8 Tdo 437/2025-19428
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 v senátě
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové
a JUDr. Jana Engelmanna o dovoláních obviněných 1) I. K., 2) K. K., a 3) J. R.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 4 To
8/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 9/2019, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněných I. K. a K. K.
zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2024, č. j. 4 To
8/2024-19126, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
20. 10. 2023, č. j. 29 T 9/2019-18838, v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obvinění
1. I. K.,
2. K. K.,
jsou vinni, že
I. K. (dále též jen „I. K.“) nejméně od února 2015 do srpna 2015 v Olomouci a
na dalších místech České republiky od K. K. (dále též jen „K. K.“) jako od
náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje pro službu
kriminální policie a vyšetřování (dále jen „KROK“) pravidelně zjišťoval a
neoprávněně si cíleně nechával sdělovat konkrétní informace z trestních řízení,
které nebyly přístupné osobám stojícím mimo tato trestní řízení, a to jak z
trestních řízení vedených KROK, tak i z dalších trestních řízení, které K. K. získal jako příslušník Policie České republiky, ačkoliv I. K. věděl, že na
sdělení takových informací nemá nárok, byl srozuměn s tím, že K. K. jejich
sdělováním vědomě porušuje povinnost mlčenlivosti policisty, a o sdělované
informace projevoval aktivní zájem,
K. K. sděloval svůj názor na postup policie v konkrétních trestních věcech,
určitý postup policie schvaloval či vyjadřoval svůj nesouhlas, sděloval K. K.,
jak by měla policie postupovat, aby se postup policie v konkrétních trestních
věcech nedotkl například osoby J. R.,
a byl srozuměn s tím, že pokud bude K. K. postupovat podle jeho rad a názorů,
tak dojde k ohrožení či maření dosažení základního cíle trestního řízení,
kterým je řádné a nestranné odhalování a objasňování trestné činnosti,
a K. K. sdělované informace dále sděloval jiným neoprávněným osobám (nejméně J. R. či M. M.) a byl srozuměn s tím, že i tímto poskytnutím informací by mohlo
dojít k ohrožení či maření dosažení základního cíle trestního řízení, kterým je
řádné a nestranné odhalování a objasňování trestné činnosti,
K. K. opakovaně jako příslušník Policie České republiky zastávající funkci
náměstka ředitele KROK při výkonu této funkce, tedy jako úřední osoba ve smyslu
ustanovení § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, v rozporu s ustanovením § 45
odst. 1 písm. b), c), i), § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
ustanovením § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů, kdy jako policista zejména nesmí zneužívat ve
prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s
výkonem služby, je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými
se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, které v zájmu
zabezpečení úkolů policie, včetně úkolů podle trestního řádu, vyžadují, aby
zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, je povinen plnit nestranně, řádně a
svědomitě služební povinnosti a jednat i v době mimo službu tak, aby svým
jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru,
nejméně od února 2015 do srpna 2015 v Olomouci a na dalších místech České
republiky pravidelně záměrně poskytoval I. K., a v jedné trestní věci i J.
R.,
konkrétní informace z trestních řízení, které měly zůstat v zájmu zabezpečení
úkolů policie a dosažení účelu trestního řízení utajeny před nepovolanými
osobami (informace o samotném vedení trestního řízení, informace o důkazní
situaci, informace o plánovaných úkonech trestního řízení, o zamýšleném
rozhodnutí ve věci), přičemž takto jednal s vědomím, že I. K. získané informace
může dál využít k posílení vlivu svého a K. K. a předá je případně podle
vlastní úvahy dalším osobám s významným, byť i neformálním, politickým či
ekonomickým vlivem v Olomouckém kraji, a činil tak proto, aby se odvděčil za
domnělé zásluhy o to, že nebyl odvolán ze své funkce, a domníval se, že takto
podpoří svou kariéru v policejním sboru, případně zajistí své setrvání ve
funkci náměstka ředitele KROK díky vlivu jiných osob,
přičemž K. K. byl srozuměn s tím, že uvedené informace I. K. či J. R. by mohli
sdělit dalším nepovolaným osobám a že sdělení uvedených informací by vedlo k
ohrožení či maření dosažení základního cíle trestního řízení, kterým je řádné a
nestranné odhalování a objasňování trestné činnosti,
když takto jednali nejméně v níže uvedených případech:
I. (tzv. kauza K.)
nejméně od února 2015 do června 2015 v Olomouci v hotelu XY, kavárně XY, ul.
XY, Olomouc-XY, K. K. na osobních schůzkách poskytoval I. K. informace o
trestním řízení ve věci týkající se podezřelého J. K., vedeném u policejního
orgánu Policie České republiky, KROK pod sp. zn. KRPM 19170/TČ-2015-140080 pro
skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie
podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, a to informace o samotném převzetí
trestního řízení, a o jeho dalším vedení na KROK, o zamýšleném zahájení
trestního stíhání podezřelého J. K. s tím, že trestní stíhání nemusí být
zahájeno ve vztahu ke skutečnostem spojeným s obchodními společnostmi OHL ŽS,
a. s., a JOKVA OLOMOUC, a. s., dále o problému s vyčíslením škody, o právním
posouzení věci, o konkrétních provedených úkonech trestního řízení a o jejich
výsledcích (např. o výslechu J. S.), o jednání K. K. s jeho nadřízenými o této
trestní věci, přičemž I. K. sděloval K. K. svůj názor na průběh a pozadí celé
kauzy, čímž jej motivoval ke sdělení dalších informací,
II. (tzv. kauza H. K.)
nejméně od února do června 2015 v Olomouci v hotelu XY, kavárně XY, XY,
Olomouc-XY, K. K. na osobních schůzkách poskytoval I. K. informace o trestním
řízení ve věci týkající se obžalované H. K., vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 6 T 231/2014 a vedené u policejního orgánu Policie České
republiky, KROK, pod sp. zn. KRPM-14536/TČ-2012-140080 pro skutek právně
kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12.
2009, a to informace o výsledcích přípravného řízení, o skutečnostech, které
vyplynuly z průběhu hlavního líčení, o interních neveřejných konzultacích
policejního orgánu s dozorovým státním zástupcem, které se týkaly jednak
požadavků na opatření dalších důkazů potřebných k zastupování obžaloby před
soudem, doplnění dosavadních výsledků provedeného finančního šetření k osobě
obžalované a názoru státního zástupce na uložení trestů (podmíněného trestu a
peněžitého trestu), jakož i o úmyslu a snaze státního zástupce vyvodit trestní
odpovědnost J. R. za jeho výpověď u hlavního líčení, přičemž I. K. sděloval K.
K. svůj názor na průběh a pozadí celé kauzy, čímž jej motivoval ke sdělení
dalších informací, nabádal jej, aby obžalovanou H. K. předvolal, a navrhnul jí
spolupráci, s tím, že znají její majetkovou situaci, a následně K. K. (na jeho
výzvu) žádal, aby od dalších kroků vůči H. K. upustil a netlačil na ni a spíše
zkusil prověřit prodeje dalších domů z majetku města, což K. K. skutečně
zajistil a skutečnost, že se tak stalo, sdělil I. K.,
III. (tzv. kauza Aquapark a akcie města Olomouc)
nejméně od února do července 2015 v Olomouci v hotelu XY, kavárně XY, ul. XY,
Olomouc-XY, K. K. na osobních schůzkách poskytoval I. K. informace o trestním
řízení vedeném u policejního orgánu Policie České republiky KROK pod sp. zn.
KRPM – 125251/TČ-2013-140080 pro okolnosti nasvědčující spáchání trestného činu
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, a to informace o samotném vedení trestního řízení a o jeho aktuálním
rozsahu, o konkrétních provedených a zamýšlených úkonech trestního řízení a o
jejich výsledcích, a to zejména o uskutečněném výslechu svědka P., o
plánovaných výsleších znalce, podezřelých M. M. a M. N., o plánovaném zajištění
důkazních materiálů na Magistrátu města Olomouce a o výsledku a průběhu tohoto
zajišťování, přičemž I. K. sděloval K. K. svůj názor na průběh a pozadí celé
kauzy, čímž jej motivoval ke sdělení dalších informací, dále K. K. sděloval I.
K. obsah rozhovoru L. K. s J. R., který měl po K. požadovat, aby sledoval danou
trestní věc z toho pohledu, zda se v ní neobjevují skutečnosti, které by se
negativně dotýkaly J. R., který byl v rozhodné době předsedou dozorčí rady
obchodní společnosti AQUAPARK OLOMOUC, a. s., s čímž obžalovaný I. K.
souhlasil, dále K. informoval I. K. o tom, že z provedeného finančního šetření
byly zjištěny podezřelé skutečnosti k osobě M. M., (1. náměstek primátora města
Olomouce a v rozhodné době člen představenstva obchodní společnosti AQUAPARK
OLOMOUC, a. s.), který provedl hotovostní vklad ve výši 250 000 Kč na svůj
účet, má peněžní prostředky v celkové výši 3,5 mil. Kč a bankovní schránku, že
nevybírá peníze z účtu, a že tedy není zřejmé, z jakých prostředků hradí své
běžné potřeby, přičemž K. K. I. K. vysvětlil, že finanční šetření bylo
provedeno pro případ, že by bylo třeba zajistit nárok na náhradu škody, pokud
bude zjištěno její způsobení, avšak I. K. žádá, aby M. M. informoval, že mu
policie peníze v dohledné době nezajistí, a že tedy bude mít možnost peníze
vybrat a uschovat, což I. K. při osobní schůzce uskutečněné následujícího dne
M. M. sdělil a poradil mu konkrétní způsoby dalšího nakládání s penězi, kterými
vyloučí hrozbu jejich zajištění policí, když i následně I. K. K. K. dal najevo,
že informace M. M. předal,
IV. (tzv. kauza HC Olomouc)
ve dnech 17. 4. 2015 a 27. 4. 2015 během schůzek v hotelu XY, kavárně XY, ul.
XY, Olomouc-XY, v době po 16:00 hodin K. K. vyzradil I. K., že bylo policejnímu
orgánu Policie České republiky, Územní odbor SKPV Olomouc, postoupeno anonymní
oznámení (zaevidované pod sp. zn. KRPM- 38411/TČ-2015-140581) týkající se
dotací kraje a města na podporu hokejového klubu HC Olomouc, s. r. o. a
následně, že ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení a že by se mohlo
jednat o porušování povinností při správě cizího majetku,
V. (tzv. kauza závodiště XY – jezdecký areál)
dne 23. 7. 2015 v době po 16:00 hodin v hotelu XY, v kavárně XY, ul. XY,
Olomouc-XY, I. K. informoval K. K. o své dřívější schůzce s J. R., se kterým se
bavil o trestním řízení týkajícího se okolností poskytnutí dotace na výstavbu
jezdeckého areálu s ubytovacím zařízením Olomouc-XY, přičemž I. K. odkázal J.
R. na osobní schůzku s K. K., K. K. po ukončení této schůzky telefonicky
kontaktoval R. P., vedoucího OHK KROK, a žádal ho o schůzku, která se
uskutečnila následujícího dne, tedy dne 24. 7. 2015 v době po 8:00 hodin v
kanceláři K. K. č. 433 na adrese Olomouc-XY, XY, ve 4. nadzemním podlaží, kde
R. P. sdělil obviněnému K. konkrétní informace o stavu této trestní věci, v níž
bylo policejním orgánem Policie České republiky KROK pod sp. zn.
KRPM-142869/TČ-2014-140080 zahájeno prověřování na základě oznámení
Ministerstva financí ČR pro podezření ze spáchání trestných činů dotační podvod
podle § 212 tr. zákoníku, pletichy při zadávání veřejné zakázky a při veřejné
soutěži podle § 257 tr. zákoníku nebo poškození finančních zájmů EU podle § 260
tr. zákoníku v souvislosti s realizací projektů č. CZ.1.12/3.3.00/18.01142
Jezdecký areál s ubytovacím zařízením Olomouc – Penzion XY a č.
CZ.1.12/3.3.00/18.01153 Jezdecký areál s ubytovacím zařízením Olomouc –
Jízdárna XY, zadavatele MORAVO trading CZ, spol. s r. o., a další zamýšlený
postup policejního orgánu v této věci,
následně dne 13. 8. 2015 v době od cca 18:00 hodin v restauraci XY, na ul. XY v
Olomouci K. K. neoprávněně sdělil J. R. podrobné informace o stavu trestního
řízení v kauze Jízdárna XY, když o tyto informace J. R. měl zájem pro svůj
osobní vztah k projektu výstavby daného jezdeckého areálu a jeho zázemí a k
osobám, které jeho výstavbu a financování prováděly, jakož i z toho důvodu, že
na výsledku trestního řízení závisela výše části dotace, která bude muset být
ze strany jejího příjemce z důvodu zjištěných pochybení vrácena, K. K. J. R.
popsal, že je zadaný písmoznalecký posudek, že iniciátorem trestního stíhání
byl audit Ministerstva financí, že policie ověřuje čestné prohlášení a
personální propojenost zúčastněných firem; J. R. K. K. naznačoval, že je v
zájmu K. S. a i jeho, aby kauza nebyla vyhodnocena jako podvod, neboť v takovém
případě by činila korekce dotace pouze 25 %, s čímž je K. S. srozuměn, a
nikoliv 100 %, jak by tomu bylo v případě podvodu, načež K. K. podrobně vylíčil
úkony, které v této trestní věci učiní, resp. nechá učinit tak, „aby mu to
sedlo“ a aby nebyla dovozována trestní odpovědnost konkrétní osoby a tedy věc
policejním orgánem odložena, k čemuž si s J. R. smluvil lhůtu přibližně do
října 2015,
VI. (tzv. kauza poznatek FAÚ k osobě B. – V. I.)
dne 16. 4. 2015 v době kolem 8:15 hodin ve své kanceláři č. 433 na adrese
Olomouc-XY, XY, ve 4. nadzemním podlaží, K. K. uložil svému podřízenému R. P.
jako vedoucímu OHK KROK zjistit informace k okolnostem provedené lustrace na
osobu R. S., která je životní partnerkou jeho přítele M. P., ředitele Úřadu
služby kriminální policie a vyšetřování, a následně téhož dne v čase kolem
10:40 hodin P. sdělil K., že se jedná o věc zaslanou z Finančně analytického
útvaru Ministerstva financí ČR (FAÚ), která je prověřována policejním orgánem
KROK pod sp. zn. KRPM-46182/TČ-2015-140581 pro podezření ze spáchání zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku, a která se týká J. S., bratra R. S., společnosti
VOCABOLARIO, s. r. o., a dále osoby L. B. a osobního motorového vozidla zn.
Mercedes, XY, které je evidováno na firmu I. S., otce R. S., a K. následně
téhož dne v čase kolem 12:25 hodin ve své kanceláři telefonicky hovořil s P. a
za účelem předání podrobnějších informací si s ním domluvil osobní schůzku,
jejíž termín si upřesnili následujícího dne telefonicky, a následně dne 17. 4.
2015 v době po 13:30 hod. se K. K. osobně setkal s M. P. na přesně nezjištěné
benzínové čerpací stanici v XY, kde mu sdělil veškeré informace o předmětné
trestní věci, které předtím získal od P., s vědomím, že tyto M. P. nepotřeboval
pro služební účely, ale pouze pro osobní potřebu,
VII. (tzv. kauza poznatek FAÚ k osobě B. – V. II.)
dne 17. 4. 2015 v době mezi cca 16:00 hodin až 18:00 hodin v hotelu XY, kavárně
XY, ul. XY, Olomouc-XY, K. K. vyzradil I. K., že KROK obdrželo z Finančně
analytického útvaru Ministerstva financí ČR (FAÚ) poznatek (evidovaný pod sp.
zn. KRPM-46182/TČ-2015-140581), který se týká hospodářské trestné činnosti
osoby J. S. a osobního motorového vozidla zn. Mercedes, RZ XY, které je
evidováno na firmu I. S., otce R. S.,
VIII. (tzv. kauza Tesco SW)
dne 23. 2. 2015 v době okolo 17:26 hodin během schůzky v hotelu XY, kavárně XY,
ul. XY, Olomouc-XY, K. K. vyzradil I. K. aktuální stav v trestní věci vedené
policejním orgánem Policie ČR, ÚOKFK, expozitura Ostrava pod sp. zn.
OKFK-1068/TČ-2012-252503 ve fázi prověřování pro podezření ze spáchání zločinu
sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné
dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku v
souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, případně jiných trestných činů, a sice, že
je plánováno vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, že dozorový státní
zástupce na to, aby bylo vydáno v březnu 2015, což však nebude reálné, neboť je
potřeba provést celou řadu dalších úkonů prověřování a jeho vydání je
policejním orgánem předpokládáno nejdříve v průběhu měsíce května 2015, když
tyto informace krátce předtím získal bez jakéhokoliv právního důvodu, aniž by
je tedy potřeboval pro služební potřebu, od J. J., tehdejšího vedoucího
expozitury ÚOKFK v Ostravě,
IX. (tzv. kauza XY )
dne 27. 5. 2015 během schůzky v hotelu XY, kavárně XY, ul. XY, Olomouc-XY, K.
K. vyzradil I. K., že vydal svému podřízenému R. P. pokyn, aby místně příslušný
územní odbor SKPV vyvodil trestně právní důsledky vůči vedoucím představitelům
samosprávy města XY v reakci na případ zpronevěry finančních prostředků z
parkovacích automatů, které se ve městě XY měl dopouštět bývalý ředitel městské
policie P. P. [vedeno pod sp. zn. KRPM-30673/TČ-2015-140581 pro trestný čin
zpronevěry 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku], a dále K. K. sdělil I.
K., že je již policejním orgánem územního odboru SKPV Olomouc pod sp. zn.
KRPM-59149/Čj-2015-140581 vedeno šetření pro poznatek obdržený z odboru HK pod
sp. zn. KRPM- 30673/TČ-2015-140581, proti starostovi města XY S. O., ale že K.
K. jde o místostarostu M. O., o němž se hanlivě vyjadřoval,
t e d y
obviněný I. K.
pod body I.–V., VII.–IX.
řídil jiného, aby jako úřední osoba, která v úmyslu opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému
právnímu předpisu,
obviněný K. K.
pod body I.–IX.
jako úřední osoba, která v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
č í m ž s p á c h a l i
obviněný I. K.
účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
na přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku,
obviněný K. K.
přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
a o d s u z u j í s e
obviněný I. K.
podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 (dva) roky.
Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku se výkon trestu podmíněně odkládá a podle § 82
odst. 1 tr. zákoníku se stanoví zkušební doba na 3 (tři) léta.
Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněnému ukládá peněžitý
trest v 150 denních sazbách, přičemž denní sazba činí 7 000 Kč, tedy v celkové
výměře 1 050 000 Kč.
obviněný K. K.
podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 (tři) léta.
Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku se výkon trestu podmíněně odkládá a podle § 82
odst. 1 tr. zákoníku se stanoví zkušební doba na 5 (pěti) let.
Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněnému ukládá peněžitý
trest v 365 denních sazbách, přičemž denní sazba činí 1 200 Kč, tedy v celkové
výměře 438 000 Kč.
Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku se obviněnému ukládá trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či
jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na 5 (pět) let.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 10.
2023, sp. zn. 29 T 9/2019, byl obviněný I. K. pod body I.–V. a VII.–IX. shledán
vinným pokusem účastenství ve formě organizátorství na zločinu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, obviněný K. K. byl pod body I.–IX.
shledán vinným pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a obviněný J. R. byl pod bodem
V. uznán vinným jednak zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první,
odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak účastenstvím ve formě pomoci na
zločinu (správně přečinu) zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný I. K. odsouzen podle § 329 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
4 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen
peněžitý trest ve 182 denních sazbách ve výši 3 000 Kč, tedy v celkové výměře
346 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že peněžitý trest
bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 30 000 Kč splatných
vždy k 15. dni v měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po
měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, přičemž poslední splátka bude ve výši
6 000 Kč. Výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku
včas. Obviněný K. K. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl
podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 365
denních sazbách ve výši 1 200 Kč, tedy v celkové výměře 438 000 Kč. Podle § 68
odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že peněžitý trest bude zaplacen v
pravidelných měsíčních splátkách ve výši 15 000 Kč splatných vždy k 15. dni v
měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy
rozsudek nabude právní moci, přičemž poslední splátka bude ve výši 3 000 Kč.
Výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či
jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na dobu 5 let. Obviněný J. R. byl
podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
3 let a 6 měsíců. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý
trest ve 182 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 182 000
Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že peněžitý trest bude
zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč splatných vždy k
15. dni v měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po
měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, přičemž poslední splátka bude ve výši
2 000 Kč. Výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění J.
R., I. K., K. K. a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci. Všichni obvinění zaměřili svá odvolání proti všem výrokům, jež se
jich týkaly, státní zástupce vrchního státního zastupitelství podal odvolání
proti výroku o trestu v neprospěch obviněných I. K. a K. K. Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 4 To 8/2024, podle § 258 odst.
1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený
rozsudek částečně zrušil, a to u obviněného I. K. ve výrocích o uloženém
peněžitém trestu podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podle § 68
odst. 5 tr. zákoníku a u obviněného K. K. v celém výroku o trestu (výrok I.).
Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému I. K.
uložil podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku peněžitý trest ve 182
denních sazbách, kdy výše denní sazby činí 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 1
820 000 Kč. Obviněnému K. K. uložil podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve 365 denních
sazbách, kdy výše denní sazby činí 600 Kč, tedy v celkové výměře 219 000 Kč.
Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či
jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na dobu 5 let (výrok II.). V
ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok III.) Odvolání
obviněných I. K. , K. K. a J. R. byla zamítnuta (výrok IV.).
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění označené trestné
činnosti dopustili tím, že:
I. K. (dále též jen „I. K.“) nejméně od února 2015 do srpna 2015 v Olomouci a
na dalších místech České republiky od K. K. (dále též jen „K. K.“) jako od
náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje pro službu
kriminální policie a vyšetřování (dále jen „KROK“) soustavně a pravidelně
zjišťoval a neoprávněně si cíleně nechával sdělovat konkrétní informace z
trestních řízení, které nebyly přístupné osobám stojícím mimo tato trestní
řízení, a to jak z trestních řízení vedených KROK, tak i z dalších trestních
řízení, které K. K. získal jako příslušník Policie České republiky, ačkoliv I. K. věděl, že na sdělení takových informací nemá nárok, byl srozuměn s tím, že
K. K. jejich sdělováním vědomě porušuje povinnost mlčenlivosti policisty, a o
sdělované informace projevoval aktivní zájem,
K. K. sděloval svůj názor na postup policie v konkrétních trestních věcech,
určitý postup policie schvaloval či vyjadřoval svůj nesouhlas, sděloval K. K.,
jak by měla policie postupovat, aby se postup policie v konkrétních trestních
věcech nedotkl například osoby J. R.,
a byl srozuměn s tím, že pokud bude K. K. postupovat podle jeho rad a názorů,
tak dojde k ohrožení či maření dosažení základního cíle trestního řízení,
kterým je řádné a nestranné odhalování a objasňování trestné činnosti, a k
tomu, že Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje nebude vykonávat svou
funkci nestranného orgánu činného v trestním řízení,
a K. K. sdělované informace dále sděloval jiným neoprávněným osobám (nejméně J. R. či M. M.) a byl srozuměn s tím, že i tímto poskytnutím informací by mohlo
dojít k ohrožení či maření dosažení základního cíle trestního řízení, kterým je
řádné a nestranné odhalování a objasňování trestné činnosti,
K. K. opakovaně jako příslušník Policie České republiky zastávající funkci
náměstka ředitele KROK při výkonu této funkce, tedy jako úřední osoba ve smyslu
ustanovení § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, v rozporu s ustanovením § 45
odst. 1 písm. b), c), i), § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
ustanovením § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů, kdy jako policista zejména nesmí zneužívat ve
prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s
výkonem služby, je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými
se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, které v zájmu
zabezpečení úkolů policie, včetně úkolů podle trestního řádu, vyžadují, aby
zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, je povinen plnit nestranně, řádně a
svědomitě služební povinnosti a jednat i v době mimo službu tak, aby svým
jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru,
nejméně od února 2015 do srpna 2015 v Olomouci a na dalších místech České
republiky soustavně a pravidelně záměrně poskytoval I. K., a v jedné trestní
věci i J.
R., konkrétní informace z trestních řízení, které měly zůstat v zájmu
zabezpečení úkolů policie a dosažení účelu trestního řízení utajeny před
nepovolanými osobami (informace o samotném vedení trestního řízení, informace o
důkazní situaci, informace o plánovaných úkonech trestního řízení, o zamýšleném
rozhodnutí ve věci), přičemž takto jednal s vědomím, že I. K. získané informace
může dál využít k posílení vlivu svého a K. K. a předá je případně podle
vlastní úvahy dalším osobám s významným, byť i neformálním, politickým či
ekonomickým vlivem v Olomouckém kraji, a činil tak proto, aby se odvděčil za
domnělé zásluhy o to, že nebyl odvolán ze své funkce, a domníval se, že takto
podpoří svou kariéru v policejním sboru, případně zajistí své setrvání ve
funkci náměstka ředitele KROK díky vlivu jiných osob,
přičemž K. K. byl srozuměn s tím, že uvedené informace I. K. či J. R. by mohli
sdělit dalším nepovolaným osobám a že sdělení uvedených informací by vedlo k
ohrožení či maření dosažení základního cíle trestního řízení, kterým je řádné a
nestranné odhalování a objasňování trestné činnosti, a k tomu, že Krajské
ředitelství Policie Olomouckého kraje nebude vykonávat svou funkci nestranného
orgánu činného v trestním řízení,
J. R. dne 13. 8. 2015 v době po 18. hodině v restauraci XY, XY, Olomouc, od K. K., o němž věděl, že je náměstkem ředitele KROK, se snažil získat a získal
informaci o stavu trestního řízení vedeného policejním orgánem řízeným K. K. ve
věci prověřování okolností výstavby a financování Jezdeckého areálu s
ubytovacím zařízením Olomouc – Penzion XY a poté, co mu K. K. vylíčil, jaké
kroky může učinit proto, aby nebyla vyvozena trestní odpovědnost konkrétních
osob a věc byla odložena, k čemuž si s K. K. smluvil lhůtu přibližně do října
2015, na to K. K. slíbil, že mu osoba jednající za příjemce dotace poskytne, za
ušetření třiceti milionů korun, blíže neupřesněnou finanční částku, což K. K. nepřijal a na naléhání J. R. se vyjádřil neurčitě, a byl srozuměn s tím, že K. K. c není oprávněn sdělovat mu informace z činnosti KROK jako policejního
orgánu, není oprávněn do jeho činnosti aktivně zasahovat podle přání
obžalovaného J. R.,
5. Pro úplnost lze doplnit, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci
obviněných poprvé. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze
dne 16. 7. 2021, sp. zn. 29 T 9/2019, byl obviněný I. K. uznán vinným
účastenstvím ve formě pomoci na přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §
24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v
bodech I.–V.), obviněný K. K. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v bodech I.–V.) a obviněný J. R. zločinem
podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku
(v bodě IV.). Za to byl odsouzen obviněný I. K. podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
3 let. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý
trest v 30 denních sazbách ve výši 70 000 Kč, tedy v celkové výměře 2 100 000
Kč. Obviněný K. K. byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl
podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 120
denních sazbách ve výši 1 200 Kč, tedy v celkové výměře 144 000 Kč. Podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či
jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na dobu 4 let. Obviněný J. R. byl
podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
3 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 180
denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 180 000 Kč. Podle § 226
písm. b) tr. ř. byli obvinění I. K. a K. K. zproštěni obžaloby státního
zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp.
zn. 2 VZV 6/2015, pro skutky odpovídající skutkům pod body VI., VII., VIII. a
IX. podané obžaloby, jimiž měli spáchat obviněný I. K. účastenství ve formě
organizátorství na zvlášť závažném zločinu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. c) tr. zákoníku, obviněný K. K. zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť
v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Dále bylo rozhodnuto o
zproštění celé obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 2 VZV 6/2015, pro skutek, jehož se měl
dopustit obviněný R. P., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným
činem. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci a obvinění I. K., K. K. a J. R. Státní zástupce
Vrchního státního zastupitelství v Olomouci odvolání zaměřil v neprospěch
obviněných I. K., K. K. a J. R. do výroků o vině [pod body A) I. až IV.] a
proti zprošťujícím výrokům v neprospěch obviněných I. K. a K. K. [pod body B)
I. až V.]. Obvinění podali odvolání proti rozsudku v části, jíž byli uznáni
vinnými a odsouzeni k trestu, a to v rozsahu, který se toho kterého obviněného
týkal. Pro úplnost lze dodat, že státní zástupce podal odvolání i proti
zprošťujícímu výroku v neprospěch obviněného R. P., to však vzal zpět a
předseda senátu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci usnesením ze dne
25. 1. 2022, sp. zn. 29 T 9/2019, podle § 250 odst. 4 tr. ř. vzal zpětvzetí
odvolání státního zástupce na vědomí. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 1. 2. 2023, sp. zn. 4 To 17/2022, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d),
odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných I. K., K. K. a
J. R. napadený rozsudek zrušen v celé odsuzující části (pod písmenem A) a ve
výrocích pod písmenem B, jimiž byli obvinění I. K. a K. K. podle § 226 písm. b)
tr. ř. zproštěni obžaloby (výrok I.). Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve
zrušené části vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí (výrok
II.). V dalším rozhodovaly soudy tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 4 To
8/2024, podali obvinění I. K., K. K. i J. R. prostřednictvím obhájců dovolání.
7. Obviněný I. K. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů (nebo jsou založena na procesně nepoužitých důkazech) a že
napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Nejprve zdůraznil, že skutková zjištění uvedená v popisu skutku ve výroku o
vině musí být omezena tím, co bylo v základu žalováno ke konkrétním jednáním, a
že pokud se odsuzující rozsudek týká více skutků a jejich popis ve výroku o
vině je uveden návětím, mělo by takové návětí obsahovat jen skutečnost
zevšeobecňující to, co bylo soudem zjištěno k oněm konkrétním skutkům, které
tvoří základ projednávané věci. Tím spíše, že návětí z druhého rozsudku soudu
prvního stupně potvrzeného odvolacím soudem je opět zakončeno slovy „když takto
jednali přinejmenším v níže uvedených případech“ a pokračuje se popisem
jednotlivých skutků. Konstatoval, že vycházeje z této premisy je nutno shledat
zřetelné rozpory mezi návětím a popisem skutků pod body I. až V. a VII. až IX.,
které se týkají jeho osoby. Ke skutkům pod body I. až III., u nichž bylo
uvedeno, že obviněný měl spoluobviněnému K. K. sdělovat svůj názor na průběh a
pozadí těchto kauz, čímž jej měl motivovat ke sdělení dalších informací,
poznamenal, že uvedené kauzy byly letitě medializovány, byly hojně mezi občany
a představiteli města Olomouc diskutovány a K. K. sděloval ze svých znalostí
možné pozadí a související skutečnosti, ke kterým jako policista neměl přístup
či by je jinak nezískal. Skutkové tvrzení o motivaci považoval za spekulaci bez
relevantního důkazu. Jednání popsané pod bodem V. podle dovolatele zcela
vybočuje z celkového žalovaného a odsouzeného rámce, když tam není vyjádřeno
nic o neoprávněném získávání informací z jeho strany. Pokud z odposlechnutého
hovoru vyplývá, že v této kauze odkázal tehdejšího hejtmana J. R. na policistu
K. K., činil tak při vědomí toho, že J. R. mimo výše uvedenou funkci stál
rovněž v čele Regionální rady, která mohla být činností jiných osob krácena na
evropských penězích, a proto mu podle jeho názoru příslušelo postavení osoby
zastupující možného poškozeného s tomu odpovídajícími právy podle trestního
řádu. U skutků pod body IV. až IX. v popisu skutku chybí cokoliv o jeho
neoprávněném soustavném, pravidelném a cíleném zjišťování neveřejných
informací, a i z odposlechnutých hovorů, na kterých je tento popis postaven. Z
toho plyne, že kriminalizované informace nežádal, zčásti o dotčených řízeních
či skutečnostech nevěděl a sdělil mu je K. K. sám bez jeho iniciace. Měl proto
za to, že popis skutků za návětím neumožňuje zvolenou právní kvalifikaci
označující jej za účastníka či dokonce organizátora trestné činnosti.
9. Za pochybení dále považoval, že žádný ze soudů nižších stupňů se nezabýval
tím, zda soudy specifikované neoprávněné uniklé informace byly objektivně
způsobilé ohrozit či zmařit účel trestního řízení. S tím, že nešlo o informace
ohrožující či dokonce mařící účel trestního řízení, korespondují i hodnotící
závěry prvého i nyní napadeného druhého rozsudku nalézacího soudu potvrzeného v
otázce viny i soudem odvolacím, podle kterých nebylo zjištěno, že by došlo ke
konkrétnímu ovlivnění některého úkonu, že by došlo ke zmaření určitého úkonu,
zničení důkazů, nevyšetření některé trestné činnosti, odložení věci která
neměla být odložena nebo že by byl nezákonně stíhán někdo, kdo stíhán být
neměl, tedy souhrnně že by trestní řízení probíhalo jinak, než by podle zákona
mělo. Dále vytkl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nerozlišoval v některých
případech ani to, zda kriminalizované informace podané K. K. jsou pravdivé a
lze na ně vztáhnout trestněprávní odpovědnost. Ku příkladu uvedl skutek pod
bodem IX., v němž měl K. K. sdělit, že vydal svému podřízenému pokyn vyvodit
trestněprávní důsledky vůči vedoucím představitelům samosprávy města XY a že je
již policií vedeno šetření pro získaný poznatek proti starostovi tohoto města,
ač již z prvého rozsudku nalézacího soudu plyne, že z příslušných policejních
spisů nic takového zjištěno nebylo.
10. Ke skutkovým tvrzením souvisejícím se skutkem pod bodem III., podle nichž
měl předat M. M. informaci, že u něj policie provedla finanční šetření ve
vztahu k jeho penězům v bance a že si je může schovat, a podle nichž měl J. R.
předat informaci, že policie hodlá provést na olomouckém magistrátu nebytovou
prohlídku za účelem zajištění listin, uvedl, že K. K. mu prvně sdělil informaci
o výsledku finančního šetření k M. M. v odposlechnutém hovoru ze dne 13. 3.
2015, aniž o to žádal či dříve o tom věděl, další dva měsíce tuto informaci
nikomu nesdělil a učinil tak až poté, co ho o to požádal K. K. v situaci, kdy
podle dalšího odposlechnutého hovoru ze dne 21. 5. 2015 sdělil, že tato kauza
jde z jeho strany „do hajzlu“ a tedy že nejsou a nebudou dány zákonné podmínky
pro případné zajištění peněz na náhradu škody, odvislé od obvinění konkrétní
osoby. Dodal, že M. M. při výslechu před soudem uvedl, že peníze nechal tam,
kde byly, a dále že v krátké době nato byla šetřená kauza pravomocně odložena a
že ani zpětné prověření po zahájení trestního stíhání v této věci nezjistilo v
konečném rozhodnutí o odložení žádná pochybení. Závěr o předání informace o
chystané nebytové prohlídce na olomouckém magistrátu J. R. byl stavěn na
odposlechnutém hovoru ze dne 26. 2. 2015, přičemž ani zde obviněný o žádnou
informaci v tomto směru nežádal. Zdůraznil, že i podle prvního rozsudku soudu
prvního stupně je tento hovor velice špatně slyšitelný, což potvrzuje i
příslušný znalecký posudek z odvětví fonoskopie. Nebylo pak ani řečeno, o jaké
listiny či další materiály by při nebytové prohlídce mělo jít, prohlídka
nakonec provedena nebyla a policie posléze požádala jen o vydání materiálů
podle vlastního výběru na místě. Konečně zdůraznil, že tato medializovaná kauza
šetřená v dané době již několik let byla krátce na to pravomocně odložena,
neboť nebyl zjištěn žádný trestný čin.
11. Jelikož skutkový stav neodpovídá důkazní situaci, nelze podle dovolatele za
zákonnou a spravedlivou považovat ani zpřísněnou právní kvalifikaci užitou v
druhém odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně z pokynu předchozího
rozhodnutí odvolacího soudu spočívajícího v tom, že ve stadiu pokusu mohl
způsobit (možnou) vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy podle § 329
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Skutková, resp. právní konstrukce umožňující
tuto překvalifikaci byla odvolacím soudem a z jeho pokynu předtím nalézacím
soudem založena na tom, že pokud sděloval K. K. své názory a pozadí šetřených
kauz, nemohl vědět, zda se K. K. nechá ovlivnit těmito názory a nedojde tak k
narušení činnosti státního orgánu, a dále na tom, že tím, že některé informace
předal dál, ztratil nad jejich dalším užitím kontrolu a pro ten případ měl být
srozuměn s uvedeným těžším následkem. Tato konstrukce je však podle jeho názoru
zatížena spekulací. Poukázal na závěry soudů, podle nichž k reálné vážné poruše
v činnosti orgánů státní správy nedošlo, nebylo zjištěno, že by získané
informace skutečně použil ve svém podnikání či společenských vztazích, nikde
pak není konkretizováno, jaké měly být jeho rady či názory, podle kterých pokud
by K. K. postupoval, by došlo k ohrožení či zmaření zjištěného reálného
pachatele reálného trestného činu.
12. Další námitky tento dovolatel zaměřil proti výroku o peněžitém trestu.
Zdůraznil, že stanovení příjmů a majetku obviněného ve smyslu § 68 odst. 4 tr.
zákoníku nemůže být založeno na libovůli bez alespoň základního ověření
aktuálních a relevantních dalších údajů. Soud své rozhodnutí založil na
výpovědi obviněného ze dne 14. 10. 2015 (poznámka Nejvyššího soudu: den 14. 10.
2025 je uveden zřejmě nesprávně), kde je na prvním listu protokolu v kolonce
čistý příjem uvedeno 2 000 000 Kč měsíčně díky dluhopisům, což uvedl i I. L., a
na finančním šetření předloženém státním zástupcem. Zdůraznil, že jeho výslech
proběhl po patnácti hodinách od jeho zadržení v době od 22:40 do 0:50 hod.
Jejich příjmy pak není možno vázat na spoluakcionářský podíl na určité
společnosti, neboť z údajů z protokolu o jeho výslechu plyne odlišný zdroj –
výnos z dluhopisů. Za podstatné pak považoval, že tento údaj se vztahuje k
říjnu 2015 a nikoliv k datu posledního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 21.
10. 2024. Jeho aktuální příjmy po téměř 10 letech nikdo nezjistil ani neověřil.
V doplněném finančním šetření, o které se opírá navýšení peněžitého trestu, je
uvedena toliko specifikace počtu obchodních společností, v kterých je v nějaké
pozici, chybí však zjištění jmění jednotlivých společností, tedy aktiv po
odečtu pasiv. Takový materiál podle jeho přesvědčení nemůže sloužit pro
kvalifikovaný odhad majetkových poměrů obviněného; navýšení peněžitého trestu
tak postrádá zákonný podklad.
13. Dovolatel I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a
uložil soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
14. Obviněný K. K. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. g), h), m), i) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů, a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované
podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h), a že byl uložen
trest odnětí svobody příčící se zákonným a ústavním limitům. Napříč
deklarovaným důvodům dovolání obviněný podle své kvalifikace rozdělil obsáhlé
výtky na 6 skupin dovolacích námitek týkajících se: A) porušení mlčenlivosti
policisty podle § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, B) pokusu kvalifikované skutkové podstaty § 329 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, C) výroku o trestu: svévolné a současně velmi závažné tvrzení
odvolacího soudu, že se měl dopustit trestné činnosti v podstatně větším
rozsahu, než za který byl odsouzen (vymezením skutku v rozsudku), D) uložení
nepodmíněného trestu v rozporu se zákonnými i ústavními limity, E)
nepřezkoumatelných závěrů soudů o motivaci obviněného odvděčit se určitým
osobám za svou služební či společenskou pozici a setrvat v klientelistických
vazbách s nimi, F) protiústavního opomenutí klíčových důkazů bez relevantního
odůvodnění.
15. Stejně jako v předcházejícím trestním řízení obviněný popřel, že by se dopustil
trestné činnosti, která je mu dávána za vinu, především s odkazem na
skutečnost, že pokud v nějakých případech vůbec došlo k jakémukoliv sdělení
informací, pak tyto s ohledem na jejich charakter a okolnosti konkrétního
trestního řízení nepodléhaly mlčenlivosti podle § 115 zákona č. 273/2008 Sb. o
Policii České republiky, protože nesplňovaly obligatorní požadavek, že by se
jednalo o informace, jejichž neutajení před nepovolanými osobami by mohlo
ohrozit plnění působnosti daného sboru nebo by mohlo ohrozit oprávněné zájmy
třetích osob. Popřel také to, že by jeho jednání směřovalo, tím méně
bezprostředně, k jakékoliv poruše v činnosti KROK, natož tak vážné, a že by
sdělené informace vůbec byly způsobilé takovou poruchu vyvolat.
16. Upozornil, že skutková věta, podle níž by celá aplikovaná kvalifikace podle
§ 329 odst. 1, 2 tr. zákoníku měla zůstat ve stadiu pokusu, zcela neodpovídá
odůvodnění rozsudku, v němž je trestný čin podle základní skutkové podstaty
považován za dokonaný v přímém úmyslu, přičemž ve stadiu pokusu v nepřímém
úmyslu měla zůstat pouze kvalifikovaná skutková podstata, tedy nedokonán měl
zůstat pouze tzv. těžší následek (část I. Skutek, právní kvalifikace).
17. Konkrétně pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. při
respektu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů vytkl zjevnou absenci
naplnění následujících právních znaků. Jedná se o porušení mlčenlivosti
policisty podle výše zmíněného ustanovení zákona o Policii České republiky,
které má zakládat naplnění znaku vykonávání pravomoci způsobem odporujícím
jinému právnímu předpisu ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku, a to především
proto, že stávající skutková zjištění ve vztahu k informacím, které měly být
obviněným neoprávněně sděleny osobám mimo policii, neumožňují právní závěr o
naplnění znaku „skutečnosti, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie
nebo v souvislosti s nimi“ (pro neprověření jejich pravdivosti a skutečného
původu z trestního spisu), a znaku „nutnosti utajení informace“ (srov.
„vyžadují, aby zůstaly utajeny“), resp. „způsobilosti neutajení informace
ohrozit služební cíle“ ve smyslu znění a výkladu ustanovení § 115 odst. 1
zákona o policii. Dále podle dovolatele absentoval pokus těžšího následku v
podobě vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci, kdy uvedený hrozící
následek byl soudy pouze obecně konstatován vágní parafrází daného
obligatorního právního znaku skutkové podstaty, aniž by soudy opatřily a v
rozsudcích vyjádřily jakákoliv konkrétnější skutková zjištění, včetně
vysvětlení, jak je možné, že k žádnému následku nedošlo, přestože měl
bezprostředně hrozit. V tomto smyslu lze podle jeho názoru hovořit o
judikatorním přesahu řešení této věci, neboť dosavadní judikatura neposkytla
podrobnější vymezení pojmu vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci.
18. Ve vztahu k výroku o trestu vytkl zcela svévolné tvrzení odvolacího soudu,
že se měl obviněný dopustit trestné činnosti v podstatně větším rozsahu, než za
který byl odsouzen, což se stalo klíčovým bodem odůvodnění, proč není na místě
uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na hrubé vady
odůvodnění rozhodnutí vytkl uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody příčící
se v konkrétním případě zákonným i ústavním limitům, přičemž z opatrnosti
uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [část II
19. V rámci podrobnějšího odůvodnění dovolacích námitek v další části podání
(část XI. Nepodmíněný trest) dovolatel rozvedl, že trest považoval za
nespravedlivý nejen samostatně, ale tím spíše ve spojení s ostatními uloženými
tresty, a to i s ohledem na skutečnost, že uložení podmíněného trestu
obviněnému bylo za dané právní kvalifikace vázáno buď na uložení trestu na
samotné dolní hranici (3 roky), nebo na mimořádné snížení trestu odnětí svobody
podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Změna (zpřísnění) výroku o trestu provedená
odvolacím soudem neměla oporu v zákonné úpravě ukládání trestů, ani ve
skutkovém stavu. Podle obviněného došlo v jeho neprospěch k závažnému porušení
ustanovení § 38 odst. 2, § 39 odst. 1, 2, 7 písm. c) a § 58 odst. 6 tr. zákoníku. V rovině formálního odůvodnění nepodmíněného trestu došlo k závažnému
porušení zákona, kdy odvolací soud evidentně některá ze zákona obligatorní
kritéria ukládání trestu přes jejich zvýšený význam v projednávané věci vůbec
nezmínil, a nutně tedy ani nemohl materiálně vyhodnotit. Předně podle § 39
odst. 2 tr. zákoníku je soud povinen (jako kritérium „povahy a závažnosti
trestného činu“) hodnotit na straně pachatele „míru jeho zavinění a jeho
pohnutku, záměr nebo cíl“. Soud v odůvodnění trestu, v kontextu zjištění o
úplné absenci jakéhokoliv následku trestného činu, vůbec nezmínil, že obviněný
měl k těžšímu následku (postihovanému vyšší trestní sazbou, jež vedla k
nepodmíněnému potrestání, resp. je vůbec umožnila) směřovat podle vlastních
zjištění soudů pouze v nepřímém úmyslu, tedy že tvrzenou vážnou poruchu v
činnosti KROK, jež nenastala, obviněný způsobit v žádném případě přímo nechtěl. Nemělo to být jeho záměrem ani cílem. To je z hlediska úvah o spravedlivém
trestu mimořádně zásadní moment, který zůstal zcela nezohledněn. Podle § 39
odst. 7 písm. c) tr. zákoníku je soud při trestání pokusu trestného činu
povinen přihlédnout k tomu, „do jaké míry se jednání pachatele k dokonání
trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho
dokonání nedošlo“. Soud sice formálně deklaroval, že tak učinil, nicméně pouze
uvedenými slovy zákona, aniž by v daném směru uvedl jakoukoliv konkrétní
skutečnost či jakékoliv skutečné hodnocení. Po procesní stránce jde přitom o
okolnosti otevírající aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, které v
odůvodnění rozsudku zůstalo zcela opomenuto. Připomněl nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 631/23, který nezákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku a neuložení
trestu pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem, ač pro
takový postup (ve prospěch obviněného) byly splněny zákonné podmínky, hodnotí
jako závažné procesní pochybení s možnou relevancí (nijak nevyloučenou
nespornou „nenárokovostí“ mimořádného snížení) pro mimořádný opravný prostředek
i ústavní stížnost. Dovolatel měl za to, že všechny okolnosti aktuální věci
obviněného zjevně naplňují judikaturou zdůrazňovaná kritéria možného využití
postupu podle § 58 tr. zákoníku. Naprosto zásadní, a přesto zcela opomenutou
okolností, k níž mělo být podle 39 odst. 1 tr.
zákoníku obligatorně
přihlédnuto, je skutečnost, že obviněný byl za totožný skutek potrestán v
řízení ve věcech služebního poměru, a to propuštěním ze služebního poměru. Ztráta nejen konkrétního zaměstnání (funkce), ale obecně celé profesní kariéry
u Policie ČR, a to ztráta principiálně definitivní, má materiálně charakter
velmi citelného trestu, svou závažností srovnatelného s tresty ukládaným v
trestním řízení. Obviněný je přesvědčen, že daná okolnost zůstala řádně
nezohledněna i v rámci zásady ne bis in idem. Další vůbec nezmíněnou materiálně
polehčující okolností na straně obviněného je vedení zcela řádného života nejen
před spácháním skutku (to zohledněno bylo), ale rovněž po celou dobu více než
9letého trestního řízení, což zásadně ovlivňuje úvahu, do jaké míry lze na
obviněného působit výchovným trestem nespojeným s odnětím svobody. Řádně
zohledněna nebyla ani zcela nepřiměřená celková délka trestního řízení. K
vyhodnocení konkrétní zvolené sazby zdůraznil, že současně byl uložen peněžitý
trest v 365 denních sazbách, čemuž odpovídá náhradní trest v trvání (dalších) 2
let. Takový trest se jeví spíše jako ze zákonných hledisek nepřijatelná
demonstrativní odplata, motivovaná i tím, že orgány činné v trestním řízení
neuspěly s prokázáním závažnější trestné činnosti, pro niž usilovaly o ještě
přísnější nepodmíněné potrestání (srov. původní sazba 5-12 let za údajné
přijetí úplatku).
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl zcela
nepřezkoumatelné a s obsahem provedených důkazů hrubě rozporné závěry soudů
obou stupňů o motivaci obviněného odvděčit se určitým osobám za svou služební
či společenskou pozici a setrvat v klientelistických vazbách s nimi. Dodal, že
tyto okolnosti mohou současně naplňovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. ve smyslu nesprávného právního posouzení skutku v rozsahu znaku
úmyslného zavinění [část III. Dovolací důvod podle písm. g) – extrémní rozpor s
obsahem důkazů (shrnutí)]. Konkrétně vytkl protiústavní opomenutí klíčových
důkazů bez relevantního odůvodnění, a to obhajobou navrženého svědeckého
výslechu bývalých policistů ÚOOZ (NCOZ) a externího disku s dalšími odposlechy.
Navržení svědci písemně potvrdili, že se na trestním řízení podíleli policisté
s aktivně nepřátelským vztahem k obviněnému, kteří do řízení předávali některé
informace zkreslené či upravené tak, jak to vyhovovalo jejich osobním zájmům či
potřebám, a že disponují dalšími závažnými poznatky o řízení, které mohou
sdělit pouze v rámci řádné svědecké výpovědi. Rovněž mohli potvrdit do té doby
neznámou identitu klíčového informátora využívaného J. K., který v souvislosti
se svým konfliktním odchodem z ÚOOZ zničil podklady umožňující identifikaci
informátora, jehož údajné poznatky zásadně ovlivnily přípravné řízení v
aktuální věci [část IV. Dovolací důvod podle písm. g) – protiústavní opomenutí
(shrnutí)].
21. Námitky dovolatele jsou pak co do jednotlivých bodů podrobně rozvedeny v
dalších částech jeho dovolání (části V., VI., VII, VIII, IX, X.). Ve vztahu k
závěru o zavinění [část XII. Subjektivní stránka (motivace obviněného, úmyslné
zavinění)] zejména vyzdvihl, že soudy vycházely pouze z rozhovorů mezi
obviněným a I. K., přičemž soudy hodnotily, co sděloval I. K. obviněnému K. K.
ohledně jeho dosazení na danou pozici, což však podle dovolatele nedává smysl,
když I. K. nemohl vyjadřovat pocity a motivaci dovolatele. Zároveň soudy z
citace jejich rozhovoru vypustily ohrazení dovolatelem a jeho překvapení z
tvrzení I. K. Opomněly i citaci konkrétních vyjádření, z nichž motivaci, resp.
zavinění dovolatele dovozovaly. Argumentaci soudů pak považoval za
nepřezkoumatelnou a nepodloženou, kdy důkazní podklad pro tvrzení o nelegitimní
motivaci dovolatele zcela chybí.
22. Dovolatel K. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně jemu předcházející podle § 265k
odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí. Podle §
265o odst. 1 tr. ř. zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
23. Obviněný J. R. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku
(a dalším nesprávným hmotněprávním posouzením). Předmětný skutek při správném
hodnocení důkazů není trestným činem podplacení podle § 332 tr. zákoníku a
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na
procesně nepoužitelných důkazech, když byly použity důkazy získané a provedené
v rozporu se zákonem, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Za nezákonné považoval prostorové, směrové a jiné cílené odposlechy, u
nichž není ze spisu zřejmý způsob pořízení, tudíž je obtížné kontrolovat
oprávněnost jejich pořízení. Měl za to, že tyto nebyly řádně povoleny
příslušným orgánem a byla účelově obcházena věcná a místní příslušnost soudů.
Pro nasazení odposlechů se záměrně uváděly nepravdivé či spekulativní důvody,
které v době povolování neexistovaly. Zdůraznil, že podle judikatury i zásad
ústavního pořádku jde o závažný zásah do práva na soukromí, který nelze
provádět pouze se souhlasem státního zástupce, pokud jde o cílený odposlech
konkrétní osoby (směrové mikrofony, lasery, „aktivace“ mobilních telefonů
apod.). Konstatoval, že moderní technické možnosti a narůstající selektivní
metody sledování zvyšují riziko obcházení kontrolních mechanismů (a faktického
obejití povolení soudce). Soud se s touto námitkou dostatečně nevypořádal.
Procesně vadným způsobem pak proběhlo i samotné provedení odposlechů jako
důkazů. Namísto toho, aby obžaloba předem označila konkrétní pasáže nahrávek
rozhovorů, z nichž dovozuje vinu, za důkaz uvedla v podstatě veškeré nahrávky
jako celek. Následně pak došlo k praxi, že se formálně provedl důkaz pouhými
nosiči (CD, DVD aj.), na nichž byly nahrávky uloženy, přičemž se po obhajobě
požadovalo, aby sama určila konkrétní pasáže, které mají být přehrávány nebo
rozporovány. Takový postup považoval za absurdní a v rozporu s trestními
předpisy i základními zásadami trestního řízení, jelikož tíha dokazování byla
nesprávně přenesena na obhajobu.
25. V napadených rozhodnutích tento obviněný shledal také vadu v porušení
zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces, když tzv. hospodské řeči
byly vyhodnoceny pouze v neprospěch dovolatele. Zdůraznil, že z rozhodnutí
nevyplývá, že by dovolatel jakkoliv přesně určil osobu případného příjemce
úplatku, ba ani poskytovatele, a není prokázáno, že by spoluobviněný K. K.
takový úplatek přijal či měl v úmyslu jej přijmout, přičemž i jemu bylo a
muselo být zřejmé, že jde pouze o bezvýznamné „hospodské žvanění“ pod vlivem
alkoholu, čemuž nasvědčoval kontext celé komunikace, jak je zjevné i z
rozhovorů ze dne 13. 8. 2015. Nejasné náznaky v podmiňovacím způsobu a obecnou
„hospodskou“ mluvu o budoucím, velmi neurčitém jednání blíže neurčených osob
nelze kvalifikovat jako dokonanou nabídku úplatku ve smyslu soudní judikatury.
Uzavřel, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podplacení, neboť
není prokázáno, že by dovolatel reálně slíbil či dal úplatek „za určité
jednání“ (v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby), natož že by k
takovému ovlivnění vyšetřování mohlo skutečně dojít. Záznamy z rozhovorů soud
podle dovolatele vytrhával z kontextu, některé věty dezinterpretoval a opomenul
všechny okolnosti (vliv alkoholu, nulovou přípravu a následnou neexistenci
jakékoli navazující aktivity). Také konstatoval, že z důkazů vyplynulo, že
dovolatel si při prvotním seznámení s K. K. jen hledal „společné téma“
vztahující se k funkci M K. K. i k jeho roli hejtmana, a nešťastně zvolil právě
téma areálu XY bez dostatečných znalostí. Debatu o tomto projektu si však v
podstatě „vymyslel“ vycházeje z nějakých útržků informací, protože chyběla
reálná opora v konkrétních faktech, a proto používal pouze obecné fráze a
vyjádření v podmiňovacím způsobu („mělo by se“, „kdyby se“ atp.), bez jakékoliv
konkrétní představy či dohody a cíleného směřování. Nelze proto hovořit o
reálné domluvě korupčního jednání; šlo o neformální a nepodloženou „hospodskou
konverzaci“, zcela postrádající vážný úmysl cokoliv ovlivnit. Z provedených
důkazů také vyplývá, že nikdo z účastníků rozhovoru, tím méně policista K. K.,
nepodnikl po 13. 8. 2015 žádné kroky směřující k ovlivnění vyšetřování.
Výsledkem je extrémní nesoulad mezi tím, co bylo fakticky zjištěno, a právním
závěrem o údajné trestné činnosti.
26. V rozporu se zásadou nullum crimen sine lege certa zůstal podle dovolatele
popis znaků skutkové podstaty v příliš obecných formulacích. Veřejné mínění,
mediální tlak a předchozí politická pozice dovolatele nemohou ovlivnit naplnění
požadavků trestněprávní odpovědnosti. Navíc soud nedostatečně zohlednil jeho
věk, zdravotní stav, zhoršenou možnost výdělku a důsledky dlouhotrvající
medializované kauzy. Zdůraznil, že samotné trestní stíhání a soudní řízení pro
něj znamenaly dramatické negativní důsledky v osobním i pracovním životě.
27. Dovolatel J. R. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, in
eventum aby rozhodl o zproštění obžaloby přímo v dovolacím řízení, uzná-li, že
je to odůvodněno povahou zjištěných vad a skutkovým stavem, a to s odkazem na §
265m tr. ř.
28. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněných předně konstatoval, že obviněným
K. K. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. má
opodstatnění ve skutečnosti, že došlo k zamítnutí jeho opravného prostředku
proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž obvinění I. K. a J. R. citovaný
dovolací důvod neuplatnili, byť by byl přiléhavý. Ke shodně uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl jeho smysl i
podmínky, kdy tento lze uplatnit, načež uzavřel, že ve věci nelze shledat
žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Naopak konstatoval, že soudy v dané věci zjistily skutkový stav řádně a bez
důvodných pochybností v souladu s příslušnými zásadami. K námitce absence
podstatných důkazů připomněl, že soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním
návrhům. Zdůraznil, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom možné
jednoznačně dovodit, jaké úvahy vedly odvolací soud k zamítnutí důkazních
návrhů s tím, že o proběhlém skutkovém ději již nepanovaly žádné pochybnosti.
Za uvedené situace tudíž ani nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých
důkazů, které by projednávanou věc zatížily tvrzenou nezákonností a
nepřezkoumatelností.
29. K výtkám týkajícím se nezákonně získaných důkazů prostřednictvím sledování
provedeného v rozporu se zákonem poznamenal, že sledováním osob a věcí se
rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem
technickými nebo jinými prostředky (§ 158d odst. 1 tr. ř.). Jelikož v
projednávané věci docházelo k operativní činnosti v kavárenském prostoru, kde
se obvinění scházeli, je zřejmé, že nebyl dán předpoklad, že by mohlo dojít k
zásahu „do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo ke zjišťování
obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí“, který by vyžadoval
postup a povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. Za uvedené situace tudíž
bylo dostačující povolení státního zástupce v režimu § 158d odst. 2 tr. ř. S
otázkou konkurence potenciálně ohroženého práva na soukromí se zájmem na
odhalování trestné činnosti se přesvědčivým způsobem vypořádal odvolací soud v
bodě 94. odůvodnění napadeného rozhodnutí, s jehož výkladem se státní zástupce
ztotožnil. Současně nepřisvědčil námitkám, že operativní činnost byla
povolována na základě smyšlených a účelových informací. Ačkoli se některé z
prvotních poznatků stran neoprávněného nakládání s informacemi ze strany
policistů během následného prověřování nepotvrdily, uvedená skutečnost ještě
bez dalšího nezakládá nezákonnost postupů vedoucích k zadokumentování následně
shromažďovaných důkazů (dále srov. bod 604. odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně). Námitky, že celý počátek trestního řízení byl čistě účelový, jsou
podle státního zástupce negovány již prokázanou skutečností, že s neveřejnými
informacemi z vybraných trestních řízení manipulováno bylo, a to právě
obviněnými (srov. argumentaci odvolacího soudu v bodech 104. a 105. odůvodnění
napadeného rozsudku). Pakliže bylo navíc prvotně dáno podezření ze spáchání
trestného činu mj. osobami zařazenými u Generální inspekce bezpečnostních sborů
Ostrava a ve věci byl činný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci, přičemž úkony přípravného řízení prováděl Okresní soud v Ostravě,
zůstávají námitky stran věcně a místně nepříslušného soudu, jak je prezentoval
obviněný J. R., zcela nepřiléhavé.
30. K námitkám obviněného J. R., že důkazní břemeno bylo požadavkem na označení
konkrétních nahrávek k přehrání přenášeno na obhajobu, podotkl, že zákon
nestanoví, aby již v podané obžalobě musely být konkretizovány pasáže nahrávek,
jež mají být během hlavního líčení přehrávány. Soud prvního stupně se navíc v
bodě 586. odůvodnění rozsudku vypořádal právě s přístupem k nosičům, na nichž
jsou zaznamenány nahrávky, které nic relevantního pro projednávanou věc
nepřináší, opak by byl nepraktický i z ekonomického hlediska. Obžaloba následně
během dokazování označila konkrétní důkazy na podporu svých tvrzení stran
spáchání trestného činu a obhajoba má naopak právo poukazovat na okruh důkazů,
které verzi obžaloby vyvrací. Postupem, kdy se soud dotazuje obhajoby, zda a
které konkrétní pasáže mají být na její návrh přehrány, není obviněným rozhodně
upíráno právo na obhajobu či dokonce na spravedlivý proces právě stran
přenášení důkazního břemene. Požadavek soudu nelze brát za neadekvátní a náhlý,
neboť již od přípravného řízení měli obvinění a jejich obhájci právo nahlížet
do spisu, pořizovat si jeho kopie, seznamovat se s jeho obsahem atd., a to i
pokud se jednalo o důkazy, které byly předmětem projednání prvně teprve v rámci
hlavního líčení. Za situace, kdy podle názoru státního zástupce není
projednávaná věc v namítaném rozsahu zatížena porušením práva na obhajobu,
resp. na spravedlivý proces, zůstávají námitky týkající se způsobu vedení
dokazování čistě procesního charakteru a jako takové nespadají pod uplatněné
dovolací důvody.
31. Dále státní zástupce konstatoval, že z hlediska dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze obsahově relevantní námitky spatřovat zejména
v namítané absenci objektivní, jakož i subjektivní stránky projednávaných
skutkových podstat, tj. jednak zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1,
odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak zločinu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v různých
formách účastenství. Přesto obvinění v mnoha ohledech i v těchto bodech
převážně rozporovali učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a
druhého stupně. Soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění
svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Pokud jde o skutkovou podstatu zločinu
podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pak bylo
prokázáno, že při interakci mezi K. K. a J. R. a sdělení informací ke kauze
Jezdeckého areálu na XY, J. R. K. K. za jeho kroky v této kauze slíbil, že mu
osoba jednající za příjemce dotace, za ušetření částky 30 milionů Kč, poskytne
blíže neurčenou finanční odměnu (v podrobnostech srov. body 674. a násl.,
sumarizaci v bodě 729. a poté body 745. a násl. odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Rozhodně se přitom nejednalo o tzv. hospodské řeči, jak se
obviněný po celé trestní řízení snažil zlehčovat proběhlé jednání. Podle
státního zástupce si lze jen stěží představit situaci, že se dvě osoby sejdou v
restauračním zařízení, a protože se moc neznají, tak aby řeč nestála,
rozebírají živé trestní kauzy. Měl za to, že obstát nemůže ani argumentace, že
konkrétní úplatek poskytnut nebyl, neboť obviněný byl odsouzen za jednání, že
úplatek slíbil, což je jedna z alternativ, jež pro naplnění projednávané
skutkové podstaty postačuje. S uvedeným souvisí námitky I. K., že se soudy
nezabývaly povahou informací, tj. zda dané informace vůbec měly potenciál
ovlivnit probíhající trestní řízení, či přesněji přímo ohrozit či zmařit účel
trestního řízení. Státní zástupce se s argumentací obviněného neztotožnil.
Upozornil, že již jen samotné vyzrazení, že některé např. projekty či dotace
jsou předmětem prověřování ze strany policejního orgánu, pakliže je sděluje
výše postavený příslušník Policie České republiky osobě aktivně činné v
podnikatelském prostředí s kontakty na místní politickou scénu, je možné
nazírat jako informace ohrožující účel trestního řízení, zejména za situace,
pokud by zjištěné skutečnosti byly sdělovány osobám, které jsou na
prověřovaných kauzách přímo zainteresovány. Poté, co obviněný K. K. informace
stran trestních řízení, jež měly zůstat utajeny, vyzradil I. K. a J. R.,
nemohl již ovlivnit, zda a komu je dál předají. Soudy poté přiléhavě poukázaly
na skutečnost, že pokud se informace z trestních řízení dostanou k nepovolaným
osobám právě v počátečních fázích trestního řízení, kdy je dán největší zájem
na jejich utajení, aby mohla být rozkryta (potenciální) trestná činnost, jde o
stav o to nebezpečnější, než když dochází k únikům informací v pozdějších
fázích trestního řízení, byť i tak se jedná o nežádoucí stav.
32. K obviněným K. K. rozporovanému porušení mlčenlivosti policisty státní
zástupce se ztotožnil s výkladem § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii České republiky, jak jej učinil soud prvního stupně, podle kterého je
pojem „skutečností, které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných
osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami,“ potřeba vykládat
ve vazbě na konkrétní případ a konkrétní zainteresované subjekty, mezi kterými
jsou informace sděleny. Zdůraznil, že zákon v nastíněném případě sice nelze
vykládat natolik extenzivně, aby příslušníci policie de facto nemohli
komunikovat takřka s nikým a o ničem, co by s prací policisty souviselo, na
druhou stranu obviněný K. K. si ze své pracovní pozice, resp. s alespoň
rámcovým vědomím o podnikatelských a dalších aktivitách obviněného I. K. či J.
R., musel být vědom, že referuje o typově zcela jiných záležitostech, než jsou
ony tzv. hospodské řeči o např. neutěšených personálních poměrech či odměňování
ve strukturách policejního orgánu, případně že např. nostalgicky nevzpomíná na
starý, úspěšně uzavřený případ. Informace sdělované k probíhajícím trestním
řízením, kde byly mj. prověřovány podnikatelské subjekty přímo z prostředí, ve
kterém se obvinění sami pohybovali, jsou logicky zcela odlišného charakteru a
není důvod, aby na ně povinnost mlčenlivosti ze strany K. K. nedopadala. Soud
prvního stupně se pak zabýval i tím, že nebyla dána žádná výjimka ke sdělování
těchto údajů. O v řízení namítanou operativní činnost prováděnou K. K. se
taktéž jednat nemohlo. V podrobnostech odkázal na výklad soudu prvního stupně,
prezentovaný v odůvodnění jeho rozsudku v bodech 622. a následujících (taktéž
viz body 115. a následující odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Státní zástupce tedy jako přiléhavé hodnotil závěry soudů, že K. K. porušil své
povinnosti vyplývající mu z práce policisty, kdy jednal jednak v rozporu s § 45
odst. 1 písm. b), c) a i) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, resp. v rozporu s § 115 odst. 1 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
33. Ohledně právní kvalifikace jednání obviněného K. K. přisvědčil státní
zástupce závěrům soudů prvního i druhého stupně, že tento jednal coby úřední
osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Poznamenal, že s ohledem
na charakter proběhlého jednání s přihlédnutím ke služebnímu zařazení
obviněného, osobě, jíž byly informace sdělovány, podstatě sdělovaných informací
a potenciálnímu následku není namístě, aby na obviněného nebylo nahlíženo jako
na úřední osobu jen proto, že informace sděloval nad sklenicí alkoholu v
restauraci. Zdůraznil, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že K. K.
předával I. K. informace, kterými disponoval právě s ohledem na své působení
ve služebním poměru, resp. ve funkci náměstka KŘP Olomouckého kraje. Předmětné
informace byly pravdivé a jejich případné zveřejnění mohlo reálně ohrozit či
přímo zmařit účel trestního řízení. Byla tak splněna i podmínka podle § 127
odst. 2 tr. zákoníku, tedy aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s
pravomocí a odpovědností pachatele. K obviněným rozporované kvalifikované
skutkové podstatě podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku poznamenal, že
pakliže v obecné rovině naplnění znaku „způsobení vážné poruchy v činnosti“
orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci
předpokládá vyvolání situace, která brání předmětné instituci v řádném plnění
jejích základních úkolů, a to po určitou, ne zcela zanedbatelnou dobu, tak
soudy v aktuálně projednávané věci přiléhavě poukázaly na nebezpečí sdělování
informací o probíhajících přípravných řízeních trestních a na skutečnost, že
při vyzrazení informací a jejich zneužití dalšími osobami je takový stav
způsobilý narušit a bránit policejnímu orgánu v plnění základních úkolů stran
odhalování a zadokumentování trestné činnosti. Soudy pak konstatovaly, že
nebylo prokázáno, že by reálně došlo k porušení či zmaření činnosti policejního
orgánu (KŘP Olomouckého kraje), které by bylo možné kvalifikovat jako vážná
porucha v činnosti státního orgánu, což našlo odraz ve výsledné právní
kvalifikaci projednávaného jednání. Soudy taktéž reflektovaly, že ustanovení §
329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je poruchovým trestným činem, nikoli
ohrožovacím. Podstatné ovšem zůstává, že jednání obviněných K. K. a I. K. bylo
samo o sobě způsobilé ohrozit fungování policejního orgánu, jelikož mohlo vést
např. k varování zájmových osob před činností policejního orgánu. Byla tak
nastolena reálná možnost, že bude docházet k ovlivňování svědků, ničení a
pozměňování důkazů apod. Pokud by k tomuto reálně došlo, byla by narušena
důvěra (nejen) širší veřejnosti v činnost orgánů činných v trestním řízení,
demotivována snaha stran oznamování trestné činnosti apod.
34. Obviněným K. K. zpochybňovaná „motivace“ k jemu přisuzovanému jednání je
podle státního zástupce dostatečně ozřejměna v odůvodnění napadeného rozsudku
odvolacího soudu. Na základě zaznamenaných hovorů mezi obviněnými bylo možné
dovodit, že obviněný jednal s vědomím, že jeho tehdejší pracovní pozice není
automatická a taktéž nemusí trvat věčně. Proto jednal s myšlenkou, že když bude
zadobře s osobami, jež mohou hýbat děním v politice či strukturách policie,
bude i jeho vlastní mj. pracovní pozice stabilní. Pakliže obviněný namítá, že
jeho motivace byla ze strany soudů mylně uchopena, státní zástupce upozornil,
že přestože jí v některých aspektech byla odůvodněna samotná subjektivní
stránka trestného činu podle § 329 tr. zákoníku, nejedná se o obligatorní znak
citované skutkové podstaty, tudíž i pokud by se soudy v těchto bodech částečně
uchýlily k domněnkám, na výsledné právní kvalifikaci by se nic nezměnilo. Soud
prvního stupně navíc s oporou v zachycených hovorech přiléhavě poukázal na
pracovní prostředí, ve kterém obviněný K. K. působil, tedy prostředí
ovlivňované konexemi a klientelismem (viz body 638. až 641. odůvodnění
rozsudku). K související problematice zneužití pravomoci úřední osoby a možné
motivaci pachatele se vyjadřoval taktéž Nejvyšší soud (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1250/2020), přičemž bylo
konstatováno, že již samotné získání, shromažďování a uchovávání neoprávněně
získaných informací, jež by mohly být využity v osobních či obchodních
vztazích, je možné považovat za imateriální zvýhodnění, na které pachatel nemá
právo. Odkaz soudu prvního stupně na uvedený případ sloužil právě ke zdůraznění
povahy osob, mezi kterými ke sdělování informací docházelo, tj. vysoce
postaveného policejního funkcionáře a osob z podnikatelského prostředí.
35. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného I. K. ohledně
rozporu mezi návětím a jednotlivými body skutkové věty rozsudku soudu prvního
stupně. Přestože při náhledu na dílčí útoky může vyvstat nesrovnalost mezi
uchopením jednání, zda tedy bylo „soustavné a pravidelné“ či se omezuje na
několik málo dílčích jednání, při náhledu na proběhlé jednání jako celek je
zřejmé, jaký skutkový děj je obviněnému kladen za vinu, jakým způsobem se jej
měl dopustit a proč je po právní stránce kvalifikován právě jako pokus
účastenství ve formě organizátorství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. c) tr. zákoníku.
36. K námitkám obviněných K. K. a I. K. proti výrokům o uložených trestech po
připomenutí, pod kterým dovolacím důvodem lze ty které námitky proti výroku o
trestu uplatnit, státní zástupce konstatoval, že soud zcela jasným a
přezkoumatelným způsobem rozvedl všechny polehčující a přitěžující okolnosti,
které bylo namístě v případě obviněného K. K. zvažovat, přičemž opomenuta
nezůstala bezúhonnost obviněného, délka trestního řízení, která nebyla
zapříčiněna obviněným, jakož ani skutečnost, že jednání obviněného bylo
posuzováno ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. K rozporované
přitěžující okolnosti podle § 42 písm. m) tr. zákoníku obviněný vznesl námitky
stran rozporu provedených důkazů a dovozených skutkových zjištění, kdy těmto
podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit. Během řízení vyšlo najevo, že
obviněný referoval i o dalších činnostech policejního orgánu než jen o těch,
jež tvoří projednávaný skutek. Závěr odvolacího soudu, že obviněný informoval
„v podstatě o všem, co se na Krajském ředitelství policie Olomouckého kraje
prověřuje“ nelze nahlížet příliš extenzivně. Podstatné je, že obviněný na
schůzkách s I. K. zmiňoval i jiná trestní řízení, a to i mimo rámec období
páchání trestné činnosti vymezené popisem skutku. Za mylný považoval státní
zástupce názor K. K., že soudy měly aplikovat § 58 odst. 6 tr. zákoníku a
ukládat trest za jeho současného mimořádného snížení pod zákonem stanovenou
sazbu. Mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku je fakultativní
možností soudu, nikoli obligatorním postupem. K namítanému porušení, či alespoň
nezvažování zásady ne bis in idem stran skutečnosti, že K. K. již měl být pro
své jednání potrestán, státní zástupce zdůraznil, že pokud byl obviněný
postižen „propuštěním ze služebního poměru“, jak sám uvádí, tak se nejedná o
ani částečně totožný postih jako je trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či jiném obdobném poměru u
bezpečnostního sboru. Soud tímto dal najevo, že nejen ukončení služebního
poměru, ale i nemožnost dalšího působení v něm v následujících (pěti) letech
jsou adekvátní reakcí na páchanou trestnou činnost. Přestože správní rozhodnutí
ve věci jeho propuštění ze služebního poměru není blíže reflektováno v rámci
úvah soudu při ukládání trestu, soud prvního stupně byl s okolnostmi správního
řízení seznámen a do odůvodnění svého rozsudku je zahrnul (viz bod 645.
odůvodnění).
37. K obviněným I. K. rozporovanému postupu soudů při ukládání peněžitého
trestu státní zástupce poznamenal, že přestože výsledná částka nesmí být
opomenuta, k této vede výpočet stran počtu denních sazeb a jejich výše.
Kritéria rozvedená v § 67 a § 68 tr. zákoníku odvolací soud přesvědčivě rozvedl
v bodech 277. až 286. odůvodnění napadeného rozsudku, kdy jasně vymezil, jaké
úvahy vedly ke stanovení počtu 182 denních sazeb, a to s přihlédnutím k povaze
a závažnosti spáchaného trestného činu. Následná výše jedné denní sazby byla
taktéž dostačujícím způsobem odůvodněna. Rozhodně nebyl jediným kritériem údaj
uváděný před deseti lety při výslechu obviněného, jak poukazoval. Soud zvažoval
taktéž vlastnictví nemovitého majetku a účast v obchodních společnostech.
Obviněnému dal sice za pravdu, že nelze automaticky přebírat údaje např. stran
potenciální hodnoty podílu obchodní společnosti, soud nicméně může stanovit
majetkové poměry obviněného odhadem, aniž by přitom automaticky porušoval
zákonné limity pro ukládání peněžité sankce. Výsledná podoba peněžitého trestu
tudíž není projevem libovůle, jak namítal obviněný, nýbrž výsledkem zjištění,
která mají oporu v provedeném dokazování.
38. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §?265i
odst.?1 písm.?e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
39. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný K. K. replikou, v níž předně
k poukazu o zjevné neopodstatněnosti jeho dovolání z důvodu opakování námitek
upozornil na absenci řádného odůvodnění odsuzujících rozsudků soudů obou
stupňů. Zdůraznil, že ani státní zástupce ke každé konkrétní dovolací námitce
nepoukázal na konkrétní část odůvodnění rozsudků, kde by byla námitka
vypořádána. Nejvyšší státní zastupitelství podle dovolatele setrvalo na zcela
paušálních opakovaných tvrzeních, že má být odůvodnění rozsudků dostatečné, a
jakoukoliv věcnou reakci na dovolací námitky neposkytlo. Podle jeho názoru je
přitom zcela zjevné, že odůvodnění odsuzujících rozsudků objektivně nemůže
vypořádávat dovolací argumentaci už proto, že tato argumentace je směřována
právě proti nim a jejich konkrétnímu znění. O pouhé opakovaní dosavadní
obhajoby ve smyslu citované judikatury se tak zjevně nejedná. Měl za to, že se
státní zástupce, stejně jako soudy, dopouští porušení elementárních principů
trestní odpovědnosti, když klíčové usvědčující okolnosti jen prezentuje, aniž
by pro ně byl opatřen důkazní podklad. K naplnění znaků kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. znaku „vážné poruchy v činnosti
orgánu veřejné moci“, obviněný s poukazem na statistiky v rezortu justice z
roku 2014 uvedl, že 9 trestních věcí, k nimž se vztahuje předmět řízení,
představovalo zcela mizivý zlomek agendy KROK (méně než 1 promile). I z tohoto
kvantitativního pohledu je tak prakticky vyloučeno uvažovat v kontextu předmětu
řízení o vážné poruše v činnosti KROK jako celku. Vyvozoval proto, že soudy
zjištěné skutečnosti nelze subsumovat pod kvantitativní aspekty právního znaku
„vážnosti“. V této souvislosti upozornil i na určitou zmatečnost rozsudků soudů
obou stupňů, které bez podrobnější úvahy či odůvodnění obviněného K. K. uznaly
vinným v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s
tvrzením, že jeho jednání mělo směřovat „k tomu, že Krajské ředitelství Policie
Olomouckého kraje nebude vykonávat svou funkci nestranného orgánu činného v
trestním řízení“. Zdaleka ne všechny kauzy, které jsou předmětem skutku, byly
na KROK (pod vedením obviněného) vůbec přímo vyřizovány. Ve skutečnosti to byly
jen 4 z 9 kauz, tedy jen menšina (kauzy I., II. III, V.). Ve zbývajících
případech oním „nestranným orgánem činným v trestním řízení“ byly jiné složky
Policie, které pod přímé vedení obviněného nespadaly (4 věci v působnosti
územního odboru, 1 působnosti ÚOKFK), přičemž (částečně až na skutek pod bodem
IX.) ani nebylo prokázáno jakékoliv reálné využití oné výše popisované obecné
„působnosti KROK v okresních věcech“ ze strany obviněného. Podle jeho názoru je
tak zjevné, že i pokud by hypoteticky měla platit nijak nedoložená úvaha o
ohrožení řádného vedení trestního řízení, porucha by musela nastat u jiného
orgánu, než je v rozsudcích tvrzeno, protože KROK v daných kauzách nijak
konkrétně nepůsobilo.
40. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných I. K.
a K. K. nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti
němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru,
že dovolání jsou částečně důvodná. Současně uzavřel, že dovolání obviněného J.
R. je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
41. Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) úvodem připomíná, že ve vztahu ke
všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění
I. K. a J. R. odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a
h) tr. ř., obviněný K. K. nad tento rámec též na důvody dovolání obsažené v §
265b odst. 1 písm. i), m) tr. ř.
42. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod
písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých
okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo
podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené
pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho
obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba
nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad
odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných
důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací
důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena
přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které
předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku,
byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa).
Odvolání obviněného K. K. v části směřující proti výroku o vině bylo odvolacím
soudem po jeho věcném přezkoumání zamítnuto, podle dovolatele však v řízení
předcházejícím jeho rozhodnutí byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g), h) tr. ř. Na totožné důvody dovolání ostatně odkázali též obvinění I.
K. a J. R. [aniž by současně deklarovali též důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř., což samo o sobě není překážkou dovolacího přezkumu ve
stejném rozsahu].
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na
třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro
naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném
rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů
provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna
z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají
určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
44. Pod obviněnými deklarovaný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze podřadit jejich námitky proti správnosti a úplnosti
skutkových zjištění soudů. Vytýkané vady pramení z všemi obviněnými tvrzeného
vadného způsobu hodnocení důkazů, opomenutí klíčových důkazů (obviněný K. K.) a
použití tzv. prostorových odposlechů jako důkazů získaných a provedených v
rozporu se zákonem (obviněný J. R.).
45. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v
projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný
rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků
trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil
(zejména body 647.–729. rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné a mimořádně
přehledné rekapitulaci provedených důkazů v předchozí části odůvodnění
rozsudku, body 136.–226. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah
mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Nelze nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili v dovolání, jsou opětovným
zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud
prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly,
proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně
rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění
soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti
skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že
takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem
na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro
lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu,
týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i
stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně
odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné,
jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně
zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek
ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze
dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp.
zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov.
na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo
1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
46. Co do způsobu nesprávného hodnocení důkazů v zásadě všichni dovolatelé po
předložení vlastní verze vyhodnocení jimi označených důkazních prostředků
označili skutkové okolnosti, které podle jejich mínění nebyly prokázány. Lze
shrnout, že podle dovolatelů skutkový stav v podobě popsané ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke každému z nich jednotlivě nebyl
prokázán, v mnohém jde toliko o důkazně nepodloženou spekulaci soudu, který
provedené důkazy hodnotil selektivně v jejich neprospěch. Z odůvodnění
napadených rozsudků je ale zjevné, že soudy obou stupňů (zvláště pak soud
prvního stupně) postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §
125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí
neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že každý ze soudů nižšího stupně hodnotil
provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své
hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených
důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o
sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení zásady in dubio
pro reo či práva na spravedlivý proces, jak mínili dovolatelé.
47. Obviněný K. K. také v podrobnostech rozvedených pod bodem VIII. dovolání
vytkl, že ve vztahu k prověření jeho námitky týkající se zájmového ovlivnění
počáteční fáze trestního řízení a v ní opatřených podkladů ze strany některých
policistů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu nebyly bez řádného
vysvětlení odvolacího soudu provedeny jím navrhované důkazy, tj. výslechy
původně 8 a posléze 3 jím konkretizovaných svědků a externí disk s dalšími
odposlechy, jež pokládal za podstatné a velmi závažné, v důsledku čehož jde o
tzv. opomenuté důkazy.
48. Argumentaci dovolatele však dovolací soud nemohl přisvědčit. Z rozhodnutí
odvolacího soudu naopak plyne, že tento soud dostatečně vysvětlil, proč
nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování v naznačeném rozsahu (srov.
body 227.–234. rozsudku). Nejedná se tedy o opomenutý důkaz, jímž by se soud
nezabýval. V tomto kontextu není od věci poznamenat, že ani podle judikatury
Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96,
usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen
vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž
provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu
nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů
(např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn.
III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů
ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na
odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze
založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno.
49. Odvolací soud se s návrhy obviněného K. K. na doplnění dokazování seznámil
a vyhodnotil je jako nadbytečné. Otázku tzv. opomenutých důkazů řešil ve světle
judikatury ESLP i Ústavního soudu a mimo jiné akcentoval, že tzv. opomenuté
důkazy musí mít bezprostřední vazbu na rozhodná skutková zjištění. Připomněl,
že už soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil, že v podstatě již neexistuje
žádný další dosud neprovedený důkaz, který by mohl přinést nové poznatky pro
rozhodnutí, a odvolací soud sdílí přesvědčení, že skutkový stav byl bezpečně
objasněn. Odvolací soud dále významně poznamenal, že v předmětné věci se jedná
o verbální skutky, které jsou prokázány především zvukovými nahrávkami (o
zákonnosti jejich opatření bude ještě v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu
pojednáno), nejde o žádné přepisy či vyhodnocení ze strany policejního orgánu.
Odvolací soud také přisvědčil soudu prvního stupně, že pro řešení této trestní
věci není podstatné řešení atmosféry na KROK, názorové rozdíly, rozlišení
skupin, které byly „s K.“ a které byly „proti K.“, za nepodstatné označil i
okolnosti, které k tomuto případu vedly, jaký byl K. K. manažer či nadřízený
apod. Stejně jako odvolací soud, tak i Nejvyšší soud souhlasí se závěrem, že
soud prvního stupně správně hodnotil okolnosti zahájení prověřování toliko
prizmatem zákonnosti provedení úkonů přípravného řízení, resp. zákonnosti
získaných důkazů, se závěrem, že prvotní úkony byly provedeny a důkazy získány
zákonným způsobem. Odvolací soud nato opodstatněně vyvodil, že obviněným K. K.
navrhované doplnění dokazování není z hlediska rozhodných skutkových zjištění
významné, proto je vyhodnotil jako nadbytečné a zamítl je.
50. Odvolací soud tudíž řádně vyložil, proč se nejedná o tzv. opomenuté důkazy
a beze zbytku se vypořádal s nyní znovu uplatňovanou námitkou obviněného o
existenci této vady. Dovolací soud neučinil žádný poznatek, který by výhrady
obviněného podpořil. Proto i on uzavřel, že co do rozhodných skutkových
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejde o
situaci, že by ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny
navrhované podstatné důkazy, nejde o vadu řízení založenou na tzv. opomenutých
důkazech. Obviněným uplatněné důkazní návrhy byly odvolacím soudem opodstatněně
vypořádány jako nadbytečné, v souladu s trestním řádem o nich bylo rozhodnuto
(č. l. 19123) a tento procesní postup byl v rozhodnutí soudu náležitě
odůvodněn. Vadami tvrzenými v dovolání proto napadená rozhodnutí v tomto směru
netrpí.
51. Obviněný J. R. vytkl, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech, když byly použity důkazy získané a provedené v rozporu
se zákonem, čímž došlo i k porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně jako
takové důkazy označil prostorové, směrové či jiné cílené odposlechy, u nichž
není ze spisu zřejmý přesný způsob pořízení. Odposlechy nebyly podle jeho
mínění řádně povoleny příslušným orgánem, přičemž byla účelově obcházena věcná
a místní příslušnost soudů. Znovu upozornil na nepoužitelnost tzv. prostorových
odposlechů, které byly pořizovány bez soudního povolení, nebo je vydal soud,
který nebyl věcně a místně příslušný, byl účelově vybrán. Uvedl, že podle
judikatury jde o závažný zásah do práva na soukromí, který nelze provádět pouze
se souhlasem státního zástupce, jde-li o cílený odposlech konkrétní osoby.
Poukázal i na to, že moderní technické možnosti a narůstající selektivní metody
sledování zvyšují riziko obcházení kontrolních mechanismů. Proto také žádal,
aby důkazy pořízené těmito metodami byly vyloučeny jako neoprávněné v zájmu
dodržování zákonů a zásad právního státu. Podle tohoto obviněného vadně bylo
realizováno i samotné provedení důkazů. Namísto toho, aby obžaloba předem
označila konkrétní pasáže nahrávek rozhovorů, z nichž dovozuje vinu, za důkaz
uvedla v podstatě veškeré nahrávky jako celek. Následně se formálně provedl
důkaz pouhými nosiči, na nichž byly nahrávky uloženy, a po obhajobě se
požadovalo, aby sama určila konkrétní pasáže, které mají být přehrávány či
rozporovány, čímž byla tíha dokazování nesprávně přenesena na obhajobu. Ani
těmto výtkám dovolací soud nepřisvědčil.
52. V této souvislosti nutno již úvodem předeslat, že jak soud prvního
stupně, tak odvolací soud se otázkami předestřenými obviněným J. R. podrobně a
pečlivě zabývaly a závěry, jež učinily (soud prvního stupně pod body 595.–605.
rozsudku, odvolací soud pod body 92.–106. rozsudku), označuje i dovolací soud
za správné. Z důvodů přesvědčivosti zevrubného odůvodnění rozsudků soudů má za
nadbytečné jejich správné, spisovému materiálu odpovídající údaje znovu
reprodukovat.
53. Sledováním osob a věcí se podle § 158d odst. 1 tr. ř. rozumí získávání
poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo
jinými prostředky. Podle § 158d odst. 2 tr. ř. sledování, při kterém mají být
pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě
písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do
nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných
písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků,
lze je podle § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečnit jen na základě předchozího
povolení soudce. Odvolací soud výstižně připomněl, že zatímco v případě
telefonních odposlechů (odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88
tr. ř.) je nutné zajistit účinnou kontrolu nezávislou a nestrannou soudní mocí,
v případě prostorových odposlechů je soudní kontrola prováděna, až když jde o
zásah do nedotknutelnosti obydlí nebo do listovního tajemství. V ostatních
případech lze sledování, mají-li být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné
záznamy, uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce.
Jelikož v projednávané věci docházelo k operativní činnosti v kavárenském
prostoru, kde se obvinění scházeli, je zřejmé, že nebyl dán předpoklad, že by
mohlo dojít k zásahu „do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo
ke zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí“,
který by vyžadoval postup a povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. Za
uvedené situace tudíž bylo ve vztahu k audiozáznamům pořízeným ve vnitřních
prostorách kavárny Cafe XY hotelu XYv Olomouci, jakož i na dalších místech (viz
bod 596. rozsudku soudu prvního stupně) dostačující povolení státního zástupce
v režimu § 158d odst. 2 tr. ř. a důkazy lze označit za procesně využitelné.
Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě reagoval i na námitku jmenovaného
obviněného týkající se svou podstatou konkurence zájmu na odhalování a
postihování trestné činnosti s právem na ochranu soukromí jednotlivce ve smyslu
čl. 7 Listiny základních práv a svobod (bod 94. a násl. rozsudku) a v konkrétní
situaci již označený postup založený „jen“ na povolení státního zástupce jako
zákonem předvídaný akceptoval.
54. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pod body 596. a 597.
rekapituloval formální podmínky vydaných povolení ke sledování osob a věcí
podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. státním zástupcem Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci, jakož posléze i podle § 158d odst. 1, 3 tr. ř.
soudcem Okresního soudu v Ostravě a příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. soudcem Okresního soudu v Ostravě a
Krajským soudem v Ostravě, pečlivě je zkoumal z pohledu formálních i
materiálních podmínek jejich vydání a odůvodněně shledal, že povolení i příkazy
byly vydány zákonným způsobem, orgánem k tomu příslušným. Bylo-li prvotně dáno
podezření ze spáchání trestného činu mj. osobami zařazenými u Generální
inspekce bezpečnostních sborů Ostrava a ve věci byl činný státní zástupce
Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, přičemž úkony přípravného řízení
prováděl Okresní soud v Ostravě, zůstávají námitky stran věcně a místně
nepříslušného soudu a účelového výběru, jak je prezentoval obviněný J. R.,
zcela nepřiléhavé.
55. Nelze přisvědčil ani námitkám, že operativní činnost byla povolována na
základě smyšlených a účelových informací, jak vytkl obviněný J. R. a jak
naznačoval obviněný K. K. Odvolací soud k tomu správně poznamenal (bod 104.
rozsudku), že na samém počátku trestního řízení nemohou být objasněny skutkové
okolnosti, které zakládají totožnost skutku, naopak následným prověřováním mají
být zjištěny; prověřování má tak objasnit další podrobnosti k získanému
prověření. Poznatky získané z trestního oznámení či z vlastní operativně
pátrací činnosti policejního orgánu jsou tudíž jen mlhavé, nejasné a mají být
teprve dalšími úkony trestního řízení prověřeny. Z uvedeného také vyplývá, že
na počátku musejí být vymezeny jen ty skutkové okolnosti, které jsou
policejnímu orgánu známé, které mají být prověřeny a které důvodně nasvědčují
tomu, že byl spáchán trestný čin, jakož i způsob, jakým se o nich dozvěděl.
Ačkoli se některé z prvotních poznatků stran neoprávněného nakládání s
informacemi ze strany policistů během následného prověřování nepotvrdily,
uvedená skutečnost ještě bez dalšího nezakládá nezákonnost postupů vedoucích k
zadokumentování následně shromažďovaných důkazů (dále srov. bod 604. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně).
56. K námitkám obviněného J. R., že důkazní břemeno bylo požadavkem na označení
konkrétních nahrávek k přehrání přenášeno na obhajobu, lze ve shodě se státním
zástupcem připomenout, že zákon nestanoví, aby již v podané obžalobě musely být
konkretizovány pasáže nahrávek, jež mají být během hlavního líčení přehrávány.
Soud prvního stupně se navíc v bodě 586. odůvodnění rozsudku vypořádal právě s
přístupem k nosičům, na nichž jsou zaznamenány nahrávky, které nic relevantního
pro projednávanou věc nepřináší, opak by byl nepraktický i z ekonomického
hlediska. Obžaloba následně během dokazování označila konkrétní důkazy na
podporu svých tvrzení stran spáchání trestného činu a obhajoba má naopak právo
poukazovat na okruh důkazů, které verzi obžaloby vyvrací. Postupem, kdy se soud
dotazuje obhajoby, zda a které konkrétní pasáže mají být na její návrh
přehrány, není obviněným rozhodně upíráno právo na obhajobu či dokonce na
spravedlivý proces právě stran přenášení důkazního břemene. Požadavek soudu
nelze brát za neadekvátní a náhlý, neboť již od přípravného řízení měli
obvinění a jejich obhájci právo nahlížet do spisu, pořizovat si jeho kopie,
seznamovat se s jeho obsahem atd., a to i pokud se jednalo o důkazy, které byly
předmětem projednání prvně teprve v rámci hlavního líčení. Soud prvního stupně
v odůvodnění rozsudku (bod 605.) vysvětlil, že soud provedl tento důkaz podle §
213 tr. ř. analogicky, předložil stranám k nahlédnutí veškeré nosiče, které
audiozáznamy obsahovaly, v případě nejzásadnějších důkazů obsažených v obžalobě
stranám předložil k nahlédnutí i jednotlivé soubory audiozáznamy obsahující, a
pokud kterákoliv ze stran navrhla přehrání takového záznamu, soud tak učinil.
Ke všem, ať již souhrnně nebo dílčím způsobem provedeným audiozáznamům, měli
všichni obvinění právo se vyjádřit, což také činili. Odvolací soud tento
procesní postup aproboval a akceptuje jej i dovolací soud. Ani on nemá za to,
že uvedeným procesním postupem byly důkazy provedeny nezákonně a mimo mantinely
spravedlivého procesu jako celku.
57. Nejvyšší soud proto uzavírá, že z hlediska důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
58. Již v této souvislosti lze poznamenat, že obviněným I. K. vytýkané vady v
popisu skutku nelze subsumovat pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., popisu skutku a jeho přiléhavosti však bude věnována pozornost v
návaznosti na právní posouzení skutku jak tohoto dovolatele, tak obviněného K.
K.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
59. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
„jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod citovaný
dovolací důvod lze podřadit především ty námitky obviněných I. K. a K. K.,
které svou podstatou směřovaly proti naplnění znaků základní a především
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku po stránce
objektivní i subjektivní, znaků organizátorství tohoto trestného činu podle §
24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (obviněný I. K.) a s určitou mírou benevolence
i výhrady obviněného J. R. proti právnímu posouzení jeho jednání především jako
trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a),
b) tr. zákoníku, ale i pomoci na trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
60. Úvodem je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů se odůvodnění právní
kvalifikace skutků všech obviněných pečlivě věnovaly a s výhradou související s
aplikací okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 329 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k obviněným I. K. a K. K. Nejvyšší soud jejich
závěry sdílí. Dovolací námitky obviněného J. R. směřující proti správnosti
právního posouzení jeho jednání jsou z převážné části toliko opakováním jeho
obhajoby uplatněné již v předcházející části řízení, s níž se soudy přesvědčivě
a správně vypořádaly. V podstatně totéž lze – až na již zmiňovanou výhradu –
konstatovat i ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných I. K. a K. K.
61. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému
škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní
samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, naplní znaky kvalifikované
skutkové podstaty podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
62. Objektem tohoto trestného činu je mimo jiné zájem na řádném výkonu
pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem. Jde pro veřejnou
správu o základní trestný čin, jehož prostřednictvím je určitým způsobem jako
druhový objekt chráněna důvěra veřejnosti ve výkon veřejné moci. Objektivní
stránka spočívá ve zneužití pravomoci úřední osoby výkonem své pravomoci
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
63. Trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr.
zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo
slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného
zájmu. Spáchá-li tento čin v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch
nebo způsobit jinému značnou škodu anebo jiný zvlášť závažný následek, naplní
znaky zvlášť přitěžující okolnosti podle § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a
spáchá-li takový čin vůči úřední osobě, i zvlášť přitěžující okolnosti podle §
329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
64. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném, nezištném a
zákonném obstarávání věcí obecného zájmu. Z hlediska naplnění objektivní
stránky trestného činu jednání pachatele spočívá mimo jiné v tom, že sám nebo
prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu jinému
nebo pro jiného úplatek slíbí. K naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje, aby
druhá osoba úplatek přijala, tedy nepřijetí nabídky, slibu nebo poskytnutí, či
dokonce výslovné odmítnutí úplatku nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014).
Rovněž skutečnost, zda bylo dosaženo úplatkem sledovaného protiprávního
zvýhodnění, není z hlediska naplnění znaků tohoto trestného činu významná, a
proto uplácející pachatel bude trestný i v případě, jestliže podplacená osoba
od počátku neměla v úmyslu mu vyhovět a cokoliv pro něj udělat. Trestný čin je
dokonán již pouhou nabídkou nebo slibem úplatku. K poskytnutí úplatku tedy v
případě nabídnutí nebo slibu úplatku vůbec nemusí dojít, fakticky v tomto
případě jde o předčasně dokonaný trestný čin (srov. ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní
zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4168).
65. U obou zmiňovaných trestných činů se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 tr. zákoníku nepostačuje úmysl k zneužití pravomoci, ale je
vyžadován zvláštní úmysl způsobit tím škodu, jinou závažnou újmu nebo získat
neoprávněný prospěch. Tomu odpovídající zákonný znak charakterizuje úmysl
pachatele přesahující objektivní stránku (též tzv. obmysl, dolus coloratus). K
dokonání trestného činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla, ale
postačuje, pokud je některá z vymezených forem zneužití pravomoci úřední osoby
provázena tímto specifickým druhým úmyslem. Platí, že zmiňovaný úmysl
přesahující objektivní stránku přečinu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku může
být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. zákoníku. Pro úplnost není od věci dodat, že úmysl opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální
(majetkové) nebo imateriální, přičemž může jít o jakékoliv zvýhodnění, na které
by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. Úmyslné zavinění se z hlediska
subjektivní stránky vyžaduje i u trestného činu podplacení podle § 332 tr.
zákoníku, přičemž i zde postačí úmysl eventuální, který musí pokrývat všechny
znaky objektivní stránky, včetně souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu.