20 Cdo 4093/2016-462
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny v právní
věci žalobkyně PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova č. 3960/32,
identifikační číslo osoby 253 37 220, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou č. 3242/5, proti žalované Hybernia,
a. s., se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky č. 3/4 , identifikační číslo
osoby 261 33 083, zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze
10, Moskevská č. 450/38, pro 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 1/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 354/2015-366, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 354/2015-366,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 16 C 1/2013-290, zamítl (opakovaně, když tomuto rozhodnutí
předcházel odvolacím soudem zrušený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
20. 6. 2013, č. j. 16 C 1/2013-197) žalobu žalobkyně, jíž se domáhala, aby
žalovaná žalobkyni zaplatila částku 6 000 000 Kč s příslušenstvím. Dále zamítl
žalobu s eventuálním návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
částku 4 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni zavázal zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení částku 651 040,50 Kč do tří dnů od právní moci
rozhodnutí. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná v řízení o poddlužnické žalobě není věcně
pasivně legitimována, neboť nebylo žalobkyní, která vede proti společnosti
MUSICAL spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Ohnivcova č. 54, identifikační
číslo osoby 457 90 141 (dále jen „ společnost MUSICAL spol. s r. o.“),
exekuční řízení pro vymožení pohledávky ve výši 3 532 617 Kč s příslušenstvím u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 Nc 3019/2009, prokázáno, že by ke
dni vydání exekučního příkazu v exekučním řízení pověřeným soudním exekutorem
JUDr. Milanem Usnulem, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 6. 12. 2010, č. j. 098
EX 02320/09-10, přikázáním peněžité pohledávky povinné za společností Hybernia,
a. s., žalovaná (poddlužník společnosti MUSICAL spol. s r. o.) měla vůči
společnosti MUSICAL spol. s r. o. finanční závazek z titulu Obchodní smlouvy o
finančním vypořádání nájemců domu u H., P., ze dne 10. 7. 2001 (dále jen
„obchodní smlouva ze dne 10. 7. 2001“). Soud I. stupně přijal skutkový závěr,
že společnost MUSICAL spol. s r. o. (postupitel) před zahájením exekučního
řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, v roce 2005, s panem T. P. (postupníkem)
uzavřela písemnou smlouvu o postoupení pohledávek z obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001, na kterého byly postoupeny pohledávky postupitele za společností
Hybernia, a. s. ve výši 6 000 000 Kč, odpovídající třem splátkám po 2 000 000
Kč, splatným ke dni 31. 12. 2006, ke dni 31. 12. 2007 a ke dni 31. 12. 2008. Postupníkovi byly předány i směnky vlastní vystavené společností Hybernia, a. s., zajišťující tyto pohledávky. Na okraj svého rozhodnutí učinil i závěr o
neurčitém a neplatném ujednání o smluvní pokutě obsaženém v obchodní smlouvě ze
dne 10. 7. 2001. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovanou zavázal
k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 6 000 000 Kč s příslušenstvím a k
povinnosti zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1
011 741,50 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud poté, co zopakoval důkazní řízení a poučil žalovanou o neunesení
důkazního břemene a o povinnosti navrhnout další důkazy k prokázání jejího
tvrzení, že společnost MUSICAL spol. s r. o., pohledávku za žalovanou
postoupila v roce 2005 smlouvou o postoupení pohledávky z obchodní smlouvy ze
dne 10. 7. 2001 na pana P.
a že žalovaná není poddlužníkem povinné v exekučním
řízení, učinil skutkový závěr, že žalovaná neprokázala (svědky ani předkládaným
originálem Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2005, vyhotoveného
postupitelem, podepsaného svědkem A. a adresovaného žalované) existenci smlouvy
o postoupení pohledávky, a tudíž je poddlužníkem společnosti MUSICAL spol. s r. o. a svědčí jí věcná pasivní legitimace v tomto řízení. Vzhledem k neurčitému a
neplatnému ujednání o smluvní pokutě obsaženému v obchodní smlouvě ze dne 10. 7. 2001 nemohla žalovaná uplatnit po právu nárok na její plnění. Vyúčtovala-li
smluvní pokutu, k zániku vzájemných pohledávek žalované a společnosti MUSICAL
spol. s r. o. započtením nedošlo. Žalovaná napadla všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které
doplnila podáním ze dne 4. 7. 2016. Dovolací důvod spatřovala v nesprávném
právním posouzení věci, když v napadeném rozhodnutí jsou řešeny procesní i
hmotněprávní otázky v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a některá nebyla
dosud dovolacím soudem řešena vůbec. Přípustnost dovolání odvíjela od otázek:
1) zda byl odvolací soud oprávněn sám (aniž by ji hodnotil soud I. stupně)
posoudit otázku platnosti ustanovení obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 o
smluvní pokutě a nároku žalované na vyúčtovanou smluvní pokutu; 2) zda byl
odvolací soud povinen poučit žalovanou o tom, že považuje za neplatné pro
neurčitost ujednání o smluvní pokutě a že žalovaná nemohla platně vyúčtovat
smluvní pokutu; 3) zda v souladu s judikaturou dovolacího soudu posoudil
ustanovení o smluvní pokutě za neplatné pro neurčitost; 4) zda je soud oprávněn
zkoumat platnost a existenci smlouvy o postoupení pohledávky, jestliže bylo k
důkazu předloženo oznámení o postoupení pohledávky doručené žalované a nejedná
se o spor mezi postupitelem a postupníkem, a zda lze zatížit žalovanou důkazním
břemenem, předložit důkaz existence smlouvy o postoupení pohledávky; 5) zda
zanikne zajištěný dluh plněním dlužníka na zajišťovací směnku po oznámení o
postoupení pohledávky, tedy plněním osobě, která je oprávněna plnění dluhu
přijmout, přičemž takovéto plnění na zajišťovací směnku je považováno dle
judikatury za poskytnutí náhradního plnění; 6) vlivu poskytnutí úplaty za
převod směnky na výši zajištěného dluhu; 7) zda lze pominout obranu žalované
spočívající v poukazu na neexistenci její povinnosti plnit podle obchodní
smlouvy ze dne 10. 7. 2001, je-li zřejmé, že nemůže být splněna povinnost
protistrany odevzdat po plnění příslušnou zajišťovací směnku; 8) zda byl
odvolací soud povinen dodržovat procesní zásady týkající se dokazování, zejména
pak zásadu volného hodnocení důkazů tak, aby následkem nebyla skutková
zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K prvé a druhé
otázce dovolatelka namítala, že odvolací soud tím, že si sám posoudil otázku
platnosti ustanovení obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 o smluvní pokutě a
otázku platnosti jejího následného vyúčtování a započtení a změnil rozsudek
soudu prvního stupně, a to vše zcela bez znalosti úvah soudu I. stupně, když
soud I.
stupně závěr o neplatnosti a neurčitosti ujednání o smluvní pokutě sice
přijal, ale bez bližšího odůvodnění a bez toho, aby vůbec žalovaná měla možnost
v průběhu celého řízení vyjádřit se k otázce platnosti rozbíraného ustanovení,
zjevně porušil zásadu dvojstupňovosti civilního řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98). Odvolací soud
tím, že žalovanou o svém právním názoru na tyto otázky nepoučil, ač měl (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, též
rozsudek ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008, nález Ústavního soudu ze
dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07), a nedal jí příležitost s právním
názorem polemizovat, navrhnout výslech dalšího svědka, který obchodní smlouvu
ze dne 10. 7. 2001 podepsal, porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a
zasáhl do práva žalované na spravedlivý proces. Odklonil se tak od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009. Ke třetí otázce
namítala, že odvolací soud se dopustil chybného právního posouzení ustanovení
obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 v části o smluvní pokutě, když ji shledal
neurčitou a neplatnou. Přitom se odklonil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo
330/2012, který řeší výkladová pravidla § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“), jimiž se
odvolací soud neřídil. Jestliže celková výše smluvní pokuty přesně odpovídá
celkové částce, na kterou byly vystaveny směnky (ve svém součtu), pak výklad
slovního spojení „příslušná část“, kterou je v případě nakládání s některou ze
směnek v rozporu s obchodní smlouvou ze dne 10. 7. 2001 povinna společnost
MUSICAL spol. s r. o. zaplatit, je nepochybně částka, na kterou zní příslušná
směnka. Zejména výklad logický a teleologický umožňuje nepochybně k uvedenému
závěru bezpečně dospět, což odvolací soud neučinil. Připomenul i zásadu
priority výkladu smluv, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li
takový výklad možný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 32
Cdo 2019/2011, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
436/05). Pokud jde o pasáž „použití směnky před účinností smlouvy“, jedná se o
část ustanovení, o které žalovaná nárok na smluvní pokutu neopírá, a i kdyby
tato část ustanovení byla neurčitá, lze ji vypustit, neboť i poté celkově
ustanovení o smluvní pokutě obstojí a bude sankcionovat pouze „nakládání se
směnkou v rozporu s některým ustanovením obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001“. K možnosti oddělit neplatnou část právního úkonu se Nejvyšší soud vyjádřil v
rozsudku ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011. Ujednání o smluvní pokutě
by mělo být posuzováno jako platné, neboť je zjevné, že jeho účelem je ochrana
dlužníka pro případ zneužití směnek. Navíc odvolací soud, měl-li pochybnost o
platnosti uvedeného ustanovení, měl se je pokusit odstranit zjištěním vůle pana
A., který smlouvu za společnost MUSICAL spol. s r. o. podepsal a v řízení byl
opakovaně jako svědek vyslýchán.
Sama žalovaná nebyla o rozdílném právním
názoru na platnost ujednání o smluvní pokutě nikdy zpravena, neměla tedy důvod
v tomto směru otázky svědkovi klást. Ke čtvrté otázce namítala, že s ohledem na
obsah rozsudku Nejvyššího sodu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a
rozsudek ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, se soudy obou stupňů v
rozporu s uvedenou judikaturou zabývaly otázkou existence a platnosti smlouvy o
postoupení pohledávky. Důkazním břemenem ohledně (ne)platnosti měla být
zatížena žalobkyně. Žalovaná své důkazní břemeno unesla tím, že doložila
oznámení o postoupení pohledávky. Z § 526 odst. 2 o. z. je zřejmé, že žalovaná
ani nemohla smlouvu o postoupení pohledávky doložit. Důkazní povinnost stíhá
žalobkyni. Dovolatelka zde odkázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4892/2008, rozsudek ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo
293/2002. K páté otázce namítala, že nebyla dovolacím soudem řešena. Setrvala
na řešení, že k zániku směnkou zajištěného dluhu dojde i v případě, je-li
plněno na zajišťovací směnku dluh zajišťující osobě, která ve skutečnosti není
věřitelem zajištěné pohledávky, avšak dlužníkovi bylo věřitelem oznámeno, že
směnkou zajištěná pohledávka byla postoupena této osobě, na kterou byla
zajišťovací směnka převedena rubopisem. I v tomto případě nemůže být
dlužníkovi uložena povinnost platit dluh dvakrát. V judikatuře i odborné
literatuře je shoda v tom, že plněním na zajišťovací směnku sice nezaniká
zajištěná pohledávka, ale tuto pohledávku již nelze „vymáhat“ (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, a usnesení ze
dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 925/2013). Odvolací soud pochybil, jestliže
tuto otázku posoudil tak, že plněním na směnky panu P. zároveň nezanikl i
zajištěný dluh, ačkoli se jednalo o plnění zajišťovací směnky osobě, která byla
ohledně pohledávky směnkou zajištěna buď přímo jejím věřitelem, anebo alespoň
osobou, která je po oznámení o postoupení pohledávky oprávněna plnění na dluh
či náhradní plnění na dluh ve formě plnění na zajišťovací směnku přijmout, a to
s účinky zániku dluhu. Zde argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010. K šesté otázce namítala, že odvolací soud se
vůbec nezabýval a nevypořádal s námitkou žalované, že poskytnutí úplaty za
převod zajišťovací směnky má vliv na výši zajištěného dluhu, tedy dluh o tuto
úplatu se sníží, čímž porušil právo žalované na spravedlivý proces. Odchýlil se
tak od judikatury dovolacího, ale i Ústavního soudu (např. nález Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení téhož soudu ze dne
10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/2013). Pokud měl odvolací soud na tuto otázku
jiný právní názor (který účastníkům nesdělil), odchýlil se od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010.
V případě, že
označené rozhodnutí tuto problematiku neřeší, pak jde o dosud dovolacím soudem
neřešenou otázku, jejíž řešení spočívá v tom, že má-li povahu náhradního plnění
úplata za převod směnky po splatnosti, pak v případě převodu zajišťovací směnky
před splatností zajištěné pohledávky lze ohledně úplaty za převod směnky
přijmout stejný názor. Nejpozději splatností zajištěného dluhu se přijatá
úplata za převod směnky stává náhradním plněním. K sedmé otázce žalovaná
namítala, že se opět odvolací soud dopustil porušení práva žalované na
spravedlivý proces a odklonu od judikatury dovolacího či Ústavního soudu,
protože se nevypořádal s námitkou žalované (viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne
28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009), že žalovaná nebyla povinna plnit
splátky dle obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001, jestliže žalobkyně, respektive
společnost MUSICAL spol. s r. o., není schopna splnit svou synallagmatickou
povinnost stanovenou v této smlouvě tj., předat směnky žalované, když je již
rubopisovala a předala panu P. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 143/2012). K osmé otázce dovolatelka namítala, že odvolací
soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, a to v intenzitě dosahující
soudcovskou libovůli, čímž opět porušil právo na spravedlivý proces. S poukazem
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009,
řešící přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům, dovozovala, že
odvolací soud se těmito závěry neřídil, pokud jde o hodnocení svědeckých
výpovědí svědků P. a A. Odvolací soud podsouvá oběma svědkům možný zájem na
věci, aniž by jakkoliv vysvětlil, v čem by jejich případný zájem na věci
spočíval. Z okolnosti, že si svědkové již nejsou po mnoha letech schopni
vybavit některé okolnosti zcela přesně, popřípadě si je vybavují se zpožděním a
na přímý dotaz, co je s ohledem na dobu, která uplynula od událostí, o nichž
vypovídali, zcela logické. Dovodil-li odvolací soud opak, vyvozuje nelogické
skutkové závěry. Dokonce nevěrohodnost svědků dovozuje z okolností, které sám
svým nestandardním procesním postupem zapříčinil (svědky předvolal v krátkém
časovém termínu; na nařízený termín se svědek pan P. nemohl dostavit, a proto
svědek pan A. byl vyslechnut dříve, z čehož dovozuje nevěrohodnost výpovědi
svědka pana P. s tím, že se mohl s výpovědí svědka pana A. předem seznámit). Dále odvolací soud v odůvodnění uvádí, že svědci při svém prvním výslechu
neuvedli relevantní informace o okolnostech uzavření smlouvy o postoupení
pohledávek z obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001. Tento závěr je v hrubém
rozporu s obsahem výpovědi obou svědků v protokolu z jednání. Svědek P. potvrdil, že na výslovnou žádost pana A. též uzavřeli smlouvu, kterou na něj
byly postoupeny předmětné pohledávky, což zcela koresponduje s tvrzením pana A. Připomenul, že svědek A. trval vedle převodu směnek i na postoupení směnkami
zajištěných pohledávek, neboť se obával, že by žalovaná mohla být vystavena
riziku dvojího plnění. Odvolací soud svoji nedůvěru k výpovědi obou svědků
absurdně odůvodňuje např. tím, že si svědek A.
vzpomněl, že smlouvu sepsala
advokátka JUDr. Gazdíková, která již nežije, a že úplata za postoupení
pohledávky ve výši 12 milionu byla sjednána ve výši 1,4 až 2 milionů korun, a
svědek P. tyto informace potvrdil. Zcela přitom přehlíží, že Městský soud v
Praze, který vedl první výslech svědků v průběhu celého řízení, považoval obsah
jejich výpovědi za dostatečný pro zjištění, že k postoupení předmětných
pohledávek došlo, a na výše uvedené okolnosti, které nebyly uvedeny oběma
svědky u prvého výslechu, se jich nedotazoval. Navíc při následných výsleších
již oba svědci samozřejmě byli obeznámeni s tím, jakých skutečností se jejich
svědectví týká, a tedy měli mnohem více času přesněji si na všechny okolnosti
upamatovat. Nepodložená je rovněž úvaha odvolacího soudu, že svědek A. je
nedůvěryhodný též z důvodu, že neměl snahu obstarat si stejnopis či kopii
smlouvy z archivu advokátky. Úvaha soudu je zcela nelogická, protože svědek
není povinen a ani nelze od něj očekávat, že by měl sám aktivně dohledávat
důkazní prostředky. Že tak neučinil, svědčí pro závěr, že na výsledku řízení
žádný zájem nemá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, z jakého
chování svědků při výslechu dovodil odvolací soud jejich nedůvěryhodnost. Odvolací soud k údajné nevěrohodnosti svědků dospěl na základě nepodložených
domněnek, např. z toho, že svědci se prohlásili za přátele, že působili v
organizační struktuře žalované i společnosti MUSICAL spol. s r. o. Závěr, že
oba svědci mohou mít na výsledku řízení zájem, přitom v rozhodnutí
konkretizován není. Přehlédnuto bylo odvolacím soudem i to, že v dohodě o
uznání dluhu a závazném způsobu a termínu vyrovnání, uzavřené dne 21. 6. 2010
žalovanou a panem P., neměla žalovaná jistotu, zda k postoupení pohledávek
skutečně došlo, a že z opatrnosti přistoupila k vyúčtování smluvní pokuty
společnosti MUSICAL spol. s r. o. V rozporu s provedeným dokazováním je pak
závěr dovolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by postupitel žalované
postoupení oznámil. Oznámení však žalovaná v archívu dohledala, předložila v
originále a svědek A. pak potvrdil pravost svého popisu na oznámení. Hodnocení
důkazů trpí zásadními vadami. Navrhovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení. Požadavek na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odůvodnila
žalovaná tím, že pokud by došlo k exekučnímu postižení majetku žalované pro
uspokojení přiznaného plnění, jehož výše odpovídá či dokonce převyšuje roční
rozpočet divadla na jeho provoz, které žalovaná provozuje, žalované by
neprodlenou exekucí k vymožení platební povinnosti hrozila závažná újma, která
by měla nevratné následky. Navíc její dovolání má značný předpoklad uspět. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II. bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod
2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), bez ústního jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno
odvolací řízení, je přípustné (§ 237 o. s. ř.) a závisí na vyřešení právní
otázky [zda je soud oprávněn zkoumat platnost a existenci smlouvy o postoupení
pohledávky, jestliže bylo k důkazu předloženo oznámení o postoupení pohledávky,
doručené žalované postupitelem a nejedná se o spor mezi postupitelem a
postupníkem, a zda lze žalovanou zatížit důkazním břemenem prokázat existenci
smlouvy o postoupení pohledávky, když jí bylo postoupení pohledávky řádně
postupitelem oznámeno; zda hodnocení ustanovení o smluvní pokutě obsaženého ve
smlouvě ze dne 10. 7. 2001 je neurčité a neplatné], při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání
je i důvodné. Jelikož dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má věcnou pasivní
legitimaci v řízení o poddlužnické žalobě. K rozhodné (čtvrté) otázce, zda je soud oprávněn zkoumat existenci a platnost
smlouvy o postoupení, jestliže bylo k důkazu předloženo oznámení o postoupení
pohledávky doručené žalované postupitelem (původním věřitelem), a zda lze
žalovanou zatížit důkazním břemenem prokázat existenci smlouvy o postoupení
pohledávky, když jí bylo postoupení pohledávky řádně postupitelem oznámeno, je
soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20
Cdo 903/2004, rozsudek ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011) i
komentářová literatura (např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a
kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1052
s.), jednotná v tom, že v řízení o poddlužnické žalobě podle § 315 o. s. ř. se
poddlužník může ubránit námitkou nedostatku věcné pasivní legitimace, opíraje
se o tvrzení, že povinnost plnit oprávněnému (zde žalobkyni) v rozhodný
okamžik, tj. ke dni doručení exekučního příkazu postižením jiné peněžité
pohledávky, neměl, a to např. z důvodu neexistence přikázané pohledávky, nebo
že měl povinnost vyplatit pohledávku jiné osobě, nebo pohledávka některým ze
způsobů stanovených zákonem zanikla. Bylo-li žalobkyní v žalobě uplatněno
tvrzení o vzniku, výši a splatnosti přikázané pohledávky vyplývající ze smlouvy
o finančním vypořádání nájemců domu ze dne 10. 7. 2001, uzavřené mezi
společností MUSICAL spol. s r. o. a žalovanou, pak zpochybnila žalovaná svou
pasivní věcnou legitimaci tvrzením a předložením listinného důkazu o Oznámení
postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2005, že není poddlužníkem společnosti
MUSICAL spol. s r.o., když exekucí postižené pohledávky před zahájením
exekučního řízení splnila panu T. P. či v případě pohledávky splatné dne 31. 12. 2008 jeho právnímu nástupci poté, co společnost MUSICAL spol. s r. o.,
oznámila žalované postoupení pohledávky z obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001
na pana T. P. listinou datovanou dne 2. 11. 2005 a podepsanou jednatelem
společnosti MUSICAL spol.
s r. o. S. A., nebylo namístě se vůbec zabývat
otázkou existence smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2005. V
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007,
uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vyplývá, že otázka existence smlouvy o postoupení pohledávky či její platnosti
nemůže být pro vztah mezi postupníkem a dlužníkem významná, neboť dlužník nemá
zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je
smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo
váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi;
vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak
by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl (srov. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3002/2009). Oznámením o
postoupení pohledávky adresovaným žalované postupitelem postupitel vyvolá pouze
změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z
toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence) smlouvy o postoupení
pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky pro
postupitele. Z uvedeného vyplývá, že řešení otázky, zda je soud oprávněn
zkoumat existenci a platnost smlouvy o postoupení, jestliže bylo k důkazu
předloženo oznámení o postoupení pohledávky doručené žalované postupitelem
(původním věřitelem), a zda lze žalovanou zatížit důkazním břemenem prokázat
existenci smlouvy o postoupení pohledávky, když jí bylo postoupení pohledávky
řádně postupitelem oznámeno, přijaté odvolacím soudem není správné pro odklon
od judikatury dovolacího soudu, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit.
Z výše uvedeného vyplývá, že dosavadní právní posouzení věcné pasivní
legitimace žalované v tomto řízení odvolacím soudem je neúplné, a tudíž i
nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta prvá o. s. ř.), aniž by se již zabýval ostatními námitkami dovolatelky.
V následném řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243b věta před středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne
potřeba zabývat se právním významem existence listiny (předložené žalovanou
odvolacímu soudu v originále u jednání dne 11. 2. 2012) „Oznámení o postoupení
pohledávky ze dne 2. 11. 2005“, vyhotovené postupitelem a adresované žalované,
na posouzení (ne)existence věcné pasivní legitimace žalované v řízení o
poddlužnické žalobě. S ohledem na právní závěr přijatý Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, je vyloučeno, aby se
žalobce v tomto řízení mohl úspěšně bránit námitkou a následným dokazováním
neexistence smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2005.
Zodpovězení otázky, zda právní hodnocení ustanovení o smluvní pokutě obsaženého
ve smlouvě ze dne 10. 7. 2001 odvolacím soudem jako neurčité a neplatné, je v
souladu s judikaturou dovolacího soudu, není pro věcné posouzení pasivní
legitimace žalované v řízení o poddlužnické žalobě právně významné. Její
posouzení – ať již jakékoliv – nemůže totiž ovlivnit její (ne)správnost.
Dovolatelka sice výslovně podala dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího
soudu, ve vztahu k nákladovému výroku však žádnou argumentaci – natož tu, jež
by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.
doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu