22 Cdo 1072/2024-474
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,
Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobce Š. M., zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v
Lišově, náměstí Míru 140/1, proti žalované P. B., zastoupené Mgr. Petrem
Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 9 C 125/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2023, č. j. 7 Co 923/2023-436, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2023, č. j. 7 Co
923/2023-436, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6.
2023, č. j. 9 C 125/2019-385, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále ,,soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 9 C 125/2019-385, určil, že liniová stavba
kanalizační soustavy - nezapsaná v katastru nemovitostí - na pozemcích parc. č.
XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech zapsaných pro
obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY,
vybudovaná a povolená k zahájení trvalého provozu Letového střediska pro LCHČ –
II. etapa – vodovod, kanalizace a stabilizační nádrž na základě rozhodnutí
Odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, ONV České Budějovice, č.
j. Vod.2219/82/Ná ze dne 4. 11. 1982, je ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok
I). Výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
2. Určení vlastnického práva k liniové stavbě se žalobce domáhal s tím,
že je dle kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1999 výlučným vlastníkem areálu leteckého
střediska na Letišti XY, včetně nadzemní stavby zapsané v katastru nemovitostí
a rovněž komplexu liniových staveb, tj. zpevněných ploch, podzemních zařízení a
inženýrských sítí, do katastru nemovitostí sice nezapsaných, nicméně v označené
kupní smlouvě specifikovaných. Součástí jedné z liniových staveb - kanalizační
soustavy - je též stabilizační nádrž vybudovaná v letech 1979 až 1982, jež je
umístěna na pozemku žalované a která byla bez vědomí žalobce zapsána do
katastru nemovitostí jako vodní plocha – rybník. Jelikož žalovaná odmítla
udělit žalobci souhlas s vypouštěním odpadních vod do nádrže, vznikl mezi nimi
spor, který vyústil v podání projednávané žaloby o určení vlastnického práva.
3. Žalovaná založila svou procesní obranu na tvrzeních, že žalobci
nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, namítala neplatnost kupní
smlouvy ze dne 5. 3. 1999, a zpochybňovala vlastnické právo prodávajícího,
které mělo vzniknout na základě této kupní smlouvy. Žalovaná dále namítala, že
se v daném případě nejedná o stavbu v právním slova smyslu; jedná se o rybník
jako součást pozemku žalované s tím, že předmětná vodní plocha nepředstavuje
hmotný výsledek stavební činnosti, nelze ji oddělit od pozemku, jde o jeho
součást, která s pozemkem tvoří jednu věc. Nemůže tedy být součástí liniové
stavby, jíž se žalobcem navrhované určení vlastnického práva týká.
4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že
stavba: ,,Letové středisko pro LCHČ XY – II. etapa – vodovod, kanalizace a
stabilizační nádrž“ byla povolena rozhodnutím ONV České Budějovice ze dne 13.
3. 1979 pod č. j. Vod 484/79/Ná. Kanalizační soustava se skládá z podzemních
částí – trubního vedení majícího ve svých lomových bodech kontrolní šachty
opatřené v nadzemní části betonovými skružemi a ocelovým krytem s tím, že toto
potrubí sbírá v areálu letového střediska povrchovou vodu, kterou mísí s
odpadní vodou z přepadů čtyř podzemních několikakomorových septiků a takto
předčištěnou odpadní vodou přivádí sběrným potrubím do stabilizační nádrže
sloužící k dočištění odpadních vod. Stabilizační nádrž byla navržena u vyústění
kanalizace z areálu letového střediska s tím, že se jedná o „nádrž ve výkopu a
s ohledem na terén není nutno provádět hráze“. Odpad z nádrže je řešen
kanalizací o průměru 40 cm do stávajícího silničního propustku. Stabilizační
nádrž slouží k biologickému dočištění odpadních vod dešťových a splaškových z
areálu letového střediska; předmětná kanalizační soustava slouží a může sloužit
dle projektu a skutečné realizace pouze jako jeden celek, a to včetně sporné
stabilizační nádrže. Okresní soud pak uvedl, že nádrž je stavbou, nijak to však
nezdůvodnil. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně s odkazem
na § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)
konstatoval, že liniová stavba kanalizační soustavy je ve výlučném vlastnictví
žalobce, jenž ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále
jen ,,o. s. ř.“) prokázal naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Z
odůvodnění rozsudku se podává, že soud prvního stupně považoval stabilizační
nádrž za součást liniové stavby – kanalizační soustavy.
5. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2023, č. j. 7 Co 923/2023-436, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a výrokem II rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud poté, co konstatoval, že žalovaná se uplatněnou odvolací
námitkou (vodní plocha nemůže být stavbou dle soukromého práva a ani součástí
liniové stavby, neboť nemá stavební prvky a samotná její plocha se zvětšuje či
zmenšuje díky množství vody v ní obsažené) míjí s předmětem řízení, jímž nebylo
určení vlastnického práva samostatně ke stabilizační nádrži, ale k liniové
stavbě jakožto k celku, aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně
a shodně jako soud prvního stupně věc pro právní stránce posoudil dle 509 o. z.
Zdůraznil, že je kanalizace přímo ze zákona liniovou stavbou a není součástí
pozemku a vlastnictví k ní je třeba posuzovat vcelku, nikoliv po jednotlivých
stavbách či zařízeních, z nichž se skládá. Odvolací soud s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020 (tento rozsudek
je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu htpp://www.nsoud.cz) a vymezení pojmu
kanalizace v § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. O vodovodech a kanalizacích pro
veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a
kanalizacích“), dospěl k závěru, že žalobce nabyl na základě platně uzavřené
kupní smlouvy vlastnické právo k celé kanalizační soustavě (včetně stabilizační
nádrže). Uvedl též, že „z hlediska právního hodnocení je důležité vymezení, kde
stavba kanalizační soustavy začíná, co zahrnuje, čím končí (viz shora přesné
zjištění okresního soudu bez ohledu na posudek znalce Ing. Drnka, který je
znalcem z oboru ekonomika). Stabilizační nádrž s požerákem je určitým
technickým zařízením (nezbytným pro funkci kanalizační soustavy). Na tom nic
nemění skutečnost, že bylo využito stavebně vhodných místních podmínek (bez
nutnosti vybudování hrází). Odvolací soud opětovně zdůraznil, že neposuzuje
samostatně stabilizační nádrž (vlastnické právo k ní), ale funkční celek.
Kanalizační soustava je liniovou stavbou – bez ohledu na to, že stabilizační
nádrž má přirozené, nikoliv vystavěné hráze“.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále
též ,,dovolatelka“) dovolání. Považuje je za přípustné ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. Přípustnost dovolání shledává v řešení otázky (dle jejího mínění v
rozhodovací praxi dosud neřešené), „zda lze učinit součástí liniové
stavby/liniovou stavbou dle soukromého práva (§ 509 o. z.) pouhou terénní
úpravu pozemku, tj. ve smyslu soukromého práva něco, co nelze považovat za
samostatnou věc způsobilou převodu vlastnického práva a na základě daného
určit, že tato údajná součást liniové stavby je vlastnictvím osoby odlišné od
vlastníka pozemku“. Navzdory tvrzení o dosud neřešené právní otázce však
dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, řešící podobné případy
(např. stavbu metra a také rybníka) a na komentářovou literaturu; z obou těchto
zdrojů (jsou uvedeny níže) se též podávají definiční kritéria pro vymezení
stavby (a tudíž i její součásti).
7. Dovolatelka dále argumentovala tím, že soudy obou stupňů daly při
posouzení povahy nádrže přednost 41 let starému veřejnoprávnímu rozhodnutí,
kterým byla nádrž „naprojektována a schválena jako kanalizační soustava“ před
současným faktickým stavem – nyní jde o rybníček. Namítala, že soudy obou
stupňů vůbec nezkoumaly, zda kanalizační soustava procházející pozemky v jejím
vlastnictví vůbec fakticky existuje. Připomíná, že z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019, se i do poměrů projednávané věci
prosadí teze, že „je významné, kdy stavba vznikla jako věc – samostatný
předmět; kolaudační rozhodnutí a jiné stavebně právní akty nejsou pro toto
posouzení rozhodující.“ Dovolatelka v souvislosti s uvedenou námitkou
předpoklad přípustnosti dovolání vymezila tak, že se při řešení právní otázky
významu veřejnoprávního povolení pro vznik věci v právním slova smyslu odchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu. V další části dovolání žalovaná namítala, že
žalobce v přítomné věci nemá na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem
(v této souvislosti není předpoklad přípustnosti dovolání vymezen, proto se
touto otázkou dovolací soud nezabýval – k tomu viz níže). To platí i o
argumentaci žalované, jejímž obsahem je vyjádřené přesvědčení, že se odvolací
soud odchýlil při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1999 od
ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu; tato praxe však dovolatelkou není
nijak specifikována. Dovolatelka rovněž poukázala na skutečnost, že podle
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, lze
kanalizaci pokládat za věc hromadnou, jejímiž vlastníky mohou být rozdílné
osoby. Pak je možné, že i kdyby retenční nádrž tvořila část kanalizace,
neznamenalo by to, že musí patřit žalobci. Nebyl tedy, dle mínění žalované,
žádný důvod, aby soudy obou stupňů nepřihlédly k žalovanou namítanému vydržení
(mimořádné vydržení) vlastnického práva k vodní ploše na pozemku parc. č. XY;
žalovaná přitom naplnění veškerých podmínek pro vydržení vlastnického práva dle
§ 1089 a násl. o. z., resp. mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., jednoznačně
prokazovala. Soudům obou stupňů dovolatelka dále vytýkala nedostatky v
hodnocení důkazů a polemizovala se zjištěným skutkovým stavem. Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; spolu s dovoláním podala i návrh na odklad
právní moci rozsudku odvolacího soudu.
8. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastnicí řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
12. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 3931/2013, publikované pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání
má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti
dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení [tomu viz zejména stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo
publikováno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je – shodně jako dále
označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), a další judikaturu tam citovanou]. Proto se
dovolací soud mohl zabývat jen těmi dovolacími námitkami, u kterých byla
přípustnost dovolání řádně vymezena, příp. námitkami uplatňujícími vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
13. Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen v § 157 odst. 2 o. s.
ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s přihlédnutím k individuálním
okolnostem věci. Je-li podání zvláště rozsáhlé (jako je dovolání v dané věci) a
přitom obsahuje řadu tvrzení, která pro posouzení věci nejsou významná, anebo
jde např. v dovolacím řízení o nepřípustná tvrzení (skutkové námitky či tzv.
novoty), nelze výjimečně vyloučit odkaz na to, že např. „další námitky se
netýkají skutečností, na kterých je přezkoumávané rozhodnutí založeno, a tudíž
nemohou zpochybnit jeho právní závěry“, či použít obdobnou formulaci. To platí
zejména tam, kde soud zjistí existenci právních skutečností natolik významných
pro projednávanou věc, že další uplatněné skutečnosti nemohou mít na výsledek
řízení zásadní vliv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22
Cdo 4253/2014). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá
povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se
adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem
vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této
povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS
3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na
soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry
odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných
(usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, viz i
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 3473/23).
14. Se zřetelem na právě připomenutá východiska rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, dovolací soud se v poměrech
projednávané věci zabýval z hlediska přípustnosti dovolání obsahově vymezenou
otázkou (viz její formulace v bodě 6 odůvodnění tohoto rozsudku), zda objekt
stabilizační nádrže - jak bylo její provedení zjištěno dosavadním dokazováním v
nalézacím (odvolacím) řízení - je stavbou ve smyslu soukromého práva, přičemž
řešení této právní otázky je významné i pro posouzení vlastnických poměrů ke
kanalizační soustavě jako druhu liniové stavby.
15. Dovolání v různých formulačních obměnách zpochybňuje prakticky
všechna skutková zjištění soudu v nalézacím (odvolacím) řízení. Současná
právní úprava dovolacího řízení však nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla
nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento
charakter má řada námitek, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní). Mimo dovolací přezkum se proto v poměrech projednávané věci
ocitlo řešení námitek nesených argumentem o tom, že skutková zjištění
odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242
odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je
důvodné v rozsahu otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a na ní dovoláním
dotčený rozsudek odvolacího soudu závisel; jde o posouzení povahy objektu
stabilizační nádrže jako stavby - předmětu věcně-právních vztahů, a to v
souvislosti se stavbou kanalizace.
17. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen,
nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších
úvahách vychází.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle § 509 o. z. liniové stavby, zejména vodovody, kanalizace nebo
energetická či jiná vedení, a jiné předměty, které ze své povahy pravidelně
zasahují více pozemků, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí
liniových staveb jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně
souvisí.
20. Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby
zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb
dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech (§ 506
odst. 1 o. z.). V tomto ustanovení je vyjádřena zásada „superficies solo
cedit“ („povrch ustupuje půdě“), podle které jsou stavby (až na výjimky
vyplývající ze zákona) součástí pozemku. Naproti tomu neplatí obecná zásada, že
by pozemek mohl být součástí stavby; takovou výjimku by musel výslovně stanovit
zákon, a pro kanalizaci nevyplývá ani z občanského zákoníku, ani ze zákona o
vodovodech a kanalizacích, ani z jiného zákona. Pozemek tedy nemůže být
součástí kanalizace jako liniové stavby.
21. „Kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení
zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně
nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty,
čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich
vypouštěním do kanalizace“ [§ 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích)].
22. Kanalizaci lze pokládat za věc hromadnou, složenou z více věcí,
jejímiž vlastníky mohou být rozdílné osoby (srovnej například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 1 As 81/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016). To se podává i z
§ 509 o. z.; je zde totiž stanovena vyvratitelná domněnka, že součástí
liniových staveb jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně
souvisí. V této věci tak na žalobci leží důkazní břemeno ohledně vlastnictví
sporných objektů.
23. I v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze vycházet z
toho, co ohledně pojetí stavby platilo podle judikatury k zákonu č. 40/1964
Sb., občanský zákoník: V případě, že občanskoprávní předpisy používají pojem
„stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů.
Stavební předpisy chápou pojem "stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, směřující
k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Pro účely občanského
práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu.
Stavba, která není věcí, je součástí pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005). Proto není podstatné, zda
posuzovaný objekt je stavbou z hlediska veřejného (zejména stavebního) práva,
podstatné je, zda jde o věc jako předmět věcně-právních vztahů.
24. Patří-li ke kanalizaci stavba (ve smyslu veřejného práva, nikoliv
jako samostatný objekt vlastnického práva) tvořená jen prohlubní v pozemku,
tedy z hlediska soukromého práva jen „holý“ pozemek, pak pro takový pozemek
platí obecné soukromoprávní normy upravující jeho vlastnictví; § 509 o. z. se
tu neuplatní (ten se týká jen „staveb“ jako věcí).
25. V této věci jde o posouzení vlastnického práva k objektu, původně
zřízenému jako stabilizační nádrž, o kterém žalovaná tvrdí, že se z něj stal
„rybníček“. Bez ohledu na současné využití z rozhodnutí soudů obou stupňů
vyplývá, že jde jen o vybagrovanou, jinak stavebně neupravenou prohlubeň v
zemi, kde vodu zadržuje přirozené podloží.
26. Problematikou vlastnického práva ke kanalizaci se Nejvyšší soud
zabýval v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020; na tento
rozsudek odvolací soud odkázal, avšak jeho závěry se důsledně neřídil. V tomto
rozsudku se uvádí: „Stavba vodovodu a kanalizace se tak stává předmětem
vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp.
zda je ve stavu těsně před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro
stavby obecně. Dovolací soud zde odkazuje na to, co se k věci uvádí v
literatuře: Melzer, F., Tégl, P.: Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III.
Praha: Leges, 2014, s. 262 a násl., který vymezuje pojem ‚stavba‘. Musí jít o
výsledek stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je
„samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být
vymezitelná vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny
všechny potřebné výkopové práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře
proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k
těm viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Stavba má
samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností
materiálu. Jak autoři komentáře zmíněného výše uvádějí, „některé z těchto znaků
mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných“. Soud
musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen součást pozemku
(např. provedené zemní práce), a zda položené prvky nejsou jen samostatnými
movitými věcmi (např. nespojené potrubí). Pokud však práce pokročily natolik,
že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již oddělit od sebe
navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození anebo aniž by
bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již zpravidla o stavbu – samostatný
předmět věcně-právních vztahů.
27. V této věci by mohla být součástí kanalizace jako liniové stavby
stabilizační nádrž jen v případě, že by sama byla stavbou (její částí),
odlišnou od pozemku; musela by splňovat kritéria uvedená v citovaném komentáři,
na která odkázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo
1238/2020. Tomu dosavadní výsledky dokazování, jimiž je dovolací soud vázán,
nenasvědčují. Muselo by jít o výsledek stavební činnosti člověka (tak tomu v
této věci je) a mít materiální podstatu (tu zde tvoří jen samotný pozemek, není
splněna podmínka, že stavba je „samostatná masa materiálu odlišného od okolního
pozemku“), musela by být dána kompaktnost stavebního materiálu (žádný takový
materiál zde není). Stavba není vymezitelná vůči okolnímu pozemku, splývá s
ním. Nestačí, že byly provedeny všechny potřebné výkopové práce (zde
vybagrování nádrže). Dosavadní skutková zjištění tedy nezakládají možnost, že
by stabilizační nádrž mohla být součástí kanalizace a ve vlastnictví žalobce.
28. Dovolací soud nepopírá, že stabilizační nádrž je v této věci
potřebná k čištění odpadní vody, není však „stavbou k čištění odpadních vod
před jejich vypouštěním do kanalizace“; nejde podle dosavadních zjištění o
stavbu podle občanského práva. To, že je pozemek využíván spolu se stavbou k
účelu, ke kterému stavba slouží, ještě neznamená, že může být součástí této
stavby.
29. Lze položit otázku, co by bylo předmětem převodu v případě, že by na
tuto nádrž mohlo být nahlíženo jako na stavbu na pozemku. Není tu kromě pozemku
nic, co by bylo možno převádět (snad s výjimkou požeráku, ale ten není
předmětem sporu). Není tu řádná stavba, která by jako objekt právních vztahů
mohla být předmětem služebnosti, nájmu apod. Jde „jen“ o pozemek. Ten však, jak
uvedeno výše, nemůže být součástí stavby.
30. I když snad byla stabilizační nádrž uvedena v kupní smlouvě ze dne
5. 3. 1999, kterou žalobce kanalizaci nabyl, nebyly splněny náležitosti
potřebné pro převod vlastnického práva k pozemku, konkrétně vklad do katastru
nemovitostí (§ 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013). Již proto nemohl žalobce vlastnické právo na základě
této smlouvy nabýt.
31. Podle § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. je-li dovolání (jako v
projednávané věci) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Žalovaná uznává vlastnické právo žalobce ke kanalizační soustavě
pouze do místa vyústění do stabilizační nádrže, respektive rybníku na pozemku
p. č. XY s tím, že „dál kanalizační soustava nepokračuje“. Žalobce tvrdí, že
stabilizační nádrž je v jeho vlastnictví jako součást kanalizace, a že z nádrže
vede další potrubí, které je též v jeho vlastnictví. Z uvedeného je zřejmé, že
spor je jen o vlastnictví části kanalizace; žalobci jde o určení, že
stabilizační nádrž a z ní vycházející betonové podzemní potrubí až k propustku
je – jako součást kanalizace – předmětem jeho vlastnického práva.
33. V této věci bylo tedy mezi účastníky sporné, zda objekt kanalizační
nádrže (podle žalobce) nebo tentýž objekt coby rybníček (podle žalované) „a
následné další betonové podzemní potrubí až k propustku“ je ve vlastnictví
žalobce. Jestliže nádrž pokládal žalobce za nesamostatnou součást liniové
stavby (kanalizace), pak - v případě, že by tomu tak opravdu bylo - měl žalovat
na určení, že sporný objekt (nádrž a potrubí) je jako součást stavby v jeho
vlastnictví (k tomu viz přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2549/2017, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1413/2014, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, ze dne 16. 7. 2008,
sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016).
34. Bylo tedy zřejmé, že žalobci jde o to, aby dosáhl určení, že sporné
objekty jsou jako součásti kanalizace v jeho vlastnictví; to bylo předmětem
sporu a na takovém určení měl žalobce naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).
Měl tudíž formulovat žalobu a žalobní žádání tak, jak je uvedeno výše. Pokud
soudy obou stupňů rozhodly o jím formulovaném žalobním petitu, aniž by (navíc)
poskytly potřebné poučení o odstranění vady podání (byl tu rozpor mezi tím, oč
žalobci jde, a jak formuluje žalobní petit), zatížily řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlíží
v případě přípustného dovolání i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
35. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním
posouzení věci (právní posouzení věci je přinejmenším předčasné, neboť vychází
z toho, že nádrž je stavbou, ačkoliv ze zjištěného skutkového stavu zatím nic
takového nevyplývá), a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než
rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
36. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
38. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k
rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou
současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí
[§ 243 písm. b) o. s. ř.], neboť zrušením napadeného rozhodnutí se návrh na
odklad právní moci vydaného rozhodnutí stal bezpředmětným (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, dále
pak k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne
23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu