22 Cdo 1981/2024

22 Cdo 1981/2024-570

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. J. a b) E. J., oběma zastoupeným Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem v Břeclavi, T. G. Masaryka 46/1, proti žalovanému Z. B., zastoupenému Mgr. Petrem Ukleinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, za účasti vedlejší účastnice na žalované straně J. B., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 204/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024, č. j. 38 Co 152/2023-528, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024, č. j. 38 Co 152/2023-528, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 7. 2023, č. j. 13 C 204/2020-456, ve spojení s usnesením ze dne 4. 9. 2023, č. j. 13 C 204/2020-463, určil, že žalobci jsou „v režimu společného jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. XY, nacházejícího se v katastrálním území XY, obci XY, jehož hranice s pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY, nacházejícími se v katastrálním území XY, obci XY, odpovídá průběhu zachycenému v geometrickém plánu Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D., číslo plánu 1672-52/2022 ze dne 13. 1. 2023, který je nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).

2. Mezi účastníky je sporný průběh hranice sousedících pozemků nacházejících se v katastrálním území XY, konkrétně průběh hranice mezi pozemkem parc. č. XY patřícím žalobcům (kteří jej vlastní v režimu společného jmění manželů) a pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY, z nichž prvně označený pozemek patří R. B. [v řízení nalézacím a odvolacím vystupujícímu v pozici žalovaného 2)] a zbylé tři pozemky žalovanému. Žalobci uplatnili žalobní tvrzení, že žalovaný zpochybňuje průběh hranice mezi pozemky tak, jak je veden v katastru nemovitostí, a hranice je proto v katastru vyznačena jako sporná. Hranice mezi pozemky však byla dosud vedena v katastru nemovitostí správně; domáhali se - prostřednictvím žaloby na určení vlastnictví - toho, aby „byla určena tak, že se nachází na místě, kde byla dříve zakreslena jako nesporná a nyní je zakreslena jako sporná, a to se zpřesněním podle geometrického plánu, který bude vyhotoven po zahájení tohoto řízení“. Žalovaný zpochybňoval průběh hranice mezi pozemky účastníků evidovaný v katastru nemovitostí a také tvrdil, že spornou část pozemku vydržel. Dřívější žalovaný 2), R. B., žalobci tvrzený průběh hranice uznal s tím, že se žalobci dosáhl shody ohledně průběhu hranice. Do řízení na žalované straně vstoupila jako vedlejší účastnice manželka žalovaného, která v řízení uplatňovala tutéž argumentaci jako její manžel.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci nabyli pozemky původně v řízení o vypořádání dědictví po J. H., zemřelé XY; pozemek parc. č. XY (nyní p. č. XY a p. č. XY) nabyla paní O. M., pozemky nyní evidované jako parc. č. XY, XY, XY a XY nabyl žalovaný a žalobce nabyl pozemek parc. č. XY. Za účelem zjištění průběhu sporné hranice ustanovil soud prvního stupně znalce Ing. et Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D. Ten jednak potvrdil, že zjištění průběhu této hranice objektivně možné je a potvrdil též, že jím zjištěný průběh hranice odpovídá průběhu hranice zachycené v situačním plánu předloženém žalobci v rámci doplnění žaloby a též průběhu hranice zachycenému katastrálním úřadem v obnoveném katastrálním operátu.

4. S ohledem na závěry znalce o průběhu hranice (kterými dal za pravdu žalobcům) a konkluze vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 366/2015 [toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz (……„otázkou právního posouzení, kterou je povinen soud zkoumat z úřední povinnosti, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení……“)] se pak soud prvního stupně zabýval tím, zda vlastnické právo žalobců k pozemku parc. č. XY nemohlo být dotčeno vydržením, kterého se žalovaný dovolával v dříve skončeném řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 327/2010. Protože se měl žalovaný dle uplatněných tvrzení držby chopit v roce 1982, posuzoval soud prvního stupně podmínky možného vydržení podle § 130 odst. 1 ve spojení s § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“).

5. Žalovaný svůj názor na průběh sporné hranice a dobrou víru z něj plynoucí obhajoval jednak přesvědčením, že šířka v dědickém řízení rozdělovaného pozemku parc. č. XY (nyní pozemků žalovaného parc. č. XY, XY a XY) v místě, kde se pozemek dělil (na pozemky parc. č. XY a XY), činila 22,36 metru (a nikoli pouze 20 metrů, jak tvrdí žalobci); to jej vedlo k tomu, že sporný pozemek patří k pozemkům, které nabyl do vlastnictví. Šlo o posouzení „údaje ‚22,36‘ uvedeného v polním náčrtu ze dne 6. 4. 1982, který byl podkladem pro geometrický plán zpracovaný pro účely dědického řízení vedeného po J. H. Žalovaný od něj odvozoval šířku svého pozemku získaného v dědickém řízení“ (a tudíž i hranici mezi pozemky účastníků). K této argumentaci soud prvního stupně uvedl, že ve vztahu k posuzované dobré víře považuje za nejpodstatnější odpověď na otázku, zda si laik mohl údaj (22,36 - poznámka dovolacího soudu) vyložit jako šířku pozemku parc. č. XY. Soud prvního stupně pak vyslovil názor, že si laik takovýto závěr učinit mohl. Vzápětí ovšem soud prvního stupně dovodil, že další zjištěné okolnosti však pro dobrou víru žalovaného nesvědčí (důvody, které v tomto směru soud prvního stupně předestřel, nejsou pro toto dovolací řízení významné). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaného nelze vzhledem ke zjištěným okolnostem považovat za oprávněného držitele, neboť jeho dobrá víra je zpochybněna zejména dohodou, z níž je patrné, že byl se skutečnými poměry v místě (tedy tím, kde se cesta nachází) obeznámen, a dále je zpochybněna obsahem údajů uváděných o jednotlivých pozemcích již v rámci dědického řízení (soud prvního stupně připomněl, že pozemek parc. č. XY byl označen a oceněn jako louka, hranice s přilehlým pozemkem parc. č. XY byla označena jako neznatelná). Nelze tedy dle soudu prvního stupně uvažovat o tom, že by pozemek parc. č. XY (či jeho část) vydržel, neboť všechny tyto okolnosti v žalovaném, který žádným zaměřením sporné hranice nedisponoval, musely přinejmenším vyvolat pochybnosti, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY.

6. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 38 Co 152/2023–528, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, kterým byla stanovena výše nákladů řízení státu, potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

7. K odvolacím námitkám, polemizujícím se závěrem soudu prvního stupně o absenci zákonných předpokladů pro vydržení vlastnického práva žalovaného k části pozemku parc. č. XY, odvolací soud uvedl, že žalovaný nemohl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY (či jeho části) nabýt vydržením, neboť jeho případná dobrá víra, že mu pozemek patří, by se neopírala o žádný právní titul, na jehož základě by se mohl domnívat, že užívá věc ve svém vlastnictví. K žalovaným namítané šíři pozemkové parcely č. XY v jeho vlastnictví (údaj 22,36 m), z čehož žalovaný dovozoval, že pozemek parc. č. XY jím byl v dobré víře užíván jako součást jeho pozemku parc. č. XY, pak odvolací soud připomněl, že tento údaj šířku parcely nestanoví, jak vyplývá ze závěrů rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 6. 4. 2020, a z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2021 č. j. 30 A 65/2020-197, ale má úplně jiný význam. II. Dovolání a vyjádření k dovolání

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také

„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ve kterém uplatňuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vyvozuje ze skutečnosti, že „jeho odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeným rozsudkem zamítnuto“ (poznámka dovolacího soudu – to však není zákonným předpokladem přípustnosti dovolání), aby pak v dalším textu vymezil „dovolací důvod“ tak, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (poznámka dovolacího soudu – zde se podle obsahu jedná o vymezení předpokladu přípustnosti dovolání).

9. Vymezenou právní otázku dovolatel definuje odkazem na závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 366/2015, že „otázka právního posouzení, kterou je povinen soud zkoumat z úřední povinnosti, je dána i tehdy, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení.“ Tuto konkluzi pak konfrontuje s postupem odvolacího soudu, který dle jeho mínění vyloučil vydržení předmětné části pozemku ze strany dovolatele s odkazem na absenci právního titulu, který by založil dobrou víru dovolatele, čímž se odvolací soud odchýlil od závěrů podávajících se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2002, sp zn. 22 Cdo 1398/2000, z nichž jednoznačně vyplývá, že „(...) dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus).“ Dovolatel připomíná, že odvolací soud nesprávně hodnotil možnost nabytí vlastnického práva k pozemku parc.

č. XY vydržením k celé výměře pozemku, jíž si však dovolatel nenárokoval. Ve skutečnosti se žalovaný stal oprávněným držitelem jen ve vztahu k části pozemku, o níž měl oprávněně za to, že je součástí pozemku parc. č. XY, který se do roku 2010 nacházel ve vlastnictví dovolatele. Právní titul k pozemku parc. č. XY pak dovolatel získal v rámci dědického řízení po zesnulé J. H., ve kterém nabyl vlastnictví k pozemkům nyní evidovaným jako parc. č. XY, č. XY, č. XY a č. XY. Do roku 2010 pak dovolatel užíval pozemek parc.

č. XY s vědomím, že mu v takovém užívaném rozsahu náleží. Dovolatel byl tudíž držitelem předmětné části pozemku parc. č. XY oprávněným, neboť byl v dobré víře, že právním titulem v této věci disponuje.“

10. Dále dovolatel odvolacímu soudu, jakož i soudu prvního stupně, vytýká, že nikterak nezohlednily otázku mimořádného vydržení pozemku dovolatelem, ale zabývaly se pouze otázkou vydržení řádného. Opakuje názor, že „otázka právního posouzení, kterou je povinen soud zkoumat z úřední povinnosti, je dána i tehdy, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 366/2015). Podle názoru dovolatele se ustanovení upravující právní institut mimořádného vydržení vztahují pod „zákonná ustanovení upravující vydržení“. Poukazuje dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a z něj se podávající závěr, že k mimořádnému vydržení postačí „držba v nikoliv nepoctivém úmyslu“; má přitom za to, že pokud se soudy mimořádným vydržením nezabývaly, je jejich postup v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 366/2015. Dovozuje, že s ohledem na uplynutí dvojnásobné doby nutné pro řádné vydržení nemovitosti, tedy doby v délce alespoň 20 let, předmětnou část pozemku nabyl mimořádným vydržením nejpozději ke dni 3. 6. 2002.

11. Dále dovolatel namítá vadu řízení spočívající v „nepřezkoumatelnosti a nedostatečném odůvodnění závěrů napadeného rozhodnutí“. Cituje přitom z bodu 16 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku („Co se týká žalovaným namítané šířky jeho parcely č. XY v podobě 22,36 m, z čehož žalovaný snad dovozoval, že parcela č. XY byla jím v dobré víře užívána jako součást jeho pozemku parcela č. XY, pak tento údaj šířku parcely nestanoví, jak vyplývá ze závěrů rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 6. 4. 2020 na č. l. 11 spisu, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2021 č. j. 30 A 65/2020 – 197 na č. l. 211 spisu, ale jedná se o úplně jiný význam tohoto číselného údaje“). Připomíná, že odvolací soud v napadeném rozsudku nikde neuvádí, o jaký význam se jedná. Dovolateli tak nemůže mít zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů je takový závěr odvolacím soudem dovozován, přičemž se jedná o otázku významnou pro rozhodnutí ve věci samé.

12. Dovolatel podrobil rovněž kritice odvolacím soudem prezentovaný skutkový závěr, že „pozemek parc. č. XY byl zaměřen již v roce 1981.“ Připomíná, že odvolací soud neuvádí, „z jakých důkazních prostředků při učinění takového závěru vycházel, přičemž žádný takový důkazní prostředek se ve spisovém materiálu nenachází.“ V návaznosti na výše uvedené pak má za to, že „odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spisovém materiálu, ani v provedeném dokazování“.

13. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalobci ve vyjádření označují dovolání za nedůvodné a navrhují jeho zamítnutí. K otázce právního titulu jako předpokladu oprávněné držby žalovaného se nevyjadřují. Ke druhé skutečnosti, jež se stala předmětem posouzení, zda byl žalovaný držitelem oprávněným uvádějí, že „otázka výměry 22,36 m byla v předmětném řízení i řízeních časově předcházejícím opakovaně zkoumána, včetně toho, že se k ní vyjadřoval výše uvedený znalec“. Dovozují, že žalovaný od počátku věděl, že pokud bude užívat nějakou část parcely č. XY, pak užívá něco, co není jeho vlastnictvím, a k čemu nemá žádné užívací právo. Nebyl tak nejen v dobré víře, ale nebyl ani v omluvitelném omylu nebo zde nebyla jakákoliv jiná situace, která by opravňovala dovolatele k jejímu užívání nebo ho snad nějak omlouvala a která by byla způsobilá vést k vydržení, a sice i k vydržení mimořádnému. Podrobně rozebírají i absenci zákonných předpokladů pro mimořádné vydržení vlastnického práva žalovaným.

15. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání přisvědčuje nejen jeho přípustnosti, ale i důvodnosti. Připojuje přitom vlastní popis skutkového děje a nástin právního posouzení věci. III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

17. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

18. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

19. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné pro řešení otázky, zda soudy byly povinny z úřední povinnosti zkoumat splnění podmínek pro řádné, popř. mimořádné, vydržení,

jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu takové právní posouzení umožňují. Při jejím řešení se odvolací soud - vzdor námitce žalovaného - že rozsudek odvolacího soudu je v intencích řešené otázky v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 366/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 - od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Přípustnost dovolání je ovšem založena tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda existoval právní titul, od něhož mohl žalovaný odvozovat dobrou víru, že je oprávněným držitelem části pozemku parc. č. XY, jenž byl vypořádán v dědickém řízení. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výklad níže).

20. Otázka, zda jsou soudy povinny v rámci právního posouzení věci z úřední povinnosti přihlédnout i ke splnění podmínek řádného, popřípadě mimořádného, vydržení, souvisí s vymezením předmětu řízení, které je - jako v této věci - ovládáno zásadou dispoziční, a je pouze na žalobci, jakými skutkovými tvrzeními okruh předmětu řízení, jenž se promítne do znění žalobního petitu, vymezí. Je přitom třeba vycházet z tzv. dvoučlenného předmětu řízení, jak jej chápe jak současná judikatura, tak i právní věda (viz např. Macur J.: Právo procesní a právo hmotné, Masarykova univerzita v Brně, 1996, str. 45 a násl.). Předmět řízení je tak vymezen nejen žalobním návrhem (petitem), ale i skutkovými tvrzeními, jimiž byl návrh uplatněn (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněný pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Názor, že soud je povinen „bez dalšího“ („ex officio“) zkoumat, zda by žalobě nebylo možno vyhovět na základě jiných skutkových tvrzení, než žalobce uplatnil, odpovídá – současnou právní teorií i judikaturou neakceptovanému - jednočlennému pojetí předmětu řízení, podle kterého je tento předmět vymezen jen žalobním návrhem (zde žádostí o určení vlastnického práva). Stejně tak platí, že soud nemůže v zásadě „překročit“ skutková tvrzení žalovaného, kterými uplatňuje svoji obranu.

21. Dovolatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 366/2015 vytýká soudům obou stupňů, že se otázkou možného řádného či mimořádného vydržení části pozemku parc. č. XY nezabývaly.

22. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 366/2015, však takový závěr obsažen není. Dovolací soud v odkazované věci pouze zmínil: „Zde však soudy obou stupňů uvedly, že vydržení je otázkou právního posouzení, kterou je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, povinen soud zkoumat z úřední povinnosti, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení. Ve vztahu k této námitce ostatně dovolání jakoukoliv bližší argumentaci postrádá, nehledě na skutečnost, že ji žalobce neuplatnil ani v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně“. Uvedená věta tak vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, ve kterém se uvádí: „Vydržením vlastnického práva podle § 134 obč. zák. (na rozdíl od promlčení jiného majetkového práva; srov. § 100 odst. 1 obč. zák.) zabývá se soud vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv“. To však nelze vykládat tak, že v řízení o určení vlastnického práva se uplatňuje zásada oficiality a zásada vyšetřovací a že se soud má zabývat otázkou vydržení „z úřední povinnosti“. Zmíněnou větu je třeba vykládat tak, že účastník není, v souladu se zásadou, že právní posouzení je věcí soudu, svá tvrzení právně kvalifikovat (iura novit curia); to jej však nezbavuje odpovědnosti za vnesení a prokázání rozhodujících právních skutečností. Pokud tedy účastník tvrdí okolnosti nasvědčující vydržení uplatněného práva, aniž by své tvrzení právně kvalifikoval, a aniž by se vydržení výslovně domáhal, je soud povinen se vydržením zabývat; pokud tu takové okolnosti tvrzeny nejsou, soud se věcí zabývá jen z hlediska žalobcem vymezeného předmětu řízení, resp. z hlediska obrany žalovaného.

23. Závěry o tom, že soud může z hlediska právního posouzení věci reagovat ve sporném řízení jen na taková skutková tvrzení, jež byla účastníky do takového řízení vnesena, nalezly svůj odraz i v judikatorních konkluzích souvisejících s rozsahem poskytované poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019: „Účastníka nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě“; popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2560/2019: „Jinými slovy řečeno, soud poučením podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. nemá účastníka upozorňovat na to, že může tvrdit a prokazovat třeba i řadu dalších potenciálních skutkových okolností, které prozatím do řízení nevnesl, jež by též mohly ovlivnit výsledek sporu pro případ, že by se staly. Jiný výklad poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. by se vymykal principu kontradiktornosti civilního sporného řízení, protože soud by se v zásadě stal rádcem jednoho z účastníků, což by mu znemožnilo ve sporu nestranně rozhodnout.“).

24. Není-li podle uvedené judikatury možné účastníka poučit o možnosti tvrdit vydržení (a nelze tedy účastníka poučovat o tom, že žádaného určení by snad bylo možno dosáhnout na jiném právním a skutkovém základě), tím méně je možné se bez iniciativy účastníka se zabývat právním posouzením, kterému neodpovídají tvrzení účastníků, v tomto případě vydržením (k tomu dále z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srovnej rozsudek ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, nebo usnesení ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000).

25. Soud se tudíž bude zabývat otázkou, zda došlo k vydržení práva, ať již řádnému či mimořádnému, tehdy, jestliže účastníci tvrdí skutečnosti podřaditelné pod zákonná ustanovení upravující vydržení. Podrobně se k ní vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024, když mimo jiné uvedl: „Jestliže účastník řízení tvrdí, že spornou věc nabyl vydržením, ať již podle § 134 obč. zák. nebo řádným vydržením podle § 1089 a násl. o. z., a z jeho žalobních tvrzení vyplývají okolnosti na které je vázáno vydržení mimořádné (§ 1095 o. z.), je soud povinen zkoumat i nabytí na základě mimořádného vydržení; soud přitom postupuje podle § 118a odst. 2 o. s. ř.“.

26. Jestliže se soudy obou stupňů v poměrech projednávané věci nezabývaly otázkou mimořádného vydržení za situace, kdy účastník mimořádné vydržení nenamítal (netvrdil skutkové okolnosti, na které je zákon váže), není jeho postup v rozporu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu opětovně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024).

27. Ostatně z obsahu spisu se podávají takové okolnosti, jež mimořádnému vydržení, jehož by se mohl žalovaný dovolávat, brání.

28. Podle § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) vydržecí doba potřebná k mimořádnému vydržení neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Protože zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nabyl účinnosti k 1. 1. 2014, nemohla vydržecí doba skončit dříve, než 1. 1. 2019, a nikoliv v roce 2002, jak tvrdí dovolatel.

29. Z obsahu spisu se podává, že v řízení vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. 4 C 153/2014 se žalobci domáhají ochrany svého vlastnického práva proti žalovanému (a rovněž proti R. B.) a vedlejší účastnici. Žalobci oba žalované a vedlejší účastnici vyzvali, aby se zdrželi neoprávněného užívání pozemku parc. č. XY a jelikož se tak nestalo, podali vlastnickou žalobu, které soud prvního stupně vyhověl. Proti rozsudku bylo podáno odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, neboť odvolací soud usnesením ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 38 Co 216/2019, řízení přerušil do skončení řízení vedeného v této věci s tím, že se jedná o řízení, které může mít význam pro rozhodnutí soudu. Okamžikem doručení žaloby napadající vlastnictví i držbu žalovaného však - pokud tu dříve byla - zanikla jeho držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ jako podmínka mimořádného vydržení (k podmínce zániku držby v nikoliv nepoctivém úmyslu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, z něhož se mimo jiné podává: „Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.)“. V tomto rozhodnutí se též uvádí: „Mimořádné vydržení tedy není možné, podá-li vlastník věci proti jejímu držiteli (držiteli vlastnického či jiného práva) v průběhu vydržecí doby žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení vlastnického práva či podle okolností i určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.)“. IV. Důvodnost dovolání

30. V rozsahu, v němž je dovolání žalovaného přípustné (viz bod 19 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

31. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem). Proto se dovolací soud nemohl zabývat skutkovými námitkami uplatněnými žalovaným v dovolání, neboť na jejich základě nelze závěr o přípustnosti, jakož ani důvodnosti dovolání učinit.

32. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

33. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

34. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

35. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

36. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

37. Otázku, zda žalovaný mohl vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. XY, k níž bylo v tomto řízení vlastnické právo žalobců v režimu společného jmění manželů určeno, vydržet, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2, část věty za středníkem o. z. posoudit podle právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, neboť dovolatel tvrdí, že vlastnické právo vydržel nejpozději v roce 2002 (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 248/2018, nebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 207/2019).

38. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (stejně jako v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, nebo ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 863/2014), na nějž v dovolání odkazuje žalovaný, je uvedeno, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“.

39. V rozsudku ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 konstatoval, že „titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. V případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil“. Jeho dobrou víru by však mohly zpochybnit a vyvrátit skutečnosti, ze kterých při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, musel mít v průběhu vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří.“

40. V poměrech projednávané věci výše uvedené judikatorní konkluze znamenají, že pokud by se držitel, tedy žalovaný, chopil držby sporného pozemku (jeho části) a byl by se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jde o část pozemku, který zdědil, mohla jeho držba být oprávněnou; právní titul, byť domnělý (putativní), by tu představovalo rozhodnutí o vypořádání dědictví. Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že „žalovaný nemohl vlastnické právo k předmětnému pozemku parcela č. XY nabýt ani vydržením, neboť jeho případná dobrá víra, že mu pozemek patří, by se neopírala o žádný právní titul, na jehož základě by se mohl domnívat, že užívá věc ve svém vlastnictví“, pak jde o právní posouzení nesprávné, jež současně koliduje se závěry ustálené a letité rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pro takovou nesprávnost pak rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát.

41. Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; taková vada řízení je založena i deficitem řádného odůvodnění soudního rozhodnutí.

42. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

43. V souvislosti s uplatněnou námitkou o deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

44. Žalovaný tvrdí „nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí týkajícího se zjištění, že číselný údaj 22,36 m nestanoví šířku parcely, ale má úplně jiný význam.“ Odvolací soud uvedl: „Co se týká žalovaným namítané šířky jeho parcely č. XY v podobě 22,36 m, z čehož žalovaný snad dovozoval, že parcela č. XY byla jím v dobré víře užívána jako součást jeho pozemku parcela č. XY, pak tento údaj šířku parcely nestanoví, jak vyplývá ze závěrů rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 6. 4. 2020 na č. l. 11 spisu, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2021 č. j. 30 A 65/2020 – 197 na č. l. 211 spisu, ale jedná se o úplně jiný význam tohoto číselného údaje“ (viz bod 16 rozsudku odvolacího soudu). „O jaký význam se jedná, však krajský soud podle dovolatele v napadeném rozsudku nikde neuvádí, tedy dovolateli není zcela zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů je takový závěr krajského soudu dovozován, přičemž se jedná o otázku významnou pro rozhodnutí ve věci samé“.

45. Z pohledu nastíněného dovolatelem není rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Odvolací soud tu jen převzal to, co uvedl soud prvního stupně pod bodem 15 odůvodnění rozsudku, kde po rozboru věci a zejména na základě rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně konstatoval, že míra 22,36 neoznačuje šířku pozemku nově vytvořené parcely č. XY.

46. Přesto je uvedená část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

47. Žalobce opíral svou dobrou víru o tom, že drží jen pozemek ve svém vlastnictví, o „hodnotu 22,36 metru publikovanou v grafickém poli dotčeného geometrického plánu“; z dokazování pak vyplynulo, že tento údaj nepředstavoval šířku pozemku, ta činila 20 m. Nicméně soud prvního stupně uznal, že „laik si mohl údaj vyložit jako šířku pozemku parc. č. XY“, a z kontextu jeho rozhodnutí se podává, že žalovaný mohl být ohledně tohoto údaje v dobré víře, že jde o šířku pozemku. Při posuzování vydržení v odvolacím řízení tedy již vůbec nemohlo jít o to, jakou měl pozemek parc. č. XY šířku, ale nanejvýš o to, zda žalovaný byl ohledně jeho šířky 22,36 m v dobré víře (a že jako laik tento údaj za šířku pozemku považoval). Odvolací soud však bez zjevného důvodu a v rozporu s rozsudkem soudu prvního stupně v této souvislosti vázal dobrou víru žalovaného nikoliv na omluvitelnost jeho omylu, ale na skutečnou šířku pozemku, aniž by vysvětlil, proč tak činí. Odvolací soud nevysvětlil důvod, pro který se odchýlil od rozsudku soudu prvního stupně v hodnocení dobré víry žalovaného, pokud jde o skutečnost, že údaj o hodnotě 22,36 metru publikovaný v grafickém poli dotčeného geometrického plánu mohl založit dobrou víru žalovaného o tom, že jde o šířku pozemku p. č. XY; není ostatně ani zřejmé, proč se právě touto otázkou k práva odvolání žalovaného, který svou dobrou víru logicky nezpochybňoval, zabýval.

48. Za vadu řízení, jež měla vliv na správnost rozsudku odvolacího soudu, dále žalovaný označuje prezentované skutkové zjištění, že „pozemek parc. č. XY existoval a byl zaměřen již v roce 1981, kdy bylo projednáno dědictví po zemřelé J. H., žalovaný 1., který byl též účastníkem dědického řízení, předmětný pozemek v rámci dědického řízení nenabyl, na základě dohody dědiců jej nabyla paní O. M. ……..“ (viz bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jež dle mínění dovolatele nebylo podloženo žádným provedeným důkazem, respektive žádný takový důkaz se ve spise nenalézá.

49. Dovolateli lze dát za pravdu, že samotný skutkový závěr, že „pozemek byl zaměřen již v roce 1981“ z žádného důkazu, ať již provedeného či pouze takového, jenž by byl k dispozici ve spise, nevyplývá. Neučinil jej ostatně ani soud prvního stupně, který provedl relativně podrobné dokazování a učiněné skutkové závěry podrobně odůvodnil. V tomto ohledu lze nepochybně nesprávný procesní postup v činnosti odvolacího soudu nalézt. Spíše však než o vadu dokazování, půjde o formulaci nesrozumitelného dílčího závěru, jímž se odvolací soud snažil předložit argument o nedostatku dobré víry žalovaného již v okamžiku probíhajícího dědického řízení. Skutečnost, že pozemek parc. č. XY existoval a byl případně zaměřen v roce 1981, že jej nenabyl žalovaný, ale na základě dědické dohody paní O. M., ovšem nic nevypovídá o tom, v jakých hranicích se ujal držby skutečně zděděných pozemků žalovaný (dnes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, dříve ještě do roku 2010 pozemek parc. č. XY) a zda se případně dobrověrná držba nevztahovala na část pozemku parc. č. XY, jenž na základě dohody dědiců zdědila paní O. M.

50. Lze uzavřít, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v uvedených směrech neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř, a řízení je tudíž zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

51. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první o. s. ř.).

52. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.).

53. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu