ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou se sídlem
v Kolíně, Politických vězňů č. 44, proti žalované EUROVIA CZ, a.s. se sídlem v
Praze 4, U Michelského lesa č. 1581/2, IČO 45274924, zastoupené Mgr. Bc.
Ladislavou Koňák Jasanskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavojova č.
1729/8a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 50/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023, č. j. 23 Co 309/2023-429,
I. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku II rozsudku městského
soudu v části o potvrzení výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
14. 6. 2023, č. j. 39 C 50/2020-345, a proti výroku III rozsudku městského
soudu se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Bc.
Ladislavy Koňák Jasanské, advokátky se sídlem v Praze 2, Slavojova č. 1729/8a.
1. Dopisem ze dne 19. 11. 2019 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává
výpověď z pracovního poměru „ve smyslu § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce v platném znění“, neboť poté, co žalobce ke dni 25. 10. 2019
odvolala z pracovního místa ředitele závodu (závod XY), pro něj nemá jinou
práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 26. 3.
2020 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že z pracovního místa vedoucího závodu nebyl
řádně odvolán, neboť e-mail ze dne 25. 10. 2019, jímž žalovaná k tomuto
odvolání přistoupila, nebyl opatřen uznávaným elektronickým podpisem a žalobce
ani nevyslovil souhlas s tímto způsobem doručování. Sdělení obsažené ve
výpovědi, že pro něj zaměstnavatel nemá jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci, není pravdivé, neboť v době, kdy byla žalobci
doručena, sám žalobce vedl v pozici ředitele závodu několik výběrových řízení
na pracovní místa, která by jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci odpovídala
(např. pozice stavbyvedoucího).
3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že z pozice ředitele
závodu byl žalobce odvolán rozhodnutím zaměstnavatele ze dne 24. 10. 2019,
které bylo žalobci v písemné podobě doručeno na adresu XY, kde se žalobce
zdržoval po dobu své dočasné pracovní neschopnosti. Uvedený dokument žalobce
odmítl převzít. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobce, že vůči žalobci
nesplnila nabídkovou povinnost vyplývající ze zákoníku práce. Pro žalobce,
který do té doby zastával vrcholnou manažerskou pozici, neměla práci
odpovídající jeho kvalifikaci. Navíc vycházela z tvrzení žalobce, který na
schůzce se zástupci žalované dne 18. 10. 2020 sám uvedl, že „nebude vykonávat
ve společnosti žádnou nižší pozici“.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 39 C
50/2020-345, zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, která
byla žalobci doručena dne 19. 11. 2019, je neplatná (výrok I), a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované k rukám advokátky Mgr. et Bc. Ladislavy Koňák
Jasanské na náhradě nákladů řízení 54 450 Kč (výrok II). Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované jako ředitel závodu XY, že
mezi účastníky byla uzavřena dohoda o možnosti odvolání žalobce z tohoto
vedoucího pracovního místa a možnosti vzdání se vedoucího pracovního místa
žalobcem a že dne 24. 10. 2019 bylo žalobci v místě jeho bydliště
zaměstnankyněmi žalované E. K. a P. S. doručováno odvolání z funkce ředitele
závodu (žalobce od svědkyně K. listinu převzal, po zběžném přečtení ji vrátil
svědkyni, která ji před žalobcem položila na skříňku a obě svědkyně následně
učinily záznam o odmítnutí převzetí písemnosti žalobcem). Na základě těchto
zjištění učinil závěr o řádném doručení listiny o odvolání z vedoucího
pracovního místa, neboť žalobce převzetí listiny odmítl (§ 334 odst. 3 zákoníku
práce). K otázce splnění nabídkové povinnosti podle § 73a odst. 2 zákoníku
práce žalovanou vyšel ze zjištění, že žalobce odmítl jednat „o svém budoucím
působení ve společnosti“ s nadřízeným J. a dne 19. 11. 2019 „při jednání s
generálním ředitelem B. sdělil, že o nižší pozici, než je ředitel závodu, nemá
zájem, generální ředitel mu již přeřazení na nižší pracovní pozice ani
nenabízel, neboť požadoval jeho stanovisko za odmítnutí návrhu“, a že dne 19.
11. 2019 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru. Soud prvního stupně
proto uzavřel, že „u žalované byly volné pouze pracovní pozice stavbyvedoucího,
stavebního mistra a stavebního strojníka a vzhledem k tomu, že tyto pracovní
pozice považoval žalobce za podřadné a odmítl toto pracovní zařazení, žalované
nezbylo než po dobu výpovědní doby postavit žalobce na překážky dle ust. § 208
zák. práce a následně žalobci předat výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm.
c) zák. práce“, a proto „žaloba není po právu“.
5. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 13. 12. 2023, č. j. 23 Co 309/2023-429, řízení o odvolání žalované zastavil
(výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 869,43 Kč k
rukám advokátky Mgr. et Bc. Ladislavy Koňák Jasanské (výrok III). Odvolací soud
odmítl námitku žalobce o nedostatečném skutkovém vymezení důvodu výpovědi; „z
obsahu a samotného textu výpovědi je … jednoznačné, že žalovaná dala žalobci
výpověď právě z důvodu fikce nadbytečnosti, tj. dle § 73a odst. 2 zák. práce ve
spojení s § 52 písm. c) zák. práce“ a „pouhá skutečnost, že žalovaná ve
výpovědi neuvedla, že žalobce nabízené místo odmítl, resp. uvedla, že nemá
možnost jej dále zaměstnávat, tak nemůže mít za následek neplatnost dané
výpovědi“. Poté, co dokazování zopakoval vybranou e-mailovou komunikací
žalobce, potvrdil závěry soudu prvního stupně ohledně nabídkové povinnosti
podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Poukázal, že „již na schůzce dne 18. 10.
2019, kde byl žalobce žalovanou informován o jeho plánovaném odvolání z pozice
ředitele závodu, žalobce odmítl jednat s žalovanou o jeho dalším zařazení na
nižších pracovních pozicích“, že „žalobce o dalším působení u žalované odmítal
jednat se svým přímým nadřízeným J., přičemž žalobce opakovaně projevoval svou
vůli ukončit své pracovní působení u žalované prostřednictvím e-mailů, které
rozesílal jak členům statutárního orgánu, tak ostatním zaměstnancům závodu
žalované“, že „následně proběhlo jednání s generálním ředitelem žalované (dne
19. 11. 2019), jehož předmětem bylo právě projednání dalšího působení žalobce u
žalované po odvolání z funkce ředitele závodu, na němž žalobce generálnímu
řediteli výslovně sdělil, že má zájem pouze o pracovní pozici ředitele závodu,
a proto mu již generální ředitel jiné (nižší) pracovní pozice, připravené mu
pro toto jednání s žalobcem K., nenabízel“. Smyslu a účelu § 73a odst. 2
zákoníku práce proto odpovídá závěr, že „žalovaná splnila svou nabídkovou
povinnost, a proto ve vztahu k žalobci nastala fikce nadbytečnosti“; „opačný
právní závěr by byl s ohledem na okolnosti daného případu v rozporu s § 7 a § 8
o. z.“. Bylo „ryze formalistické“ požadovat po žalované, aby žalobci „formálně
předkládala nabídku těch volných míst, jež žalobce již předem odmítal“.
6. Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na vyřešení dvou
otázek hmotného práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešeny. Jako první klade otázku, zda lze „důvody vzniku překážky v
práci na straně zaměstnavatele při odvolání vedoucího zaměstnance uvedené v
ust. § 73a zákoníku práce, tj. situaci, kdy zaměstnavatel nemá pro zaměstnance
vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, situaci, kdy
zaměstnanec takovou práci odmítne, zaměňovat“. Uvedené předpoklady vzniku fikce
nadbytečnosti nelze zaměňovat, neboť od jejich správného vymezení v textu
výpovědi se potom odvíjí otázka platnosti výpovědi. Z tohoto pohledu pak ve
výpovědi „musejí být určitě a přezkoumatelně vymezeny důvody/předpoklady právě
pro naplnění zmíněné fikce“, neboť „jen dostatečně určité vymezení důvodu
vzniku fikce je předpokladem jeho následné přezkoumatelnosti“. V daném případě
tomu tak nebylo, protože v nalézacím řízení byl tvrzen a prokazován jiný
předpoklad vzniku fikce nadbytečnosti, než byl uveden ve výpovědi z pracovního
poměru; dovolatel proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „pouhá
skutečnost, že žalovaná ve výpovědi neuvedla, že žalobce nabízené místo odmítl,
resp. uvedla, že nemá možnost jej dále zaměstnávat, tak nemůže mít za následek
neplatnost dané výpovědi“. Jako druhou klade dovolatel otázku, zda „může
zaměstnanec odmítnout pracovní pozici předem, tj. předtím, než byla nabídka
zaměstnavatele učiněna“. Oba nižší soudy v tomto případě dovodily, že žalobce
nabídku jiné vhodné práce odmítl, přičemž se nevypořádaly s okolností, že
žalobci žádná nabídka předložena nebyla. Je nutno trvat na závěru, že nabídku
pracovní pozice žalobce nemohl účinně odmítnout předem, bez toho, že by mu byla
předložena, když z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že
zaměstnanec musí po předložení nabídky dostat určitý přiměřený čas na
rozmyšlenou. Dovolatel rovněž nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu,
že „žalobce opakovaně projevoval svou vůli ukončit své pracovní působení u
žalované“; z e-mailů ze dne 31. 10. 2019 a 1. 11. 2019 „rozhodně nelze dovodit,
že žalobce je srozuměn s výpovědí a že předem odmítá nabídky práce“, a e-mail
ze dne 16. 12. 2019 je označen jako „vypořádání benefitů“. Celkově se celá
citovaná komunikace nese přesně v opačném duchu, než vykládá odvolací soud: z
kontextu je zřejmé, že žalobce není se svým odvoláním z funkce srozuměn. Tvrzené „odmítnutí jiné práce pro žalovanou“ tak nejenže by bylo provedeno před
učiněním nabídky jiné pracovní pozice, ale fakticky nejde o žádné odmítnutí. Z
žádného listinného důkazu neplyne jediný náznak, že by žalobce jakoukoliv
pracovní pozici ve společnosti odmítl; toto je dovozováno pouze z účastnických
výslechů žalované strany (E. K. byla nesprávně vyslýchána jako svědkyně,
ačkoliv v roce 2019 i v době, kdy byla slyšena soudem, byla členkou
představenstva žalované).
Listinné důkazy, které znovu provedl odvolací soud
(e-mailová komunikace), byly předloženy až poté, co řízení bylo zkoncentrováno. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné
odmítl. Rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za zcela
správné a řádně odůvodněné a „snahy dovolatele“ za ryze účelové, nepoctivé a
odporující dobrým mravům.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání žalobce „napadá výroky II a III rozsudku“ odvolacího soudu,
tedy i část výroku II o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení a výrok III o náhradě nákladů odvolacího řízení; pomíjí
přitom, že v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto
v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Za soudy zjištěného skutkového stavu (srov. shora body 4 a 5)
rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda při
posuzování naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle § 73a odst. 2
věty druhé ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce spočívajícího v tzv.
fiktivní nadbytečnosti zaměstnance je zaměstnavatel (a tedy i soud) vázán
skutečnostmi, jimiž ve výpovědi vymezil splnění podmínky nadbytečnosti ve
smyslu § 73a odst. 2 věty druhé před středníkem zákoníku práce, a právní
otázky, zda a za jakých podmínek lze za odmítnutí jiné práce odpovídající
zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance ve smyslu § 73a odst. 2 věty druhé
před středníkem zákoníku práce považovat projev vůle zaměstnance učiněný ještě
před tím, než zaměstnavatel k nabídce takové práce stihl přistoupit. Vzhledem k
tomu, že tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny,
je dovolání žalobce podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1
věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
době, kdy byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru (19. 11. 2019) –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4
zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
15. Podle § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen
tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované
zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního
poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením
tohoto místa v důsledku organizační změny.
16. Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce
zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je
hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 73a odst.
2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele
představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu
směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního
poměru) ve smyslu § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby
zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl
zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s
ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla
nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude
využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost
odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru
ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu §
40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. V
případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu
stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní
zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve
smyslu § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c)
zák. práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je
možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při
zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro
zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách, jak to jinak § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního
poměru výpovědí vyžaduje (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3145/2014, rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4569/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021).
17. Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení
zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve
smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce
znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové
pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená
kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k
tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp.
zn. 21 Cdo 4897/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 4345/2014).
18. Splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 73a odst. 2 části první
věty za středníkem zák. práce, které je předpokladem pro podání platné výpovědi
z pracovního poměru podle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce,
soud zásadně zkoumá podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému
účastníku pracovního poměru) [k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97,
uveřejněném pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011].
19. Stav fiktivní nadbytečnosti podle § 73a odst. 2 věty druhé před
středníkem zák. práce nastává, nemá-li zaměstnavatel poté, co zaměstnance z
vedoucího pracovního místa odvolal (co se zaměstnanec takového pracovního místa
vzdal), práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, kterou by mu
nabídl, nebo tehdy, jestliže zaměstnanec takovou práci odmítne. Tento stav může
nastat vždy jen v důsledku jedné z uvedených dvou příčin; fiktivní nadbytečnost
odvolaného zaměstnance z obou těchto příčin je vyloučena, neboť jedna příčina
vylučuje druhou. Správně proto odvolací soud dovodil, že § 73a odst. 2 věta
druhá ve spojení s § 52 písm. c) zák. práce upravuje jeden výpovědní důvod.
Omyl zaměstnavatele při uvedení skutečností, jež znamenají naplnění stavu
fiktivní nadbytečnosti, neplatnost výpovědi z pracovního poměru nezpůsobuje.
Zaměstnavatel příčinu fiktivní nadbytečnosti může v řízení prokazovat na
základě jiných skutečností, než kterými ji vymezil ve výpovědi, neboť jejich
dodatečným uvedením – vzhledem k tomu, že se jedná stále o tentýž výpovědní
důvod – nedochází k nepřípustnému měnění důvodu výpovědi (srov. § 50 odst. 4
větu druhou zák. práce). Z toho plyne, že zaměstnavatel (a tedy ani soud) není
v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci z důvodu
podle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce vázán skutečnostmi,
jimiž ve výpovědi vymezil splnění podmínky nadbytečnosti ve smyslu § 73a odst.
2 věty druhé před středníkem zák. práce.
20. K odmítnutí pracovního místa zaměstnancem zpravidla dochází poté, co
mu zaměstnavatel pracovní místo nabídne. Mohou však nastat i situace, kdy
zaměstnanec po svém odvolání z vedoucího pracovního místa (poté, co se
vedoucího pracovního místa vzdal), ještě před tím, než zaměstnavatel přistoupí
k nabídce nového pracovního zařazení (než takovou nabídku zaměstnavatel stihne
učinit), dá ve vztahu k zaměstnavateli jednoznačně (nepochybně) najevo, že
výkon jiné práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci pro
zaměstnavatele odmítá, popřípadě že je ochoten vykonávat jen práci, kterou mu
zaměstnavatel není povinen nabídnout (například proto, že k ní zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci nebo jeho dosažená kvalifikace by při ní nebyla zcela
využívána, nebo proto, že se jedná o práci na pracovním místě, které není
volné, anebo práci na pracovním místě, z něhož byl zaměstnanec odvolán).
Otázkou potom je, zda v takovém případě je zaměstnavatel ještě povinen
přistoupit k nabídce nového pracovního zařazení podle § 73a odst. 2 věty první
za středníkem zák. práce.
21. Smyslem a účelem nabídkové povinnosti podle § 73a odst. 2 věty první
za středníkem zák. práce – jak vyplývá ze shora uvedeného – je umožnit
odvolanému zaměstnanci (zaměstnanci, který se pracovního místa vzdal) jeho
další pracovní působení u zaměstnavatele v případě, kdy výkon jeho práce na
pracovním místě (v důsledku odvolání nebo vzdání se pracovního místa) skončil,
má-li o to zájem. Učinění nabídky je zde návrhem na uzavření smlouvy ve smyslu
§ 1731 o. z., jejímž prostřednictvím zaměstnavatel zájem zaměstnance na dalším
pracovním působení u něj zjišťuje. Dal-li však zaměstnanec ještě před tím, než
zaměstnavatel k nabídce přistoupil, zaměstnavateli jednoznačně najevo, že u něj
nadále pracovat nechce, nebo jen na takovém pracovním místě, které mu
zaměstnavatel není povinen (nemůže) nabídnout, a na tomto stanovisku setrvává,
bylo by učinění nabídky tomuto zaměstnanci jen formálním krokem, neboť
zaměstnavatel jeho odmítavé stanovisko již zná. Předpoklad fiktivní
nadbytečnosti zaměstnance spočívající v odmítnutí práce odpovídající
zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance je za této situace splněn, i když k
nabídce nového pracovního zařazení zaměstnavatel nepřistoupil, a zaměstnavatel
může se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 73a odst. 2 věty
druhé a § 52 písm. c) zák. práce. To neplatí, jestliže zaměstnanec v mezidobí
(ještě dříve, než zaměstnavatel k výpovědi z pracovního poměru přistoupil)
zaměstnavateli oznámí změnu svého stanoviska, kdy je zaměstnavatel povinen
nabídku nového pracovního zařazení učinit.
22. Lze proto uzavřít, že projev vůle zaměstnance, který byl odvolán z
vedoucího pracovního místa (který se tohoto pracovního místa vzdal), jímž dává
zaměstnavateli, který ještě nepřistoupil k nabídce nového pracovního zařazení,
jednoznačně (nepochybně) najevo, že výkon jiné práce odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci pro zaměstnavatele odmítá, popřípadě že je
ochoten vykonávat jen práci, kterou mu zaměstnavatel není povinen nabídnout, je
odmítnutím práce zaměstnancem ve smyslu § 73a odst. 2 věty druhé před
středníkem zák. práce; zaměstnavatel v takovém případě může se zaměstnancem
rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu fiktivní nadbytečnosti podle § 73a
odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce, aniž by zaměstnanci učinil
nabídku nového pracovního zařazení, ledaže by zaměstnanec do doby učinění
výpovědi (jejího doručení zaměstnanci) své stanovisko změnil.
23. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že za situace, kdy
„žalobce generálnímu řediteli výslovně sdělil, že má zájem pouze o pracovní
pozici ředitele“ (ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že takové pracovní
místo u žalované nebylo volné – pozn. dovolacího soudu), bylo „ryze
formalistické“ požadovat po žalované, aby žalobci „formálně předkládala nabídku
těch volných míst, jež žalobce již předem odmítal“.
24. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud též tím, zda
řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3, popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
25. Dovolatel namítal nesprávné provedení důkazu výslechem E. K., která
(coby členka statutárního orgánu žalované) nemohla být vyslechnuta jako svědek
(§ 126 o. s. ř.), nýbrž jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.).
26. Nařídí-li soud v řízení, jehož účastníkem je právnická osoba, jako
důkaz výslech fyzické osoby, jež je jejím statutárním orgánem (členem
statutárního orgánu), musí být tato osoba vyslechnuta – jak vyplývá z § 126
odst. 4 o. s. ř. – jako účastník řízení ve smyslu § 131 o. s. ř., a nikoli jako
svědek ve smyslu § 126 odst. 1 o. s. ř. To platí i v případě, že má fyzická
osoba vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby a nastalých v době,
kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu (srov. § 126a
odst. 1 o. s. ř.). Opačný postup by – v případech, kdy druhým účastníkem je
fyzická osoba, která byla soudem vyslechnuta jako účastník řízení – vedl k
porušení zásady rovného postavení účastníků v občanském soudním řízení (srov. §
18 o. s. ř.) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod č. 1/2008 Sb. rozh. obč.
27. Z obsahu spisu vyplývá, že E. K. (která byla v té době členkou
představenstva žalované a vypovídala ke skutečnostem, které se týkají žalované
a nastaly v době, kdy tuto funkci vykonávala) byla u jednání soudu prvního
stupně, jež se konalo 20. 10. 2021, vyslechnuta jako svědek. Postup soudu
prvního stupně při provedení tohoto důkazu nebyl proto správný. Na druhé straně
ovšem soudy při hodnocení tohoto důkazu a posuzování jeho věrohodnosti mu
přisuzovaly význam výpovědi účastníka řízení (srov. body 7, 85 a 88 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nelze proto dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu na takovém důkazu
založené nemá oporu v provedeném dokazování a že nesprávný postup soudu prvního
stupně při provedení důkazu představuje vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž muselo být dovolacím soudem přihlédnuto.
28. Dovolatel rovněž namítal, že e-mailová komunikace, kterou odvolací
soud zopakoval dokazování, byla žalovanou předložena až poté, co nastala
koncentrace řízení.
29. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že vztah § 118a odst. 1 a
odst. 3 o. s. ř. a § 118b odst. 1 o. s. ř. lze popsat tak, že § 118a odst. 1 a
odst. 3 o. s. ř. míří na případy, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník
dosud nesplnil svou povinnost tvrzení, popřípadě povinnost důkazní, a ukládá
pro takový případ soudu, aby účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení,
popřípadě k označení důkazů, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy
(tj. o neunesení příslušného procesního břemene). Z ustanovení § 118b odst. 1
o. s. ř. pak pro takovou procesní situaci vyplývá, že soud smí v tomto ohledu
přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě
poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do skončení příslušného
roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla
účastníku soudem pro tento účel poskytnuta, nejedná-li se o výjimku stanovenou
zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo
4255/2011). Měl-li soud prvního stupně povinnost poskytnout účastníku řízení
poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo podle § 118a odst. 1 o. s. ř.)
ještě předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení, leč neučinil tak, pak
nebrání účinky koncentrace řízení takovému účastníku řízení v tom, aby důkazy,
jichž se toto poučení mělo týkat, označil (potažmo skutečnosti, jichž se toto
poučení mělo týkat, vylíčil) i poté, kdy koncentrace nastala (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1929/2011,
uveřejněný pod č. 59/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 9. 2018, sp. zn. 29 ICdo 102/2016).
30. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že
poučení podle § 118a o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k
doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení
měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti
důkazní (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo
4255/2011, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019, nebo usnesení ze dne
24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014). Z poučení soudu proto musí být jasné,
jaké konkrétní skutečnosti má účastník řízení tvrdit, resp. k jaké tvrzené
(konkrétní) skutečnosti má navrhnout důkazy (k požadavku konkrétnosti poučení
srov. rozsudky ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, ze dne 28. 6. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 24/2010, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Poučení,
které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného poučení
je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení
nebylo dáno vůbec (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo
4255/2011, či ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1480/2018).
31. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že účastníci byli v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh.
obč.) o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. poučeni jednak v
předvolání k prvnímu jednání nařízenému na 21. 4. 2021 a následně ještě na úvod
dalšího jednání, které se konalo 20. 10. 2021. Při tomto dalším jednání bylo
ještě žalované poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby
„tvrdila a důkazy prokázala, že splnila vůči žalobci … nabídkovou povinnost,
tj. že mu nabídla volná pracovní místa, pokud u žalované nějaká pracovní místa
byla, a v případě, že ano, tak jaká“. Na poučení žalovaná ještě při jednání
reagovala – mimo jiné – skutkovým tvrzením, že poté, co dne 18. 10. 2018 byl
žalobci „sdělen záměr odvolat jej z funkce ředitele závodu a jednat s ním o
jeho dalším působení v společnosti, … žalobce deklaroval, že nebude dělat
žádnou podřadnou pozici a že bude dělat jinou manažerskou pozici a ta v té době
rozhodně nebyla ve společnosti k dispozici“, a navrhla důkaz výpovědí
generálního ředitele B.; k „dotvrzení“ dalších důkazů byla žalované při
jednání stanovena lhůta 30 dnů, která byla soudem prvního stupně prodloužena
nejprve do 31. 1. 2022 a následně ještě do 31. 3. 2022. Žalovaná k dalšímu
doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů přistoupila až 9. 12. 2022 (a
pozdějšími podáními), tj. poté, co nastala koncentrace řízení (do řízení takto
uvedla i namítanou e-mailovou komunikaci). Nelze však pominout, že u jednání
poskytnuté poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepamatovalo na odmítnutí
nabízené práce žalobcem, k jehož prokázání byla e-mailová komunikace žalovanou
navržena. Jednalo se tedy o neúplné poučení a účinky koncentrace nebránily
žalované v tom, aby skutečnosti a důkazy, jichž se poučení mělo týkat, do
řízení uvedla, resp. označila i poté, co koncentrace nastala. Nastalá
koncentrace řízení tedy provedení (zopakování) důkazu e-mailovou komunikací
nebránila.
32. Námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu [že
„celkově se celá citovaná komunikace nese přesně v opačném duchu, než vykládá
odvolací soud: z kontextu je zřejmé, že žalobce není se svým odvoláním z funkce
srozuměn, toto proběhlo proti jeho vůli a on je pouze bere na vědomí, nikoliv
že by toto rozhodnutí přijímal a souhlasil s ním“, že „na straně žalované
nemohly vzniknout žádné pochybnosti o tom, že žalobce se svým odvoláním z
funkce nesouhlasí, vnímá je jako křivdu a přijímá pouze jako nutnost“, že
„žalobce neměl v úmyslu ze své funkce, potažmo ze společnosti odejít“ a že
odvolací soud se proto mýlí, pokud v odůvodnění rozsudku (bod 23) dovozuje, že
„žalobce opakovaně projevoval svou vůli ukončit své pracovní působení u
žalované“] za této situace představují jen zpochybnění hodnocení provedených
důkazů (předmětné e-mailové komunikace) odvolacím soudem, a přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
33. Dovolatel přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku
právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových
závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí
(srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
34. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory
mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky
nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o.
s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na
její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě
nejedná.
35. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 243d odst. 1 písm.
a) o. s. ř. zamítl.
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované
náklady potřebné k bránění práva.
37. Výše nákladů v dovolacím řízení je dána náklady zastoupení advokátem
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024
(srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), sestávajícími z odměny za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání ze dne 4. 6. 2024) ve výši 2 500 Kč
[§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm.
k) advokátního tarifu], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13
odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou
je advokátka žalované povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši
588 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
38. Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
3 388 Kč zaplatit žalované k rukám advokátky, která ji zastupovala (§ 149 odst.
1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu