22 Cdo 1417/2025-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Karla Hynka Máchy 758/8, proti žalované I. B., zastoupené Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 802, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 126/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 6. 2024, č. j. 23 Co 306/2023-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 590 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
1. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 3 C 126/2021-127, nařídil prodej ve veřejné dražbě pozemků parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, oba v k. ú. XY (výrok I), výtěžek prodeje rozdělil mezi účastníky tak, že z výtěžku bude odečtena částka 658 200,10 Kč, zbytek bude rozdělen na polovinu, přičemž podíl pro žalobce činí jedna takto vypočtená polovina s připočtením částky 658 200,10 Kč a podíl pro žalovanou činí jedna takto vypočtená polovina (výrok II), dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 7.
12. 2006, č. smlouvy XY, uzavřené se společností Raiffeisenbank a. s. ve výši 1 259 617,20 Kč přikázal k úhradě žalobci (výrok III), dluh ze smlouvy o restrukturalizaci a refinancování ze dne 19. 4. 2013, č. smlouvy XY, uzavřené se společností Raiffeisenbank a. s. ve výši 26 131 Kč přikázal k úhradě žalobci (výrok IV), dluh účastníků vůči Vodárenské společnosti Chrudim a. s. z titulu úhrady vodného a stočného za období od 19. 1. 2018 do 31. 12. 2020 ve výši 25 079 Kč přikázal k úhradě žalobci (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 23 Co 306/2023-206, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, jež měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů (dále též jen „SJM“) přikázal do vlastnictví žalobce pozemek parc. st. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, oba v k. ú. XY, a závazek vůči společnosti Raiffeisenbank a. s. ze smlouvy o hypotečním úvěru č. XY ze dne 7.
12. 2006, k účtu č. XY ve výši 994 385,64 Kč včetně příslušenství dluhu přirostlého teprve v budoucnu po rozhodnutí odvolacího soudu, který je žalobce povinen zaplatit, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 512 946,92 Kč, a to tak, že částku 150 000 Kč zaplatí do tří dnů od právní moci rozsudku a zbylou částku 362 946,92 Kč zaplatí do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně právně posoudil splnění podmínek pro uplatnění disparity vypořádacího podílu [ve smyslu § 742 odst. 1 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“)] při vypořádání SJM. Odvolací soud ve vztahu k disparitě rozsudek nedostatečně odůvodnil, jeho závěry nevycházely ze spisového materiálu, pročež je rozsudek nepřezkoumatelný a zcela nesprávný. Z dokazování vyplynulo toliko uzavření darovací smlouvy dne 6. 3. 2009, kterou darovala paní D. K. účastníkům, resp. žalobci částku 2 700 000 Kč. Předmětné prostředky však nemohly být použity na nákup nemovitostí náležejících do SJM účastníků. Užití disparity dále není v souladu s judikaturou dovolacího soudu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023. Dále došlo ze strany odvolacího soudu k překročení pravomoci, neboť změnil též výrok I soudu prvního stupně, proti němuž však podala odvolání pouze žalovaná, načež bylo odvolací řízení v tomto rozsahu zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku žalovanou. Rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru nicotný. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
11. Z toho, jak žalovaná vymezila přípustnost dovolání, se dovolací soud primárně zabýval námitkou, že zásluhy (resp. vyšší míra zásluh) žalobce na nabytí majetku náležejícího do SJM nejsou samy o sobě důvodem pro aplikování disparity vypořádacích podílů. K tomu odkázala toliko na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023.
12. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb. mohou soudy o vypořádání SJM rozhodnout s využitím disparity (nerovnosti) podílů, a to s přihlédnutím ke kritériím uvedeným zejména v § 742 odst. 1 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017). Disparita se přitom může podle okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do SJM, či jen na některé z nich (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019).
13. Při úvahách o disparitě lze zohlednit tzv. princip zásluhovosti jednoho z manželů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019). Odklon od rovnosti podílů manželů na majetku ve společném jmění manželů je pak namístě za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Jako protipól principu zásluhovosti postavil dovolací soud na roveň péči o společnou domácnost a rodinu se zdůrazněním, že i k této péči má být při úvaze o disparitě přihlédnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011).
14. Též v žalovanou předloženém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023, byl vysloven závěr respektující při vypořádání SJM rozdělení rolí v rámci manželství mající za následek kompenzaci zásluhovosti (vyššího úsilí) jednoho z manželů na nabytí majetku do SJM péčí o rodinu a domácnost druhým manželem.
15. Na těchto zjištěních (péče žalované o rodinu a/či domácnost) se však závěry nalézacích soudů nezakládají.
16. Z rozsudku soudu prvního stupně se nikterak nepodává, že by role žalované spočívala v péči o rodinu či domácnost účastníků. Ostatně žalovaná ani v dovolání s tímto stěžejním závěrem nepolemizuje, neboť její argumentace se týká (téměř výlučně) použití prostředků na koupi nemovitostí do SJM. Soud prvního stupně v tomto směru (pouze) reflektoval žalobní tvrzení pod bodem 1 rozsudku: „Společná domácnost není vedena od r. 2018, kdy žalovaná zcela zamezila žalobci vstup do nemovitosti, nezletilá dcera účastníků S. byla svěřena do výchovy žalobce a žije s ním.“ Neučinil z nich však stěžejní závěry pro úvahy o disparitě. Ostatně lze mít za to, že tyto skutečnosti, pokud by byly vzaty při úvaze o disparitě v potaz, by nebyly způsobilé – v tomto ohledu – zavdat pro žalovanou příznivější rozhodnutí, protože péči o nezletilou vykonával primárně žalobce a společná domácnost účastníků nebyla od roku 2018 vedena. To je však jen úvaha dovolacího soudu jdoucí nad rámec skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud pod bodem 16 plně ztotožnil. Klíčové je pro danou věc to, že ze zjištění soudů neplyne ani náznakem závěr, že by to byla žalovaná, kdo by pečoval o domácnost účastníků a jejich děti, pročež se v případě žalovanou předkládaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023, jedná o rozhodnutí vystavěné na zcela odlišných skutkových zjištěních (zejména péče manželky o dítě manžela). Už z toho důvodu se odvolací soud od tohoto rozsudku neodchýlil, neboť se žalovanou předkládané rozhodnutí dovolacího soudu týká otázky (kompenzace úsilí jednoho z manželů péčí o domácnost a děti druhým z manželů), na jejímž řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nezávisí.
17. Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí je (v tomto ohledu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu předloženou žalovanou, neboť nalézací soudy nedospěly ke skutkovým zjištěním, že nabytí nemovitostí do SJM zásluhou žalobce bylo – pro účely úvah o disparitě – „vyváženo“ péčí žalované o domácnost či děti účastníků. Chybělo tak kompenzační kritérium stojící oproti zásluhovosti manžela na nabytí nemovitostí do SJM, přičemž žalovaná péči o domácnost či děti účastníků netvrdila ani neprokázala. V tomto ohledu tedy nelze odvolacímu soudu vytýkat, že péči o děti či společnou domácnost nehodnotil a nestavěl oproti zásluhovosti žalobce. Úvaha odvolacího soudu v daném směru není v žádném ohledu zjevně nepřiměřená.
18. Již jen nad rámec dovolací soud uvádí, že dovolání není přípustné v části, v níž se žalovaná dovolává vlastní verze skutkových okolností (především toho, kdy a komu byly finanční prostředky poskytnuty, a zda tyto prostředky byly poskytnuty na nákup nemovitostí do SJM účastníků) – (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ostatně s těmito námitkami žalovaná nepojí žádný předpoklad přípustnosti dovolání.
19. Rovněž rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné už z toho důvodu, že je žalovaná schopna vést polemiku se závěry odvolacího soudu, byť se jedná o polemiku v dovolacím řízení převážně nerelevantní (žalovaná pouze stroze namítá nesprávnost úvah o disparitě a předkládá vlastní verzi skutkových okolností).
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná – pozn. dovolacího soudu), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
21. Nakonec nelze přisvědčit ani námitce žalované ohledně nemožnosti změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem. Přestože ani zde žalovaná nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, dodává dovolací soud, že i tento postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
22. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3831/2016, uvedl, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, u něhož z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) – [srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, či zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74 (uveřejněné pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Vzhledem k tomu nemůže podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů nabýt samostatně právní moci jen ohledně některých vypořádávaných položek [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 284)]; odvolací soud rovněž není ve smyslu § 212 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem, v němž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.
23. Z uvedeného vyplývá, že pokud žalobce odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vypořádání některých položek společného jmění účastníků, nebyl odvolací soud podle § 212 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem podaného odvolání a byl oprávněn přezkoumat (a případně změnit) i rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání dalších položek, o nichž rozhodl nalézací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2105/2020).
24. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu