22 Cdo 2032/2024-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) J. P., b) P. P., c) L. T., proti žalované obci Všechovice, se sídlem ve Všechovicích 32, IČO: 00366072, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 265/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 44 Co 50/2023 - 496, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. 8 C 265/2016-437, určil, „že ke dni úmrtí původního žalobce A. K. XY byl původní žalobce A. K. spoluvlastníkem v rozsahu ideální jedné poloviny (id. ?) a žalobkyně d) Š. K. spoluvlastnicí v rozsahu druhé ideální poloviny (id. ?) části pozemku parc. č. XY – zahrada, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, přičemž tato část je označena jako parc. č. XY – zahrada o výměře 344 m2 v geometrickém plánu č. 330-57/2022, vyhotoveném znalcem Ing. Pavlem Zemánkem dne 12. 5. 2022, kdy tento geometrický plán je součástí znaleckého posudku téhož znalce ze dne 20. 5. 2022, č. 03/2022. Geometrický plán č. 330-57/2022 Ing. Pavla Zemánka je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí“ (výrok I). Dalšími výroky rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II až VI).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 44 Co 50/2023-496, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I „ohledně určení spoluvlastnického podílu původní žalobkyně Š. K. jen tak, že se určuje, že původní žalobkyně Š. K. byla ke dni své smrti spoluvlastnicí jedné ideální poloviny (id ?) části pozemku p. č. XY zahrada, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, přičemž tato část je označena jako parc. č. XY – zahrada o výměře 344 m2 v geometrickém plánu č. 330-57/2022, vyhotoveném znalcem Ing. Pavlem Zemánkem dne 12. 5. 2022, kdy tento geometrický plán je součástí znaleckého posudku téhož znalce ze dne 20. 5. 2022, č. 03/2022 a současně je nedílnou součástí rozsudku soudu I. stupně“, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně určení spoluvlastnického podílu původního žalobce A. K., jakož i ve výrocích II, III, IV a VI potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto skutkových zjištění: - Původní žalobci A. a Š. K. (dále také „původní žalobci“ nebo vztaženo k A. K. také „původní žalobce“ a ke Š. K. také „původní žalobkyně“) se stali na základě postupní a darovací smlouvy uzavřené dne 1. 4. 1980 s převodci, rodiči původního žalobce F. a A. K., a L. K. vlastníky (v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů) pozemku č. XY (stavební plocha) o výměře 627 m2 s domem č. p.
XY, pozemku č. XY (zahrada) o výměře 806 m2 a č. 147 (zahrada) o výměře 406 m2, vše v katastrálním území XY. Smlouva byla sepsána notářským zápisem pod zn. N 553/80, NZ 405/80 a registrována byla Státním notářstvím Brno-venkov pod zn. RI 683/80. - Žalovaná obec je v katastru nemovitostí pro katastrální území XY zapsána na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jako vlastník pozemku parc. č. XY o výměře 392 m2. - Právní předchůdci původních žalobců získali nemovitosti v letech 1919 až 1934, které si oplotili jako celek laťkovým dřevěným plotem.
V letech 1977 až 1978 původní žalobce se svým otcem dřevěný plot vyměnili za nový plot z drátěného pletiva a zabetonovaných sloupků, jenž byl postaven přesně na místě původního dřevěného plotu. Oplocenou plochu užívala rodina jako zahradu a chatu k rekreaci bez jakýchkoliv pochybností o rozsahu vlastnictví či o výměře držených pozemků. V roce 2005 se původní žalobci účastnili stavebního řízení o povolení stavby komunikace a elektrického vedení, jež měla být umístěna mimo jiných na sousedních pozemcích parc.
č. XY a č. XY. V průběhu stavebního řízení nikdo nezpochybnil vlastnictví žalobců k pozemkům v oploceném celku. Pozemky dále užívala celá rodina, aniž by bylo vlastnictví kýmkoliv zpochybněno. Teprve v roce 2015 v souvislosti se zamýšlenou stavbou komunikace se původní žalobci náhodně dozvěděli, že uvnitř zaploceného celku se nachází i část pozemku ve vlastnictví žalované obce. - V současné době jsou výše označené pozemky vedené v katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří (dříve pozemek č. XY), jehož součástí je dům č. p.
XY, pozemek parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří se stavbou č. ev. XY, pozemek parc. č. XY – zahrada (dříve rozdělený pozemek č. XY), pozemek parc. č. XY – zahrada (dříve rozdělený pozemek č. XY) a pozemek parc. č. XY – zahrada (dříve pozemek č. XY). V současné době je jako vlastník všech uvedených nemovitých věcí v katastru nemovitostí vedena žalobkyně c), L. T., jež je – stejně jako žalobkyně b), P. P. – právní nástupkyní po zemřelém synovi původních žalobců, L. K. Ten část shora uvedených nemovitých věcí nabyl od původních žalobců darováním do výlučného vlastnictví a část společně s žalobkyní a), J.
P., dcerou původních žalobců, do rovnodílného podílového spoluvlastnictví. Původní žalobce dne XY zemřel. Původní žalobkyně, označená v rozsudku soudu prvního stupně jako žalobkyně d), zemřela dne XY. - Pozemek parc. č. XY vznikl z původního pozemku č. XY, jenž sousedil s pozemkem č. XY.
V důsledku nového mapování provedeného v 80. letech 20. století, jež evidovalo pouze užívací vztahy byl pozemek č. XY nově označen jako parcela č. XY. Teprve na základě obnovy operátu katastru nemovitostí provedené v 90. letech 20. století byla vytvořena mapa evidující vlastnický stav. Místo parcely č. XY vznikly dvě nové parcely č. XY a č. XY a hranice mezi nimi byla převzata z původní katastrální mapy jako hranice mezi pozemky č. XY a č. XY. - Geometrickým plánem č. 330-57/2022, vyhotoveným znalcem Ing. Pavlem Zemánkem dne 12. 5. 2022, byla zaměřena část pozemku parc. č. XY nacházející se uvnitř oploceného celku pozemků původních žalobců, a jejím oddělením vznikl nový pozemek parc. č. XY o výměře 344 m2.
4. Zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů posoudily (odvolací soud opět příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) - s ohledem na počátek držby předmětné části pozemku (dnes) parc. č. XY původními žalobci - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“), a sice se zřetelem na jeho novelu provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983 (§ 132a odst. 1, § 135a odst.1 až 3 a § 507a odst. 3 obč. zák.) a novelu provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., účinnou od 1.
1. 1992 (§ 865 odst. 3, § 872 odst. 1 a 6, § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci byly u původních žalobců naplněny všechny tři předpoklady pro vydržení vlastnického práva k části pozemku parc. č. XY, neboť nerušená a nezpochybněná držba trvala od roku 1980 až do roku 2011, kdy pozemky pod společným oplocením původní žalobci darovali svým dětem, L. K. a J. P., původní žalobci vycházeli z objektivně daného přesvědčení, že drží pozemky v té výměře, v jaké je nabyli postupní a darovací smlouvou ze dne 1.
4. 1980, přičemž jejich dobrá víra byla podložena konkrétními okolnostmi případu, jež nezavdávaly důvod po původních žalobcích rozumně požadovat, aby měli či mohli mít jakékoliv pochybnosti o tom, zda jim držená část pozemku parc. č. XY patří (rozdíl ve výměře smlouvou nabytých pozemků a části pozemku drženého byl 18,7 %, dlouhá léta shodný průběh oplocení pozemků, jenž se nijak nezměnil ani při výměně dřevěného plotu za drátěný se zabetonovanými sloupky). Na konto námitek žalované odkazujících na události (situace), při nichž byla (mohla být) dobrá víra původních žalobců zpochybněna (mapování v roce 1988, obnova katastrálního operátu v roce 1999 či účast na stavebním řízení v roce 2005), odvolací soud uvedl, že při těchto událostech původní žalobce nikdo neupozornil, že by spolu s pozemky, které nabyli smlouvou, užívali i cizí pozemek, popřípadě, že by užívali větší výměru pozemků, než by jim dle platného nabývacího titulu náležela.
Odvolací soud také připomněl, že žalovaná konkrétní okolnost, v jejímž důsledku by mohli nabýt původní žalobci pochybnost o oprávněnosti držby ani nespecifikovala, natož aby ji prokázala.
5. Jelikož původní žalobci v průběhu řízení před soudem prvního stupně (A. K.) a před soudem odvolacím (Š. K.) zemřeli, zabýval se odvolací soud tím, zda stávající žalobkyně a), b) a c) mají ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. na navrhovaném určení, že původní žalobci byli ke dni svého úmrtí spoluvlastníky části pozemku parc. č. XY, naléhavý právní zájem. Kladný závěr odvolací soud odůvodnil odkazem na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2160/2005, ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013). Dovodil, že právní nástupci (dědici) se navrhovaného určení mohou domáhat, neboť na základě rozhodnutí o takové určovací žalobě může být nově vzniklý pozemek parc. č. XY dodatečně projednán a vypořádán.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také „dovolatelka“); dovolání považuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázky, zda původní žalobci mohli být – zejména se zřetelem na pět dovolatelkou připomenutých událostí – po celou vydržecí dobu se zřetelem na okolnosti případu v dobré víře (bez důvodných pochybností), že část pozemku parc. č. XY, jíž drželi, jim náleží. Má za to, že se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, 22 Cdo 889/2005, z něhož citovala, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Uplatňuje bez bližší specifikace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že soudy nižších
stupňů přijaté právní posouzení věci založily na správně a dostatečně zjištěném skutkovém stavu a jejich závěry o dobré víře původních žalobců, délce nerušené a nezpochybněné držby a držební vůli založené na přesvědčení, že vykonávají oprávnění vlastníka ke všem pozemkům v hranicích neměnného průběhu oplocení, jež vedly k vydržení vlastnického práva k části pozemku parc. č. XY, plně korespondují judikatorním konkluzím Nejvyššího soudu. Žalobkyně navrhli potvrzení rozhodnutí soudů obou stupňů.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 1. 2024 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 18. 8. 2016 (srovnej Část první, článek II, bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalované není přípustné, neboť odvolací soud se právní otázkou existence dobré víry původních žalobců, že jim se zřetelem ke všem okolnostem náleží právo i k držené části pozemku parc. č. XY, náležitě zabýval a jeho závěry převzaté z precizně a dostatečně formulovaných konkluzí soudu prvního stupně nejsou v rozporu s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 889/2005, a ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000.
Z nich žalovaná toliko citovala obecný judikatorní přístup k posuzování existence dobré víry u oprávněného držitele bez toho, aby zohlednila, že Nejvyšším soudem formulovaná obecná teze byla v odkazovaných věcech poměřována konkrétními skutkovými okolnostmi, jež jsou nesouměřitelné se skutkovými poměry nyní projednávané věci (navíc v odkazované věci posuzované rozsudkem dovolacího soudu byla řešena odlišná právní otázka, jež spočívala v posouzení vztahu vydržení dovršeného samotným účastníkem řízení a vydržení jeho předchůdců).
11. Žalované lze dát jistě za pravdu, že těžištěm zkoumání, zda držitel věci byl po celou vydržecí dobu s ohledem na konkrétní okolnosti případu objektivně v dobré víře, že mu držená věc po právu patří, je posouzení konkrétních situací či událostí, jež mohly v držiteli důvodně vyvolat pochybnosti, zda je držitelem dobrověrným. Právě vlivem těchto událostí na existenci dobré víry původních žalobců se však v důsledku tvrzení, na nichž žalovaná založila svou procesní obranu, velmi podrobně a s patřičnou pečlivostí zabýval již soud prvního stupně (viz body 30 až 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud správnosti konkluzí předestřených v prvostupňovém rozsudku přitakal.
Soud prvního stupně se přitom dostatečně vypořádal s námitkami žalované, jimiž odůvodňovala ztrátu dobré víry původních žalobců s odkazem na pět událostí (situací), při nichž mohli původní žalobci při vynaložení běžné (normální) opatrnosti nabýt pochybnosti o oprávněnosti jejich držby části pozemku parc. č. XY (viz body 37 až 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalovaná totožné námitky uplatnila v odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi vypořádal právě odkazem na podrobnou argumentaci soudu prvního stupně (viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
12. Uplatňuje-li pak žalovaná stejné námitky v dovolání, pak zjevně přehlíží, že dovolací soud nemá žádný důvod přehodnocovat logickou argumentaci, kterou k jednotlivým případům (událostem), v nichž žalovaná spatřovala okolnosti, jež měly narušit dobrou víru původních žalobců, předložil soud prvního stupně. Nelze rovněž nepřipomenout, že v důsledku přijatého právního posouzení věci, jež dovolací soud považuje za správné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008), původní žalobci jako oprávnění držitelé práva osobního užívání části pozemku parc. č. XY, k níž držbu fakticky vykonávali (corpus possessionis) a měli vůli s touto částí pozemku nakládat jako s vlastní (animus possidendi) nepřetržitě od 1. 4. 1980, se jejími vlastníky stali k 1. 1. 1992 (datum účinnosti novely zákona č. 40/1964 Sb. provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – viz § 872 odst. 1 a 6 obč. zák.). Veškeré události, vyjma jedné, připomínané žalovanou před uvedeným datem, tak spadají do doby, kdy pravidla o oprávněné držbě, respektive její nedostatek, již nemohla mít na postavení původních žalobců žádný vliv.
Nové mapování, jež bylo provedeno v roce 1988, tedy ještě v době plynutí desetileté vydržecí doby, na něž coby relevantní okolnost, jež mohla u původních žalobců vyvolat důvodnou pochybnost o oprávněnosti jejich držby, poukazuje dovolatelka, pak zjevně žalovanou dovozovaný vliv mít nemohlo. Soud prvního stupně správně vysvětlil (viz bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že v souladu s paradigmatem priority užívacích vztahů, na němž byla založena právní úprava i praxe na poli evidence nemovitostí, mapování vyznačilo pouze užívací a nikoliv vlastnické hranice.
Navíc v době předmětného mapování parcela č. XY v evidenci nemovitostí nebyla vůbec vedena.
13. Konečně žalovaná svými námitkami o pozbytí dobré víry původních žalobců založených na vlastní interpretaci vlivu zmíněných situací (událostí) na oprávněnost držby ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně - své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
14. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalované v rozsahu směřujícímu proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcném výroku I částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Protože žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výrocích II až IV a VI o nákladech řízení, a ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu