USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný A. V. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 6 To 22/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 5/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 49 T 5/2024, byl obviněný A.
V. T. uznán vinným v bodech 1) až 5) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6) přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodech 1) až 6) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že 1) v přesně nezjištěný den v době od 1. 2. 2017 do 30. 6. 2017, v Ostravě - XY, v bytě, kde bydlel se svou rodinou, v době, kdy jeho neteř poškozená AAAAA (pseudonym), nar.
XY, se souhlasem svých rodičů s ním sdílela společnou domácnost za účelem dokončení ročníku gymnázia, a podílel se na její výchově, využívaje své fyzické převahy a svého autoritativního postavení osoby, které byla poškozená svěřena k výchově a jemuž důvěřovala, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, nejméně v jednom případě přistoupil zezadu k poškozené, která v kuchyni umývala nádobí, poté se k ní přitiskl svým tělem tak, aby nemohla odejít, objal ji oběma rukama a hladil ji přes oblečení v oblasti pasu a břicha, kdy měl ztopořený penis, přičemž poškozené se jej podařilo odstrčit a odejít do dětského pokoje, kde k ní přistoupil v době, kdy seděla na židli u stolu a učila se, sedl si na židli za ní a hladil ji přes oblečení v oblasti pasu a břicha, kdy měl opět ztopořený penis, přičemž v dalších aktivitách k jeho plnému sexuálnímu uspokojení mu poškozená zabránila tím, že se jí podařilo ze židle vstát a odejít do koupelny, kde se zamkla, a takového jednání se dopustil vědom si nízkého věku poškozené a možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti psychické, morální a sexuální, 2) v přesně nezjištěné dny v době od 1.
9. 2016 do 30. 6. 2018, v Ostravě - XY, v bytě, který v té době obýval se svou rodinou, v době, kdy poškozená nezletilá BBBBB (pseudonym), nar. XY, byla se souhlasem rodičů u něj na návštěvě, využívaje jednak své fyzické převahy a svého autoritativního postavení osoby, které poškozená důvěřovala, jelikož jej znala od narození a oslovovala jej „strýčku“, a jednak jejího nízkého věku a s tím spojené neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, nejméně ve třech případech přistoupil zezadu k poškozené, která v kuchyni umývala nádobí, přitiskl se k ní svým tělem tak, aby nemohla odejít, přičemž měl ztopořený penis a poté jí osahával přes oblečení prsa, které i mačkal, dále zadek a přirození, a dále ve dvou případech jí po tomto osahávání otočil a začal ji líbat tak, že jí vsunul jazyk do úst, a takového jednání se dopustil vědom si nízkého věku poškozené a možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti psychické, morální a sexuální,
3) dne 31. 8. 2018 v Ostravě – XY, v prostorách panelového domu na XY, při společné cestě výtahem, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, se natlačil na poškozenou AAAAA, nar.
XY, stojící v rohu tak, že nemohla ustoupit, sáhl jí na prsa a dal jazyk do pusy, a takového jednání se dopustil vědom si nízkého věku poškozené a možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti psychické, morální a sexuální, 4) v přesně nezjištěné dny, v době od roku 2018 do 10. 3. 2022, v rodinném domě na XY, Ostrava – XY, v místě bydliště obžalovaného, v době, kdy měl poškozenou nezletilou CCCCC (pseudonym), nar. XY, její matkou svěřenu svému dozoru a byl s nezletilou o samotě, využívaje této situace, své fyzické převahy a svého autoritativního postavení osoby, které poškozená důvěřovala, jelikož jej dlouhou dobu znala jako rodinného přítele, který její rodině pomáhal i finančně, v přesně nezjištěném počtu případů poškozenou osahával na prsou a přirození přes oblečení i na nahém těle a dále v rodinném domě v XY, kde tehdy poškozená bydlela se svou matkou a sourozenci, kdy byl matkou poškozené požádán o její hlídání v době její nepřítomnosti, v přesně nezjištěný den v době od 20.
8. 2019 do září 2022 si přitáhl poškozenou ke schodům, kde vzal její ruku a položil na svůj penis, nejprve přes kalhoty a poté na obnažený penis, načež prováděl s její rukou stimulaci penisu, a dále dne 11. 3. 2022 v dětském pokoji poškozené svlékl oblečení, osahával ji na prsou a přirození a dával jazyk do pusy, načež jí lízal vaginu a poté strčil penis do vaginy, kdy poškozená s ohledem na svůj nízký věk a vyspělost nebyla schopna projevit svou vůli a adekvátně se tomuto jednání bránit a rovněž se obávala, že její rodině dál nebude pomáhat, když její otec vykonával výkon trestu ve věznici, čehož si byl obžalovaný vědom a využil toho ke svému sexuálnímu uspokojení a s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti psychické, morální a sexuální,
5) v přesně nezjištěné dny, v době od 1. 10. 2022 do 31. 10. 2022, během jízdy svým osobním motorovým vozidlem do kurzu vietnamštiny, které se konaly ve vietnamském velkoobchodním centru na XY v Ostravě, na které vozil poškozenou nezletilou DDDDD (pseudonym), nar.
XY, která mu byla svěřena rodiči za účelem dopravy do tohoto kurzu, využívaje jednak své fyzické převahy a svého autoritativního postavení osoby, které poškozená důvěřovala, jelikož jej znala od narození a oslovovala jej „strýčku“, a jednak jejího nízkého věku a s tím spojené neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, nejprve při jízdě z místa svého současného bydliště na XY, Ostrava-XY, na kurz vietnamštiny na XY v Ostravě, poté, co si poškozená sedla na místo spolujezdce, vzal ruku poškozené, strčil ji do svých rozepnutých kalhot pod trenýrky a položil na svůj penis, kdy poškozená rukou takto musela držet penis po dobu asi tří minut, načež s odstupem 14 dní při cestě z kurzu zpět do bydliště poškozené v Ostravě-XY, poté co si poškozená sedla na místo spolujezdce, si v průběhu jízdy rozepnul poklopec svých kalhot, vzal ruku poškozené, vsunul ji do svých rozepnutých kalhot pod trenýrky tak, že nezletilá držela v dlani jeho penis a na jeho příkaz rukou třela jeho penis pohybem nahoru a dolů nejméně po dobu pěti minut, než přijeli k místu jejího bydliště a takového jednání se dopustil vědom si nízkého věku poškozené a možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti psychické, morální a sexuální, 6) v přesně nezjištěné dny v době od 1.
9. 2019 do 1. 6. 2020, na blíže neurčeném místě v Ostravě, při jízdě svým osobním motorovým vozidlem z místa bydliště poškozené nezletilé BBBBB, nar. XY, na XY, Ostrava – XY, na blíže nezjištěné místo v Ostravě, zneužívaje svého postavení osoby, které byla poškozená svěřena rodiči dočasně do péče a tomuto důvěřovala, jelikož jej znala od narození a oslovovala „strýčku“, jakož jejího nízkého věku, v průběhu jízdy autem, během které na něm byla poškozená odkázána, poškozenou opakovaně nejméně v šesti případech osahával přes oblečení na vnitřní straně stehen v oblasti třísel a poškozená z důvodu své závislosti na něm jeho jednání trpěla a tomuto se fyzicky nebránila, a takového jednání se dopustil vědom si nízkého věku poškozené a možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti psychické, morální a sexuální.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit nemajetkovou újmu v penězích poškozené BBBBB ve výši 500.000 Kč, poškozené DDDDD ve výši 500.000 Kč a poškozené CCCCC ve výši 600.000 Kč.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 6 To 22/2024, z podnětu odvolání obviněného citovaný rozsudek soudu prvního stupně I. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným BBBBB, DDDDD a CCCCC, II. za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný je povinen podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným BBBBB, nar. XY, částku ve výši 150.000 Kč, DDDDD, nar. XY, částku ve výši 150.000 Kč a CCCCC, nar. XY, částku ve výši 250.000 Kč, III. podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. IV. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. dovolání, jímž napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, vědom si toho, že při prvním hlavním líčení dne 2. 4. 2024 prohlásil vinu a odvolání podal toliko proti trestu a náhradě nemajetkové újmy týkající se jednotlivých poškozených i judikatury spočívající v tom, že přezkum viny Nejvyšším soudem v daných souvislostech není možný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 651/2023). I přesto však současně poukázal na využitelnost institutu prohlášení viny a jeho limity (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23), a proto je přesvědčen o důvodnosti podaného dovolání.
5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti skutku pod bodem 4), neboť nebyl nedůvodně proveden znalecký posudek z oboru psychiatrie na poškozenou CCCCC, a v tom případě nemůže obstát ani výše náhrady nemajetkové újmy přiznané odvolacím soudem této poškozené, kterou považuje za nevěrohodnou, když soudy se rozpory v její výpovědi dostatečně nevypořádaly, zejména když se odchylovala od výpovědi rodičů a nebylo postaveno najisto, zda je její výpověď věrohodná, a zda se stal skutek tak, jak jej popsala (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23).
6. Důvodnost dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel vztahoval k bodům 1) až 6) pro vady důkazního řízení, když v napadeném rozhodnutí jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018), neboť při ukládání trestu nebyla respektována zásada přiměřenosti trestních sankcí a proporcionality a obecné soudy při rozhodování o trestu porušily toto ústavně zaručené základní právo obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Rozhodnutí o trestu obviněný označil za nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění a při existenci opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Soudy nesprávně právně posoudily naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá spočívajícího v „zneužití bezbrannosti“ vůči všem poškozeným a u naplnění znaku „pohlavního styku“ u poškozených BBBBB a DDDDD a AAAAA.
7. Proti výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný brojil pro nedostatky v právním posouzení dílčích útoků pod body 1) až 5), v důsledku čehož mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, respektive trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž mohl být uznán vinným.
8. Ve vztahu k poškozeným u skutků 1) až 3) poukázal na to, že byly zpracovány znalecké posudky jak z oboru psychiatrie, tak z oboru psychologie, kdežto ohledně poškozené v bodě 4) nebyl v přípravném řízení zpracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, ale jen z oboru psychologie. Rozvedl skutečnosti, z nichž dovodil nevěrohodnost rodičů poškozených u skutku 4). Zdůraznil obecnou schopnost svědka správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, kterou má posoudit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nikoliv pro znalce z odvětví psychologie (viz § 116 odst. 1 ve spojení s § 118 tr. ř.). Postup soudů považoval za vadný a realizovaný v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud soudy u skutku v bodě 4) dovozovaly, že jeho jednáním byla poškozené CCCCC způsobena závažnější újma než zbývajícím poškozeným, pak při absenci znaleckého posudku z oboru psychiatrie jsou takové závěry předčasné
a unáhlené. Ačkoli jeho neprovedení mělo zásadní vliv na právní posouzení skutku v bodě 4), uložený trest za něj i uloženou náhradu nemajetkové újmy u poškozené CCCCC považoval za nespravedlivé s tím, že soud své povinnosti v tomto směru nesplnil a závěry o způsobených duševních útrapách a psychické bolesti ve vztahu k poškozené CCCCC jsou v přímém rozporu se závěrem znaleckého posudku z oboru psychologie a postrádají oporu ve spise.
9. K prohlášení viny obviněný tvrdil, že jej soud prvního stupně nejen nesprávně poučil, ale i svým způsobem okolnostmi donutil, neboť státní zástupce neprojevil zájem o uzavření dohody o vině a trestu, ačkoli o takový postup bezprostředně po zahájení trestního stíhání projevil zájem s tím, že nechce sekundární viktimizaci poškozených, ale omluvit se jim a nahradit jim způsobenou nemajetkovou újmu, avšak státním zástupcem navrhovaný trest 6 let nepodmíněně byl odmítal, protože s ohledem na okolnosti případu podle něj neadekvátní, stejně jako i povinnost k náhradě nemajetkové újmy jednotlivým poškozeným.
10. Nedostatky obviněný spatřoval v tom, že soudy neaplikovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť při ukládání nepodmíněného trestu nezohlednily nejlepší zájem dětí obviněného ani právní kvalifikaci zločinu znásilnění u dílčích útoků v bodech 1) až 5), jež hraničí s právním vymezením zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 15 Tdo 677/2023).
Pro mimořádné snížení trestu shledal splněné podmínky, neboť nebylo použito zjevného fyzického násilí k překonání odporu poškozených, dopady jeho jednání do jejich života nebyly zjištěny, neutrpěly žádná zranění, nedošlo k souloži, intenzita útoku byla u všech nízká, poškozeným se omluvil a projevil snahu po nápravě a konečně možnost jeho resocializace a poučení se z vlastního jednání je vysoká. Zopakoval, že řádně platil daně, má milující manželku a stále vychovává dvě dospělé děti, které studují na vysoké škole, nemá záznam v rejstříku trestů a dosud vedl řádný život, ve vietnamské komunitě se těší dobré pověsti a všeobecné důvěře.
Už pobyt ve vazební věznici pro něj byl dostatečným ponaučením. Poukázal též na závěry znaleckých posudků zpracovaných k jeho osobě, podle nichž je pravděpodobnost opakování vytýkané trestné činnosti spíše menší, netrpí žádnou závažnou duševní poruchou, není deviantní, je heterosexuálně orientovaný bez přítomnosti patologie v oblasti sexuální motivace, a tudíž není potřeba žádné formy léčby, jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, možnost resocializace je u něj značná. Uložený trest vnímá jako extrémně rozporný s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, neslučitelný s principem proporcionality trestní represe, zjevně excesivní, extrémně přísný, nespravedlivý a drakonický.
Vadným je i nezohlednění nejlepšího zájmu jeho dětí.
11. Ve vztahu k výroku o povinnosti hradit nemajetkovou újmu poukázal na to, že majetkové poměry mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, či ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020), přičemž bylo důležité se opírat o to, že u dílčího útoku v bodě 4) přijal prvoinstanční soud prohlášení viny ve větším rozsahu, než v jakém jej obviněný fakticky učinil, čímž své rozhodnutí zatížil podstatnou procesní vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, a ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021).
12. Ze všech uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 6 To 22/2024, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 49 T 5/2024, a věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby dovolací soud sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl. Pro ten případ vyslovil souhlas s tím, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti, a účasti na veřejném zasedání se výslovně vzdal (§ 265r odst. 4 tr. ř.).
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na to, že jde o opakované námitky, s nimiž se soudy vypořádaly, z čehož plyne nedůvodnost tohoto dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Podstata námitek vychází z nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů a tzv. opomenutých důkazů, dále z nesprávného právního posouzení skutku a uložení nepřiměřeného trestu s tím, že se obviněný domáhá § 58 odst. 2 písm. b) tr.
ř., a byť jsou s jistou dávkou tolerance takové výhrady podřaditelné pod dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Soud prvního stupně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování a odvolací soud se námitkami obviněného zabýval. U poškozené CCCCC byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých (obviněný se tedy domáhá provedení důkazu, který je součástí spisu), z něhož vyplynulo, že poškozená popsala opakované sexuální chování obviněného, které trvalo od roku 2018 a v roce 2022 vyústilo v dokonaný pohlavní styk bez její schopnosti se v dané situaci proti němu prosadit a účelně se bránit.
Z psychologického hlediska u poškozené nebyly shledány významnější projevy destabilizace či dezintegrace její psychiky vážící se k předmětným událostem. Předmětná událost se stala součástí dlouhodobé emoční deprivace poškozené CAN s narušením emočního a sociálního vývoje, se slabou orientací ve vlastních pocitech a v omezeném sociálním kontaktu zároveň spolu s redukcí řečové stimulace. Vůči obviněnému u ní přetrvával strach, který vyjadřovala pláčem při vzpomínce a úlekem při setkání s cizími muži jeho věkové kategorie v důsledku nepříznivé primární viktimizace.
Proto nebyl doporučen výslech před soudem, jenž by u ní vyvolal bolestné vzpomínky a riziko reviktimizace.
14. Státní zástupkyně konstatovala, že jednání obviněného vůči všem poškozeným bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že prohlásil vinu, avšak pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soudy důvodně neshledaly naplněnými zákonné podmínky. Uložený trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby považovala za adekvátní ze všech rozhodných hledisek, a nedůvodnými označila výhrady proti výši náhrady nemajetkové újmy upravené odvolacím soudem.
15. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání bylo zasláno obhájci obviněného, jenž na ně do konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nereagoval.
IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. přijal (za souhlasu státního zástupce) prohlášení viny obviněného, které bylo učiněno v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Uvedená podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a
řízení, z jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr.
ř., podle kterého rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
19. V posuzované věci z obsahu spisu plyne, že obviněný po přednesení obžaloby a poučení při hlavním líčení dne 2. 4. 2024 (č. l. 822 až 827 spisu) prohlásil vinu poté, co mu byly vysvětleny všechny důsledky takového postupu. Po poradě s obhájcem uvedl, že chce prohlásit vinu, cítí se vinen spácháním skutků uvedených v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2024, č. j. 3 KZV 24/2023-313, a souhlasí i s právní kvalifikací všech skutků, jak je uvedeno v obžalobě. Výslovně sdělil soudu, že rozumí institutu prohlášení viny a je mu zřejmé, co tvoří podstatu jednání kladených mu za vinu i jaká je jejich právní kvalifikace a trestní sazby, které na tyto trestné činy trestní zákoník stanoví. Uvedl, že vinu prohlásil bez nátlaku a dobrovolně po předchozím poučení, včetně práva na obhajobu, přičemž jsou mu známy všechny důsledky prohlášení viny, jeho neodvolatelnosti včetně nemožnosti napadnout skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným prostředkem. Soud po zjištění osobních a rodinných poměrů obviněného podle § 206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení viny přijal s výslovným sdělením, že podle § 206c odst. 6 tr. ř. dokazování v rozsahu prohlášení viny nebude prováděno. Z uvedeného je tak patrné, že se prohlášení viny netýkalo výroku o náhradě nemajetkové újmy.
20. Odvolací soud tuto skutečnost respektoval, a když obviněný podal odvolání jen proti výroku o trestu a o náhradě nemajetkové újmy poškozeným, svou přezkumnou činnost zaměřil vůči trestu a adheznímu výroku, aniž přezkoumával výrok o vině (viz bod 12. napadeného rozsudku).
21. Pro úplnost Nejvyšší soud k tomuto postupu považuje s ohledem na to, o jakou trestnou činnost se jedná a že obviněnému byl uložen relativně vysoký trest, za vhodné poukázat i na to, že nedošlo k porušení základních zásad trestního řízení, které je třeba mít na paměti i při využití konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23). V posuzované věci neshledal takové nedostatky, které by měly extrémní dopad na nepřekročitelné limity aplikace prostředků trestní represe, a shledal, že využitím institutu prohlášení viny nebyla obcházena zásada materiální pravdy ani pravidel in dubio pro reo.
Šlo v této věci toliko o urychlení a hospodárnost trestního řízení za situace, kdy o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti, neboť obviněný svou vinu po předchozím přednesení obžaloby po poradě s obhájcem prohlásil. Na prohlášení viny a postup soudu při jejím přijetí zákon v § 206c odst. 1 tr. ř. klade určité podmínky, podle nichž soud postupoval (srov. § 206c odst. 2 tr. ř.) přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř., protože se ujistil, že obviněný chápe podstatu prohlášení i jeho důsledky a jde o prohlášení dobrovolné.
Soud před přijetím prohlášení viny o následcích prohlášení viny obviněného poučil i ověřil, co je projevem jeho vůle, a zda chápe, k jakým důsledkům může vést (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23). Nejvyšší soud v posuzované věci zjistil, že všechny stanovené podmínky byly splněny, a že šlo o skutečný a svobodný projev vůle obviněného nepodmíněný ničím jiným než zákonem danými hledisky (viz č. l. 823 verte spisu).
22. S ohledem na obsah spisového materiálu nemůže obstát námitka obviněného, že byl k prohlášení viny donucen okolnostmi poté, co státní zástupce odmítl přijmout jeho návrh na uzavření dohody o vině a trestu (§ 175a násl. tr. ř.), neboť z obsahu spisu se podává, že jeho návrh na tento postup učiněný před státním zástupcem prostřednictvím obhájce dne 12. 4. 2024 státní zástupce důvodně nepřijal, neboť jej shledal neakceptovatelný a neodrážející skutkové okolnosti případu a jeho závažnost (č. l. 771 až 773), protože obviněný nerespektoval právní kvalifikaci jednání, jak byla uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání, navrhoval uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a náhradu nemajetkové újmy v částce 100.000 Kč každé z poškozených. Takto stanovené podmínky dohody požadované obviněným státní zástupce nepřijal, a to zcela v souladu s § 175a odst. 1 tr. ř., podle něhož jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu. Neshledáli státní zástupce návrh obviněného důvodným, vyrozumí o svém stanovisku obviněného, a má-li obviněný obhájce, též jeho. Z této dikce zákona je zjevné, že jde o fakultativní postup, v němž státní zástupce zvažuje všechna rozhodná hlediska pro to, zda může návrh obviněného akceptovat. Shledá- li, že jim návrh neodpovídá, je plně v souladu se zákonem, že takový návrh nepřijme. To se i v této trestní věci stalo, protože obviněným učiněný návrh, který směřoval k uložení mírného trestu mimo zákonnou hranici zákonného vymezení u nejpřísnějšího z posuzovaných trestných činů, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, představoval objektivní důvody, pro něž nemohl být návrh akceptován.
23. Vzhledem k tomu, že nešlo o obviněným tvrzené donucení k prohlášení viny ani ze strany státního zástupce ani ze strany soudu a vše svědčí o tom, že vinu obviněný prohlásil zcela dobrovolně a o své vlastní vůli, byly splněny podmínky § 206c tr. ř. Když obviněný byl též řádně o důsledcích tohoto postupu poučen, jde o dovolání přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 ve spojení s § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. v části směřující proti výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy, a proto Nejvyšší posuzoval v tomto rozsahu, zda jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
24. V té souvislosti shledal, že dovolání nemůže pro jeho nepřípustnost přezkoumat v části, v níž obviněný poukazoval na vadnost použité právní kvalifikace, protože tyto námitky se týkají výroku o vině, proti němuž, jak bylo výše uvedeno, v daném případě obviněný dovolání v této trestní věci podat nemůže. V. Obecně k uplatněným důvodům
25. Důvodností dovolání týkajícího se rozsahu provedeného dokazování se Nejvyšší soud zabýval výhradně ve směru objasnění skutečností rozhodných pro ukládání trestu nemajetkové újmy z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků při respektu k zákonnému vymezení dovolacích důvodů, a to z hledisek § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022 aj.).
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Protože obviněný nemohl podávat dovolání proti použité právní kvalifikaci (viz § 206c tr. ř. a výklad shora), je vhodné uvést, že u námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který obviněný rovněž použil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
27. Výhrady proti výroku o náhradě škody (nemajetkové újmy) podle § 228 odst. 1 tr. ř. lze pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit rovněž, avšak pouze tehdy, pokud se jimi vytýká porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, resp. nemajetkové újmy (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 353/2018, ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, dále ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 485/2014). VI. K námitkám proti výroku o trestu
28. Obviněným uváděné nedostatky proti výroku o trestu byly obecně podřaditelné pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž obviněný označil, avšak neuvedl žádné námitky v souladu s jeho zákonným vymezením, a proto je vhodné jen obecně a pro úplnost konstatovat, že soudy obou stupňů se trestem, jenž byl obviněnému uložen, dostatečně zabývaly (srov. body 15. až 22. rozsudku soudu prvního stupně a body 13. až 19. rozsudku odvolacího soudu) a odůvodnily jeho výměru i způsob jeho výkonu. Obviněnému byl trest ukládán podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku jako trest úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku podle tohoto ustanovení, které je trestným činem nejpřísněji trestným, u něhož je stanovena trestní sazba trestu odnětí svobody od 5 do 12 roků. Jestliže soud prvního stupně v rámci této trestní sazby vyměřil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti roků, uložil ho mírně nad spodní hranicí této zákonné trestní sazby, a proto s ohledem na povahu trestné činnosti a množství útoků vůči různým nezletilým poškozeným nejde o trest mimo zákonem stanovená pravidla, protože byl vyměřen v souladu se zákonem, a důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proto naplněn nebyl.
29. K výroku o trestu obviněný uplatnil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který, jak bylo uvedeno výše, v zásadě pro výhrady proti výroku o trestu neslouží. Nejvyšší soud však s ohledem na to, že obviněný poukazoval i na možnost využití zmírňujícího ustanovení § 58 odst. 1, resp. odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zkoumal, zda jde o výhrady opodstatněné (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23).
30. Podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může mu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, když odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Z uvedeného je patrné, že když pachatel prohlásil vinu, lze uvedené ustanovení užít, jestliže je možné jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání, a to vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti. Uvedené ustanovení vyžaduje současné splnění tří podmínek, a to, že pachatel prohlásil vinu a soud toto prohlášení přijal, nápravy pachatele je možné dosáhnout i trestem kratšího trvání a je to opodstatněné vzhledem k poměrům pachatele a povaze spáchané trestné činnosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1082). Jde o fakultativní rozhodnutí soudu, které přichází do úvahy jen za splnění uvedených zákonných hledisek, a není tedy obecně vynutitelné, ani nárokovatelné pro případ, že obviněný podle § 206c odst. 1 tr. ř. vinu prohlásí. V takovém případě dává možnost trest zmírnit, ale jen tehdy, když jeho nápravy pachatele je možné dosáhnout s ohledem na jeho poměry a povahu a závažnost spáchané trestné činnosti, což je rozhodnou a obligatorní podmínkou, jíž musí soud vždy zkoumat a s ohledem na ni o výši trestu rozhodnout.
31. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se soud prvního stupně zabýval rozhodnými skutečnostmi pro ukládání trestu (srov. body 15. až 22.), neboť vysvětlil všechny své úvahy a závěry týkající se stanovení výměry a druhu trestu a zabýval se i tím, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se závěrem, že zákonná hlediska posuzovaný případ nesplňuje, protože nebyly v osobě obviněného ani v poměrech, za nichž byly posuzované dílčí útoky v bodech 1) až 6) spáchány, shledány takové mimořádné skutečnosti, které by užití tohoto moderačního ustanovení opodstatňovaly (viz body 18. a 19. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobné závěry učinil i odvolací soud (srov. bod 17. rozsudku odvolacího soudu).
32. Oba soudy zcela důvodně v dostatečném argumentačním rozsahu rozvedly skutečnosti vyvracející výhrady obviněného, že bylo v jeho případě důvodné volit při ukládání trestu ustanovení, které by umožnilo uložit mu trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Naopak zdůraznily potřebu uložení trestu v souladu s rozpětím uvedeným v ustanovení, podle něhož byl úhrnný trest ukládán. Pro tyto účely také vysvětlily úvahy, které vedly k tomu, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, a tedy trest nepodmíněný.
33. Nejvyšší soud se se závěry i úvahami obou soudů ztotožnil a pro stručnost na jimi uváděné skutečnosti odkazuje s tím, že obviněný již od počátku trestního stíhání prezentoval svůj požadavek, aby mu byl uložen trest nespojený s odnětím svobody, jak ostatně plyne z jím učiněného návrhu na uzavření dohody o vině a trestu, který nebyl právě z tohoto důvodu státním zástupcem přijat. Jde tedy o požadavek, jejž prezentoval nedůvodně již v přípravném řízení. Podle zjištěného způsobu a postupu soudu prvního stupně před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny měl obviněný vědomost o tom, že jeho požadavek je neakceptovatelný. I při prohlášení viny soud zdůraznil zákonné vymezení a nijak nenaznačoval svou úvahu o možnosti promítnutí tohoto postupu do trestu ve formě jeho mimořádného snížení podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto ani v tomto smyslu neshledal žádné nedostatky, protože trest, jenž byl obviněnému za dané situace uložen, vyplýval a korespondoval s poučením, jež se mu při prohlášení viny od soudu dostalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23).
34. V posuzované věci se soudy zabývaly druhem a výměrou trestu ukládaného obviněnému s potřebnou důsledností, a to ze všech hledisek podle § 39 a násl. tr. zákoníku. Soud prvního stupně zvážil všechny zjištěné skutečnosti a zcela důvodně čin posoudil jako vysoce závažné jednání, a to i se zřetelem na to, že šlo o společensky škodlivé chování páchané obviněným opakovaně vůči několika nezletilým dívkám (viz bod 18., 19. rozsudku soudu prvního stupně), jehož se obviněný dopouštěl v bytě, kde bydlel se svou rodinou na dívkách, které s ním sdílely domácnost, byly u něj na návštěvě, při cestě výtahem, svěřené jeho dozoru apod., tedy při různých příležitostech. Nelze přehlédnout věk nezletilých, z nichž některým bylo i kolem 10 let. Je tak zřejmá nezdrženlivost obviněného zaměřená na dívky nízkého věku, a tedy o to zranitelnější. Soudy obou stupňů posuzovaly též osobu obviněného, jakož i jeho relativně vstřícný postoj k poškozeným a to, že uznal vinu. I přes tato zjištění, která braly do úvahy, shodně shledaly, že uvedené polehčující okolnosti stojící na straně obviněného nelze posuzovat izolovaně, ale v kontextu se všemi zjištěnými skutečnostmi. K osobě obviněného soudy nezjistily žádné mimořádné okolnosti, které by převážily nad běžný rámec tohoto druhu trestného jednání. Všechny tyto souvislosti soudy braly do úvahy a ve vztahu k nim se uloženými tresty důsledně zabývaly (srov. body 13. až 15. rozsudku odvolacího soudu).
35. Nejvyšší soud ve smyslu zásad pro ukládaní trestu vymezených v § 39 a násl. tr. zákoníku nezjistil obviněným vytýkané nedostatky, protože soudy se ukládání trestu věnovaly s potřebnou důsledností a také s respektem k zásadě proporcionality trestních sankcí, která je v širším slova smyslu obecně uznávaným právním principem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04), jenž je podstatnou náležitostí právního státu a je označován též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. V dané souvislosti je však nutné zmínit, že obviněným tvrzená potřeba přihlédnout k potřebám dětí zde nepřichází do úvahy, když jeho děti jsou již dospělé. Z hlediska možného porušení zásad spravedlivého procesu, respektive vyloučení zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023), zde nejsou potřebné důvody. Jestliže uložený trest není v rozporu ani s ústavním principem přiměřenosti trestní represe a jde o předvídatelnou a zákonnou sankci, s níž byl obviněný od počátku trestního řízení srozuměn, byla dostatečně všechna zákonná hlediska pro ukládání trestu splněna. Trest odnětí svobody v trvání šesti let je trestem ze všech výše uvedených důvodů uloženým v souladu se zákonem, a z hlediska možnosti nápravy obviněného i nutnou sankcí uloženou nad spodní hranicí trestní sazby, která obstojí i v rámci testu proporcionality (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005. sp. zn. I. ÚS 554/04, či ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.). Podané dovolání je proto v této části nedůvodné. VII. K námitkám proti výroku o povinnosti uhradit nemajetkovou újmu poškozeným
36. Zpochybňoval-li obviněný i výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozeným tím, že poukazoval na nedostatky provedeného dokazování, zejména když tvrdil, že soudy se řádně nevypořádaly s věrohodností poškozených, případně dostatečně neobjasnily rozhodné skutečnosti, je třeba zmínit, že jde o námitky, které v podstatné části souvisejí s učiněnými skutkovými zjištěními, proti nimž obviněný dovolání podat nemůže, ale proto, že nelze jednoznačně oddělit rozsah dokazování vztahující se k výroku o vině a k výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, Nejvyšší soud se i těmito námitkami obviněného, pokud se týkaly rozsahu a důvodnosti přiznané výše nemajetkových nároků poškozených, zabýval. Shledal přitom, že soudy vyhodnotily všechny zjištěné skutečnosti plně v souladu s pravidly, za kterých je nemajetková újma přiznávána (viz body 23. až 30. rozsudku soudu prvního stupně a body 20. až 27. rozsudku odvolacího soudu).
37. Pro tyto účely je třeba zdůraznit, že se soud prvního stupně správně zabýval nároky poškozených, u nichž shledal splnění podmínek § 43 odst. 1, 3 tr. ř., a za účelem objasnění opodstatněnosti provedl dokazování, které nevyvolává pochybnosti o důvodnosti i výši nároků poškozených. Obviněným namítaná nevěrohodnost poškozených byla dostatečně vyloučena tím, že uznal svou vinu, v jejímž rámci akceptoval učiněná skutková zjištění, a tedy i způsob, jakým je soudy zjistily. Jestliže se domáhal toho, že vadně vyhodnotily dopad jeho jednání zejména na poškozenou CCCCC u skutku v bodě 4), ani v tomto smyslu není důvodné se závěry soudů polemizovat, protože pro ně je v přezkoumávaných rozhodnutích dostatek podkladů, na něž lze v tomto směru odkázat (viz body 23.
až 30. rozsudku soudu prvního stupně a body 20. až 27. rozsudku odvolacího soudu). Brojil-li obviněný proti tomu, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie na poškozenou CCCCC, lze s ohledem na obsah spisového materiálu (srov. znalecký posudek na č. l. 484 až 529) a ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvést, že tvrzení obviněného o tom, že tato poškozená nebyla zkoumána znalcem psychiatrem, nemá oporu v obsahu spisu, neboť z č. l. 480, 481 se podává, že soud přibral k vyšetření duševního stavu poškozené CCCCC znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie dětí a dospělých, a podle položených otázek, které měl znalec zodpovědět, požadoval posoudit jak věrohodnost poškozené, tak i okolnost, zda její chování vykazuje znaky posttraumatické stresové poruchy.
Znalecké zkoumání poškozené bylo tedy učiněno na základě oboru psychologie i psychiatrie. Nutno však zdůraznit, že jestliže uvedené skutečnosti obviněný vytýkal pro to, že považoval poškozenou za nevěrohodnou, tuto otázku řeší výhradně soud na základě postupů stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř., a naopak žádnému ze znalců nepřísluší se otázkou věrohodnosti osoby zabývat. Znalci, a to zásadně z oboru psychologie, přísluší určit toliko obecnou věrohodnost a sklony ke lhaní vyplývající z osobnosti posuzované osoby.
Psychiatrie je naopak oborem, který jako lékařský obor léčí nemoci mozku, které se projevují v myšlení, emocích, vnímání a také chování nemocných. Zabývá se studiem, výzkumem, diagnózou, prevencí a léčbou duševních poruch, jako jsou neurózy, psychózy, psychopatie (poruchy osobnosti), alkoholismus a toxikománie aj. Uvedený požadavek obviněného je tedy zcela nedůvodný, navíc i v rozporu se způsoby posuzování věrohodnosti osob v rámci trestního řízení.
38. Nejvyšší soud s ohledem na zjištění a závěry soudů ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným neshledal žádné nedostatky, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že soudy posuzovaly všechny skutečnosti rozhodné z hlediska hodnocení výpovědi poškozené CCCCC jako důkazu, a to i z hlediska dopadů a následků jednání obviněného na její psychické zdraví u zvažované právní kvalifikace. Nelze tedy obviněnému přisvědčit, že si soud v tomto směru neopatřil dostatek relevantních důkazů, neboť je zjevné z obsahu spisu i z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, že naopak hodnotil závěry znaleckých posudků v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.), a proto mohl z výsledků takto provedeného dokazování při svých úvahách o výši a druhu uloženého trestu i výši nemajetkové újmy vycházet.
42. Nejvyšší soud v provedeném dokazování dopadajícím na opodstatněnost a výši nároků nemajetkové újmy neshledal vytýkané nedostatky ani takové, které by svědčily o porušení zásad řádného objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. či pravidel spravedlivého procesu, na něž poukazoval obviněný v dovolání. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti poškozené CCCCC bral všechna učiněná zjištění v úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad pro hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, že její výpověď nestála osamoceně, ale byla podporována dalšími důkazy, na jejichž základě bylo možné její věrohodnost v této trestní věci posoudit a dovodit. Soudy se opíraly o zásady stanovené v § 2956 obč. zákoníku, podle něhož vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Dále při stanovení její výše postupoval podle § 2957 obč. zákoníku a své postoje a úvahy, jimiž byl při jejím stanovení veden, vyložil. Nemajetková újma na rozdíl od majetkové škody představuje nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze tak hovořit i o škodě morální, ideální, imateriální (např. le dommage moral, nonpecuniary damage, immaterial harm, immaterieler Schaden), za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce (odškodnění). Projevuje se tedy v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot (srov. VOJTEK, P. Komentář k § 2956 a § 2971 občanského zákoníku. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 9. 2. 2022; přiměřeně též rozhodnutí č. 14/2014 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021).
43. Z hlediska stanovení výše náhrady imateriální újmy v penězích musí výše přiznaného zadostiučinění v penězích odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných rysech shodují, není-li takových případů, pak musí odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/16, aj.). Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmu a jsou v případech zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního řízení, 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15).
44. Z obsahu nyní posuzované trestní věci je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně shledal přiměřeným odškodněním u poškozené BBBBB částku ve výši 500.000 Kč, u poškozené DDDDD 500.000 Kč a u poškozené CCCCC 600.000 Kč. Naproti tomu odvolací soud postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a tyto částky snížil u poškozené BBBBB na částku ve výši 150.000 Kč, u poškozené DDDDD na výši 150.000 Kč a u poškozené CCCCC na 250.000 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázal na občanskoprávní řízení. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že odvolací soud původně uložené částky považoval za nepřiměřeně vysoké s ohledem na okolnosti případu i majetkové poměry obviněného, jakož i na následky jednání obviněného na současný i budoucí život poškozených, u nichž ze znaleckých posudků nevyplynulo, že by v důsledku tohoto jednání utrpěly závažné následky fyzického nebo psychického rázu např. ve formě posttraumatické stresové poruchy. Současně měl na zřeteli též nutnost srovnání s ustálenou rozhodovací praxí soudů všech stupňů, ať už v obdobných případech, či případech zcela odlišných, kdy následky jednání obviněného mají pro život poškozeného nebo dokonce jeho pozůstalých podstatně závažnější následky (viz bod 26. napadeného rozsudku).
45. Posoudí-li se skutečnosti, jimiž se soudy zabývaly, i závěry, které z nich vyvodily, nelze shledat námitky obviněného směřující proti výroku o uložené povinnosti uhradit nemajetkovou újmu důvodnými, protože byla respektována všechna rozhodná kritéria. Rozhodnutí nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli ani stranění některému z důkazů. Jeho postup je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily a do výroků o trestu i náhradě nemajetkové újmy náležitě promítly. VIII. Závěr
46. Po posouzení všech argumentů rozvedených v dovolání Nejvyšší soud shledal, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že soudy obviněným tvrzeným způsobem nepochybily. Z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení plyne, že není zatíženo vadami podřaditelnými pod porušení zásad spravedlivého procesu, a proto dovolací soud rozhodl tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27.11.2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu