USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně I. F.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v
Praze 6, Pod Marjánkou 1680/31, proti žalovaným 1) M. L., narozené XY, bytem v
XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Janstovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Vinohradská 404/19, a 2) I. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr.
Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, o zaplacení 1
317 786,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 6 C 64/2005, o dovolání žalobkyně a žalované 1) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 35 Co 390/2021-840, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované 1) se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího
řízení ve výši 14 084,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Lumíra Veselého, advokáta se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 C 64/2005-779, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni
131 433,095 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části o uložení
povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni 1 186 352,55 Kč s příslušenstvím
(výrok II) a o uložení povinnosti žalovanému 2) zaplatit žalobkyni 1 317 786,50
Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou 1) (výrok IV) a mezi žalobkyní a žalovaným 2) (výrok V) a
o nákladech řízení státu (výroky VI a VII). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022,
č. j. 35 Co 390/2021-840, k odvolání žalobkyně a žalované 1) rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I ohledně uložení povinnosti žalované 1) zaplatit
žalobkyni částku 131 433,095 Kč potvrdil, ohledně uložení povinnosti žalované
1) zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky rozsudek zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil k novému projednání (výrok I), ve výroku II co do částky 35
533,675 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované 1) uložil
povinnost tuto částku zaplatit žalobkyni, ohledně uložení povinnosti žalované
1) zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky rozsudek zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, ohledně napadené
částky 584 761,56 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (výrok II), ve výroku V
a v napadeném rozsahu výroku III ohledně částky 751 728,33 Kč s příslušenstvím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III), rozhodl o nákladech
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) (výrok IV) a ve
výrocích IV, VI a VII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v
tomto rozsahu k novému projednání (výrok V). Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně a žalovaná 1) dovolání. Obě
přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); obě tvrdí, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně podává dovolání proti potvrzujícím částem výroků I, II a III a proti
výroku IV rozsudku odvolacího soudu. Namítá, že se soudy řádně nezabývaly znaleckým posudkem Ing. Rysky. Hospodaření
s nemovitostí bylo sice předmětem znaleckého zkoumání, ale znalecký posudek
zkoumal řádnost vedení účetnictví, nikoli jeho účelnost. Účetnictvím se
nalézací soudy nezabývaly, jinak by jim bylo zřejmé, proč byly v účetnictví
uváděny odpisy, jak vznikly a co bylo jejich účelem. Odvolací soud se
nevypořádal s řadou skutečností tvrzených žalobkyní, nepřihlédl k jí označeným
důkazům a výši podílu na zisku určil podle chybně vyhotoveného znaleckého
posudku. Žalobkyni neměla být uložena povinnost hradit náklady řízení státu a
žalovaným, navíc bylo vycházeno z nesprávné tarifní hodnoty. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadené
části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žalovaná 1) podává dovolání proti potvrzující části výroku I a proti měnící
části výroku II rozsudku odvolacího soudu.
Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího
soudu v napadené části závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(od jeho rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 417/2005 a sp. zn. 25 Cdo 2608/2000). Namítá, že odvolací soud nereflektoval právo majoritního spoluvlastníka
rozhodnout o tom, že nebude spoluvlastníkům vyplácen zisk ze společné věci
(nemovitosti). O hospodaření se společnou věcí rozhoduje majoritní
spoluvlastník, jímž je žalovaná 1), a jestliže rozhodla nevyplácet zisk, je
její rozhodnutí legální a minoritní spoluvlastník (žalobkyně) nemá právo
domáhat se vyplacení podílu na zisku ze společné věci. Odkazuje na rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 103 Co 9/2021, který se
zabýval totožnou věcí, pouze za jiné časové období (2007 – 2011). Žalovaná 1) navrhuje, aby v jí napadené části Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu změnil a žalobu zamítl. Žalobkyně a žalovaná 1) se navzájem ke svým dovoláním vyjádřily. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho zamítnutí, neboť není
důvodné. Souhlasí s nalézacími soudy, že není ve věci pasivně legitimován. K
dovolání žalované 1) se nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení.
K dovolání žalobkyně:
Žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v
dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Žalobkyně tedy nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237
o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako
nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem
konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s.
ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné stejně jako další uvedená
rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání
nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi
byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné stejně jako i další
uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), neboť dovolací
řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje
soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28
Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22
Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám
dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení,
zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání,
neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil
otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání představuje pouhou polemiku se závěry a postupem nalézacích soudů,
která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení
(neprovedené důkazy). K nim může dovolací soud přihlédnout až za situace, že
shledá z jiného důvodu dovolání přípustným (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Dovolací soud se proto nemohl dovoláním žalobkyně po věcné stránce vůbec
zabývat, neboť trpí vadami, pro které je byl nucen bez dalšího odmítnout.
Proti výroku o nákladech řízení není ani dovolání objektivně přípustné [§ 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu není dovolání
žalobkyně subjektivně přípustné. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je
oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003,
sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009).
Brojí-li žalobkyně dovoláním i proti potvrzující části výroku I napadeného
rozsudku (jímž bylo její žalobě vyhověno), napadá rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto v její prospěch. K dovolání žalované 1):
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem
byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento
charakter mají námitky, které žalovaná 1) v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud
již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a
že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Žalovaná 1) vychází při položení otázky z jiného skutkového zjištění
(rozhodnutí majoritního vlastníka o nerozdělování výnosů ze společné
nemovitosti), než ze kterého v projednávané věci vyšel odvolací soud [nebyla
prokázána žalovanou 1) tvrzená dohoda spoluvlastníků o nerozdělování výnosů ze
společné nemovitosti]. Nadto je třeba uvést, že námitku o rozhodnutí majoritního spoluvlastníka o
způsobu nakládání s výnosem společné nemovitosti uplatňuje žalovaná 1) poprvé,
a tedy nepřípustně (srovnej § 241a odst. 6 o. s. ř.), až v dovolacím řízení. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z
důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud
se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud tedy účastník svou námitku
neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže
jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014). Protože nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř., trpí dovolání žalované 1) vadami, které brání jeho projednání. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně i žalované 1) podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2)
odůvodnění.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozhodne
soud prvního stupně, neboť ve vztahu mezi těmito účastníky dosud nebylo
rozhodnuto o celém předmětu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný 2)
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 7. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu