21 Cdo 3104/2022-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce Z. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13,
proti žalovanému GRENKELEASING s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na
Hřebenech II č. 1718/10, IČO 45807655, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné č. 443/18, o 410 102,88 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 216/2019, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2022, č. j. 23 Co
101/2022-237, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka
Vlčka, advokáta se sídlem v Plzni, Na Roudné č. 443/18.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 23 Co 101/2022-237, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení důvodnosti
uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to,
zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či
kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě,
rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda
tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu
pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především
významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je
zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané
předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o
takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí
zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí
a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne
o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto
rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze
zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. rozh. obč., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2654/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 810/2010, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1754/2015). V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že podle mzdového
výměru ze dne 11. 9. 2015 náležela žalobci „I. základní mzda 53 000 Kč měsíčně
během tříměsíční zkušební doby, po jejím úspěšném skončení, tedy od 1. 1. 2016,
činí základní měsíční mzda 58 000 Kč, II. bonusy BSCI od 13. měsíce pracovního
poměru na základě plnění čtvrtletních ukazatelů, dle aktuálních podmínek
definovaných mateřskou společností“, a že „položka II.
byla upřesněna tak, že
počínaje třináctým měsícem od data nástupu má zaměstnanec nárok na vyplácení
bonusů (BSCI)“, které „jsou vypláceny měsíčně na základě splnění čtvrtletních
ukazatelů výkonnosti definovaných mateřskou společností a vnitřních sdělení –
předpisů společnosti“. Bylo-li dále zjištěno (správnost skutkových zjištění
nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že podle pravidel uplatňovaných u
žalovaného byly „bonusy BSCI“ jeho zaměstnancům vypláceny „po kontrole a
vyhodnocení splnění jednotlivých kritérií centrálou a následné kontrole a
schválení vedením žalovaného, s tím, že výše bonusů se řeší u každého
konkrétního zaměstnance a lze ji podle individuálních okolností i upravovat od
0 do 100 %“, a že „přiznanou výši bonusů lze vyplatit po odsouhlasení
managementem matky žalované“, je závěr odvolacího soudu, že nárok na výplatu
„bonusů (BSCI)“ vzniká až na základě „rozhodnutí vedení žalovaného, které má
konstitutivní význam“, a že tedy jde o nenárokovou složku mzdy, zcela v souladu
s výše uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Nárok na tuto složku
mzdy v určité (konkrétní) výši nelze dovozovat jen z toho, že podle mzdového
výměru ze dne 11. 9. 2015 jde o „nárok na vyplácení bonusů“, je-li současně ve
mzdovém výměru stanoveno, že tyto bonusy se vyplácejí jednak na základě splnění
čtvrtletních ukazatelů výkonnosti definovaných mateřskou společností, a jednak
na základě „vnitřních sdělení – předpisů společnosti“, z nichž vyplynuly další
podmínky pro poskytování bonusů odůvodňující závěr, že nejde o nárokovou složku
mzdy. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch své argumentace o přípustnosti dovolání na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005, pak
přehlíží, že uvedený závěr odvolacího soudu nijak neodporuje obecným závěrům
uvedeným ve zmíněném rozsudku, v němž je řešena otázka pobídkové složky mzdy v
souvislosti s nerovným zacházením, a to na podkladě jiného skutkového stavu,
než který byl zjištěn v projednávané věci. Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci
podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce jsou porušení právních povinností
v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho
jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních
povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby
všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich,
nárok nevzniká (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 2204/2011). Podle uvedeného ustanovení odpovídá zaměstnavatel
zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak, než při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo
následkem porušení právních povinností zaměstnavatele; porušením právní
povinnosti zaměstnavatele v rámci plnění jeho pracovních úkolů může být i
neplatné rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 498/2000, uveřejněný pod č.
30/2001 v časopise
Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2124/2020). Vztah příčinné souvislosti mezi porušením
právních povinností zaměstnavatele a vznikem škody je dán tehdy, kdyby bez
porušení povinností nevznikla škoda tak, jak vznikla (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Z hlediska
naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů povinnosti
zaměstnavatele k náhradě škody, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody
v důsledku porušení právních povinností zaměstnavatele, nýbrž musí být tato
příčinná souvislost postavena najisto (k tomu srov. obdobně například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo
2659/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo
4123/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo
5633/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo
630/2016). V projednávané věci nelze s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění
vyloučit, že by žalobce „bonusy BSCI“ jako nenárokovou složku mzdy podle
mzdového výměru ze dne 11. 9. 2015 neobdržel, i kdyby žalovaný vůči němu
neporušil právní povinnost tím, že s ním neplatně rozvázal pracovní poměr
okamžitým zrušením ze dne 9. 5. 2016 a nepřiděloval mu práci podle pracovní
smlouvy, a proto nelze postavit najisto příčinnou souvislost mezi tímto
porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody v podobě nevyplacení
„bonusů BSCI“. Závěr soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud přisvědčil, že u
nenárokové složky mzdy není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a
protiprávním jednáním žalovaného, neboť „není prokázáno a ani nemůže být, že
pokud by žalobce pro žalovaného konal práci, daná bonusová složka mzdy by mu
byla přiznána, ačkoliv se tak u zaměstnanců žalovaného zpravidla děje“, je
proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.