21 Cdo 2618/2025

21 Cdo 2618/2025-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní

věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v

Plzni, Škroupova č. 796/10, proti žalované STAVplan-CZ s. r. o. se sídlem v

Plzni, Ostrovní č. 15/5, IČO 05299195, zastoupené Mgr. Janem Kocinou, advokátem

se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního

poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 151/2024, o

dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2025,

č. j. 10 Co 204/2025-327, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího

řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana

Kociny, advokáta se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6.

zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení (výrok II). Dovodil, že žalobce jako podnikatel vykonával

činnost shodnou s předmětem podnikání žalované (realizoval v průběhu trvání

pracovního poměru práce na základě objednávky ze dne 30. 1. 2024 pro společnost

Jsme k světu s. r. o. – zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby

bytového domu XY“, prováděl řešení „koncepce dopravy v obci XY v XY“,

„modernizace cyklistické stezky při XY v úseku XY“, „zpracování projektové

dokumentace pro provedení stavby na základě Studie vedení cyklistů v pěší

zóně“, poradenskou činnost pro M. N. v oblasti dopravy…), o níž nebyla žalovaná

informována, žalobce ji nepožádal o souhlas s prováděním této činnosti mimo

pracovní poměr, a že žalobce opakovaně porušoval autorská práva žalované –

shromažďoval (odcizil) data žalované na svém soukromém úložišti, na což byl

upozorněn dne 14. 3. 2024. Žalobce v lednu roku 2024 podal výpověď z pracovního

poměru, který měl skončit uplynutím výpovědní doby dne 31. 3. 2024, v jejím

průběhu využil informací získaných v rámci pracovního poměru, týkajících se

poptávky společnosti Jsme k světu s. r. o. na zpracování dopravního řešení pro

projekt „Novostavby bytového domu XY“, a sám učinil této společnosti

konkurenční nabídku jako podnikající fyzická osoba. Společnost nabídku žalobce

přijala dne 30. 1. 2024, čímž byla mezi těmito účastníky uzavřena smlouva o

dílo, se shodným předmětem plnění, který tato společnost poptávala u jeho

zaměstnavatele – žalované, a na kterém sám žalobce participoval jako

zaměstnanec. Veškeré podklady ve vztahu k jednotlivým zakázkám se nacházely na

firemním PC. Žalobci byl předán firemní PC, který slouží jen a výhradně k

výkonu práce pro zaměstnavatele. Po provedení následné kontroly zařízení, zda

je využíváno jen k firemním účelům, a vzhledem k podezřelým aktivitám na

zařízení bylo žalovanou zjištěno, že žalobce opakovaně zneužil

administrátorského hesla: XY, logy do síťových složek, ke kterým mu nebylo

přiděleno oprávnění, obcházel bezpečnostní opatření podniku souvisejících s

DLP, nerespektoval přidělená práva pro daného uživatele, opakovaně nakládal s

firemními daty v rozporu s interními předpisy, a to připojením osobního

cloudového úložiště na služební notebook, ukládáním firemních dat na toto

cloudové úložiště (dropbox), a opakované ukládání firemních dat na osobní

externí zařízení (harddisky, flashdisky), přičemž žalobce svého jednání

nezanechal, jak dokládá další výzva IT podpory a jednatele žalované ze dne 18.

3. 2024. Bylo prokázáno (svědecky a listinnými důkazy), že žalobce nemohl

používat služební telekomunikační zařízení k soukromým účelům, že u žalované

bylo přísně zakázáno nahrávat firemní data na jakákoliv osobní elektronická

zařízení, že to byl primárně žalobce, který porušil vnitřní nařízení žalované o

nepoužívání služebních telekomunikačních zařízení pro soukromé účely (připojení

cloudového uložiště dat k služebnímu notebooku), přičemž byl na tyto

nepřípustné aktivity opakovaně upozorněn. Cílem žalované nebylo zjišťovat

soukromou korespondenci žalobce, ale ověření dodržování zákazu žalované

nahrávat firemní data na soukromá zařízení. Tímto způsobem bylo také naloženo s

obsahem zjištěných dat, kdy objednávka žalobce u společnosti Jsme k světu s. r.

o. byla předána žalované a ostatní data byla smazána, aby nedošlo k jejich

zneužití. Žalovaná měla právo v souladu s ust. § 316 odst. 1 zákona č. 262/2006

Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) za účelem kontroly, kterou zákon

umožňuje, za situace, kdy žalobce porušil interní zákaz žalované z roku 2021 a

kdy neuposlechl výzev žalované z března 2024 a připojil si své cloudové

úložiště na služební telekomunikační zařízení, vstoupit do tohoto úložiště.

Žalovanou vytyčené jednání žalobce, spočívající v konkurenční nabídce žalobce

jako podnikající fyzické osoby a učiněné společnosti Jsme k světu s. r. o. za

okolností podrobně popsaných výše, je tak závažným porušením povinností ve

smyslu ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, majícím za následek naprostou

ztrátu loajality žalobce k žalované a následnou ztrátu důvěry žalované k

žalobci, a nelze mu poskytnout ochranu (žalovaná z úložiště žalobce nepoužila

ničeho z jeho soukromé komunikace).

2. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2025, č. j. 10

Co 204/2025-327, podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „na danou věc

špatně aplikoval rozhodnutí dovolacího soudu 21 Cdo 1771/2011, že se od tohoto

judikátu zcela odchýlil a nerespektoval jeho smysl“ a že „zásadním předmětem

dovolání, které by mělo být vyřešeno, je, zda má zaměstnavatel právo v případě

zjištění soukromé činnosti na služební výpočetní technice procházet vzdálené

datové úložiště kryté heslem, resp. na tomto úložišti hledat důkazní prostředky

pro své další potřeby“. „Když na cloudovém úložišti jsou informace, které mohou

mít osobní povahu, mohou vypovídat o intimním životě zaměstnance a třetích

osob.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná uvedla, že považuje dovolání žalobce za nedůvodné, neboť

rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou věcné správná a logicky

odůvodněná.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.

1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v

souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

8. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících

se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance

vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] a

spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména

ustanoveními § 301 a § 302–304 zákoníku práce), pracovním řádem nebo jiným

vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem

nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen

„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního

poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti

zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň

intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §

55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – mezi méně závažným porušením pracovní

povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní

povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity

(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo

k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty

před středníkem zákoníku práce].

9. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek

pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1

písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku

práce například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6

Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č.

21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm.

b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012,

sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší

soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil

povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané

práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z

jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních

pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané

práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci

zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a

rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy

právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může

přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k

jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění

pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,

k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních

povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro

zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli

škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby

rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo

výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby

pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého

zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce

srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005,

uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., a přímo ve vztahu k ustanovení § 55

odst. 1 písm. b) zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021.

10. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1

písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí

podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce

výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce:

„Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K

okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může

zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují

závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance

zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, nebo již

zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021).

11. Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je zároveň nezbytný vztah

důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení §

301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým

chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu,

ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru,

že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním,

zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku

zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení

relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou

okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení

povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím

vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1906/2021, nebo již uvedený rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod číslem

25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp.

zn. 21 Cdo 1496/2013).

12. Zaměstnanci obecně mohou vykonávat výdělečnou činnost vedle svého

zaměstnání, nicméně tato jejich další výdělečná činnost nesmí zasahovat do

oprávněných zájmů jejich zaměstnavatele (srov. § 304 odst. 1 zákoníku práce).

Výkon této další činnosti by neměl vést k případné možnosti zneužití informací

nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání a ke konkurenčnímu střetu zájmů

mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, případně třetí osobou, pro niž zaměstnanec

výdělečnou činnost vykonává. Citované ustanovení představuje zákonné omezení

zaměstnance vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti

zaměstnavatele, po dobu trvání pracovního poměru. Výkon výdělečné

(podnikatelské) činnosti bez souhlasu zaměstnavatele v rozporu s § 304 zákoníku

práce je porušením pracovní povinnosti zaměstnance, které je důvodem pro

rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne

7. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 74/2021, a ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo

3980/2016).

13. Ustanovení § 316 zákoníku práce se zabývá (upravuje) jednak ochranou

majetku zaměstnavatele, jednak ochranou soukromí zaměstnance. Míra ochrany

soukromí je u zaměstnance určována (limitována, omezována) tím, že provádí

závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a

podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a

zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (srov. § 2 odst. 1 zákoníku

práce). Zaměstnanci jsou zároveň povinni využívat výrobní prostředky pouze k

vykonávání svěřených prací, řádně s nimi hospodařit, střežit a ochraňovat je

před poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a nejednat v rozporu s

oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 301 písm. d) zákoníku práce]. Uvedené

postavení zaměstnance, zejména ve vztahu k výrobním a pracovním prostředkům, je

zcela pregnantně vyjádřeno v ustanovení § 316 odst. 1 větě první zákoníku

práce, jež obsahuje výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu

zaměstnavatele užívali pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky

zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační

zařízení. Oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování

tohoto zákazu (§ 316 odst. 1 věta druhá zákoníku práce) používat pro osobní

potřebu zaměstnanců výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně

výpočetní techniky a telekomunikačního zařízení, patří k právním normám s

relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého

uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze

širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Má-li zaměstnanec zakázáno

užívat majetek zaměstnavatele pro svou osobní potřebu a zaměstnavatel má právo

kontrolovat dodržování tohoto zákazu, musí mít zaměstnavatel také možnost

nějakým způsobem tuto kontrolu realizovat a získat případně důkaz o

nedodržování uvedeného zákazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8.

2012, sp. zn. 21 Cdo 1771/2011, který byl uveřejněn pod č. 20/2013 v časopise

Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, a

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 747/2013).

14. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných

právních názorů důsledně vycházel. Odvolací soud (stejně jako soud prvního

stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlédl k tomu, že žalobce zcela vědomě

jednal v rozporu se zájmy žalované, když využil informací získaných v rámci

pracovního poměru u žalované a sám jako podnikatel v době, kdy byl stále

zaměstnancem žalované, učinil společnosti Jsme k světu s. r. o. konkurenční

nabídku (zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby bytového domu

XY“) a následně s ní uzavřel smlouvu o dílo, vykonával tak činnost shodnou s

předmětem podnikání žalované, aniž by žalovaná byla o činnosti informována a

aniž by žalobce požádal o její souhlas s prováděním této činnosti. Dále porušil

interní zákaz žalované o nepoužívání služebních telekomunikačních zařízení pro

soukromé účely (podklady ve vztahu k jednotlivým zakázkám se nacházely na

firemním PC). Žalobci byl předán firemní PC výhradně k výkonu práce pro

zaměstnavatele. Po provedení následné kontroly zařízení, zda je využíváno jen k

firemním účelům, a vzhledem k podezřelým aktivitám na zařízení bylo žalovanou

zjištěno, že žalobce opakovaně zneužil administrátorského hesla k instalaci

nepovoleného sw, logy do síťových složek, ke kterým mu nebylo přiděleno

oprávnění, obcházel bezpečnostní opatření podniku souvisejících s DLP,

nerespektoval přidělená práva pro daného uživatele, opakovaně nakládal s

firemními daty v rozporu s interními předpisy, a to připojením osobního

cloudového úložiště na služební notebook, ukládáním firemních dat na toto

cloudové úložiště (dropbox) a opakovaným ukládáním firemních dat na osobní

externí zařízení (harddisky, flashdisky), přičemž žalobce svého jednání

nezanechal, i když byl jednatelem žalované na tyto nepovolené aktivity

opakovaně upozorněn (dne 14. a 18. 3. 2024).

15. Uvedené jednání žalobce bylo v rozporu s povinností zaměstnance

pracovat řádně, plnit pokyny nadřízených, využívat výrobní prostředky k

vykonávání svěřených prací [srov. § 301 písm. a) a b) zákoníku práce],

povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit

a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a

zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 301

písm. d) zákoníku práce] a povinností vykonávat vedle svého zaměstnání

výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, jen s

jeho předchozím písemným souhlasem (srov. § 304 odst. 1 zákoníku práce), s tím,

že taková činnost by neměla vést k zneužití informací nabytých v souvislosti s

výkonem zaměstnání a ke konkurenčnímu střetu zájmů. Tím, že při svém jednání

žalobce bez souhlasu žalované použil pracovní prostředky žalované, jednal též v

rozporu se zákazem, podle kterého zaměstnanci nesmějí bez souhlasu

zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky

zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení

(srov. § 316 odst. 1 větu první zákoníku práce). V projednávané věci je třeba

přihlédnout především k tomu, že žalovaná při sledování dění na firemních

počítačích a síti objevovala u žalobce podezřelé aktivity a při údržbě v rámci

bezpečnostních opatření na notebooku, který měl svěřený žalobce, objevila

přihlášený osobní cloudový účet, což představovalo riziko pro žalovanou, neboť

se mohla ukládat firemní data na tento účet a byl by k nim přístup odkudkoliv.

Osobní cloudové uložiště nebylo povoleno a bez administrátorského hesla by

nebylo možné jej vůbec nainstalovat, jednalo se tedy o nepovolenou aktivitu

žalobce a smazání bylo nejjednodušší a nejrychlejší možností zabezpečení. Do

cloudového uložiště vstoupila žalovaná bez přihlašovacích údajů, neboť

uživatelské jméno a heslo bylo ve služebním počítači uloženo a nemuselo být

zadáváno. Cílem (smyslem) kontroly prováděné žalovanou nebylo zjišťování

„soukromých informací žalobce, které mohou mít osobní povahu, mohou vypovídat o

intimním životě zaměstnance a třetích osob“, jak nastoluje žalobce v dovolání

(aniž by uvedl konkrétní zprávy či data), nýbrž toliko zjištění, zda žalobce

respektuje (a když nerespektuje, tak v jaké míře) zákaz užívat pro svou osobní

potřebu přidělený počítač zaměstnavatele (žalované), a dále ochrana firemních

dat, zabránění jejich narušení a zneužívání. Žalovaná z jeho cloudového

uložiště nepoužila ničeho z jeho soukromé komunikace.

16. Žalobcem v dovolání navržená otázka je pouze hypotetická a je rovněž

postavena na vlastním skutkovém závěru – „že žalovaná prolomila heslo“ (na

výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem), a není

způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Zpochybňuje-li

dovolatel skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím

soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud

přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry,

na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení

věci, uplatnil tak jiný důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1

o. s. ř., a dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení

pokračovat.

17. Odvolací soud se tedy neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu,

dospěl-li k závěru, že dovolatel svým jednáním (spočívajícím v konkurenční

nabídce žalobce jako podnikající fyzické osoby učiněné společnosti Jsme k světu

s. r. o. za výše uvedených okolností), jež bylo přímým útokem na majetek

zaměstnavatele, porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících

se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že podstatná na

jednání žalobce je jeho naprostá neloajalita vůči žalované jako svému

zaměstnavateli, která musela mít za následek úplnou ztrátu vzájemné důvěry, jež

je nezbytná v pracovněprávním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a po

žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala.

18. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 55

odst. 1 písm. b) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze

soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do

jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li

ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně

neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda

zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k

jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,

přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních

norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu

ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21

Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č.

14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná.

19. V části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o

náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1

písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné

proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

20. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle

ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f

odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2025

JUDr. Marek Cigánek

předseda senátu