21 Cdo 1398/2024-360
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně A. M., proti žalované České republice – Krajskému soudu
v Ústí nad Labem se sídlem v Ústí nad Labem, Národního odboje č. 1274/26, IČO
00215708, o 400 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
33 C 52/2021, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. prosince 2023, č. j. 62 Co 312/2023-209, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2022, č. j. 33 C
52/2021-119, v části výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
částku 10 000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a ve výrocích o
nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května
2022, č. j. 33 C 52/2021-119, v části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení
částky 10 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
1. Návrhem doručeným Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 7. 2. 2021 se
žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 400
000 Kč. Žalobu zdůvodnila tím, že od září 1999 pracuje ve funkci soudkyně u
Krajského soudu v Ústí nad Labem na pobočce v Liberci, kde došlo k zásahu do
její důstojnosti tím, že žalovaná nerespektovala vlastní vnitřní předpis a za
období od 16. 3. 2020 do 29. 3. 2020, kdy žalobkyně byla v povinné karanténě z
důvodu pandemie Covid 19, jí nevyplatila náhradu platu do 100 % průměrného
hrubého výdělku a učinila tak až na základě pravomocného rozsudku Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 33 C 126/2020-94. Od nástupu
do karantény vedoucí zaměstnanci žalované vůči žalobkyni postupovali způsobem
naplňujícím známky šikanózního jednání, příp. diskriminace, šlo o jednání,
která žalobkyně s ohledem na jejich charakter považuje za nepřípustný zásah do
důstojnosti zaměstnance – soudce, neboť vykazují bez racionálního základu na
straně zaměstnavatele znaky vytváření nepřátelského (místy i urážlivého),
ponižujícího prostředí na pracovišti vůči její osobě. Tyto skutky ji hluboce
psychicky zasáhly, vytvořily pro ni velmi tíživé a zneklidňující prostředí na
pracovišti a žalobkyně je považuje za velmi vážné porušení pracovně právních
předpisů ze strany zaměstnavatele. Závadné jednání zaměstnavatele spatřuje
jednak v samotném odepření náhrady platu, dále v odepření přístupu k vnitřním
předpisům, které určovaly rámec jejích práv a povinností v karanténě, ze strany
zástupkyně ředitele správy pro pobočku soudu v Liberci S., současně také ve
sdělení L. C. (v té době zastupující předsedu krajského soudu) obsaženém ve
stanovisku Spr 1112/2020 ze dne 23. 4. 2020, že v karanténě postupovala
svévolně a zajišťovala si převoz spisů bez toho, aby byla přijata patřičná
hygienická opatření, a že čl. III opatření č. 185/2020 z 9. 3. 2020 nedopadá na
soudce, nýbrž chrání jiné zaměstnance krajského soudu před sociálními dopady
pandemické či jiné situace, ve tvrzeních C. uvedených ve vyjádření k žalobě v
soudním řízení o doplatek náhrady platu, že žalobkyni nemohla být umožněna
práce z domova z důvodu, že na rozdíl od mnohých soudců, kteří byli nuceni
setrvat v karanténě bez příznaků, byla zcela nekontaktní a po návratu z
dovolené nebylo z její strany vůči krajskému soudu činěno ničeho, dále také ve
výzvě vedení soudu ze dne 16. 4. 2020, aby tři týdny zpětně vykázala, na
kterých spisech a co dělala, jakož i v tom, že výtku svévolnosti práce z domova
učinila C. v době, kdy i ostatní soudci pracovali z domova za plat a žalobkyni
stejně jako jim běžel nápad spisů. Popsané jednání žalované vyvolalo u
žalobkyně vysoký psychický stres a napětí, promítlo se výrazně i do jejích
fyzických problémů a přispělo k jejímu přetížení, neboť je osobou zdravotně
postiženou s bolestivým syndromem páteře, což je zaměstnavateli známo.
Finanční
zadostiučinění uplatňuje celkovou žalovanou částkou bez jejího štěpení na
jednotlivé částky za jednotlivá uváděná jednání, neboť tato jednání považuje za
vzájemně propojená, kontinuálně na sebe navazující, kdy jedno každé z nich je
spouštěčem pro další šikanózní jednání.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 5. 2022, č. j. 33
C 52/2021-119, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení.
3. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně vytýká žalované několik
v zásadě samostatných skutků. Ve vztahu k neoprávněnému zadržení náhrady platu
za období povinné karantény dovodil, že otázka, zda žalovaná postupovala po
právu, když při aplikaci vlastního opatření rozlišovala mezi soudci a ostatními
zaměstnanci soudu, byla již pravomocně vyřešena v jeho rozsudku sp. zn. 33 C
126/2020, kde konstatoval, že žalovaná se dopustila jednání v rozporu se
zásadou rovného zacházení v oblasti odměňování (§ 16 odst. 1 zákoníku práce ve
vztahu k § 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích), neboť vznik nároku
spojovala pouze se zaměstnanci nevykonávajícími funkci soudce. Přihlédl ke
skutečnosti, že žalovaná neprodleně po pravomocném rozhodnutí soudu ve sporu o
doplatek platu odstranila následky tohoto svého nezákonného jednání,
přisouzenou částku včetně úroků vyplatila a žalobkyni se, byť stručně,
omluvila. Neztotožnil se s postojem žalobkyně, která v několikaměsíčním
prodlení s vyplacením části platu a v samotné účasti na soudním řízení
spatřovala jednání způsobilé významně zasáhnout do jejího psychického a
fyzického zdraví, tedy zapříčinit vznik nemajetkové újmy, s odůvodněním, že pro
soudce jako právního profesionála soudní řízení zpravidla nepředstavuje takový
stres, neboť má poměrně přesnou představu o průběhu řízení, byť vystupuje v
pozici žalobce. Neztotožnil se ani s argumentem žalobkyně, že její újma byla
prohloubena tím, že žalovaná postupovala shodně u dalších soudců, a dovodil, že
tato skutečnost naopak potvrzuje, že důvodem postupu žalované nebyl „zlý úmysl“
směřovaný vůči žalobkyni, ale odlišný právní názor. Jako jistou formu
zadostiučinění vyhodnotil také výsledek správního řízení, v němž byl žalované
za zadržení části platu dalším zaměstnancům uložen správní trest napomenutí. Nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že její újma byla umocněna tím, že
předsedkyně žalované nebyla za své jednání kárně potrestána. Usoudil, že v dané
věci se jednalo o právní názor, který nelze v zásadě postihovat disciplinárními
opatřeními, přičemž obdobně k věci přistupovaly nadřízené orgány, u nichž
žalobkyně iniciovala dohledová šetření. Uzavřel, že z hlediska preventivního
významu je omluva postačující a jednání žalované neodůvodňuje náhradu
nemajetkové újmy v penězích. Ve vztahu k nezajištění přístupu žalobkyně k
vnitřním pracovněprávním předpisům žalované usoudil, že navzdory počátečním
překážkám byl žalobkyni přístup během jednoho dne umožněn, byť za zvýšeného
úsilí žalobkyně a navzdory nepříliš taktnímu, avšak nikoliv urážlivému či
neuctivému, jednání zaměstnankyně žalované. Ohledně vyjádření předsedkyně
žalované o svévolnosti práce z domova, nedodržování hygienických opatření při
přemísťování spisů a nečinnosti žalobkyně po návratu z dovolené dospěl k
závěru, že tato vyjádření, byť nemají plnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu,
resp. byla v soudním řízení o doplatek platu v zásadě vyvrácena, lze označit za
argumentaci nevymykající se běžné praxi a svou intenzitou nejsou způsobilá
významně zasáhnout do osobnostních práv (cti, důstojnosti či pověsti)
žalobkyně.
Požadavek žalované na vykázání odvedené práce žalobkyně shledal sice
nedůvodným, neboť žalovaná z důvodu překážek v práci nebyla povinna konat
práci, navíc předseda soudu má k dispozici jiné mechanismy, jak kontrolovat
soudcem odvedenou práci, ani toto jednání však nevyhodnotil jako způsobilé
zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Usoudil, že soudkyně zastává veřejnou
funkci a měla by tak z povahy věci mít větší míru stresové odolnosti, včetně
odolnosti vůči nevlídnému chování ze strany vedení soudu.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Poté
Krajský soud v Ústí nad Labem, který byl funkčně příslušný k rozhodnutí o
odvolání žalobkyně, předložil věc Vrchnímu soudu v Praze s návrhem na delegaci
podle § 12 odst. 1 občanského soudního řádu s odůvodněním, že žaloba směřuje
proti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který by měl projednávat odvolání
podané ve věci samé. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2023, č. j.
Ncd 72/2023-189, rozhodl, že věc vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 11 Co 53/2023 se přikazuje k vyřízení Městskému soudu v Praze.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 62 Co
312/2023-209, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do patnácti dnů od
právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 390 000 Kč
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6 100
Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu)
a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 8 398 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III
rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud shledal skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního
stupně, dostatečným pro to, aby bylo možno ho posoudit správně po stránce
právní, za správné vzal posouzení důvodnosti žaloby soudem prvního stupně podle
ustanovení § 2956 občanského zákoníku s poukazem na ustanovení § 81 a § 82
občanského zákoníku s tím, že občanský zákoník se v pracovněprávních vztazích
použije subsidiárně. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že vytýkané
jednání žalované nelze podřadit pod pojem diskriminace tak, jak je tato
definována zákonem č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, neboť žalobkyně
ani netvrdí žádný diskriminační důvod, který by bylo možno podřadit buď pod
přímou diskriminaci, jak je definována v § 2 odst. 3, 4 a 5 antidiskriminačního
zákona, či nepřímou diskriminaci ve smyslu § 3 citovaného zákona. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vůči žalobkyni porušila
zásadu rovného zacházení ve smyslu § 1a písm. e) zákoníku práce, neboť s ní
zacházela odlišně oproti ostatním zaměstnancům – soudcům ve stejném postavení a
ve stejném případě. Ohledně neoprávněného zadržování části platu shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se již dostalo
zadostiučinění, a to v podobě osobní omluvy předsedkyně Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 11. 11. 2020. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že omluva je
zdánlivým právním jednáním, k němuž se podle § 554 občanského zákoníku
nepřihlíží, protože jí nebyla zjevně projevena vážná vůle, jak předpokládá §
552 občanského zákoníku. Jednak konstatoval, že úvaha žalobkyně o tom, že takto
formulovaná omluva není projevem vážné vůle žalované, je její ničím
nepodloženou spekulací, protože omluva svým obsahem jasně vyjadřuje uznání
chyby ze strany žalované, za kterou se žalovaná ústy předsedkyně soudu
žalobkyni omlouvá, a nadto dovodil, že bez ohledu na to, jakým způsobem je
vyjádřena, omluva nepředstavuje právní jednání ve smyslu § 545 občanského
zákoníku, ale jde o faktické chování účastníků právních vztahů a je v obecně
známých společenských normách slušného chování považována za prostředek nápravy
nesprávného jednání člověka, tedy jednání, které není v souladu s obecně
uznávanými normami slušného chování. Jako další formu zadostiučinění zohlednil
také správní sankci v podobě napomenutí, která byla žalované uložena oblastním
inspektorátem práce na základě výsledku kontroly v přestupkovém řízení ve věci
zadržení části platu zaměstnancům soudu, tedy též žalobkyni. Nepřisvědčil
žalobkyni ani v názoru, že ze strany žalované se jednalo o zlý úmysl se záměrem
žalobkyni poškodit. Usoudil, že důvodem tohoto nesprávného postupu žalované byl
chybný výklad opatření ze dne 9. 3. 2020, č. 185/2020, vydaného zastupující
předsedkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem v souvislosti s pandemií vyvolanou
onemocněním Covid-19.
Poukázal na to, že stejně hodnotila postup žalované i
tehdejší ministryně spravedlnosti v reakci na stížnost žalobkyně, a zdůraznil,
že žalovaná svůj chybný postup uznala poté, co se problematika výkladu
uvedeného opatření ujasnila rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne
5. 10. 2020. Ve vztahu ke zbývajícím dvěma vytýkaným jednáním žalované, tj. jednak k omezení, resp. nezajištění přístupu žalobkyně k interním
pracovněprávním předpisům žalované, tedy zřízení dálkového přístupu tak, aby
žalobkyně mohla pracovat v režimu home office online připojením do počítačové sítě žalované, jednak k opakovaným vyjádřením
předsedkyně soudu týkajícím se svévolnosti práce z domova či nedodržování
hygienických opatření při přemisťování spisů a vytýkání nečinnosti žalobkyně po
návratu z dovolené, odvolací soud především oproti soudu prvního stupně dospěl
k závěru, že judikaturní závěry ohledně adekvátně širší hranice přijatelné
kritiky u osob veřejně činných lze aplikovat pouze ve vztahu k účastníkům
řízení či jejich zástupcům, nikoliv však ve vztahu k postupu vedení soudu v
pracovněprávním vztahu soudce vůči němu. Dovodil, že i soudce má právo na
slušné jednání ze strany vedení soudu a nelze u něj předpokládat, že je nucen
snášet případné nevlídné, neslušné či dokonce protiprávní jednání více než
běžný občan. Dospěl k závěru, že při posouzení intenzity zásahu do osobnostních
práv žalobkyně nelze přehlédnout některé aspekty, konkrétně v případě e-mailové
komunikace mezi žalobkyní a zástupkyní ředitele správy ze dne 17. 3. 2020
úsečný až nezdvořilý obsah sdělení, jímž zástupkyně ředitele správy reaguje na
zdvořile koncipovanou žádost žalobkyně o umožnění přístupu k pracovním
e-mailům, dále skutečnost, že žalobkyně správně namítá, že zřízení dálkového
přístupu nebylo podle vnitřních předpisů žalované její povinností, a také
nepravdivost informace, kterou zástupkyně ředitele správy žalobkyni podala, a
komplikace, které žalobkyně měla v souvislosti se zřízením dálkového přístupu
poté, kdy se informace o tom, že dálkový přístup žalobkyni zřízen byl, ukázala
jako nepravdivá. Zdůraznil, že byť tato záležitost byla vyřízena během jednoho
dne, stalo se tak za zvýšeného úsilí žalobkyně doprovázeného nezdvořilým
jednáním ze strany zaměstnankyně soudu, která nebyla nadřízenou žalobkyně,
přičemž hlavním úkolem správy soudu je – zjednodušeně řečeno – zajišťovat chod
soudu a servis soudcům. Jako ještě závažnější pak vyhodnotil výtky předsedkyně
soudu vůči žalobkyni ohledně údajné svévolné práce z domova a nedodržování
hygienických opatření při přemísťování spisů či nečinnosti žalobkyně po návratu
z dovolené, přičemž v tomto směru žalovaná své pochybení nepřímo uznala tím, že
se tohoto jednání vůči žalobkyni dále již nedopouštěla. Konstatoval, že za tato
jednání se žalobkyni zatím žádného zadostiučinění nedostalo, a proto za
přiměřené vyhodnotil zadostiučinění v částce 10 000 Kč. Vzal při tom v úvahu,
že šlo o jednání v délce trvání v řádu dnů, resp.
několika málo týdnů, že v
obou případech šlo o postup v rovině písemného či ústního projevu ze strany
žalované za stavu pandemie Covid-19, a zdůraznil, že zlý úmysl žalované, který
žalobkyně opakovaně tvrdila, v řízení prokázán nebyl. Finanční odškodnění
nemajetkové újmy v částce 10 000 Kč podle přesvědčení odvolacího soudu není jen
symbolické, tato částka i v poměrech dnešních cenových relací není zcela nízká
a je plně adekvátní újmě, která žalobkyni vznikla, a současně plní nepochybně i
výchovný charakter ve vztahu k žalované tak, aby se uvedených jednání příště
nedopouštěla nejen vůči žalobkyni, ale ani vůči jiným zaměstnancům soudu.
8. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku pod bodem
I, pokud jím byl co do částky 390 000 Kč potvrzen zamítavý výrok I rozsudku
soudu prvního stupně, a ve výrocích II a III o nákladech řízení jako závislých
na napadené části výroku I. Jako první dovolací námitku předkládá argumentaci,
„že závěr odvolacího soudu o řádně provedeném dokazování ve vztahu k
nemajetkové újmě žalobkyně, vzniklé jí v důsledku 7 měsíců trvajícího
protiprávního zadržení náhrady platu, je v rozporu s § 40 odst. 2 věta čtvrtá
o. s. ř.“. Žalobkyně má za to, že důkazy, jimiž prokazovala, že žalovaná jí
zadržovala náhradu platu za karanténu nikoliv nedopatřením, ale zcela vědomě,
tedy se zlým úmyslem, nebyly provedeny, přičemž postup odvolacího soudu byl
nesprávný proto, že vyšel toliko z obsahu protokolu o jednání okresního soudu
ze dne 23. 5. 2022 a odmítl provést důkaz zvukovým záznamem pořízeným z tohoto
jednání se souhlasem soudu žalobkyní a toto odmítnutí odůvodnil vágním tvrzením
o neúčelnosti tohoto důkazu. Má za to, že pominul-li odvolací soud obsah
žalobkyní pořízeného zvukového záznamu z jednání a neporovnal jej s protokolem
o jednání, z něhož vycházel, zatížil řízení procesní vadou mající za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Jestliže těmito důkazy nebylo provedeno
dokazování žádným ze způsobů dle § 129 o. s. ř., jde z hlediska judikatury
Ústavního i Nejvyššího soudu o důkazy, z nichž nelze činit závěry v rozhodnutí
ve věci samé a tím je zkráceno právo žalobkyně (ale i žalované) na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V rámci této
dovolací argumentace zformulovala otázku, která podle jejího mínění je významná
pro rozhodnutí ve věci samé a nebyla dovolacím soudem dosud řešena: „Zda má
obsah audiozáznamu o průběhu jednání pořízený účastníkem řízení se souhlasem
soudu za situace, kdy jednací síň není vybavena nahrávacím zařízením, přednost
před protokolem o jednání stejně jako je tomu u audiozáznamu pořízeného soudem
ve smyslu § 40 odst. 2 věta čtvrtá o. s. ř. v platném znění.“ Jako druhou
předkládá žalobkyně dovolací námitku, „že závěr odvolacího soudu o adekvátnosti
omluvy jako formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně způsobenou
žalovanou protiprávním zadržením náhrady platu je vystavěn na tzv. opomenutých
důkazech, příp. na svévolném hodnocení důkazů“. Závěr odvolacího soudu o
absenci „zlého úmyslu“ je pak případem svévolného hodnocení důkazů, rozporného
s § 132 o. s. ř., provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, zcela
pomíjejícího záměr vedení Krajského soudu v Ústí nad Labem vytvářet nepřátelské
a zneklidňující prostředí na pracovišti. Stejně tak jej shledává rozporným s
názorem přijatým v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV ÚS
3183/15, o nutnosti aplikace tzv.
„zlatého pravidla“, podle něhož by každý měl
činit druhému to, co by chtěl, aby bylo činěno jemu; dále poukazuje na to, že v
právní větě tohoto nálezu je zdůrazněno, že při posuzovaní věci je třeba
individualizovat a nehodnotit věc podle předem daných tabulek a algoritmů
výpočtu. Mimo to odvolací soud podle názoru žalobkyně postupoval v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu apelující na nutnost vycházet z úplného skutkového
stavu. Za třetí žalobkyně namítá, že „právní hodnocení odvolacího soudu (stejně
jako soudu prvního stupně) o »hloubce« nemajetkové újmy žalobkyni způsobené a o
přiměřenosti – volbě zadostiučinění bylo provedeno v rozporu se zásadou
proporcionality mezi intenzitou zásahu (deliktu) a satisfakcí, s hledisky
uznávanými judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při výkladu § 2951 o. z. (ve spojení s § 4 ZP)“. Žalobkyně s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. I ÚS 1586/09, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1041/17,
zdůrazňuje, že vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do
osobnostních práv zesílena, tj. v případě zlého úmyslu (záměru) na straně
původce neoprávněného zásahu by se tato skutečnost měla odrážet ve vyšší formě
zadostiučinění a v případě peněžité formy zadostiučinění i úměrně ve výši
relutární náhrady. Domáhá se aplikace judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je
při posuzování formy zadostiučinění a výše relutárního zadostiučinění třeba
vedle míry závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv a
míry zavinění původce zásahu zkoumat i další konkrétní okolnosti neoprávněného
zásahu, které příkladmo uvádí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4685/2018. Naproti tomu odvolací soud nepřípustně zohlednil, že
žalobkyně si neoprávněně zadrženou náhradu platu vysoudila a že jí byly
přiznány i úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení, když z relevantní
judikatury i uznávaných komentářů k § 2951 občanského zákoníku je nepochybné,
že způsob odčinění nemajetkové újmy nelze poměřovat tím, zda a jak byla
uspokojena majetková újma. Odvolací soud dále rezignoval na dostatečné
posouzení preventivně – sankční funkce náhrady nemajetkové újmy. Za čtvrté
žalobkyně namítá „nesprávný právní závěr odvolacího soudu o absenci
diskriminačního chování žalované při zadržování náhrady platu žalobkyni a
nesprávné právní hodnocení, pokud odvolací soud nezvažoval aplikaci § 2957 o. z. na daný případ“. Za páté namítá, že „absence hodnocení části žalovaného
skutku – žalobkyní tvrzeného šikanózního výkonu práva žalované spočívajícího ve
výzvě, aby tři týdny zpětně žalobkyně vykázala, na kterých spisech a co dělala,
v napadeném rozsudku, je postupem odvolacího soudu rozporným s § 132 o. s. ř.,
příp. s § 166 odst. 1 o. s. ř.“. Jako šestou předkládá námitku, že „právní
závěr odvolacího soudu, že sdělení Spr 1453/2020 ze dne 11. 11.
2020 splňuje
parametry omluvy za způsob a dobu trvání protiprávního zadržování náhrady platu
žalobkyni, a je tudíž odpovídající formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu
žalobkyni tím vzniklou, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“, z níž
konktrétně označila jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3322/2008, a jeho závěr, že soud se při zkoumání, zda omluva splnila
satisfakční funkci, musí zabývat zjištěním její kvality a posouzením míry její
schopnosti zmírnit následky posuzovaného zásahu. Za sedmé namítá, že „hodnocení
důkazu odvolacím soudem, a to sdělení C. ze dne 23. 4. 2020 v bodě 36 a 38
odůvodnění napadeného rozsudku, je zjevně v rozporu s § 132 o. s. ř., navíc bez
akceptovatelného racionálního logického základu, jak jej má na mysli nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004“, a to proto, že
argumenty C. v tomto sdělení odvolací soud vůbec „nepropojil“ s obsahem výzvy
žalobkyně z 16. 4. 2020 na okamžité vyplacení jí náhrady platu do 100 % PV, ani
s vyjádřením žalované ze dne 22. 6. 2020. Žalobkyně zpochybňuje i závěr pod
body 36 a 38 napadeného rozsudku, že žalovaná své pochybení nepřímo uznala,
neboť se takového jednání vůči žalobkyni již dále nedopouštěla. Tento závěr
podle žalobkyně nemá oporu v důkazech do řízení doložených žalobkyní. Uvádí, že
vyjádření žalované z 22. 6. 2020 k žalobě obsahuje tytéž nehorázné výtky na
adresu žalobkyně, umocněné lží o její nekomunikativnosti, a na svém postoji pak
žalovaná zjevně setrvala i po vyhlášení rozsudku sp. zn. 33 C 126/2020 dne 5. 10. 2020, neboť k výplatě zadržené náhrady přistoupila až měsíc po vyhlášení
tohoto rozsudku a až po výzvě žalobkyně ze 3. 11. 2020. Na závěr namítá, že
„výrok napadeného rozsudku o nákladech řízení je nesprávný, co se týče výše
náhrady nákladů u okresního soudu“, protože odvolací soud vycházel z nesprávné
premisy, že žalobkyni byly proplaceny náklady jízdného za jednání dne 15. 11. 2021 a dne 28. 3. 2022 v plné výši. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku pod bodem I, spolu s
výrokem o nákladech řízení pod bodem III, a v tomto rozsahu zrušil i rozsudek
soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to
jinému předsedovi senátu a přísedícím z důvodů vymezených žalobkyní v námitce
podjatosti.
9. Podáním ze dne 11. 8. 2024 žalobkyně doplnila své dovolání „k
dovolací otázce, zda tzv. omluva ve sdělení předsedkyně Krajského soudu v Ústí
nad Labem C. má satisfakční funkci“. V něm uvedla, že k tomu, jaké parametry
musí mít omluva škůdce ve vztahu k poškozenému, aby naplnila satisfakční
funkci, odkazuje na standardní náležitosti omluvy uznávané tzv. restorativní
justicí, přičemž tyto lze podle jejího mínění vztáhnout i na omluvu C. ve zde
souzené věci.
10. Dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v té části
výroku pod bodem I, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I a žalované uložena povinnost k zaplacení částky 10 000 Kč. Žalovaná má
dovolání za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, „za jakých podmínek lze
učinit závěr o tom, že se stát (zaměstnavatel) dopustil šikanózního jednání a
nerovného zacházení vůči soudci (zaměstnanci), a jaký právní předpis je třeba
použít“, a „za jakých podmínek náleží soudci (zaměstnanci), vůči němuž se měl
stát (zaměstnavatel) dopustit nerovného zacházení, náhrada nemajetkové újmy v
penězích“. K první z těchto otázek připíná argumentaci, že podle judikatury
Nejvyššího soudu, z níž konkrétně uvádí jeho rozhodnutí ze dne 5. 6. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 612/2006, se na pracovní vztah soudce přiměřeně použijí ustanovení
zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Je-li předmětem řízení
žalobní tvrzení o šikanózním jednání, kterému měl být vystaven soudce, použije
se zákoník práce a jiné pracovněprávní předpisy (zejména antidiskriminační
zákon). Podle těchto předpisů je třeba posoudit podmínky, za nichž se stát
(zaměstnavatel) dopustí šikanózního jednání (a nerovného zacházení). Vytýká
odvolacímu soudu, že přehlédl, že žalobkyně v řízení ve vztahu k vytýkaným
verbálním jednáním netvrdila ani neprokazovala, že jednáním žalované byla ve
srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněna, a přestože nebyl splněn
tento základní předpoklad pro závěr, že se žalovaná dopustila nerovného
zacházení, žalobě částečně vyhověl. Prosazuje, že tato otázka se měla posoudit
obdobně jako u jiných zaměstnanců, tj. podle zákoníku práce a
antidiskriminačního zákona, nikoliv – jak to učinil odvolací soud – podle
ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti. U druhé z předestřených
otázek žalovaná tvrdí rozpor napadeného rozsudku se závěry přijatými v
rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2770/2019, a
ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2875/2007, podle nichž se zaměstnanec může
domáhat náhrady nemajetkové újmy v penězích tehdy, jestliže vedle diskriminace
nebo porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení byla současně
ve značné míře snížena jeho důstojnost nebo jeho vážnost na pracovišti.
Žalovaná namítá, že odvolací soud v důsledku toho, že použil nesprávný právní
předpis (§ 81 a § 82 občanského zákoníku), v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo
2770/2019) vůbec neposoudil kritéria, za jakých náleží žalobkyni náhrada
nemajetkové újmy v penězích. Nesprávné právní posouzení věci jako důvod
dovolání spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud ve vztahu k vytýkaným
verbálním jednáním dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
žalovaná porušila zásadu rovného zacházení podle § 1a písm. e) zákoníku práce;
má za to, že takový závěr ze zjištěného skutkového stavu učinit nelze, neboť
nebylo zjištěno odlišné zacházení s ostatními zaměstnanci, a že odvolací soud
právní předpis nesprávně vyložil. Zdůraznila, že předmětem řízení bylo
žalobkyní tvrzené šikanózní jednání v pracovně právních vztazích, přičemž podle
judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3858/2020) jde buď
o chování související s některým z diskriminačních důvodů, pak může naplnit
znaky obtěžování ve smyslu § 4 odst. 1 antidiskriminačního zákona, nebo zde
diskriminační důvod bude chybět, a pak lze takové jednání posoudit jako
porušení povinnosti zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení. Prostředky
ochrany ve druhém případě jsou upraveny nikoliv v § 81, § 82 či § 2956
občanského zákoníku, podle něhož věc posoudil odvolací soud, ale v § 10 odst. 2
antidiskriminačního zákona. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu také nesprávnou
aplikaci procesních norem. Předně v tomto ohledu s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3055/2020 namítá, že za situace, kdy odvolací
soud dospěl k závěru, že předmětem řízení bylo několik samostatných
protiprávních jednání, přehlédl, že je-li žalováno několik samostatných
jednání, nelze kladně rozhodnout, pokud je žalována jedna souhrnná částka.
Protože jednotlivé skutky se měly stát v různou dobu, různým způsobem, měly je
činit různé osoby, nemají žádnou časovou, věcnou a personální souvislost, což
vylučuje požadovat v žalobě jednu souhrnnou částku nemajetkové újmy, ale u
každého konkrétního skutku bylo třeba uvést konkrétní částku. Druhé pochybení
při aplikaci procesních norem shledává žalovaná v tom, že odvolací soud zcela
překvapivě – aniž zopakoval dokazování – dospěl na základě provedených důkazů
ke zcela odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Dále vytýká
odvolacímu soudu, že vyložil projev vůle žalobkyně a zástupkyně ředitele
správy, aniž zkoumal skutečný projev vůle, čímž rovněž rozhodl v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Jako třetí pochybení při aplikaci procesních
norem uvádí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Dále namítá, že je zde opět
změna oproti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, který předmětná
sdělení předsedkyně soudu hodnotil jako vyjádření, nikoliv jako výtky. Za
nepřezkoumatelný považuje i závěr, že přiznání částky 10 000 Kč bude plnit
výchovný charakter ve vztahu k žalované, aby se uvedených jednání příště
nedopouštěla nejen vůči žalobkyni, ale ani vůči jiným zaměstnancům, a
zpochybňuje jej námitkou, že vytýkané jednání nemůže opakovat, protože pandemie
Covid-19 byla naprosto bezprecedentní a nic nenasvědčuje tomu, že se podobná
doba někdy vrátí. Poslední pochybení při aplikaci procesních norem žalovaná
spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o jiném tvrzení, než které uplatnila
žaloba („nečinná“ namísto „nekontaktní“), a rozhodl tedy mimo předmět řízení.
Odkázala při tom na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
2744/1999, podle něhož vázanost soudu žalobou se vztahuje rovněž na rozhodné
skutečnosti, na kterých žalobce svou žalobní žádost zakládá. Žalovaná navrhla,
aby dovolací soud změnil napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v
níž byla žalobkyni přiznána náhrada nemajetkové újmy 10 000 Kč, a žalobu
zamítl, resp. aby potvrdil rozsudek okresního soudu, případně aby napadený
výrok I v dotčené části zrušil, včetně nákladových výroků II a III, a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
12. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně ve vztahu k
žalobkyní zformulované „dovolací otázce“, zda má obsah audiozáznamu o průběhu
jednání pořízený účastníkem řízení přednost před protokolem o jednání, uvedla,
že žalobkyně jejím prostřednictvím nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový
stav ohledně tvrzeného „zlého úmyslu“, a vyjádřila přesvědčení, že jde o otázku
v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešenou, a to v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2737/2012. Zároveň upozornila, že tvrzení o
zlém úmyslu bylo žalobkyní uplatněno až v podání ze dne 8. 5. 2022, tj. po
koncentraci řízení, která nastala dnem 15. 12. 2021, kromě toho má takové
tvrzení za zcela nedůvodné a absurdní. Poukázala také na závěr přijatý v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1594/2009, podle
něhož samotné zkrácení na mzdě, aniž by bylo zjištěno, že jeho pohnutkou byly
diskriminační důvody, neznamená, že by tím došlo ke „snižování žalobcovy
vážnosti a důstojnosti“. Má za to, že přípustnost dovolání žalobkyně
nezakládají ani ostatní její dovolací námitky. Navrhla, aby dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána
oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
16. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny
vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy
již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016).
17. Žalobkyně se k přípustnosti svého dovolání výslovně nevyjádřila, v
rámci argumentace k první uplatněné dovolací námitce však zformulovala právní
otázku, která podle jejího mínění je významná pro rozhodnutí ve věci samé a
nebyla dovolacím soudem dosud řešena, čímž fakticky vymezila důvod přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Předložená otázka však přípustnost dovolání
žalobkyně nezakládá.
18. Judikatura Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp.
zn. IV. ÚS 682/2000) i Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp.
zn. 21 Cdo 2737/2012, usnesení ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 1999, pod číslem 6,
nebo usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2004, pod číslem 171) je zajedno v
závěru, že protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je
podle ustanovení § 134 o. s. ř. veřejnou listinou. Účastník, který tvrdí opak
oproti údajům uvedeným ve veřejné listině, je proto povinen svá tvrzení
prokázat a na něm tedy spočívá důkazní břemeno. Jestliže však protokol o
jednání výše uvedené náležitosti neobsahuje, je povinností odvolacího soudu,
aby – zejména jsou-li údaje v protokole zpochybňovány – i bez návrhu správnost
zpochybňujících tvrzení prošetřil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2972/2013, uveřejněné pod č. 21/2015 Sb. rozh.
obč., a dále např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo
5148/2017, nebo ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2212/2018). V usnesení ze
dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012, Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že měl-
li u jednání přítomný žalobce za to, že protokol o jednání odvolacího soudu
neodráží věrně děj v jednací síni, bylo to důvodem k uplatnění námitky do
protokolace, o které by byl městský soud povinen rozhodnout; povahou věci je
přitom dáno, že takovou námitku mohl žalobce, který se jednání zúčastnil,
uplatnit nejpozději do skončení tohoto jednání.
19. V posuzovaném případě odvolací soud pod bodem 29 odůvodnění
napadeného rozsudku konstatoval, že všechny protokoly o jednání splňují všechny
náležitosti § 40 odst. 6 o. s. ř. Žalobkyně nedostatek předepsaných náležitostí
protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. 5. 2022 v podaném
dovolání nenamítá. Podle obsahu zkoumaného protokolu žalobkyně žádnou námitku
do protokolace do skončení tohoto jednání neuplatnila. To potvrzuje i obsah
jejího podání ze dne 28. 5. 2022, v němž výslovně uvedla, že nebyla schopna
reagovat návrhem podle § 40 odst. 8 o. s. ř. ihned při jednání. Navíc ani v
tomto podání, označeném jako „Návrh žalobkyně na opravu a doplnění protokolu z
jednání ze dne 23. 5. 2022“ není obsažen žádný návrh na opravu protokolu, který
by se týkal způsobu provádění důkazů. Pokud za tohoto stavu odvolací soud
dovodil, že nemá důvodu pochybovat o tom, že všechna jednání probíhala tak, jak
jsou v protokolu o jednání zaznamenána, a byť si žalobkyně z nich pořizovala s
vědomím předsedy senátu zvukový záznam, nepovažuje za účelné, aby tento záznam
byl prováděn k důkazu, jak navrhovala, je tento jeho závěr v souladu s výše
uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Za situace, kdy odvolací soud (ani soud
prvního stupně) důkaz zvukovým záznamem pořízeným žalobkyní neprovedl, by bylo
nadbytečné zabývat se hypotetickou otázkou, zda by takový důkaz měl přednost
před protokolem o jednání, pořízeným soudem v souladu s § 40 odst. 2 věty první
o. s. ř. Pro úplnost lze uvést, že závěr odvolacího soudu o řádně provedeném
dokazování nemohl být v rozporu s § 40 odst. 2 věty čtvrté o. s. ř., jak
namítala žalobkyně, neboť v posuzované věci nebyl z jednání konaného dne 23. 5.
2022 pořízen zvukový záznam soudem podle § 40 o. s. ř., ale jednalo se o
zvukový záznam pořízený účastníkem v souladu s § 6 odst. 3 věty druhé zákona č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
20. Vzhledem k obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k
založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu např. již usnesení ze
dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K přípustnosti dovolání nepostačuje
ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla
vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku
přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by
narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a
zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že
pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Těmto požadavkům nedostála žalobkyně tam,
kde prezentuje kritiku rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by formulovala
konkrétní právní otázku ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
(viz zejména jednotlivé body uvedené pod čl. III a dále čl. IV dovolání).
21. Nejvyšší soud současně připomíná, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového
stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení
probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Přípustnost dovolání tak
nemohou založit dovolací důvody, jež žalobkyně formuluje na základě svých
skutkových tvrzení (o zlovolném a gradujícím způsobu jednání žalované), která
jsou odlišná od skutkových závěrů odvolacího soudu.
22. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nejsou způsobilé ani námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod než
ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení
§ 237 o. s. ř.
23. Závěr o přípustnosti dovolání tak nemohou přivodit námitky, že
odvolací soud zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, ať již tím, že neporovnal obsah žalobkyní pořízeného záznamu z jednání
konaného dne 23. 5. 2022 s protokolem o jednání, nebo tím, že se opomenul v
napadeném rozsudku vypořádat s částí žalobního skutku, případně tím, že
neprovedl všechny relevantní důkazy nebo provedené důkazy náležitě nehodnotil.
Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka
procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
3028/2018). K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně
došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, avšak jen
tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem u dovolání žalobkyně –
jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
24. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy
budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků
potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit
všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O
tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí;
rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v
odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého
procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to,
že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2496/2011).
25. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018
Sb. rozh. obč.).
26. Dovolací soud v projednávané věci na rozdíl od žalobkyně neshledal
ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými
důkazy, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů, pokud jde o
skutkové závěry a skutková zjištění, která zpochybňovala žalobkyně. V případě
uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění
skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při
respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132
a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takový případ se však v projednávané
věci zjevně nejedná.
27. V té části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve
výrocích pod body II a III, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni
náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení, není
dovolání žalobkyně objektivně přípustné, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
28. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
29. Ve vztahu k dovolání žalované Nejvyšší soud předně uvádí, že výjimka
z přípustnosti dovolání stanovená v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se v
posuzovaném případě neuplatní, neboť předmětem řízení před soudy byla v
projednávané věci náhrada nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni zásahem do její
osobnostní sféry jednáním jejího zaměstnavatele, resp. chováním jiných
zaměstnanců jejího zaměstnavatele.
30. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu
dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracuje u žalované ve funkci soudkyně
krajského soudu na pobočce v Liberci, v březnu roku 2020 čerpala řádnou
dovolenou, kterou trávila v zahraničí, po návratu z dovolené jí vznikla
povinnost nástupu do karantény, protože pobývala v oblasti rizikové z pohledu
nákazy Covid-19, dne 16. 3. 2020 v ranních hodinách telefonicky kontaktovala
zástupkyni ředitele správy soudu a informovala ji o svém nástupu do karantény,
při tom byla informována o povinnosti vystavit e-neschopenku pro období
karantény, ta jí byla obvodním lékařem vystavena na období od 16. 3. 2020 do
29. 3. 2020. Žalobkyně se téhož dne z rozhovoru s kolegyní dozvěděla o přijetí
interních pracovněprávních předpisů týkajících se zaměstnanců v karanténě,
proto opětovně kontaktovala zástupkyni ředitele správy soudu s tím, že se s
těmito předpisy zaslanými na pracovní e-mail nemůže seznámit, protože nemá
přístup k pracovnímu počítači, dostalo se jí odpovědi, že přístup k pracovním
e-mailům mají všichni zaměstnanci z jakéhokoliv místa pokrytého internetem a že
případný ojedinělý technický problém žalobkyně nehodlá zástupkyně ředitele
správy soudu řešit. Na to žalobkyně reagovala sdělením, že přihlášení do
pracovního e-mailu z domova není pro jeho obtížnost a stupeň zabezpečení možné,
přičemž k uvedenému dospěla za součinnosti kompetentního IT technika žalované.
Přístup k pracovním e-mailům ze soukromého internetového připojení byl
zprovozněn týž den za součinnosti IT technika z podnětu žalobkyně. Žalobkyně se
cítila jednáním zástupkyně ředitele správy soudu dotčena a požadovala její
omluvu, ta však setrvala na svém postoji, žalobkyně proto na ni podala formální
stížnost, která byla vedením soudu shledána nedůvodnou. Interním předpisem,
jehož nezaslání do soukromého e-mailu žalobkyně žalované vytýkala, bylo
opatření č. 185 z 9. 3. 2020, jímž bylo mimo jiné stanoveno, že za tam
uvedených podmínek přísluší zaměstnanci náhrada platu dle § 207 písm. b)
zákoníku práce ve výši 100 % průměrného hrubého výdělku. Žalobkyni byla za dobu
karantény vyplacena náhrada platu ve výši 60 % průměrného výdělku, žalobkyně se
proto obrátila na příslušné oddělení soudu a posléze na C. se žádostí o
doplatek zbývající části dle opatření č. 185. C. vyplacení náhrady v požadované
výši odmítla s odůvodněním, že opatření č. 185 nedopadá na soudce, kromě toho
se také vymezila proti práci žalobkyně konané z domova, jednání žalobkyně
označila za svévolné a v otázce zajištění řádných hygienických opatření při
převozu spisů za nedostatečné; v rámci obrany v soudním řízení o doplatek
náhrady platu do výše 100 % průměrného výdělku pak mimo jiné argumentovala i
nedostatečnou komunikací ze strany žalobkyně.
31. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
v části výroku o věci samé, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí
nad Labem ze dne 23. 5. 2022, č. j. 33 C 52/2021-119, co do částky 10 000 Kč,
na vyřešení otázky hmotného práva, zda vytýkané verbální jednání žalované
(jejích zaměstnanců na vedoucích pozicích), které odvolací soud posoudil jako
porušení zásady rovného zacházení ve smyslu § 1a písm. e) zákoníku práce,
podléhá právní úpravě obsažené v zákoníku práce a antidiskriminačním zákoně,
nebo zda na takové jednání mají být aplikována ustanovení občanského zákoníku o
ochraně osobnosti.
32. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v části ukládající žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
33. Po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu, v
němž bylo napadeno dovoláním žalované, ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
34. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být
způsobena odepřením přístupu k vnitřním předpisům zaměstnavatele dne 16. 3.
2020, obsahem sdělení C. ve stanovisku Spr. 1112/2020 ze dne 23. 4. 2020 a
tvrzením C. obsaženým ve vyjádření k žalobě ve věci vedené u Okresního soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn 33 C 126/2020 ze dne 22. 6. 2020 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen „zák.
práce“), podle zákona č.198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních
prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2018 (dále jen
„antidiskriminační zákon“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).
35. Podle § 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis
jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce
a jiných pracovněprávních předpisů.
36. Podle § 1a odst. 1 písm. e) zák. práce smysl a účel ustanovení
tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou
zejména rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.
37. Podle § 4 zák. práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem;
nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu
se základními zásadami pracovněprávních vztahů.
38. Podle § 16 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné
zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky,
odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité
hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného
postupu v zaměstnání (odstavec 1). V pracovněprávních vztazích je zakázána
jakákoliv diskriminace, zejména diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální
orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství,
sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry,
majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině,
politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách
nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích
zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství, otcovství nebo
pohlavní identifikace se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví (odstavec
2). Pojmy přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální
obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a
případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační zákon
(odstavec 3). Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy
pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným
požadavkem nezbytným pro výkon práce; účel sledovaný takovou výjimkou musí být
oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují opatření,
jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které
vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů
uvedených v antidiskriminačním zákonu (odstavec 4).
39. Podle § 17 zák. práce právní prostředky ochrany před diskriminací v
pracovněprávních vztazích upravuje antidiskriminační zákon.
40. Podle § 2 antidiskriminačního zákona pro účely tohoto zákona se
právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které
stanoví tento zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie v oblasti
volného pohybu pracovníků (odstavec 1). Diskriminace je přímá a nepřímá. Za
diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování,
pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci (odstavec 2). Přímou
diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou
zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s
jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu,
národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení,
náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve
kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného
pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti (odstavec 3). Za diskriminaci
z důvodu pohlaví se považuje i diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství
nebo otcovství a z důvodu pohlavní identifikace (odstavec 4). Diskriminací je
také jednání, kdy je s osobou zacházeno méně příznivě na základě domnělého
důvodu podle odstavce 3 (odstavec 5).
41. Podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona nepřímou diskriminací
se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního
ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3
osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto
ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a
prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
42. Podle § 10 antidiskriminačního zákona dojde-li k porušení práv a
povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má
ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo
upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a
aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odstavec 1). Pokud by se nejevilo
postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v
důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích (odstavec 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo
(odstavec 3).
43. Podle § 81 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho
přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle
svého (odstavec 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho
zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí
a jeho projevy osobní povahy (odstavec 2).
44. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má
právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl
odstraněn jeho následek.
45. Podle § 2894 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy
povinnost k náhradě újmy na jmění (škody) (odstavec 1). Nebyla-li povinnost
odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen
stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit
nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o
povinnosti nahradit škodu (odstavec 2).
46. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu
na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona,
nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu
odčiní i způsobené duševní útrapy.
47. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být
určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou
úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky,
zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho
uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se
zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné
obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty
života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná
příčina vyvolala.
48. Na rozdíl od zákazu diskriminace nemusí být pohnutkou (motivem)
nerovného zacházení některý z diskriminačních důvodů (k tomu srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020,
uveřejněného pod č. 84/2022 Sb. rozh. obč., dále jen „R 84/2022“). Z toho
plyne, že zásada rovného zacházení upravená v zákoníku práce je pojmem širším
než samotný pojem diskriminace zaměstnance. Zatímco zásada rovného zacházení
ukládá zaměstnavateli povinnost nečinit mezi zaměstnanci nedůvodné rozdíly, k
diskriminaci zaměstnance dochází pouze tehdy, je-li s ním rozdílně zacházeno z
diskriminačních důvodů. Zásada rovného zacházení platí též, jde-li o pracovní
podmínky soudců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 21
Cdo 3084/2024).
49. V rozsudku R 84/2022 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že za situace,
kdy z hlediska skutkového byl učiněn závěr, že žalobkyně nebyla vystavena
diskriminaci (tam z důvodu pohlaví – pozn. Nejvyššího soudu), se odvolací soud
zabýval správně tím, jaké nároky náleží žalobkyni z důvodu, že s ní bylo ze
strany zaměstnavatele zacházeno nerovně v oblastech vypočtených v § 16 odst. 1
zák. práce. Nejvyšší soud zde vyslovil a odůvodnil závěr, že právní prostředky
ochrany zaměstnance před nerovným zacházením upravuje antidiskriminační zákon.
50. Pro případ, že by nebylo možné zjištěný skutkový stav podřadit pod
žádné z výše uvedených ustanovení zákoníku práce (nešlo by ani o porušení
povinnosti zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci podle § 16 odst. 1
zák. práce, ani o diskriminaci podle § 16 odst. 2 zák. práce), musel by se soud
zabývat aplikací občanského zákoníku ve smyslu § 4 zák. práce. Nejvyšší soud
pro zásahy do osobnosti člověka, jež nelze posoudit podle ustanovení zák.
práce, již dovodil, že člověk má právo domáhat se toho, aby bylo od
neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst.
1 o. z.). Současná právní úprava ochrany osobnosti neobsahuje – na rozdíl od
předchozí úpravy (srov. § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013) – jako zvláštní nárok z
ochrany osobnosti právo na náhradu nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného
zadostiučinění. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do
absolutního osobnostního práva je v současné době možné pouze za podmínek
obecné úpravy odškodňování újmy podle ustanovení § 2894 a násl. o. z. Stanoví-
li zákon povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu [tak je tomu též v případě
újmy na přirozeném právu člověka chráněném ustanoveními první části občanského
zákoníku (tedy i na právu na soukromí) – srov. § 2956 o. z.], posoudí se
povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění obdobně podle
ustanovení o povinnosti nahradit škodu (srov. § 2894 odst. 2 o. z.). Z toho
plyne, že povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku
zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má jen ten, kdo do
tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené
zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., přičemž jeho zavinění ve
formě nedbalosti se předpokládá (srov. § 2911 o. z.). Vznikla-li nemajetková
újma nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají člověku,
jehož osobnost byla dotčena, povinnost odčinit nemajetkovou újmu se poměrně
sníží; podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany,
na nemajetkové újmě jen zanedbatelným způsobem, újma se nedělí (srov. § 2918 o.
z.). Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí
ustanoveními § 2951 a násl. o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 710/2019).
51. Posoudil-li tedy odvolací soud v posuzované věci předběžnou otázku
tak, že vytýkané jednání nelze podřadit pod pojem diskriminace, jak je
definován antidiskriminačním zákonem, a že žalovaná vůči žalobkyni porušila
zásadu rovného zacházení ve smyslu § 1a písm. e) zák. práce, neboť s ní
zacházela odlišně oproti ostatním zaměstnancům – soudcům ve stejném postavení a
ve stejném případě, není jeho závěr, že důvodnost žaloby má být posouzena podle
ustanovení § 2956 o. z. ve spojení s § 81 a § 82 o. z., ve světle shora
uvedeného výkladu správný.
52. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř, je-li dovolání
přípustné (jako je tomu v posuzovaném případě), dovolací soud přihlédne k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
53. Formuluje-li žalovaná pod bodem IV. 1 svého dovolání dovolací důvod
tak, že „odvolací soud přehlédl“, že žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala, že
se žalovaná dopustila nerovného zacházení, opomíjí, že jí odkazovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod
č. 108/2010 Sb. rozh. obč., řešil právní otázku „přesunu“ důkazní povinnosti,
jež v nyní projednávané věci posuzována nebyla. Zde jde naopak o vadu řízení,
neboť odvolací soud učinil závěr o předběžné otázce, že žalovaná porušila vůči
žalobkyni zásadu rovného zacházení, aniž by jej jakkoliv odůvodnil (srov. bod
33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze přitom ani uzavřít, že by zde
odvolací soud implicitně schválil závěry soudu prvního stupně, neboť soud
prvního stupně shledal nerovné zacházení pouze u prvního ze skutků (u
neoprávněného zadržení náhrady platu), které považoval za samostatné, a to
ještě jako nerovné zacházení mezi soudci a ostatními zaměstnanci soudu (viz bod
49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
54. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč).
55. Pohledem těchto měřítek je rozsudek odvolacího soudu v závěru o
porušení zásady rovného zacházení nepřezkoumatelný, neboť ani dovolacímu soudu
nejsou známy důvody takového závěru, a žalovaná jako dovolatelka neměla možnost
formulovat proti takovému závěru řádný dovolací důvod.
56. Další vada řízení se týká nedostatečně vymezeného předmětu řízení.
Okolnost, že náhrada nemajetkové újmy v penězích je závislá na úvaze soudu,
který při jejím stanovení přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za
nichž k porušení práv a povinností došlo, neznamená, že zaměstnanec není
povinen výši náhrady navrhnout. Protože ze žaloby, kterou se zaměstnanec domáhá
právní ochrany, došlo-li k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného
zacházení nebo k diskriminaci, musí být patrno, čeho se zaměstnanec domáhá (§
79 odst. 1 o. s. ř.), musí v ní též uvést konkrétní výši náhrady nemajetkové
újmy v penězích, kterou po žalovaném zaměstnavateli požaduje a kterou by soud
mohl, shledá-li žalobu zcela důvodnou, převzít do výroku svého rozhodnutí,
podle něhož by mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Zaměstnancem
uplatněná výše peněžitého plnění pak představuje nejvyšší částku, kterou mu
soud může přiznat (může zaměstnanci samozřejmě přiznat i méně, než požaduje).
Neuvede-li zaměstnanec v žalobě konkrétní výši požadované náhrady nemajetkové
újmy v penězích, není žaloba v této části úplná a určitá, a protože jde o vadu
podání, která brání pokračování v řízení, je třeba ji odstranit postupem podle
ustanovení § 43 o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2026, sp. zn. 21 Cdo 1001/2016).
57. Není přitom vyloučeno, aby žalobce na základě stejné právní
kvalifikace uplatnil více peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem.
V takovém případě jde o tzv. objektivní kumulaci nároků, kdy žalobce musí v
žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u
těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku,
kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak
neučiní, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003). Uvedené přitom platí pro jakékoli
peněžité nároky bez ohledu na to, zda žalobce požaduje nahradit škodu
(majetkovou újmu), či újmu nemajetkovou. Soudní praxe je ustálena v názoru, že
posouzení, zda se jedná o samostatný nárok s odlišným skutkovým základem či
nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení
opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
Rozhodující je právní způsobilost jejich samostatného uplatnění v soudním
řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS
2867/09). O jediný pokračující (trvající) skutek půjde v případě, bude-li mezi
jednotlivými jednáními věcná a časová souvislost. Z uvedeného vyplývá, že není
podstatné, jaký druh plnění je v žalobním petitu požadován, případně zda se
odvíjí od téže právní normy; podstatná je skutečnost, zda dílčí nárok obstojí
samostatně v případném soudním řízení. Proto je také odůvodněn výše zmíněný
požadavek, aby tyto jednotlivé nároky byly v žalobě specifikovány do té míry,
aby bylo možno rozhodnout o každém z nich samostatně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3055/2020).
58. V rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že při posuzování žalobních tvrzení je na soudu, aby
zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem,
či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více
samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy
primárně způsobené skutečností jinou. Při posuzování toho, zda se jedná o nárok
jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba
posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy
záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a
vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových
souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).
59. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně popisuje v žalobě rozdílně
zásah do své osobnosti (tedy újmu) jak u chování S., tak u chování C. (viz
druhý a třetí odstavec bodu IV žaloby), v závěru však uvádí, že požadovaná
náhrada za nemajetkovou újmu se vztahuje ke všem v žalobě popsaným jednáním
jako vzájemně propojenému celku s tím, že na výzvu soudu je připravena svůj
návrh v tomto směru upřesnit (viz prvý odstavec bodu VI žaloby). Odvolací soud,
ač sám považoval jednání za samostatná (srov. zejména bod 34 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu), přiznal náhradu újmy v souhrnné částce za jednání,
jež označil body 2) a 3). Za tohoto stavu tedy žaloba ze dne 7. 2. 2021
nesplňuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť
z ní není zřejmé, jaké částky žalobkyně požaduje ve vztahu ke každému
samostatnému nároku na náhradu nemajetkové újmy zvlášť, nebo (pro případ, že
jde pouze o jeden nárok na zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných
nároků) chybí tvrzení o tom, jak jedna skutečnost zvyšuje intenzitu újmy
primárně způsobené skutečností jinou. Jde přitom o vadu žaloby, která brání
pokračování v řízení a žalobkyně podle obsahu spisu dosud nebyla vyzvána k
jejímu odstranění.
60. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části
napadené dovoláním žalované správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání žalované, pro jeho zamítnutí a ani
pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v části, v
níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a
v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.). Protože jeden z důvodů, pro které byl částečně zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve
věci bude potřeba odstranit vady žaloby, zrušil dovolací soud podle § 243e
odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to v části
výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 10 000 Kč, a ve výroku o
nákladech řízení, a věc mu vrátil v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
61. Při novém projednání věci vyjde soud prvního stupně z toho, že
předmětem řízení zůstává v tomto stádiu řízení již pouze částka 10 000 Kč,
přiřazená odvolacím soudem k jednáním označeným body 2) a 3). Vyzve žalobkyni k
odstranění výše uvedené vady žaloby tak, aby bylo srozumitelné, kterými z
těchto jednání odůvodňuje svůj nárok na zaplacení újmy ve výši 10 000 Kč,
popřípadě aby doplnila svá skutková tvrzení o tom, jak jedno jednání mělo
zvyšovat intenzitu újmy způsobené primárně jednáním druhým.
62. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu