22 Cdo 1287/2024-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně SABROLI s.r.o., se sídlem v Praze 4, Michelská 18/12a, IČO: 09580115, zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 209/16, proti žalovaným 1) J. Č., 2) E. Č., 3) M. K., 4) M. A. a 5) E. Č., všem zastoupeným Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 326/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 105 Co 29/2023-304, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 C 326/2021-212, zamítl žalobu na povolení práva cesty za náhradu zahrnující právo chůze a průjezdu přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, a to v celém rozsahu těchto pozemků ve prospěch pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území
XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 105 C 29/2023-304, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadené rozhodnutí podle dovolatelky spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pročež spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně uvedla, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť jej postavil na zhodnocení rozestavěnosti zamýšleného záměru, nikoli na otázce nedostatečné šířky nezbytné cesty, jak to učinil soud prvního stupně. Dále namítla, že se soudy odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, podle něhož soud má povolit cestu v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť nepůjde o užívání komfortní. K otázce rozpracovanosti zamýšleného záměru uvedla, že odvolací soud na věc nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3056/2020, jestliže jednotlivé úkony a důkazní prostředky vyhodnotil jako objektivní, kumulativní kritéria pro povolení nezbytné cesty. Takový výklad podle dovolatelky nemůže obstát např. s ohledem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, podle něhož je rozhodné určení, zda požadovaná nezbytná cesta zasahuje do práv majitele dotčených pozemků (žalovaných) „jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti“, tj. v rozsahu potřebném pro zamýšlenou výstavbu a její následné užívání. Domnívala se, že jí navržený rozsah nezbytné cesty je zjevně rozsahem minimálním, který by bylo nutné zajistit pro jakoukoli výstavbu na předmětných pozemcích a řádné užívání zde vzniklých staveb. Má být proto zřejmé, že ze stavebního záměru, tak jak je zamýšlen a jak byl soudu předestřen, není třeba hodnotit stupeň rozestavěnosti, jestliže žalobkyně požaduje pouze minimální zásah do práv žalovaných. Dále odvolacímu soudu vytkla, že nereflektoval současný ani historický charakter navržené nezbytné cesty, a tím se jeho rozhodnutí dostává do kolize s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 3117/2019 aj. Konečně k otázce zavinění nemožnosti přístupu na předmětné pozemky dovolatelka rozporovala, že si způsobila nedostatek přístupu sama již tím, že je koupila od předchůdce, který je nechal ležet ladem. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, podle kterého „okolnost, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení nezbytné cesty“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby dovolací soud uložil žalovaným povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
4. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014). 9. V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založil na posouzení celkem dvou právních otázek, z nichž by každé samo o sobě vedlo k zamítnutí žaloby. Shledal, (1) že žalobkyně neprokázala dostatečný stupeň rozpracovanosti stavebního záměru (viz bod 17–20 napadeného rozsudku) a (2) že si žalobkyně nedostatek přístupu způsobila z hrubé nedbalosti [viz § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bod 22 napadeného rozsudku]. 10. Žalobkyně v dovolání rozporovala, že si způsobila nedostatek přístupu sama již tím, že předmětné pozemky koupila od předchůdce. Naznačila, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. 11. Dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 13. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 14. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 15. Dovolatelka ve vztahu k druhému důvodu vedoucímu k zamítnutí žaloby řádně nevymezila přípustnost dovolání. Naznačila sice, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení této otázky a že se při jejím řešení měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak neoznačila žádné konkrétní rozhodnutí dovolací soudu, které by se předmětnou otázkou zabývalo. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, na nějž dovolatelka odkázala, se problematikou hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nezabýval a ani zabývat nemohl, neboť v daném sporu byl na věc aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který danou negativní podmínku povolení nezbytné cesty vůbec neupravoval. Již z tohoto důvodu se dovolací soud předloženým dovoláním v dané části nemohl po věcné stránce vůbec zabýval. Ostatně s věcnými důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro nepovolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (bod 22 rozsudku odvolacího soudu) dovolání nepolemizuje v rovině právní argumentace vůbec. 16. Taktéž námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí nemůže v projednávané věci založit přípustnost dovolání, i kdyby byla důvodná, neboť jde pouze o tvrzenou vadu řízení, ke které by bylo možno v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, jen pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020). 17. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Ostatně námitku nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu vztahuje dovolatelka k prvnímu důvodu, pro který odvolací soud žalobu zamítl a který není předmětem přezkumu – z výše uvedených důvodů – dovolacím soudem. 18. Toliko pro úplnost dovolací soud dodává, že v projednávané věci žalovaní namítali, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu sama z hrubé nedbalosti již ve společném vyjádření k žalobě. Žalobkyně proto už jen z tohoto důvodu mohla a měla předvídat, že se daným kritériem odvolací soud bude zabývat, pročež jeho rozhodnutí nelze považovat za překvapivé. 19. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby a že dovolatelka ve vztahu k jedné z nich [výše pod bodem (2)] nedostála předpokladům vymezeným v § 237 o. s. ř. Za situace, kdy řešení této otázky dovolatelka dovolacímu přezkumu neotevřela, věcný přezkum posouzení první právní otázky již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání je tak jako celek nepřípustné. 20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu