22 Cdo 1602/2025-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. V., zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 119/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č.j. 11 Co 8/2025-110, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č.j. 11 Co 8/2025-110, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 7 C 119/2023-89, určil, že „vlastníkem“ podílu o velikosti id. 2/8 na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, a podílu o velikosti id. 2/8 na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitosti“), je žalobkyně (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 11 Co 8/2025-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou nabyla 6/8 předmětných nemovitostí, nicméně druhý spoluvlastník byl přes veškerou snahu žalobkyně nezjistitelný; ujala se tedy držby celé nemovitosti, která nutně potřebovala rekonstrukci, a dále se o ni starala. Z hlediska podmínek mimořádného vydržení odvolací soud uvedl, že žalobkyně od počátku věděla, že jí patří jen spoluvlastnický podíl; proto je třeba držbu celé nemovitosti hodnotit jako uchopenou v nepoctivém úmyslu. Na tom nic nemění, že notář měl žalobkyni ujistit, že se nejedná o žádný problém, protože neexistuje známý vlastník zbývajícího podílu a že nemovitost může užívat jako celek, ani péče žalobkyně o nemovitost a její snaha vyhledat původní spoluvlastnici, resp. její dědice. Vědomá újma, kterou by měla někomu způsobovat, nespočívá v tom, že by neznámého vlastníka zbývajících id. 2/8 omezovala v užívání předmětných nemovitostí, ale v tom, že nemovitosti užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, který kupní smlouvou získala.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Dovolatelka uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení následujících otázek procesního a hmotného práva: a) zdali lze nedostatečně identifikovanému spoluvlastníkovi menšinového podílu na nemovitosti, který zcela rezignoval na výkon svých vlastnických práv a který o výkon vlastnických práv neprojevil jakýkoliv zájem, ani svá vlastnická práva nikdy žádným způsobem nevykonával, působit újmu tím, že druhý spoluvlastník nemovitost užívá bez ohledu na tohoto spoluvlastníka, a to však způsobem, který je druhému spoluvlastníkovi fakticky ku prospěchu.
Otázku považuje za otázku hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; b) zdali je vědomost držitele spoluvlastnického podílu na nemovitosti o neexistenci právního titulu překážkou pro mimořádné vydržení dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a zdali je překážkou mimořádného vydržení vědomost držitele spoluvlastnického podílu o tom, že jako vlastník drženého podílu na nemovitosti není zapsaný v katastru nemovitostí. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2769/2024 a 22 Cdo 1796/2022 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 3019/23); c) zdali je možné, aby soud při posuzování otázky naplnění podmínek mimořádného vydržení nezohledňoval pasivitu vlastníka věci. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, popř. se alternativně může jednat o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; d) zdali je odvolací soud (i) oprávněn změnit či zrušit rozhodnutí nalézacího soudu ve věci mimořádného vydržení, pokud nejsou úvahy, na nichž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně založeno, zjevně nepřiměřené.
Jedná se o otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021 nebo 22 Cdo 1686/2021); zdali je odvolací soud (ii) oprávněn změnit či zrušit rozhodnutí nalézacího soudu ve věci mimořádného vydržení, aniž by se nejdříve zabýval tím, zda jsou úvahy, na nichž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně založeno, zjevně nepřiměřené. Jde o otázku procesního práva, která podle názoru dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
e) zdali je možné, aby odvolací soud svým rozhodnutím založil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16-1); f) zdali je soud vyššího stupně, který dojde k závěru, že je namístě rozhodnutí soudu nižšího stupně změnit z vyhovujícího na zamítavé, poskytnout žalobci poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o.
s. ř.
Jedná se o otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 216/16 a II. ÚS 3257/21); g) zdali je odvolací soud, jenž se chce odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, povinen zopakovat provedení všech důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně ke svým skutkovým zjištěním dospěl. Jedná se o otázku procesního práva, při jejímž řešení se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 a 22 Cdo 2769/2024).
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí a žalobkyni přizná právo na náhradu nákladů řízení, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné po skutkové i právní stránce.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázkám vymezeným pod body a)-c)
11. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Takový úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se např. nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.
Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.
3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, dostupné na nalus.usoud.cz).
12. Žalobkyně od počátku věděla, že nejprve se svým manželem a později sama je jen spoluvlastnicí nemovitostí, že jí tedy patří jen spoluvlastnický podíl. Jako většinová spoluvlastnice je sice mohla celé užívat a provádět rekonstrukci v rozsahu, ve kterém nepotřebovala souhlas menšinového spoluvlastníka, nicméně bylo jí jasné, že vlastníkem sporných 2/8 není; ostatně snažila se zjistit, kdo je dalším spoluvlastníkem. Věděla též, že zaplatila kupní cenu jen za ideální část nemovitostí. Pokud by se chopila držby spoluvlastnického podílu nedostatečně identifikovaného spoluvlastníka, jak tvrdí, šlo by již při uchopení držby o vědomý výkon práva, které žalobkyni nenáleží, tedy o držbu v nepoctivém úmyslu, který mimořádnému vydržení brání. Je přitom nerozhodné, zda výkon takové držby byl osobě, do jejíhož vlastnického práva bylo držitelem vědomě zasaženo, fakticky ku prospěchu, zda tato osoba projevovala o práva spoluvlastníka zájem či je vykonávala. K závěru o nepoctivém úmyslu držitele postačí zjištění, že již v okamžiku uchopení držby věděl (musel vědět), že vykonává právo, které mu nenáleží.
13. Úvaha odvolacího soudu o nepoctivém úmyslu žalobkyně při uchopení držby není zjevně nepřiměřená a odpovídá výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na nedostatku nabývacího titulu či nesouladu zápisu v katastru nemovitostí s faktickým výkonem vlastnického práva, poukázal pouze na to, že také v kupní smlouvě, kterou žalobkyně s manželem nabyla 6/8 nemovitostí, je jasně uvedeno, že nabývají ideální podíl na nemovitostech v této výši, a že smlouva obsahuje požadavek, aby dle jejího obsahu byl u katastrálního úřadu proveden zápis vlastnictví v rozsahu 6/8 vzhledem k celku.
14. V usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, na které dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že jako okolnost svědčící ve prospěch toho, kdo se dovolává mimořádného vydržení, je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po nepřiměřeně dlouhou dobu nezasáhl. Jde však o okolnost, která může být rozhodná při úvaze o tom, zda držitel při uchopení držby věděl nebo musel vědět, že vykonává právo, které mu nenáleží (drží více, než nabyl), nikoli o okolnost, která může vést k závěru o nikoli nepoctivém úmyslu i v případě, že držitel již při uchopení držby věděl, že vykonává právo, které mu nenáleží. V řešené věci nebyla skutečnost, že žalobkyně od počátku věděla, že se ujímá držby nemovitostí, jejichž spoluvlastníkem je další osoba, ani sporná a plynula už z žalobních tvrzení. K otázkám formulovaným pod bodem d)
15. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky formulované žalobkyní pod bodem d), neboť odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na které dovolatelka odkazuje (rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, a rozsudek ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021), neodchýlil. V uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud nezabýval možností přezkumu závěrů soudu prvního stupně ohledně podmínek pro mimořádné vydržení ze strany odvolacího soudu. Uvedl, že dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů (soudů v nalézacím řízení), při hodnocení poctivosti úmyslu držitele jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. V dané věci navíc odvolací soud označil úvahy soudu prvního stupně o nedostatku nepoctivého úmyslu za situace, kdy žalobkyně věděla už při uchopení držby, že ve vztahu k ideálním 2/8 vykonává právo, které jí nenáleží, za úvahy nesprávné, které neodpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Tento závěr pak logicky vylučuje posouzení stejných úvah soudu prvního stupně jako přiměřených či nikoli zjevně nepřiměřených. K otázkám pod body e) -g)
16. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno ani na řešení otázky, zda je odvolací soud, jenž se chce odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně povinen zopakovat provedení všech důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně ke svým skutkovým zjištěním dospěl. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a nesporných skutečností (body 6 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), od skutkových závěrů soudu prvního stupně se tedy neodchýlil.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka poučení podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud k poučení podle § 118a o. s. ř. konstantně uvádí, že jeho smyslem, jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Odvolací soud není povinen poskytnout účastníkům poučení podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 2 o. s. ř., jestliže doposud přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy postačí pro objasnění skutkového stavu věci i při jeho odlišném právním názoru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012).
19. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 ).
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu