8 Tdo 295/2024

8 Tdo 295/2024-1875

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání obviněného P. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 9 To 62/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 42/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 4 T 42/2017, byl obviněný P. T. uznán vinným 1. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, 2. přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, 3. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, 4. přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku.

2. Odsouzen byl za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8 /2019, podle § 175 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl rovněž o náhradě škody.

3. Uvedeným rozsudkem byl obviněný též podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek (v rozsudku popsaný) posouzený jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byl stíhán, se stal. Rozhodl též o nároku poškozené J. Š.

4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 9 To 62/2023, z podnětu odvolání obviněného směřujícího proti výroku o vině a trestu a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu,

I. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), f) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době od 2. 6. 2017 do 1. 7. 2017 v Příbrami donutil svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, k napsání dopisu ve znění: „pro policii máma mě na azylovém domě v XY pohlavně zneužila“, který mu nadiktoval a v úmyslu způsobit trestní stíhání pro závažné mravnostní jednání své družky J.

Š., nar. XY, a narušit tím rodinné vztahy mezi ní a jejím synem nezletilým AAAAA podal dne 1. 7. 2017 na Policii České republiky, Službě kriminální policie a vyšetřování Příbram, na J. Š. trestní oznámení spočívající v tom, že měla v Azylovém domě XY pohlavně zneužít nezletilého AAAAA tak, že v dubnu 2017 byl přímým svědkem toho, jak obnažený nezletilý leží na obnažené J. Š. v sexuální poloze jako při souloži, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o nepravdivé informace, a výpověď učinil na úřední záznam o podání vysvětlení, ačkoliv byl předtím řádně poučen o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů podle trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr.

zákoníku; v důsledku toho byly policejním orgánem Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Příbram, dne 1. 7. 2017 pod sp. zn. KRPS 212049/TČ 2017 011171 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití dle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinu soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a J. Š. byla policejním orgánem pro tuto trestnou činnost prověřována, přičemž obviněný se sám dne 3.

8. 2017 opětovně k uvedenému policejnímu orgánu dostavil a po řádném poučení, mimo jiné o trestních následcích za uvedení vědomě nepravdivých údajů, setrval na své původní výpovědi a na úřední záznam o podaném vysvětlení tuto výpověď doplnil tak, že k pohlavnímu zneužití v Azylovém domě XY mělo dojít kromě měsíce dubna ještě jednou i v měsíci květnu 2017, kdy toto jednání viděl, a takto vypovídal, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o nepravdivé tvrzení, přičemž provedeným prověřováním nebylo prokázáno, že by se podezřelá J.

Š. tohoto protiprávního jednání vůči svému nezletilému synovi dopustila, tvrzení obviněného bylo nepravdivé, a věc byla usnesením policejního orgánu pod sp. zn. KRPS-212049/TČ-2017-011171-MJ ze dne 16. 8. 2017 podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena, neboť ve věci nejde o podezření ze zločinu ani není na místě věc vyřídit jinak. Za tento přečin a další sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8/2019, odvolací soud obviněného odsoudil podle § 175 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr.

zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, a jeho výkon podle § 81 odst. 1 a § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu nad obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. věc obviněného, pokud byl stíhán pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dne 1. 6 2017 fyzicky napadl poškozenou J. Š., nar. XY, před Azylovým domem, XY č. p. XY, XY, kde naposledy s poškozenou bydlel, tak, že ji nejméně jednou udeřil zavřenou dlaní ruky do obličeje, před jejich nezletilým synem AAAAA a před zraky dalších minimálně čtyř osob, postoupil Městskému úřadu Příbram, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

III. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného ve zbývajícím rozsahu zrušení vrátil Okresnímu soudu v Příbrami, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. dovolání.

6. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítal, že soud nebyl náležitě obsazen, neboť v odvolacím řízení dne 3. 5. 2023 rozhodoval předseda senátu Mgr. Tomáš Jureček, aniž byl zákonným soudcem, protože v případě předchozích řízení, kde došlo ke zrušení věci, byl předsedou Mgr. Roman Lada, jenž měl konat řízení i ve věci nyní podaného odvolání. I když bylo stranám při veřejném zasedání dne 3. 5. 2023 sděleno, že Mgr. Roman Lada je krátkodobě nepřítomen a zastoupí jej Mgr. Tomáš Jureček, nebyl konkrétně sdělen relevantní důvod, který by tuto změnu legalizoval ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) či podle § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále „zákon č. 6/2002 Sb.“), podle něhož nebyla doložena ani avizována mimořádná překážka ani nešlo o úkon, který nesnesl odkladu. Nic proto nebránilo tomu, aby byla věc odročena na termín, kdy by mohl Mgr. Roman Lada věc projednat a rozhodnout. Jestliže odvolací soud tímto způsobem nepostupoval a namísto určeného předsedy senátu ve věci rozhodoval Mgr. Tomáš Jureček, došlo k porušení zásady zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a byl naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

7. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný soudům vytýkal, že vadně zjistily skutkový stav věci, který je založen na procesně nepoužitelných důkazech. Za ty označil výpovědi sociálních pracovníků, kteří byli vyslýcháni, ač byli vázáni povinností mlčenlivosti podle § 100 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále „zákon č. 108/2006 Sb.“). Soud prvního stupně neopodstatněně uvedenou skutečnost obešel poukazem na to, že šlo o svědectví netýkající se informací vyplývajících ze zaměstnání těchto pracovníků. Ani odvolací soud na uvedenou námitku patřičně nereagoval, pokud se se soudem prvního stupně ztotožnil s tím, že jimi uváděné skutečnosti lze oddělit od poskytování sociálních služeb. Obviněný tyto názory nepovažuje za správné, protože např. svědkyně J. V. vypovídala výlučně o tom, co vnímala jako sociální pracovnice v azylovém domě, stejně jako svědkyně E. P. a vrátní V. Č., S. B. a J. P. Žádný z těchto svědků nevypovídal o skutečnostech, které by se udály mimo výkon jimi prováděných sociálních služeb. Uvedená povinnost mlčenlivosti se přitom týká i písemného sdělení vytvořeného J. V. nebo e-mailové komunikace učiněné svědkyní E. P., neboť ani ty nelze poskytnout podle § 8 odst. 5 tr. ř. bez předchozího souhlasu soudce. Podle obviněného je v rozporu s § 100 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb. tvrzení odvolacího soudu, že sociální pracovník není ve své výpovědi vůči orgánům činným v trestním řízení vázán žádnou mlčenlivostí, pokud vypovídá o trestné činnosti toho, komu sociální služby poskytoval. Obviněný poukázal na to, že pokud odvolací soud v nyní posuzovaném rozsudku jím namítanou vadu neshledal, jde o odlišný názor, než který vyslovil ve svém usnesení ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 160/2019 (č. l. 1365), kde uvedl, že výslechy těchto osob nelze použít jako důkaz, což obviněný nepovažuje za korektní.

8. Výhrady obviněný zaměřil proti postupu soudů při hodnocení výpovědi poškozené J. Š., k níž odvolací soud v přezkoumávaném rozsudku v bodě 40. uvedl, že soud prvního stupně z ní vycházel, ač tomu tak nebylo, protože ten v bodě 43. svého rozsudku uvedl, že poškozená jednání obviněného popřela. Odvolací soud však nesprávně interpretoval i závěr soudu prvního stupně, pokud tvrdil, že ten se opíral o výpověď AAAAA, ač nalézací soud z ní nevycházel proto, že jeho výpověď nebyla provedena procesně správně.

9. Obviněný dále poukázal na obsah poslední ve věci uvedené výpovědi poškozené, v níž vysvětlila, že skutečně mohlo dojít k situaci, že s AAAAA ležela na posteli, která mohla obviněného vést k závěru, že AAAAA pohledně zneužila, ačkoliv ve skutečnosti nic takového neudělala, což zřejmě odvolacímu soudu uniklo. Z uvedených důvodů závěr soudů, že se obviněný trestného jednání v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně dopustil, nemá oporu ve výsledku provedeného dokazování, a rozsudek soudu druhého stupně je tudíž nepřezkoumatelný.

10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 9 To 62/2023, v rozsahu, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, zrušil podle § 265k tr. ř. a aby sám podle § 265m tr. ř. rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že není namístě vyhovět námitce obviněného podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť k porušení postupu podle § 44 zákona č. 6/2002 Sb. nedošlo. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 5. 2023 se podává, že předsedou senátu byl JUDr. Tomáš Jureček, který z důvodu jeho pracovního vytížení nahradil Mgr. Romana Ladu, což koresponduje s pravidlem uvedeným na straně 16 rozvrhu práce Krajského soudu v Praze účinným v předmětné době, podle něhož, brání-li předsedovi senátu, soudci, samosoudci, asistentu soudce, vyššímu soudnímu úředníku nebo soudnímu tajemníku náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy (překážka, která trvá méně než 8 týdnů a ani nelze trvání překážky o takové délce důvodně očekávat) provést ve věci jednotlivé úkony, vykoná je jeho zástupce k tomu určený. Rozvrh práce na straně 31 určuje, že Mgr. Romana Ladu jako předsedu senátu zastupuje při jednotlivých úkonech JUDr. Tomáš Jureček, a proto v posuzované výměně neshledal obviněným vytýkané nedostatky. Popsaný postup koresponduje i s ustanovením § 44 zákona č. 6/2002 Sb., na něž státní zástupce odkázal, a tudíž nešlo o nezákonný nebo svévolný postup, a uvedený důvod nebyl naplněn.

12. U námitek podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde podle státního zástupce zčásti o opakování již dříve uváděných výhrad, s nimiž se soudy nižších stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly a opodstatněně je označily za nedůvodné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4 Tdo 206/2019, atd.). Přesto však k užití procesně nepoužitelných důkazů státní zástupce odkázal na bod 20. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku s dodatkem, že výslech svědků k okolnostem, které nespadají pod povinnost mlčenlivosti podle § 100 zákona č. 108/2006 Sb., je přípustný, a na základě okolností takto zjištěných lze následně přistoupit k rozhodnutí. Samotná skutečnost, že svědci při zaznamenávání předmětných událostí vykonávali pracovní činnost sociálních pracovníků, neznamená, že by nemohli vypovídat o žádných okolnostech týkajících se adresátů sociálních služeb. Výhrady proti rozdílnosti nyní uvedeného názoru odvolacího soudu a toho, který uváděl ve svém usnesení ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 160/2019, nejsou namístě, protože nyní odvolací soud svůj předchozí názor korigoval a odlišný postoj zdůvodnil.

13. Státní zástupce neshledal nedostatky ani v hodnocení výpovědí J. Š. a AAAAA, protože soud prvního stupně v bodě 43. rozhodnutí uvádí, že ke skutku pod bodem 4) se vyjádřila tak, že „jednání popřela“. Vzhledem k této formulaci pak není zcela jasné, zda popřela své jednání, pro něž byla stíhaná, nebo to, ze kterého je dovolatel obviněn. Odkázal na bod 3. rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož státní zástupce shledal, že popřela jednání, kterého se měla dopustit ona sama vůči svému synovi. Jestliže tedy odvolací soud učinil stejné závěry jako soud prvního stupně, nemohlo dojít k odlišnému skutkovému zjištění, jak namítá dovolatel.

14. Státní zástupce k obviněným namítanému rozporu mezi hodnocením výpovědi AAAAA v bodě 43. rozsudku soudu prvního stupně a vyjádřením odvolacího soudu v bodě 40. k němu uvedl, že výpověď nezletilého byla v přípravném řízení stižena vadou a v řízení před soudem již odmítl vypovídat, takže soud prvního stupně důvodně o ni své rozhodnutí neopíral, což odvolací soud vadně interpretoval. Uvedený názorový nesoulad však není pro závěr o vině obviněného rozhodný, protože výpověď AAAAA není důkazem poukazujícím na vinu obviněného, ale soud vycházel z jiných důkazů popsaných v bodě 44. jeho rozhodnutí.

15. Ze všech popsaných důvodů státní zástupce neshledal ani existenci okolností naplňujících důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v závěru svého vyjádření navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž na ně do okamžiku konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem nereagoval.

IV. Formální podmínky dovolání

17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, jak výslovně v dovolání uvedl [nesměřuje tedy proti té části, v níž bylo rozhodnuto o postoupení věci, původně bod 1) rozsudku soudu prvního stupně, a nemůže se týkat části, kterou byla ohledně bodů 2) a 3) zrušena a vrácena k soudu prvního stupně]. Bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], bylo podáno včas, protože je obviněný uplatnil ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, a učinil tak u soudu prvního stupně, jenž v této věci rozhodl (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

19. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z uvedené dikce plyne, že tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce. Podstata tohoto dovolacího důvodu vychází z práva na zákonného soudce, které je zaručeno čl. 38 Listiny, podle něhož „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Tím Listina zakazuje svévolné určování soudce. Podstatou takto vymezeného ústavního práva na zákonného soudce je především ochrana proti účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Součástí tohoto základního práva je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení.

20. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovůli při určování soudce pro rozhodování v konkrétní věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Význam má proto i náležité obsazení soudu, případně senátu, u něhož je podstatné, zda byl sestaven způsobem vylučujícím účelovost nebo libovůli, na což je třeba usuzovat z ustanovení § 29, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb. Tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. Ústavní soud k uvedeným zásadám podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99).

21. Takto široký výklad se zásadně dotýká práva na zákonného soudce vymezeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, a proto i výhrady spočívající v námitkách proti tomu, že došlo ke změně v obsazení senátu v průběhu vyřizování věci, je třeba podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., na jehož podkladě je nutno posuzovat důvodnost uvedené námitky (srov. obdobně usnesení Nevyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1507/2015, nebo ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 969/2017). Nutno zdůraznit, že když dojde při rozhodování věci ke změně člena senátu, jenž věc projednává, je třeba posoudit, zda se tak stalo při dodržení zákony a Ústavou garantovaných principů, a proto argument proti tomuto postupu směřující lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v alternativě, že rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen.

22. Nejvyšší soud při závěru, že námitky obviněného na důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dopadají, ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 42/2017 shledal, že Krajskému soudu v Praze byla věc obviněného předložena dne 22. 2. 2023, byla zapsána pod sp. zn. 9 To 62/2023 a v souladu s rozvrhem práce přidělena Mgr. Romanu Ladovi, který nařídil na 3. 5. 2023 veřejné zasedání (č. l. 1756). Podle protokolu o něm (č. l. 1761) byl při jednání dne 3. 5. 2023 předsedou senátu JUDr. Tomáš Jureček a soudci Mgr. Jiří Rajm a JUDr. Markéta Polanecká, přítomen byl obhájce obviněného a státní zástupce, obviněný se účastnil osobně, a to i za přítomnosti obhájce, a mohl proto reagovat na upozornění předsedy senátu v úvodu veřejného zasedání na změnu v obsazení senátu, čehož však obviněný nevyužil. Podle obsahu spisu tato změna sice nebyla žádné ze stran písemně sdělena před konáním veřejného zasedání, ale strany o ní byly jasně informovány při veřejném zasedání, a to bez jakékoliv reakce přítomných (srov. č. l. 176 až 179).

23. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného vznesené v dovolání vyžádal od Krajského soudu v Praze vyjádření, v němž předseda senátu 9 To Mgr. Roman Lada sdělil, že důvodem změny v obsazení senátu u veřejného zasedání dne 3. 5. 2023 byla jeho nepřítomnost na Krajském soudě v Praze, neboť byl vyslán vedením soudu jako předseda evidenčního senátu na poradu trestního kolegia Nejvyššího soudu, a proto jej ve věcech, v nichž měl tohoto dne rozhodovat, nahradili kolegové v souladu s tehdy platným Rozvrhem práce.

24. Z Rozvrhu práce Krajského soudu v Praze na rok 2023 v aktuálním znění Spr. 1000/2022 [viz 2023 - Krajský soud v Praze - Portál justice], se na straně 31 pro senát 9 To podává, že je složen z předsedy senátu Mgr. Romana Lady a soudců JUDr. Tomáše Jurečka a JUDr. Markéty Polanecké. Pro zastupování platí, že při jednotlivých úkonech předsedu senátu zastupuje JUDr. Tomáš Jureček, soudce zastupují Mgr. Jiří Rajm, Mgr. Anna Ryšánková. Podle strany 16 bod 1. tohoto Rozvrhu práce pro zastupování platí, že brání-li předsedovi senátu, soudci, samosoudci, asistentu soudce, vyššímu soudnímu úředníku nebo soudnímu tajemníku náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy (trvající méně než 8 týdnů ani nelze trvání takové překážky důvodně očekávat) provést ve věci jednotlivé úkony, vykoná je jeho zástupce k tomu určený. Bylo-li určeno více takových zástupců, vykonávají úkony v jednotlivých věcech v pořadí, v jakém jsou jako zástupci uvedeni, nebylo-li výslovně stanoveno jinak.

25. Na základě uvedených zjištění Nejvyšší soud shledal, že pokud došlo v přezkoumávané věci k tomu, že u veřejného zasedání dne 3. 5. 2023 senát 9 To věc projednal ve změněném složení členů senátu, nešlo o postup, který by byl v rozporu s pravidly stanovenými Rozvrhem práce Krajského soudu v Praze platným pro posuzované období (tj. s účinností od 1. 5. 2023), protože krátkodobě nepřítomného předsedu senátu Mgr. Romana Ladu důvodně zastupoval JUDr. Tomáš Jureček. Uvedená změna v senátě 9 To nebyla pochybením. Důvod změny vyplynul z toho, že Mgr. Roman Lada plnil jinou pracovní povinnost, která představuje dočasnou mimořádnou nepředvídatelnou překážku ve smyslu § 44 zákona č. 6/2002 Sb.

26. Lze připomenout, že požadavek na nezměnitelnost složení soudního tělesa je součástí zásady bezprostřednosti, která zajišťuje integritu dokazování v trestím řízení, existují však výjimky, které lze stanovit jen zákonem pro případ objektivních překážek, jíž byla ve zkoumané věci dovolená jednoho z členů senátu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2565/19). Uvedená změna měla podklad v zásadách stanovených rozvrhem práce, jenž splňoval kritéria kladená na transparentnost, neboť z něj vyplývají obecná pravidla pro určení konkrétního soudce i soudců senátu, kteří mají ve věci jednat, i způsob pro jejich zastupování a odpovídají i podmínkám vymezeným v § 41 až 45 zákona č. 6/2002 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2469/15). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud vyloučil, že by došlo v případě změny dne 3. 5. 2023 k porušení zásad stanovených pro zákonného soudce, neboť učiněná zjištění svědčí o tom, že senát rozhodoval ve složení stanoveném pravidly určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2053/12). V posuzované věci tudíž nedošlo k porušení zásad podle čl. 38 Listiny, protože princip zákonného soudce byl dodržen, a proto nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

VI. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

27. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad týkajících se skutkových okolností, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

28. Posoudí-li se obsah dovolání, obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu vytýkal dva okruhy vad. Prvním poukazoval na nepoužitelnost důkazů u svědeckých výpovědí J. V., E. P., V. Č., S. B. a J. P., kteří vypovídali výlučně o tom, co vnímali jako osoby zaměstnané jako sociální pracovníci a byli vázáni mlčenlivostí podle § 100 zákona č. 108/2006 Sb., což soudy nerespektovaly a tvrdily, že tito svědci vypovídali o okolnostech, na které se uvedená mlčenlivost nevztahovala, s čímž obviněný nesouhlasil a setrvával na názoru, že o tyto výpovědi soudy své závěry opírat nemohly. Podstatné však je, že tito svědci nevypovídali o okolnostech vztahujících se k činu pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný odvolacím soudem uznán vinným a byl mu za něj uložen trest, ale o skutečnostech majících vztah pouze k činům pod body 1), 2) a 3), jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 7., 23. až 29., 34., které odvolací soud zrušil (srov. kromě výroku rozsudku odvolacího soudu i jeho bod 51.). Je třeba zdůraznit, že soud závěry o vině v bodě 4), tj. u skutku, jímž byl obviněný uznán vinným a proti němuž jeho dovolání směřuje, neopíral o jmenované svědky, ale o zcela jiné důkazy, s výpověďmi zmíněných svědků nesouvisejícími (viz body 43. až 45. rozsudku soudu prvního stupně a body 39. až 49. rozsudku odvolacího soudu).

29. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud námitkou obviněného týkající se svědectví osob zaměstnaných na pozici sociálních pracovníků zabývat nemůže, protože je z hledisek uvedených v § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. nepřípustná. Dovoláním totiž nelze vytýkat vady, které se týkají té části rozsudku, proti níž dovolání podat nelze, protože jím je napadána část rozhodnutí, které dosud není pravomocné a nejde o rozhodnutí ve věci samé, protože skutky 2) a 3) odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části III. přezkoumávaného rozhodnutí podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z tohoto důvodu i svědectví J. V., E. P., V. Č., S. B. a J. P. dopadá na skutky v bodech 2) a 3), o nichž bude soudem prvního stupně znovu rozhodováno (srov. bod 20. rozsudku odvolacího soudu). Svědci mohli mít vztah i ke skutku pod bodem 1), ohledně něhož bylo odvolacím soudem rozhodnuto postupem podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a vůči němu obviněný dovolání nepodal.

30. Druhý okruh obviněného námitek směřoval proti vadnému posouzení výpovědi J. Š. a nesprávnému posouzení závěrů soudu prvního stupně o použitelnosti výpovědi AAAAA a toho, že soudy obou stupňů vadně zjistily skutkový stav věci u činu v bodě 4), jenž obviněný popírá. Zmíněné výhrady korespondují u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s alternativou, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu, obsahem provedených důkazů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou důvodné.

31. Soud prvního stupně k činu uvedenému v bodě 4) popsal své zjištění a úvahy v bodech 43. až 45., kde uvedl, že pro závěry o vině obviněného tímto skutkem, který posoudil jako přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, vycházel z výpovědi poškozené J. Š. z přípravného řízení a z vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPS-212049/TČ-2017-011171-MJ. Vysvětlil, že o výpověď nezletilého AAAAA své závěry neopíral, protože tato výpověď v důsledku nedostatečného poučení nezletilého byla nepoužitelná.

32. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně skutkový stav věci k tomuto činu založil na důkazech (srov. bod 39. rozsudku), které vinu obviněného potvrzují, a konkrétně uvedl, že i když obviněný trestnou činnost popřel, byl v plném rozsahu usvědčován nejen výpovědí poškozené, ale i svědka AAAAA a okresním soudem označenými listinnými důkazy, zejména obsahem spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPS-212049/TČ-2017-011171-MJ, na něž navazují i další listinné důkazy, v návaznosti na něž se vypořádal i s obhajobou obviněného, jíž neuvěřil.

33. Jestliže obviněný shledával nedostatek v tom, že odvolací soud vadně reprodukoval závěr soudu prvního stupně o tom, o jaké důkazy vinu v bodě 4) opřel, je třeba připustit, že je ve formulaci odvolacího soudu rozpor se závěrem soudu prvního stupně, jak ostatně dovodil ve svém vyjádření i státní zástupce, neboť odvolací soud v bodě 40. svého rozhodnutí nesprávně uvedl, že soud vycházel i z výpovědi svědka AAAAA, ač takový závěr soud prvního stupně v bodě 43. neučinil. Uvedený nedostatek však nemá žádný podstatný význam z hlediska správnosti závěrů soudu prvního stupně. Je nutné vycházet z celého kontextu zvažovaných skutečností, neboť odvolací soud odkaz na hodnocení způsobu dokazování soudem prvního stupně provedl v bodě 39., kdežto v následném bodě již nepřesně popsal důkazní situaci před soudem prvního stupně v tom, o které důkazy soud své závěry opřel. Nejde tedy o vlastní skutkový závěr ani hodnocení důkazů, či jiný hodnotový soud, ale toliko o formulační nepřesnost bez kvalitativního dopadu na faktický skutkový stav věci, obzvláště, když odvolací soud vyjádřil, že vychází plně z kontextu rozhodnutí soudu prvního stupně řízení, které bylo provedeno před orgány činnými v této trestní věci, ale i výsledků policejního prověřování v řízení vedeném na základě trestního oznámení obviněného vůči nyní poškozené J. Š. Zjevné je, že poukazoval na všechna ve věci učiněná zjištění na základě uceleného řetězce, jak zdůraznil v bodě 39.

34. Námitky obviněného zaměřené proti hodnocení a použitelnosti výpovědi poškozené J. Š. rovněž opodstatnění ve smyslu důvodu dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají, protože soud prvního stupně posouzení výpovědi této poškozené z hlediska její obecné i konkrétní věrohodnosti provedl v bodě 3. svého rozsudku, kde se zabýval jejími výpověďmi v přípravném řízení, kde obviněného usvědčovala a vypovídala bezprostředně poté, co k činům došlo, zabýval se i její inteligencí a postoji k obviněnému, na nějž s odstupem doby v řízení před soudem změnila názor, a uvažovala dokonce, že s ním bude žít. Proto soud vysvětlil, že její pozdější výpovědi jsou již ovlivněny všemi těmito skutečnostmi, a proto pro své závěry vycházel z toho, co uváděla bezprostředně po činu v přípravném řízení (viz č. l. 174, 191 až 203 spisu).

35. Soudy obou stupňů zcela důvodně poukázaly na obsahovou část spisového materiálu provedenou orgány činnými v trestním řízení ve věci Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPS-212049/TČ-2017-011171- MJ, v níž bylo trestní oznámení obviněného na poškozenou prověřováno a uzavřeno se závěrem, že ve věci nejde o podezření ze zločinu, pro který se na základě oznámení obviněného toto prověřování vedlo (viz usnesení policejního orgánu v uvedené věci ze dne 16.

8. 2017). Obviněný však v dovolání polemizoval se závěrem soudu prvního stupně v bod 43. jeho rozsudku znějícím tak, že „obviněná jednání popřela“, a nesprávně jej prezentoval tak, že popřela jednání „obviněného“, což si však jen odmyslil, protože soud to, že by šlo o jednání „obviněného“, netvrdil. Z kontextu tohoto závěru v návaznosti na zjištění uvedená v bodě 3. a dále rozvedená v bodech 44. až 46. rozsudku soudu prvního stupně, zejména však s ohledem na výpovědi poškozené z přípravného řízení (viz č. l.

174, 280 až 289 spisu), z nichž soud vyšel, ale i vzhledem k dalším zjištěným skutečnostem podávajícím se v dalších částech rozsudku je nesporné, že poškozená popřela jednání, z něhož ji nedůvodně obviněný obviňoval, tzn. že popřela „své“ jednání.

36. K výhradám obviněného proti tomu, že donutil svého syna AAAAA napsat dopis o zneužití matkou J. Š., který neznal termín „pohlavní zneužití“ a nerozuměl obsahu dopisu, je třeba odkázat zejména na obsah spisového materiálu ve věci Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPS-212049/TČ-2017-011171-MJ, založený v opisech na č. l. 157 až 216 spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 42/2017 (posuzovaná trestní věc obviněného), kde byly zajištěny a posouzeny mimo jiné i obsah vlastního dopisu údajně sepsaného AAAAA (srov. č. l.

167). Soud vycházel z dalších písemných podkladů, jimiž soud provedl důkaz; viz č. l. 317 až 370, 384 až 397, aj., které jsou v této věci podstatné, včetně výslechu poškozené J. Š. na č. l. 191 až 203. Podle obsahu tohoto vyšetřovacího spisu je zjevné, že policejní komisařka vycházela kromě jiného i z vytěžení nezletilého AAAAA, v němž spontánně uvedl, že dopis mu nadiktoval otec po písmenku tak, jak je napsán, a on sám si na jeho obsah nepamatuje. Chlapec nebyl po předložení textu schopen jej přečíst, ani nechápal smysl jím údajně použitého slovního spojení „pohlavního zneužití“ (nezletilý sdělil, že je to něco na hlavě).

Navíc uvedl, že mu mamka nikdy nedělala žádné věci, které by se mu nelíbily. Výsledky tohoto šetření, jakož i výpovědi a postoje poškozené J. Š. v té době, vedly policejní orgán k závěru, že provedeným šetřením nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by se J. Š. dopustila činů souvisejících s pohlavním zneužitím svého syna AAAAA, a proto tuto věc odložil podle § 159a odst. 1 tr. ř. Soudy proto nepochybily, jestliže i o tyto listinné důkazy své závěry opřely a současně i podle dalších použitelných výsledků dokazování ve věci dospěly k závěru, že se činy, pro něž poškozenou obviňoval, nemohly odehrát.

Lze tedy uzavřít, že obviněným zpochybňované skutečnosti plynou z výsledků celého ve věci provedeného dokazování a byly zjištěny již v rámci policejního šetření, které skončilo odložením věci. Proto i tato námitka nemá opodstatnění a podklad v obsahu všech ve věci provedených důkazů.

37. Posoudí-li se se zřetelem na uvedená zjištění rozsah a obsah soudem prvního stupně zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, závěry odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněného, lze tento postup z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť nevykazuje známky libovůle nebo jednostranného či nepředvídatelného postupu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05; též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 aj.). Závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících principům spravedlivého řízení. Je totiž zjevné, že závěr o vině obviněného v bodě 4) je založen na objektivním posouzení celého rozsahu provedeného dokazování a opírá se nikoli o jediný důkaz, jak se snažil naznačit obviněný, ale o souhrn důkazů, které se vzájemně doplňovaly a dokreslovaly obraz celého skutkového děje. Navíc je třeba kromě jiných řádně především soudem prvního stupně zhodnocených důkazů připomenout, že soudy přitom ctily právo obviněného na spravedlivý proces, neboť existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

38. Při těchto závěrech Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, ani vady odpovídající důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy učiněná skutková zjištění jsou dostatečná pro to, aby na jejich základě mohl posuzovat výhrady obviněného vztahující se ke skutečnostem rozhodným pro právní posouzení jeho činu jako přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Lze jen doplnit, že výsledky provedeného dokazování dostatečně objasnily znaky tohoto přečinu, jehož se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Bylo zjištěno, že obviněný lživě obvinil poškozenou J. Š., že pohlavně zneužila svého syna, tedy nepravdivě tvrdil, že se dopustila jednání naplňujícího skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Obviněním poškozené se domáhal, aby byla stíhána orgány činnými v trestním řízení.

39. Odmítnout je třeba námitku obviněného, že jeho záměrem bylo syna chránit, protože podle podaného trestního oznámení je zjevný záměr vyvolat trestní stíhání poškozené pro pohlavní zneužití, tj. minimálně trestný čin podle § 187 tr. zákoníku. Nutno však zmínit, že se u tohoto trestného činu nevyžaduje, aby oznamovatel uváděl či označoval konkrétní trestný čin, podstatný je obsah jím sdělovaných skutečností, které v popsaných souvislostech naplňují znaky některého trestného činu, což také obviněný učinil, protože popisoval chování matky k synovi tak, aby takový smysl byl naplněn.

VII. Závěr

40. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k procesním pochybením dopadajícím na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) ani g) tr. ř., podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 5. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu