22 Cdo 1914/2025-1420
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Martinem Vostráckým, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská 752/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 130/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 703/2024-1376, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 703/2024-1376, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 4 C 130/2016-1342, přikázal tam vymezené věci a hodnoty žalovanému, přičemž specificky pod bodem i) žalovanému přikázal věcné břemeno představující právo doživotního užívání budovy č. e. XY, postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, včetně příslušenství a souvisejících staveb, zřízené smlouvou ze dne 18. 10. 2013 ve prospěch žalovaného v hodnotě 779 565 Kč (výrok I). Žalovanému rovněž přikázal pohledávku za otcem žalovaného J. M. ve výši 1 600 100 Kč (výrok II). Žalobkyni a žalovanému přikázal každému polovinu pohledávky za dětmi účastníků – J. H. a D. M. ve výši 1 277 940 Kč (výrok III). Žalobkyni přikázal vklad na účtu (výrok IV). Žalovanému uložil povinnost na vypořádání podílů žalobkyni zaplatit 1 277 747 Kč (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 703/2024-1376, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný dovolání. Namítl, že 1) pohledávka z titulu věcného břemene užívání nemohla být předmětem vypořádání, protože ji účastníci předmětem vypořádání neučinili – z žádného bodu žaloby to není patrné. Zároveň ke dni rozhodování soudů již uplynula tříletá lhůta od zániku společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3725/2015, podle kterého mohou být předmětem vypořádání SJM jen ty věci, hodnoty a závazky, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku SJM.
Namítl, že 2) žádný z účastníků neučinil předmětem vypořádání ani pohledávku za dětmi účastníků z titulu bezdůvodného obohacení. Dále se vymezil 3) proti pohledávce ve výši 1 600 100 Kč za otcem žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení (bezúplatného užívání jeho nemovitosti k bydlení manželů). Podstatné mělo být, jaké období bylo předmětem posuzování, a otázka valorizace vnosu, což má dopad na existenci a výši nároku. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3194/2009 by měl být soudem zjištěn na jedné straně rozsah, v němž byla nemovitost investicemi zhodnocena oproti předešlému stavu, na druhé straně doba bezúplatného bydlení účastníků a hodnota tohoto bydlení.
Měla by tedy být zohledněna celá doba bydlení, nikoliv jen její část, jak to učinil odvolací soud, a hodnota tohoto bydlení. Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1128/2005 by měly být zohledněny i jednotlivé investice, nikoliv jen jak byla nemovitost investicemi zhodnocena. Odkázal i na možnost valorizace (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24). Domnívá se, že pohledávka za otcem žalovaného ani nevznikla, neboť hodnota investice skutečně vynaložené v rámci provedené rekonstrukce je mnohonásobně nižší než hodnota bydlení.
I kdyby podle dovolacího soudu byl napadený závěr o vzniku a výši této pohledávky správný, namítl nesprávnost jejího vypořádání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2068/2019 by měla být pohledávka, jejíž promlčení bylo namítáno, přikázána oběma účastníkům. K otázce promlčení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 3 Cz 6/1989. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se soudy neodchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. U námitek 1) a 2) odkázala na ustanovení § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), které soudu umožňuje přiznat více nebo něco jiného. Žalobkyně uplatnila ve tříleté lhůtě nárok na podíl z aktiv, soud pak přisoudil něco jiného. Citovaná judikatura proto na tento případ nedopadá. Ohledně námitky 3) již v podstatě shodnou argumentaci žalovaný v řízení uplatnil. Soudy vyšly ze znaleckého posudku a s námitkou se vypořádaly. Ani v tomto případě na věc citovaná judikatura nedopadá. Upozornila na dědickou dohodu uzavřenou žalovaným. Navrhla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Rovněž navrhla zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti.
5. Dovolání je přípustné a zároveň i z větší části důvodné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
8. Žalovaný v dovolacích otázkách 1) a 2) namítl opožděné uplatnění položek k vypořádání, resp. jejich neuplatnění ze strany žalobkyně, a sice věcného břemena doživotního užívání a pohledávky za dětmi účastníků.
9. Posouzení těchto otázek zakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a zároveň i jeho důvodnost.
10. Dovolací soud vychází z ustálené rozhodovací praxe, že soud může v řízení o vypořádání SJM vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cd 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1914/2024 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
11. V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Požadavek na jednoznačnou a včasnou formulaci uplatňovaného nároku v řízení o vypořádání SJM akcentuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 912/25, dostupné na nalus.usoud.cz)
12. Zákonná tříletá lhůta tedy brání pouze vypořádání majetkových hodnot navržených k vypořádání po jejím uplynutí. Není však překážkou pro uplatnění relevantních skutečností tvrzených ohledně vypořádávaných položek, které byly řádně v zákonné lhůtě uplatněny.
13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 780/2025, vysvětlila základní náležitosti žaloby na vypořádání SJM v podobě, aby žaloba byla věcně projednatelná, se zdůrazněním mimo jiné toho, že žaloba musí provést zásadní určení skutku a formulaci toho, aby bylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Posledně uvedený požadavek je splněn i tehdy, jestliže žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (bod 12 odůvodnění). Ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavního soudu usnesením ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1751/25.
14. V konkrétnější podobě pak vysvětlil Nejvyšší soud náležitosti žaloby o vypořádání SJM z pohledu toho, jak je potřeba identifikovat a konkretizovat jednotlivé součásti SJM, které mají být předmětem vypořádání, v usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2811/2024. Zde vysvětlil, že může existovat součást společného jmění manželů, jež sama o sobě může být předmětem vypořádání, a na ni mohou být navázány další možné nároky, které jsou s danou součástí SJM spojeny, aniž by však uplatnění základní součásti SJM k vypořádání mělo za následek, že jsou uplatněny i případné nároky další.
Tento závěr (s obecným využitím) učinil Nejvyšší soud ve vztahu k nemovité věci tvořící součást SJM a nárokům na vypořádání vnosu z výlučného majetku do majetku společného. Uvedl, že „soud jistě není ‚otrocky‘ vázán žalobním návrhem, to však neznamená, že stačí popsat skutkový děj a soud pak bude zkoumat, co žalobci přizná. Tak by vlastně za žalobce formuloval žalobní návrh a vymezil by namísto něj předmět řízení podle toho, co by snad žalobce mohl na základě uvedených skutečností žádat; tím by ovšem porušil zásadu rovnosti účastníků i zásadu dispoziční.
To, zda účastník chce vypořádat dům v SJM, a tak formuluje i žalobu, či zda žádá o vypořádání vnosu do tohoto domu, není nepodstatné. Skutkové okolnosti zakládající nárok na vypořádání vnosu do výlučného majetku ze SJM nejsou totožné s těmi, které mají za následek nabytí stavby do SJM. Vzhledem k uplatnění zásady dispoziční v řízení o vypořádání SJM pak musí být z obsahu podání zřejmé, jakou hodnotu účastník navrhuje vypořádat. Navrhuje-li tedy účastník, aby do vypořádání byla zařazena určitá věc jako součást SJM, neznamená to, že tím uplatňuje i nárok na vypořádání vnosu pro případ, že v této části nebude úspěšný“.
Ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 912/25, kde se ztotožnil se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem (zejména body 5 a 16 usnesení Ústavního soudu). Uvedené závěry formuloval Nejvyšší soud v situaci, kdy v řízení před soudem prvního stupně žalobkyně jednoznačně tvrdila, že dům je součástí SJM, právo na vypořádání vnosu neuplatnila ani výslovně, ani se takové uplatnění nepodávalo z obsahu spisu. Žalobkyni pak muselo být od prvního vyjádření žalovaného zřejmé, že žalovaný popírá, že by dům byl součástí SJM, a musela tedy počítat s tím, že soud jej nevypořádá; pro tento případ měla současně navrhnout i vypořádání vnosu.
To však neučinila, resp. tak učinila až po třech letech od zániku SJM; skutečnost, že soud jej nevypořádal, tak nebyla důsledkem nespravedlivého postupu soudu, jak se domnívala, ale toho, že žalobkyně se neřídila zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva bdělých jsou chráněna).
15. Právě odlišná žalobní tvrzení charakterizující uplatnění jednotlivých nároků k vypořádání společného jmění zpravidla umožňují posoudit, co je předmětem uplatněného nároku k vypořádání SJM. Závěry formulované v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak nevztahují jenom na vztah vypořádání SJM k nemovité věci na straně jedné a vnosu do takové věci z výlučného majetku na straně druhé, ale platí obecně pro vztah jedné součásti SJM a dalších možných nároků k ní se vztahujících. Platí-li pak tyto závěry pro nároky přímo ve vztahu mezi manžely, musí tím spíše platit, jestliže na straně jedné stojí součást SJM samostatně způsobilá k vypořádání a na straně druhé pak možná pohledávka za třetí osobou odlišnou od manželů.
16. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda součást SJM navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3840/2018).
17. Žalobkyně v bodě 2 žaloby označeném jako investice do chaty a okolí uvedla, že účastníci za trvání manželství učinili velké investice mimo jiné do výstavby chaty a srubů. Výstavba chaty měla být dokončena v roce 2002. Ačkoliv byla vybudována na pozemku žalovaného, mělo jít o samostatnou nemovitost tvořící součást společného jmění manželů. To však žalovaný nerespektoval a v roce 2013 bez jejího souhlasu stavby spolu s pozemky daroval dětem, pročež žalobkyně uplatnila námitku relativní neplatnosti. Žalobkyně v žalobě proto žádala, aby mj. stavby chaty a srubů byly zařazeny do vypořádání SJM. Ve vztahu k takto vymezenému předmětu vypořádání pak později nedošlo k rozšíření nebo změně žaloby.
18. Odvolací soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že žalovaný v roce 2013 Odvolací soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že žalovaný v roce 2013 daroval bez souhlasu žalobkyně jejich dětem rekreační chatu vybudovanou za trvání manželství spolu s pozemkem, na kterém je chata postavena, a dalšími souvisejícími pozemky. Námitka relativní neplatnosti žalobkyně byla posouzena jako nedůvodná, pročež chatu nebylo možné do aktiv SJM zařadit. Soudy proto do vypořádání zařadily „pohledávku“ nabytou žalovaným v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy, a to věcné břemeno doživotního bezplatného užívání rekreační chaty žalovaným. Nelze podle nich totiž klást k tíži žalobkyně, že v době podání žaloby neměla povědomí o tom, že darovací smlouvu již nelze zpochybnit. Stejný závěr učinily v případě pohledávky za dětmi účastníků, která měla vzniknout z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně již v žalobě žádala vypořádání srubů, které byly vybudovány ze společných finančních prostředků. Sruby však byly v roce 2014 vystavěny na darovaném pozemku a měly se stát jeho součástí. Sruby proto nebylo možné vypořádat jako samostatné nemovitosti. Soudy proto vypořádaly hodnotu, o kterou se měla zvýšit hodnota pozemků dětí účastníků výstavbou srubů. Podle odvolacího soudu tak byly k vypořádání uplatněny včas jak položka věcného břemene zřízeného ve prospěch žalovaného, tak i položka pohledávky vůči dětem účastníků z titulu „bezdůvodného obohacení“.
19. S tímto náhledem se dovolací soud nemůže ztotožnit, neboť závěry odvolacího soudu neodpovídají rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
20. Z vymezení předmětu řízení, z něhož vyšly soudy, je jednoznačně zřejmé, že žalobkyně chtěla vypořádat jako samostatné součásti společného jmění manželů stavby rekreační chaty a srubů. Takové vymezení předmětu řízení bylo spojeno se současným tvrzením, že se dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy, kterou žalovaný dětem daroval stavby společně s pozemky. Žalobkyně neučinila předmětem vypořádání věcné břemeno zřízené předmětnou darovací smlouvou ve prospěch žalovaného. Z obsahu žaloby se podává, že se žalobkyně domáhala vypořádání rekreační chaty. Ani při velmi benevolentním přístupu nelze dovodit, že žalobní tvrzení a vylíčené skutečnosti směřovaly k vypořádání věcného břemena. To by ostatně předpokládalo – oproti žalobním tvrzením o neplatnosti darovací smlouvy – naopak akceptaci platného převodu s tím, že touto darovací smlouvou byla založena další hodnota, která může být součástí společného jmění manželů, a tudíž i předmětem jeho vypořádání.
21. Nyní posuzovaná věc je souměřitelná s věcí sp. zn. 22 Cdo 2811/2014 potud, že i nyní žalovaný ve vyjádření k žalobě jednoznačně rozporoval možnost vypořádání rekreační chaty a srubů. K tomu dovolací soud navíc dodává, že k uzavření darovací smlouvy došlo více než dva a půl roku před rozvodem manželství účastníků a zánikem společného jmění manželů, přičemž žalobkyně měla o této darovací smlouvě vědomost, neboť se proti ní bránila námitkou relativní neplatnosti, na kterou poukazovala již přímo v žalobě.
22. Okolnost, že určitou součást SJM již nelze vypořádat, není důvodem pro to, aby byl do vypořádání SJM místo ní bez dalšího zahrnut jiný nárok, a to ani tehdy, má-li či může-li mít tento jiný nárok souvislost s původně uplatněným nárokem. Z žaloby ani žalobních tvrzení a ani dalšího procesního postupu žalobkyně poté, kdy se seznámila s vyjádřením žalovaného k žalobě, není jakkoliv zřejmé, že by vůbec (a už vůbec ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů) uplatnila tvrzení směřující k vypořádání hodnoty věcného břemene zřízeného darovací smlouvou ve prospěch žalovaného, které by reagovalo na možnost posouzení darovací smlouvy jako platné.
23. Obdobně tomu je ve vztahu k pohledávce za dětmi. Ponechá-li dovolací soud stranou, zda jde skutečně o pohledávku z bezdůvodného obohacení, jak ji odvolací soud hodnotil, ani v tomto případě z žaloby ani dalších procesních tvrzení neplyne, že by ji žalobkyně ve lhůtě tří let od zániku SJM uplatnila. V žalobě se domáhala vypořádání srubů, žalobní tvrzení nesměřují k finanční hodnotě, která byla do pozemků dětí v souvislosti s výstavbou srubů investována. Dovolací soud proto musel přisvědčit dovolací argumentaci.
24. Jinak a souhrnně řečeno, jestliže v dané věci uplatnila žalobkyně k vypořádání jednoznačně rekreační chatu jako samostatnou součást SJM s tvrzením založeným na neplatnosti darovací smlouvy, kterou byla převedena žalovaným, nelze mít za to, že by takovým vymezením bylo bez dalšího jakkoliv uplatněno k vypořádání věcné břemeno doživotního užívání budovy zřízené ve prospěch žalovaného k rekreační chatě založené naopak na akceptaci darovací smlouvy. Obdobně pokud žalobkyně učinila výslovně jako součást vypořádání SJM stavby srubů se shodným tvrzením založeným na namítané neplatnosti darovací smlouvy, není v takovém vymezení předmětu vypořádání žádným způsobem obsažena pohledávka za dětmi účastníků založená jejich tvrzeným bezdůvodným obohacením, která by naopak shodně vyžadovala akceptaci darovací smlouvy. Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, o jakou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, by konkrétně mělo jít, jestli darovací smlouva byla platná a z obsahu spisu se nepodává, že by výstavba srubů měla být provedena bez vědomí nebo dokonce proti vůli dětí účastníků jako obdarovaných.
25. Žalovaný dále v otázce 3) namítl nesprávné zohlednění a vypořádání pohledávky za svým otcem z důvodu bezúplatného užívání jeho bytu účastníky.
26. Tato otázka také zčásti zakládá přípustnost dovolání, protože se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a zároveň je i zčásti důvodná.
27. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu opakovaně posuzovala řešení případů, v nichž manželé žijí v nemovitostech rodičů nebo rodiče jednoho z nich bezúplatně a současně vynakládají náklady na rekonstrukci takové nemovitosti.
28. V této souvislosti vychází z toho, že jestliže rodič jednoho z manželů jim umožnil, aby bezúplatně bydleli v jeho domě, a soudy nezjistí, že bydlení v domě a investice manželů do něj se děly bez vůle některé ze stran, měly by učinit závěr, že zde byla konkludentně uzavřena smlouva. Pokud nebude zjištěn jiný důvod investic manželů do domu než jejich bydlení, bude třeba uzavřít, že šlo o investice provedené proto, že účastníci dům užívali, a tudíž investicemi zlepšovali i vlastní bydlení. Přitom nelze přehlédnout, že tak fakticky částečně kompenzovali výhodu bezplatného bydlení. Teprve v okamžiku, kdy skončí možnost účastníků v domě bydlet, odpadá právní důvod investic a mohlo by vzniknout bezdůvodné obohacení vlastníka domu, ovšem jen potud a v té míře, pokud investice účastníků nebyly kompenzovány hodnotou plnění (bydlení), kterého se jim dostalo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11–12, str. 416).
29. Judikatura je v otázce zjišťování výše bezdůvodného obohacení při rekonstrukci cizí věci založena na závěru, že by soudy měly zjistit na jedné straně rozsah, v němž byla nemovitost investicemi zhodnocena oproti předchozímu stavu (nikoliv rozsah investic – srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1975, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019), na druhé straně dobu bezúplatného bydlení účastníků v domě rodičů nebo rodiče manželů a hodnotu tohoto bydlení (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2274/2023, proti němž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 370/24).
30. Odvolací soud se zabýval celým obdobím, kdy účastníci užívali stavbu otce žalovaného k bydlení, tedy včetně – ze strany žalovaného – sporného období od počátku 90. let až do roku 2007. Ohledně tohoto období pouze dospěl k závěru, že je prospěch účastníků z bezúplatného bydlení a prospěch vlastníka užívané stavby díky investicím účastníků stejný. Proto za toto období žádnou částku do vypořádání nezařadil. Tento závěr se po právní stránce neodchyluje od citované judikatury. Jestliže pak žalovaný v dovolání uvedl, že závěry soudu nemají odpovídat závěrům znalce, že byla výše nájemného odlišná a že už se v této době mělo jednat o byt určité kvality, zpochybňuje tím skutková zjištění učiněná nalézacími soudu. Těmi je ovšem dovolací soud vázán, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V této části proto není dovolání přípustné.
31. Zároveň se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil ani tehdy, když zohlednil, jak se užívaná nemovitost zhodnotila v čase, a nikoliv jednotlivé vynaložené investice učiněné účastníky řízení. Jeho postup totiž zcela odpovídal výše uvedené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalovaným citované závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, se pak dotýkají odlišné situace; zde šlo o společné investice do domu jednoho z manželů, tj. jednalo se o vypořádání vnosů ze společného majetku na majetek výlučný náležející jednomu z manželů a nikoliv o situaci řešenou v dané věci.
32. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka v rozsahu, ve kterém se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe o valorizaci vnosu. Odkazovaná judikatura totiž dopadá na jiné situace, a sice na situace zvýšení hodnoty toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, případně hodnoty toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na majetek společný. V řešené věci však šlo o vynaložení společného majetku do věci ve vlastnictví třetí osoby. Z tohoto důvodu se odvolací soud nemohl od citované judikatury odchýlit.
33. Dále rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že jsou-li vypořádávány práva a povinnosti manželů, u nichž jeden z nich namítá možné promlčení, je namístě je přikázat oběma manželům společně, jelikož v případě, že půjde o skutečně promlčený závazek, budou promlčením dotčeni oba manželé stejnou měrou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019). Obecně pak platí, že jako východisko při vypořádání společných pohledávek za třetími osobami by soudy měly zvažovat přikázání pohledávky oběma manželů rovným dílem, čímž se eliminují rizika s obtížnou či problematickou vymahatelností takové pohledávky tím, že zatěžují oba bývalé manžele. Nicméně není vyloučeno, budou-li pro to dány důvody, že pohledávka za třetí osobou může být přikázána i jenom jednomu z manželů.
34. Odvolací soud uvedl, že pohledávku za otcem, která „jednoznačně není promlčena,“ soud prvního stupně správně přikázal pouze žalovanému, přestože již v současné době v domě nebydlí a ani nikdy nebyl jeho vlastníkem, neboť se svého podílu po matce v dědickém řízení vzdal, a bydlí v něm nyní syn účastníků s manželkou. V situaci, kdy „všichni zmínění (tj. žalovaný, jeho otec a jeho syn) jednají ve zjevné shodě a žalobkyni z rozhodování o majetku v SJM vyloučili,“ je také podle odvolacího soudu namístě přikázat pohledávku za otcem pouze žalovanému a nikoliv oběma účastníkům, jak žalovaný požaduje. Otec žalovaného pak spolu s vnukem v rodinném domě, který mu daroval, bydlí a žalovaný v něm má nadále hlášen trvalý pobyt.
35. Aniž by odvolací soud blíže vysvětlil svůj závěr, uzavřel, že pohledávka za otcem žalovaného není promlčená. Námitka promlčení je přitom podle citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu významná okolnost pro rozhodnutí o přikázání položky oběma účastníkům. Ostatně podle této judikatury odvolací soud postupoval při vypořádání výše zmiňované pohledávky za dětmi účastníků. Zároveň dovolacímu soudu ani není z odůvodnění napadeného rozsudku zcela jasné, jakou by podle odvolacího soudu měla okolnost vzdání se žalovaným svého podílu po matce v dědickém řízení či obývání domu synem účastníků hrát roli při vypořádání pohledávky a jejímu přikázání žalovanému potud, že by šlo o řešení, které by mělo mít přednost před přikázáním dané pohledávky oběma účastníkům, jestliže její vznik je navázán na období společného soužití a vynakládání společných prostředků do domu rodičů žalovaného. Poukazoval-li odvolací soud na to, že žalovaný a jeho rodinní příslušníci vyloučili žalobkyni z rozhodování o majetku v SJM, pak tato skutečnost – tj. rozhodování bez vědomí žalobkyně – byla v řízení významná pouze ve vztahu k převodům staveb darovací smlouvou na děti účastníků, proti čemuž se žalobkyně bránila námitkou relativní neplatnosti. Ve vztahu k pohledávce za otcem žalovaného žádné takové jednání zjištěno nebylo, protože nemovitost, ve které účastníci bydleli a ve vztahu ke které se podíleli na její rekonstrukci, patřila původně rodičům žalovaného, později jen jeho otci, a závěr, že by snad investice do rekonstrukce byly prováděny dlouhodobě bez souhlasu žalobkyně soudy v žádném ohledu neučinily. Naopak je zřejmé, že investice do rekonstrukce byly prováděny zjevně se souhlasem žalobkyně, která také od roku 1989 až do srpna 2015, kdy ji trvale opustila, v nemovitosti žila. Touto námitkou se proto bude muset odvolací soud zabývat opakovaně.
36. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
37. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
38. O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu