22 Cdo 2066/2025-1321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zbořenci 276/14, proti žalovanému J. R., zastoupenému Mgr. Bc. Pavlem Kroupou, advokátem se sídlem ve Vonoklasech, Konečná 88, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 200/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 28 Co 108/2024-1211, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 28 Co 108/2024-1211, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Nejvyšší soud se v této věci zabýval právními otázkami souvisejícími s požadavkem žalovaného na odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) při vypořádání společného jmění účastníků řízení ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). V této souvislosti rovněž posuzoval, zda žalovaný v námitkách napadajících skutková zjištění odvolacího soudu, která se vztahují k rozhodnutí o disparitě podílů, vymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
2. Posuzoval také, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a to s ohledem na jeho závěr o odlišném způsobu vypořádání dvou položek, o nichž měl podle názoru žalovaného odvolací soud rozhodnout s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem věci obdobně.
I. Dosavadní průběh řízení
3. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 6 C 200/2019-786, přikázal ze zaniklého společného jmění žalobkyně a žalovaného do výlučného vlastnictví žalobkyně pohledávku vůči MONETA Money Bank, a.s., představující peněžní prostředky ve výši 2 003 858,53 Kč uložené na bankovním účtu č. XY vedeném u MONETA Money Bank, a.s., dále peněžní prostředky ve výši 5 271 846 Kč představující souhrn příjmů žalobkyně ze zaměstnání a movité věci blíže specifikované ve výroku I.
Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., v k. ú. XY, pozemek p. č. XY v k. ú. XY a pozemek p. č. XY v k. ú. XY, pohledávku vůči Komerční bance, a.s., představující peněžní prostředky ve výši 413 925,28 Kč uložené na bankovním účtu č. XY vedeném u Komerční banky, a.s., výnosy z podnikání žalovaného jako OSVČ pod označením J. R., IČO XY, ve výši 31 277 000 Kč, diamant o karátové hmotnosti 3,04 karátů a movité věci blíže určené ve výroku II.
Žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyni na vypořádání podílu 6 306 384 Kč (výrok III). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok IV) a státu (výrok V).
4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 28 Co 108/2024-1211, změnil rozsudek soudu prvního následovně. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., v k. ú. XY, pozemek p. č. XY v k. ú. XY a pozemek p. č. XY v k. ú. XY, pohledávku ve výši 2 003 858,53 Kč z účtu č. XY vedeného u MONETA Money Bank, a.s., a movité věci blíže specifikované ve výroku I písm. a). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pohledávku ve výši 413 925,28 Kč z účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a.s., diamant o karátové hmotnosti 3,04 karátů dle certifikátu HDR Institute, Antwerp, Belgium, č. XY z 24. 2. 2010, a movité věci specifikované ve výroku I písm. b). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání 6 416 236,88 Kč [výrok I písm. c)]. Zamítl návrh žalovaného na vypořádání peněžních prostředků ve výši 5 271 846 Kč, na vypořádání zlatého prstenu s brilianty, náramku s náhrdelníkem a náušnicemi, na vypořádání příjmů žalobkyně z podnikání, na vypořádání osobního automobilu zn. Hyundai, na vypořádání investic ze společného jmění manželů na výlučný dluh žalobkyně, na vypořádání náhrady finanční správy a údržby nemovitostí a vozidel užívaných žalobkyní a žalovaným za trvání manželství, na vypořádání hodnoty osobního automobilu zn. Hyundai a na vypořádání vnosu ze společného jmění manželů do bytu ve vlastnictví žalobkyně v XY [výrok I písm. d)]. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům (výrok II) a státu (výrok III a IV).
5. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
6. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že společné jmění žalobkyně a žalovaného vzniklo 9. 9. 1995, kdy účastníci řízení uzavřeli manželství. Toto majetkové společenství zaniklo 17. 5. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 4. 2018, č. j. 8 C 411/2017-22, kterým bylo manželství účastníků řízení rozvedeno.
7. Odvolací soud nepovažoval požadavek žalovaného na odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparitu podílů) za opodstatněný. Uvedl, že žalovaný sice dosahoval vyšších příjmů než žalobkyně, avšak ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by žalobkyně jakkoli neplnila své povinnosti týkající se péče o rodinnou domácnost či společný majetek. Poznamenal, že je nepochybné, že žalovaný věnoval své práci velké množství času, avšak péče žalobkyně o společnou domácnost a účastníky samé ve svém důsledku umožnila žalovanému věnovat se jeho profesi, dosahovat vysokých příjmů a finančně rodinu zajišťovat.
8. Odvolací soud dále uzavřel, že společné jmění účastníků řízení netvoří podle § 709 odst. 1 písm. a) o. z. prsten s brilianty, náramek, náhrdelník a náušnice (dále také jako „šperky“), neboť slouží osobní potřebě žalobkyně. To však neplatí pro diamant nabytý v době trvání společného jmění, a proto jej soud v tomto řízení rovněž vypořádal. II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro disparitu podílů ve prospěch žalovaného. Předně namítá, že žalobkyně v řízení neprokázala její řádnou péči o společnou (a navíc bezdětnou) domácnost. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala s tím související rozhodné skutečnosti. Již jen z tohoto důvodu by mělo být důvodem pro disparitu podílů zvýšené úsilí žalovaného na nabytí majetku vyšší hodnoty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 a sp. zn. 22 Cdo 884/2018).
11. Dále namítá, že i pokud by z provedeného dokazování před soudy obou stupňů vyplynulo, že žalobkyně řádně pečovala o společnou domácnost, je nutné zohlednit zásluhy žalovaného na nabytí majetku mimořádné hodnoty do společného jmění manželů.
12. Žalovaný proto považuje úvahu odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro disparitu podílů, za zjevně nepřiměřenou a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v této souvislosti odkazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).
13. Dovolatel rovněž napadá rozhodnutí odvolacího soudu, že šperky (prsten s brilianty, náramek, náhrdelník a náušnice) netvoří součást společného jmění účastníků řízení, avšak diamant do tohoto majetkového společenství náleží. Žalovaný namítá, že všechny tyto věci byly zakoupeny jako investiční a nesloužily osobní potřebě ani jednoho z manželů. Rozhodl-li odvolací soud o diamantu a špercích jakožto skutkově a právně srovnatelných položkách odlišně, je jeho postup v rozporu s principem právní jistoty, předvídatelnosti a v konečném důsledku i s principem demokratického právního státu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16).
14. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
18. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, ani že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
19. Jelikož k zániku společného jmění účastníků řízení došlo po 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). III.A K požadavku žalovaného na uplatnění disparity podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění
20. Žalovaný v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu, který v projednávané věci neshledal důvody pro uplatnění disparity podílů účastníků ve prospěch žalovaného na vypořádávaném společném jmění.
21. Předně namítá, že v řízení nebyla prokázána řádná péče žalobkyně o společnou domácnost, ostatně žalobkyně ani žádné rozhodné skutečnosti netvrdila a neprokazovala.
22. V této části dovolání žalovaný napadá skutková zjištění odvolacího soudu (odvolací soud totiž uzavřel, že „z žádných v řízení zjištěných skutečností nebylo možné uzavřít, že by žalobkyně jakkoli neplnila své povinnosti týkající se péče o rodinnou domácnost či společný majetek“). Žalovaný však v souvislosti s těmito námitkami neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního práva vztahující se k těmto skutkovým zjištěním, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Prostřednictvím těchto námitek žalovaný pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu.
23. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz, dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 ICdo 55/2024). Jinými slovy na základě takových námitek dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
24. Za těchto okolností je dovolací soud skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
25. V této části tak dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Dovolatel dále namítá, že i pokud by z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně řádně pečovala o společnou domácnost, je nutné zohlednit zásluhy žalovaného na „mimořádném zisku majetku“ do společného jmění účastníků řízení. Již z tohoto důvodu měl odvolací soud rozhodnout o disparitě podílů ve prospěch žalovaného.
27. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla:
28. Podle § 742 odst. 1 písm. a) o. z. podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné.
29. Podle § 742 odst. 1 písm. e) o. z. se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost.
30. Podle § 742 odst. 1 písm. f) o. z. se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
31. V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, Nejvyšší soud uvedl, že – stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání společného jmění rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů. Rozhodovací praxe přijatá v této souvislosti v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je přitom zpravidla použitelná i při vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).
32. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že podíl na vypořádávaném majetku při vypořádání společného jmění manželů nemusí být totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů (k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007).
33. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, mohou být důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti. V případě principu zásluhovosti vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).
34. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází disparita podílů do úvahy jen v případě mimořádných zásluh o nabytí společného majetku ze strany druhého manžela. Jestliže tedy druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011).
35. V usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2767/2019, Nejvyšší soud formuloval výchozí úvahu, podle které jestliže se jeden z manželů řádně podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílů v řízení o vypořádání společného jmění manželů v jeho neprospěch zpravidla nepřichází do úvahy ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů, případně jeho rodiče. Jinak řečeno, pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku.
36. Současně v této souvislosti učinil Nejvyšší soud obecnější úvahu, podle níž v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péče o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z manželů, aniž by však bylo možné druhému manželovi vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Ze zcela shodného konceptu rozdělení sociálních rolí vyšel Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019, přičemž ve vztahu k těmto důvodům vztahujícím se k disparitě rozhodnutí plně obstálo i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II ÚS 1751/19).
37. Určení výše disparity vypořádacích podílů je především otázkou úvahy soudů nižších stupňů, a to na základě posouzení jedinečných okolností každé projednávané věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).
38. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že Nejvyšší soud zpochybní úvahy soudů nižších stupňů o (ne)splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené nebo nejsou-li řádně odůvodněny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015).
39. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro uplatnění disparity podílů účastníků ve prospěch žalovaného na vypořádávaném společném jmění žalobkyně a žalovaného. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil.
40. Je nutné především zohlednit, že žalovaný sice dosahoval vyšších příjmů (a díky tomu tvořil společné jmění manželů majetek vyšší hodnoty), avšak z provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalobkyně řádně nestarala o rodinnou domácnost či zanedbávala péči o společný majetek. Péče žalobkyně o společnou domácnost a účastníky samé umožnila žalovanému věnovat značné množství času jeho podnikání, dosahovat tak vysokých příjmů a finančně rodinu zajišťovat. Lze dále zohlednit, že žalobkyně se určitým způsobem podílela na podnikání žalovaného, neboť po dlouhou dobu vedla jeho účetnictví.
41. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud žalobkyni nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jejích možností – ani o společný majetek, nejsou dány v posuzované věci tak mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly za této situace samy o sobě disparitu podílů ve prospěch žalovaného.
42. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že nejsou dány důvody pro uplatnění disparity podílů účastníků ve prospěch žalovaného na vypořádávaném společném jmění účastníků řízení, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. III.B K námitce, že odvolací soud při vypořádání diamantu a šperků (prstenu s brilianty, náramku, náhrdelníku a náušnic) porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí
43. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že diamant je součástí společného jmění účastníků řízení, avšak šperky (prsten s brilianty, náramek, náhrdelník a náušnice) nikoli (jelikož podle odvolacího soudu sloužily osobní potřebě žalobkyně). Žalovaný namítá, že všechny tyto věci koupil jako investiční, a proto nesloužily osobní potřebě ani jednoho z manželů. Rozhodl-li odvolací soud v případě diamantu a šperků jakožto v podstatě stejných položek odlišně, je jeho postup v rozporu s principem právní jistoty, předvídatelnosti a v konečném důsledku i principem demokratického právního státu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16).
44. V souvislosti s touto námitkou žalovaný rovněž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, na základě kterých uzavřel, že šperky sloužily osobní potřebě žalobkyně. Ani v této souvislosti však žalovaný v dovolání neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Prostřednictvím těchto námitek žalovaný pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu.
45. Za těchto okolností je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
46. V takovém případě není uplatněním dnes jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitky žalovaného směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li (byť i jen částečně) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
47. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vypořádání diamantu a šperků není v rozporu s principy právní jistoty ani předvídatelnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16). V projednávané věci nebylo prokázáno, že diamant a šperky byly pořízeny za stejným účelem nebo užívány stejným způsobem; již jen z tohoto důvodu tedy nejde o skutkově ani právně srovnatelné věci. Odlišné právní posouzení těchto položek tak nelze považovat za svévolné či nepřiměřené.
48. Proto ani tato námitka žalovaného přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
IV. Závěr a náklady řízení
49. Z uvedeného vyplývá, že námitky žalovaného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o neuplatnění disparity podílů účastníků řízení ve prospěch žalovaného nezakládají přípustnost dovolání. Ve svých námitkách, kterými zpochybňuje související skutková zjištění odvolacího soudu, žalovaný řádně nevymezuje, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Také samotné rozhodnutí odvolacího soudu o neuplatnění disparity podílů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
50. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalovaného směřující do rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání diamantu a šperků. Také v této souvislosti žalovaný ve svých námitkách, jimiž zpochybňuje související skutková zjištění odvolacího soudu, řádně nevymezuje, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud k tomu dodává, že rozhodnutí o odlišném vypořádání těchto položek nepředstavuje porušení principu právní jistoty ani předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
51. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
52. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, zamítl návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nedůvodnost, a to v rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
53. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje odůvodnění v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu