouvali se na záměru opatřit si formou přepadení některého ze zlatnictví v
regionu okresu U. H. zlaté šperky i za cenu použití násilí, případně pohrůžky
násilí, kdy v té době mladistvý T. B. přislíbil M. S. jako hlavnímu
organizátorovi zajistit účast O. J. jako spolupachatele trestné činnosti, dále
mu sdělil, že má známé u policie a GIBS, kdy v případě jejich zadržení by
zařídil uložení nižšího trestu odnětí svobody, předjednal u svých známých,
bratrů M. a A. Š., výkup odcizených šperků, kdy jim s časovým předstihem před
samotnou realizací loupežného přepadení sdělil, že jeho teta bude rušit
zlatnictví a prodávat větší množství zlata, ve společnosti M. S., O. J. a E. B.
provedl natipování a obhlídku zlatnictví B. B. v U. B., ul. Š., následně další
obhlídku prodejny provedl na pokyn M. S. dne 14. 10. 2011 „XXXXX“, který
zjišťoval složení obsluhy a situaci ve zlatnictví, poté M. S. rozdělil úkoly
ostatním tak, že E. B. bude řídit a vlastní přepadení provedou M. S. a O. J.,
načež E. B. si vypůjčil od své matky M. B. osobni motorové vozidlo zn. Subaru
Impresa, kterým dne 15. 12. 2011 kolem 08:40 hod. přivezl společně odsouzené M.
S. a O. J. k prodejně předmětného zlatnictví, načež M. S. a O. J. po předchozím
zamaskování obličejů šátky, kuklou, nasazení rukavic a s předem připravenou
zbraní – plynovou pistolí vstoupili do vnitřních prostor prodejny zlatnictví,
kde odsouzený M. S. namířil zbraň na prodavačku L. M. a pod pohrůžkou použití
zbraně ji přinutil k vydání 6 kusů plat s řetízky ze žlutého kovu a dvou kusů
plat s náramky ze žlutého kovu, které odsouzený O. J. uložil do předem
přinesené tašky, načež z prodejny i se šperky utekli, nasedli do auta řízeného
E. B. a z místa odjeli, poté šperky převzal obviněný T. B. a téhož dne v
odpoledních hodinách zprostředkoval prodej těchto šperků u bratrů Š., kteří mu
za výkup zaplatili částku ve výši 450 tis. Kč, kterou předal M. S., avšak
jelikož s ohledem na skutečnost, že o předmětném přepadení informovala v
mezidobí média, bratři Š. následně koupi zrušili, šperky vrátili oproti původně
zaplacené ceně, a proto poté obviněný T. B. zprostředkoval opětovný prodej
šperků u D. Š., kdy za tuto činnost a příslib mlčenlivosti od M. S. vyinkasoval
odměnu ve výši nejméně 20 tis. Kč, kdy odsouzený M. S. z části peněz získaných
prodejem zlata vyplatil i dalším spoluodsouzeným jejich podíl za přepadení a
zbytek peněz použil pro vlastní potřebu, přičemž odcizením zlatých šperků byla
způsobena právnické osobě B. B., se sídlem U. B., škoda v celkové výši 2 519
665 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 6.
2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, podal obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce
v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení
a že rozhodnutím odvolacího soudu mu byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, resp. mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vytkl rovněž tzv.
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, porušení
práva na spravedlivý proces, zákazu reformationis in peius a hmotněprávních a
procesních pravidel pro stanovení a přiznání nároku na náhrady škody.
5. Konstatoval, že soud svůj závěr o vině postavil téměř výhradně na výpovědi
svědka M. S., kterou je nutno považovat za nevěrohodnou. Uvedený svědek byl
hlavním aktérem předmětné trestné činnosti a v současné době si odpykává
mnohaletý trest odnětí svobody. Navíc měl motiv se mu mstít za to, že se odmítl
podílet na získávání kompromitujících informací o osobách policistů, státních
zástupců a soudců. Soudy obou stupňů se věrohodností výpovědi jmenovaného
svědka a jejím zcela zásadním nedostatkům a rozporům nevěnovaly a na přezkumnou
činnost v podstatě rezignovaly. Vyjma výpovědi svědka M. S. však z žádné
svědecké výpovědi nevyplývá, že by se dovolatel měl společně s ním, E. B., O.
J. a mladistvým „XXXXX“ v restauraci C. v U. H. aktivně zapojit do plánování a
organizace loupežného přepadení. Pouze snad svědek E. B. připustil, že na tom
dovolatel mohl nějak nepřímo participovat. Že by měl ale na organizaci loupeže
vliv, odmítl. Z žádné další svědecké výpovědi či z jiného důkazu taktéž
nevyplývá, že by se měl účastnit natipování a obhlídky zlatnictví v U. B. Z
žádné jiné svědecké výpovědi se rovněž nepodává, že by měl po loupeži převzít
zlato, téhož dne zprostředkovat jeho prodej bratrům Š., od nich obdržet částku
450 000 Kč a tuto předat M. S. Z výpovědi žádného z bratrů Š. nelze s určitostí
bez rozumné pochybnosti dovodit, že to byl právě dovolatel, kdo jim téhož dne,
kdy proběhla předmětná loupež, prodal právě ty zlaté šperky pocházející z této
loupeže a obdržel za ně 450 000 Kč. Kromě výpovědi svědka M. S. nelze z žádné
jiné výpovědi uzavřít, že by se dovolatel účastnil na vrácení uloupeného zlata
a hotovosti za něj obdržené a následně jeho opětovného prodeje D. Š. Z žádného
jiného důkazu nevyplývá, že by měl za svou činnost obdržet obžalobou tvrzených
20 000 Kč. K tomu je zapotřebí poznamenat, že v průběhu prvotního vyšetřování
loupeže byl zajištěn a ve spisu Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, sp.
zn. 2 Tm 6/2012, je založen lístek s rozpisem odměn pro jednotlivé aktéry, na
němž dovolatel vůbec nefiguruje.
6. Pokud jde o výrok o trestu, nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že
uložením souhrnného trestu nedošlo ke změně v jeho neprospěch. Řádný opravný
prostředek podal pouze on sám, tudíž odvolací soud postupoval toliko z podnětu
jeho odvolání. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn.
III. ÚS 2306/07, podle něhož nahrazení výroku rozsudku nalézacího soudu, který
byl napaden toliko obžalovaným, novým výrokem o souhrnném trestu, v němž
odvolací soud zohlední i existenci trestního příkazu vydaného v jiném trestním
řízení v rozporu s § 314e odst. 5 písm. c) tr. ř., se ocitne v rozporu s
dispozitivním charakterem odvolání a zároveň nerespektuje zákaz reformationis
in peius. Samo nahrazení výroku o úhrnném trestu v prvoinstančním rozsudku
výrokem o trestu souhrnném za více sbíhajících se trestných činů již
představuje změnu rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Zcela nepřípustná je
pak situace, kdy je tímto způsobem odvolateli ukládán přísnější trest, než
který mu byl uložen jím napadeným rozhodnutím první instance.
7. Co se týče výroku o náhradě škody, měl za to, že provedeným dokazováním
nebylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že by mezi jeho jednáním a
vzniklou škodou existovala objektivní příčinná souvislost. Nalézacím soudem mu
navíc byla stanovena povinnost k náhradě celé škody bez ohledu na to, jakou
měrou se měl na vzniku škody podílet, a bez ohledu na konkrétní okolnosti
případu. V původním řízení vedeném ve věci předmětné loupeže byla rozsudkem
Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm
6/2012, uložena povinnost k náhradě škody toliko jen některým odsouzeným
(kterým byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody), kdežto jiným (kterým
byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody) povinnost k náhradě škody uložena
nebyla. Je rovněž přesvědčen, že náhrada škody, na které se mělo podílet více
osob, byla poškozeným uplatněna nesprávně, a sice toliko vůči dovolateli, bez
bližšího určení způsobu odpovědnosti těchto v úvahu přicházejících osob, kdy
určení způsobu jejich odpovědnosti bylo učiněno až samotným nalézacím soudem.
Ani soud nalézací, ani soud odvolací se pak nezabývaly otázkou eventuálního
promlčení nároku na náhradu škody ve vztahu k dovolateli. Uvedl, že námitku
promlčení z opatrnosti opětovně vznáší.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, obě napadená rozhodnutí
zrušil a zprostil jej obžaloby.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se
nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, poněvadž skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán. Na judikované
důvody výjimečného rozsahu revizního záběru dovolacího soudu (viz případy tzv.
extrémního rozporu) dovolatel nepoukazoval, v tomto směru ani nikterak
neargumentoval, tudíž příslušná část jeho dovolání se nemůže stát způsobilým
předmětem dovolacího přezkumu. Nad rámec nicméně odkázala na způsob, jakým se
soud prvního stupně vypořádal s provedenými důkazy, jak jejich obsah vyhodnotil
za podmínek § 2 odst. 6 tr. ř. a jak následně v souladu se svojí zákonnou
povinností ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, které skutečnosti vzal za
prokázané a na základě jakých hodnotících úvah považoval obhajobu obviněného o
tom, že se přisouzeného jednání spadajícího jak před uskutečněnou loupeží, tak
i v souvislosti s realizací jejího výnosu, rozhodně nedopustil, za vyvrácenou.
S logickou a přesvědčivou argumentací nalézacího soudu (str. 10-12 odsuzujícího
rozsudku) se ztotožnila, přičemž akceptovala způsob, jakým došlo k odlišení
specifické věrohodnosti svědka M. S. od jeho obecné nevěrohodnosti, a to jak v
kontextu s tím, jak vypovídal v rámci souvisejícího trestního řízení v
postavení obviněného, tak především v porovnání s částmi svědeckých výpovědí
zejména ze strany E. B., D. Š. a M. a A. Š., s nimiž jeho výpověď tvoří
kompaktní celek, který je co do dovolateli přisouzených trestných aktivit
dostatečně vypovídající.
10. Podle státní zástupkyně ze zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině
vychází dovolatel i ve vztahu k navazujícímu výroku o náhradě škody, pokud
soudům nekvalifikovaným způsobem vytýká chybějící příčinnou souvislost mezi
jeho jednáním a způsobeným škodlivým následkem. Jistý respekt k přisouzenému
skutkovému stavu věci je nicméně patrný z jeho námitky, že mu byla stanovena
povinnost k náhradě škody bez ohledu na to, jakou měrou se na jejím vzniku měl
podílet, tedy že nebylo aplikováno hmotněprávní ustanovení o dělené
odpovědnosti škůdců za způsobený škodlivý následek. Státní zástupkyně v této
souvislosti poznamenala, že došlo-li ke škodlivému následku přede dnem nabytí
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pak se ve smyslu jeho
přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 řídí právní poměry na tomto podkladě
vzniklé dosavadními právními předpisy, konkrétně pak ustanovením § 438 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s
tím, že soud může (a tedy že není povinen) v odůvodněných případech rozhodnout,
že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají podle své účasti na jejím způsobení.
Přitom společná a nerozdílná odpovědnost škůdců za způsobenou škodu ve smyslu §
438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je pravidlem, podle kterého bylo rozhodnuto i
v posuzovaném případě, a to aniž by byla namístě aktuálně k řešení dovolatelem
poukazovaná míra vyvození této odpovědnosti na straně jiných osob v rámci
jiného, byť souvisejícího, trestního řízení. Navíc dílčí, resp. dělená
odpovědnost více škůdců jako spolupachatelů trestného činu za škodu, přichází v
úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem
poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008).
11. Co se týče námitky eventuálního promlčení nároku poškozeného na náhradu
škody, státní zástupkyně přisvědčila dovolateli, že se jí nikoliv oba soudy,
ale toliko soud odvolací nezabýval (poprvé byla vznesena v textu doplnění
odvolání obviněného ze dne 17. 3. 2017, aniž by byla jakkoliv blíže
odůvodněna). Uvedla, že se jedná o další výhradu tzv. jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení, neboť jejím prostřednictvím dovolatel napadenému
rozhodnutí vytýká porušení hmotného práva, konkrétně pak hmotněprávního
předpisu upravujícího odpovědnost za způsobenou škodu a použitý právní režim
její náhrady. Ustanovení hmotného práva, jimiž se řídí závazkové vztahy z
titulu odpovědnosti za způsobenou škodu, konkrétně ustanovení § 420 ve spojení
s § 100, 106 a 112 zákona č. 40/1964 Sb., však porušena nebyla. Připomněla
délky subjektivní a objektivní promlčecí doby (2 roky a 3 roky, resp. 10 let) a
zdůraznila, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby zásadně určuje
skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním
úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá. Váže se tak na vědomost
poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o
osobě, která za vzniklou škodu nese odpovědnost. Obě podmínky, tj. vědomost o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve
dovodila judikatura, o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený
dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o
osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech,
které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo
871/2002). Dostupná judikatura rovněž poskytuje výklad kvalitativního obsahu
pojmu „vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá“, podle kterého nelze
uvažovat o jeho naplnění již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak
na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností,
o nichž poškozený prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti
určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1164/2013). Nárok
na náhradu škody (tedy) lze uplatnit od počátku trestního stíhání, popřípadě
ještě dříve, než bylo trestní stíhání zahájeno (srov. č. III/1967 Sb. rozh.
tr.).
12. V posuzované věci mezi datem vydání usnesení o zahájení dovolatelova
trestního stíhání (viz usnesení PČR, Krajského ředitelství policie Zlínského
kraje, ze dne 22. 12. 2015), resp. jeho doručením poškozenému subjektu ? České
podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, a následným uplatněním
jeho nároku na náhradu škody (viz odkaz na č. listu 34 trestního spisu v
záznamu státního zástupce KSZ Brno ze dne 20. 9. 2016 pod sp. zn. 1 KZV
69/2015) není takový časový rozestup, aby bylo možno dovodit uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí lhůty od doby, kdy se tento poškozený subjekt dozvěděl,
že za způsobenou škodu odpovídá vedle osob odsouzených v související trestní
věci Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, sp. zn. 2 Tm 6/2012, také
dovolatel.
13. Pokud jde o výtku vztahující se k výroku o trestu, konstatovala,
že v daném případě bylo za splnění podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku důsledně
postupováno podle zásad pro ukládání souhrnného trestu, jestliže se v uvedeném
směru stala (s přihlédnutím k ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.)
rozhodnou nejpřísnější trestní sazba za sbíhající se zločin těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, přičemž souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let byl uložen
na její samotné spodní hranici. Poukázala na judikát, podle něhož má-li být z
podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest
odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in
peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a
trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen (viz
rozhodnutí č. 14/1974 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1143/2010). V daném případě představoval součet výměry
trestu za sbíhající se trestnou činnost (úhrnný trest odnětí svobody v trvání
tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let) a trestu
uloženého soudem prvního stupně (resp. trestního opatření odnětí svobody v
trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let)
pětiletý trest odnětí svobody za původně přisouzených podmínek jeho podmíněného
odkladu. Otázka, zda takto uložený souhrnný trest není přísnější než tresty
uložené dřívějšími rozsudky, které se týkají sbíhajících se trestných činů, tak
byla ve smyslu posledně poukazovaného judikátu v tomto případě řešena jak po
zhodnocení dříve uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při
zachování zásad pro ukládání souhrnného trestu (srov. str. 8 rozsudku
odvolacího soudu). Pokud by v daném případě naopak došlo k zachování původní
dvouleté výměry uloženého trestního opatření odnětí svobody s podmíněným
odkladem jeho výkonu, pak by nebylo postupováno podle zákonných pravidel § 43
odst. 2 tr. zákoníku pro ukládání souhrnného trestu, ale došlo by k mimořádnému
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby rozhodného
ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to aniž by byly splněny zákonné
podmínky § 58 tr. zákoníku. Tak tomu bylo ostatně ve srovnatelném případě
dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a
namítajícího vadnou aplikaci zásady zákazu reformace in peius, jemuž bylo
vyhověno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1520/2012.
14. Státní zástupkyně uzavřela, že k porušení zásady zákazu reformace in peius
nedošlo, podle jejího názoru obviněný podložil uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitkami, které jej obsahově nenaplňují, a tuto
výhradu nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., ač měla být správně subsumována pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. vztahující se k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, v
daném případě k zákonným podmínkám pro ukládání souhrnného trestu za situace
vyžadující respektování zásady zákazu změny k horšímu. Doplnila, že obviněným
zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2306/07 řešil situaci, kdy
došlo k nahrazení výroku rozsudku nalézacího soudu, který byl napaden toliko
obviněným, novým výrokem o souhrnném trestu, v němž odvolací soud zohlednil i
existenci trestního příkazu vydaného v jiném trestním řízení (resp. odvolací
soud uložením souhrnného trestu napravil chybu, k níž došlo v jiném řízení, a
nikoliv v řízení, z nějž vzešel napadený rozsudek). Takový postup se skutečně
ocitá v rozporu s dispozitivním charakterem odvolání a zároveň nerespektuje
zákaz reformationis in peius, ke kterému v judikovaném případě došlo takovým
zpřísněním trestního postihu odvolatele v porovnání s jím napadeným rozhodnutím
soudu prvé instance, který je ostatně podrobně popsán v odůvodnění označeného
nálezu Ústavního soudu. Zdůraznila, že za stavu, kdy bylo dovolání podáno ve
prospěch obviněného a kdy z důvodů již výše uvedených míří jeho námitkový okruh
proti výroku o trestu v jeho neprospěch, byť se paradoxně opírá o výtku
porušení zákazu reformace in peius, je vyloučeno bez splněných podmínek § 265p
odst. 1 tr. ř. rozhodnout v jeho neprospěch, navíc pak za cenu flagrantního
porušení podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 tr. zákoníku, a tím i v
rozporu s jejich zákonným účelem promítajícím se do sféry dovolatelova práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
15. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10 až 12 rozsudku nalézacího soudu, str. 5
až 6 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy
postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily
skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1
tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že obviněným vytýkaná svědecká výpověď M.
S. (č. listu 234 až 239) koresponduje jednak s výpovědí jmenovaného v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 6/2012
(č. listu 26 až 33 přílohového spisu), jednak s výpověďmi svědků O. J. (č.
listu 240 až 243), D. Š. (č. listu 243 až 244), M. Š. (č. listu 263 až 265) a
A. Š. (č. listu 266 až 269). Právě s ohledem na tyto skutečnosti ji proto lze
považovat za věrohodnou. Výpovědi M. S. z přípravného řízení ve věci sp. zn. 2
Tm 6/2012 a z hlavního líčení v posuzované trestní věci se v podstatných
rysech, v tom, že se obviněný T. B. způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o
vině v rozsudku nalézacího soudu účastnil na zločinu loupeže, shodují.
Pravdivost skutkových zjištění založených převážně na výpovědi svědka M. S. pak
potvrzují dílčí části výpovědí ve věci zainteresovaných osob. Svědek D. Š., ač
stejně jako ostatní svědci vypovídal velmi neurčitě a poukazoval na delší dobu,
která od trestné činnosti uplynula, a na s tím související neschopnost vybavit
si okolnosti případu, připustil, že jej se svědkem M. S. seznámil právě
obviněný T. B. Svědek O. J. svou výpovědí zase posvětil vyjádření svědka M. S.
o tom, že po loupeži následovala schůzka s bratry Š. Sami zmiňovaní bratři,
svědci M. Š. a A. Š., pak uvedli, že jim obviněný čas od času nosil zlato na
výkup, přičemž svědek A. Š. potvrdil, že je obviněný před šesti či sedmi lety
kontaktoval s tím, že jeho teta ruší zlatnictví a že mají zlato ze zrušené
provozovny odkoupit.
21. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy
znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové
závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v
souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani
jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry
jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů
nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě
závěr o porušení práva na spravedlivý proces a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího
soudu neopodstatňuje.
22. V souvislosti s výtkou vztahující se k trestu uloženém odvolacím soudem je
podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu
důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu,
apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku
nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb.).
24. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být
obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní
sazbu.
25. V konkrétním případě směřovaly výhrady obviněného proti výroku o trestu v
rozsudku odvolacího soudu. Obviněný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
5. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 2306/07, namítl, že uložením souhrnného trestu
došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius.
26. Logický výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v tomto
případě založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání
namítat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, může i namítnout, že mu
měl být uložen trest mírnější s odkazem na zákaz refomace in peius. Ve prospěch
takového závěru svědčí i to, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti
výroku o trestu [nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na
tom, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení
ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
27. Dovolací soud si je vědom rovněž právního názoru Ústavního soudu, podle
něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní
odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit
procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva,
čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže
omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z
esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze
dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS
304/04, aj.).
28. Zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř.
stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek
jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch
obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz
změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud
odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v
neprospěch obviněného. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno
považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného
prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a
přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v
trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, uveřejněný pod č.
22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z
podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v
jeho neprospěch.
29. Otázku, zda rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne
13. 6. 2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, nově uložený souhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří let, za současného vyslovení dohledu podmíněně odložený na zkušební
dobu v trvání pěti let, se současně stanovenými povinnostmi podle svých sil
nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu a podstoupit psychologickou terapii
v rámci reedukačního programu, není přísnější než tresty uložené rozsudkem
Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 2 Tm
5/2016, a rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1.
2016, sp. zn. 61 T 15/2015, a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k
původně uloženým trestům, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení
uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad
platných pro ukládání trestu.
30. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp.
zn. 2 Tm 5/2016, byl obviněný za účastenství ve formě pomoci na provinění
loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku odsouzen podle §
173 odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu
opatření odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 33 odst. 1
zákona č. 218/2003 Sb., § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo
obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle
svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
31. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp.
zn. 61 T 15/2015, který ohledně jmenovaného obviněného nabyl právní moci dne
16. 2. 2016, byl obviněný za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání čtyř let. Podle § 49 až 51 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen
dohled. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost podle svých
sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu a také povinnost po právní moci
rozsudku neprodleně podstoupit psychologickou terapii v rámci reedukačního
programu.
32. Nejvyšší soud má s ohledem na výše uvedené za to, že trest uložený
odvolacím soudem v nyní dovoláním napadeném rozsudku ve svém souhrnu nezhoršuje
postavení obviněného, a není proto v rozporu se zákazem reformationis in peius.
33. V prvé řadě je zapotřebí konstatovat, že ačkoliv dovolatel nezpochybňuje
splnění podmínek pro ukládání souhrnného trestu, není možné tuto otázku nechat
stranou pozornosti, poněvadž je pro ukládání trestu obviněnému zásadní. Podle §
43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v
odstavci 1 (pozn.: tzn. podle zásad používaných pro ukládání trestu úhrnného),
když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem
prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s
uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli
rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla
podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem
dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných
titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí
majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový
trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Podle komentářové literatury pro
posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný
vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných
řízeních, to znamená, zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a
které nikoli. Souhrnný trest podle § 43 odst. 2 je možné uložit pouze v případě
vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou
samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného
trestu dán tehdy, jedná-li se o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal
samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu, přičemž
v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nebyl vyhlášen
odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. pachateli
nebyl doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující
rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení,
pravomocným odsouzením pachatele.
34. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, v napadeném rozsudku po poukazu na
pochybení nalézacího soudu při ukládání trestu vyložil, že rozsudek Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, je
nutno zohlednit jako odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného,
přičemž jednání, pro které byl obviněný stíhán v posuzované trestní věci, bylo
spácháno dříve, než byl soudem prvního stupně zmíněný odsuzující rozsudek
vyhlášen. Dovolací soud jeho závěry sdílí. Účastenství ve formě pomoci na
provinění loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku bylo
ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku, a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se
obviněný podle rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1.
2016, sp. zn. 61 T 15/2015, pravomocného dne 16. 2. 2016, dopustil dne 16. 8.
2014, ve vztahu souběhu, přičemž o těchto sbíhajících se trestných činech
nebylo možné rozhodnout v jediném společném řízení jediným rozhodnutím.
35. Dále jde o to, zda uložením souhrnného trestu nedošlo s ohledem na původně
uložené tresty k porušení zákazu reformationis in peius.
36. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství, že nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS
2306/07, kterým obviněný podpořil dovolací argumentaci zaměřenou na výrok o
trestu, se zabýval situací odlišnou od posuzované trestní věci a je
nepřiléhavý. Ústavní soud ve svém rozhodnutí řešil případ, kdy odvolací soud z
podnětu odvolání obviněného napravil chybu, k níž došlo v jiném pravomocně
skončeném trestním řízení a ne v řízení, z něhož vzešel odvoláním napadený
rozsudek nalézacího soudu, přičemž v důsledku této revize uložil odvolateli
přísnější trest, než který mu byl uložen jím napadeným rozhodnutím soudu
prvního stupně. Postup odvolacího soudu popsaný v odůvodnění nálezu Ústavního
soudu kolidoval se zásadou zákazu reformace in peius. V projednávaném případě
ovšem k žádnému takovému pochybení nedošlo. Podle ustálené judikatury, má-li
být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný
trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace
in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně
a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen (viz č.
14/1974 Sb. rozh. tr., také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008,
sp. zn. 6 Tdo 1448/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1143/2010, ze dne
25. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 170/2014, aj.). Na základě součtu trestů z rozsudku
Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 2 Tm
5/2016, a z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1.
2016, sp. zn. 61 T 15/2015, je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci, soud pro
mládež, byl při ukládání trestu limitován pěti lety odnětí svobody a při
podmíněném odsouzení zkušební dobou v trvání maximálně pěti let (a to s
přihlédnutím ke znění § 82 odst. 1 tr. zákoníku věty před středníkem). Jestliže
za této situace obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let,
jehož výkon za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na zkušební dobu
v trvání pěti let, a to za současného uložení povinnosti podle § 85 odst. 2
tr. zákoníku jednak podle svých sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou
újmu, jednak podstoupit psychologickou terapii v rámci reedukačního programu,
nerozhodl v jeho neprospěch. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že za
porušení zákazu reformace in peius nelze bez dalšího považovat už jen samotný
výrok o souhrnném trestu nově učiněný odvolacím soudem; naopak je povinností
odvolacího soudu, aby případný nedostatek soudu prvního stupně spočívající v
nesprávné úvaze o souběhu trestných činů napravil. Zda byl či nebyl porušen
zákaz reformace in peius, je pak otázkou konkrétního posouzení a srovnání
trestu již pravomocně uloženého, který má být z důvodu ukládání souhrnného
trestu zrušen, a trestu uloženého soudem prvního stupně, který je předmětem
přezkumu odvolacího soudu.
37. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve
připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti
obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo
vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže
dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního
předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání
bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za
způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení,
rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost
za škodu apod.
38. V posuzovaném případě se nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud
odvolací ztotožnil, nedopustil nesprávného hmotněprávního posouzení, když
obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, aby poškozené České
podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, zaplatil na náhradě
škody částku ve výši 1 499 925 Kč, a to společně a nerozdílně s M. S., E. B. a
O. J., kterým byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně,
soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm 6/2012, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2012, sp.
zn. 4 Tmo 29/2012. Ustanovení hmotného práva, jimiž se řídí režim náhrady
škody, konkrétně ustanovení § 420, 438, 100, 106 a 112 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“),
nebyla porušena.
39. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti. Byť obviněný, který namítá, že provedeným
dokazováním nebylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že by mezi
jeho jednáním a vzniklou škodou existovala objektivní příčinná souvislost,
porušení hmotněprávního předpisu ve skutečnosti nevytýká, je vhodné poznamenat
následující. Obviněný svým jednáním, kterým se jako pomocník účastnil na
zločinu loupeže, zaviněně porušil právní povinnost. V důsledku zaviněného
porušení právní povinnosti ze strany obviněného a ze strany odsouzených M. S.,
E. B., O. J. a mladistvého „XXXXX“ vznikla škoda ve výši 1 499 925 Kč
odpovídající pojistnému plnění, které Česká podnikatelská pojišťovna, a. s.,
Vienna Insurance Group, vyplatila poškozené B. B., majitelce zlatnictví v U.
B., za zlato, které jí bylo při loupežném přepadení odcizeno. Mezi porušením
právní povinnosti a škodou, jejíž existence byla v rámci posuzovaného trestního
řízení prokázána (viz č. listu 34), je příčinná souvislost. Obviněný se tedy
svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině spolupodílel na způsobení
škody poškozené a za to také odpovídá.
40. Pokud jde o výtku, že mu byla nalézacím soudem stanovena povinnost k
náhradě celé škody bez ohledu na to, jakou měrou se měl na vzniku škody
podílet, a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, je nutno připomenout, že
podle § 438 odst. občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají
za ni společně a nerozdílně. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení může soud v
odůvodněných případech rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za
ni podle své účasti na způsobení škody. Ze znění ustanovení § 438 občanského
zákoníku vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem a dílčí odpovědnost
více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zásadním hlediskem pro postup podle
§ 438 odst. 2 občanského zákoníku přitom není ani míra zavinění, ani podíl na
prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé
vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody. Dílčí,
resp. dělená odpovědnost více škůdců jako spolupachatelů trestného činu za
škodu přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak
ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, ze dne 9.
1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012).
41. Jestliže nalézací soud v situaci, kdy jednáním obviněného T. B. a
odsouzených M. S., E. B., O. J. a mladistvého „XXXXX“ byla poškozené České
podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, způsobena škoda ve
výši 1 499 925 Kč, umožnil této poškozené, která v adhezním řízení uplatňovala
nárok na náhradu škody ve výši 1 499 925 Kč, aby si podle svého uvážení vybrala
jednoho z obviněných a vůči němu celý svůj nárok uplatnila, rozhodl zcela
správně. Solidární odpovědnost má poškozenému poskytnout výhodnější možnosti
domoci se náhrady škody. Funkcí pasivní solidarity (solidarity dlužníků, tedy i
škůdců) je ulehčení pozice věřitele, resp. poškozeného.
42. Vytýká-li obviněný, že se soudy ve vztahu k němu nezabývaly otázkou
eventuálního promlčení nároku na náhradu škody, opomíjí, že k ničemu takovému
ani nebyly oprávněny. Podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku právo se promlčí,
jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K
promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník
promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Z obsahu trestního spisu
nevyplývá, že by obviněný před soudem prvního stupně vznesl námitku promlčení.
Nepodává se z něj rovněž, že by tak učinil v rámci odvolacího řízení. Prosté
konstatování, že „stranou posouzení zůstala s ohledem na časové hledisko např.
i otázka eventuálního promlčení nároku na náhradu škody vůči obviněnému“, které
bylo obsaženo v textu řádného opravného prostředku, dovolací soud za námitku
promlčení nepovažuje, a postup soudu druhého stupně, jenž se případným
promlčením nároku na náhradu škody nezabýval, tudíž shledává zcela správným.
43. K výhradě obviněného lze nicméně dodat, že i kdyby byla námitka promlčení
relevantně vznesena, nebyla by opodstatněná. Nárok poškozené České
podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, na náhradu škody vůči
obviněnému nebyl promlčen. Podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku se právo na
náhradu škody promlčí za 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle § 106 odst. 2
občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za 3 roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za 10 let ode dne, kdy došlo k události, z
níž vznikla škoda (tzv. objektivní promlčecí doba). Podle § 112 věty první
občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (tzv. stavení promlčení).
44. Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na
sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se
promlčí, přestože poškozenému (věřiteli) ještě běží druhá promlčecí doba. Lze
tedy dovodit, že v případech, kdy do uplatnění práva na náhradu škody uplynou
více než 2 roky subjektivní promlčecí doby a škůdce (dlužník) namítne v soudním
řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí, i když jde o škodu
způsobenou úmyslně, u které se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí
doba. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 občanského
zákoníku zásadně určuje skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě
(nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá.
Jinými slovy, při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba
vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho
předpokládané vědomosti o této škodě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002,
sp. zn. 33 Odo 477/2001). Dojde-li v promlčecí době, tj. nejpozději v její
poslední den, k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného, nastává
stavení promlčecí doby, a to pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení
uplatněno, jakož i ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede; k uplatnění
práva u soudu ve smyslu § 112 občanského zákoníku může dojít i návrhem v rámci
trestního řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Ke stavení běhu promlčecí doby
dochází v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č.
5/2008 Sb. rozh. obč., obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.
2004, sp. zn. 32 Odo 776/2003).
45. V posuzované věci není pochyb o tom, že desetiletá objektivní promlčecí
doba, jež počala běžet od okamžiku, kdy byl skutek spáchán, tj. od roku 2011,
dosud neuplynula. Co se týče běhu dvouleté subjektivní doby, nutno zkoumat, kdy
se poškozená Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group,
dozvěděla o tom, že se na způsobení škody ve výši 1 499 925 Kč spolupodílel
vedle již odsouzených osob rovněž obviněný T. B., a kdy svůj nárok vůči tomuto
obviněnému uplatnila. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že usnesení o zahájení
trestního stíhání obviněného pro účastenství na provinění loupeže bylo
poškozené doručeno dne 23. 8. 2016 (č. listu 38). O uvedeném trestním stíhání
však poškozená věděla již dne 16. 8. 2016 (č. listu 35 a 36), resp. dne 18. 8.
2016 (č. listu 34), kdy byla jako poškozená právnická osoba poučena o svých
právech v trestním řízení a kdy se podle § 43 odst. 3 tr. ř. k trestnímu řízení
vedenému proti obviněnému připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 1 499
925 Kč. S ohledem na tyto skutečnosti je zjevné, že bezprostředně poté, co se
poškozená dozvěděla o tom, že se na způsobení škody ve specifikované výši
spolupodílel i obviněný T. B., došlo následkem jejího návrhu podle § 43 odst. 3
tr. ř. ke stavení promlčecí doby, která tak od této chvíle po celou dobu
trestního řízení neběžela. K promlčení práva na náhradu škody tudíž nemohlo
dojít.
46. Lze uzavřít, že i v případě výroku o náhradě škody rozhodnutí soudů nižších
stupňů plně obstojí. Poškozená se k adheznímu řízení připojila řádně a včas, v
rámci běhu subjektivní promlčecí lhůty, a jí uplatněný nárok odpovídal
výsledkům provedeného dokazování.
47. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem
relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g),
h) tr. ř. naplněny nebyly. Dovolání obviněného je jako celek zjevně
neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.