U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o
dovolání obviněného L. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.
11. 2014, sp. zn. 5 To 354/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 105/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 8 T 105/2009,
byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších změn (dále „tr.
zák.“), kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že přesně
nezjištěného dne po dni 5. 6. 1997 do konce září 1997 v Č. T., okres K., jako
policejní inspektor Referátu cizinecké policie na hraničním přechodu Č. T.-M.,
v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, spočívající v zařazení do
vyššího platového stupně, předložil svému nadřízenému – vedoucímu referátu O.
M., a jeho prostřednictvím svému zaměstnavateli Policii České republiky,
padělané vysvědčení o maturitní zkoušce, kterou měl vykonat dne 5. 6. 1997 na
Střední průmyslové škole strojnické v K., které bylo založeno do personálního
spisu společně s hlášením osobních změn, na kterém stvrdil svým podpisem
absolvování úplného středního odborného vzdělání s maturitou, ač věděl, že
maturitní zkoušku nevykonal, a v důsledku toho v době od 6. 6. 1997 do 31. 12.
2006 v Č. T., Ch. a na jiných místech okresu K. neoprávněně pobíral vyšší mzdu,
než na jakou měl nárok, a tímto svým jednáním způsobil České republice, Policii
České republiky, Krajskému ředitelství policie Severomoravského kraje, škodu ve
výši 153.272 Kč a České republice, Ministerstvu vnitra, škodu ve výši 72.568 Kč.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit České
republice, Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie
Moravskoslezského kraje, škodu v částce 133.735 Kč a České republice,
Ministerstvu vnitra, ve výši 72.568 Kč.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 11. 2014, sp.
zn. 5 To 354/2014, odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na ně i proti
rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v nesprávné
právní kvalifikaci, protože neměl být uznán vinným trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 2 tr. zák., ale trestným činem poškozování cizích práv podle §
209 tr. zák., neboť maturitní vysvědčení předložil s cílem setrvat v
zaměstnání, nikoliv se na úkor zaměstnavatele obohatit. Policii České republiky
nevznikla majetková škoda, ale pouze nemajetková újma, protože právo na
stanovení kvalifikačních podmínek pro příslušníky policie je právem
nemajetkovým. Rovněž poukázal na to, že mu byl plat vyplácen za řádně a
plnohodnotně odvedenou práci, byl opakovaně kázeňsky odměněn, a tudíž
zaměstnavatel za plat, který obdržel až měsíc po odvedené práci, dostal
odvedenu kvalitní službu. Obviněný nikdy nevylákal nic navíc, než co by před
tím neodpracoval. Ze všech těchto důvodů nebyl naplněn zákonný znak skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák, neboť zaměstnavatel v
souvislosti s předložením maturitního vysvědčení neučinil žádnou majetkovou
dispozici a nedošlo ke vzniku škody, ale mohlo se jednat pouze o trestný čin
poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., který nemá majetkovou povahu.
Ve vztahu k použité právní kvalifikaci obviněný namítal i nenaplnění znaku
způsobení škody, protože ani sami poškození nebyli schopni údajnou škodu řádně
vyčíslit, a nakonec oba soudy odkazují na závěry znaleckého posudku z oboru
ekonomiky, odvětví mezd, Ing. Luboše Skupníka, jež nelze brát za řádně
vyčíslenou škodu, neboť uvedený znalec zpracoval pouze fiktivní nikoliv
faktické údaje. Navíc tento znalec nebyl schopen svůj znalecký posudek v rámci
výslechu před soudem obhájit a nevysvětlil ani všechny jím uváděné skutečnosti.
Dovolatel poukázal i na to, že uváděná škoda je včetně odvodů daně, zdravotního
pojištění a sociálního pojištění, aniž by soudy řádně zdůvodnily, proč by škoda
měla být stanovena včetně těchto odvodů, kdy došlo k dvojímu plnění ze strany
obviněného. Mohlo se jednat pouze o rozdíl mezi čistou mzdou mu vyplacenou a
čistou mzdou v přepočtu, a tedy maximální částka mohla představovat jen 49.202
Kč. V této souvislosti obviněný odkázal na příznivější znalecký posudek
znalecké organizace INFO 7, resp. posudek znalce Ing. Radomila Kochánka. V této
souvislosti obviněný považoval za nesprávný i výrok, jímž byl zavázán k náhradě
škody, která fakticky nevznikla, protože zaměstnavatel obviněného vždy dostal
za jemu vyplacený plat adekvátní službu v podobě dobře vykonané práce.
Obviněný ve vztahu k nesprávně užité právní kvalifikaci podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák. zpochybnil i závěr o úmyslném zavinění tohoto činu, protože jeho
záměrem nebylo zvýšení služebního příjmu, ale pouze se zbavit obavy ze ztráty
zaměstnání v případě, že si nedoplní maturitní vzdělání. Nebyl tedy veden
úmyslem se jakkoli obohatit a zaměstnavateli způsobit škodu, ale pouze setrvat
ve svém zaměstnání. Podle obviněného odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu
k otázce zavinění neobsahuje dostatečné argumenty ani podklady o potřebném
dokazování, neboť nebyly provedeny důkazy ve prospěch obviněného, zejména za
účelem objasnění jeho obhajoby spočívající v tvrzení, že předložil vysvědčení z
důvodu obav o své zaměstnání, o jehož přesvědčivosti svědčí i to, že toto
vysvědčení předložil až v únoru 1998, a že předmětnou hlášenku nevyplnil ani
nepodepsal. Obviněný, v kontextu s těmito argumenty, které podle něj svědčí při
absenci škody o chybějícím úmyslu, poukázal též na neexistenci příčinné
souvislosti mezi jeho jednáním a následkem.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný
namítal promlčení činu. Vycházel z přesvědčení, že pokud by skutek byl posouzen
jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., byl by tento čin
promlčen nejpozději dnem 1. 3. 2001, a tudíž oba soudy měly postupovat podle §
188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11
odst. 1 písm. b) tr. ř. a měly jeho trestní stíhání zastavit pro nepřípustnost.
O promlčení by se však jednalo i u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
2 tr. zák., což však soudy dostatečně nevyhodnotily a s jeho již dříve
vznesenými obdobnými námitkami se nevypořádaly, resp. jen velmi obecně na ně
reagovaly. Obviněný se neztotožnil se závěry soudů obou stupňů, pokud tuto jeho
námitku vypořádaly tím, že jde o trvající, resp. pokračující trestný čin. Soudy
nevysvětlily, z jakých skutečností pro tento závěr vyšly a o jaká tvrzení jej
opírají. Obviněný jej považuje, s odkazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 39 T 60/2012, a Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 29 T 23/2013, za nesprávný, a má zato, že jeho
jednání nelze pod pokračování v trestné činnosti podřadit, když se nejedná ani
o trvající delikt, neboť neudržoval protiprávní stav žádným svým dalším
konáním.
Promlčení trestního stíhání obviněný odvozoval z přesvědčení, že když nelze
vycházet z úvahy o pokračujícím ani trvajícím trestném činu, lze vycházet z
data předložení vysvědčení, k němuž došlo v únoru 1998. To však s ohledem na
zahájení trestního stíhání až dne 23. 2. 2009 znamená, že v tomto okamžiku již
byl čin promlčen, a to nejpozději ke dni 1. 1. 2004 v případě tříleté promlčecí
lhůty, a u promlčecí lhůty delší by k promlčení došlo k 1. 1. 2006.
Obviněný ve vztahu k promlčení shledal i ve vztahu k náhradě škody, u níž
poukázal na nesprávné použití ustanovení § 106 obč. zák. účinného do 31. 12.
2013 ve vztahu k desetileté promlčecí době, neboť užití tohoto ustanovení
nebylo nalézacím soudem nijak odůvodněno. Obviněný vyslovil domněnku, že
uvedené ustanovení v této souvislosti ani nelze užít.
Na základě těchto výhrad obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej Nejvyšší soud podle §
265m odst. 1 tr. ř. sám v plném rozsahu zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolání
obviněného ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považoval za
nedůvodné, avšak přisvědčil obviněnému v tom, že soud prvního stupně v
souvislosti s řešením otázky promlčení trestního stíhání nepřiléhavě uzavřel,
že jde o trvající trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Státní zástupce však
odkázal v rámci těchto právních úvah na rozhodnutí odvolacího soudu, v němž
Krajský soud v Ostravě konstatoval, že se jedná o pokračující trestný čin a že
celkové jednání obviněného trvající až do 31. 12. 2006 nebylo ničím přetrženo.
Státní zástupce též uvedl, že je v každém z těchto druhů trestných činů
rozhodující okamžik, kdy byla trestná činnost ukončena, potažmo poslední útok
či akt. Předmětná trestná činnost obviněného, aniž by v jejím průběhu nastal
mezník ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř., byla ukončena 31. 12. 2006, a teprve
poté začala běžet promlčecí doba pěti let. Škoda na cizím majetku, jakož i
obohacení obviněného vznikalo postupně po dobu, kdy byly vypláceny a pobírány
dávky vyšší mzdy, než na jaké měl obviněný nárok, a to na podkladě zařazení do
vyššího platového stupně v důsledku předložení padělaného vysvědčení o
maturitní zkoušce prokazující dosažení úplného středoškolského vzdělání. Státní
zástupce též připomenul, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160
odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému doručeno dne 23. 2. 2009, a proto nesouhlasil s
názorem obviněného, že v posuzovaném případě nastaly podmínky promlčení
trestního stíhání.
Podle státního zástupce k námitkám vztahujícím se k důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty, jimiž obviněný na základě vlastního
hodnocení důkazů nabízel novou, resp. modifikovanou verzi skutkového děje a
domáhal se změny skutkových zjištění, na níž rozvíjel svoji úvahu o spáchání
trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. Za výhrady rovněž
nemající právní povahu označil ty, jimiž dovolatel namítal absenci úmyslu a
příčinné souvislosti, a absenci vzniku škody, neboť tak činil opět primárně
prostřednictvím prosazování zásahu do skutkových zjištění. Nepovažoval je proto
uplatněné v souladu s avizovaným důvodem, stejně jako námitky směřující ke
zpochybnění hodnocení znaleckých posudků, neboť dovolatel tímto způsobem soudu
pouze vytýkal nedodržení procesních zásad podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli
vady při aplikaci hmotného práva. Námitky, kterými obviněný brojil proti
způsobu stanovení výše škody, měly v části právní povahu, avšak v souladu se
zněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je státní
zástupce považoval za zjevně neopodstatněné.
Ve vyjádření státní zástupce poukázal i na to, že obecné soudy rozhodovaly již
podruhé, když původním rozhodnutím odvolacího soudu byla věc vrácena k doplnění
dokazování, právě zejména k objektivizaci výše škody. Způsobením majetkové
škody z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu se proto
soudy zabývaly opakovaně. Snažily se výši škody objasnit co nejpřesněji a
nejpřesvědčivěji, neboť je představována složkami služebního příjmu
obviněného. Zdůraznil však, že příjem obviněného byl výlučně vázán na stupeň
dosaženého vzdělání, včetně zohlednění tzv. povinných odvodů spjatých s
navýšeným příjmem. Jestliže obviněný vytýkal nesprávné použití § 106 obč. zák.
bez adresného přiřazení k výroku o náhradě škody, činil tak, aniž by v dovolání
vysvětlil, v jakých skutečnostech a z jakých právních důvodů pokládá nárok na
náhradu škody za promlčený. Nadto státní zástupce takto předestřenou otázku
promlčení nároku na náhradu škody označil za směřující k polemikám s hodnocením
skutkových závěrů soudu, které vybočují z rámce dovolacího řízení. Protože
státní zástupce má za to, že nelze dovodit naplnění obviněným uplatněných
dovolacích důvodů, navrhl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) po zjištění, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval,
zda obviněným uplatněné dovolací důvody jsou podloženy relevantními výhradami,
neboť jen na jejich základě lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející
podrobit věcnému přezkoumání v dovolacím řízení.
Dovolání obviněného opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr.
ř. v zásadě spočívá na dvou výhradách. Jednak že soudy se řádně nevypořádaly s
právní povahou činu, jenž mu je kladen za vinu, tzn., že se nemůže jednat o
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože nezpůsobil
žádnou škodu, a jednak že bylo trestní stíhání promlčeno. U první z těchto
námitek se obviněný domáhal posouzení činu jako trestného činu poškozování
cizích práv podle § 209 tr. zák. Vytýkal též nedostatek subjektivní stránky pro
absenci úmyslu neoprávněně se obohatit, příčinnou souvislost mezi jeho jednáním
a škodlivým následkem a dovolával se promlčení trestního stíhání, stejně jako
vytýkal-li aplikaci ustanovení § 106 obč. zák. Nesprávný postup shledal i v
tom, že soudy nesprávně určily škodu, neboť řádně nevyhodnotily důkazy, o něž
svá zjištění opřely. Rovněž i ve výroku o povinnosti škodu uhradit užily
nesprávné ustanovení § 106 obč. zák. Tyto výhrady obviněný opřel o důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní.
Druhá výhrada týkající se promlčení trestního stíhání vycházela z názoru
obviněného, že nejde o pokračující delikt, ale že jeho jednání bylo ukončeno
uplatněním maturitního vysvědčení, což považoval za okamžik, od něhož se měla
počítat promlčecí doba, která uplynula ještě dříve, než bylo trestní stíhání
zahájeno. Tuto výhradu obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému
bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, což je
tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §
11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a
bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
Obviněný měl rovněž za to, že odvolací soud dostatečně neposoudil jím v
odvolání uplatněné námitky, a proto uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., podle něhož se dovolání podává, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž
by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože odvolací soud napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a dovolání je opřené
i o důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., je zřejmé, že obviněný
použil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Vzhledem k tomu, že obviněný vytýkal promlčení trestního stíhání, které vázal
na jiný trestný čin, než který je v činu, jenž mu je kladen za vinu, spatřován,
je vhodné nejprve reagovat na námitky obviněného směrující proti správnosti
použité právní kvalifikace podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato
činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat ani takové výhrady
obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a
s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na
základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl
uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady
zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
Hmotněprávní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se může týkat zejména
problematiky trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních otázek z
oblasti dalších právních odvětví (srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh.
tr.). Nesprávnost takového posouzení spočívá v tom, že soud mylně aplikoval
určitou normu hmotného práva např. v tom, že ji nesprávně vyložil, apod. Za
otázky jiného právního posouzení v tomto smyslu lze považovat i výhrady proti
výroku o náhradě škody, jestliže mají povahu námitek hmotněprávních, což je
tehdy, mají-li základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského
či obchodního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn.
6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413).
Nejvyšší soud při posuzování správnosti právního posouzení vychází ze
skutkového zjištění soudu prvního stupně, event. druhého stupně, které nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, ze dne 30.
10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Obviněný těmto zásadám pro řádné uplatnění předmětného dovolacího důvodu
nedostál výhradami, jimiž brojil proti nesprávnému stanovení výše škody,
protože jeho výhrady nevycházejí z právních vad, jimiž byla výše určena (např.
§ 137 nebo 138 tr. zákoníku), ale domáhal se její stanovení podle jiného
výpočtu a pro naplnění své představy vytýkal nedostatky v hodnocení důkazů, o
něž soudy své závěry o výši škody opřely. Obviněný zpochybnil správnost výpočtu
obsaženého ve znaleckém posudku zpracovaném znalcem Ing. Lubošem Skupníkem, s
nímž se nespokojil a považoval jej za nesprávný. Naopak preferoval výpočty, jež
užil obhajobou pověřený znalec – znalecká organizace INFO 7 reprezentovaná
znalcem Ing. Radomilem Kochánkem. Takto formulované výhrady nedopadají na
zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o polemiku se skutkovými zjištěními a
způsobem hodnocení důkazů soudy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. např.
rozhodnutí č. 40/1972 Sb. rozh. tr., Vážný č. 3163/1928, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, aj.). Touto výhradou obviněný
nejen citovaný, ale ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nenaplnil a
Nejvyšší soud z jejího podnětu napadená rozhodnutí nebyl povinen přezkoumávat.
Nad rámec tohoto závěru lze jen pro úplnost zmínit, že soudy otázce výše
způsobené škody věnovaly potřebnou pozornost. Právě snaha zejména odvolacího
soudu vyhovět výhradám obviněného v tomto ohledu rozváděným v odvolacím řízení
byla důvodem pro zrušení prvního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem a
vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (viz č. l.
268 až 270, 293 až 296 spisu). Bylo provedeno potřebné dokazování, v rámci
něhož byly odstraňovány pochybnosti, které vznikaly zejména pro dlouhou dobu
trvající neoprávněné zařazení obviněného do vyšší funkce, než která by mu podle
skutečně dosaženého stupně vzdělání náležela. Je potřeba zmínit, že objektivním
podkladem pro závěr soudů o stanovené výši škody, která vznikla, je znalecký
posudek zpracovaný znalcem Ing. Lubošem Skupníkem (založený na č. l. 302 až
390), neboť v něm vzal jmenovaný znalec do úvahy všechny potřebné právní
předpisy včetně jejich změn, k nimž v průběhu celé doby docházelo, jakož i
další rozhodné okolnosti, které se na výši škody mohly podílet. Závěr soudů,
které neopomenuly ani druhý zpracovaný znalecký posudek a jeho závěry, a
dostatečně se s nimi vypořádaly, nesvědčí o žádných procesních nedostatcích v
tomto postupu soudů (srov. strany 14 a 15 rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný
naplnil v té části dovolání, v níž brojil proti použité právní kvalifikaci
dalšími shora uvedenými argumenty, z jejichž podnětu Nejvyšší soud posuzoval,
zda je dovolání důvodné.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí
škoda dosahující částky nejméně 25.000 Kč.
Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl je jednání,
kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem
věci. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede
oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou
u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná
souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové
dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus
(příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na
straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a
obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozhodnutí č.
5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Pachatel uvede zaměstnavatele v omyl, pokud mu předložil padělané potvrzení o
zahájení studia a o řádném pokračování v něm, aby tak dosáhl zařazení do vyšší
platové třídy, ač pro to nesplňoval požadavek potřebného vzdělání. Bylo-li
pachateli na základě takového potvrzení a podle příslušného předpisu
upravujícího jeho platové poměry přiznáno vyšší platové zařazení, než jaké by
mu správně náleželo, je zřejmé, že pobíral neoprávněně vyšší plat, než který mu
skutečně náležel, a tím se ke škodě svého zaměstnavatele obohatil. Za splnění
dalších předpokladů lze v takovém jednání spatřovat zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Okolnost, zda a jakým
způsobem pachatel vykonával práci ve funkci, do níž byl za těchto okolností
neprávem zařazen, je z hlediska naplnění formálních znaků tohoto trestného činu
irelevantní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo
417/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2004, svazek 25, č. T 604).
V posuzované věci jednání obviněného spočívalo v zásadě v tom, že v úmyslu
zajistit si lepší služební zařazení, s nímž byl spojen i vyšší platový stupeň
(namísto 4. platové třídy byl přeřazen do 6. platové třídy), předložil svému
nadřízenému a jeho prostřednictvím svému zaměstnavateli padělané maturitní
vysvědčení, ačkoli věděl, že maturitní zkoušku nevykonal, v důsledku čehož v
období od 6. 6. 1997 do 31. 12. 2006 neoprávněně pobíral vyšší mzdu, čímž
způsobil svým zaměstnavatelům celkovou škodu ve výši 225.840 Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný maturitní vysvědčení, které nebylo pravé,
protože nikdy maturitní zkoušku nesložil, svému zaměstnavateli předložil ve
snaze si zajistit výhodnější platové podmínky, na které by bez potřebného
vzdělání nedosáhl a nemohl by být zařazen do 6., 7., 8. platové třídy. Mohl by
vykonávat jen nižší funkce např. strážného, referenta, řidiče-mechanika. Došlo
by rovněž ke snížení náhrady za ztrátu na služebním příjmu. Právě na základě
obviněným předloženého maturitního vysvědčení byl zaměstnavatel přesvědčen o
jeho vyšším vzdělání, jež obviněný tímto maturitním vysvědčením předstíral, v
důsledku čehož bylo rozhodnuto služebním funkcionářem dne 5. 2. 1998 o povýšení
obviněného se zpětnou platností, jakož i o zvýšení hodnostního příplatku a
zařazení do vyššího platového stupně, v souvislosti s čímž u něj byl zastaven
také odpočet let započitatelné praxe. Pokud by obviněný maturitní vysvědčení
nepředložil, nesplnil by kvalifikační předpoklady pro vyšší funkci, do níž byl
původně výjimečně na stanovenou dobu zařazen, vyšší platová třída by mu
nepříslušela a obviněný by dočasně přidělenou funkci policejního inspektora
nadále nevykonával. Nehrozila by mu však ztráta zaměstnání, jak obviněný
tvrdil, ale došlo by toliko k jeho přeřazení na jiné služební místo
odpovídající jeho skutečně dosaženému vzdělání, jež by však bylo méně
honorované.
Soudy proto správně určily, že obviněný se předmětného činu dopustil proto, aby
si zajistil výhodnější funkční zařazení a vyšší platovou třídu, čehož docílil
právě tím, že předložil zfalšované maturitní vysvědčení, čímž uvedl svého
zaměstnavatele v omyl, neboť předstíral skutečnosti, které byly v rozporu se
skutečným stavem věci. Právě tento omyl obviněným záměrně vyvolaný na straně
zaměstnavatele byl jedinou a bezprostřední příčinou zařazení obviněného do
vyššího platového stupně (třídy) a s tím souvisejících výplat vyššího příjmu,
než na který by měl obviněný skutečně nárok, a tudíž i příčinou vzniku škody na
straně zaměstnavatele. Tím se obviněný domohl neoprávněného majetkového
prospěchu a obohacení se na úkor jiného spočívajícího ve vyšším příjmu, než
který by mu podle skutečně dosaženého stupně vzdělání jinak náležel.
Po subjektivní stránce (vyplývající z těchto skutkových zjištění, a nikoliv z
verze předkládané obviněným) je rozhodující, že obviněný věděl, že předložením
nepravého maturitního vysvědčení uvede zaměstnavatele v omyl, a pravidelně
každý měsíc po celou vymezenou dobu pobíral vědomě plat, který by mu bez tohoto
jeho podvodného jednání nenáležel. Jednání obviněného bylo proto posouzeno jako
spáchané v přímém úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Rozdíl mezi neoprávněným
platem a tím, který by mu náležel, je škodou, která českému státu vznikla.
Rovnala se součtu všech neoprávněně obviněnému vyplacených částek (včetně
odpovídajících odvodů na sociální a zdravotní pojištění).
Příčinná souvislost mezi tímto jednáním obviněného a vznikem škody byla
zachována, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost, která by tuto souvislost
přetrhla.
Ve vztahu k časovému průběhu tohoto činu, neboť obviněný v době od června 1997
až do 31. 12. 2006 pobíral pravidelně každý měsíc vyšší mzdu, Krajský soud v
Ostravě (viz stranu 3 přezkoumávaného usnesení) dospěl k závěru, že jde o
pokračování, v rámci něhož součet všech dílčích útoků (měsíčně pobíraných
platů) představuje škodu v částce 225.840 Kč. Právě tento závěr o pokračující
podobě skutku byl jedním z dovolacích výhrad obviněného, k nimž je třeba uvést
nad rámec správného závěru, jejž odvolací soud učinil, že přestože podle časové
působnosti zákonů soudy správně dospěly k závěru, že se na čin obviněného
vztahuje právní úprava trestního zákona č 140/1960 Sb., který pokračování
upravoval v § 89 odst. 3 tr. zák., teoretické vymezení tohoto pojmu změnou
trestních zákonů nedostálo žádné výrazné změny, a proto lze pro úvahy, jež
budou dále rozvinuty, použít i novou právní literaturu, která na uvedený
trestní zákon plně navazuje, a pouze ji rozšiřuje.
Pokračováním v trestném činu (vymezené § 89 odst. 3 tr. zák. nebo § 116 tr.
zákoníku) se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené
jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného
trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou
souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Jde o formu provedení
konkrétního trestného činu, která tu někdy bude a jindy nebude dána, čímž se
liší od trestných činů trvajících a hromadných. Zatímco u trvajícího trestného
činu [např. omezování osobní svobody podle § 171 nebo podle § 279 odst. 3 písm.
b) tr. zákoníku], kde zákonem požadované udržování protiprávního stavu vyplývá
z dikce skutkové podstaty, se za pokračování v trestném činu z pohledu
hmotněprávního považuje za jeden skutek a jediný trestný čin (procesněprávně se
za skutek považuje i jednotlivý útok pokračujícího trestného činu, neboť podle
§ 11 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok
pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak) [srov. ŠÁMAL,
P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 168, rovněž rozhodnutí č. 7/1994, č. 31/1996, č. 75/2013 nebo č.
17/2015 Sb. rozh. tr.]. Přestože každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou
skutkovou podstatu i v různých alternativách, není zároveň třeba, aby každý
dílčí útok vedený stejným záměrem naplnil skutkovou podstatu ve všech jejích
znacích. Při splnění dalších podmínek pokračování, jak jsou stanoveny v § 116
tr. zákoníku, resp. § 89 odst. 3 tr. zák., postačí, pokud je naplní až souhrn
těchto dílčích útoků (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8.
2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012). Takto vymezená definice pojmu pokračování v
trestném činu má zásadní význam pro otázky působnosti trestních zákonů,
vymezení pojmů skutek a trestný čin, recidivy, ukládání trestů, a mimo jiné i
pro posuzování promlčení (§ 34, 35 tr. zákoníku, res. 67 tr. zák).
Pro posuzování promlčení trestního stíhání (ale též i časové působnosti
trestních zákonů, věku pachatele, použití amnestie) je rozhodující moment
ukončení trestné činnosti. Tím se u pokračování v trestném činu rozumí okamžik,
kdy byl proveden, resp. dokončen poslední útok, dílčí akt (obdobně by to však
bylo i u trvajícího trestného činu, o kterém v projednávané věci uvažoval soud
prvního stupně, kde jde o okamžik, kdy byl odstraněn protiprávní stav).
V posuzované věci byly pro kvalifikování činu obviněného jako spáchaného v
pokračování splněny všechny čtyři znaky podle § 116 tr. zákoníku nebo 89 odst.
3 tr. zák., které musí být dány současně. Obviněný popsaný čin spáchal mnoha
útoky, které naplňovaly, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, byly
vedeny jednotným záměrem, čímž je dána subjektivní souvislost. Byly spojeny též
stejným nebo podobným způsobem provedení a rovněž je u nich dána blízká časová
souvislost, jakož i předmět útoku je stejný, což splňuje i objektivní
souvislost.
Nejvyšší soud poté, co shledal, že všechny zákonnou definicí stanovené podmínky
pokračování byly v této věci splněny, pro úplnost jen upřesňuje, že obviněný
započal naplňovat trestný čin podvodu již okamžikem, kdy svému nařízenému
předložil padělané maturitní vysvědčení, tj. blíže neurčeného dne v období od
5. 6. 1997, a každý měsíc, kdy mu byl vyplácen na jeho podkladě plat, který mu
nepříslušel, realizoval tentýž záměr, tzn., že pokračoval v těchto útocích až
do 31. 12. 2006, kdy byla v důsledku zjištění uvedeného omylu zaměstnavatelem
tato trestná činnost ukončena.
Z uvedených závěrů jednoznačně plyne majetková povaha činu obviněného, pro níž
nebylo možné přisvědčit jeho tvrzení o jeho posouzení jako trestného činu
poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí
ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl,
nebo využije něčího omylu. Již ze samotné dikce této skutkové podstaty plyne,
že se o něj může jednat pouze v případě, že poškozenému nevznikla újma
majetkové povahy, neboť ve smyslu citovaného ustanovení se právy rozumějí
toliko nemajetková práva, a to jak jednotlivé osoby – fyzické osoby, či
právnické osoby – tak i kolektivních orgánů. O takové jednání se však v
projednávané věci, z níž je zcela zřejmý majetkový charakter, ze všech výše
uvedených důvodů nejednalo. Navíc za situace, kdy bylo shledáno, že jednání
obviněného naplňuje znaky jednoho trestného činu, v tomto případě trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., nelze v týchž skutečnostech
spatřovat naplnění znaků trestného činu jiného (srov. přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014). Zcela správně proto ze všech výše uvedených
důvodů byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák., jehož se dopustil v pokračování. Tento čin ukončil dnem 31. 12.
2006.
Se zřetelem na takto vyslovené právní závěry je třeba zkoumat i otázku
promlčení trestního stíhání, jíž obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Tento dovolací důvod směřuje proti procesní stránce věci spočívající v
přezkoumání přípustnosti trestního stíhání jako základní otázky rozhodné pro
možnost vést trestní stíhání proti obviněnému, kterou obviněný založil na
námitce promlčení trestního stíhání, které je podle § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř. důvodem pro nestíhání obviněného, a tedy v případě, že je trestní stíhání
promlčeno, jde ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu o nepřípustnost trestního
stíhání.
Hmotněprávně je promlčení vymezeno v § 67 tr. zák. a § 34 tr. zákoníku. Při
promlčení trestní odpovědnosti zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného
činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především
hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba
trestněprávní reakce na trestný čin. Zanikla-li uplynutím doby škodlivost činu,
resp. nebyla-li včas uplatněna trestní odpovědnost vůči pachateli trestného
činu, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. Ustanovení o
promlčení trestní odpovědnosti se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou
trestných činů uvedených v § 67a tr. zák. či nově v § 35 tr. zákoníku.
Obviněný námitku, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno, formuloval nikoliv se
zřetelem na trestnost činu a jeho spáchání (§ 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1
tr. zák.), ale s ohledem na povahu trestného činu bez ohledu na časovou
působnost zákonů s tím, že vycházel z doby před účinností zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť, jak argumentoval,
považoval trestný čin, jímž jednání, které mu bylo kladeno za vinu, sám označil
(§ 209 tr. zák.) za promlčený alternativně buď k 1. 1. 2004 nebo k 1. 1. 2006.
K takto vzneseným výhradám lze proto jen již s ohledem na výše učiněné závěry
vztahující se k právnímu posouzení předmětného činu doplnit následující:
Podle obviněného by promlčení mělo nastat s ohledem na podmínky vymezené § 67
odst. 1 tr. zák., podle něhož trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby,
jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní
části dovoluje uložení výjimečného trestu a trestný čin spáchaný při
vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění
pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí
svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby
odnětí svobody nejméně tři léta, d) tři léta u ostatních trestných činů.
Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu, je uplynutí zákonem stanové promlčecí
doby, která u trestných činů pokračujících, o který se v přezkoumávané věci
jedná, začíná běžet až od okamžiku, kdy byl takový čin dokončen. Při
pokračování je trestný čin dokončen v okamžiku, kdy byl proveden poslední útok
(takovým dílčím útokem je v projednávané věci poslední vyplacený neoprávněně
vylákaný plat).
Obdobně by však tato otázka byla řešena i podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, jenž
promlčení váže na promlčení trestní odpovědnosti, v zásadě se však jedná o
totéž pravidlo (více např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139.
Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 454). Trestní zákoník v § 34
odst. 2 (na rozdíl od předchozí právní úpravy) počátek běhu promlčecí doby
upravil podrobněji a v souladu s dosavadní trestněprávní teorií i praxí tak, že
promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek, anebo u
nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový
účinek nastal, u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od
ukončení jednání. Stejně tak vymezuje, že i u pokračování v trestném činu je
rozhodné, kdy pachatel ukončil jednání v jeho posledním dílčím útoku (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 75 pod č. T 1382).
Rozhodným pro určení počátku běhu promlčecí doby je v projednávané věci datum,
kdy byl obviněnému vyplacen dne 31. 12. 2006 poslední neoprávněné pobíraný
plat, neboť tímto okamžikem byl přezkoumávaný trestný čin dokončen. Tímto
momentem nastal i účinek, k němuž jednání obviněného od samého počátku
směřovalo a v nějž také vyústilo. Promlčecí doba se tedy v souladu s výše
vymezenými pravidly počítá od 31. 12. 2006 (nikoli od data, kdy obviněný svému
zaměstnavateli předložil padělek maturitního vysvědčení, jak se domáhal
obviněný).
V posuzované věci byla trestní sazba trestu odnětí svobody u trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. stanovena až na tři léta. Proto promlčecí
doba podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. i podle § 34 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku činí pět let, tzn., že pokud nebyla přerušena ve smyslu § 67 odst. 3
tr. zák. nebo § 34 odst. 4 tr. zákoníku, uplynula by dnem 31. 12. 2011.
Ve smyslu obou těchto ustanovení je jednou z okolností, která přerušuje běh
promlčecí doby, sdělení obvinění, resp. zahájení trestního stíhání a podání
obžaloby. Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba (srov. § 67 odst. 4
tr. zák., § 34 odst. 5 tr. zákoníku).
Z hlediska běhu promlčecí doby a jejího přerušení je třeba z obsahu spisu
konstatovat, že k zahájení trestního stíhání došlo sdělením obvinění obviněnému
dne 17. 2. 2009, ve vztahu k obviněnému dne 23. 2. 2009 (č. l. 99 až 101
spisu), k podání obžaloby dne 30. 4. 2009 (č. l. 172 spisu). Pro úplnost lze
jen dodat, že první odsuzující rozsudek byl vydán v této věci dne 31. 3. 2010
(č. l. 268 spisu), první zrušující usnesení odvolacího soudu dne 19. 7. 2010
(č. l. 293 spisu). Tyto úkony vždy přerušily běh promlčecí doby.
Ze všech takto zjištěných skutečností Nejvyšší soud v souladu se závěry, k nimž
došly v přezkoumávaných rozhodnutích soudy obou stupňů, shledal, že k promlčení
trestního stíhání v projednávané trestní věci obviněného L. B. nedošlo. Ve
výroku o vině ze všech uvedených důvodů soudy nepochybily a rozhodly o všech
klíčových otázkách v souladu se zákonem, a proto dovolání v této části posoudil
jako nedůvodné.
Obviněný vznesl na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. námitky i vůči výroku o náhradě škody, jimiž bez uvedení podrobnějšího
vysvětlení namítl nesprávné použití § 106 obč. zák. ve vztahu k desetileté
promlčecí době s tím, že toto ustanovení v této věci nelze použít.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. (který je s ohledem na § 3028 až 3035 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutné aplikovat na projednávaný případ) se
právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle §
106 odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky,
a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k
události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (tzv.
objektivní promlčecí doba). Je přitom nerozhodné, která z promlčecích dob, zda
subjektivní či objektivní, uběhne nejdříve, neboť uplynutím jedné, kterékoli z
nich se nárok promlčuje.
V dané trestní věci je třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že je třeba
v projednávané věci aplikovat ustanovení § 106 odst. 1, 2 obč. zák. o promlčení
době nároku na náhradu škody, avšak je třeba tyto závěry doplnit.
Přisvědčit lze závěru soudů, pokud v obecné rovině konstatovaly, že k promlčení
nedošlo s ohledem na neuplynutí desetileté objektivní promlčecí doby (§ 106
odst. 2 obč. zák.), pro což vycházely ze zjištěného skutkového základu, že čin
byl ukončen dne 31. 12. 2006, což je okamžik, od něhož se odvíjí běh desetileté
objektivní promlčecí doby pro právo na náhradu škody, a tedy tato objektivní
promlčecí doba by končila až 31. 12. 2016, tzn., ještě stále běží. S tímto
závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud, který však považuje za potřebné
upřesnit, že takový závěr nestačí pro objasnění otázky, zda nárok na náhradu
škody byl promlčen, protože je třeba zkoumat i to, zda marně neuplynula i
subjektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 1 obč. zák.). Uplynutím subjektivní
promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba ještě běžela, tedy
skončí-li běh jedné z promlčecích dob, právo se promlčí bez ohledu na to, že
poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006).
Z tohoto důvodu je třeba i v této trestní věci zkoumat, zda bylo možno shledat
na základě skutkových okolností, které z obsahu této trestní věci vyplývaly, že
nedošlo k uplynutí subjektivní promlčecí doby. Je nutné vyjít z dikce
ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., které stanoví, že se právo na náhradu škody
promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví jednak o vzniklé škodě
(nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a jednak o tom, kdo za
ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tak váže na vědomost
poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o
osobě, která za vzniklou škodu nese odpovědnost. Obě podmínky, tj. vědomost o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve
dovodila judikatura, o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený
dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o
osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech,
které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo
871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti,
kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného
subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby).
Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě
pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy
na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si
utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého
nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25
Cdo 2891/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
210/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2423/2006, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo
1164/2013). Rovněž nelze automaticky za počátek běhu subjektivní promlčecí doby
považovat v trestním řízení vydaný rozsudek o vině obviněného a bez zkoumání
dalších okolností vycházet pro počátek běhu této promlčecí doby z toho, kdy
takový rozsudek o vině obviněného nabyl právní moci. Datum právní moci
rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu
řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. I v
takovém případě platí, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k
okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která
konkrétní osoba za vzniklou škodu odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011).
V souladu s těmito zásadami je třeba i v posuzované věci zkoumat, od
kdy lze odvíjet počátek běhu promlčecí subjektivní doby pro uplatnění nároku na
náhradu škody, a je třeba nejprve upřesnit, že poškozeným je v této trestní
věci český stát, jehož jménem jednala Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie Moravskoslezského kraje, a Ministerstvo vnitra.
Podle skutkových okolností, které se v obsahu spisu v projednávané
trestní věci podávají, je třeba zmínit podání trestního oznámení bývalou
manželkou obviněného dne 28. 7. 2008 (č. l. 2 spisu). Podle obsahu tohoto
trestního oznámení je však patrné, že bývalá manželka obviněného V. B. v něm
zásadně poukazuje na rozpory a neshody, jež se projevily v jejím vztahu s
obviněným v rámci rozvodového řízení. Mimo jiné zde zmínila vyhrožování, které
se vůči ní obviněný jako bývalý manžel dopouštěl, a to mimo jiné s ohledem na
„zfalšované maturitní vysvědčení z roku 1997, které si sám bývalý manžel
vyhotovil“. Kopii oznamovatelka přiložila k trestnímu oznámení s podezřením na
spáchání trestného činu padělání veřejné listiny.
Podle obsahu tohoto trestního oznámení je zřejmé, že z něj nic nesvědčí
o tom, že by z něj bylo možné dovodit podmínky stanovené v § 106 odst. 1 tr.
ř., protože se oznamovatelka nezmiňuje o jakékoliv škodě. O žádné škodě se v
tomto oznámení neuvádějí žádné skutečnosti, a není v něm ani žádný poznatek,
komu by mohla škoda vzniknout.
Dalším časovým momentem, s nímž by bylo možné počátek běhu subjektivní lhůty
spojovat, je zahájení trestního stíhání dne 17. 2. 2009 vůči obviněnému, k
němuž došlo sdělením obvinění obviněnému (č. l. 99 spisu), na jehož základě
bylo teprve až dne 9. 3. 2009 Policií České republiky zasláno poškozenému
Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje,
zastupující český stát, poučení poškozeného. Z obsahu spisu není patrno, kdy
toto poučení poškozený převzal (doklad o tomto doručení chybí), je však zřejmé,
že okresní státní zastupitelství dne 18. 3. 2009 obdrželo sdělení (č. l. 143),
že se tento poškozený dne 18. 3. 2009 připojil k trestnímu řízení vůči
obviněnému s částkou 69.260 Kč. Tímto úkonem došlo uvedeným poškozeným k
uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li
ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba
neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu
mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Z uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že počátek subjektivní promlčecí
doby lze v projednávané trestní věci u práva poškozeného na náhradu škody
spatřovat od přesně neurčeného okamžiku mezi dnem 17. 2. 2009, kdy bylo vydáno
usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo obviněnému doručeno dne 23. 2.
2009, a dnem 18. 3. 2009, kdy státnímu zástupci došlo od poškozeného připojení
se k trestnímu řízení, jež splňovalo podmínky § 43 odst. 3 tr. ř. S ohledem na
takto zjištěné skutkové okolnosti z obsahu spisu je zřejmé, že poškozený ve
velice krátké době (řádově několika dnů) od okamžiku, kdy se dověděl všechny
potřebné skutečnosti významné z hledisek § 106 odst. 1 obč. zák. o vzniku škody
a kdo ji způsobil, uplatnil své právo na náhradu škody. Tímto jeho úkonem,
obecně však již od zahájení trestního stíhání, došlo k stavění promlčecí doby,
a to jak objektivní, tak i subjektivní. Tím promlčení nároku na náhradu škody v
této věci nenastalo.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud považuje výrok o náhradě škody za správný
ve smyslu obviněným uplatněné námitky, protože nárok poškozeného českého státu
nebyl v této trestní věci promlčen. I v této části shledal dovolání obviněného
nedůvodným.
Protože správnost napadených rozhodnutí je patrná z jejich odůvodnění (až na
výjimku týkající se povahy trestného činu rozvedenou výše) a nebylo třeba
provádět další dokazování, Nejvyšší soud při splnění podmínek § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu