21 Cdo 1566/2024-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné A. K., zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Fritzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 973/41, proti povinnému M. K. M., zastoupenému Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, pro 1 846 814 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 6/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2023, č. j. 20 Co 68/2023-221, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Na návrh oprávněné Okresní soud v Mělníku dne 7. 1. 2021, č. j. 16 EXE 6/2021-16, pověřil na základě vykonatelného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 2. 2020, č. j. 17 C 138/2019-97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 20 Co 191/2020-136, podle ustanovení § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, Mgr. Pavla Pajera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Tachov, provedením exekuce k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 1 846 814 Kč spolu s úrokem ve výši 2 % ročně od 5.
9. 2018 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 4. 2019 do zaplacení, a to prodejem zástavy – jednotky č. XY (byt), nacházející se v budově č. p. XY postavené na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY, včetně k této jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy č. p. XY, postavené na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY o velikosti XY a spoluvlastnického podílu o velikosti XY na pozemcích parc. č. st. XY, st. XY a XY, jednotky č. XY (byt), nacházející se v budově č. p.
XY postavené na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY, včetně k této jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy č. p. XY, postavené na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY o velikosti XY a spoluvlastnického podílu o velikosti XY na pozemcích parc. č. st. XY, st. XY a XY, jednotky č. XY (garáž), nacházející se v budově č. p. XY postavené na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY, včetně k této jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy č. p.
XY, postavené na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY o velikosti XY a spoluvlastnického podílu o velikosti XY na pozemcích parc. č. st. XY, st. XY a XY, a jednotky č. XY (dílna nebo provozovna), nacházející se v budově č. p. XY postavené na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY, včetně k této jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy č. p. XY, postavené na pozemcích parc. č. st. XY, st. XY o velikosti XY a spoluvlastnického podílu o velikosti XY na pozemcích parc. č. st.
XY, st. XY a XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY na LV č. XY.
2. Usnesením ze dne 18. 10. 2023, č. j. 20 Co 68/2023-221, Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 11. 2022, č. j. 16 EXE 6/2021-53, kterým tento soud (vyjma částky 23 850 Kč) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud neshledal důvody, jimiž povinný argumentoval ve svém návrhu, opodstatněnými.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání povinný. Přípustnost a důvodnost dovolání odvozuje od skutečnosti, že se odvolací soud při řešení otázky materiální vykonatelnosti titulu pro nařízení exekuce odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, popř. že tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi vyřešena a odvolací soud ji vyřešil nesprávně. Poukázal též na to, že skutková zjištění odvolacího soudu (ve vztahu k obsahu smlouvy o vypořádání) jsou v extrémním rozporu s obsahem tohoto důkazu a dále že odvolací soud neprovedl některé důkazy, které byly v průběhu řízení povinným navrženy, a řádně jejich neprovedení neodůvodnil. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelem vytknuté otázky) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak. A) k tvrzené materiální nevykonatelnosti titulu (bod III/a obsahu dovolání)
9. Ve smyslu ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit tehdy, obsahuje-li (usnesení o nařízení prodeje zástavy) označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
10. K obsahovým náležitostem usnesení o nařízení prodeje zástavy jako exekučního titulu ve smyslu ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, uveřejněného pod č. 127/2008 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3216/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2596/2020, a v nich vyjádřený právní názor, že soud smí vyhovět návrhu na soudní výkon rozhodnutí, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, že je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř.), a že žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný – jak je nepochybné z ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. – pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
11. Z recentních rozhodnutí srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2934/2023.
12. Jak v této věci správně uvádí odvolací soud, usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy (tedy usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 2. 2020, č. j. 17 C 138/2019-97, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 20 Co 191/2020-136) obsahují všechny zákonem stanovené náležitosti, tedy označení oprávněné a povinné osoby (zástavního věřitele a zástavního dlužníka), přesné označení zástavním právem zajištěných nemovitostí a přesné vyčíslení zajištěné pohledávky, včetně přesného a určitého vyčíslení příslušenství.
13. Na správném závěru o materiální vykonatelnosti nic nemění ani ne zcela přiléhavé označení (ne zcela šťastné jazykové vyjádření) právního titulu zástavním právem zajištěné pohledávky, neboť jak vyplývá z předchoze uvedeného, není tento údaj údajem nezbytným; právní titul zajištěné pohledávky vyplývá (musí vyplývat) z odůvodnění usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, v němž se soud vypořádává se skutečnostmi, které se v první fázi řízení o nařízení soudního prodeje zástavy osvědčují, tedy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem (ustanovení § 358 odst. 1 věta první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019.
14. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá. B) k údajnému extrémnímu rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy (bod III/b obsahu dovolání)
15. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. Dovolací soud dospěl k závěru, že o takový případ se v této věci nejedná.
17. Je nutno konstatovat, že dovolatelem namítaná disproporce mezi skutkovým zjištěním a obsahem důkazu (a nutno říci, že jedinečná – srov. bod 10 odůvodnění dovolání) se vztahuje k té pasáži odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jíž se odvolací soud vypořádává s námitkou povinného (dovolatele), že dohoda o majetkovém vypořádání „je neplatná z důvodu porušení ustanovení § 547 a § 580 odst. 1 o. z.“ (tedy z důvodu rozporu s dobrými mravy – pozn. dovolacího soudu). Jinak řečeno, dovolatel vytrhuje jednu myšlenku odvolacího soudu z komplexního posouzení okolností, které se k obsahu dohody vztahují a které mají význam pro posouzení souladu jejího obsahu s korektivem dobrých mravů.
18. Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích zdůraznil, že zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).
19. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
20. Z recentních rozhodnutí potom srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1103/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2170/2024.
21. Odvolací soud se okolnostmi, které jsou významné pro posouzení souladu či rozporu dohody o majetkovém vypořádání s dobrými mravy, velmi pečlivě a obsáhle zabýval, jeho argumentace k této otázce je přesvědčivá a mající oporu v provedeném dokazování (srovnej body 30 až 41 odůvodnění usnesení odvolacího soudu); námitka dovolatele, navíc vytržená z kontextu komplexního posouzení uvedené otázky, tak přípustnost dovolání nezakládá.
22. V dalším dovolatel (viz body 14, 15 obsahu dovolání) pouze podrobuje kritice závěry odvolacího soudu, uvedené v bodě 48 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ve vztahu k této problematice dovolací soud mnohokrát zdůraznil, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
23. Námitky obsažené v tomto bloku obsahu dovolání tak přípustnost dovolání nezakládají. C) neprovedení důkazů a jeho neodůvodnění (bod III/c obsahu dovolání)
24. Uvedené námitky jsou tradičně dovolacím soudem posuzovány jako námitky tzv. jiných vad řízení, ke kterým lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení povinného o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
25. Námitky též přípustnost dovolání nezakládají.
26. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu