22 Cdo 2661/2023-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Tepro Print Products AB s. r. o., se sídlem v Praze 3, V Domově 1699/18, IČO: 24233285, zastoupené Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Archangelská 1568/1, proti žalované obci Dobříč, se sídlem v Dobříči 10, IČO: 00241172, zastoupené Mgr. Lubomírem Hajkrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1871/5, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 41 C 216/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 103 Co 2/2023-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 41 C 216/2021-57, určil, že pozemek parc. č. st. 15/2, jehož součástí je stavba č. p. 19, v k. ú. Dobříč u Prahy, není zatížen věcným břemenem zachování hostince a tanečního sálu podle kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 1997 zapsaným v katastru nemovitostí ve prospěch žalované (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 103 Co 2/2023-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla nesprávnost závěru nalézacích soudů, že věcné břemeno nebylo ve smlouvě sjednáno dostatečně určitým způsobem, a proto je ujednání, kterým mělo být předmětné věcné břemeno zřízeno, ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, absolutně neplatné. Soudy se při řešení této otázky měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména co se týče judikatury k výkladu projevu vůle, podle níž se má právní úkon vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (v tomto směru žalovaná poukázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009), a podle níž je dána priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k čemuž citovala např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 226/2012, nebo ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, v nichž bylo odkazováno rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu). Uvedla, že věcné břemeno bylo sjednáno určitě a po dobu více než 20 let bylo pravidelně aktivně využíváno. Za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu považovala žalovaná rovněž závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti zabývat se rozsahem realizace věcného břemene, jakož i stavebními úpravami žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Žalovaná namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že ujednání, jímž mělo být zřízeno věcné břemeno zachování hostince a tanečního sálu, je absolutně neplatné pro neurčitost.
9. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud otázku určitosti právního úkonu, jímž mělo dojít ke zřízení předmětného věcného břemene, posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Vzhledem k tomu, že ke zřízení věcného břemene mělo dojít na základě smlouvy uzavřené v roce 1997, tedy v období do 31. 12. 2013, posoudil Nejvyšší soud věc v souladu s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „obč. zák.“).
11. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
12. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
13. Podle § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
14. Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.
15. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
16. Již v rozsudku ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 6, 1997, s. 145a), na který správně v této věci poukazoval soud prvního stupně, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu.
Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v pozdějších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 593, a dostupný též – stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz). V další rozhodovací praxi Nejvyšší soud doplnil, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 61/99, nebo ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005), a zdůraznil, že pro řešení otázky určitosti právního úkonu bude v těchto případech právně významný obsah listiny zachycující tento právní úkon (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008). Na tato východiska navázal i v pozdější rozhodovací praxi, přičemž za důvod absolutní neplatnosti pro neurčitost samotného předmětu smlouvy o zřízení věcného břemene považoval situaci, kdy obsah a rozsah takového práva je nejasný, neurčitý, a tedy objektivně nezjistitelný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 21.
4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014).
17. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále obecně plyne, že případné pochybnosti o obsahu právního úkonu soud odstraní výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, na nějž v dovolání poukazuje i žalovaná, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012). Ve vztahu k uvedenému je však třeba zdůraznit (a vyplývá to i přímo z § 35 odst. 2 obč. zák.), že podmínkou přihlédnutí k vůli účastníků je, že tato vůle nesmí být v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního úkonu (kromě již výše citovaných rozhodnutí srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012). Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Vůle účastníků vtělená do kupní smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemeni je tedy projevena určitě, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009).
18. V posuzované věci si žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně v rámci kupní smlouvy, jíž na něj převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem (nyní ve vlastnictví žalobkyně), ujednali, že kupující zřizuje ve prospěch prodávajícího „další věcné břemeno: Zachování hostince a tanečního sálu v č. p. 19 v provozu. Provoz hostince a tanečního sálu může být zrušen se souhlasem prodávajícího.“ Do katastru nemovitostí bylo zapsáno jako „věcné břemeno zachování hostince a tanečního sálu“ ve prospěch žalované.
19. S ohledem na obligatorní písemnou formu smlouvy o zřízení věcného břemene (§ 151o odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 1 a 40 odst. 1 obč. zák.) musí být v kontextu výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu ze znění smlouvy zřejmé, v čem přesně mají vzájemná oprávnění a povinnosti vyplývající z věcného břemene spočívat, přičemž nepostačuje, že je snad účastníkům smlouvy jasné, jaký má být obsah a rozsah takového práva, pokud to není zároveň bez důvodných pochybností seznatelné přímo z textu smlouvy, a to objektivně – tedy i pro osoby, jež nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
V daném případě není z textu předmětné smlouvy zřejmé, jaký je přesně obsah a rozsah sjednávaného věcného břemene, tedy zejména jaká konkrétní oprávnění z něj vyplývají pro žalovanou a jaké konkrétní povinnosti pro právního předchůdce žalobkyně, nyní žalobkyni. Z hlediska obsahového nelze jednoznačně určit ani to, zda se „zachováním hostince a tanečního sálu v provozu“ rozumí oprávnění žalované nemovitost za tímto účelem užívat, anebo naopak povinnost žalobkyně zajistit takový provoz např. třetí osobou.
Z hlediska rozsahu, co se týče prostorového vymezení části nemovitosti, kde by mělo být věcné břemeno realizováno, lze souhlasit s odvolacím soudem, že v době zřízení věcného břemene bylo zřejmé, která část budovy je stavebně technicky určena k užívání jako hostinec a taneční sál, a tudíž lze v tomto smyslu ujednání o zřízení věcného břemene považovat za určité. To však nelze říct o rozsahu časovém, který se z ujednání smlouvy o zřízení věcného břemene žádným způsobem nepodává. Pokud tedy odvolací soud konstatoval, že ujednání, kterým mělo být zřízeno věcné břemeno ve prospěch žalované, je absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, jedná se o správný závěr vycházející z právní úpravy účinné v době uzavření předmětné smlouvy i ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Uvedené nedostatky daného právního úkonu přitom nelze odstranit ani výkladem za použití výše uvedených obecných pravidel rozhodovací praxe pro výklad projevu vůle, jak se domáhá žalovaná. Dovolatelce lze sice dát za pravdu v tom, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, anebo žalovanou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 226/2012), to ovšem platí pouze za předpokladu, že se ještě jedná o výklad. Obecně totiž dále platí, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srovnej např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012, anebo dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, z něhož předmětnou pasáž cituje v dovolání i sama žalovaná). V projednávané věci by se však – s ohledem na zcela neurčité jazykové vyjádření ustanovení smlouvy, jímž mělo dojít ke zřízení věcného břemene – již nejednalo o pouhý výklad vůle stran, nýbrž o její zcela zásadní dotváření, jak správně konstatoval s odkazem na rozhodovací praxi i odvolací soud. Dovolací soud tedy uzavírá, že ani od rozhodovací praxe týkající se principu priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil a jeho závěry o neplatnosti daného právního úkonu jsou správné.
21. Dovolatelka v dovolání sice odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a cituje z nich části pasáží týkající se obecně výkladu právních úkonů, žádným způsobem však tyto závěry nepromítá do poměrů souzené věci. Odvolací soud své závěry o neurčitosti právního úkonu konkrétně a podrobně vysvětlil v bodě 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s těmito konkrétními závěry však dovolání žádným způsobem nepolemizuje a žádné konkrétní výhrady vůči nim nevznáší. Dovolatelka sice v dovolání opakovaně naznačuje, že ujednání o zřízení věcného břemene považuje za určité, ani v dovolání samotném však neuvádí, jaká konkrétní práva a povinnosti měla smluvním stranám tato smlouva založit.
22. Co se týče žalovanou namítané nesprávnosti závěrů odvolacího soudu o nadbytečnosti zabývat se rozsahem realizace věcného břemene, případně stavebními úpravami žalobkyně, dovolací soud pouze ve stručnosti podotýká, že dovolání žalobkyně v tomto směru trpí vadami, pro které se danými námitkami nebylo možné v dovolacím řízení věcně zabývat. Žalovaná totiž k těmto námitkám řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani řádně nevymezila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jakožto obligatorní náležitosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Ačkoliv zmínila, že závěry odvolacího soudu v těchto otázkách považuje za rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, následně již neuvedla žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, ani nevysvětlila, v čem by měl případný rozpor a nesprávnost právního posouzení dané otázky podle jejího názoru spočívat.
23. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu