8 Tdo 255/2025

8 Tdo 255/2025-2133

USNESENÍ

Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 26/2024, jako odvolacího soudu pro mládež v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 63 Tm 1/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 63 Tm 1/2024, (dále „soud prvního stupně“ nebo „městský soud“), byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku za použití § 6 odst. 1 z. s. m., jehož se dopustil (zkráceně) tím, že dne 22. 10. 2022 v době mezi 14:05 hod. a 14.30 hod. v Praze XY, XY v bytě č. XY v 10. patře z nezjištěné pohnutky, v úmyslu usmrtit napadl poškozeného F. P., se kterým si předtím prostřednictvím mobilní komunikace domluvil setkání za účelem pohlavního styku, k čemuž si půjčil výše uvedený byt pronajatý jeho sestrou. Poté, co společně přišli do tohoto bytu, krátce se spolu bavili, pak se vysvlékli oba donaha, šli do koupelny, kde ve sprchovém koutu mladistvý svým vlastním doneseným nožem černé barvy s vyklápěcí čepelí o celkové délce 20,5 cm s délkou čepele 9,5 cm a šířkou 1,5 cm, opakovaně různou intenzitou 56x bodl poškozeného, a způsobil mu mnohočetná bodnořezná a řezná poranění v rozsudku podrobně popsaná, z nichž bylo na levé ploše krku lokalizovaných 9 hlubokých a 9 povrchních, další byly na hrudníku, ve vlasaté části hlavy a na obličeji, jiné v horní polovině těla, další na stehně, 3 povrchní rány na ploše pravého zápěstí a rukou. Dále tupým násilím a rdoušením zakrytím otvorů dýchacích cest způsobil poškozenému popsaná poranění, zejména tržné rány a krevní výrony v oblasti úst a spojivek očí a v dalších oblastech hlavy, přičemž všechna tato poranění vznikla za života poškozeného a část zranění má obranný charakter, tudíž poškozený si nejméně několik minut musel být vědom, že mu jde o život, útoku se bránil a až do doby, než upadl do bezvědomí, vnímal bolest, kterou mu mladistvý kombinovaným mechanismem útoku a četností ran způsoboval, a v důsledku vzduchové embolie způsobené hlubokými bodnými a bodnořeznými ranami do krku s přetětím levé zevní hrdelní žíly na místě ve sprchovém koutě zemřel.

2. Za toto provinění byl mladistvý podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 24 odst. 1 písm. l) a § 31 odst. 3 z. s. m. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi let, který podle § 31 odst. 4 z. s. m. vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.

3. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“ nebo „vrchní soud“) usnesením ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 26/2024, odvolání mladistvého, jeho matky K. H., otce F. H., a sestry Ž. H., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II. Z dovolání mladistvého

4. Mladistvý podal prostřednictvím obhájce proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že rozhodnutí soudů jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, protože byla učiněna v důkazní nouzi, neboť ani jeden důkaz nesvědčí pro závěr o jeho vině v podobě, jak byla soudy shledána. Poukázal zejména na to, že soudy nepostupovaly při nedostatku objasněných skutečností podle zásady in dubio pro reo, kterou opomenuly, a nerespektovaly pravidla plynoucí z nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, a dalších. Poukázal i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), např. rozsudky ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/2000, Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, a tvrdil, že soudy dostatečně nebraly do úvahy skutečnosti plynoucí z jeho obhajoby, v níž nevyloučil, že poškozeného usmrtil, ale popírá, že se dopustil provinění vraždy, protože na poškozeného zaútočil až tehdy, když on jej napadl ve sprchovém koutě, a k usmrcení poškozeného tak došlo v důsledku nutné obrany.

5. Mladistvý vyjádřil, že soud prvního stupně zaujal názor obžaloby, deformoval důkazy, nerespektoval zásadu in dubio pro reo ani extrémní rozpory, k nimž došlo. Uvedené vady neodstranil ani odvolací soud, jenž nedostatky odmítl revidovat. Neztotožnil se zcela se závěrem odvolacího soudu, že soudu prvního stupně nemůže, pokud jde o hodnocení důkazů, nic vytknout, protože vadou v posuzované věci je, že odvolací soud nedbal své povinnosti, aby bděl nad řádným hodnocením důkazů v intencích logiky a v souladu se zákonem, a vyloučil tak chyby v hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Formálně správné zdůvodnění nemůže zhojit to, že sám postup je v rozporu s účelem zákona a obsahem rozhodnutí. Jestliže odvolací soud nalezne vadu v hodnocení důkazů, je povinen přistoupit k opakování důkazů a hodnotit je správně v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo, která je nadřazena logičnosti vývodů obecných soudů. Mladistvý na uvedené poukazuje zejména proto, že odvolací soud při posuzování postupů soudu prvního stupně v rámci dokazování upřednostnil právě logičnost, aniž by bral do úvahy další zásady, neboť výhradně logika může tkvít i v odlišných skutkových verzích, kde musí být při nejasnosti závěrů brána na zřetel ta verze, která je pro obviněného nejpříznivější. Tak však podle mladistvého soudy nepostupovaly a zejména odvolací soud se s výhradami, jež v odvolání uplatnil, nezabýval dostatečně při respektování těchto objektivních hledisek.

6. Podle mladistvého soudy (obdobně jako v trestní věci L. N. Nejvyšším soudem projednávané pod sp. zn. 8 Tdo 1706/2016) i přesto, že v jeho nyní souzené věci neexistuje žádný přímý důkaz a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, učinily vadné závěry o vině. Braly sice v souladu se znaleckými posudky do úvahy, že mladistvý je nadprůměrně inteligentní, byl netrestaný a bez zjištěné patologie v jakémkoliv směru, avšak dospěly k nesprávnému závěru, že je natolik narušen, aby na údajný sexuální styk (ovšem neprokázaný) reagoval brutální vraždou.

Soud prvního stupně dostatečně nehodnotil jeho osobnost, a jím učiněný závěr shledal rozporným v závěru o jakémsi „vnitřním pnutí“ spočívajícím v sexuální neukojenosti, aniž by v tomto směru uvážil všechny rozhodné skutečnosti, zejména když odhalení vraždy je závažnější než zjištění jeho homosexuální orientace obzvláště, když se jeho sestra ke své opačné sexuální orientaci hlásí. Pokud soud vycházel z uvedeného „vnitřního pnutí“, opíral je jen o svůj subjektivní úsudek, protože sexuální tenze nevyplynula z žádného z opakovaných psychologických a psychiatrických zkoumání, tudíž závěry soudu nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování.

Objektivně nebylo ani zjištěno, že měl záměr poškozeného zavraždit, protože tomu neodpovídá výběr místa setkání s poškozeným v bytě sestry mladistvého, což je v domě, kde bydlí i jeho další příbuzní.

7. Důkazy, které byly podle soudů rozhodující pro závěr o vině a vylučující uplatňovanou obhajobu, mladistvý označil za neurčité, nejasné či rozporné. Vycházely-li soudy pro závěr o tom, že nebyl napaden poškozeným, ale sám si způsobil bodné rány na břiše, z uceleného okruhu důkazů, nepovažoval tento závěr za odrážející faktický stav věci, protože soudy za tuto „řadu důkazů“ označily osobnost mladistvého a jeho chování před i po činu. Jejich závěru odporuje zjištění znalců, že netrpěl žádnou poruchou, vedl řádný život, ve škole k jeho osobě nebyly zaznamenány žádné agresivní či jinak patologické rysy. Nesprávně soudy vyhodnotily i amnézii mladistvého na dobu činu. Poukázal na sdělení znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., že selektivní amnézie je vždy velmi individuální a záleží na intenzitě šoku, ale i na individuálních vlastnostech dotyčné osoby, a proto může podle konkrétních okolností trvat sekundy, minuty, ale třeba i týdny. Uvedl i to, že u posttraumatické stresové poruchy velmi často jsou poruchy po traumatu ostrůvkovité a vypadávají určité sekvence z prožitého děje. Nelze proto považovat za objektivní závěr soudu, že vznikají pochybnosti o dílčí amnézii uváděné mladistvým, pokud udává, že si některé výseky událostí pamatuje a jiné nikoliv, neboť objektivně nelze zjistit, zda výpadek paměti předstírá. Jestliže soud nemohl objektivně jím uváděný výpadek paměti zjistit, je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, aby si vybral tu alternativu, která je pro mladistvého méně příznivá. Odvolací soud proto vadně přisvědčil soudu prvního stupně, že nebylo možné, aby si pamatoval bodnutí nožem, ale nikoliv bezprostřední reakci na toto bodnutí. V takovém závěru soud ignoruje skutečnosti uváděné jmenovaným znalcem, jakož i to, že mladistvý je na stres citlivý a léčí se s poruchou přizpůsobení akutnímu stresu, jak plyne ze zprávy A. V. ze dne 30. 5. 2023.

8. Soudem prvního stupně označeným důkazem patřícím mezi ucelený okruh důkazů vyvracejících obhajobu mladistvého, nemůže být ani „nepoměr a charakter závažnosti poranění a jejich následků na těle poškozeného“, protože ten může svědčit jak o aktivní, tak i pasivní obranné reakci na nečekané napadení nožem, a nic nevypovídá o tom, zda v té době mladistvý útočil, nebo se bránil. Odvolacímu soudu mladistvý vytkl, že se jeho námitkami nezabýval a argumenty odmítl s tím, že nalézací soud logicky dospěl k závěrům, které mu nelze vytknout, a to přesto, že sám připustil rovnocennost dvou skutkových variant, čímž fakticky obhajobě přisvědčil, což se však ve výroku jeho rozhodnutí, jímž odvolání zamítl, neprojevilo.

9. Výhrady mladistvého spočívaly i v tom, že nebyly provedeny všechny důkazy důležité pro objasnění skutkového stavu věci, a v tomto směřovaly i proti rozhodnutí odvolacího soudu, který tvrdil opak, přestože chyběly důkazy týkající se poškozeného a jeho duševního zdraví, neboť byl geneticky zatížen vadou, jíž se mladistvý snažil marně prokázat tím, že navrhoval vyžádání jeho zdravotnické dokumentace. S tvrzením, že u poškozeného nebyla zjištěna agresivita, mu však nebylo vyhověno, neboť, jak uváděl odvolací soud, se „poškozený nikdy agresivně neprojevoval, na negativní podněty reagoval pláčem nebo máchal rukama či se dětsky vztekal“. Podle mladistvého nepostačovalo objasnění na základě rozsáhlé lékařské dokumentace poškozeného, který byl v průběhu 12 let pravidelně psychiatricky, psychologicky a neurologicky vyšetřován a sledován s tím, že nic nesvědčí o jeho agresivním chování. Mladistvý se s uvedenými závěry neztotožnil, protože ani u něj nebyla objektivně žádná agresivita zjištěna, a je mu připisován zločin vraždy. Sama matka poškozeného uvedla, že byl v léčebně umístěn, protože měl „bludy“, a bratr uvedl, že ho poškozený šikanoval, byl často výbušný, rozbíjel věci úplně zbytečně, dokonce chtěl spáchat sebevraždu. Takto zjištěné skutečnosti však soudy obou stupňů bagatelizovaly a nedostatečně se vypořádaly s jeho námitkami týkajícími se významu projevů osob trpících ADHD. Nesouhlasil s postojem odvolacího soudu v bodě 64. usnesení, neboť je stále přesvědčen, že provedení jím navrhovaného důkazu bylo zásadní a jde o tzv. opomenutý důkaz, neboť jím měla být objasněna zásadní skutečnost rozhodná pro závěr o jeho vině, když skutečnosti dosud zjištěné nevyvracejí, že poškozený byl agresorem a trpěl ADHD a dalšími problémy projevujícími se geneticky u jeho matky i bratra, a bylo zjištěno, že užíval farmaka.

10. Odvolacímu soudu mladistvý též vytknul, že vyjma znaleckého posudku předloženého obhajobou, jehož závěry však zcela relativizoval, neprovedl žádné důkazy. K návrhu na opětovné přehrání videozáznamu, jejž zamítl, jen uvedl, že tento důkaz neopakoval, protože ho nepotřeboval pro rozhodnutí o odvolání, protože byl soudem prvního stupně řádně proveden, což je argument, který mladistvý odmítá, neboť úvahy odvolacího soudu k tomuto jeho návrhu nejsou dostatečné a objektivní, a to s důrazem na některé pasáže jeho odůvodnění vyvolávající pochybnost, jako např. „skutečnost, že ve sprchovém koutě se při snaze o bodnutí do břicha nedá příliš rozmáchnout, nijak nevyvrací správnost skutkových zjištění soudu o tom, že mladistvý poškozeného ve sprchovém koutu bez zjevné příčiny ubodal, a ani nepotvrzuje obhajobu mladistvého, že bojoval o svůj život“. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu plynou pochybnosti, které měly být vyloženy ve prospěch mladistvého, což se však nestalo.

11. Nedůvodným mladistvý shledal i odmítnutí revizního znaleckého posudku k posouzení jím utrpěného zranění, protože proti posudku zpracovanému MUDr. Jiřím Hladíkem v přípravném řízení uplatnil mnoho námitek, na něž odvolací soud reagoval jen obecnými úvahami o „kritickém hodnocení znaleckých posudků“, avšak konkrétní reakce na jeho námitky chybí, kromě poukazu na to, že znalci u mladistvého neshledali taková poranění břicha, která by svědčila o zasažení důležitého orgánu v něm uloženého, přestože mladistvý poukazoval na konkrétní rozpory v posudku znalce MUDr.

Jiřího Hladíka zejména ohledně toho, zda dvěma noži nalezenými v koupelně mohla být jeho zranění způsobena, ohledně čehož jsou v posudku zcela rozporuplné závěry, na něž v odvolání jasně mladistvý poukazoval. Především zdůraznil nesoulad v tom, že znalec uvedl, že „nůž nalezený na dně vaničky sprchového koutu, tj. celkové délky 20,5 cm s délkou čepele 9,5 cm, neodpovídá charakteru rány vlevo na břiše mladistvého“ ale na přímý dotaz obhájce, z jakých důvodů tento závěr učinil, znalec odpověděl, že jen vzhledem k jeho rozměrům.

Mladistvý poukázal na dva nestejné výroky, a to že znalec jednou uvedl, že nalezeným nožem zranění nemohlo být způsobeno, a jinde, že vylučuje jeden konkrétní nůž. To mělo vést soud při hodnocení uvedených závěrů k postupu založenému na zásadě in dubio pro reo, což se však nestalo, a soudy braly do úvah variantu pro něj méně příznivou a nerespektovaly učiněné skutkové zjištění, že jeho rány nebyly změřeny, když odvolací soud tvrdil, že „bodné rány v břiše mladistvého, jejichž poloha je objektivně zadokumentovaná, byly v paralelní orientaci a lze jejich rozměry, jakkoli to mladistvý zpochybňuje, kvalifikovaně odhadovat“.

Pokud poloha bodných ran v břiše mladistvého nebyla objektivně zadokumentovaná, nebyla zjištěna jejich orientace, nelze tvrdit, že jsou paralelní. Jejich rozměry je možné jen odhadovat podle toho, že nebyly zasaženy vnitřní orgány. Odvolací soud však podle mladistvého nerespektoval výsledky provedeného dokazování, v němž bylo prokázáno, že zranění na jeho rukou jsou typicky obranná a jeho poranění na břiše nejsou typická pro autoagresi, ale namísto toho učinil závěr opačný, že zranění zjištěná na těle si mohl z anatomického pohledu způsobit sám, což je závěr vyhodnocený v jeho neprospěch a svědčí o dezinterpretaci a deformaci důkazů.

12. Podle mladistvého není možné přisvědčit odvolacímu soudu ani v závěru, že „znalci přihlédli ke všem skutečnostem majícím význam pro podání posudku“, když jsou ve znaleckých posudcích závažné rozpory, a to i v posudku zpracovaném MUDr. Václavem Vávrou, protože přestože trpí nedostatky zejména spočívajícími v nedostatečných podkladových materiálech, soud nepřistoupil k tomu, aby znalce vyslechl nebo nechal potřebné podklady doplnit. Odvolací soud se s jeho obhajobou dostatečně nevypořádal (viz nález Ústavního soudu ze dne 30.

5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/16), zejména nereagoval na výhradu, že „soud prvního stupně si zvolil vlastní interpretaci událostí, které přizpůsobil hodnocení podstatných důkazů“, přičemž odvolací soud zcela nekriticky pominul námitku mladistvého, že „nemohl odložit svůj telefon na teplácích v předsíni, resp. jej odsud nemohl odnést“. Mladistvý se neztotožnil se závěrem soudu, že nejednal v nutné obraně a že uvedené skutečnosti vyplývají z výsledků provedeného dokazování, protože takový závěr s nimi nekoresponduje.

13. V dovolání mladistvý v bodech a) až m) poukázal na námitky, jež uvedl v odvolání a na které odvolací soud dostatečně nereagoval. Spočívaly v tom, že rdoušení je legitimním způsobem obrany, že právě převaha mladistvého nad poškozeným mu umožnila přežít, nikdy neměl sklony k násilí, a to na rozdíl od poškozeného, u něhož takové projevy z provedeného dokazování vyplynuly. Odvolací soud se nevypořádal ani se zraněním mladistvého, která podle něj „odpovídají náhodným nechtěným poraněním vlastním nožem. Tím, že nebyly způsobeny velkou silou, jde převážně o odražené rány promáchnutím nožem“, a vadný je názor, že „poranění prstů u mladistvého nemohla vzniknout při obraně, protože se nebránil, ale útočil.“ Vadně odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o nezpochybnitelném faktu, že „sprchový kout byl sice stísněný, současně dostatečně velký na to, aby v jeho prostoru mohlo dojít k úmyslnému usmrcení jiné osoby bodnutím nožem s tenkou čepelí“. Skutečnost, že ve sprchovém koutě se nelze při snaze o bodnutí do břicha rozmáchnout, totiž potvrzuje, že to mohl být on, kdo byl napaden. Odvolací soud vůbec nereagoval na námitku, že z krevních stop na kuchyňském noži nelze určit, že by jím byl mladistvý bodnut, a že znalec MUDr. Jiří Hladík byl nekvalifikovaný a soud na jeho nesprávných závěrech postavil vinu dovolatele, ani na to, kde ležel telefon, když si jej mladistvý bral, pokud na teplácích, kde měl podle soudu ležet, nebyla nalezena žádná krev. Rovněž mladistvý poukázal na nelogičnost konstrukce skutkového děje, v níž soudy nerespektovaly okolnosti, za kterých se měl poté, co se bodnul 2x do břicha, sesunout na zem a telefonovat, telefon nechal na zemi, opět vzal nůž do ruky a vrátil jej do koupelny, když stačilo, aby nůž, jímž se bodnul, vrátil do kuchyně mezi ostatní zkrvavené nože. Odvolací soud se též nezabýval výhradami proti posouzení výpovědi svědka J. K., ze které byl vytržen jen jeden výrok použitý v neprospěch mladistvého týkající se jeho popisu, jak viděl obviněného po činu vykukovat z pootevřených dveří. Soudy obou stupňů nebraly do úvahy, že svědek svou výpověď korigoval v tom smyslu, že „nedokáže říct, zda ty dveře byly už otevřené, nebo je otevřel v tu chvíli, kdy okolo procházeli“. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou proti negativnímu hodnocení toho, že brzy po propuštění z vazby „kontaktoval na sociálních sítích další muže s nabídkami různých sexuálních praktik…“, což podle odvolacího soudu neodpovídá tomu, že „před několika týdny se stal obětí homosexuála, který ho napadl nožem“, a takový závěr soud činí zcela sám, aniž by ponechal takové posouzení znalci z oboru psychologie. V daném směru mladistvý poukázal na porušení principu presumpce neviny (viz č. l. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř.) i na nedostatečné a řádné odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (viz § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.), v čemž shledal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny.

14. Protože se neztotožnil se zjištěními vyjádřenými ve skutkové větě

rozsudku soudu prvního stupně, shledal vadným i právní posouzení věci, protože mělo být aplikováno ustanovení § 29 tr. zákoníku, případně měl být čin mu kladený za vinu v jím preferované verzi právně posouzen jako zabití podle § 141 tr. zákoníku.

15. Ze všech těchto důvodů mladistvý dovodil, že soudy nehodnotily obsah jednotlivých důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., ale používaly pouze ty jejich části, které bylo možno hodnotit v jeho neprospěch. Zpronevěřily se i zásadám stanoveným v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 1 tr. ř.

16. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 1 Tmo 26/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 63 Tm 1/2024, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Současně požadoval odložení vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí, protože dosud ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl a mohl by být objektem napadení ze strany spoluvězňů, což může mít nezvratné důsledky pro jeho život.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

17. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že pokud je opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., naplňuje po formální stránce zejména jeho první a třetí alternativu. Nedostatky však v tomto ohledu neshledala, protože soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování objasňující, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku, a zjištěný děj neodpovídá verzi dovolatele. Argumentace mladistvého je založena pouze na polemice s hodnocením důkazů soudy, zejména na zpochybnění závěrů znaleckých posudků, které však poskytují klíčový důkaz ohledně skutkového děje, ale i o osobnosti mladistvého. Z ničeho nevyplynulo, že se měl činu dopustit za podmínek nutné obrany. Skutečný průběh útoku vůči poškozenému vyplynul z bezchybného hodnocení celé řady vzájemně korespondujících důkazů týkajících se jak doby před spácháním činu, tak po něm.

18. Soud s oporou v provedených důkazech také zcela přesvědčivě dovodil, že zjištěná poranění na břiše si mladistvý způsobil sám. Tento závěr nemůže zpochybnit ani účelové hodnocení prostorových poměrů ve sprchovém koutě, když pro závěr, že se mladistvý sám zranil, pro svou logickou souvislost sloužila i jeho snaha před činem vyhledávat na internetu informace o sebepoškození (viz historie vyhledávání týkající se pojmů „murder“, „suicide“).

19. Státní zástupkyně neshledala důvodnými ani výhrady proti závěrům MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ve srovnání s obhajobou předloženým znaleckým posudkem znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., jemuž nepřisvědčila, neboť otázky utrpěných poranění poškozeného i dovolatele byly objasněny bez zřejmých pochybností či logických deficitů. Posudek předložený obhajobou obsahuje závěry zjevně zkratkovité, místy vzbuzující pochybnosti. Znalecké závěry soudy hodnocené ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. ve svém výsledku vyvrátily tvrzení obhajoby o stavu mladistvého při převozu do nemocnice z místa činu. Tato dílčí okolnost však nemá povahu rozhodného skutkového zjištění určujícího pro naplnění znaků provinění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na závěru o vině mladistvého nic nezměnilo ani drobné doplnění dokazování odvolacím soudem. Výhrady proti způsobu hodnocení důkazů nenaplňují žádný z dovolacích důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Neshledala ani existenci opomenutých důkazů, protože soudy se v porobnostech vyjádřily k nadbytečnosti veškerých důkazních návrhů mladistvého, jež soudy neprovedly (viz bod 118. a násl. rozsudku, bod 49. a násl. usnesení). Neztotožnila se ani s výhradou, že se odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami, a poukázala na to, že dovolatel v odvolání jen recykloval svou dosavadní obhajobu, s níž se již zcela dostatečně a velmi podrobně vypořádal soud prvního stupně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19). Z těchto důvodů shrnula, že předestřené námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. buď obsahově vůbec neodpovídají, nebo jsou zjevně neopodstatněné.

20. K námitkám přiřazeným k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se mladistvý vyjádřil v krátkosti s odkazem na vlastní interpretaci skutkového děje postavenou na tvrzeném napadení poškozeným, v čemž spatřovala jeho snahu dovodit jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku s odkazem na absenci zavinění a možnost posouzení činu nanejvýš jako provinění zabití podle § 141 tr. zákoníku. S ohledem na obecné zásady týkající se nutné obrany (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 663; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014) zdůraznila, že je v této věci vyloučena, a stručně zmínila, že nejde ani o tzv. intenzivní exces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02). Připomenula i tzv. exces extenzivní, tedy situaci, pokud obrana časově přesáhla hrozící nebo trvající útok, jehož se však mladistvý s ohledem na úzkou časovou souvislost nemohl domáhat.

21. Uvedenou obhajobu považovala za vyloučenou provedeným dokazováním, jehož výsledkem je skutkový děj najisto postavený a podložený vyčerpávajícím objemem důkazní materie, jež umožnila čin náležitě prokázat a podřadit pod relevantní ustanovení trestního zákoníku. Připustila, že se v řízení nepodařilo jednoznačně objasnit pohnutku (motiv) mladistvého, když jeho tvrzení o obraně jako reakci na napadení ze strany poškozeného bylo dokazováním rozptýleno, což však správnosti učiněných závěrů nebrání, protože motiv činu není obligatorním znakem přisouzené varianty provinění vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a není potřeba jej zjišťovat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 248; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1188/2017). Za přijatelné a logicky odůvodněné označila závěry soudu ohledně motivace v neujasněném ukotvení sexuality mladistvého. Zmínila, že i kdyby šlo o sebeobranu v duchu obhajoby mladistvého, zjištěný způsob obrany by byl zcela zjevně nepřiměřený a naplňoval by kritéria intenzivního excesu vylučujícího aplikaci § 29 tr. zákoníku, a lze proto vyloučit i požadovanou právní kvalifikaci podle § 141 tr. zákoníku.

22. Při závěru o nenaplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není dán ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za tohoto stavu nepovažuje za důvodný ani jeho podnět k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. IV. Replika mladistvého

23. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval mladistvý tvrzením, že obsahuje celou řadu nepravdivých či nepřesných výroků, které zamlžují a deformují skutečný stav věci, např. tím, že by „znalci připustili možnost, že jeho zranění mají obrannou povahu“, protože znalci naopak pouze připustili možnost, že i jiný důvod zranění než obranný, je teoreticky možný (byť netypický) a naopak typický pro tato poranění je jejich obranný charakter.

24. Stejně tak tvrzení, že „skutečný průběh útoku vůči poškozenému vyplynul z bezchybného hodnocení celé řady vzájemně korespondujících důkazů“ nelze akceptovat. To, zda bylo hodnocení důkazů bezchybné, je právě předmětem dovolání. Dovolatel stěží může připustit, že důkazy byly hodnoceny bezchybně, pokud je zřejmé, že byly hodnoceny přesně opačně, než připouští zákony logiky. Neztotožnil se s tím, že by „Soud s oporou v provedených důkazech také zcela přesvědčivě dovodil, že zjištěná poranění na břiše si dovolatel způsobil sám, přičemž tento závěr rozhodně nemůže nijak zpochybnit ani účelové hodnocení prostorových poměrů ve sprchovém koutě, které dovolatel i nyní v dovolání opětovně předkládá“. Právě přesvědčivost hodnocení důkazů je sporná, pokud se obecné soudy odchylují od zásad logiky. Soud prvního stupně opakovaně komplikovaně, nepřesvědčivě a vnitřně rozporně shledává zmíněný sprchový kout jednou jako rozměrný, jednou jako stísněný, vždy však v neprospěch obviněného.

25. Mladistvý se neztotožnil se závěrem státního zástupce, že se prvně znalci MUDr. Jiří Hladík, MUDr. Markéta Kulvajtová a MUDr. Miroslav Hirt „de facto ztotožnili …, jelikož se všichni znalci v konečném důsledku na intepretaci podstatných faktů shodli“. Ani po přezkoumání věci odvolacím soudem nelze uvést, kterým nožem byla způsobena jednotlivá zranění, ani argumentačně překonat vnitřní rozpory znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka. Aby byl rozsudek spravedlivý, musí argumentace soudu ležet na obsahu provedených důkazů bez jejich deformování tak, že z obranných zranění učiní zranění způsobená při útoku, a to při absenci důkazů pouze na základě úvahy soudu. Nespokojil se s názorem státního zástupce, že „na základě opatřené důkazní matérie bylo možné utvořit si dostatečný náhled na osobnost poškozeného“, protože jde o otázku odbornou, kterou si soud sám nemůže zodpovědět, a ani nelze přeceňovat, že u poškozeného nebyly prokázány známky agresivity, neboť nebyly zjištěny ani u mladistvého a „skrytá“ agrese u mladistvého je toliko spekulací soudu nemající podklad ve výsledcích provedeného dokazování, stejně jako úvaha, že „mladistvý před svým nejbližším okolím skrýval své pocity a myšlenky“. Manipulativní myšlenkou je i závěr, že mladistvý přišel ozbrojen nožem, neboť šlo o kapesní nůž běžně sloužící k obvyklým úkonům a nelze ho vnímat jako „ozbrojování“. Podklad v dokazování nemá ani závěr soudů, že poškozený byl „naivní romantickou osobou“, protože tuto skutečnost soudy dovozují ze svědeckých výpovědí osob blízkých poškozenému, když pominuly další pro poškozeného méně příznivá zjištění. Na rozdíl od situace u mladistvého se nezdařilo prolomit zabezpečení elektronických zařízení poškozeného.

26. Mladistvý se vymezil i proti úvahám státní zástupkyně ohledně právní kvalifikace, které považuje za zjevně nesprávné, protože bylo třeba vzít v potaz všechny okolnosti případu. Připustí-li se, že mladistvý byl ve sprchovém koutě napaden, pak je nutné připustit, že byl napaden zákeřně, nožem, neočekávaně v nevýhodném, takřka bezvýchodném postavení, nahý a beze zbraně, bez možnosti únikové cesty. Pokud se mu podařilo v souboji na nože (ke kterému, jak opět plyne z objektivně zjištěných důkazů, nepochybně muselo dojít) těsně zvítězit i za cenu masivního násilí proti útočníkovi, mělo by být na soudu, aby pečlivě zvážil všechny okolnosti a ujasnil si, zda šlo o obranu nepřiměřenou. Rovněž je třeba zkoumat, zda bylo takové obranné chování zcela zjevně nepřiměřené. Až a jedině potom by mohl vynést odsuzující rozsudek. Z těchto důvodů mladistvý setrval na podaném dovolání.

V. Přípustnost a další formální podmínky dovolání

27. Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

28. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Je možné ho podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř.

29. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty mladistvého dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 a ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).

30. Nejvyšší soud bere do úvahy, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže nikdy ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), a proto má stabilně na paměti zásady spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 38 až 40 Listiny), jimiž se řídí i při přezkoumávaní věcí v dovolacím řízení.

31. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). VI. K důvodům dovolání

32. Mladistvý opřel dovolání o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda je důvodné.

33. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Je zřejmé, že tento důvod je založen na třech odlišných alternativách vycházejících z procesního postupu, v jehož rámci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu je patrné, že z podnětu odvolání mladistvého i dalších osob podávajících odvolání v jeho prospěch napadený rozsudek odvolací soud věcně přezkoumal (§ 254 tr. ř.), a když mladistvý současně v dovolání uvedl i další dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je zřejmé, že tento důvod podal v jeho třetí alternativě. Nejvyšší soud se proto zabýval důvodností těchto dalších námitek pod zmíněné dovolací důvody podřazených, u nichž nejprve posuzoval, zda dopadají na kritéria u nich zákonem vymezená.

a) k výhradám na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

34. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že mladistvý brojil zejména proti učiněným skutkovým zjištěním, a to na podkladě důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejž lze použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě musí jít o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

35. Z obsahu podaného dovolání dále plyne, že je podal v souladu s uvedeným zákonným vymezením tohoto dovolacího důvodu, neboť na jeho základě vytýkal nedodržení zásady presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo, tedy nedostatky ve skutkových zjištěních a jejich nesoulad s obsahem provedených důkazů, čímž namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu kladeného mu za vinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a rovněž tvrdil, že dokazování bylo neúplné, když soudy nedůvodně zamítly jím navržené důkazy. Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda tyto výhrady mladistvého směřující proti průběhu dokazování, jež by ve svém důsledku mohla znamenat porušení pravidel spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy), jsou důvodné. Vycházel z toho, že se v rámci dovolání zabývá toliko správností postupu soudu, který dokazování prováděl a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

36. Dbal též zásady, že zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).

37. Vzhledem k tomu, že podstatou této části podaného dovolání mladistvého je zejména jeho nesouhlas s hodnocením důkazů, resp. vyvozením některých zjištění z výsledků provedeného dokazování, je vhodné též poznamenat, že Nejvyšší soud na podkladě uvedeného důvodu posuzuje správnost postupu soudu prvního stupně, případně druhého stupně, v rámci provedeného dokazování v mezích možností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám žádné hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tato činnost je svěřena zejména soudu prvního stupně, jehož právem i povinností je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Nejvyšší soud se zabývá toliko správností postupu soudu, který dokazování prováděl a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

38. S ohledem na tato kritéria Nejvyšší soud posuzoval námitky spočívající především v tom, že nebylo důsledně respektováno pravidlo in dubio pro reo, založené na tvrzení, že žádný soudy provedený důkaz nesvědčí pro závěr o jeho vině proviněním, jež mu je kladeno za vinu, když soudy při nedostatku objasněných okolností, za nichž k činu došlo, nepostupovaly v souladu se skutečnostmi plynoucími z jeho obhajoby, ale namísto toho vycházely zejména z pochybných a neúplných závěrů soudem přibraných znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové. Rovněž důvodem výhrad bylo, že soudy bez řádného a komplexního hodnocení provedených důkazů vyloučily jako neprokázanou jeho obhajobu, podle níž poškozeného sice usmrtil, avšak až jako reakci na napadení z jeho strany, a tedy při jednostranném posuzování jeho obhajoby odmítaly připustit závěr, že jednal v nutné obraně.

39. Vytýkal-li mladistvý vady v rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle něj řádně s jeho argumentací uvedenou v odvolání nevypořádal, je vhodné zmínit, že taková tvrzení nekorespondují s obsahem přezkoumávaného usnesení, neboť odvolací soud v bodech 45. až 75. usnesení se jeho výhradami zabýval a ke konkrétním námitkám své závěry a důvody, které k nim vedly, vysvětlil. Taková skutečnost sama o osobě není nedostatkem, protože v rámci odvolacího řízení se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání (k němuž v posuzované věci vyjma výroku o náhradě škody přistoupil) v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18.

12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.). Podle obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že se odvolací soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1), byť i takové odkazy učinil, zejména proto, aby shrnul svůj postoj k výsledkům provedeného dokazování a k jeho ucelenosti (viz body 45.

až 47.). V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné upřesnit, že není opodstatněná výhrada mladistvého vůči reakci soudu v bodě 46. usnesení, že odvolací soud sám nemůže hodnotit důkazy, které neprovedl. Odvolací soud v posuzované věci přisvědčil způsobu, jakým soud prvního stupně postupoval, a k tomu vyložil své argumenty s tím, že dokazování bylo provedeno v intencích § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud odkázal na obsah rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. tr., neuvedl, že by sám důkazy hodnotil jinak, ale pouze vytýkanou formulací dotvrdil správnost postupu soudu prvního stupně.

Nelze přisvědčit mladistvému, že by tím odvolací soud pochybil, pokud se neztotožnil s jeho výhradami, neboť z celého kontextu posuzovaného rozhodnutí je zcela zjevné, že považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za správné a hodnocení důkazů založené na logických zásadách, tedy se s ním plně ztotožnil (srov. bod 47. napadeného usnesení).

40. Nejvyšší soud v souladu s tím, jak odvolací soud posuzoval provedené dokazování a jeho výsledky, na podkladě rozsudku soudu prvního stupně shledal, že netrpí porušením zásady presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Nelze přisvědčit mladistvému ani v tom, že by se zejména soud prvního stupně nezabýval jím uváděnou obhajobou, nebo že by nepostupoval v souladu s komplexním a podrobným posouzením všech rozhodných skutečností plynoucích z výsledků provedeného dokazování, protože z obsahu především posuzovaného rozsudku je zjevné, že byly objasňovány podstatné skutečnosti v rozsahu, který vedl ke zjištění všech rozhodných okolností především a právě k mladistvým předkládanému tvrzení o jeho napadení ze strany poškozeného.

Jen pro úplnost, protože není účelem dovolacího řízení opakovat provedené důkazy, je třeba zmínit, že mimo jiné i za tímto účelem soud prvního stupně vyslechl vedle mladistvého mnoho svědků, obsahy jejichž výpovědí rozvedl v bodech 14. až 29. svého rozsudku. Zjištění vyžadující odborné posouzení objasňoval znaleckým zkoumáním provedeným k tomu přibranými znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zvláštní specializací dětská psychiatrie a klinická psychologie a sexuologie dětí a mládeže šlo o posudek, který zpracovali znalci MUDr.

Ivana Růžičková a Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc (viz body 30. až 36. rozsudku), znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, Prim. MUDr. Jiřího Hladíka (viz bod 37.), jakož i druhý znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, předložený obhajobou, zpracovaný prof. MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc (viz bod 46. rozsudku). Zpracovatele při hlavním líčení vyslechl a jejich závěry podrobně rozvedl v bodech 30. až 54. rozsudku. Rozsah poranění poškozeného objasňoval znaleckým posudkem o soudní prohlídce a pitvě poškozeného (viz body 55.

až 66. téhož rozsudku). Znalci z oboru elektronika, odvětví elektronika, specializace zajištění a zpracovávání dat z paměťových médií, mobilní telefony a radiostanice byly ke zkoumání předány mobilní telefony zajištěné na místě činu, zejména mobilní telefon obviněného, jakož i počítač poškozeného (viz body 68. až 89. rozsudku). K objasnění věci soudu sloužily i listinné a věcné důkazy, zmínit lze záznam volání na linku 155 ze dne 22. 10. 2022 v 14:34:20 hodin; výpis hlášení o události v policejní databázi z č. l.

33; protokol včetně náčrtku a fotodokumentace místa činu na č. l. 63; záznam kamer městského kamerového systému mapující část cesty mladistvého s poškozeným; odborné vyjádření z odvětví daktyloskopie, biologie a genetika k povaze stop zajištěných při pitvě a na místě činu na č. l. 147, 161; zprávy OSPOD, školských zařízení a lékařské zprávy k osobě poškozeného i obviněného; ručně psané deníky poškozeného a další (viz body 91. až 117. rozsudku).

41. Vzhledem k tomu, že výhrady mladistvého směřují zejména proti tomu, jaké závěry soudy z výsledků provedeného dokazování učinily, bylo nutné se zabývat tím, jakým způsobem především soud prvního stupně posuzoval skutečnosti plynoucí z každého provedeného důkazu, jak na ně reagoval, a to i s ohledem na ostatní výsledky dokazování, a k jakým závěrům dospěl. Tento proces je zaznamenán v bodech 125. až 145. rozsudku, kde soud prvního stupně rozvedl, o které z provedených důkazů svá skutková zjištění, resp. zjištění vztahující se k jednotlivým skutkovým okolnostem, opřel a jaká konkrétní zjištění, a proč, z nich vyvodil. Uvedená srovnání vyjádřil v konkrétní podobě, a to mimo jiné i s ohledem na současnou, relativně podrobnou reakci na obhajobu mladistvého a argumenty v jejím průběhu vznášené (v zásadě obsahově shodně s nyní použitou dovolací argumentací).

42. Při posuzování důvodnosti mladistvým vznesených námitek je podstatné i to, že na stejná tvrzení, výhrady a vyjadřované názory mladistvého reagoval v napadeném usnesení též odvolací soud, jenž v bodech 48. až 58. k námitkám uplatněným v podaných odvoláních uvedl, z jakých důvodů považuje závěry učiněné soudem prvního stupně za správné a jakými skutečnostmi byla obhajoba mladistvého vyvrácena, či proč shledal proces dokazování provedený soudem prvního stupně správným a respektujícím všechna procesní pravidla a principy, když současně k některým z námitek podal podrobnější vysvětlení, v němž rozvedl argumenty a úvahy vyjadřující důvody pro závěr o správnosti zjištění, k nimž došel soud prvního stupně. V bodě 59. se věnoval doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče, který v mezičase obhajoba obstarala a jako důkaz předložila, jehož zpracovatelem je soudní znalec MUDr. Václav Vávra. Tento posudek byl se souhlasem stran podle § 211 odst. 5 tr. ř. přečten, neboť vrchní soud nepokládal za nutné jeho zpracovatele osobně vyslechnout, když tento znalec měl k dispozici pouze část trestního spisu do podání obžaloby a nebyl seznámen s výslechem soudního znalce MUDr. Jiřího Hladíka, ani s jím u hlavního líčení předloženým výsledkovým listem z centrální laboratoře Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Závěr tohoto znalce, že stav mladistvého lze hodnotit jako velmi závažný a bez akutního odborného zásahu za potencionálně život ohrožující, podle soudu totiž není zásadně v rozporu se závěry znalce MUDr. Jiřího Hladíka, ze kterých vyšel městský soud, jelikož i on konstatoval, že v případě neposkytnutí včasné odborné zdravotnické pomoci byl mladistvý v důsledku šoku z nadměrných krevních ztrát ohrožen na životě. Rozdíl v jejich znaleckém úsudku se týká pouze časového údaje, kdy by k takovému následku došlo, avšak ani v jednom případě se nejednalo o minuty, ale delší časový úsek v řádu hodin, podle MUDr. Václava Vávry by záleželo na intenzitě krvácení, která však byla objasněna, a s tímto údajem, na rozdíl od něj, MUDr. Jiří Hladík pracoval a z ní vycházel. Odvolací soud proto uzavřel, že není nutné vést další dokazování k charakteru poranění, která mladistvý utrpěl, neboť není sporu o tom, že byl v případě neposkytnutí lékařské pomoci v ohrožení života v důsledku krevních ztrát.

43. Jestliže mladistvý se s tímto postupem neztotožnil a považoval za nutné, aby byl při veřejném zasedání znalec vyslechnut, jeví se nejasným, proč k přečtení posudku dával svůj souhlas a nyní poukazuje na nespránost uvedeného postupu (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 2003). Nevyslechnutí znalce odvolací soud odůvodnil s tím, že jím uváděné skutečnosti se v zásadě neliší od zjištění učiněných znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem, a závěr, v němž se tyto posudky neshodují, o tom, kdy by k vykrvácení mladistvého došlo, není pro posouzení toho, zda byl útočníkem mladistvý nebo poškozený, což je stěžejní otázka, podstatný či významný.

44. Nejvyšší soud v takto provedeném dokazování neshledal vady, které by byly určující pro závěr o vině proviněním vraždy z hlediska dovolatelem tvrzených nedostatků. Ty nemají vztah k tomu, že byl tím, kdo poškozenému přivodil smrt v důsledku vzduchové embolie vzniklé zasazením 56 bodných a bodnořezných ran mimo jiné do oblasti krku a rdousil ho zakrytím otvorů dýchacích cest, ale k tomu, že toto jeho jednání bylo důsledkem útoku poškozeného, jenž ho dvakrát bodnul do břicha. V této souvislosti Nejvyšší soud v reakci na výhradu mladistvého o podobnosti jeho případu s věcí mladistvého L.

N. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1706/2016), protože uvedené věci spolu vůbec nesouvisí a situace je v každé z nich jiná v tom, že v nyní souzené věci není pochyb o tom, že mladistvý poškozenému smrt přivodil, zatímco v přirovnávané věci nebyl dán požadovaný řetězec důkazů dokládajících, že vrahem byl L. N.

45. V posuzované věci se soudy s verzí mladistvého dostatečně vypořádaly na základě důkazů, které do sebe vzájemně zapadají, a lze říci, že se jimi, jakož i výhradami mladistvého pečlivě zabývaly (jak bude rozvedeno níže), a tedy nebylo důvodu přisvědčit tvrzení mladistvého o porušení pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), které přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Jeho obsahem je požadavek, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27.

3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16). K tomu je třeba rozvést, že každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu, kam se řadí i princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05). Pravidlo in dubio pro reo, které vychází právě z principu presumpce neviny, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno.

Jeho obsahem je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.

Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Orgány činné v trestním řízení jsou tedy povinny postupovat nestranně a stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), musí se objektivně vypořádat s obhajobou a jí navrženými důkazy, protože důkaz provedený v trestním řízení je jediným prostředkem, jímž stát prokazuje spáchání trestného činu obviněným a odůvodňuje uložení trestu.

46. Uplatnění principu presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je však namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Součástí práva na soudní ochranu a ústavních záruk řádného procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikovaný pod č. 153/2004 Sb.). Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž rozhodující orgán založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Požadavkem na řádné odůvodnění je nutno rozumět přiměřenou míru odůvodnění. Jako celek odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.

47. Nejvyšší soud, pokud posuzoval z hlediska mladistvým uplatněných námitek postup a způsob, jakým soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zkoumaly všechny podstatné okolnosti a na základě jakých svých úvah a závěrů dospěly ke zjištění, že bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, jak je popsal soud prvního stupně ve skutkové větě svého rozsudku, neshledal, že by došlo k nerespektování výše uvedených zásad.

48. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy všechny provedené důkazy pečlivě zhodnotily. Skutečnost, že ve výsledku dospěly k jinému vyhodnocení důkazní situace, než mladistvý zastával v rámci své obhajoby, nezakládá důvodnost jeho dovolání, protože ani v tom nelze shledat porušení pravidla in dubio pro reo. Všechny namítané výhrady vzaly soudy v potaz a logicky a přesvědčivě jejich obsah vyhodnotily se zřetelem na výsledky provedeného dokazování právě k tomu, zda je věrohodná obhajoba o tom, že poškozený na mladistvého dříve zaútočil. Obsáhle popsaly též důvody, pro které považovaly za věrohodné závěry znaleckých posudků, k nimž své úvahy rozvedly se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy, a nepřiklonily se k jejich vyhodnocení ve smyslu mladistvým uplatňovaných výhrad (srov. zejména body 125. až 145. rozsudku).

49. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné též zmínit, že kromě výpovědi mladistvého ve věci neexistuje žádný přímý důkaz, který by okolnosti, za kterých k smrti poškozeného došlo, doložil, a tedy bylo třeba shromáždit důkazy nepřímé, a u nich posuzovat, zda tvoří ničím nerušený řetězec, jenž vede k závěru o vině mladistvého. Nutné je znovu zdůraznit, že není pochyb, že smrt poškozeného byla způsobena popsaným jednáním mladistvého, jak i on sám přiznal. Podstatné je, co bylo jeho příčinou, a jak vznikla poranění, jež byla u mladistvého zjištěna.

Soudy proto na průběh činu, jenž je mladistvému kladen za vinu, usuzovaly jen z nepřímých důkazů, o což byla jejich role složitější, protože nepřímým důkazem je takový důkaz, který nepotvrzuje nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované okolnosti jen nepřímý vztah. Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována.

Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi.

Nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Soudy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. musejí postupovat i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat.

Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces, zahrnující i předvídatelnost soudního rozhodování, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

Z těchto hledisek a se zřetelem na zjištěné okolnosti Nejvyšší soud uzavírá, že mladistvým namítané vady neshledal.

50. Posoudí-li se přezkoumávaná rozhodnutí z hlediska těchto pravidel, ani v tomto smyslu zejména soud prvního stupně nevybočil při svém zvažování jednotlivých důkazů plynoucích z různých důkazních prostředků z řádného a povšechného posouzení komplexu učiněných zjištění, protože vyváženě s ohledem na ostatní výsledky dokazování své závěry objasnil a vysvětlil, přičemž zkoumal validitu každého z důkazů a opíral své závěry i o další, pokud možno objektivně zjištěné skutečnosti (viz např. krevní stopy, použité nože, způsob chování mladistvého podle svědka J. K. apod.). Z napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, že soud prvního stupně všechny provedené důkazy pečlivě zhodnotil, jak ostatně konstatoval v přezkoumávaném usnesení i odvolací soud. Skutečnost, že ve výsledku oba soudy dospěly k jinému vyhodnocení důkazní situace než mladistvý, nezakládá důvodnost jeho dovolání, o tom, že byla porušena zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Všechny jím zmíněné důkazy vzaly soudy v potaz a logicky a přesvědčivě jejich obsah vyhodnotily plně v mezích stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř.

51. Se zřetelem na takto Nejvyšším soudem učiněná zjištění pramenící z celkového vyhodnocení důkazů v rámci celého procesu dokazování soudů obou stupňů a na jejich odraz v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je nutné poukázat i na to, že se soudy věnovaly především tvrzením mladistvého, že si svá zranění nezpůsobil sám a že tím, kdo zaútočil, byl poškozený, tedy že šlo o nutnou obranu. Právě tuto obhajobu mladistvého zvažovaly a objasňovaly ji ze všech nabízejících se důkazních prostředků, z nichž vyvozovaly logické závěry, při komplexním posouzení všech rozhodných skutečností. Jejich posouzení nesvědčí o extrémním excesu při dokazování, tzn. že nebyl zjištěn racionálně neobhajitelný úsudek o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Nebylo ani zjištěno, že by se především soud prvního stupně při hodnocení důkazů dopustil zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu). Naopak učiněná skutková zjištění mají obsahovou spojitost s důkazy, vyplývají z nich při logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

52. Nejvyšší soud ke konkrétním výhradám mladistvého zmiňuje, že pokud soudy vzaly za prokázané, jak také detailně odůvodnily, že si mladistvý svá poranění způsobil sám a že on byl tím, kdo na poškozeného zaútočil způsoby, jak jsou ve skutkové větě popsány, mají tyto závěry oporu ve výsledcích provedeného dokazování i v úvahách soudů obou stupňů, a současně vyvracejí mladistvým tvrzené jednání v nutné obraně. Soud vysvětlil, proč považoval za vyvrácenou jeho obhajobu týkající se jeho sebeobrany, neboť skutečnost, že nebyl napaden poškozeným, nýbrž ho sám napadl a usmrtil, a následně si sám způsobil ještě dvě bodné rány na břiše (ať již v nedokonaném sebevražedném pokusu nebo ve snaze fingovat vlastní napadení a tím ospravedlnit zranění způsobená poškozenému), byla prokázána uceleným okruhem důkazů, jak je soud podrobně rozvedl a zhodnotil.

Nutno jen připomenout, že soud vycházel, jak již bylo výše uvedeno, z nepřímých důkazů, zabýval se znaleckými posudky, výpověďmi svědků, listinnými a jinými důkazy, mimo jiné i komunikací a aktivitou mladistvého před posuzovanou událostí, posouzením osobností mladistvého a poškozeného, fyzickou převahou mladistvého nad poškozeným, výrazným nepoměrem počtu, charakteru a závažnosti poranění a jejich následků na těle poškozeného na straně jedné a na těle mladistvého na straně druhé, kombinovaným mechanismem brachiálního útoku nožem a současně rdoušením zakrytím dýchacích cest, situací na místě činu (krevní stopy a užité zbraně), jakož i chováním mladistvého po činu, a to jak z krátkodobé, tak i z dlouhodobé perspektivy (včetně jeho jednání po propuštění z vazby).

Právě kombinovaný mechanismus útoku bodáním nožem a rdoušením podle soudů vylučuje tvrzení o obraně, když, jak soud logicky poznamenal, rdoušení poškozeného zakrytím úst jako prostředek k zajištění tichého průběhu útoku, je okolností, která svědčí spíše o vině mladistvého, než o věrohodnosti jím uváděné verze, neboť jediný, kdo má zájem na tichém průběhu útoku, je útočník (viz bod 137. rozsudku soudu prvního stupně). Navíc, jak soud na základě znaleckého zkoumání shledal, řezné rány prstů ruky mladistvého odpovídají mechanismu při útočném jednání, např. poraněním při sklouznutí ruky z rukojeti na čepel nože při razantním útoku velkou silou se zaražením nože o pevnou překážku, jako je např. kost, což zcela odpovídá charakteru nože (bez zarážky mezi rukojetí a čepelí), jejž mladistvý k útoku užil, jakož i směru a umístění poranění a bodných kanálů na těle poškozeného, které odpovídá tzv. malíkovému úchopu nože, kdy ostří vychází od malíkové hrany ruky (viz body 137., 138., 140.

rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeným komplexem vzájemně propojených zjištění majících logickou a faktickou návaznost soud považoval za vyloučené, že by uvedená zranění na rukou mladistvého mohla vzniknout při přetahování se o nůž, když se měl mladistvý podle své vlastní obhajoby snažit vytrhnout nůž poškozenému v sebeobraně (viz bod 136. rozsudku).

53. S ohledem na popsaná zjištění a obecná pravidla Nejvyšší soud posuzoval konkrétní výhrady mladistvého, jimiž zpochybňoval závěry soudem přibraných znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové, kterým vytýkal, že soudy vadně posoudily jeho tvrzení o tom, že šlo u něj o nutnou obranu. Soud prvního stupně čerpal pro svůj závěr, že tato jeho obhajoba je vyloučena a že si mladistvý svá poranění způsobil sám a že u něj v době přijetí do nemocnice existovala porucha vědomí označovaná jako sopor, tj. druhý stupeň kvantitativní poruchy (tzv. zastřeného) vědomí, který je lehčí než kóma (viz č. l.

475), z důkazů, které doložil potřebnými úvahami v logické návaznosti. Zabýval se charakterem poranění, která byla na těle mladistvého zjištěna. Nelze přisvědčit mladistvému, že soudy tyto závěry dezinterpretovaly, či si jen selektivně vybíraly některá zjištění, ale naopak pečlivě ve vzájemných do sebe zapadajících souvislostech vysvětlovaly, proč je jeho obhajoba nepřesvědčivá. V té souvislosti lze poukázat na podrobné úvahy soudu prvního stupně v bodech 140. a 141., kde se zabýval povahou ran, které mladistvý utrpěl jak na rukou, tak i na břiše, a na podkladě výsledků provedeného dokazování vyložil, že jediné dvě bodné rány utrpěl mladistvý v levé střední části břicha, přičemž jedna má povahu tzv. nábodu do kůže a pouze druhá pronikla mělce do břišní dutiny, aniž zasáhla nějaký vnitřní orgán.

54. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou mladistvého v té souvislosti vyjádřenou, podle níž soud při řešení této otázky deformoval provedené důkazy, a dospěl k opačným závěrům, než které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování. Zde jde především o závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové i obhajobou předložený znalecký posudek zpracovaný MUDr. Miroslavem Hirtem. V bodě 47. rozsudku soud vysvětlil, jakým způsobem postupoval při provádění znaleckých posudků, kde již na obhajobu reagoval a vysvětloval, jak obě skupiny znaleckých posudků hodnotil z hlediska jejich celkové úrovně, což rozvedl i v bodě 48. a

49. V tomto postupu nelze spatřovat snahu o záměrné zkreslování výsledků těchto posudků, ale popsaný postup svědčí o objektivním a uceleném přístupu. Jestliže mladistvý vytýká, že ze znaleckých posudků plyne, že si mohl poranění zjištěná na jeho těle způsobit sám, soud tuto skutečnost rozebral (viz bod 51. rozsudku). V bodech 37. až 46. se zabýval výsledky, k jakým ohledně zranění způsobeného na těle mladistvého dospěl znalec MUDr. Jiří Hladík, poukázal na to, v čem se oba znalecké posudky rozcházejí a v čem se shodují, v bodech 140.

až 141. tato zjištění zhodnotil. Námitkám mladistvého o tom, že soud tyto důkazy deformoval, neodpovídá ani postup soudu, protože ten své závěry učinil po uvážení všech zjištěných skutečností, které nevytrhával ze souvislostí a konkrétní zjištění vykládal právě se zřetelem na to, co již zjistil i z jiných důkazů. Pro úplnost lze odkázat na body 39. a 40. rozsudku, kde popsal zjištění znalce dané možným poznáním v situaci, kdy lze usuzovat jen na rány podle jejich revize na těle živého člověka (srov. též bod 42.

rozsudku) a z toho, v jakém stavu se mladistvý dostal do nemocnice (srov. bod 43. rozsudku). Proto skutečnost, že nebylo možné, aby znalci výslovně uvedli, zda mu způsobená zranění si způsobil sám, musel určit soud na základě uvedených znaleckých posudků ze dvou možných variant postupem založeným na zásadách podle § 2 odst. 6 tr. ř. Posuzovaný závěr, že se mladistvý sám zranil, však soud neučinil jen s ohledem na výsledky plynoucí ze znaleckých posudků, ale vytvářel jej na základě dostupných nepřímých důkazů a výsledků provedeného dokazování, do nichž právě alternativa, že si je způsobil sám, zapadala, kdežto verzi, že by mu je způsobil poškozený, řetězec dalších důkazů, jimiž se soud pečlivě zabýval, nepodporoval.

55. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nepřisvědčil obhajobě mladistvého, protože soud doložil v jednotlivých pasážích rozsudku rozvedenými úvahami a závěry, proč ji nepovažoval za věrohodnou. Dostatečně vysvětlil, v čem a z jakých důvodů odporuje verze uváděná mladistvým důkazní situaci. Pro úplnost lze uvést, že pro tento závěr vycházel z charakteru zranění poškozeného (četnost poranění i druhů útoků), posuzoval i lokalizaci dvou ran na břiše mladistvého, které jsou blízko sebe a probíhají paralelně, což jsou podle konstatování znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, typická pro autoagresi (sebevražedný útok nebo sebepoškození).

Že by byly rány takto umístěny při útoku jiného, kdy se mění z důvodu obrany napadeného a jeho reakce na bolestivý podnět, jakož i z důvodu průběžných změn vzájemného postavení útočníka a napadeného, jejich pozice a tím i úhel a umístění ran, shledali znalci i soudy velice nepravděpodobným. Nadto jedno z poranění na břiše mladistvého mělo charakter zkusmého nábodu, což je typické pro autoagresi, při níž si sebe zraňující osoba zjišťuje, jakou silou musí a může bodnout. Tomuto zjištění odpovídají krevní stopy na kuchyňském noži, který následně mladistvý odložil na pračce u vstupu do koupelny, kde byl posléze policejním orgánem zajištěn a vyhodnocen jako nůž, jímž mohla vzniknout poranění mladistvého.

V té souvislosti ničemu neodporuje závěr soudu, pokud za rozhodné považoval, že na tomto noži se nacházejí toliko stopy DNA a krev mladistvého, nikoli též poškozeného. Uvedený závěr soud vyhodnotil ve vztahu k obhajobě mladistvého tak, že s ní nekoresponduje, protože neodpovídá jeho tvrzení, že se bránil, protože při obraně vůči útoku poškozeného by na noži poškozený zanechal otisky a jiné stopy DNA (viz stopa č. 48 na č. l. 95 foto č. 38, dále č. l. 136., 137, 144, 150, 155, 158). Takový postup a úvahy soudu nesvědčí o mladistvým vytýkaném porušení zásady in dubio pro reo.

Skutečnost, že znalci nedokázali přesně určit nůž, kterým byla způsobena poranění břicha mladistvého, soudy hodnotily plně v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a výsledek, k němuž soud došel, je souhrnným závěrem vycházejícím z tohoto hodnocení. Ačkoli znalci i soudy uzavřeli, že nůž označený jako stopa č. 48 odložený na pračce v koupelně je „nejpravděpodobněji“ tím, kterým si mladistvý zranění způsobil, nikoli tedy zcela určitě oním nožem, jde o závěr, který učinili znalci v rámci znaleckého zjištění, a bylo proto na soudu, aby tyto závěry jako každý jiný důkaz hodnotily (srov. zejména rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh.

tr.).

56. S ohledem na námitky mladistvého, který polemizoval, stejně jako již dříve v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů, se závěry znaleckých posudků a způsobem, jakým soud přistoupil k jejich hodnocení, a skutkovým závěrům, které na jejich základě učinil, Nejvyšší soud připomíná, že postup soudu prvního stupně, který při hodnocení zranění na straně poškozeného i mladistvého a jejich příčin vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prim. MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr.

Markéty Kulvajtové, je třeba vyhodnotit jako zcela správný. Pouze soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, je totiž schopen díky své specializaci určit původ určitého zranění, který v případě násilného trestného činu může spočívat i v napadení či jiném agresivním projevu pachatele. Soudní lékařství (též soudní patologie nebo forenzní patologie) je lékařský obor podílející se na preventivní péči, a to především zjišťováním příčin náhlých a neočekávaných úmrtí, vypracováváním zdravotních posudků a některými dalšími činnostmi.

Jde o obor na pomezí mezi medicínou a právem. Jestliže soudní lékař vystupuje v trestním řízení jako znalec, jeho úkolem je především posuzování mechanismu úrazových dějů a rovněž povahy a případných následků vzniklých zranění. Proto je zcela běžnou a správnou praxí, že se v takových případech přibírá právě znalec s touto specializací (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 308/05, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1283/2020).

57. Jde-li o obsahovou stránku tohoto znaleckého posudku, je nutné plně přisvědčit závěrům odvolacího soudu, jenž se s námitkami mladistvého proti nim směřujícími v dostatečné míře vypořádal v bodě 48. svého usnesení a dále v bodech 52. až 60., kde velmi podrobně rozvedl své úvahy, jimiž byl veden při hodnocení tohoto znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, a vysvětlil, z jakých důvodů nic nesvědčí o tom, že na jeho základě nebylo možné posuzovat, jaká zranění na těle jak poškozeného, tak mladistvého vznikla a zda měla povahu obrannou či útočnou, případně jakým nástrojem a s jakými vlastnostmi mohla či naopak nemohla být způsobena. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, pro své závěry vycházeli z celé řady podkladů, jež měli k dispozici a své odborné závěry na nich učinili, a proto jejich znalecký posudek, který ústně stvrdili před soudem při hlavním líčení, je třeba shledat plně dostačujícím a hodnotným podkladem pro závěry, jež soud dovodil. Nejvyšší soud ke správným závěrům a úvahám soudů, jež byly ve stručnosti shrnuty výše, doplňuje, že závěry znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové, jež byli vyslechnuti i u hlavního líčení, jsou založené na takových poznatcích, které mají oporu v obsahu spisu a jež byly potvrzeny a objektivizovány též výsledky provedeného dokazování. Soudy měly přitom na zřeteli i to, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.).

58. Lze zdůraznit, že soudy hodnotily proces utváření tohoto posudku (jakož i všech jiných, ve věci provedených), včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalci odůvodnili své závěry. V posuzované věci nevyvstaly pochybnosti o jeho věcné správnosti, které by orgán činný v trestním řízení byl povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.) odstranit obstaráním dalších důkazů či postupem podle pravidla in dubio pro reo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06].

59. Nelze vyhovět ani námitce mladistvého o vadnosti postupu, jakým se soudy vypořádaly s otázkou, kterým z nožů jaká zranění byla způsobena, což je rovněž skutečnost, již mladistvý staví do roviny neobjasněné okolnosti a vykládá ji s ohledem na vlastní postoje k nevyužití zásady in dubio pro reo. Takový nedostatek však Nejvyšší soud neshledal, protože soudy se opíraly o závěry znalců a na podkladě jimi učiněných odborných zjištění, která posuzovaly opět ve smyslu zásad podle § 2 odst. 6 tr. ř. a vyloučily, že by nožem, jímž si mladistvý způsobil zranění, mohl být ten, který si do bytu sám přinesl a jímž posléze útočil na poškozeného.

Tento závěr soudy odůvodnily tím, že pouze na tomto vražedném noži (stopa č. 51 na č. l. 136., 137.) ze všech nožů nacházejících se v předmětném bytě byly nalezeny stopy krve a DNA jak mladistvého, tak poškozeného. Na žádném jiném, včetně toho, který byl nalezen na pračce (stopa č. 48), se DNA poškozeného nenašla. Je tedy zřejmé, že mladistvým přinesený nůž (vražedný nástroj označený jako stopa č. 51) znalec MUDr. Jiří Hladík jako jediný ze všech nožů na místě činu vyloučil jako ten, jímž byla způsobena poranění břicha mladistvého.

Pro tento závěr vycházel z jeho zakřivení, délky a celkové struktury. Vzhledem k tomu, že právě a jedině na tomto noži (stopa č. 51) se nacházejí současně stopy DNA jak mladistvého, tak i poškozeného, avšak tento nůž byl znalci zároveň vyloučen jako ten, kterým byla způsobena zranění břicha mladistvého, soudy důvodně uzavřely, že jím nemohl poškozený na mladistvého zaútočit, jak popisoval mladistvý. Protože se na jiném noži (kuchyňském) stopy DNA poškozeného nenacházely, nevybočuje z logických souvislostí soudy učiněný závěr, že znalci podané vysvětlení odpovídající výsledkům provedeného dokazování vyúsťuje do objektivně zdůvodnitelného poznatku, že mladistvý zaútočil nožem (stopa č. 51) na poškozeného a sám si jiným nožem (označen jako stopa č. 48) způsobil bodné rány na břiše takovým mechanismem, jenž byl způsobilý jej zranit, avšak jenž nebyl způsobilý přivodit mu vážnější zranění (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, Prim.

MUDr. Jiřího Hladíka a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc. z č. l. 1292 až 1316).

60. Tomuto závěru svědčí i další zjištění vyplývající z posouzení povahy řezných ran na prstech ruky mladistvého. Rovněž tuto skutečnost soud posuzoval podle závěru znalců, podle nichž odpovídají útočným poraněním při sklouznutí ruky z rukojeti na čepel nože při razantním útoku velkou silou se zaražením nože o pevnou překážku, jako je např. kost, což zcela odpovídá charakteru nože (bez zarážky mezi rukojetí a čepelí), jejž mladistvý k útoku užil, jakož i směru a umístění poranění a bodných kanálů na těle poškozeného, které odpovídá tzv. malíkovému úchopu nože, kdy ostří vychází od malíkové hrany ruky (viz body 137., 138., 140. rozsudku soudu prvního stupně). Ani tato poranění tedy podle uvedených závěrů znalců nevznikla při přetahování se o nůž, když se měl mladistvý podle své vlastní obhajoby snažit vytrhnout nůž poškozenému v sebeobraně (viz bod 136. rozsudku).

61. Pokud mladistvý tvrdí, že odvolací soud se těmito jeho námitkami uplatněnými v dovolání nezabýval, Nejvyšší soud takovou výhradu nepovažuje za plně odpovídající obsahu přezkoumávaného usnesení, protože v bodě 54. na ni odvolací soud reagoval, byť jen v návaznosti na to, co již bylo zjištěno a s čím se vypořádal soud prvního stupně, když své další úvahy v reakci na mladistvým uplatněné výhrady rozvedl v bodech 55. až 60., kde vysvětlil, že jim nepřisvědčil, neboť se plně ztotožnil se zjištěními a závěry soudu prvního stupně.

62. Z obsahu posuzovaných rozhodnutí plyne, že soudy závěr o tom, že si mladistvý zranění způsobil sám, neopíraly toliko o jeden osamocený důkaz, ale o skupinu skutečností vzájemně propojených plynoucích z celé řady důkazních prostředků a z nich vzešlých nepřímých důkazů. Mezi ně patří mimo uvedené i vyhodnocení komunikace a aktivity mladistvého před posuzovanou událostí, posouzení osobností mladistvého a poškozeného, jejich způsob uspokojování sexuálního pudu a přístup k této otázce, fyzická převaha mladistvého nad poškozeným, výrazný nepoměr počtu, charakteru a závažnosti poranění a jejich následků na těle poškozeného na straně jedné a na těle mladistvého na straně druhé, kombinovaný mechanismus brachiálního útoku nožem a současně rdoušením zakrytím dýchacích cest, situace na místě činu (krevní stopy a užité zbraně), jakož i chování mladistvého po činu, a to jak z krátkodobé, tak i dlouhodobé perspektivy (včetně jeho jednání po propuštění z vazby).

63. K tomu lze zmínit, že právě kombinovaný mechanismus útoku bodáním nožem a rdoušením podle soudů je vedle dalších jednou skutečností, která vylučuje tvrzení o obraně, když, jak soud logicky poznamenal, rdoušení poškozeného zakrytím úst je především jako prostředek k zajištění tichého průběhu útoku (viz bod 137. rozsudku soudu prvního stupně).

64. K tvrzení mladistvého, že porušení zásady in dubio pro reo se týká i závěru soudu souvisejícího s tím, že poškozený byl napaden ve sprchovém koutu, který již nikdy neopustil, a to s poukazem na jím vyjádřené nejasnosti, resp. neobjasněné skutečnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v této části vytýkané nedostatky neshledal. Soudy uvedené okolnosti věnovaly potřebnou pozornost a na průběh činu usuzovaly z objektivních zjištění. Lze zdůraznit, že krev poškozeného (na rozdíl od krve mladistvého) nebyla nalezena kdekoli jinde v bytě. Naopak mladistvý se po usmrcení poškozeného pohyboval zcela zjevně po téměř celém bytě, kde po sobě zanechal četné krevní stopy, což svědčí o tom, že se již zraněný po bytě, místo aby vyběhl a hledal pomoc, pohyboval (viz protokol o ohledání bytu a fotografie). Podle jeho verze by již krvácející musel být nejprve s poškozeným v koupelně, a následně s krvácejícím břichem poté, co již takto zraněný bodal a rdousil poškozeného, běhal po bytě, aby později vykoukl ze dveří a vyšel na chodbu. Soudy s ohledem na zjištěné okolnosti verzi mladistvého vyloučily, právě proto, že tato objektivní zjištění doložily, že v kuchyni hledal tam, kde má jeho sestra uloženy nože, na kuchyňské lince vhodný nůž, kde našel velký kuchyňský nůž (stopa č. 48), který odsud i odnesl a posléze s ním intenzivně manipuloval (byl krví mladistvého pokrytý po celém povrchu). Odvolací soud se ve smyslu jím učiněných shrnujících závěrů o správnosti postupu soudu prvního stupně ztotožnil s jím rozvedenými pasážemi (srov. bod 55. usnesení). Pokud jde o výhrady mladistvého proti možnosti způsobit zranění s ohledem na prostory v koupelně, Nejvyšší soud nemá důvod nepřisvědčit závěru soudů, protože zcela objektivně s ohledem na zjištění, že poškozený byl nalezen v koupelně mrtev, došlo k útoku na něj v těchto prostorech, tzn. že právě tam byl mladistvým ubodán, a proto nezáleží na tom, jak byl tento prostor označen, nemá význam, že byl uveden jako stísněný nebo naopak prostorný, jak mladistvý vytýkal, protože rozhodné je to, co se v něm objektivně stalo.

65. Soud se zabýval i významem nezjištěné konkrétní motivace mladistvého k činu. Ve smyslu jejího významu se dostatečně vyjádřil a konfrontoval obecné zásady s konkrétními zjištěními v posuzované věci. Dospěl k závěru, že když byla vyloučena verze mladistvého o napadení ze strany poškozeného, zůstal důvod, proč mladistvý poškozeného popsaným způsobem zavraždil, neobjasněn. Rozvedl však, že nepovažoval motivaci mladistvého vedoucí jej k útoku proti sobě samému z hlediska závěru o jeho vině za rozhodující, protože přihlédl ke všem okolnostem, které ke vzniklému následku vedly, mimo jiné i k tomu, že mladistvý si již před činem k problematice usmrcení jiného nožem, kombinaci vraždy a sebevraždy apod. dohledával na internetu informace, stejně jako i k možnostem sebepoškození (v podrobnostech srov. bod 136., 141. rozsudku soudu prvního stupně).

66. Se zřetelem na námitky mladistvého je třeba poukázat i na to, že význam, proč se soudy neopíraly o verzi průběhu činu jím předkládanou, má i zjištění, že tato nekoresponduje s dalšími objektivními zjištěními. V té souvislosti důvodně soud prvního stupně zdůraznil jeho výpověď vztahující se k době bezprostředně po spáchání činu, že se mu nepodařilo přivolat záchranku telefonem, proto se zvednul a vyběhl na chodbu, kde křičel o pomoc. Této jeho verzi totiž vůbec neodpovídají krevní stopy zajištěné v celém bytě (viz výklad výše).

Soud vysvětlil, že toto tvrzení bylo vyvráceno též výpovědí svědka J. K., podle níž viděl dveře do bytu pootevřené, a vykukovala z nich jen hlava mladistvého, který až potom dvakrát zakřičel „Pane, pomoc!“, udělal pár kroků ze dveří a zřítil se na zem. Přestože již tato část obou výpovědí se liší, soud doplnil poznatky podávající se z dalších provedených důkazů (kamerový záznam), podle nichž za sebou mladistvý dveře do bytu stačil ještě přivřít, což dokládá nejen kamerový záznam policejní hlídky, ale i krevní stopy mladistvého nacházející se nejen na vnitřní, ale i na vnější straně vstupních dveří do bytu.

Z popisu události podaného jmenovaným svědkem, jakož i z lékařských zpráv a znaleckých posudků vzal soud za prokázané, že mladistvý na chodbě domu nespadl bezvládně v důsledku ztráty vědomí, jak se snaží prezentovat, o čemž svědčí, že neutrpěl žádné zranění takovému nekontrolovanému pádu na tvrdou podložku odpovídající, ale šlo o pád do jisté míry kontrolovaný a ovládaný jeho vůlí (viz zejména bod 143. rozsudku). Pokud mladistvý v dovolání vznesl námitku, že soudy obou stupňů výpověď svědka J. K.

vadně interpretovaly, Nejvyšší soud v posuzování této výpovědi mladistvým zmiňovanou deformaci tohoto důkazu nezjistil, protože soudy interpretovaly jeho sdělení způsobem, jak je uvedeno v zaznamenané výpovědi, když použily doslovnou citaci, a pokud tento svědek korigoval to, zda byly dveře pootevřené nebo byly otevřeny v danou chvíli, nebylo rozhodné pro jeho konzistentní tvrzení, že viděl nejprve, jak pán „vykukoval“. Tuto situaci konkrétně popsal tak, že když se dostali s přítelkyní na úroveň inkriminovaného bytu, „tak se vlastně otevřely dveře a vlastně ten pan AAAAA křičel: „Pane pomoc!“, to zakřičel dvakrát.

…ten pán tak nějak vykukoval, byla vidět jeho hlava. Nedokážu říct, zda ty dveře byly už pootevřené nebo otevřel v tu chvíli, kdy jsem kolem nich procházel. Pak proběhlo to zvolání“ (srov. výpověď svědka J. K. na č. l. 988 spisu).

67. Nepochybily ani v tom, pokud při hodnocení okolností případu zohlednily i chování mladistvého nejen v průběhu činu a bezprostředně po něm, ale i ve vzdálenější budoucnosti po jeho propuštění z vazby, kdy, byť tvrdil, že jednal v nutné obraně a po předchozím napadení nožem ze strany poškozeného po činu nemohl chodit do školy a cítil se špatně, nadále, ba dokonce ještě intenzivněji, vyhledával náhodné sexuální kontakty s neznámými muži, jež zjišťoval opět na internetu, dokonce se nabízel jako prostitut a pídil se po sexuální pomůckách, u nichž zjišťoval jejich účel a způsob použití.

Tento postoj znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zvláštní specializací dětská psychiatrie a klinická psychologie a sexuologie dětí a mládeže, MUDr. Ivana Růžičková a prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc. označili za velmi neobvyklý. Jde podle nich o chování odporující jednání osob traumatizovaných v důsledku vlastní obavy o svůj život po vážném ohrožení druhou osobou, neboť lidé traumatizovaní tímto způsobem inkriminovaným činem si k tomu vypěstují spíše averzi (viz bod 30., 31. rozsudku).

Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkami mladistvého, že soud pochybil, pokud k jeho tíži tyto skutečnosti vyhodnocoval. Naopak zdůrazňuje, že tento postoj odpovídá zásadám pro objasňování trestné činnosti ve smyslu zásad vymezených v § 2 odst. 5 tr. ř., a koresponduje i logickým vyvozením závěrů z obecně daných skutečností. Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně plně akceptoval, a jak doplnil v bodě 72. svého usnesení, pokud mladistvý po činu nadále kontaktoval na sociálních sítích další muže s nabídkami různých sexuálních praktik a např. uživateli vystupujícímu pod označením XY již dne 29.

12. 2022 (tzn. dva měsíce po činu) napsal: „ …mě by se líbilo, kdybychom šli do sprchy nebo někam takhle ….“., neodpovídá toto jeho chování tomu, že se jen před několika týdny stal obětí homosexuála, který ho napadl nožem ve sprše, jak tvrdil. Pokud tedy soudy posuzovaly osobu mladistvého komplexně z hlediska jeho chování před činem, během činu i po něm, nelze jim v tomto směru nic vytknout, neboť hodnocení osoby pachatele je jedním z klíčových hledisek pro posouzení viny i trestu.

68. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování a tvorbě skutkových zjištění nedostatky, na něž mladistvý v dovolání poukazoval, neboť všechny skutkové okolnosti, jež soud prvního stupně pojal do tzv. skutkové věty výroku o vině, mají dostatečný podklad v průběhu předcházejícího řízení a výsledcích provedeného dokazování. Vady nezjistil v tom, že soudy přisvědčily této verzi průběhu činu a tím vyloučily obhajobu mladistvého o obranném jednání, nikoliv proto, že by nechtěly přisvědčit mladistvému, ale proto, že jeho verze s dalšími skutečnostmi, jak vyplynuly z dokazování, nekoresponduje.

Takový postup vylučuje použití zásady in dubio pro reo. Naopak soudy plně braly do úvahy princip presumpce neviny, protože v posuzovaném důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, a pokud byly přítomny pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, byly odstraněny. Proto se neuplatní nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08.

69. Neopodstatněnými jsou i výhrady mladistvého proti tomu, že se ve věci jednalo o tzv. opomenuté důkazy či takové důkazy, které byly k návrhu mladistvého nedůvodně neprovedeny, protože je soudy zamítly, aniž by braly do úvahy jejich význam pro výsledky dokazování, a to zejména z hlediska obhajoby mladistvého. Je totiž třeba zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy všechny důkazní návrhy mladistvého braly na vědomí, a pokud jim nevyhověly, vysvětlily, a to velmi podrobně, důvody, pro které jejich provedení v rámci dokazování neshledaly potřebným (viz body 118.

až 123. rozsudku soudu prvního stupně a body 49. až 52. usnesení odvolacího soudu). Podle zjištění plynoucího zejména z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že nebylo nutné rozvádět podrobně skutečnosti, s ohledem na něž soudy ke každému z jednotlivých navržených důkazů své úvahy rozvedly, neboť jsou obsaženy v napadených rozhodnutích (viz výše bod 44.). Postačí proto jen v souhrnu zmínit, že argumenty, o něž se soud opíral, byly logické a v zásadě dopadaly na okolnosti, které již jinými ve věci provedenými důkazy byly dostatečně objasněny.

Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, protože za ty se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.

11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, neboť soudy, jak je z přezkoumávaných rozhodnutí patrné, učinily za daných okolností vše potřebné. Nutné je poukázat zejména na postup odvolacího soudu, který se návrhům mladistvého na doplnění dokazování věnoval s dostatečnou pečlivostí (viz body 50. až 53. jeho usnesení).

70. Nejvyšší soud podotýká, že ani v tomto postupu nelze shledávat mladistvým vytýkaný nedostatek objektivity, protože soudy řadě důkazních návrhů obhajoby vyhověly, případně akceptovaly jí předložené důkazy. Pokud tak neučinily, vysvětlily své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům, jakož i na ně navazujícím závěrům právním, a ve svých rozhodnutích také náležitě odůvodnily, proč některé mladistvým navrhované důkazy zamítly. Jejich argumentace vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§ 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Navíc lze zmínit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).

71. Soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, aniž by se dopustil tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z uvedených důvodů nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz čl. 36 až 40 Listiny a článek 6 Úmluvy), neboť skutková zjištění popsaná v odsuzujících rozsudcích nevykazují podstatné nedostatky.

72. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám mladistvého, že by obsah důkazů, na něž poukazoval v dovolání, byl v extrémním rozporu s obsahem skutkových zjištění a že by byl zkrácen na svém právu na řádnou obhajobu. Po posouzení postupu soudů obou stupňů v rámci dokazování, jakož i způsobu, jakým se vypořádaly s výsledky dokazování, lze považovat za zjištěné, že k porušení pravidel pro řádné objasnění věci nedošlo. Soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke konkrétním zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., usnesení odvolacího soudu v souladu s požadavky vymezenými v § 134 odst. 3 tr. ř., a v jejich obsahu soudy vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých závěrů informace a poznatky podávající se z dalších provedených důkazů.

73. Nejvyšší soud tudíž mohl na základě provedeného dokazování a soudy zjištěných skutečností posoudit důvodnost právních námitek.

b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

74. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V jeho rámci je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.

75. Nejvyšší soud podotýká, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Nejvyšší soud se pro své právní závěry opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy zjištěny a jsou zaneseny ve výroku rozhodnutí.

76. S ohledem na tyto zásady Nejvyšší soud zdůrazňuje, že učiněnými skutkovými zjištěními tak, jak jsou vyjádřena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, jak bylo výše uvedeno, může posuzovat i námitky obviněného směřující k tomu, zda jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, protože i na ně může usuzovat toliko ze skutku, jak byl zjištěn, nikoliv z obhajoby a tvrzení předkládaných mladistvým. Právě v návaznosti na soudy zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Rozhodné totiž je, že dovolání opřené o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže být vystavěno na nesprávnosti skutkového zjištění, pro jehož nápravu slouží důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvodem je, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].

77. Podle všech soudy učiněných a shora rozvedených zjištění je zřejmé, že nebylo prokázáno, že mladistvý na poškozeného útočil proto, že jím byl před tím fyzicky nožem napaden. Toto skutkové zjištění a popis skutku tak, jak je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vylučuje úvahy o naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

78. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájmu či zájmů útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů – srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014). Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím protiprávnost (nedovolenost) činu i jeho společenskou škodlivost, neboť při jednání v nutné obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti (srov. čl. 1 Listiny).

79. Základním předpokladem nutné obrany je existence určitého útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a proto její důvodnost se odvíjí od okamžiku, kdy útok začal přímo hrozit. Není-li žádný takový hrozící útok, pak o nutnou obranu se nemůže vůbec jednat. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Obrana směřuje proti útočníkovi, přičemž jej zpravidla postihuje na jeho tělesné integritě (např. na životě nebo na zdraví), nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 660 až 663). Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Použité prostředky útočníkem a obráncem je třeba posuzovat v rámci způsobu útoku, přičemž mají význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Tyto nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil proti neozbrojenému útočníku fyzicky silnějšímu či stejných fyzických předpokladů násilím větší intenzity (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 49/1970 Sb. rozh. tr.).

80. Z tohoto zobecnění je zjevné, že o nutnou obranu nemůže jít tehdy, nebylo-li vůbec skutkově, jako je tomu v tomto případě, provedeným dokazováním prokázáno, že k útoku ze strany poškozené osoby došlo.

81. Nejvyšší soud po vymezení těchto obecných hledisek však plně v souladu se závěry obou soudů vyslovenými v přezkoumávaných rozhodnutích konstatuje, že k tomu, aby bylo možné uvažovat v intencích § 29 tr. zákoníku, by muselo být prokázáno, že mladistvý ohrozil integritu poškozeného až poté, co na něj poškozený zaútočil. Takový závěr však z ničeho, kromě obhajoby dovolatele, nevyplynul. Naopak bylo prokázáno, že poškozený byl mladistvým brutálně napaden, a to dvěma odlišnými mechanismy brachiálního násilí (rdoušení a bodání nožem) ve sprše bytu patřícího sestře mladistvého, kde si oba muži domluvili schůzku za účelem intimního styku. Nelze pominout, že mladistvý byt dobře, minimálně podstatně lépe nežli poškozený, znal. Nemalý význam soudy přikládaly tomu, že mladistvý se na schůzku dostavil již ozbrojen malým nožem s vyklápěcí čepelí, a to na rozdíl od poškozeného, u něhož žádný takový předmět, jímž by bylo možné zaútočit, nalezen nebyl, z čehož lze dovodit, že žádný konflikt nepředpokládal, a tedy ani nezamýšlel. Zejména je však třeba zdůraznit, že z žádného provedeného důkazu, zejména pak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, včetně toho, který předložila obhajoba, nevyplynulo, že by na těle mladistvého existovalo poranění, které by alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou vzniklo v souvislosti s útokem na jeho osobu jako zranění obranné. Naopak všichni znalci se shodli na závěru, že veškerá u mladistvého zjištěná zranění si mohl velmi dobře způsobit sám, přičemž znalci MUDr. Jiří Hladík a MUDr. Markéta Kulvajtová dokonce tuto eventualitu shledali za reálnou a podloženou učiněnými zjištěními vztahujícími se zejména k řezným ranám na dlaních mladistvého a bodným ranám na jeho břiše, jak také velmi logicky a srozumitelně vysvětlili ve svých posudcích, jakož i ústně stvrdili a blíže rozvedli do protokolu v hlavním líčení. Současně odborným vyjádřením z odvětví daktyloskopie, biologie a genetika (č. l. 147, 161) bylo prokázáno, že jediným nožem, na němž byly zajištěny stopy DNA poškozeného, je ten, jímž byl zavražděn, který byl však znalci současně vyloučen jako ten, jímž vznikly rány na břiše mladistvého. Na žádném jiném se žádný otisk, DNA ani krev poškozeného nenacházely, a tedy bodné rány v břiše mladistvého nemohly být poškozeným způsobeny.

82. Pokud ze všech zjištění vyplynulo, že mladistvý žádný útok přímo hrozící nebo trvající neodrážel, protože takový útok zjištěn nebyl, nelze zvažovat důvod pro použití ustanovení o nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, protože o nutnou obranu vůbec nemůže jít.

83. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit požadavkům mladistvého, že jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, neboť s ohledem na soudy zjištěné skutkové okolnosti neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok.

84. Přestože proti samotnému naplnění znaků uvedeného provinění mladistvý výslovně a konkrétně v dovolání žádné námitky nevznesl, protože se soustředil na zpochybňování soudy učiněných skutkových zjištění s požadavkem na aplikaci ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně, případně v té souvislosti zmiňoval možnost užití ustanovení podle § 141 tr. zákoníku, je vhodné (obiter dictum) s ohledem na závažnost věci uvést, že provinění vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a takový čin spáchá zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Pokud jde o zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, soudy ji v posuzované věci shledaly naplněnou v alternativě „zvlášť surovým způsobem“. Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů přisvědčil přezkoumávaným rozhodnutím ve správnosti právního závěru, že mladistvý poškozeného opakovaně úmyslně napadl brachiálně, a to jednak rdoušením a jednak zbraní, velkou silou a opakovaně tak, až jej ubodal k smrti zvlášť surovým způsobem, protože poškozenému za jeho života mnohočetná poranění působil při velikém množství bodných a bodnořezných ran, jichž si byl poškozený vědom (byly způsobeny za jeho života), a přitom šlo o útok s vysokou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (srov. rozhodnutí č. 1/1993 a 21/2025 Sb. rozh. tr.). Tím naplnil znaky skutkové podstaty provinění vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku.

85. Soudy obou stupňů se naplněním jednotlivých znaků této skutkové podstaty zabývaly v potřebné míře a vysvětlily i k obhajobě mladistvého, proč v činu, jak byl zjištěn, shledaly právě uvedené provinění, kdežto jiné varianty, jež obviněný v rámci své obhajoby předkládal, odmítly jako vyloučené. Lze proto ve stručnosti odkázat na závěry soudu prvního stupně, který svůj právní závěr stručně vysvětlil v bodě 147. svého rozsudku tak, že mladistvý poškozeného úmyslně usmrtil a čin spáchal zvlášť surovým způsobem, přičemž s ohledem na způsob provedení činu měl za prokázané, že mladistvý jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože nevznikly pochybnosti o tom, že chtěl poškozeného usmrtit, neboť jiný výsledek tak brutálního a masivního útoku nemohl ani alternativně očekávat. Jeho jednání posoudil i ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku jako vysoce společensky škodlivé, na něž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů než práva trestního. Z obsahu jeho rozsudku je zřejmé, že se zaměřil na celý průběh skutkového děje a k útokům mladistvého vůči tělu poškozeného shledal, že mladistvý útočil intenzivním způsobem se střední až velkou razancí kombinovanými mechanismy.

86. Při úvaze o použití právní kvalifikace soud prvního stupně neopomněl posuzovat, že mladistvý útoky směřoval proti celému tělu poškozeného, a to i v situaci, kdy poškozený v určitém okamžiku byl již bezbranný, neschopný jakékoli obranné či motorické činnosti. Nelze odhlédnout ani od toho, že především ve smyslu závěru o přímém úmyslu je tato úvaha soudu potvrzována i tím, že mladistvý poškozeného nejen bodal, ale snažil se jej i zardousit.

87. Správnosti právních závěrů přisvědčil i odvolací soud, jenž v bodě 76. svého usnesení uvedl, že naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty vymezeného v § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je v posuzované věci dáno vysokou mírou brutality, která není typická pro běžné trestné činy vraždy, protože mladistvý na poškozeného zaútočil zvlášť razantním násilím, zasadil mu 56 bodných a bodnořezných ran a užil více násilných mechanismů (poškozeného také rdousil a použil vůči němu i tupé násilí směřující do oblasti spánku a obličeje). Zdůraznil, že přestože pro naplnění tohoto znaku není relevantní, do jaké míry poškozený surovost útoku vnímal, význam pro dopad tohoto jednání na poškozeného mělo, že všechna zranění mu mladistvý způsobil v době, kdy ještě žil, jelikož útok s ohledem na četnost poranění, jejich druh a obranu poškozeného trval alespoň několik minut a že smrtelné poranění hrdla muselo být až jedním z posledních, neboť krátce po něm nastala smrt poškozeného. Zmínil dokonce i možnost vyvolání zvýšené trýzně poškozeného, jíž se ovšem proto, že všechna odvolání byla podána výlučně ve prospěch mladistvého, nemohl vrchní soud zabývat (viz bod 76. napadeného usnesení).

88. Nejvyšší soud doplňuje, že se zvlášť surovým způsobem provedení vraždy rozumí vražedný útok s extrémní mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (srov. rozhodnutí č. 21/2015 Sb. rozh. tr.). Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). O případ znaku způsobu „zvlášť surového“ jde tehdy, když čin svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnostmi, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného.

Typicky se za takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti, považuje vražda provedená nejprve zasažením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti či zasazování dalších ran do různých částí těla, anebo jiné devastující způsoby provedení apod. Otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden (srov. rozhodnutí č. 10/2016 Sb. rozh. tr.). Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů.

Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním, ubodáním apod.). Takto učiněným závěrům přisvědčil i Nejvyšší soud, neboť otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden.

V předmětné trestní věci je zřejmé, že právě výše rozvedený způsob provedení činu svědčí o mimořádné surovosti jeho spáchaní, na niž je nutné usuzovat nejen z počtu a lokalizace ran, ale i ze síly a razance, které představují velice (zvlášť) vysokou intenzitu, s níž mladistvý rány zasazoval, a to jak co do počtu, tak i jejich lokalizaci.

89. K subjektivnímu hledisku k této přitěžující okolnosti podle odstavce 3 písm. i) § 140 tr. zákoníku postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak zvlášť surového způsobu spáchání vraždy, ale stačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nedbalosti. Podle okolností, které byly v projednávané věci zjištěny, mladistvý věděl o všech rozhodných skutkových okolnostech a při jejich plném vědomí jednal popsaným způsobem, a tedy s vědomím, že si počíná nanejvýš surově a brutálně, a proto u něj soudy správně shledaly i ke kvalifikované skutkové podstatě přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že tímto jednáním může poškozenému způsobit smrt, kterou také způsobit chtěl a způsobil. Na základě uvedených prokázaných skutečností, za nichž došlo k zvlášť surovému provedení činu, je zřejmé, že mladistvý použil tak intenzivní prostředky, jak bylo výše uvedeno, opakovaně, což jsou okolnosti svědčící o vědomém počínání a snaze zásahy vygradovat natolik, aby smrt u poškozeného byla neodvratná, k čemuž právě uvedená obzvláštní brutálnost nepochybně směřovala.

90. Nejvyšší soud k těmto závěrům soudů obou stupňů považuje za důležité uvést, že opodstatněně konstatovaly, že došlo k naplnění okolnosti zvlášť přitěžující podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku a že je správný i závěr, že mladistvý jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jejž založily na skutkových okolnostech, které subjektivní stránku prokázaly, a tento ze skutkově prokázaných okolností logicky vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Byť přímý úmysl dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a činily tak podle zásad logického myšlení, na jehož podkladě usuzovaly na vnitřní vztah mladistvého k záměru poškozeného usmrtit (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Je rovněž třeba zdůraznit, že při zjišťování okolností, které měly význam pro závěr o zavinění, nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na zavinění a jeho formu ze všech konkrétních okolností, zejména způsobu, jakým mladistvý na poškozeného útočil. Tomu, že mladistvý smrt poškozeného chtěl, svědčí zejména to, že užil hned několika mechanismů násilí současně, i to, že se po činu sám zranil, aby navodil zdání, že jednal v nutné obraně, a tím se vyvinil.

91. Všechna tato zjištění svědčí pro správnost závěru o tom, že mladistvý jednal záměrně a chtěně ve smyslu podmínek přímého úmyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.