22 Cdo 1179/2024-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně S. T. s.r.o., zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti žalovaným 1) J. P. a 2) L. P., oběma zastoupeným JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, o vyklizení a předání nemovitosti a zaplacení bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 41/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Co 95/2023-408, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Co 95/2023-414, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou vydržení části pozemku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013.
I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 9 C 41/2020-335, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala vyklizení pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY a zaplacení částky 1 000 Kč měsíčně od 29. 4. 2020 (výrok I). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a státu (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Co 95/2023-408, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Co 95/2023-414, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím mezi účastníky (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a nákladech státu (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v tom směru, že při posuzování otázky vydržení, dobré víry a omluvitelnosti omylu na straně žalovaných a jejich právních předchůdců nepřihlédl ke všem okolnostem, za nichž byla držba uchopena a vykonávána, a že při hodnocení otázky vydržení, dobré víry a omluvitelnosti omylu nevycházel z objektivního hlediska, když se zřetelem ke všem okolnostem žalovaní a jejich právní předchůdci, při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměli, resp. nemohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim věc nebo právo patří“. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000.
5. Současně žalobkyně rozsáhle sporuje závěry o „historii budování plotu mezi pozemky zjištěnou ze znaleckých posudků“, především závěr, že s plotem v minulosti „nebylo hýbáno“.
6. Žalobkyně má dále za to, že judikaturou dosud nebyla řešena otázka „zda v situaci, kdy je vlastník (resp. v r. 1972 uživatel) pozemku upozorněn na pochybnosti o správnosti hranic svého pozemku (správnosti umístění plotu), avšak na základě ničím podloženého ujištění se domnívá, že plot je umístěn v jeho neprospěch, lze po něm spravedlivě žádat, aby si správnost rozsahu, v němž pozemek užívá, ověřil“.
7. Dále dovolatelka odkazuje na obecnou judikaturu vztahující se k hodnocení dobré víry a omluvitelnosti omylu, vedoucí k závěru o vydržení s důrazem na poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.
8. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
10. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelka v dovolání nastínila, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelka považuje za dosud neřešené.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
14. V nyní projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících relevantních skutkových zjištění. Mezi pozemkem ve vlastnictví žalobkyně (parc. č. st. XY v k. ú. XY) a pozemkem ve vlastnictví žalovaných (parc. č. st. XY v k. ú. XY) je v evidenci katastru nemovitostí vyznačena sporná hranice. Spornost této hranice vznikla při nepřesném přenesení hranice z geometrického plánu z roku 1967 do analogové mapy, a i při dalších měřeních se chyba opakovala. V současné době je sporná část pozemku, užívaná žalovanými, evidována jako součást pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyně. Právní předchůdci žalovaných i žalovaní samotní spornou část pozemku užívají kontinuálně od roku 1967, a to ve stále stejných hranicích daných oplocením, s nímž po celou dobu nebylo manipulováno.
15. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
16. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
17. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
18. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).
19. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
20. Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983), nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej § 135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že jestliže oprávněný držitel pozemku splnil v této době podmínky vydržení, vlastníkem pozemku se stal stát a držitel měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)].
21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, (uveřejněném pod č. C 1181 v Souboru) uvedl, že „právní povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené pozemky nelze z tehdy platného práva dovodit. Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle § 326 OZO, ani držbu oprávněnou podle ObčZ z roku 1950 a podle platného ObčZ“. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98 (uveřejněném pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že „právní povinnost ověřit si rozlohu přidělených pozemků, která nebyla v rozhodnutí o přídělu uvedena, nelze z tehdy platného práva dovodit. Z toho je zřejmé, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, zda stav vzniklý v důsledku uchopení držby byl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“.
22. Stejně tak v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1539/2016, Nejvyšší soud uvedl: „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). K tomu lze poznamenat, že k běžné opatrnosti nabyvatele pozemku patří, že se seznámí s jeho hranicemi. Judikatura Nejvyššího soudu sice připouští i možnost uchopení se držby části sousedního pozemku v dobré víře, jde však o případy, kdy s ohledem na okolnosti věci nemá držitel důvod pochybovat o tom, že hranice držby je totožná s hranicí vlastnickou a vyžadovat další upřesnění hranice, např. jejím vytýčením či nahlédnutím do katastru nemovitostí (např. převodce předá nabyvateli oplocený pozemek, a sousedé po vydržecí dobu nemají proti jeho držbě v tomto rozsahu námitky). Teprve jde-li o případ, kdy i při zachování běžné opatrnosti mohl být nabyvatel objektivně přesvědčen, že hranice, ve kterých mu převodce předal držbu pozemku, odpovídají hranicím vlastnickým, je třeba ještě zvažovat, zda dobrou víru nevylučuje poměr plochy skutečně nabytého a drženého pozemku. Dovolací soud již opětovně konstatoval, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou (viz např. rozsudek ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Je-li poměr plochy nabytého a drženého pozemku významný (nicméně judikatura tu přihlíží k specifickým poměrům každé věci a připouští výjimečně i vyšší rozdíl), musí to objektivně založit pochybnosti držitele a vylučuje to jeho oprávněnou držbu. To ovšem platí přiměřeně i o hranicích pozemku; neukáže-li jim je převodce a nejsou-li v terénu nijak viditelné, patří k obvyklé opatrnosti, že nabyvatel se o nich přesvědčí.“
23. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že právní předchůdci žalovaných a dále i samotní žalovaní neměli důvod pochybovat o tom, že hranice jejich držby je totožná s vlastnickou hranicí pozemku parc. č. st. XY. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění nalézacích soudů, které dovolací soud není oprávněn zpochybňovat, drželi pozemek v hranicích jeho oplocení, se kterým nebylo od roku 1967 manipulováno. Námitky proti jejich držbě jim byly poprvé sděleny až v roce 1993. Jejich dobrou víru bez dalšího nevyloučil ani poměr plochy skutečně nabytého a drženého pozemku, a to i s ohledem na to, že žalovaní (stejně jako jejich právní předchůdci) nabývali v hranicích oplocení vedle pozemku parc. č. st. XY i další pozemek využívaný jako zahrada.
24. Závěry odvolacího soudu proto dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené, neboť odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu; proto v dovolacím přezkumu obstojí.
25. Dovolací soud zdůrazňuje, že v podstatné části dovolání žalobkyně pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem (konkrétně například s okolnostmi, za kterých měli být žalobci resp. jejich právní předchůdci upozorněni na pochybnosti o vedení hranice mezi pozemky), kterým je však dovolací soud vázán; v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
IV. Závěr
26. Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu